Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 11. května 2015

Nejen absinthová nejen víla - 7. část

Sedmá část.
Omlouvám se, že se to zde neobjevilo o víkendu, ale nějak jsem to úplně zazdila (a to málem i dnes).
Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím JaMi, Katce, Vlarise a Kroketě. Těší mne, že tuhle povídku docela hojně komentujete. Další část příští víkend.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 7. část -


Tadashi si povzdychl, když uviděl dvojici hlídačů ve dveřích - k špatné náladě a Chousokabeho návratu k alkoholu mu ještě chybělo, aby přišli oni a zcela mu zničili kšefty za celý večer (a s tím, jak často sem chodili, i odlákali zákazníky).
Bělovlasý kněz se s širokým zívnutím protáhl a vydal se k baru. “Je to smutné, jak málo jsme oblíbení...” prohodil a jakoby se rozhlédl po kavárně.
Druhý hlídač ho následoval a podíval se s přivřenýma očima na Tadashiho. Ovšem nic neřekl. Ten mu pohled na okamžik oplatil, než se zeptal, zda si chtějí objednat nebo jsou tam z jiného důvodu.
“Já si objednám,” Karasu se posadil pohodlně k pultu a odložil si hůl vedle sebe. “Rádi bychom ti tu něco vyvěsili...” široce se na majitele restaurace usmál, “potom už sem tak často chodit nebudeme...” uklidnil ho.
Tadashi kývl a podíval se po zákazníkovi, který vypadal, že by rád zaplatil a zmizel - i když tak vypadala většina osazenstva -, pak se obrátil znovu na kněze. “Vyberte si, za chvíli budu zpátky,” řekl a odešel splnit své povinnosti.
Hned, jakmile měl hotovo, se vrátil. “Vyvěsit?” zeptal se pak, protože si uvědomil, že na to nic neřekl.
“Potřebujeme, aby se vědělo, kam by se nemělo chodit ...” osvětlil mu druhý. “Pro bezpečí, jak ze strany toho, koho se snažíme chytit, tak z naší...” pousmál se a opřel se lokty o bar. “Asi zase jen černou kávu bez ničeho,” poznamenal pak ke své objednávce, “v nabídce se mi čte špatně...”
“Když řeknete, co byste rád, uvidím, zda jsem schopen vám to připravit... i mimo nabídku,” poznamenal Tadashi. “Pokud je třeba něco vyvěsit, můžete, ale snad nemusím říkat, že sem nechodí jen ti, kterých se to týká.”
“Týká se to všech,” poznamenal bělovlasý mladík a pohledem zůstal pozorovat Papoucha.
Blonďák si toho docela brzy všiml a nespokojen se pod jeho pohledem ošil. Trošku se zamračil, ovšem otočil se k nim zády a něco si četl.
Karasu se tomu jen pousmál, “Když mě tu stále nevítá ta dáma ani čarodějka...” zatvářil se potom lehce nespokojeně, “myslím, že zůstanu u té černé kávy...”
Černovlasý sevřel pevně rty k sobě - docela ho to zranilo ve špatné náladě, v jaké byl -, otočil se, aby mohl připravit kávu. “Vyvěste si to kam chcete,” utrousil. Neměl v restauraci místo, které by k takovým věcem sloužilo.
“A tu dámu bych si tak dal... taková krásná by byla...” prohodil ještě, pak se naklonil k druhému bělovlasému. “Doufal jsi, že ho tu potkáš...” prohodil pobaveně, příliš to ani neznělo jako otázka. I on přitom otočil hlavu k Papouchovi, který se při jejich slovech a pod jejich pohledem začínal cítit opravdu nepohodlně.
Druhý hlídač zavrčel a zvedl se. Vzal si jeden z plakátů, co měli a rozhlédl se po kavárně, kde by se nejvíce vyjímal. Mezitím Tadashi postavil před kněze kávu a odešel se poptat, zda u ostatních stolů jsou všichni spokojeni.
Karasu se jeho reakci zasmál a otočil se tak, aby si mohl prohlédnout osazenstvo kavárny, přestože by jako slepec vlastně nic vidět neměl a mělo by to pro něj být zbytečné. Nepřipadal mu nikdo dostatečně podezřelý na to, aby se nad ním více pozastavoval, proto vrátil svoji pozornost ke kávě.


