Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 5. října 2014

Zvířetem z klece - kapitola desátá

Desátá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.
Přeji příjemnou četbu!
Takhle kapitola - sic přidaná docela pozdě - je taková milá... alespoň ke konci - milá a usměvavá, EruRi se dává do pohybu. ;)
Chválím komentující Kroketu, Seiriel, Vlarisu a Lexxie, ;) Ubylo vás, předpokládám, že je to tím, že jste časově na tom také nepříliš dobře - pokud by to bylo z nějakého důvodu dějového, stylového (něčeho v rámci povídky, co se vám znelíbilo a proto ji dál nečtete), ráda bych věděla, co vám vadí.

ZVÍŘETEM Z KLECE
"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 
(Bratři Grimmové – Locika)

10. kapitola -  Pan pokladní


Ymiru Karzajovi se naprosto změnil život.
Ještě před pěti měsíci se místo připravování na maturitu předváděl před kamarády, jak všechno umí a dokáže; natáčel videa, jak lozí na vysoké budovy, dělá ve výškách stojky na rukou a celkově se vyrovná každému borci z Youtube – i těm ruským – a jen velmi vzdáleně si uvědomoval, co mu při tom hrozí. Myslel si, že je dost dobrý a výjimečný, aby nespadl. A dokud skutečně nespadl, všechno bylo v pořádku a on dál pokoušel štěstí.
Jeho osudovou budovu našel zcela náhodou, když šel běhat. Nedělal žádný sport závodně, ale i přesto si udržoval kondici a sportoval rád. Příště už si sebou vzal mobil s volnou pamětí, aby mohl nafotit nějaké fotky a natočit video, jak zdolává tuhle novou výzvu.
Nakonec z toho sešlo, protože když poprvé vylezl nahoru – spíše nepoužil, než ano rozpadající se neúplné schodiště –, našel tam poklad, jaký si nikdy nemyslel, že by vůbec kdy mohl. Ani ne krásou tolik oslňující, ale hlavně přirozenou blondýnku s milou tváří, která působila, jako kdyby si ji vysnil z nějaké pohádky.
Ymir byl u dívek oblíbený a uměl to s nimi. Částečně za to mohl i jeho původ, Karzajova rodina pocházela z Afganistánu, měl cizokrajný a tím i dost přitažlivý vzhled. Tmavší pleť a hnědé vlasy u něj doplňovaly pihy a u většiny jeho rodiny i světlé oči, ale protože jeho matka byla zdejší, on měl oči hnědé. Byl vysoký a dobře urostlý, i když jediné, s čím dlouhodobě posiloval, bylo jeho vlastní tělo.
Nepamatoval si, co ho to tenkrát popadlo, proč nezavolal hned policii nebo neodešel. Historia – jak si dívka mysticky říkala – ho musela snad očarovat, protože v jediném okamžiku ji zatoužil navždy ochraňovat a být do konce života s ní. Vyznal jí lásku a svedl ji, aby tento společný slib utvrdili.
Nestaral se v té chvíli vůbec o nic – nenapadaly ho žádné morální otázky, kterými ho naopak chtěl zahltit detektiv Smith –, jen o to čisté panenské tělo jeho milované princezny. A o nutnost zůstat spolu dokud je smrt nerozdělí.
Těžko by něco takového nadpřirozeného vysvětloval policii, proto to všechno zamlčel, když ho po oslepnutí vyslýchali. Nebylo to chování člověka z 21. století: uvidět dívku a přivlastnit si ji, a on částečně měl i strach, že by ho díky tomu soudili jako nevzdělaného a divokého Afgánce. Afganistán byl známý jako země, kterou se snažil dobýt každý – počínaje Alexandrem Velikým, konče Američany – a pro nikoho to nebyla snadná záležitost, ani se to nikomu nakonec doopravdy nepodařilo. On v zemi svého původu nikdy nebyl, i přesto se bál předsudků a xenofobie.
Přestože doktoři měli naději, že by tomu tak nemuselo být, jeho oči zůstaly slepé. Podařilo se mu odmaturovat, i když u něj neustále musel být někdo, protože sám nedokázal vůbec nic. A jeho plán jít na vysokou školu se rozplynul – nevěřil si, že by to takhle zvládl a pro rodinu bylo lepší, když zůstával doma. Osobní asistentka nebyla nejlevnější záležitost a oni sice nebyli chudí, ale něco takového si může dovolit málokdo.
Když mu zavolala policie, že se má po pěti měsících dostavit k výslechu, že se vyskytly nové informace a případ se znovu otevírá, jediné, co měl v hlavě, bylo přání, aby jeho sladkou Historii nenašli mrtvou. Vlastně mu bylo jedno, co po něm chtějí, jen si nebyl schopen přiznat možnost, že se stalo to nejhorší.
Měl slepeckou hůl a asistentku, ovšem kdyby ona mu lhala, nepoznal by, že nesedí na policejní stanici. Stále si jeho tělo nezvyklo na ztrátu zraku – nerozšířily se mu obzory ve vnímání jinými smysly. Naopak se cítil, jako kdyby ho někdo zatloukl do bedny.
Představili se mu ti samí policisté, kteří ho vyslýchali v nemocnici, ale on dávno zapomněl na jejich jména a hlasy.
„Když jsme s vámi mluvili naposledy, neřekl jste nám úplnou pravdu,“ oznámil mu jeden z nich. Karzaj nechával hlavu sklopenou. Co komu bylo do úplné pravdy? Vždyť to, jestli s ní spal nebo ne, rozhodně nemohlo ovlivnit místo, kam si ji ta babizna (také jako z pohádky) odvedla. Takhle informace mu Historii nemohla vrátit!
„Vyspal jsem se s ní, oba jsme to chtěli,“ šeptl přece jen po dlouhé odmlce. Možná měl volit jiná slova, ale on nikdy nebyl typ, co by mluvil jako knížka a snažil se jasnou skutečnost zjemnit opisem. Spal s ní. Přestože z lásky, stále to byl sex.
Smith si odkašlal a možná bylo dobře, že Karzaj neviděl jeho výraz. „A můžeme se zeptat, jak jste poznal na dívce, co byla nejspíše celý život vězněná mimo dosah lidí, a vy jste byl první muž, kterého viděla, že s vámi chtěla mít pohlavní styk?“
Hnědovlasý mladík sevřel pevně rty k sobě. Co oni o tom mohli vědět?! Prostě v ten okamžik to věděl, že spolu musí být, že jsou si souzeni, že celý svět je nakloněný tomu, aby on byl s ní. Bylo to jako z pohádky, vepsané ve hvězdách a spletené sudičkami. „Neznásilnil jsem ji.“
„Přiznání by…“
Pokusila se do toho vložit Karzajova asistentka s návrhem, že možná by bylo lepší, kdyby rozhovor pokračoval v přítomnosti právníka, pokud policie hodlá vznést obvinění, ale Ymir byl příliš rozčílen, než aby o tom dokázal chladně uvažovat.
Takové pošpinění jeho lásky!
„Říkám, že jsem ji neznásilnil,“ téměř vykřikl, jak mu praskly nervy. „Prostě jsme spolu spali, ale neznásilnil jsem ji.“ Bylo mu jedno, kdo všechno je může slyšet nebo poslouchá. Mluvil pravdu, které věřil. „Nikdy bych se žádné holky nedotkl proti její vůli!“
Na další jejich otázky pak odpovídal automaticky, protože byly obecnější. Nebyl to jeho úraz, co ho celých pět měsíců nutil každý den myslet na Historii. Zamiloval se, chtěl ji zpátky. Kdyby měl ty možnosti, najal by soukromého detektiva, aby ji našel, když to policie nedokázala. I když se pomalu smiřoval s tím, že po tak dlouhé době již určitě musí být mrtvá.
Zároveň policii nesnášel za to, z čeho jej nařkla, ale na druhou stranu jim chtěl pomoci, aby mu jeho lásku našli.
Dok si dlouze v tichosti mladíka prohlížel, než se také zapojil do výslechu. Nejspíše ze svého úhlu otce a touhy, kterou by on sám cítil, kdyby se mohl dozvědět o svém dítěti, byl mnohem smířlivější. „Tu dívku jsme našli, podle všeho čeká vaše dítě, pane Karzaji.“

