Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 12. července 2015

Nejen absinthová nejen víla - 15. část

Patnáctá část.
Trochu později, ale ne o tolik - je těžké si uvědomit, co je za den, když jsem prázdniny. xD
Tentokrát bez nových postav.
Děkuji všem komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel


- 15. část -

Hiyoru ve spacích teplácích se vydal do svého pokoje následován Sorou. “Opravdu si myslíš, že by mu to prospělo?” zeptal se, přičemž si sušil vlasy. Trochu jej překvapilo, že chce jeho přítel sdílet postel ještě s tím dítětem.
Starší pokývl, “Karasu je na základně, tak asi bude mít Suzumeho dlouho u sebe, ne...?” dohonil bělovlasého a něžně ho pohladil po paži, “určitě mu to není příjemné, když je tam úplně sám...”
“Bude po tvém,” pokrčil rameny Hiyoru. Pokud se to netýkalo Sorovy bezpečnosti a nebo něčeho podstatného, vlastně neměl důvod mu cokoliv odpírat a nevyplnit nějaké přání. Otočil se, aby se na něj pousmál. “Nemusíš mne přesvědčovat.”
“Já vím...” zrzek mu úsměv oplatil a natáhl se pro jemný polibek. “Ptal ses, jestli by mu to prospělo...” připomněl mu, “pokouším se argumentovat... navíc... Karasu nic divného dělat nebude ne... když tam budeme my...” nevybavoval si, že by starší z bělovlasých prováděl něco černovlasému chlapci, když spal zrzek na základně. I když by ho to nepřekvapovalo, navíc od příjezdu dětí to bylo jen pár dní. Mohlo se to ještě změnit.
Hiyoru kývl. O tom, co dělá a nebo nedělá Karasu s jeho dítětem, se bavit nehodlal - byla to věc jeho parťáka.
Za jejich zády se objevil vyšší z druhé dvojice a zachrčel, aby na sebe upoutal pozornost. Poté ukázal na pitevnu a bouchl se do hrudi, až to zadunělo chodbou.
“Takže tys ho zabil? Co je to?” zeptal se Hiyoru a obrátil se k pitevně. “Pokud to není nic akutního, budeme se tomu věnovat až zítra.” Přesto se tam vydal.
Zrzek si tmavovlasého hlídače prohlédl a beze slova následoval svého přítele. Měl z Roo stále trochu strach, nějak netušil, co vše od něj může čekat, i když po tom, co přežil večeři s nimi a popovídal si o dvojici s Hiyoru už ho neděsili tolik, jako když je viděl poprvé.
Neskrytě ho překvapilo když v pitevně byl živý mladík. Seděl na jednom ze stolů a za ním se rozprostírala dvě velká našedivělá křídla, jedno z nich očividně nehezky polámané a trochu popálené.
Hiyoru si otráveně povzdechl. “Tohle tu řešit nebudeme, o to se starej tam,” ukázal prstem nahoru, myslel tím nebe. “S odhalenými křídly se tu nebudeš prohánět, to by bylo teprve v naší kompetenci.” Ohlédl se na Roo a zamračil se, co zase s Baku prováděli.
“Chci ho uřezat... obě,” promluvil růžovovlasý chlapec a v očích se mu zaleskly slzy. “Je to vaše práce... to co se mi stalo,” v jeho hlase byl slyšet respekt. “Při výslechu.”
“Výslechu?” neodpustil si Sora a otočil se tázavě na okamžik na černovlasého, i když ten mu nic říct nemohl. Přešel k Hiyoru a věnoval pohled jemu, jak očekával, že dostane vysvětlení.
Mezitím se do místnosti vrátil i bělovlasý hlídač, který předtím někam odešel, “oh... už jste ho našli...” poznamenal.
“Vyšetřujete toho Mammona?” zeptal se ho bělovlasý a znovu si prohlédl anděla. Věděl, že je jeho přítel, i když to mezi nimi většinu času nebylo dobré - nebylo se čemu divit, přesto k démonovi měl nejblíže. “Přijdeš o ně... navždy.”
“Lepší, než se tam vrátit,” odpověděl mu na to mladík a kývl, aby si dodal kuráž k tomu, co se hodlal udělat.
Hiyoru odložil ručník na vedlejší pitevní stůl a vydal se pro pilu. “Anděl ve své úplné formě, uřežeme mu křídla u lopatek,” oznámil Sorovi. Zaváhal, ale nakonec změnil směr. “Dáme ti injekci proti bolesti, ale proplatíš ji.” Pokračoval znovu k andělovi.
“Co? Proč...?” zrzek se zamračil a podíval se postupně z jednoho na druhého na všechny tři hlídače. Baku na něj neopomněl vypláznout jazyk, což ho jen znechutilo. “Nechceš je doopravdy uřezat, ne?” podíval se na mladíka s růžovými vlasy a přešel k němu, aby si našedivělá křídla prohlédl.