Tadashi si vzal kousek pizzy, kterou koupili po cestě, a přestože ho pojídal, pokračoval ve svlékání. Netoužil po ničem víc, než se naložit do teplé vody, a pak jít spát. Chvíli ještě pobíhal mezi kuchyni - kde dával kočkám žrádlo -, pokojem a šatnou, než konečně zamířil do koupelny. Podíval se na sebe do zrcadla a raději zapálil svíčku, aby mohl zhasnout. Kdyby to nebylo tak náročné, už dávno by ta zrcadla - na stěnách kolem vany - nechal odstranit, aby nejlépe zbylo jen jedno malé nad umyvadlem.
Dal si napouštět vodu, přičemž se zbavil zbytku oblečení.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. “Můžu?” blonďák nakoukl do koupelny.
Černovlasý byl již v té chvíli ve vaně. “Proč bys nemohl?” oplatil mu otázkou a nechal oči zavřené.
Blonďák za sebou zavřel a přešel k němu. “Nevím...” našpulil rty a sklonil se, aby ho políbil na čelo, “zdáš se mi celý den nějaký smutný...” šeptl.
Starší na to nic neřekl, jen si povzdechl. “Chceš jít za mnou?” zeptal se za chvíli.
Papouch souhlasil a narovnal se, aby se svlékl a mohl si za druhým vlézt do vany. Natáhl se k němu, aby ho něžně líbl na rty, pak se také pohodlně posadil. Podal si jednu jeho nohu a něžně přejel dlaní po hladké kůži. “Jsi krásný...” šeptl spokojeně a políbil ho na koleno.
Černovlasý na to nijak nezareagoval v první chvíli. “Jsem moc unavený na sex,” poznamenal pak. Líně si zčesal vlasy z tváře a povzdechl si.
Druhý ho hravě kousl do kolene, pak si opřel jeho nožku o vlastní, aby ji mohl dál hladit bříšky prstů. “Neříkám ti to, abych tě dostal do postele...” našpulil rty.
“Prakticky mne nemusíš ‘dostávat do postele’ - i z úhlu, že stačí vana, i proto, že sdílíme jednu postel už nějakou dobu,” utrousil druhý a nijak na jeho péči nereagoval.
Mladší ho dál něžně hladil, “a stačí mi, že se se mnou trošku pomazlíš, když na nic víc nemáš náladu nebo sílu...” poznamenal.
Tadashi se nepatrně pousmál. Uvědomoval si, že Papouch za nic nemůže a že se opravdu snaží ho potěšit. Znovu si povzdechl a více sklouzl pod vodu, co mu bylo přítomností druhého dovoleno.
Haku naklonil hlavu na stranu a prohlédl si ho. ”Chtěl bys masáž...?” napadlo ho, “i když tak dobrá, jako by byla od tebe, asi nebude...”
Černovlasý zakroutil hlavou. “Ale děkuji za nabídku, někdy ji využiji,” znovu se nepatrně pousmál. Zaváhal, než se přemístil tak, aby se mohl uvelebit v náručí mladšího.  
Papouch ho objal okolo pasu a políbil ho něžně na krk. “Miluju tě...” šeptl.
“Já tebe taky,” odpověděl mu druhý a otřel se rty o jeho kůži. Nechtěl znovu zavádět řeč na svou minulost - věděl, že to většinou nepřinese nic kromě “hádky”. Nechával si nespokojenost se svým věkem a vzhledem pro sebe - nechtěl to s ním řešit. Mohl být rád, že má za přítele někoho vypadajícího tak mladě a hezky. Jen byl zvyklý, že tím krásným měl být on sám, ne jeho přítel - stále to měl v hlavě, i když to nebyla dávno pravda.


