Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 18. října 2015

Pekelné zkrocení - 2. část

"Před-dějový" speciál k Nejen absintové nejen víle (cca před 10 lety) - druhá část.



PEKELNÉ ZKROCENÍ
spolupráce se Seiriel

2.část

Bělovlasý mladík vzal svého společníka za ruku a vedl ho na molo. Na sobě měl stále školní uniformu, protože byl vyzvednut cestou ze školy, jen sako od ní si nechal v limuzíně. Byl příjemný teplý den. “Je tady krásně,” řekl spokojeně a otočil se při chůzi na druhého, jak chtěl znát jeho názor.
Xanxus pokývl a sklonil se, aby ho líbl na rty, jak mu na to připadala vhodná chvíle. “Hodí se to tady k tobě,” poznamenal. Okolo nebylo ani živáčka, možná i proto, že přestože bylo teplo, léto už se pomalu přehupovalo v podzim. Navíc byli kus od vesnice.
“Mám to tady rád,” přiznal mladší, “mám rád moře a náš dům kousek od něj, ale na druhou stranu...” povzdechl si, “někdy mám dost všeho tady… hlavně když se od moře obrátím a vidím město a lidi, co v něm žijí...” Dovedl ho až na okraj mola. “Někdy chci strašně moc pryč...”
Starší si ho zkoumavě prohlédl, “a co bratři?” napadlo ho k tomu, protože nepředpokládal, že by bělovlasý jen tak někam odešel bez nich. Pohladil ho po tváři a přitáhl si ho blíž k sobě.
“Ti se to nesmějí dovědět,” prohodil bělovlasý, poté ovšem zvážněl. “Nikdo nemůže mít všechno, někdy mám chuť se prostě rozletět pryč, sám za svým vlastním dobrodružstvím, a přitom bych si nedokázal představit a ani bych nechtěl žít bez bráchů a mámy,” svěřil se mu. Tohle by nemohl nikomu odsud říct, protože by se bál, že to řekne jeho bratrům a oni kvůli tomu znovu budou smutní. Políbil Xanxuse, poté se mu vysmekl, v okamžiku si sundal boty a skočil do vody.
Druhý si ho chvíli překvapeně prohlížel, než se posadil na okraj mola a zakroutil nad ním pobaveně hlavou, “nachladíš se,” prohodil trochu nespokojeně, jak se mladší neobtěžoval ani sundat si školní uniformu.
“Je to příjemné,” oponoval mu vesele mladší. “A asi je to naposledy v tomhle roce, co se koupu v moři,” prohodil pak. Prohlédl si muže před sebou - přišlo mu to romantické, že mu věnoval takový okamžik a na tenhle rok bude mít vzpomínku na poslední koupání zrovna s ním. “Nepřidáš se?”
Xanxus zaváhal, potom si ovšem také sundal boty. Po nich ale pokračoval, dokud na sobě neměl jen košili a spodní prádlo, než se nakonec svezl do vody za světlovlasým - musel uznat, že to vypadalo jako zábava. Nezdálo se, že by mu vadilo, že tak odhalil popáleniny na svém těle nebo tetování na zádech. Přitáhl si ho k sobě, “to oblečení tě musí táhnout ke dnu,” poznamenal, pak se vpil do jeho rtů.
“Jsme s bratry nejlepší plavci, nějaké oblečení, pche...” prohodil žertovně, přesto ho jednou paží objal kolem krku. “Příjemné, že?” zavrněl u jeho ouška, než znovu spojil jejich rty. Cítil se zamilovaný, přestože si to nejspíše ani neuvědomoval a jen vnímal, jak šťastný v tu chvíli je.
“Taky osvěžující,” neodpustil si tmavovlasý a narážel přitom na teplotu vody. Sám byl zvyklý spíše na horké prameny, i když na zimu nijak netrpěl. Ale divil se, že Setsunovi ve vodě není chladno. Přitáhl si chlapce více k sobě, i když si dával pozor, aby jim nedělalo problém udržet se nad hladinou, a znova se vpil do jeho rtů.
Bělovlasý si spokojeně užíval polibek a plně se oddával okamžiku. Úplně byla pryč jakákoliv ostýchavost, která u něj předešlého dne mohla vzniknout kvůli slovům staršího. Našel někoho, kdo s ním nejen dokázal držet krok a chtěl mu plnit přání, ale zároveň byl stále výzvou. “Asi pak budu potřebovat zahřát.”
“Mám v autě deku,” reagoval na to černovlasý, “zahřeju si tě v ní…” broukl a kousl ho hravě do krku.