“Oh...” blonďák se trošku skřípavě zasmál, “věděl jsem, že se to koťátku bude líbit...” mávl ve vzduchu rukou, na které byly připevněny dlouhé kovové drápy. Roo si mezitím přitáhl židli a dal ji na místo, kde měl dobrý výhled na řezání křídla.
Anděl se jen nechápavě podíval na zrzka, ovšem neodpověděl mu - netušil, co dělá mezi hlídači, ale bylo poznat, že tam očividně nepatří. Ovšem dalo se cosi usuzovat z toho, že byl on a bělovlasý polonazí.
Hiyoru mezitím beze slova přešel k jedné ze skříní a nabral do jehly tekutinu z lahvičky. “Píchni mu tohle, normálně do ruky,” položil injekci vedle anděla na stůl a sám zamířil k jiné skříni. “A vy, pokud tu chcete být, tak ho aspoň podržíte.” Vypadal otráveně, a také byl - hlavně proto, že se vždy všechny takové věci, co se netýkaly přímo zabíjení, nechávaly na něm jako na nejmladším.
Sora se postavil k mladíkovi a vzal křídlo, aby si lépe prohlédl zranění, i když to růžovovlasého muselo bolet. “S tím se dá něco dělat, nemusíte tu hned všechno řešit řezáním...” i tak se natáhl pro injekci, na něčem proti bolesti - nejspíš - nic špatného nebylo.
Baku se hlasitě rozesmál a pěstí bouchl svého parťáka do ramene, jako by to chtěl celé znova vyprávět, “to mě baví...” prohodil a ještě chvíli se smál, než zvážněl. “Možná se o něj postaráš... a zvládneš s tím křídlem něco udělat, ale kam toho anděla dáš? Kdo to zaplatí?”
Zrzek bojovně vystrčil bradu. Pokud tu nebyl, aby řešil podobné věci, nemusel tu být vůbec. “Tohle bude moje práce...” zamračil se, pak se podíval na Hiyoru, “nejsem tu jen od toho, abych pitval... jestli nemůžu udělat ani tohle, tak to celé vůbec nemá cenu...” zatvářil se zklamaně, “možná to potrvá dýl a do úplně původního stavu to křídlo možná zpravit nedokážu, ale pitvat a řezat věci tu můžete dál i beze mě...”
Mezitím se vrátil bělovlasý mladík s elektrickou pilou, co se používala na amputace. Vypadal trochu hororově - možná i tím, že měl naprosto vážný výraz. Podíval se hněvivě na anděla, protože ho vinil za to, že ho zatáhl do sporu se Sorou.
“Chci je uřezat,” obhájil se růžovovlasý se strachem v očích.
“No, já si myslím,” utrousil jen Hiyoru. Ani se na svého přítele neotočil. “Buď mi můžeš asistovat, Soro, nebo běž do pokoje za Karasu.”
Zrzek si anděla s povzdechem prohlédl, “nechceš...” chlapcovy oči nasvědčovaly dost o tom, že nechce a jen se bělovlasého bojí. “Fajn...” štěkl pak naštvaně, ani nevěděl, komu to říká, když se růžovovlasý neměl k tomu sám své tvrzení popřít. “Tak si je nech uřezat, mně to vlastně může být úplně jedno...” nespokojeně ve vzduchu zamával rukama a odstoupil od něj, po zaváhání se ale vydal ke dveřím. “Myslím, že tohle odpovídá na otázku, jestli je nebo není mě tu doopravdy potřeba...” sám měl ve tváři docela zoufalý výraz.
“Hehee...” Baku se opřel o jeden ze stolů, na kterém byly vyskládány nejrůznější lahvičky, “koťátko umí i syčet...” zazubil se, “je to škoda, že mu to k ničemu není...”
...
Hiyoru otevřel kódem dveře do dětského pokoje - dříve to byl malý sklad - a vešel. “Co to děláš?” zeptal se překvapeně Sory, když viděl, že hází Hibikiho věci do tašky. Nechal, aby se za ním dveře zavřely.
Dítě se ho vylekalo a skrčilo se na posteli.
“Nemusím vám tu dělat doktora, když mě tu očividně nepotřebujete...” zavrčel starší a neustal v činnosti, byl skoro hotový, chlapec tu moc věcí neměl a téměř vše mu sem nanosil Sora. “Vezmu si Hibikiho k sobě, přestanu sem chodit, dostuduju, otevřu si kliniku, tak, jako jsem to měl původně udělat...” posmrkl a s povzdechem se na chvíli chytil za kořen nosu. “Proto se vás všichni tak bojí?” zadíval se nakonec na bělovlasého, “vážně mrzačíte a zabíjíte úplně bez důvodu?” tvářil se zklamaně. Nechtěl o Hiyoru přijít a vlastně vůbec nepřemýšlel o tom, že by to v něco takového mělo vyústit, jen neměl pocit, že zůstávat v jejich doupěti by mělo cenu.
Bělovlasý ho chvíli mlčky pozoroval. “Děláme, co je nutné udělat,” šeptl. “A nebuď na mne naštvaný kvůli tomu, že něčemu zatím nerozumíš.” Přivřel oči. “Víš, že kdyby mohlo být podle tvého, bylo by... ale když nemůže, tak mne nesmíš přede všemi takhle ponižovat.”