Smith si povzdechl, když už po několikáté vytočil Leviho číslo, ale marně. Byl to týden, co se mu neozval. Věděl, že je v pořádku, protože dál docházel hlídat děti od Yeagerů, ale s ním se nebavil a nejspíše si i dával záležet, aby nikdy nepřišel moc brzo nebo neodcházel pozdě, aby se společně nepotkali na chodbě.
Chyběl mu. Měl pocit, že se s nikým ještě tolik nesblížil za celý svůj život, jako s Levim za těch šest schůzek, a pokud se mu líbil předtím, když ho teprve znal, teď se to posunulo za hranice fyzické přitažlivost k něčemu víc. Bez něj se cítil nekonečně osamělý. Bohužel to viděl jako až bolestně jednostranný pocit.
Koneckonců ta Ackermanova odtažitost byla správná, protože i když byl dospělý, stále mezi nimi bylo více než deset let a to znamenalo hodně. Hlavně v jeho věku. Erwinovi bylo docela ukradené, zda by jeho přítel měl mít čtyřicet nebo víc – protože oba už byli staré vykopávky –, ale v osmnácti takhle nepomýšlel. V osmnácti chtěl… Nila. Někoho stejně starého, atraktivního, plného energie, co by mu zanechal jeho svobodu a nestál v ničem v cestě, přestože by se vášnivě milovali.
Erwin si moc dobře uvědomoval, že se snaží působit na Leviho výchovně a to do vztahu nepatřilo. Ve svém věku mu mohl jen doporučit, jak létat, protože dávno létal, ale nebyl schopný jako mládě rozepjat křídla a nechat vítr, aby ho někam zavál. Smith uměl létat, on měl představy, kam chce letět, a věděl jak. Nedokázal se bezstarostně rozletět. Už ne – i kdyby se snažil, nakonec by svému letu dal směr.
Navíc si moc dobře uvědomoval, že většina chlapců, co se živila prostitucí, rozhodně nebyla homosexuální. Přál si, aby Levi byl, ale celkově by ho odhadl spíše na někoho, kdo dotek nevyhledával vůbec. Nebyl kontaktní, nedotýkal se a nechtěl, aby se někdo dotýkal jeho. Držel si odstup, nikdy nestál u nikoho moc blízko, pokud tedy mu nechtěl dát pěstí. A tehdy, když se dotkl Erwinova ramena, starší na celém jeho postoji i tom doteku samotném neměl sebemenší problém poznat, jak nucené to bylo.
Pokud tak málo dokázal předstírat, Erwin pochyboval, že si u zákazníku vydělá. Vlastně vůbec nevěděl, jak to chodí – nikdy s nikým prodejným nebyl. A jen doufal, že Levi s tím přestal.
Věřil mu, že se snaží vést jiný život – takový, který nevede do vězení a k předčasné smrti. Levi byl dítě ulice každým svým coulem, ale měl na víc – jen mu chybělo několik věcí do začátku a i teď. Chápal, že on jako policista… ne, lépe řečeno nechápal, jak je možné, že se Levi nakonec spřátelil s policistou.
Byli přátelé?
Erwin chtěl být víc, ale smířil se s tím, že cokoliv je lepší než nic. To nic, které mezi nimi bylo právě teď. A on měl dvě možnosti, buď se s ním nějak spojit, nebo doufat, že ho tolik neurazil a on se zase za nějaký čas objeví. Jenže Smith se bál, že když nad ním nebude mít alespoň trochu dohled, začne se znovu Levi ztrácet v ulici. Kdyby přestal hlídat děti, což na něm viděl, že ho baví, určitě by to s ním šlo z kopce. A na takových napravených dětech z ulice bylo nejhorší, že kdykoliv se stali lepšími a pak znovu spadli do špíny, ta špína byla mnohem hlubší, než v jaké se nacházeli před svým zlepšením.
Hladil Annu a hleděl na mobil. Mohl mu zkusit ještě jednou zavolat nebo poslat SMS. Zaváhal. Kolik mu bylo – třicet, tak proč se choval, jako kdyby byl mnohem mladší a zamilovaný až po uši? Opravdu se nikdy neprojevoval jako stíhačka, proč začíná zrovna teď u někoho, kdo ani není jeho přítel a je si jistý, že kdyby byl, takové chování by se mu nelíbilo?
Vzal mobil a zamračil se na jeho displey, než napsal krátkou zprávu.
- Chci se jen zeptat, jestli jsi v pořádku? A omluvit se za minule. -
Děj se vůle boží! Tohle byla ta správná chvíle, kdy mu bylo potřeba přestat volat a psát. Odpoví, až bude mít – jestli kdy vůbec – náladu. Vyjádřil, že o něj má starost a dal mu možnost mu říct, kdyby se cokoliv dělo. Více pro něj udělat nemohl
- jsem. -
Levi zrovna v té chvíli seděl pod mostem na místě, kde se scházeli celá léta s Farlanem a Isabel, i tentokrát tam s ním byli jeho přátelé. Sehnali láhev vodky a společně popíjeli. Isabel jim dlouze líčila, jak se setkala ještě ve školním roce s jedním hezký a milým – a mnoho dalších kladných přídavných jmen – klukem, který ji v kantýně koupil čokoládu. Bylo to ve škole, tudíž díky němu měla důvod tam nějakou dobu chodit, dokud ji neomrzí nebo ona jeho. Černovlasého mladíka to potěšilo a vzpomněl si při tom na Erwinova slova, že by se měl zasadit o to, aby pokračovala ve studiu.
S Farlanem ji ovšem jinak příliš neposlouchali, starali se o vyprázdnění lahve a krabičky cigaret. Nic jiného neměli – bylo to hodně dávno, kdy si slíbili, že na drogy nesáhnou. Byli ještě děti, nebylo jim nejspíše ani deset, když poprvé utekli z dětského domova a na jedněch veřejných záchodcích zastihli feťáky, kteří si zrovna píchali. Nebyli to lidé, ale trosky v rozkladu. A tehdy padl ten slib mezi nimi, že s tímhle se nikdy nezapletou. Plánovali velkou budoucnost jako gansteři – nemohli si tohle postavit do cesty!
Samozřejmě, že ten slib byl nejednou zkoušen, pohybovali se v prostředí, v němž to vídali téměř denně, ale ten zážitek z dětství naštěstí na jejich duších udělal hluboký šrám. Vedli k tomu samému i Isabel a ta vždy dala na své starší brášky.
Ovšem alkohol a cigarety nepovažovaly možná vůbec za drogy.
Magnolia nakonec přece jen nechala svého neustálého žvatlání a také se chopila lahve vodky, aby se z ní napila. Olízla si rty a opřela se o Farlanovo rameno. „A co vy dva? Máte někoho?“ Kupodivu – vzhledem k její nátuře – neptala se na takové otázky často. Bylo potřeba, aby všichni tři byli v dobré náladě a chtěli si povídat.
„Zrovna včera jsem prstil jednu fajn kočičku,“ ozval se Farlan, nevymýšlel si. Isabel na to zareagovala s ‚no fuj‘ a Levi nakrčil nos. Všichni tři se nakonec ovšem začali smát. „Ale tady u Leviho to vypadá na něco vážnýho, ne?“
Byla pravda, že si chlapec se světle hnědými vlasy začínal pomalu myslet, že si nejstarší konečně někoho našel. Odpovídalo by tomu, jak pozdě se vracel, když tvrdil, že práci má od rána do sedmi a také to, jak se snažil sekat dobrotu.
Vlastně si Isabel ani Farlan nepamatovali, že by někdy Levi o někoho projevil zájem nebo s někým něco měl. Isabel nevěděla – nebo nechtěla vědět –, čím se po nějakou dobu její dva nejlepší kamarádi živili, tudíž si možná i myslela, že s nikým nikdy nic neměl. Ale zato Farlan přesně věděl, jak to v jejich třinácti vypadalo. Levi, i kdyby moc chtěl si tahle vydělávat, nebyl na to vůbec typ: štítil se zákazníků dotýkat, a když šli společně s Farlanem a předváděli se před někým, dokázal se vzrušit, ale i v jeho případě byl odtažitý. A to si byl jistý, že své poprvé oba prožili spolu. Nakonec se Leviho klienti dali spočítat na prstech rukou… možná jen jedné. Tudíž s tím měl zkušenosti, ale jen nepatrné. Vlastně to ani nestálo za zápis do jeho osobní složky v dětském domově.
Mohlo by se říct, že na tom je jako Farlan, který nemá o stejné pohlaví vůbec zájem, ale i od něj se lišil. Nemyslel si, že Levi by kdy měl něco s nějakou dívkou. Isabelu měl rád jako sestru a tím s celým ženským pokolením skončil.
Jevil se v tomhle ohledu zvláštní. Asexuální. Existovali jen Isabel a Farlan, ke kterým něco cítil, zbytek světa mu byl ukradený a nejevil o něj sebemenší zájem. Přesto Isabel byla sestra a Farlan bratr – nic sexuálního.
Proto se tolik zajímal o to, zda se v jeho životě vyskytl ještě někdo. Ani v nejmenším ho nenapadlo, že se po večerech stýká s fízlem, který jim sice tenkrát pomohl – Farlanovi zachránil život –, ale stále to byl jen fízl.
Ovšem asi od Leviho nemohli čekat nic jiného, než že skutečně bude zapírat. I kdyby někoho na krásno měl, neřekl by to. A on ve skutečnosti ani neměl. Nikoho doopravdy neměl. Existoval jen pan dokonalý Erwin Smith, policista.