“A někde máš i postel,” prohodil mladší také hravým tónem, “možná bych v ní i přespal, kdyby se mi líbila,” dodal ještě. Vlastně si nebyl jistý, zda je ten správný čas, aby vyložil všechny karty na stůl. Ale chtěl hlavně co nejdéle zůstat s druhým.
“Rád tě tam vezmu, abych ti ji ukázal,” reagoval na to a dlaněmi si našel cestu na jeho holou kůži. “A budu doufat, že bude ideální…”
“Uvidíme,” řekl mladší neurčitě, i když měl při tom hravý lesk v očích.
Setsuna se stále ještě chumlal do deky a pro to, jak dlouho byl v mokrém oblečení, tiše drkotal zuby a trochu se třásl. Přesto vypadal zaujatý tím, jak vypadá Xanxův apartmán. V ruce měl mobil, chvilku trvalo, než vytočil číslo svého bratra. Počkal, až se ozve. “Pápěnko, dneska asi nebudu spát doma...”
“Jakto?” blonďák na druhé straně tím zněl dost překvapený a možná i nespokojený, “budeš u toho… tamtoho?” už, když si ho odvezl, když se vraceli ze školy, měl k tomu prostřední z bratrů poznámky.
“U něj...” souhlasil Setsuna. “Všechno ti to vysvětlím zítra ve škole,” řekl mu pak a snažil se, co nejvíce potlačit drkotání zubů. “Byl jsem si zaplavat v moři v uniformě, máma se to nesmí dozvědět,” prozradil mu spiklenecky.
Papouch si hlasitě povzdechl, aby to slyšel i jeho bratr přes sluchátko, ovšem když potom promluvil, zdál se smířený, “jsi taková naše příšerka,” nemyslel to vůbec zle. “Pokud na sebe budeš dávat pozor a ráno se ještě stavíš doma, tak to mámě nějak vysvětlím,” svolil ovšem nakonec.
Černovlasý mezitím vyšel ze sprchy, pro kterou se rozhodl, než mladší dotelefonuje. Na sobě měl jen černé kalhoty a košili stejné barvy, kterou si ještě nezapnul. Naznačil mlčky bělovlasému, aby se nenechal rušit v telefonu, ovšem sklonil se k němu a i s dekou si ho vyzvedl do náruče a vydal se s ním do koupelny, přičemž mu po cestě věnoval polibek na krk.
“A…” přerušení bylo přece jen způsobeno tím, jak si ho druhý zvedal do náručí, ale snažil se jinak to na sobě nedat znát, že se s ním dějí takové věci, “Pápěnko, mohla by Veveruška vyplnit i můj úkol v pracovním sešitě?” vzpomněl si pak, na co zapomněl z přípravy do zítřejší školy. “Nemám to tady, i kdybych si to opravdu chtěl udělat sám,” dodal ještě.
“Jsi hrůza,” reagoval na to Haku a raději na sobě ani nedával znát, že si všiml, že se něco děje, nejen podle pauzy, ale i šustění látky v pozadí. “Ale řeknu, stejně to musíme mít všichni tři…” dodal potom. “Hlavně, jak říkám, na sebe dávej pozor, neprováděj žádné hrůzy a kdyby se cokoliv dělo, okamžitě volej.”
Xanxus na sobě nijak nedával znát, že by reagoval na slova blonďatého z trojčat, i když je v takové blízkosti musel slyšet. Jen poznámky o úkolech ho docela pobavily.
“Děkuju, dej Sorovi, mámě a sobě za mně pusu,” zasmál se pak. “Vždy na sebe dávám pozor,” dodal ještě. “Tak předem dobrou noc.”
“Dobrou noc… a pošli mi pak ještě smsku s adresou, kde tě mám hledat, kdybych tě tu ráno neměl,” zaúkoloval ho blonďák, než nakonec ukončil hovor.
Černovlasý už mezitím mladíka posadil na pračku a tiskl ho k sobě, jak ho chtěl zahřát, než bude moct do horké vany. “Tvůj bratr o tebe má opravdu starost…” prohodil, čeho si všiml.
“Haku je skvělý,” řekl na to Setsuna, “Sora byl vždycky trochu odtažitý, ale Haku je skoro siamský,” zasmál se. Poté odložil telefon vedle sebe. “Takže jaký je plán?” zeptal se pak, přičemž se automaticky více přitiskl k staršímu, jak hledal teplo.