“Zasvěť mě...” zrzek se narovnal a zadíval se na něj.
“Když se andělům, nebo vlastně čemukoliv, co má něco navíc, co není lidského, něco stane - léčení si vyžaduje, aby zůstal stále v té podobě,” začal, “ale na to jsou zákony, že se andělé veřejně nemůžou promenádovat s křídly, lišky s ocasy a podobně.” Odmlčel se. “Když se chtějí léčit, musí se přesunout do jiného než lidského světa. Mahiro měl možnost se jít léčit do toho andělského, ale on tam nechtěl... a možná ani nemůže, protože tady na zemi má blízký vztah k démonovi. Možná v tom bylo i něco víc.” Zakroutil hlavou, že to přesně neví. “Tak... si vybral, že zůstane na zemi... a to mohl jedině bez křídel.”
“Jo... a od toho jsem si myslel, že tu budu já... abych léčil ty nelidské části... s těmi lidskými si můžou zajít k normálnímu doktorovi, na to ani nemám aprobaci...” zhluboka se nadechl. Cítil se už klidnější, i když o moc ne. Zavřel chlapcovu tašku, když v ní vše bylo. “Nepředpokládám, že obvázané křídlo v sádře půjde jen tak schovat...” prohodil, “pokud je tu nebudu moct léčit, tak kde? Nikde jinde potřeba nejsem...” skousl si ret, protože se zase začínal cítit hysteričtější. Uvědomil si, jak bláhový to byl nápad, pracovat s nimi a pokoušet se někomu pomáhat. Cítil se bezmocně a hloupě. “Na řezání tu být nemusím, to zvládáte taky, věřím že líp, to bude praxe...” ušklíbl se.
Hiyoru si ho prohlédl. “Spousta nelidských znaků se dá skrýt, když se léčí... zrovna ta křídla ne... a existují i nemoci a tak... nemysli si, že bych tě podporoval v něčem, čemu bych nevěřil. A i kdyby já ano, tak zbytek by to neschválil - aby ses tu zbytečně potuloval.” Podíval se na dítě, které se snažilo tvářit, že tam není. “Vždyť dokonce Baku chce, aby ses zaučil - dobře, že je těžké ho chápat, nedává to nejlépe najevo, ale fandí ti.” Odmlčel se. “Chápu, jsme podle tebe sadisti, nejspíše i omezení, co nedokáží řešit problémy jinak než násilím... dobře, omlouvám se, že jsem tě sem přivedl. Uděláš nejlépe, když na mě a doupě zapomeneš, protože tohle je způsob jakým žiju a práce, pro níž jsem si toho prošel dost.”
“Nemyslím si, že jsi sadista... vím, že ty nejsi... a omezený už vůbec ne... nechci na tebe nebo na to tady zapomenout... a uvědomuju si, že tu musí být někdo, kdo bude udržovat pořádek. Zbytečné mrzačení stranou... Jsem rád, že jsem se sem dostal, pokud budu moct někomu pomoct. Ale chtěl bych jim pomoct všem... udělat tu - nebo třeba ne přímo tu - místo, kde se budou moc léčit všichni...” povzdechl si a vysíleně se opřel vedle poličky, ze které bral věci. “Co s ním bude?”
Hiyoru k němu přešel a nejistě ho pohladil po tváři. “Dej tomu čas, teď jsi neměl možnost mu ta křídla zachránit, ale pokud vytrváš, tak si to místo, kde by se mohl někdo tak zraněný vyléčit, jednou zřídíš,” vzal ho za ruce a podíval se do jeho očí. “Obvázal jsem ho a poslal domů. Pokud chceš léčit, ráno společně uděláme mast a zítra se za ním stavíme, abychom mu to převázali.”
Dítěti se nelíbilo, že se bělovlasý tolik přiblížil.
Druhý si povzdechl a pomalu kývl. Objal svého milence a vysíleně se k němu přitulil.
Bělovlasý se nepatrně pousmál a pohladil ho po zádech. “Vezmeme... Hibikiho a půjdeme spát,” šeptl a políbil ho do vlasů - viděl na druhém, že potřebuje trochu něžností, aby se úplně uklidnil a zbavil stresu. “Ale ještě dokud jsme tady - skutečně se mi už nikdy před nimi tolik nevzpírej, ano?”
Starší znova odpověděl jek kývnutím. Scéna, kterou předvedl, ho dost unavila, a když se uklidnil, začalo to na něj dopadat. “Těším se do postele...” šeptl.


Setsuna si prohlížel Tadashiho - musel uznat, že to byla opravdu úžasná podívaná, když tam obsluhoval v letním dívčím oblečení. Jeho kůže byla skoro tak světlá jako bělovlasého trojčete, o to víc kontrastovala s černými vlasy. Trochu mu záviděl, i když zároveň to Tadashimu přál. Přemýšlel, čím by sám podplatil Asmondea, aby jej také - až bude třeba - omladil na sladkých šestnáct, kdy se s Xanxusem seznámil. Jen by mu vadilo, kdyby z jeho těla byly smazány četné jizvy, co za deset let nastřádal a některými měl nutkání se chlubit, protože znamenali v jejich vztahu mnoho.