Sora pohlédl na hodiny a už se otáčel, aby znovu zahl do boční uličky, když se zarazil a vzpomněl si na rozhovor, který nedávno vedl s bělovlasým jen kousek odtud. Ještě tamtudy od té doby nešel a ani neplánoval, když si uvědomil, co mu mladík poradil. Povzdechl si a pokračoval po normální cestě.
Alespoň si zašel do obchodu, protože mu doma už docházely zásoby. Navíc v tuhle večerní dobu se nakupovalo dobře, protože obchod už nebyl tak plný lidí.
Bělovlasý si ho všiml hned, jak vešel do obchodu - nebyl to velký obchod a on zrovna stál u ovoce, které bylo téměř u vchodu. Přivřel oči a dál se rozhodoval, které si koupí.
Zrzek prolétl ovoce docela rychle. Vzal si dvě mandarinky, a vydal se dál. Většinou kupoval menší balená jídla, o kterých potom žil, protože s vařením na tom nebyl nejlépe, ovšem měl chuť na pořádné maso. Trošku si i tak nevěřil, že když si ho koupí a pokusí se ho udělat, bude mu chutnat více než balené.
Bělovlasý ho jen vyprovodil pohledem, a pak se sám věnoval svému nakupování.
Sora se naopak zastavil u chladícího boxu, kde bylo balené maso. Chvíli si prohlížel, co bylo na výběr, nakonec se docela bezradně rozhlédl okolo sebe, jako by hledal záchranu. Všiml si světlovlasého a automaticky mu pokývl na pozdrav, i když se vlastně vůbec neznali. Nějak moc ho poslední dobou potkával.
Druhý zareagoval tak, že se rozhlédl, jestli to pokývnutí bylo na něj, když uznal, že nejspíše bylo, pozdrav oplatil. Vzal si dvě kiwi a vydal se hlouběji do obchodu, směřoval k pokladně. Více než to tady nechtěl.
I rezavovlasý - který se nakonec stejně nerozhodl, co by bylo nejlepší a odcházel jen jako obvykle s baleným jídlem a nějakými pochutinami - se brzy vydal zaplatit. Překvapilo ho, že bělovlasý stál před obchodem, když vyšel ven. Kouřil. Sora si také zapálil a přešel k němu. “Často se poslední dobou potkáváme...” nadhodil zamyšleně. Bylo to možná až zvláštní.
“Mám v téhle části města nějakou práci,” odpověděl mu druhý a zadíval se na nebe, přestože přes všechna světla neviděl na hvězdy. U pokladny si ještě koupil čokoládovou tyčinku. To vše měl nyní v sáčku, co držel v druhé ruce, než cigaretu.
“Hmm...” zrzek pokýval hlavou a prohlédl si ho. “Co děláš?” zajímal se.
Bělovlasý se na něj podíval, jak ho překvapil zájem ze strany Sory. Odmlčel se. “Udržuji pořádek,” odpověděl nakonec jednoduše a popotáhl z cigarety. “Nebojíš se mne?” zeptal se pak sám, i když nerad mluvil a vedl rozhovor s kýmkoliv.
Druhý naklonil hlavu na stranu, “měl bych se bát?” nadhodil. “Co já vím, zatíms mě jen zachránil od polámaní a odradil od procházení ‘nebezpečnou částí’,” říkal to s nadsázkou, protože stále si nebyl moc jistý, co by se mu tam vlastně mělo stát. “Neříkám ale ani, že působíš dvakrát důvěryhodně,” ujistil ho. “Třeba jako policajt moc nepůsobíš...” pokrčil rameny.
“Myslím, že málokdo by náš úřad nazval policií,” zamyslel se bělovlasý, jak se snažil si vzpomenout na to, co vlastně ‘policie’ dělala v lidském světě - dlouho nebyl jeho součástí. “Nejčastěji nás titulují za hlídače, hlídáme pořádek mezi světy,” pokusil se mu objasnit. “A většinou se nás bojí úplně všichni, i když mnozí - jako ty - nemají důvod.”’
“Mezi světy...” zopakoval po něm jeho společník a našpulil rty, jak se mu nelíbily podobné náznaky, když byly jen tak načrtnuty a nedovysvětleny. Domyslel si, že to asi bude mít něco společného s tou démonskou teorií, když ho poprvé potkal v Tadashiho kavárně - docela jí věřil, už mu i bylo ukázáno pár detailů, které to potvrzovaly. “Hmm... takže něco jako exorcista?” nadhodil nakonec.
“Exorcista? Působivé slovo,” usmál se druhý a byl to docela milý úsměv. “To je spíše můj přítel než já. Pokud neexistuje kulka, která by vyhnala démona, ale zanechala tělo živé.” Odmlčel se. “Zabiják spíše...”
Sora pokýval hlavou a prohlédl si ho. “Moc se nedivím, že se tě bojí...” prohodil.
Bělovlasý se odmlčel. “A bojíš se mne teď, když to víš?” zeptal se pak. Neuvědomoval si, že zní, jako kdyby si přál, aby druhý skutečně strach pocítil. “Soro,” dodal oslovení a típl cigaretu.
Zrzek si ho prohlédl. “Nepopírám, že si pořád dost podezřelá a celkově podivná existence,” prohodil, “ale neudělal bys mi už něco, kdybys chtěl?” pozvedl tázavě jedno obočí.
“Už dávno, kdybych chtěl,” pokývl a znovu se na chvíli odmlčel. “Ale je jen fáma, že si vymýšlíme nové zákony, abychom mohli více trestat,” zamračil se. “Nečinní nás to šťastnými, nic z toho... ale musíme dělat, co je třeba. Dokážeš si představit chaos? Dříve býval všude, na celém světě, jak se vše prolínalo bez pravidel - teď je klid a mír,” pousmál se. “Jen občas někdo zešílí a postaví se zákonům.”
“Tak nemám důvod se tě bát...” druhý pokrčil rameny a lehce se pousmál. Dlouze si potáhl, pak teprve pokračoval: “Proto tu teď hlídáš?”
“Běhá tu démon a...” zamračil se, chvíli mlčel, než pokračoval, “zabijí lidi,” druhý nemusel vědět, co přesně jim dělá. “Je spousta démonů, co jí lidi... jejich části nebo mají jednou za čas nějaký rituál, kdy je třeba oběť - to vše je tolerováno. Ale tento se vymyká.” Skousl si ret a podíval se na druhého. “Doprovodím tě domů, Soro, když jsme u toho,” zašeptal a podíval se jinam. “Libí se mu červená, protože patří k černým...”
Zrzek sice nerozuměl všemu, co mu druhý říkal, ale chápal, že nebezpečnost okolí by mu asi věřit měl. Kývl. “Zvládneš udělat dobré hovězí?” napadlo ho potom, vydal se ke koši, aby típl cigaretu a vhodil ji dovnitř.
Bělovlasý si ho prohlédl. Věděl o druhém, že neumí vařit, i kdyby to nevěděl, dalo se to poznat podle jeho nákupu. “Vaření je podobné upalování a na to mám výcvik,” řekl druhý a myslel to jako žert, i když opravdu takový výcvik i zácvik měl. “Chceš mne pozvat k sobě domů?”
“Pokud umíš uvařit, aniž bys mi zapálil pokoj...” zrzek lehce kývl. “Nejedl jsem nic pořádného několik měsíců...” zašklebil se. Pořád plánoval zajet na pár dní k mámě - protože jen pro několikahodinovou cestu to jinak nemělo cenu - a stále mu do toho něco lezlo.
Druhý si ho chvíli prohlížel. “Počkej tady,” řekl pak, podal mu sáček se svým nákupem a vydal se zpátky do obchodu. “Když už tě má sníst démon, tak tě vykrmíme,” utrousil ještě.