Černovlasý se usmál jeho popisu bratra. Objal ho a dlaněmi se vydal po jeho zádech, jak ho sám zahříval. “Teď si dáš horkou vanu a pořádně se v ní prohřeješ a já ti mezitím udělám večeři,” oznámil mu. “Nachystám ti tu něco na sebe a přinesu ti čaj, jestli chceš,” dodal a podíval se mu do tváře, jestli s tím souhlasí.
Mladší kývl. “Líbí se mi, jak se o mně staráš,” přiznal pak s úsměvem. Vpil se vděčně do jeho rtů, než se odtáhl, aby si mohl z ramen shodit deku. “Můžu si dát tohle vyprat?” napadlo ho pak, ale bez deky už opravdu drkotal zuby.
“Určitě,” starší kývl a automaticky mu začal pomáhat ve svlékání. “Asi nebudu mít nic, co ti nebude hrozně velké, takže se budeš muset spokojit s mou košilí a županem…” napadlo ho, jak si uvědomil, o kolik je druhý drobnější.
“Hlavně, že to bude suché,” usmál se mladší. Celý se zatřásl, jak mu bylo chladno, když se zbavil košile od uniformy, poté si nechal rozepnout kalhoty, protože sám měl zkřehlé prsty. “Dál už to zvládnu sám,” šeptl, když se jednalo o stahování jeho spodního prádla. Necítil se ještě na to, aby se mu ukázal celý. Vůbec ne v téhle zimomřivé podobě.  
Xanxus ho políbil na čelo, “nechám tě si vlézt do vany a zatím ti donesu nějaké to oblečení,” pochopil, o co chlapci šlo. Nad vanou byl i závěs, aby mohl přijít do koupelny a nerušit tím chlapce, až si bude hovět ve vaně. Odtáhl se od něj více, “zvládneš už všecko?” ujistil se, “to oblečení tu nech, hodím ho pak klidně do pračky,” i když se mohl na první pohled zdát jako rozmazlený zbohatlý synek, byl zvyklý se o sebe starat sám, obzvlášť takto na cestách, a nezdálo se, že by mu to nějak vadilo.
“Udělám to sám,” pokývl hlavou Setsuna. “Taky nepereme oblečení jen v moři,” zazubil se na něj. Seskočil z pračky a ještě se natáhl pro jeden polibek, než ho nechal jít. Dal si napouštět vodu, poté prát prádlo, což mu chvíli trvalo, než našel krátký program, který by mu uniformu nezničil, a prací prášek. Poté si vlezl do vany s pěnou a ještě o něco zvýšil teplotu, aby se pořádně prohřál, když si zvykl na teplo a přestal se třást.
Trvalo to jen další krátkou chvíli, než černovlasý znovu vešel. “Nachystám ti to na pračku,” prohodil k oblečení, kterého nakonec byla docela hromada, aby si mladší mohl vybrat - i když musel uznat, že vidět ho jen ve své košili si docela přál. “A mám pro tebe i ten čaj,” dodal a rozhlédl se, jak přemýšlel, kam ho položit, aby se pro něj druhý mohl z vany natáhnout.
“Můžeš mi ho dát sem,” prohodil druhý a odtáhl závěs. Ve vodě měl pěnu, takže se nemusel bát, že by bylo vidět víc, než by chtěl. Venku z vody měl jen hlavu, ramena a chodidla s lýtky a koleny, jak si paty opíral o okraj vany. “Jaký je?”
“Bylinkový,” odpověděl černovlasý a neubránil se pohledu na jeho štíhlé nohy. Takhle ve vodě působil naprosto přirozeně a zdálo se, že se mu ani na kůži nedělají varhánky, jako by tam odjakživa patřil. Dal chlapci čaj, než pokračoval: “až budeš chtít, tak můžeš přijít do kuchyně, něco mezitím nachystám.”
“Těším se,” usmál se na něj. Ani si to předtím neuvědomil, jak moc hladový se cítil. Z vody mu vždycky vyhládlo, navíc byl čas večeře.
Černovlasý pokývl, “už dělám maso, doufám, že ti bude chutnat,” nakonec se sklonil pro polibek, než se vydal zpět do kuchyně.
Bělovlasý se spokojeně uložil do vany a na chvíli zavřel oči. Cítil se opravdu nepopsatelně dobře, když se nechával opečovávat Xanxem. Líbilo se mu, jaký druhý byl. Možná i z části proto, že Xanxus vůbec navenek nepůsobil, že je takový, takže si Setsuna mohl naivně domýšlet, že se tak hezky chová jen k němu. Litoval, že už nejsou prázdniny. Chtěl s ním několik dní žít a nechávat ho o sebe pečovat přes den a v noci se třást vzrušením, které mu jeho přítomnost, slova a doteky přinášely.