“Je krásný...” Papouch se usmál, když si všiml, kam se jeho bratr díval. “Ale chvíli mi dělalo trochu problém si na to zvyknout...” přiznal. Zadíval se ke dveřím, protože třetí trojče zase mělo zpoždění.
Bělovlasý si hrál dosti vyzývavě s brčkem svého banánového koktejlu u rtu. “Trochu připomíná Sněhurku,” pousmál se a prohlédl si i zbytek kavárny. “Slyšel jsem, že Méďa potřebuje zachránit...” nadhodil.
Blonďák kývl. “Nejen on...” dodal potom, “děje se toho nějak moc poslední dobou...” postěžoval si. Plánoval jim říct i o Leviatanovi, ale až přijde i Sora. “I Date má teď problém... už jsem docela dlouho ani neviděl, zapletl se do takových věcí...” všiml si, že do kavárny konečně dorazilo i třetí dvojče. Chtěl mu zamávat, ale zarazil se, když viděl, že má u sebe zrzek dvě děti.
Sora došel ke stolu a pozdravil se svými bratry, pak usadil děti. Hibikiho plánoval vzít, aby se alespoň na chvíli dostal ven a třeba přišel na jiné myšlenky, a když se ptal Karasu, ten mu dovolil vzít i Suzumeho. Trochu ho to popravdě překvapilo, ale byl rád. Černovlasý chlapec vypadal ještě zamlklejší a vyděšenější, než světlovlasý a Sora se mu moc nedivil.
“Pořídil sis školku?” Papouch naklonil hlavu na stranu a zadíval se na zrzka.
“Ne... huh... bude to na dlouho...” jeho bratr se natáhl pro lístek, “děje se toho poslední dobou nějak moc...” prohodil to samé, co blonďaté trojče předtím, než přišel.
“A mně se zase nezdá, že by se něco dělo,” zamračil se Setsuna.
“Ty už to máš totiž všechno za sebou, věděls mnohem dřív o takových věcech...” Haku se na něj otočil. “A nevypadáš, že by se nic nedělo...” poukazoval na modřinu na jeho tváři, která stále byla vidět. “A to, co vám chci říct já, se vás taky týká...” dokončil.
Bělovlasý mávl rukou, že to nic není. “Chtěl jsem na sebe jen upoutat pozornost,” dodal. Poté si prohlédl chlapce, vypadali stejně, až na to, že byli umytí.
Mezitím již ke stolu přišel Tadashi. “Och, tihle dva chlapíci dostanou zmrzlinový pohár na účet podniku, protože jsou doposud nejmladší zákazníci,” pronesl nadšeně a dřepl si mezi chlapce. “Tak jaký si dáte?” Počechral je naráz ve vlasech. “Uděláme nějaký speciální, barevný... a posypeme ho bonbóny.” Políbil oba chlapce do vlasů a zdálo se, že jeho milé chování na ně zapůsobilo a oni se vůbec nebojí.
“Děkuju...” zrzek si Tadashiho vděčně prohlédl, protože sám by z chlapců určitě doloval dlouho, co si dají, a nevěděl by moc, co jim objednat, kdyby měl vybírat sám. Pořád si nezvykl na starání se o děti a nepředpokládal, že se zlepší, “sluší ti to...” poznamenal. Pro sebe ještě vybráno neměl.
Blonďák si děti prohlížel a docela ho zarážel fakt, že Sora přišel v takové společnosti. Trochu i to, že Setsuna tím nevypadal moc překvapený.
Černovlasý se na nejmladšího z bratrů jen usmál. “Tak já to půjdu připravit, mezitím si vyber, co chceš ty,” řekl mu a ještě jednou prohrábl dětem vlasy, než se vydal zpátky k baru.
“Pojmenovali jste je nějak?” zeptal se Setsuna, i když ho to popravdě moc nezajímalo.
“Hibiki,” Sora počechral ve vlasech dítě, které sedělo vedle něho, “a Suzume,” udělal to samé i tmavovlasému chlapci.
“Kdeš přišel k dětem?” vložilo se do toho poslední trojče.
“To je na dlouho... i když možná ne...” nejmladší z bratrů položil lístek, protože už měl vybráno. “A nejsem si jistý, co všechno ti můžu říct... ale začal jsem se s Hiyoru učit, abych mohl léčit démony... když si byli s Karasu vybírat děti, tak koupil Hibikiho, aby z něj byl můj asistent...” shrnul to krátce.
“Vybírat děti?” Haku si ani nebyl jistý, jestli chce vědět na co.
“Děti jsou dobré zboží,” poznamenal bělovlasý a upil z koktejlu. Dávno už mu takový druh obchodu přestal vadit, i když i on občas projevil zájem o osud prodaných či neprodaných. “A mimochodem... zrovna hlídači máloco platí - berou to jako naši službu řádu, když jim něco darujeme na jejich pobídnutí.” Pokrčil rameny a zadíval se na Tadashiho, který se vracel s opravdu vesele vypadajícími poháry.