Zrzek pustil svého společníka do malinkého bytu, a naznačil mu, kde se zout a svléct. V hlavním - a nejspíš jediném - pokoji byla jen titěrná linka se dvěma plotýnkami a nad ní několik poliček. Vedle ní lednice, až po další poličku zaskládaná věcmi, u zdi stůl a vedle něj složený futon. Na stole byl notebook a několik štosů papírů, židle u něj byla částečně zaházená oblečením, které - mimo jiné - bylo docela halabala vidět i v pootevřené skříni. Záchod a sprcha byly společné pro celou chodbu. “Tu bydlím...” prohodil a vydal se ke skříni, aby ji dovřel, i když to pokojíku na pořádku moc nedodalo.
Bělovlasý to nekomentoval, věděl, jak druhý žije. Vyzul se, svlékl kabát, odložil zbraně a vydal se jen v tílku a kalhotách s taškami nákupu do místa, kde mohl začít vařit. “Hiyoru se jmenuju,” poznamenal, i když to druhého - zdálo se - nezajímalo.
“Joo...” druhý se nadechl, jako by si až teď uvědomil, že on vlastně jeho jméno nezná. Moc ho ani nepřekvapovalo, že on sám bělovlasému známý byl, začínal si zvykat na ty podivné věci, co mu všichni předkládaly za hotové. Úplně potom zazdil, že se chtěl taky zeptat. “Promiň,” pousmál se. “Chceš něco, než to začneš dělat?” nadhodil. “I když asi mám jen vodu...” otevřel poloprázdnou lednici a rovnou si podal vlastní nákup, aby ho tam vyskládal.
Druhý jen zakroutil hlavou a poočku se na něj díval, přičemž začal vyskládávat, co chtěl použít. Bylo zvláštní, že vedle masa se na stole objevila i láhev vodky. “Měl bys jíst více ovoce,” poznamenal a hned na první pokus natrefil na místo, kde se schovával nůž, pak prkýnko a i pánev.
“Koupil jsem si mandarinky...” bránil se druhý a dovyskládal věci do lednice, pak sáček s dvěma kousky ovoce hodil na ni. Jednu si vzal, opřel se o linku a dal se do loupání. “Dáš si?” nabídl druhému. “A vážně to nechceš zaplatit?” bradou ukázal k věcem, ze kterých plánoval jeho společník vařit. Lahev alkoholu ho popravdě docela zarazila.
Hiyoru zakroutil hlavou jak na nabídku, tak otázku. A zapnul vařič, přičemž do pánvičky dal vše potřebné, poté se vrhl na krájení masa. “Kdybych to tu chtěl zapálit, tak je snadnější způsob, než se tvářit, že hodlám vařit,” řekl mu tiše, když si všiml jeho zvláštního pohledu na alkohol. “Ale je pravda, že ten recept mám od jednoho z poskoků Satana,” dodal, “Satan dokáže, aby se něco vznítilo jen tím, když on sám vzplane vztekem.”
“O tom už jsem něco slyšel...” zrzek pokýval hlavou. “Je to docela ráz naráz... takové informace tak najednou vstřebat...” dal se do pojídání mandarinky. “O existenci takových... věcí jsem se dověděl docela dost nedávno...”
Bělovlasý pokývl - věděl o tom. Hodil maso na pánev a začal ho restovat. “Abys o Satanovi neslyšel, když tvůj bratr má jeho syna,” podotkl. “A Xanxus je důkazem Satanovy plamennosti - tvrdí se, že Satan chtěl vždy dceru, a když se mu narodil chlapec, tolik ho to rozzuřilo a zranilo, že na malý okamžik vzplanulo úplně vše... a proto ty jizvy.” Uvědomoval si, že se rozpovídal a cítil se, jako kdyby potřeboval vymluvit vše, co přešel mlčky za tu dobu, co žil.
“Jo... slyšel jsem, že celkově mají i teď doma veselo...” možná by mu to i přišlo komické, kdyby se to tak přímo netýkalo jeho bratra. Zadíval se na připravované jídlo. “Těším se na to, jen vidím ty ingredience...”
Hiyoru se pousmál. Poznal, že se druhý nechce bavit o démonech, tak toho nechal. Chvíli jen restoval, přičemž si částečně připravoval další ingredience - cibuli, mrkev, rajčata. “Ustup,” řekl pak druhému a počkal, než to udělá. Poté nalil do pánve potřebné množství vodky a zapálil to. Chvíli flamboval, než maso shrnul na talířek, aby mohl pokračovat ve vaření. Už ne tolik působivém.
“Drsné...” okomentoval to zrzek a zase se k němu vrátil, přičemž se sklonil k masu, aby ovoněl. “Děláš takové věci často?” napadlo ho, protože druhý vypadal, že to nedělá ani zdaleka poprvé. Celkově vypadal v kuchyni - navíc na to, že byla cizí - dost jistě. Stoupl si k němu blíže, aby lépe viděl, co všechno ještě bude dělat.
Druhý se hned postavil trochu dál, ale podařilo se mu to zamaskovat tím, že napustil vodu do hrnce, aby mohl posléze do ní vhodit těstoviny, které plánoval k masu udělat. “Byl jsem několik měsíců v... nejlépe to místo nazvat ‘peklem’ - sféra Satanových démonů,” řekl mu na to, “Satanovi přisluhovači podpalují tenhle recept lusknutím prsty... a celkově v ‘pekle’ se dobře vaří a mají tam nejlepší lázně.” Dal do pánvičky nakrájenou cibuli a přidal k ní cukr, aby lépe zkaramelizovala.
“Zrovna tak jsem si peklo jako malý nepřestavoval,“ zasmál se Sora, “ale líbí se mi to mnohem víc...” zazubil se. Spokojeně mu nakukoval do pánve a těšil se na jídlo.
“Většina démonů považuje za ‘očistec’ tenhle svět... a anděla tu nepotkáš,” pokrčil rameny a postupně přidával do pánvičky vše, co měl připravené. Než nakonec tam dal i maso. Chvíli to míchal, mezitím začala vřít voda na těstoviny a on je tam mohl dát. Nakonec přidal smetanu a koření.
Celým pokojem to krásně vonělo. Nechal obsah pánvičky, aby došel sám a jen kontroloval těstoviny. Měl dost času, aby nachystal dvě misky, do kterých chtěl jídlo dávat.
“Chováš se tu už jako doma...” zrzek se tomu pousmál a jen nad tím mávl rukou, i když to bylo zvláštní, jak dobře se světlovlasému v jeho kuchyni orientovalo. Možná to bylo nějakým šestým smyslem, nebo to jinak souviselo se všemi jeho výcviky a podobnými věcmi. “Jak budeme jíst?” zeptal se pak. “Můžu vytáhnout futon, protože na jednu židli se asi neposkládáme...”
“Třeba tak,” kývl druhý a zcedil těstoviny. Uvařil více než dvě porce, aby to druhému vydrželo déle.
Sora roztáhl postel a rovnou se posadil, pak s očekáváním ke druhému vzhlédl. Opravdu se na to moc těšil, vypadalo to i vonělo báječně.
Bělovlasý mladík nachystal do misek, vzal hůlky pro oba a podal staršímu vše, co mu náleželo. Poté se také posadil. Nechal mezi nimi docela dost prostoru, jako kdyby nechtěl u něj být příliš blízko. I přesto se zadíval na Soru, jak očekával jeho reakci. Doufal, že mu to bude chutnat.
Zrzek se široce usmál po prvním soustu, což vypadalo docela komicky, když měl stále z poloviny plnou pusu. “Je to úžasné,” zazubil se pak na svého společníka, “úplně fenomenální...” pokývl si a jal se pokračovat v jídle.
Druhý se tomu pousmál. Poté se sám dal do jídla.