Musela to být znovu Annie, kdo doprovázel Bertolta do nemocnice, protože Reiner o tom podle Fubarových slov nesměl vědět, protože by se ho pak štítil. Zatímco Annie mohla slyšet o čemkoliv a nikdy si to nebrala k srdci. Věděla o tom, co se hnědovlasému stalo. Plakal v jejím klíně, třásl se na jejích očích a to ona ho přesvědčila, aby si šel udělat testy a nakonec ho doprovodila. Zase to byla jen ona, i když Reiner jí chodíval plakat – doslova tedy ne, jinak by mu musel jednu vrazit, protože tak se budoucí voják nechoval – na druhé rameno, že by Bertla chtěl, ale nemůže, protože...
Muselo se s tím něco udělat a jí nezajímalo, jak to dopadne, jen nechtěla být stále mezi těma dvěma. Světlovlasý by měl vědět, co ví ona, aby se pak rozhodl, jestli dál chce cítit, co cítil – tak fungovala její logika. Bohužel dala své slovo vojáka, že nic neprozradí.
Fubar se doslova vyděsil, když na chodbě zahlédl Brauna a chvíli podezíral Annie, že mu o všem řekla, ale Reiner se tvářil překvapeně, že je potkal. I když samozřejmě světlovláska možná i plánovala jejich setkání.
„Tak jak se daří té tvé princezně?“ zeptala se, když se společně sešli uprostřed chodby. Pravda, možná už bylo pozdě dávat ty dva dohromady, protože Reiner se – dalo by se říct – zakoukal do dívky, kterou tehdy našli na ulici, když šli na tu nešťastnou diskotéku. Bylo to jen chvilkové a Annie dobře hádala, že v tom nebyla ani kapka zdravého rozumu, protože jejímu světlovlasému kamarádovi se líbila dívka, co pod srdcem nosila cizí dítě. Možná jen byl tolik nadšený, že se mu líbí dívka – a to úplně jiná, než Bertolt –, až přestal přemýšlet o čemkoliv jiném, než že tenhle správný pocit musí podpořit. Správnost pocitu by ovšem dosti zaostávala a stala se alarmující, kdyby si uvědomil, že jemu i dívce teprve nedávno bylo patnáct a to není ten správný čas zakládat rodinu, vůbec ne pro chlapce, který je přijatý na výběrovou střední školu.
Žádná logika mu ovšem nebránila, aby Kristě nosil sladkosti a chodil ji navštěvovat, přičemž u její postele vrtěl spokojeně ocasem jako pejsek.
„Už je na tom mnohem lépe,“ pokývl Reiner a rozhlédl se. „Prý za ní nakonec přece jen pustí toho, kdo jí to udělal,“ při své řeči naznačil dlaní bříško, „ale já si nemyslím, že je dobrý nápad, když za ní ten hajzl přijde. Víte, ona je…“
Annie ho rozhodně dál neposlouchala.
Zatímco pro Fubara roztřeseného z vyšetření a z budoucích výsledků bylo naprosté peklo něco takového poslouchat. Krista Lenzová byla přesně ten typ dívky, jakou si vždy pro Reinara představoval a podle toho, jak ji Braun vyzdvihoval, on sám si to myslel taky.
„Nějak… nějak se mi tu nedělá dobře… z té nemocnice… jdu ven,“ Bertolt si zachránil poslední zbytky psychického zdraví a vydal se pryč od svých přátel. Slova ‚nevinná‘ a ‚představoval bych si takovou za svou ženu‘ byla na něj již příliš.
Annie se významně podívala na Reinera.
„Co je?!“ bránil se ten.
„Nic.“
Nemyslela si nikdy, že je Braun hloupý, ale teď svůj názor měnila. Kdyby měl přítelkyni, s kterou by dokázal dojít až na poslední metu, pomyslela by si, že mu někdo vyšoustal mozek z hlavy, ale v jeho případě, prostě při nepoužívání ztrouchnivěl. Hlavně, že i přes kalhoty, se mu mužně i v jeho věku rýsovala část, kterou hodlal přemýšlet zbytek života, když to mozek vzdal.
Rozloučila se s ním a vydala se najít Bertolta. Zbylo to na ní, aby ho utěšovala v tom mrzkém životě, do kterého spadl. Všechno by bylo úplně jinak, kdyby se válečným hrdinům, jako byl jeho otec, prokazovala větší čest.