Postavil je před děti a znovu si mezi ně dřepnul. “Ale než se pustíte do jídla, musíme použít speciální zaklínadlo,” řekl jim, trochu při tom přehrával. “Udělejte takhle srdíčko, no tak... vidíš, takhle... no jde ti to... a teď ty,” trpělivě je instruoval. “A teď doleva, doprava, a... fuuu~” Rozdělil dlaně a z jedné foukl na jeden pohár, z druhé na druhý. Poté tiše zatleskal. “Tak a teď to bude vynikající...”
“A jsme všichni začarovaní...” neodpustil si Papouch při pohledu na svého přítele a zazubil se. Počkal, až si Sora objedná, než pokračoval. “Přišel jsem na drsnou věc,” pochlubil se. “Když tu byli posledně Satan a Asmondeus, tak s sebou přivedli ještě jednoho... od kterého jsem se dověděl, že máme v rodině asi taky démona...”
“Leviathan to byl, nestvůra z hlubin moře,” mrkl na něj Tadashi a zase se vydal pryč.
Setsuna se zamračil. “O tom jsem slyšel, jakože o něm...” zamyslel se, ale pak se zarazil. “Chceš říct, že jsme také kříženci?” Naklonil hlavu na stranu.
“Nestvůry z hlubin moře?” dodal zrzek a zkoumavě se na svého bratra podíval.
“Nevím, jestli jestli nestvůry z hlubin moře, ale asi jsme... padlo něco o drakovi. I když Leviatan moc jako drak nevypadá,” ztišil hlas a naklonil se víc ke stolu, “přišel mi takový švihlý...” dodal. “Vůbec nevím, kdy to udělal, ale dostal jsem sem znak,” naklonil hlavu a oddělal si vlasy, aby bylo vidět místo na krku, kam ho dostal, “pro který si taky máte přijít... nevím kam...”
“Co tak najednou?” Sora se tvářil trochu nedůvěřivě.
“No... nějak to souvisí s tím, že se Tadashi stal Asmondeovou kněžkou...” odpověděl mu na to, “a Satanovi se to moc nelíbilo,” otočil se k Setsunovi, “tak nevím, jak na to zareaguje, když si ten znak pořídíš... chtěl zase rozbíjet stoly, kdyby měl čím...” upozornil. “Ale je to sranda, dívejte,” zadíval se na svoji kávu a nechal zhruba hlt, aby se z ní oddělil a poslal si ho do pusy.
“To se hodí,” poznamenal Setsuna, už toho viděl dost, aby ho to nepřekvapilo, ale i tak se mu ta schopnost líbila. “Ovšem myslím, že já už patřím Satanově linii... mám jeho znak... a popravdě bych si za chvilku připadal jako zkušebník na cejchy, kdybych k Satanově a Xanxovým přidal ještě nějaké jiné.”
“Zajímavé to je...” zrzek se díval na kafe, jako by mu mělo prozradit, co je v tom za zradu, i když za těch posledních několik týdnů toho taky viděl dost na to, aby tím nebyl tak ohromen, jako předtím. “Ale nejsem si jistý, jestli bych se měl nechat označkovat nějakým démonem, když asi chci být nestranný...” dodal.
“Jsi na straně hlídačů,” poznamenal Setsuna. “Ale jsem rád, že jsi v pořádku,” usmál se na něj, aby tyhle jeho poznámky nebral tolik nepřátelsky - jen patřil k démonům, tak z Hiyoru a ostatních byl deprimovaný. “Mimochodem... asistent?” vzpomněl si na to, co jim předtím řekl.
“No... považuji to za bytí nestranným... i když je to spíš je trochu proti všem...” zrzek si povzdechl. “Navíc nejsem s nimi... jakože s nimi... nechtějí mě tam. Hiyoru mě jen učí... anatomii démonů, nemoci, jejich léčení a takové věci... hodně teď pitvám...” pokrčil rameny. “Chci si zařídit něco, kde budu léčit démony, tam mi bude Hibiki pomáhat...”
“Moje zážitky jsou mnohem méně krvavé a nelegální, než ty vaše...” poznamenal Papouch.
“Ach, o tom jsem vlastně slyšel... žeprý nějaký anděl dostal od hlídačů teď mast na uřezaná křídla,” vzpomněl si a nadzvedl jedno obočí, “moc jsem tomu nevěřil. Ale teď už chápu, co to mělo znamenat. Asi je to dobrý nápad. I když provedení se trochu míjí účinkem.”
“Míjí účinkem?” zrzek naklonil hlavu na stranu.
“Ty zvěsti spíše děsí, než aby... co vlastně mají? No, než aby někdo chtěl do tvé doktorské péče,” pokrčil Setsuna rameny a natáhl se, aby ho mohl pošimrat ve vlasech. “Ale já věřím, že určitě budeš dobrý doktor,” usmál se na něj, “chtěli jsme ti se Xanxusem přispět na založení veteriny, ale teď se situace změnila, tak uvidíme...”