Vypil polovinu čaje, než se cítil dostatečně zahřátý, aby vylezl z vany, utřel se a oblékl si jednu z košilí druhého. Připadal si mu tak blízký, když měl na sobě jeho košili. Přehodil si přes ni ještě župan, který zavázal, protože si absenci spodního prádla uvědomoval. Poté si vzal čaj s sebou a šel za Xanxusem do kuchyně.
Druhý se na něj otočil, ovšem zdálo se, že má plné ruce smažení. “Posaď se, jestli chceš, a za chvíli už to bude,” pobídl ho. Celá místnost krásně voněla kořením.
Bělovlasý přešel až k němu, aby se podíval, co to přesně bude, poté se s úsměvem vrátil ke stolu, aby se posadil na židli. Opřel si kolena o hranu stolu a stočil se do klubíčka, přičemž si hrníček položil v rukou na klín. Pozoroval Xanxuse a přemýšlel, že jestli to jídlo bude jen z poloviny tak dobré, jak vonělo, tak musí matce oznámit, že si našel manžela.
“Takže chutnalo?” zajímal se starší, když sklízel ze stolu. Druhého nechával ještě sedět a dopřál mu zmrzlinu, která byla snad jediná sladkost, co měl, jako zákusek.
Setsuna olízl lžičku, čímž dojedl svou porci zmrzliny, poté také vstal, aby mohl pomoc. “Měl bys mít dva bratry,” prohodil pak, “kdybys měl dva bratry, bylo by to dokonalé...” Přenesl zbylé nádobí do myčky. “Mamka vždy říkala, že nás hlavně musí dát někomu, kdo umí vařit… protože my jsme absolutně neschopní v kuchyni, ale o to větší jedlíci.” Doufal, že ho takovými řečmi spíše neodrazuje nebo nenudí.
“Chutnalo ti to tolik, že už si mě chceš vzít?” nadhodil druhý částečně pobaveně, bylo na něm ovšem vidět, že ho to i těší. Vaření bylo jednou z mála věcí, kterou dělal opravdu rád - nejspíše to měl v krvi. Se svou prací si nemohl dovolit mnoho koníčků.
Bělovlasý se tomu usmál. “Manžel podle mne má mít i jiné kvality,” odpověděl mu. “Ale kdyby to bylo jen o jídle, byl bys jasný kandidát.” Protáhl se, když už bylo uklizené, pak si upravil župan. “To mi připomnělo, že jsem ještě neviděl tu postel.”
“Jaké třeba kvality?” nadhodil druhý a přitáhl si ho k sobě, aby se mohl sklonit a políbit ho do vlasů. Potom si ho vyzvedl do náruče, aby se i s ním vydal rovnou do ložnice.
Mladší ho spokojeně objal pažemi kolem krku a nechal se nést. “Nošení je také k dobru,” prohodil. “Ale raději nebudu kvality dobrého muže vyjmenovávat, protože bych si připadal jako naivní princezna,” utrousil popravdě.
“A přitom jsi taková královna,” zavrněl starší do jeho ouška, potom i s ním v rukou otevřel dveře do prostorné ložnice s velikou postelí. Položil bělovlasého na ni a sklonil se pro polibek. “Chceš ještě něco dělat? Dívat se třeba na televizi nebo tak?” zajímal se, protože ještě nebylo tak pozdě, aby museli jít bezpodmínečně hned spát.
Bělovlasý zakroutil hlavou. Trošku ho překvapilo, že byl starší tak klidný a vůbec nedorážel, protože Setsuna si myslel, že opravdu to celé vypadá, že dnes spolu budou určitě spát. Buď si tím druhý byl tak jistý, že to nechával přijít samo, nebo si vzal k srdci, že to musí nejprve Setsuna schválit. “Líbí se mi tvá postel,” prohodil, přestože z ní vstal, aby si mohl svléknout župan. Nechal si na sobě jen Xanxovu košili. Poté si znovu vlezl na postel a protáhl se jako ospalé kotě.
Xanxus se posadil na okraj a se zalíbením si ho prohlédl. Opravdu byl neodolatelně rozkošný a svůdný při každém svém pohybu. Černovlasému ale nepřipadalo, že by se chtěl Setsuna hrnout do něčeho většího, než mazlení, jaké mezi nimi bylo doposud, a on přece slíbil, že ho do ničeho nutit nehodlá. “Takže už půjdeme spát?” zeptal se a pohladil ho po tváři. Ještě ho čekalo nějaké papírování, ale to mohlo počkat až potom, co chlapce ráno odveze domů, když kvůli tomu stejně budou muset vstát brzy.