Motonari stál před bytem bělovlasého piráta - podařilo se mu proklouznout dovnitř, když zrovna vcházela do domu postarší paní - a chvíli se rozhodoval, jestli doopravdy zazvonit, než nakonec zvonek opatrně stiskl.
Date nejprve zkontroloval spodní vchod, pak mu došlo, že by někdo mohl být nahoře u dveří. Otevřel je. “Oh,” řekl a naklonil se k Motonarimu, “tebe jsem už někdy viděl,” poznamenal pak a zůstal jej pozorovat.
“Přišel jsem za Chikou...” odpověděl mu druhý, přičemž vynechal pozdrav stejně jako mladík naproti němu.
“Pojď dál,” pousmál se na něj Date a odstoupil od dveří. Počkal, až druhý vejde, aby je mohl zavřít. “Jsme v kuchyni,” řekl ještě, než se tam vydal. “Aniki, máš tu návštěvu,” oznámil Chousokabemu, který zrovna vyčesával chlupy Krakenovi a při čaji se bavil s docela pohlednou zrzavou dívkou, co přestože tu byla s Datem, po něm docela dost vyjížděla.
Hnědovlasý pomaleji následoval Dateho do místnosti. “Ahoj...” prohodil k Chousokabemu a pokusil se o jemný úsměv. Prsty si nervózně hrál s rukávy dlouhého roláku, který měl na sobě, přičemž se na něj s očekáváním díval, protože popravdě vůbec netušil, jak zareaguje bělovlasý na jeho přítomnost.
Chousokabe se na něj okamžik díval, než vzal Krakena, který nechtěl z něj slézt do jedné ruky, hrníček s čajem do druhé a zvedl se. “Půjdeme do pokoje,” řekl pak. Ještě se otočil na zrzku. “Rád jsem tě poznal,” pousmál se a teprve potom pokračoval dál.
Starší ho mlčky následoval. “Obtěžuje tě to?” zeptal se opatrně, když za nimi druhý zavřel dveře, “že jsem přišel.”
“Mělo by?” zeptal se místo odpovědi a odložil hrníček s čajem na stůl. Poté si sedl na houpací síť, Kraken se spokojeně přesunul na jeho klín a vyvalil břicho. Byl dnes mazlivý. “Spíš mne to překvapilo, posaď se.”
Druhý si udělal relativní - pořád se cítil dost nesvůj - pohodlí na židli u stolu. “Překvapilo?” opakoval po něm tázavě a zadíval se mu do tváře.
Chousokabe začal drbat svého kocoura na břichu a ten se mu vybízel, vrněl a spokojeně se vyvaloval. Vypadal jako opravdu spokojená velká koule chlupů. Na otázku bělovlasý jen kývl. Nepředpokládal, že za ním přijde - popravdě si moc nedokázal představit, že by se sešli jinak než náhodou v kavárně - sám za ním také neplánoval jít.
Motonari přivřel oči a na chvíli se odmlčel. “Nechci, aby to mezi námi takhle skončilo...” zašeptal potom a zadíval se na šťastnou kočku. Vypadalo to hezky, když se kocourovi druhý tak věnoval.
Bělovlasý by druhému nabídl přátelství, ale zrovna s tím, že kromě sexu mezi nimi nic nebylo, by to vyznělo komicky. Chvíli mlčel, jak se snažil přijít na to, co by měl říct. “Počkáme rok, aby to mohlo pokračovat?” zeptal se trochu jízlivě. “Promiň,” šeptl - nechtěl být takový. “Jen... těžko se pokračuje, když je ti nepříjemný můj dotek... a nic krom sexu mezi námi vlastně nebylo.”
Hnědovlasý se trochu zamračil. “Vyjel jsem na tebe jednou, protože mě to překvapilo...” jeho hlas už nezněl tolik omluvně jako předtím, protože i přes omluvu se ho dotklo, co mu druhý říkal. “Opravdu to pro tebe neznamenalo víc než pravidelný sex?”
Bělovlasý si ho prohlédl. “Nevím,” řekl pak, “bylo mi... s tebou dobře, líbíš se mi a rád bych tě lépe poznal,” nechtěl ho zranit, “ale... uvědomuji si, že kdybys nebyl v tom období, že bys o mne ani nezavadil pohledem... a když jsme skutečně nic jiného než sex nedělali... a s tím, jak jsem byl všemi uznán za nevhodný pro vztah.” Zamotal se do toho. “Prostě se nebudeme trápit...”
Motonari přivřel oči. “Ocenil bych, kdyby se do podobných debat přestalo tahat, co je zrovna za období...” zavrčel, přestávalo ho to bavit. “Nebyl bych tady, kdyby mi šlo jen o sex, nijak to nesouvisí s tím, jestli s tebou chci nebo nechci trávit čas. Možná jsem někdy... přítulnější,” povzdechl si při tom slově, “a někdy míň, ale nechodil bych sem, kdybych nepovažoval náš vztah za víc než fyzický... Nijak teď nezáleží na tom, jak to začalo...” promnul si kořen nosu. “Sám říkáš, že ti se mnou bylo dobře a chtěl bys mě víc poznat, a potom mě od sebe odháníš a rozhoduješ za mě, že mi jde jen o sex...” zamračil se.
Kocour v jeho náručí se postavil a naježil. Nelíbil se mu Motonariho tón. Chousokabe ho konejšivě pohladil po hřbetě.
Bělovlasý si myslel, že docela záleží na tom, jak to začalo, ale neokomentoval to. Políbil svou kočku na hlavu a pod ouško, poté nechal Krakena, aby z něj slezl. “Dobře, jdeme do kina,” zvedl se sám a přešel ke skříni, aby se mohl obléct.
Starší se na něj zadíval, “do kina?”
Chousokabe přivřel oči. Dal by si medaili za chování se jako idiot. “Normální rande,” nadhodil. “Ale dobře, pokud jsem pojal špatnou iniciativu, tak si prostě běž, kam chceš... já v tomhle nejsem dobrý a nebudu.” A to si ještě jako hlupák říkal, že když budou v pokoji a nebudou se sebe dotýkat, bude to divné, tak to chtěl zahladit tím, že půjdou ven.
Hnědovlasému to sice přišlo podivně nucené a dost ráz na ráz, ale bylo to hezké, že se mladší o něco pokusil a rovnou ho nevyhodil. Nepatrně se usmál a vstal, aby k němu přešel a pohladil ho po paži, “trochu mě to překvapilo...” přiznal, “ale chci jít s tebou někam...”
Mladší se jen letmo usmál a pokračoval v oblékání. Popravdě stejně si myslel, že za chvíli by to v pokoji bylo trapné, protože Date - původně plánující trojku - si zrzavou dívku do bytu přivedl jen z jednoho důvodu.  