 Smith by snad ještě i vydržel držet se a nesnažit kontaktovat Ackermana, ovšem poté, co zjistil, se s ním sejít musel. Kvůli němu, ne sobě. Zkusil mu jednou zavolat, ale když se to nepodařilo, napsal SMS na níž mu odpovězeno nebylo. Levi byl v pořádku, to věděl, tudíž strach o něj nemusel mít, jen to bylo jasné znamení, že se s ním stále ještě nechce bavit.
Ve skutečnosti Levi by mu možná býval odpověděl, kdyby měl dobitý kredit. Sám přemýšlel o tom, zda by se za ním neměl stavit – ale přišlo mu to hloupé, po tak dlouhé době prostě znovu přijít a chovat se jako kdyby se nic nestalo. Pravda, Farlan by řekl, že je to přesně způsob, jakým se jeho nejlepší kamarád chová. Ale Ackerman z nějakého důvodu zrovna, co se týkalo Erwina, takový nechtěl být. Doufal, že situace nějak vyústí.
A tak blondýnovi zbývaly dvě věci, buď si počká, jestli se mu ho nepodaří zastihnout, což klidně mohlo trvat několik dní, nebo ho vyhledá. Vybral si tu druhou, nicméně nechtěl dělat rozruch v ulici, kde bydlel, že Leviho hledá znovu policie a ani strašit jeho dva spolubydlící. (Fubar ve svém nynějším rozpoložením, kdy se mu všechno sypalo na hlavu, by rozhodně policistu – a že cosi na Erwinovi do světa hlásalo jeho povolání, i když byl v civilu – za dveřmi nevydýchal.) A tak se rozhodl, že zjistí, kde pracuje – příhodné bylo i to, že byl pátek večer a Levi chodil do práce přes víkendy, protože všední dny hlídal Yeagerovy děti.
Nahrálo tomu i to, že potkal Carlu – manželku doktora Yeagera – před jejich bytem a měl tedy možnost se jí poptat, zda náhodou neví, co za práci Levi má. Už předtím při jejich společné cestě výtahem chválila černovlasého mladíka, jak se snaží chovat spořádaně – samozřejmě, že doktor i jeho žena věděli, že je Levi v podmínce a Erwin jim vysvětlil, co se vlastně stalo –, že kromě hlídání i pracuje v nějakém supermarketu. Zbývalo mu zjistit v jakém a doufal, že to žena bude vědět, protože kdyby ne, takových obchodů bylo ve městě spousta a jemu by nezbývalo, než přece jen jít za Levim domů (děsit Bertolta).
Carla samozřejmě věděla, možná byla co do výslechů a všímavosti mnohem lepší detektiv, než on sám. Dokonce někdy chodila s dětmi tam nakupovat, protože Levi – k podivení Erwina a naprosté neschopnosti si něco takového představit – byl za pokladnou a jejich Eren trpěl už v sobotu večer pocitem, že pokud neuvidí Leviho, stane se něco hrozného. Erwin trochu černovlasého podezíral, že dětem něco namluvil, aby si místo udržel, i když on samotný měl úplně ten samý pocit, co nejmladší z Yeagerů (přestože v jeho případě se to dělo naopak, když se s Levim viděl, stalo se něco strašného, ovšem to jej od touhy setkat se s ním neodradilo).
V sobotu dopoledne se vydal na nákup. Nejdříve ovšem vytáhl Mika do posilovny a zaběhat si, protože většinou právě tímhle začínal jeho volný den, pokud neměl volno z důvodu naprostého vyčerpání a celý jej neprospal.
Využil situace a skutečně si nakoupil.
U Leviho pokladny bylo nejméně lidí, možná je částečně odrazoval jeho vzhled – přímo z něj zářilo, co si o všech nakupujících myslí –, ale v zásadě to bylo proto, že pracoval poctivě a pamatoval si všechny kódy na pečivo a jiné potraviny. Pro Erwina to i tak byl docela zvláštní pohled. Byl oblečený v bílém tričku, přes které měl zaměstnaneckou uniformu, na její kapse visačku se jménem. Každého pozdravil – docela děsivým tónem –, vyřídil kasování nákupu, poté se zeptal: ‚Vše v pořádku?‘ a nebylo statečného muže, kdo by cokoliv namítl; celé to končilo ‚na shledanou‘. Blondýn popravdě se nechal předběhnout třemi lidmi a jen stál u posledního regálu s prostředky na umývání, aby si ten pohled vychutnal. Bylo to zábavné, roztomilé a současně to bral opravdu vážně, protože tohle byla Leviho snaha dostat se z ulice.
Když černovlasý zvedl hlavu, aby ho pozdravil a mohl se natáhnout – pro svou výšku doslova natáhnout – přes kasu zkontrolovat, zda má prázdný košík, trochu se zarazil a jen mu pokývl. Byl přepaden v práci a existovali přesně tři lidé, které skutečně za kasou potkat nechtěl: Isabel, Farlana a Erwina.