“Mmm...” souhlasil částečně druhý a přesunul se na posteli za ním, aby ho mohl obejmout a stáhnout si ho na sebe. Objal ho pažemi i stehny a spokojeně se usmál. “Budeme se ještě mazlit,” rozhodl a natáhl se pro polibek.
Černovlasý se do jeho rtů spokojeně usmál a pohladil ho po zádech, potom se od něj ovšem odtáhl, “počkej ještě, taky se musím svléct,” prohodil, protože na sobě stále měl kalhoty a košili.
Mladší kývl a skousl si ret, jak to byla neskutečně vzrušující myšlenka, že ho uvidí nahého. Už několikrát za poslední dobu se mu do hlavy dostala myšlenka na to, jaký asi bude. Vlastně se ani ve svém věku nemohl divit tomu, jak moc na takové věci myslel. Položil se do pokrývek, aby mu udělal prostor se svléct a jen ho jiskrnýma očima pozoroval.
Xanxus ho možná trochu zklamal tím, že na sobě měl spodní prádlo - které pravda, ne úplně vždy nosil - a vrátil se za ním do postele, když to by poslední kousek oblečení, co na sobě měl. Přitáhl si ho k polibku, přičemž přes ně zároveň přehodil velikou peřinu.
Bělovlasý ho znovu pustil mezi svá stehna a přitáhl si ho pevně k sobě. “Líbí se mi, jak hřeješ,” šeptl spokojeně do jeho rtů a začal se mazlivě otírat stehny o jeho boky. Prsty jedné ruky mapoval jizvy od popálení na jeho těle a působil tím hodně zaujatý. Ale dařilo se mu skrýt nedočkavost vidět svého společníka celého nahého, protože byla pravda, že nechtěl s ním spát, když další den měl jít do školy a tím pádem vstávat brzo, aby si všechno připravil a ještě dojel domů.
Starší pokývl, “to je dobře,” prohodil a políbil ho do vlasů, jak mu mazlivý Setsuna přišel roztomilý, i když stále byl stejně svůdný a se svými neposednými stehny a prsty možná i trochu nebezpečný - i když nejspíš hlavně sám sobě.
Setsuna mu to nechtěl přiznávat, ale docela ho začínala děsit myšlenka, že mu jeho mafián odjede. I když se znali krátce, užíval si, jaký vztah si budují. Opravdu toužil být jeho královnou. “Uděláš si na mne sobotní večer čas?” zajímal se, přičemž se dlaní přesunul na jeho tvář, aby mohl prsty prozkoumat i ji, když hodlal chvíli s ním jen mluvit a nelíbat se.
Xanxus se nakonec přesunul dlaní na jeho bok, i když mu tak pod dekou vyhrnul košili, pod kterou chlapec nic neměl. “Každý večer si na tebe můžu udělat čas,” odpověděl mu, “klidně ti věnuji celou sobotu.”
“Musím chodit do školy,” upozornil ho, aby nezapomínal. Poté se ovšem o něco vážněji podíval do jeho očí. “Rozhodl jsem se, že v sobotu… se ti celý dám,” oznámil mu. A snad i při tom působil více nevinný, než skutečně byl.
Druhý se vpil do jeho rtů a spokojeně si ho k sobě přitáhl, “už teď se nemůžu soboty dočkat…” zavrněl. Přesunul se polibky na jeho krk a začal se věnovat jemné kůži pod ouškem druhého, i když pro něj nebylo nejsnadnější, aby udržel ruce od zabíhání na místa, kam ještě nemohly.
Světlovlasý se mu spokojeně oddával a dál dlaněmi znovu začal zkoumat jeho hrudník a svalnaté ruce. Přestože nebyl o tolik starší - i když v šestnácti každému přijde rozdíl šesti let dost velký -, byl podle Setsuny naprosto odlišný od všech, s nimiž dříve něco měl.
Xanxus nakonec sklouzl dlaní na jeho hýždě a přitáhl si ho k sobě blíž. “Nikdy jsem nespatřil někoho tak nádherného…” zašeptal do jeho kůže.
Setsuna se musel držet, aby se nedožadoval dostat víc, když byl tolik pokoušen jeho rukou na svých hýždích a jejich rozkroky oddělenými jen tenkou látkou Xanxusova prádla. Tak se snažil soustředit pouze na jeho slova a udržet vše pouze mazlením. “Královny musí být nádherné,” utrousil potěšeně.