Blonďatý muž dokončil převlékání se do yukaty a spokojeně se protáhl, pak se zadíval na svého milence. Už se těšil do koupele, kde si odpočine a věřil, že i Tadashimu to udělá dobře.
Starší byl brzy také převlečený. Svázal si vlasy dozadu - opravdu by se už měl ostřihat, ale neměl na to čas. Měl nutkání zavolat do kavárny, zda je tam vše v pořádku. A pak se někam zahrabat, aby nemusel nutit okolí, aby se na něj dívalo.
Papouch k němu přešel, aby mu věnoval jemný polibek, “sluší ti to...” zavrněl a pohladil ho něžně po tváři.
Černovlasý se odmlčel. “Oceňuji tvou snahu,” utrousil pak.
Haku nakrčil nespokojeně čelo, “vážně sluší,” odpověděl mu na to. “Okoupeme se?” nadhodil.
Druhý jen kývl.
Světlovlasý si ukradl na jeho rtech další polibek, pak je nespokojeně našpulil, “nebuď pořád takový...” šeptl a věnoval mu úsměv.
“Měl jsem zůstat v kavárně,” utrousil, popravdě mu práce pomáhala - když byl v jednom kole, nemusel myslet.
Mladší ho vzal za ruku a propletl s ní prsty, aby se i s ním vydal k venkovní lázni, která příslušela k jejich pokoji. Tadashi se jím nechal vést.
Papouch si ho k sobě přitáhl a jednou paží ho objal okolo pasu, přičemž se zastavil. Pohladil ho po tváři a něžně se rty otřel o ty jeho, když si ho k sobě natočil. “Co se děje?” naklonil potom hlavu na stranu, protože měl pocit, že jeho milenec je v mnohem horší náladě, než se vůbec tvářil.
“Nic,” odpověděl mu starší a odklonil pohled.
Mladší si povzdechl. “Chtěl bych ti nějak pomoct, nějak tě potěšit...” zašeptal a pohladil ho po tváři. “Budu to respektovat, pokud se o tom opravdu nechceš bavit, ale... mrzí mě, že jsi takový smutný...”
Černovlasý na to neměl co říct.
Papouch ho pohladil po tváři a líbl znovu na rty.
“Chtěl si jít do vody, nebo ne?” zeptal se Tadashi. K jeho dotekům a polibkům zůstával netečný, jako kdyby ho nemohly uspokojit ani potěšit přes hradbu toho všeho, co jej obklopovalo.
“Chtěl...” světlovlasý kývl a naposled ho líbl, než pokračoval k jezírku s horkou vodou. Černovlasý se znovu jen nechal vést.
Přestože se v koupeli alespoň tulili, i Papouchovi už začínala pod vlivem jeho milence docházet dobrá nálada a padala na něho sklíčenost z toho, že se Tadashi nechal všude vláčet a odpovídal mlhavě a neurčitě, když se ho na něco ptal. Mrzelo ho to a zlobil se hlavně na sebe, že mu nebyl nijak schopný od takové nálady pomoct. Ani na jídlo, které jim mělo být za chvíli do pokoje doneseno, se netěšil tolik, jako obvykle. Navíc v lázních dělali hlavně mořské produkty a měl docela problém si vybrat něco, co celé jedl.
Tadashi seděl a prohlížel si své ruce. Popravdě vůbec neměl chuť na jídlo. Ještě mu chybělo, aby ke svému stárnutí ztloustl.
Jedna ze zaměstnankyň podniku po chvíli přišla, aby jim donesla jídlo, a hned zase odešla. Blondák si chvíli večeři prohlížel - nevypadalo to tak zle - pak se zadíval na svého milence, který stále vypadal jako bez duše.
Tadashi si jen povzdychl a zadíval se na jídlo.
“Něco se ti nelíbí na večeři?” Papouch mu věnoval starostlivý pohled.
Černovlasý zakroutil hlavou. “Nemám vůbec hlad,” řekl jen a dál si prohlížel jídlo. Byl si vědom, že by něco měl sníst, ať se ho Haku zbytečně nevyptává.
Blonďák se natáhl pro hůlky a přitáhl si velkou misku s rýží a menší se smaženou zeleninou, “dej si aspoň trochu, dokud je to teplé...” pobídl ho.
Tadashi se přesunul blíž k jídlu a dál si ho prohlížel. “Půjdu raději spát,” řekl nakonec. “Ale ty se pořádně najez, když už je to zaplacené.”
Mladší si ho chvíli prohlížel, než se s povzdechem vrátil k jídlu. Ovšem posadil se tak, aby na něj viděl. “Není ti dobře?” zeptal se pro jistotu, i když si nemyslel, že by druhý nejedl z takového důvod.
“Jsem v pořádku,” odpověděl starší jen.
Blonďák si ho chvíli prohlížel, nakonec jen pokračoval v jídle.