Začal účtovat nákup, který sestával z instantních jídel a polotovarů, a asi v půlce už to nevydržel. „A pak ti nemá růst pupek, když se cpeš tímhle,“ utrousil potichu, ani na něj nevzhlédl.
Erwin právě pro tuhle nadávku poznal, že už je to znovu mezi nimi v pořádku. Znal ho natolik, aby byl schopen odhadnout, že pokud by mu skutečně vadil a chtěl s ním přerušit styky úplně, jednal by s ním jak s cizím. U posledního regálu se dokonce snažil vymyslet něco, co mu odpoví na ‚Vše v pořádku?‘ – nejspíše chtěl být tím jediným statečným.
„Náhodou jsem dnes byl v posilovně,“ odpověděl mu s úsměvem.
„Jsem snad hranatý a mám listy, že ti připadám jako nějakej zasranej deník? A nejseš na takový věci náhodou starej?“ reagoval Levi hned, poté mu řekl sumu, kterou má zaplatit.
Vyrovnali se, Erwin věděl, že tohle odpověď nežádá. „Potřeboval bych s tebou mluvit,“ začal pak, proč přišel, „něco jsem zjistil… co by tě mohlo zajímat.“ Nechtěl přímo vyrukovat s tím, že se to týká jeho rodiny, protože takhle najednou by to mohlo být příliš náhlé.
Levi si povzdechl. „Končím v devět,“ řekl mu na to jen. „Sbohem.“
Erwin se znovu usmál – nebo se usmíval celou dobu, co s ním mluvil? – a aby nezdržoval, rychle dal zbytek věcí do košíku. „Vyzvednu tě tady,“ řekl mu ještě, než se vydal pryč. Tudíž na rozdíl od Leviho byl ušetřen pohoršeného pohledu jedné starší paní a pobaveného její vnučky.
Smithův volný den pak už za moc nestál. Vrátil se domů, udělal si instantní polévku na oběd a potom se pokusil uklidit. Vzdal to po umytí nádobí, pak se natáhl na gauč a užíval si zasloužený odpočinek při hlazení Anny. Přičemž přemýšlel, co by se dalo v devět hodin večer s Levim dělat. Nechtěl mu, co se dozvěděl, říct v autě, pak ho nechat jít a zase ho dlouhou dobu nevidět. Navíc nevěděl, jak Levi na tu informaci zareaguje.
Minulý týden byli znovu za Kristou Lenzovou, aby s ní sestavili portrét ženy, která ji unesla (a pokud přímo neunesla, tak si ji alespoň koupila), díky čemuž měli materiály, s nimiž mohli znovu obejít sousedy. Dozvěděli se, že se portrét neshoduje s Leviho tetou, ale skutečně s majitelkou obchodu se zeleninou. A protože na ni upozorňoval onen Mauzhertz, znovu ho společně s Nilem vyslechli. Tentokrát Erwin pracoval s tím, že je i Grimm a dostal z něj dvě opravdu zajímavé informace. Jedna z nich měla význam pro Leviho.
Erwin se osprchoval – jako kdyby to nedělal již ráno – a oblékl, vzal si na sebe džíny a dvakrát měnil košili za tričko a naopak, než se rozhodl pro kvalitní tmavě šedé tričko s dlouhým rukávem připomínající výstřihem tuniku, ovšem jinak přiměřeně obtáhlé a pasující. Hned, jak si sedl do auta, si na něm vyhrnul rukávy, protože i když byl večer, stále ještě venku bylo dost teplo.
Černovlasý mladík ho našel postávat u vchodu do supermarketu a byl rád, že ho něco takového napadlo, protože se mu rozhodně nechtělo chodit po celém parkovišti a hledat, zda skutečně jej přijel vyzvednout. Pokývl mu a prohlédl si ho.
„Jedl jsi?“ zeptal se Erwin a podíval se na hodiny, měli štěstí, že byla sobota a ještě existovala místa, kde v tu dobu se dalo objednat jídlo.
Levi jen zakroutil hlavou. „Skutečně ses rozhodl, že potřebuješ deníček a dneska mi chceš nadiktovat celý román o svém životě, když ti nestačí mi to říct tady a teď?“ vzhlédl k němu a trochu se zamračil.
Erwin pokrčil rameny. „Myslím, že toho o mém životě víš docela dost, deníčku,“ zazubil se na něj a rozešel k autu. „Co by sis dal?“ otočil se na něj, když otevíral dveře.
Mladšího překvapilo, že nejedou do Erwinova bytu a neobjednají si až tam. „Něco jiného než pizzu,“ utrousil a sedl si na místo spolujezdce. Sjel na sedadle níž, i když se připoutal a opřel si kolena o palubní desku. Byl docela unavený po dvanácti hodinách u kasy.