“A přece ti žádná jiná nesahá ani po kotníky…” reagoval na to druhý a znovu si přivlastnil jeho rty. Byla pravda, že by si ho nejradeji nechal u sebe a už ho nikdy nikam nepustil.
Bělovlasý se nechal líbat a plně si užíval, jak o něj druhý pečuje. “Měl jsi… hodně královen?” zeptal se pak. Sám měl jen omezené zkušenosti, i když na svůj věk možná i tak nadprůměrné.
“Nevím, jestli hodně…” odpověděl starší možná trošku zamyšleně. Neměl málo milenců a milenek, i když nikdo pro něj neznamenal o moc víc, než povyražení - a obě strany to velmi dobře věděly. “Ale oproti tobě vlastně žádná ani nebyla královna,” dodal pak.
Mladší byl spokojený. “Královna Setsuna první,” zasmál se tiše, “zní to hezky,” zavrněl pak, když si ho přitahoval k dalšímu polibku.


Bělovlasý kamarád trojčat se postavil na dobré místo a čekal, až mu bude nahráno, aby mohl dát koš. “Ale notak… Pape~” zavolal na Kohaku, když ten byl připraven o míč. Sice hráli se staršími chlapci - dokonce staršími, než byla trojčata, protože samotný jejich kamarád byl ještě mladší -, ale basket trojčatům vždycky šel, tak další prohra, která následovala po vítězném koši druhého týmu, byla zbytečná.
“Špatné vlny~” zanotovalo prostřední z trojčat a obraně zamávalo rukama nad hlavou. Nakonec Papouch přešel k lavičce, aby se tam mohlo posadit a na chvíli si odpočinout. Natáhl se pro petlahev s vodou a zadíval se na svého bělovlasého bratra, který už zase měl v očích ten lesk, kdy měl potřebu něco provést, i když ještě včera měl plnou hlavu svého staršího ctitele. “Dneska jsem nějaký ještě víc levý, než obvykle,” zdál se tím pobavený.
Sora se posadil vedle něj a ze zvyku se pro jistotu rozhlédl, potom si zapálil cigaretu. “Opravdu je to víc, než obvykle?” neodpustil si škádlivě.
“Je,” oponoval mu Setsuna, “myslel jsem si, že jednou bude hrát závodně,” prohodil a prohlédl si svého blonďatého bratra. “Půjdu podkopat morálku druhému družstvu,” oznámil jim pak. “Byl jsi skvělý, Chiko,” pochválil svého bývalého přítele a plácnul ho laškovně po zadku, když kolem něj procházel.
Chlapec se za ním ohlédl a sledoval ho, jak šel na lov. Setsuna byl jako šelma, když byl na lovu, jeho pohyby se úplně změnily. “Neříkal jsi, Pape, že si někoho našel?” zajímal se pak.
“To našel,” pokýval prostřední z bratrů hlavou a sám se za svým sourozencem zadíval trošku nechápavě, “a zdálo se ještě včera, že to myslí šíleně vážně,” dodal.
Sora si od něj vzal pití, “a nedal třeba na tvé rady a nepustil ho k vodě?” nadhodil, “ z toho bys měl přece mít radost, ne?”
Setsuna mezitím jako lvice odlákal jednoho z protihráčů od jeho týmu a začal se ho jen letmo, ale úmyslně a cíleně dotýkat při rozhovoru. “Možná to trochu přeháníš, Pape… se mnou se kvůli tobě rozešel… s tím teď...” poznamenal Motochika, přičemž se ovšem dál trápil tím, že pozoruje, jak jeho bývalý přítel, svádí někoho jiného.
Papouch chytil Chosokabeho za ramena a postavil ho naproti sobě a tak, aby byl k Setsunovi zády. “Dělám to pro vaše dobro… kdyby tě utrápil, co bychom bez tebe dělali?” upozornil ho. “A sám víš, že ten, co se okolo něj teď motal, taky určitě nevěstil nic dobrého…” povzdechl si, potom se na bělovlasého chlapce sklesle pověsil, “všichni mě opouštíte a chcete si začínat mezi sebou něco a hledat si nové povyražení…” zabědoval teatrálně, potom stáhl Chousokabeho blíž k lavičce tím, jak se ještě natiskl na Soru, “nemůžeme prostě žít někde na samotě na hromadě...?” nafoukl se.