Zrzek vešel do kavárny, která patřila milenci jeho bratra, a zvědavě se rozhlédl. Možná trochu očekával, že zahlédne toho bělovlasého mladíka, když se s ním poslední dobou tak často potkával. Když nikoho takového neviděl, jen pokračoval, aby se posadil naproti svému bratrovi. Tentokrát šel na čas.
Pozdravil se s Papouchem a objednal si tvarohový dort s ovocem a želatinou a mandlové espresso.
Tentokrát to byl bělovlasý, kdo přišel jako poslední z bratrů a dokonce bez svého muže. Zazubil se na ně, a když došel až k nim, tak objal svého nejmladšího bratra zezadu kolem krku. “Že ty si vyrostl, veverko?”
Sora se na něj otočil a zazubil se, “myslíš, že budu teď nejvyšší bratr?” nadhodil pobaveně.
Papouch si zrzka i svého druhého bratra prohlédl. “Nebo se my scvrkáváme...” naklonil hlavu na stranu, “ničeho jsem si nevšiml...”
“Možná jen máš čím dál tím výš nos,” oplatil zrzavému Setsuna a posadil se vedle něj. Pozdravil Tadashiho a vzal si jídelní lístek.
Nejmladší z bratrů našpulil rty a přitáhl si kávu, aby se opatrně napil. “Aspoň chvíli jste mě v tom mohli nechat...” prohodil, ovšem sám se tomu s mávnutím ruky lehce zasmál.
Tadashi donesl Sorovi jeho objednávku, a potom se vydal za jiným zákazníkem, když Setsuna nevypadal, že by toužil si objednat - dal mu ještě čas. Jeho nálada se začínala podepisovat na jeho vzhledu, měl kruhy kolem očí, byl bledý a jak se nechtěl vidět v zrcadle, tak jen zběžně upravený.
I na blonďatém bratrovi se to lehce podepisovalo, protože očividně z toho nebyl v tak dobré náladě jako obvykle, i když se snažil to skrývat. Opřel se lokty o pult, “a jak se jinak máte?” nadhodil.
“Nemůžu v noci chodit do kuchyně, protože se mne tam snaží sbalit papá,” odpověděl mu na to žertovně Setsuna a podíval se po Tadashim, nešlo přehlédnout, že je v depresi.
“Divím se, že jste už tak dlouho vydrželi v jednom hotelu...” blonďák na to jen lehce kývl a pousmál se.
Sora si bělovlasého zkoumavě prohlédl, “máte nějaké problémy s Xanxovým otcem a hotely?”
“No... většinou se pohádají, až něco rozbijí... a v jejich případě to rozhodně není malá škoda.” Povzdechl si. “Ale teď se snaží... už dlouho nic nevzplanulo,” zazubil se potom a konečně si vybral, co si objedná.
“Neměli by se nechávat o samotě...” prohodil Kohaku a natáhl se pro svoji kávu, kterou už měl chvíli rozpitou a byla už docela vlažná.
“No, šli na nějakou schůzi ještě s někým a nechtěli mne tam,” povzdechl si Setsuna, že je dobrovolně nenechal spolu samotné. “Ale je tam s nimi Mamoru, tak snad se nic nestane. A nebudu tam já - tak odpadl jeden konfliktní bod.”
Tadashi mezitím přešel zpátky. “Co to bude?” zeptal se tiše. “Mamoru má teď asi hodně práce, úplně celý povyrostl a zmužněl, co je u vás,” pousmál se potom jedním koutkem.
Do kavárny vešel Chousokabe, a když spatřil Setsunu, rozhlédl se, kde má svého muže,  jestli není lepší se otočit a odejít hned.
Bělovlasé trojče přivřelo oči. “Žárlím, už ho berou za lepšího mafiána, než jsem já,” přiznal se hravě a poslal úsměv k příchozímu mladíkovi. Bez přítomnosti Xanxuse s ním snad bude mít chvíli, aby si promluvil. Chtěl mu pochválit dřevořezbu a celkově se zeptat, jak se má.
Papouch svého milence něžně pohladil po boku, když procházel okolo něj. Sám si všiml Chousokabeho a lehce na něj mávl. Popravdě ani jeho nejlepší kamarád nevypadal v nejlepší náladě poslední dobou.
“Jo...” zrzek se zadíval na nejstaršího z bratrů, “myslím, že už jsem pochytil něco o dětech...” pokýval hlavou
“Děti... nebo mé zanedbávání a to, jak by rád se papá o mne postaral,” pokrčil rameny Setsuna a pozoroval Chousokabeho, jak k nim míří. Vstal, když byl u nich a objal ho. Byl podobně vysoký a urostlý jako jeho muž.
“Tebe už jsem nedržel v náručí ani nepamatuji,” usmál se Chousokabe a pevně si ho k sobě přitáhl. “Kde máš Xanhnuse?” zeptal se pak, jestli má očekávat odněkud ránu.
Setsuna si k bělovlasému pirátovi přivoněl, opravdu byl přitažlivý i tím, jak hezky vždy voněl, i když neměl sebemenší potřebu zrovna teď Xanxuse podvádět. Zůstal s ním v objetí o něco déle, uklidňovalo ho, možná i kvůli vzpomínkám, že když mu bylo špatně, tak Chousokabeho něžná a pevná náruč mu hodně pomohla. “Neboj, není tu,” políbil ho na tvář a pustil.
“Pche, bát se... to my piráti neděláme,” mrkl na něj.
Hnědovlasý mladík, který doteď seděl u svého stolu a dopíjel čaj s mlékem, se po skupince otráveně ohlédl a ušklíbl se. Nakonec všichni ztratili zájem, když přišli o vidinu tak častého sexu a neustálého fyzického kontaktu. Nebo on sám měl aspoň ten pocit. Opřel se tak, aby se na ně nemusel dívat, a podal si hrníček.
Chousokabe se pozdravil se Sorou a Hakuem, že jim dal ruku na rameno. Potom se podíval na Tadashiho, než se vydal za ním za pult. “Pojď sem,” šeptl a přitáhl si ho do náručí. “Mám dnes velice osvícenou náladu a tak mi došlo, že jsem ti nepoděkoval, že se o mne tak staráš,” zdůvodnil to a pevně ho stiskl. “Navíc po tom toužím už od své puberty,” dodal s úsměvem.
Tadashi byl překvapený, ale neodtáhl se od něj.
Papouch se tomu lehce usmál. Byl by rád, kdyby něco černovlasého alespoň trochu potěšilo, protože sám už opravdu moc nevěděl, co dělat.
“Ježiš, Chiko, ty jsi opravdu takový méďa,” poznamenal k tomu Setsuna, který znovu seděl u svých bratrů.
Pirát na to nic neřekl, jen pohladil černovlasého po vlasech až na záda, a poté pustil. “Vidíš, Haku, dokonce jsem se zdržel ošmatlávání toho úžasného zadku,” podotkl pak, “jsem dobrý kamarád, co?”
Tadashi se pousmál. “Chceš kávu zadarmo, co?”
“Náhodou mám po výplatě, můžu pozvat vás všechny...” pochlubil se Chousokabe. “Ale slíbil jsem Krakenovi, že si vezmeme domů z útulku malou Oliheň a necháme jim tam velký příspěvek.”
Papouch mu věnoval zazubení, “jsi nejlepší, takový zadek je pro tebe moc dobrý na sahání, to můžu jen já...” mrkl na něj potom. “Taky už si děláte smečku?” pousmál se. Oni měli doma sedm koček, ale žilo se s nimi dobře, i když některé na něho sem tam stále byly protivné, že jim bere Tadashiho.
Motonari se s povzdechem zvedl a vzal prázdný šálek k pultu, aby ho tam mohl nechat a zaplatit. Snažil se ignorovat bělovlasého stejně, jako to ten dělal jemu.
“Date se rozhodl, že chce vlastní kočku - původně si chtěl kupovat nějakou velkou, drahou, ale ukecal jsem ho, že každá kočka je krásná a všechny potřebují domov -, Kraken mu to odsouhlasil s pomrkáváním, které bych u samotáře nečekal a chytl se toho, tak jsem nadšeně zavýskl a vzal si to za své, že z toho už nikdo z nich nemůže vycouvat,” popsal to rozverně Chousokabe, že i Tadashi se tomu tiše zasmál. Až poté si všiml, že v kavárně byl celou dobu i hnědovlasý. “Ahoj,” usmál se na něj.
Hnědovlasý si ho prohlédl a zaváhal, než mu pozdrav opětoval. Stále se tvářil docela otráveně a dotčeně a bylo na něm poznat, že v moc dobré náladě není. “Máš se...?” nadhodil potom a vytáhl peněženku.
Bělovlasého piráta trochu zchladila přítomnost liščího démona. “Hodně práce, zařizování kotěte a rozmazlený spolubydlící - mám se dobře,” řekl pak, “a ty?” oplatil.
Tadashi se donutil přestat je pozorovat - a byl jediný z jejich blízkého kroužku -, aby mohl přejít k počítači a naúčtovat Motonarimu jeho útratu. I když ho to téměř vždy stálo stejně.
“Takové malé a trápí nám to Méďu,” nakrčil čelo Setsuna, který si pečlivě prohlížel hnědovlasého, protože se mu nelíbilo, že potlačil Chousokabeho milou záři a veselí, co k nim vnesl.
Hnědovlasý k němu stočil pohled a téměř zavrčel - úplně se celý naježil jako rozčilené zvířátko. “Fajn...” prohodil pak k Motochikovi a možná si útočným hlasem, jakým mu to řekl, na něm trochu léčil rozčilení, způsobené bělovlasým z bratrů. Vytáhl z peněženky bankovku, “ale asi bych měl jít, abych vás tu netrápil, když se tak dobře bavíte,” teatrálně peníze položil k Tadashimu - ještě dřív, než mu vyjel účet - a docela při tom dlaní třískl o pult. Na své drobné tělo v sobě nějakou tu sílu měl - alespoň slyšet to bylo dost. Pohodil vzpurně hlavou, neměl náladu se nikoho o nic prosit, když už očividně nebyl žádaný. “Doufám, že jsem vám to tu moc nepokazil...” otočil se, aby se vydal ke dveřím.
Chousokabe zůstal trochu opařeně stát a sledovat, jak odchází.