Erwin si ho prohlédl, poté nastartoval. Levi měl na sobě upnuté džíny, tudíž se hezky rýsovala jeho docela malá a roztomilá kolena. „Unavený?“ zeptal se, aby nebylo ticho. „Myslel jsem si, že pracuješ ve skladu. Nikdy by mne nenapadlo, že tě uvidím u pokladny.“
„Proč ne?“
Blondýn přemýšlel, jak zvolit odpověď, aby se to mladšího nedotklo. „Nejsi typ, co by rád sloužil ostatním tak na očích.“
„Každá práce je služba ostatním…“ mladší pokrčil rameny. „Ale máš pravdu, je to tam na hovno.“
„Navíc jsi nesociální, myslel bych si, že ti tolik lidí najednou bude vadit.“
Levi, který doposud sledoval cestu, se po něm ohlédl a zamračil se. „Ještě že Ervín Šmit je stará smradlavá opice,“ reagoval na něj. Nakonec se ovšem sám začal tiše smát, když to rozesmálo staršího z nich.
Nakonec si společně sedli do asijského bistra, z kterého si většinou Erwin objednával jídlo, měli otevřeno až do dvou v noci, takže nebylo kam spěchat. Přesto tam v tu dobu nikdo nebyl a to jim poskytovalo docela soukromí, přičemž je to i vzdalovalo zvědavým pohledům, co v takovou hodinu tam tak dva věkově rozdílní muži společně dělají.
„Takže…?“ zhlédl od svých nudlí s kuřecím masem Levi, když ukojil akutní hlad.
„Vyšetřujeme únos jedné dívky,“ uvedl Erwin, „a v rámci toho jsem zjistil něco o tvé rodině.“ Poznal na pohledu černovlasého, že mu příliš nevěří, že to bylo při vyšetřování jiného příkladu. Ale on měl čisté svědomí, nelhal mu, nesnažil se sehnat informace, do kterých mu nic nebylo. „Vím, po kom jsi zdědil, že jsi Grimm.“
Levi požvýkal a prohodil: „Je to vůbec důležité? To celá tahle šaráda…“ Ani si nebyl jistý, proč ho to tolik rozrušilo. Popravdě rodina bylo velmi citlivé téma. Věděl, že má příbuzné, ale žádní příbuzní ho nikdy nechtěli, proto ho přehazovali mezi děcákem a cizími lidmi.
„Chtěl jsem tě vidět,“ zastavil ho Erwin a oba najednou byli ticho, než se vrátil k předchozímu tématu: „Byla to tvá teta, matka sestry, z téhle strany jsi to zdědil. Žije, skoro od tvého narození je na cestách po celém světě.“
Černovlasý pokračoval dál v jídle. Skutečně něco takového pro něj nebylo důležité – i kdyby si jeho teta na krásno přikráčela do téhle restaurace a omluvila se mu, že musela zachraňovat svět, bylo pozdě, aby se tvářil, že má rodinu. Pozdě jim všem odpustit. Jedině snad vzkříšený otec a matka by dostali výjimku.
„Takže to mám brát tak, že tohle je rande?“ mladší překvapil sám sebe, když se na to zeptal. Erwina tím přímo připravil o řeč. „Mám takové podezření, že ses kvůli mně i učesal,“ nedařilo se mu najít nic, čím by to zahrál do outu. „Na lázeňského šviháka,“ dodal ještě. Byla pravda, že Erwinův účes světlých vlasů načesaných na stranu působil historickým dojmem a Levimu připadalo, že je jak vystřižený z filmů o nacistech. On sám by tam hrál – i se svým jménem jednoho z dvanácti praotců izraelského národa – nejspíše Žida.
„Pokud ti nevadí, že randíš se starou smradlavou opicí Ervínem Šmitem…“ usmál se na něj blondýn.
Levi pokrčil rameny. „Ani ne,“ utrousil lhostejně. Ovšem rozhodně nezájem o situaci, do níž se dostal, bylo to nejméně pravdivé, co mohlo popsat jeho stav. Všechno v něm doslova bouřilo a on si nebyl jistý svými motivy, proč se to stalo. Možná chtěl jen zkusit s někým randit, když Farlan i Isabel tím byli tak unešení; získat nějaké vlastní zkušenosti, aby se necítil zase tak nenormální – užil si toho dost, když viděl, co jiní ne –, že nepociťuje potřebu se zaláskovávat nebo někomu dvořit; nebo skutečně chtěl být s Erwinem, aby pan dokonalý Erwin Smith, policista existoval některé okamžiky jen pro něho.
Příliš slov už spolu pak nepromluvili. Levi dojedl jako první, částečně i proto, že Erwina stále bavilo ho pozorovat při jídle, poté ho starší dovezl před dům, kde bydlel, a domluvili se, že se v pondělí po hlídání k Smithovi staví.
Ovšem nejkrásnější bylo to Ackermanovo tiché ‚děkuji‘, které i blondýn pochopil, že nepatřilo ani informaci, co mu řekl, natožpak odvozu nebo jídlu, ale večeru, který společně strávili.
Erwin ho sledoval, jak vbíhá do domu a neodpustil, aby hned nevytáhl mobil.
- Taky ti dekuji. Dobrou noc. -