“Šak já všem ještě ukážu...” zrzek se zatvářil důležitě. “Jako by mě se někdo měl bát...” povzdechl si.
“Zajímalo by mě, jak je na tom Drak...” prohodil Papouch při zmínce o andělech.
“Něco nového o něm?” zrzek k němu stočil pohled.
Jeho bratr jen pokrčil rameny. “Dlouho jsem se s ním nepotkal... ale nedivím se mu, že ani nechce vycházet ven...”
Bělovlasý je jen pozoroval. O kamarádovi Chousokabeho toho moc nevěděl. Mezitím přinesl Tadashi objednávku Sorovi, hned ovšem odběhl.
“Podle toho, co jsem slyšel, se ho asi jen tak nezbaví...” prohodil Sora.
“No... a Chika se taky nějak moc začal tahat s Asmondeovou kostí...” Papouch upil kávy.


Chousokabe dovařil oběd a podíval se na hodiny. Vytáhl si cigaretu z krabičky a zapálil si ji, poté se vydal do Dateho pokoje, aby ho vzbudil. Bylo kolem druhé, ale mladík poslední dobou málokdy vyšel ze svého pokoje. Prohlédl si ho - začínal o něj mít skutečně strach, úplně se změnilo jeho chování. “Maso, vstávej, oběd je na stole,” řekl a přešel pokojem, aby mohl vytáhnout žaluzie. “Přijde Haku,” připomenul mu.
Hnědovlasý mladík se zachumlal pod přikrývku, ale zabručel, že ví a že vstane. Na polštáři se probudilo rezavé kotě a přesunulo se blíž ke svému pánovi.
Motochika ho nechal a vrátil se do kuchyně, kde na něj čekal Kraken ve své lidské podobě, aby mu vzal cigaretu a típl ji. “Nekuř,” napomenul ho a sedl si, potom si začal olizovat ruku, jakoby po dobře vykonané práci.
Po chvíli se ve dveřích objevil i lišák, probuzený vůní jídla. Zívl a pozdravil se s osazenstvem kuchyně, potom se roztomile poškrábal na bříšku pod dlouhým tričkem svého milence, ve kterém spával. Posadil se ke stolu a vzhlédl k bělovlasému, jak očekával polibek na dobré ráno - i když v jeho případě to bylo vždy odpoledne.
“Ani zakouřit si člověk nemůže,” postěžoval si, když se skláněl pro polibek, přestože liškodlak nebyl zrovna zastánce kouření. Pohladil ho po pažích a ještě i podruhé se vpil do jeho rtů.
Kocour nad nimi zakroutil hlavou a vstal, aby si ukradl maso z pánvičky, poté se vydal do pokoje, jako kdyby se bál, že mu ho vezmou. Cestou si s ním pohazovat v ťapkách.  
Hnědovlasý věnoval svému příteli líný úsměv a spokojeně si užíval jeho péči. “Haku tady ještě není?” zajímal se, i když bylo očividné, že ne.
“Dochvilnost trojčat je pověstná,” řekl na to jen Chousokabe.
Mezitím do místnosti přišel Date - vypadal nemocně, protože byl celý pobledlý a chodil jakoby bez duše - a také se posadil ke stolu, zapálil si cigaretu a zaklonil hlavu, aby zkontroloval, že je otevřené okno. “Bré,” šeptl tiše, že ho skoro nebylo slyšet.
Bělovlasý se na něj podíval a povzdechl si. Přešel k lince. “Udělám ti čaj, draku,” řekl se starostlivostí v hlase a hned se dal do přípravy.
Nejstarší z nich si chvíli příchozího chlapce jen prohlížel. Popravdě se s ním sám příliš neznal, ale chápal, že je to Chousokabeho dobrý přítel a mrzelo ho, že mu sám nijak nemůže pomoct, i když docela dobře rozuměl tomu, co se s ním dělo. Navíc s tím, čím vším už si ho kříženec anděla ocejchoval, každý démon musel na docela velkou vzdálenost poznat, ke komu patří. Z přemýšlení ho vytrhl domovní zvonek.
“Jdu tam,” ozvalo se z pokoje, Kraken přiskotačil ke dveřím a podíval se kukátkem, poté je otevřel. Zazubil se na Papoucha. “Čuchám čuchám leviathovinu,” pronesl hravě a naklonil hlavu na stranu. Pak ovšem od dveří ustoupil. “Pán je v kuchyni...” zamával ocasem a chytl si ho do dlaní s vítězným úsměvem: “Má to, mrška!”
Blonďák si kocoura chvíli omámeně prohlížel. Takové přivítání vůbec nečekal a moc si nebyl jistý, co si o něm má myslet. Pomalu vešel, i když nejdřív zaváhal, jestli si náhodou nespletl byt. “Zdravím...” dostal ze sebe tak všeobecně, než že by mluvil přímo na Krakena a vydal se tam, kam byl naveden.