“Možná bys měl přestat dělat hromadu,” prohodil Chousokabe, “a odpovědět na signály, které k tobě vysílá ten kluk, co s vámi chodí na tělocvik… ten s brýlama,” dokončil a otočil se přes rameno znovu na Setsunu. “Kdybych byl starší, byl bych pro Setsu ten nejlepší…” hájil jejich vztah. “Celkově - těším se, až nebudu takové ucho a budu křižovat moře ve velké lodi!” S tím se posadil vedle Kohaku.
Haku si nespokojeně povzdechl. “Líbí se mi na hromadě…” protáhl, “na lodi by to bylo bezva,” potvrdil ještě. “Udělali bychom pirátskou hromadu,” mávl rukou, “bylo by to bájo!”
“Chudák ten brejloun, ty projevuješ absolutní nezájem a ignoraci, kdykoliv o něm začnu,” poznamenal Motochika, poté svého kamaráda poplácal po rameni. “Až budeme starší, koupíme si loď,” slíbil mu, “nějakou hezkou plachetnici, abychom byli jako správní piráti.”
Mezitím Setsuna vzal svou oběť za ruku a táhl si ji za hřiště, kde bylo větší soukromí.
“Když… stejně se jen chce podívat, jestli v noci mám na nohou ploutve a za ušima žábra a až zjistí, že ne, přejde ho to,” reagoval nakonec blonďák na poznámky o chlapci, který o něj projevoval zájem, protože to tak bylo většinou. “A musí to být hodně veliká loď, abychom tam nabrali hodně lupu,” zazubil se pak. “Tebe přibereme jako mořskou pannu a budeme na tebe lákat námořníky,” prohodil potom k Sorovi, který se nijak neprojevoval, i když jejich rozhovor poslouchal.
Mladík, který poodešel s bělovlasým z trojčat, si ho přitáhl více k sobě a usmál se na něj, když ho Setsuna vzal za ruku. “Když říkáš, že jim nebudeme chybět…” broukl v reakci na to, o čem se předtím bavili.
Setsuna se pousmál a jakmile zašli za roh, opřel ho zády o zeď a zazubil se. “Teď stejně ještě chvíli nebudou hrát,” mrkl na něj. Poté ovšem přestal být tak sexuálně útočný a jen se opřel vedle něho bokem a zůstal se dotýkat jedné jeho ruky. “Takže… tvůj bratr teda odjel do Tokya a hraje závodně?” zajímal se. “Jak se to tak stane, že někdo má šanci hrát závodně i z místa jako je tohle?”
“Hrál ve školním týmu a tam si ho někdo všiml,” starší jen pokrčil rameny a prohlédl si druhého. Rozhlédl se, jak zkoumal, jestli je někdo vidí, a přitáhl si ho blíž k sobě, když jim nikdo nevěnoval pozornost. Popravdě podle pověsti, jakou bělovlasé z trojčat mělo, by čekal, že ho nakonec zatáhne někam, kde na něj rovnou skočí - a neměl potřebu se tomu bránit. “Vy taky hrajete dobře, jaktože nikdo z vás se do týmu nehlásil?” naklonil hlavu trošku na stranu.
Bělovlasý vlastně vůbec neměl potřebu mu vykládat, že určitě by měl Kohaku, ale že se nikdy sám do týmu nepřihlásí, protože málokdy dělal cokoliv bez svých bratrů. “Třeba se tam někdy uvidíme,” prohodil koketně Setsuna nakonec. Byla pravda, že se sám potřeboval přesvědčit, že až mu jeho mafián odejde, lehce se přes to dostane. Jejich vztah přece nemohl být vážný, vlastně to ani neměl být vztah. “I když já se spíše zajdu jen podívat, jaký krásný máme školní tým.” Olízl si rty a sjel mu dlaní po hrudi na bříško.
“Opravdu…?” druhý pozvedl jedno obočí a vyměnil jejich pozice, takže byl bělovlasý u zdi a on se k němu skláněl. “A co na něj říkáš zatím?” nadhodil a dlaněmi se vydal níže na jeho hýždě.
“Zatím se mi líbí,” zavrněl Setsuna a vybídl se boky proti tělu staršího. Asi byl i více útočný proto, že měl pocit, že mu to nepřináší stejné potěšení jako jindy.
Mladík naproti němu se tomu spokojeně pousmál a oplatil mu vybídnutí se, přičemž se sklonil, aby zkusmo přejel vlastnímu rty po těch jeho, jak chtěl vědět, jak bude bělovlasý reagovat. Docela se přitom na něj natlačil.
Bělovlasý vjel prsty do jeho vlasů a přitáhl si ho k pořádnému polibku.