13 komentářů:

  1. Stejně si Ymir představuju jako děvče... (ač je potom to otěhotnění trochu problematické... xDD)
    A úplně chápu Ervinovy pocity při psaní sms...
    Oh... chudák Bert, všecko se mu jen hroutí (a je to napínavé...), hrozné s Christou... Ymir by si ji měl/a někam odnést a nenechat ji všechny svádět.
    "Nemyslela si nikdy, že je Braun hloupý, ale teď svůj názor měnila." - xDD je to sranda, jak si z něj stále utahuješ... celý ten odstavec je vtipný...
    A představa Leviho za pokladnou taky je dost vtipná... xDDD ... „Jsem snad hranatý a mám listy, že ti připadám jako nějakej zasranej deník? A nejseš na takový věci náhodou starej?“ - zabíjí...
    Pěkná byla poslední část... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také si myslím, že by si Kristu měl/a Ymir odvést - aby neobtěžovala Reinera xD A já pak nemusela pochybovat o jeho inteligenci a dělat si z něj srandu (i když bych asi dělala i tak - přímo si o to říká). No, vidím, že se mi Leviho sarkasmus daří psát. xD

      Vymazat
    2. Jop, přesně proto... a policisty a ty ostatní celkově, aby neobtěžovala... xDD
      No, on se tváří tak... jednoduše, Reiner, hodí se vzhledově na statek, musejí si pořídit s Bertem na stáří statek... ;)