7 komentářů:

  1. no tedy teď bude nejspíš řada na Chikovi aby se projevil protože to je snad poprvé co jsem Motonariho viděla naštvaného . Tadashi se topí v depresi a já jen doufám že se brzo dovím proč , vím že byl žena lituje snad té změny vždyť je krásný takhle se nám úplně ztratí to bych nerada a Haku určitě taky ne , děkuji perfektní díl a moc se těším na další bez nich je smutno

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak si říkám, že možná by se hodilo vytáhnout nějaký flashback s Tadashim, aby se trochu dovysvětlila jeho a Papouchova minulost.

      Vymazat
    2. skvělá dedukce děkuji

      Vymazat
  2. Chudák Tadashi... Snad se bude brzy cítit lépe, tyhlety pocity většinou jen tak snadno neodejdou :(
    Už jsem se chtěl zeptat, co bylo na tom rande, že je Motonari takový přešly, ale asi to byla jen žárlivost :D Ale nejvtipnější byl tentokrát Hiyoru: "Vaření je podobné upalování a na to mám výcvik." :DDD Ale je podezřelé, jak moc toho o Sorovi ví...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hiyoru je skvělý! Tadashi se dočká něčeho, co ho navždy z deprese vyléčí. A tak celkově... je to nečekaně pozitivní povídka, i když se to možná zatím neprojevuje. Taková telenovela. xd

      Vymazat
  3. a porad to pokracuje " problemy v raji" tak hezky jim to slo kdyz slo o ten sex :D, Satan me trochu stve jak by byl radeji kdyby mel jednoho z bratru ve sve peci, snad si sam nekoho najde x) a bude klid

    OdpovědětVymazat