Chousokabe mu zamával, když byl u dveří do kuchyně. Kraken za ním zavřel, pak se propletl kolem něho a otřel se o bělovlasého bokem, přičemž se svůdně protáhl. Ocasem se otřel o Motochikovu tvář. “Nedostaneš další maso, bumbrlíku,” odmítl ho ten. “Dej to Drakovi.”
Kocour vzal šálek čaje. “Jsem šlechtic, ne poslíček,” zaprskal, přece udělal, co se po něm chtělo. Pak se posadil na linku a našpulil uraženě rty.
“Dějí se tu divné věci...” okomentoval to Haku, potom, co se se všemi také pozdravil.
“To je Kraken...” uvedl ho Motonari a znovu zívl.
“Oh...” Papouch pokýval hlavou a prohlédl si chlapce, “když jsem tu byl posledně, byl ještě normální kocour...” usmál se na Krakena, pak se posadil vedle Dateho. “Jak je, Draku?”
“Dobře,” odpověděl ten, i když tak nevypadal a zamíchal čajem, v kterém měl lžíci medu, aby si osladil život a získal energii.
Kraken seskočil z linky. “Jdu si hrát se zrzkou, když mne neobdivujete a nechcete mi dát maso,” prohodil, změnil se v kočku a odběhl.
Chousokabe zvedl ze země svou košili a přehodil ji přes Moriho opěradlo. Poté začal chystat jednotlivé porce na tři talířky - s Morim se podělí, nejedl přílohu. Jakmile to měl nachystané, položil to před strávníky. “Pusť mne na židli,” pobídl Moriho - v kuchyni byly jen tři.
Lišák se zvedl a když se jeho milenec posadil, udělal si pohodlí na jeho klíně. Vzal do prstů jeden kousek masa a pustil se do něj.
“Nevypadáš nejlíp...” Papouch si povzdechl při pohledu na svého hnědovlasého kamaráda, a pomalu se pustil do jídla.
Date neodpověděl, ještě okamžik míchal čaj, než se stejným způsobem začal vrtat v jídlu.
Chousokabe políbil svého přítele na krk, potom si vzal hůlky, aby si mohl nabrat nudle. Už nějakou dobu praktikovali tuhle dělenou stravu - bělovlasému to připadalo hezký párové. “Co nového v kavárně, Haku?” nechtěl, aby bylo u stolu ticho.
Blonďák si starostlivě ještě jednou Masamuneho prohlédl. “Zjistil jsem, že máme v rodině taky démona...” prohodil pak, protože moc nevěděl, co by mu mohl říct, aby ho nějak povzbudil - pokud to vůbec něčím šlo. Zamyslel se, “a Sora si vzal do hlavy, že se z něj stane doktor pro démony...” dodal, co by ještě Chousokabe mohl nevědět.
“Démona?” zeptal se Chousokabe a vložil si do úst sousto. “Jakého? Přijde mi, že od okamžiku, kdy o tomhle víme, vše se nějak na nás valí.”
Date kývl a upil čaje.
“Leviathan si říká... podle mě je to trochu pošuk... a zajímalo by mě, co naše máma dělala, že v sobě máme vodní příšeru...” pořád se ještě nedostal k tomu, aby si s ní o tom pořádně promluvil, “nebo... možná raději ne...” dodal, když si to představil.
Lišák si vzal další kousek masa a spokojeně snídal-obědval. Neměl, co by k tomu řekl, i když vycítil slabou přítomnost něčeho démonského v blonďákovi už předtím. Teď se to zdálo silnější.
“Ale jo, je to všechno nějak na rychlo a je toho moc... mám pocit, že jen Setsu to nepřijde, ale to bude tím, že už v tom žije deset let...”
“Jak se má Setsu?” zeptal se Chousokabe.
Date konečně dokouřil, tak se také dal do jídla. Poslouchal je jen napůl, protože ten anděl vystavil mezi jím a jeho přáteli zeď - oni nevěděli, co se s ním děje a on jim nemohl odpustit, že mu nedokáží pomoci.
“Myslím, že u něj se toho moc nezměnilo...” odpověděl jeho kamarád. “I když, když jsem ho viděl naposledy, měl modřinu na tváři... a vypadal, že z ní má radost...” stále moc nerozuměl vztahu, jaký byl mezi jeho bratrem a černovlasým mafiánem.
“Zatracený Xanhnus,” utrousil Chousokabe znechuceně, “vždycky ho k něčemu takovému dožene, a pak mu něco udělá. Zatracený parchant.” Zakroutil hlavou. “Huh. Nakopal bych ho, úplně moc bych ho chtěl nakopat.” Podíval se na Dateho, toho jeho anděla také, ale na to neměl - hlavně pro ten protivný bič a kouzla. “A Tadashi? Chodí teď v sukni každý den?”
Lišák se po svém milenci ohlédl trochu nespokojeně, když se Chousokabe rozčiloval, jak by popálenému muži chtěl něco udělat.
“Chodí...” potvrdil světlovlasý a na chvíli se odmlčel, jak žvýkal. “Už jsem si na to docela zvykl, je krásný..:” usmál se.