      Vymazat
  2. Kjut chapter~ Lexxie

    OdpovědětVymazat
  3. Ďalšia skvelá kapitola. Levi je občas príjemný ako kaktus, ale aj ten pekne zakvitne keď dostane trochu nehy. :D JaMi

    OdpovědětVymazat
  4. *-* uz se to blizi, uz se to blizi... :D jak ja miluju ty zacatky, otukavani se, uvedomeni ze ten druhy je vic nez jen znamy :3

    Co se tyce dalsich paru, je zajimave chvilkove vzplanuti u Brauna (i kdyz tak prekvapujici asi ne kdyz se vezme v potaz manga x) ) A Annie v pozici dohazivacky je taky zabavne :D vidina tehle ledove kralovny jak dava jejich hlavy k sobe a rika "pusu pusu" (viz yaoifangirl meme :D ) A dale chudacek slepy Ymir, me tak predstava ze je kluk nevadi, i puvodne v manze jsem si nebyla stopro jista jestli to je holka nebo kluk (dokavad o ne nemluvili v manze na nerikali "she" :D )

    jen tak dal a tesim se na dalsi dil :P≈≈≈

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, pravda, že ještě chvíli bude pokračovat uvědomování ;)
      Myslela sis o Ymir, že je kluk? No, já měla problém s Hanji, že jsem byla jistá, že je muž, ale vzhledem k tomu, že je oficiálně neurčeného pohlaví, tak možná je. xD A pak Nanaba mi taky přišel jako hošík. Ale zrovna Ymir jsem brala jako ženu.
      Ale je vtipná ta scéna z mangy, jak se baví Reiner s Ymir... xD

      Vymazat
  5. Ano, Annie už je ta vrba. Až je mi jí líto, ale co má dělat, že? :D Povídka je milá možná pro všechny až na Bertla. Chudák ten zas trpí a Reiner zrovna nepomáhá. Zasloužil by, idiot jeden :D A Leviho vtip o deníku mě taky rozesmál :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zlepší se to i s Bertlem ;) Pak bude milá pro všechny, i když Erwin... nebudu spoilerovat. ;)

      Vymazat
  6. Z mého komentáře si samozřejmě nemusíš nic dělat.
    Dialog mezi Levim a Erwinem mi místy přijde umělý, nepřirozený. To ale neznamená, že bych se netěšila na další díl a nebyla zvědavá, jak to dopadne.
    manami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, je dobře, že jsi mi řekla, že ti to tak přijde, i když příliš nedokáži najít ta místa... ale jsem opravdu ráda, že jsi mne upozornila.

      Vymazat