Chousokabe líbl Motonariho na tvář, až poté se znovu otočil na Papoucha. “Kdo by si nezvykl?” pronesl a usmál se. Tadashi byl vzhledově naprosto dokonalý - předčil i Setsunu, protože měl tmavé vlasy a jemně si je natáčel do volných vln.
Date přivřel oči a přejel si prsty po obojku. “Tadashi... chodí v sukni?” pokusil se připojit do diskuze, i když mluvil na své poměry velmi tiše.
“Říkal jsem ti, že ho Asmondeus omladil,” připomenul mu jemně bělovlasý.
“J-jo... vlastně,” chvíli mu trvalo, než si vzpomněl. Ne, že by Chousokabeho schválně neposlouchal, jen bylo těžké se na to soustředit.
Mori se spokojeně více natiskl na svého milence, “budeš chtít nějaké maso?” zeptal se.
“Napadlo mě, jestli bys nechtěl přijít se podívat do kavárny...” prohodil Papouch k hnědovlasému mladíkovi. “Už dlouho ses nestavil a třeba bys na chvíli přišel aspoň na jiné myšlenky...”
Chousokabe ukázal palce a ukazováčkem, že jen malý kousíček a nastavil pusu.
“Ven?” zeptal se Date a na chvíli se odmlčel. Poté jakoukoliv odpověď zapil čajem. Sklonil pohled do talíře a nabral si nudlí.
“No... do kavárny...” pokusil se Haku.
Lišák mezitím ukousl svého masa a otočil se na bělovlasého, aby mu ho mohl dát rovnou do pusy, “dobré to máš...” okomentoval to.  
Bělovlasý se na něj usmál a jakmile dožvýkal, tak spojil jejich rty.
Date chvíli nereagoval, poté se podíval z okna a kývl. “Možná... půjde Chika?” Šlo mu o tu cestu odsud tam, aby ji neabsolvoval sám. Protože to jen tomu zvrhlíkovi nahrávalo.
“Můžeme zajít,” kývl Chousokabe a otřel se nosem o ten Moriho.
“Tak třeba dnes?” blonďák se podíval z jednoho na druhého.
“Už dnes?” vyděsil se Date - ještě nebyl připravený jít ven. “Zítra.”

9 komentářů:

  1. Asi tě moc nepřekvapím tím jak začnu dlouze litovat Draka je už na pokrají zhroucení nebo ztracení SOS mám pocit že démoni by měli začít jednat nerada bych o něho přišla , Sora zjistil že vztahy jsou moc těžká záležitost a Baku vypadá že ho moc baví ho dráždit , děkuji nádherný díl a další sobota mi přijde neskutečně daleko jak moc se těším

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, chudák Drak, vlastně scény s ním teď opravdu nerada čtu a docela nerada jsem je i psala. Celkově mám vždy s psaním scén s Datem dost problémy, i když jeho postavu z Basary mám opravdu ráda.

      Vymazat
  2. Opravdu, chudák Masamune... Mám teď z té povídky takový pocit, jakoby všichni už měli svůj příběh rozjetý a jejich budoucnost už byla rozhodnuta. Možná nás ještě nějak překvapíš. Ten příběh s tím andělem, co přišel o křídla mě rozesmutnil. Jednak kvůli němu samotnému (protože já jsem jeden z těch, kteří mají anděly docela rádi :D) a taky kvůli Sorovi. To není zrovna dobrý začátek kariéry.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsme skoro na konci prvního dokumentu s huu~, takže pak ještě druhý dokument a začnou spíše speciály zaměřené na nějaké nové postavy, ale možná se mýlím, máme v těch dokumentech celkem bordel, abych se přiznala. xD
      Nevím, kde si vzal dojem, že já anděly nemám ráda. xD

      Vymazat
  3. Date je taký chudáčika. Musí mu byť strašne už len pri pohľade na všetku tú lásku naokolo a on skončí takto. Držím mu palce, aby mu ten pyšný hybrid ležal pri nohách. :D Ináč som ťa chcela pochváliť za ten skvelý sex po telefóne v minulej kapitole :3, ale akosi prešiel limit a je tu už nová, tak aspoň takto tu to spomeniem. Len tak ďalej :P JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "pýšný hybrid" - to se mi líbí!!!
      Oh, děkujeme za chválu - sex po telefonu je pravda často dost oříšek na napsání, jsem ráda, že se nám povedl.

      Vymazat
  4. Jojo Sora to bude mit tezke se svym snem.. fandim mu (y) Tak ten hajzl jeste chudakovi Datemu dal nejaky "firewall"?! bastard jeden, jako by nestacilo co mu uz udelal a uzcite udela... chudak je jak na drogach. Jsem zvedava kde v rodine vzali vodni priseru kluci :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Setsuna vypadá, že při jeho zrodu stáli démonové... Sora s Papem zase hlavně, že obžerství... xD

      Vymazat
  5. Jsem v tom drobek ztracená, stíhám jen dvě příběhový linky a pletou mi ta jména. Ale ta mě pletou už od začátku. Budu to muset přečíst znovu a pořádně se na to soustředit ^°^

    OdpovědětVymazat