Jejich rty se téměř ani nestačily střetnout, když byl tmavovlasý mladík od Setsuny prudce odtažen někým, kdo ho pevně - až bolestivě - chytil za rameno. “Hej! Co si myslíš, že…” zbytek věty se mu zasekl v krku, když se otočil na černovlasého muže s popáleninou na tváři a dost nespokojeným výrazem.
“Tohle nebyl dobrý nápad,” zavrčel Xanxus a ještě silněji stiskl jeho rameno, takže chlapec bolestí trošku zkřivil tvář.
Setsunovi se zalesklo v očích. Snad byl i dost rozčílený z toho, že se mu nepodařilo zahnat myšlenky na Xanxuse v náručí jiného. Na druhou stranu ho to vůbec neuspokojovalo, jak by chtěl. A důvodem, proč se mu rozzářili oči a jen těžko potlačil úsměv, bylo, že mu imponovalo, když si ho starší bránil. Jen si nebyl jistý, co k tomu říct.
“Pusťte mě!” mladík s sebou nespokojeně zazmítal, “co má tohle znamenat?” vyčítavě se podíval na Setsunu.
“Už se na něj nikdy ani nepodíváš,” Xanxus věnoval mladíkovi výhružný pohled, než ho pustil, aby se mohl vrátit za zbytkem, od kterého se předtím se Setsunou odpojil. Potom sám bělovlasého chlapce přitiskl ke zdi a sklonil se nad ním, “co to mělo být?”
Bělovlasý zatajil dech, jak vzrušující ta situace byla. “Bavili jsme se,” zašeptal. Skousl si ret, jak toužil druhého obejmou a políbit, nejlépe se mu úplně poddat, ale nevěděl, jestli v téhle situaci může.
Druhý ho chytil za bradu a palcem přejel po jeho spodním rtu, “nedělej mi takové věci…” upozornil ho, potom ho ovšem pohladil po tváři, jako by si oddechl, že už ho má u sebe a nikdo jiný na něj nemůže ani pohlédnout. Zdál se ovšem stále o něco hrubější, než obvykle býval, tím, jak chlapce silně tiskl ke zdi a celého ho obklopoval.
Světlovlasý se zadíval do jeho očí a zaváhal, než zašeptal: “Nemůžu být jen tvůj… já… začínám to brát příliš vážně… a ty pak odjedeš…” Bylo vidět, že se bojí, ale jeho strach nepatřil muži, který se na něj tiskl, ale dříve nepoznaným pocitům, které k němu cítil. Zdál se mu být až příliš dokonalý a nenahradiltelný.
Černovlasý se sklonil a vpil se nejprve vášnivě do jeho rtů, “můžu si tě vzít s sebou,” zašeptal potom.
Setsuna zakroutil hlavou. “Nenechám tady bratry a mámu,” odporoval mu. Až teprve teď ho objal pažemi kolem krku a sám se k němu přitiskl. “A… nejsem tak hloupý, abych úplně bezprizorně odjel pryč s někým, koho znám pár dnů...” zašeptal. “Trápíš mě...”
Xanxus ho objal pažemi okolo pasu a přitáhl si ho k sobě, “chtěl bych si z tebe udělat svou královnu…” zašeptal jen do jeho vlasů a tlumeně si povzdechl. “Dal bych ti všechno,” sám se cítil chlapcem úplně omámený a kdyby mohl, teď hned si ho odnese a už ho nikdy nevrátí, i když věděl, že by to nešlo. Setsunovo pouto s rodinou bylo na něco takového příliš pevné a chlapec by mu to nejspíš nikdy neodpustil.
Bělovlasý se na něj ještě pevněji přitiskl, i když rozum mu říkal, aby nevěřil jen tak někomu, že by tyhle sliby vyplnil. “Nejde to,” šeptl, “můžu být tvá královna jen dokud jsi tady...” doufal, že nezní příliš hloupě a naivně, že mu uvěřil.
“Potom nemůžu udělat víc, než ti dát vše, co můžu, dokud jsem tady…” sklonil se, aby ho znovu políbil do vlasů. Všiml si blonďatého z bratrů, který přispěchal Setsunovi na pomoc, nejspíše když od mladíka, kterého bělovlasý předtím sváděl, slyšel, co se stalo. Ovšem nevypadalo to, že by chtěl Haku jakkoliv narušovat jejich chvíli, když viděl, že je Setsuna v pořádku.


Papouch seděl na lavičce na okraji parku a hrál si v rukou s míčem. Byl sám, protože Sora odešel do knihovny číst si a učit se, jak už měl teď veliké plány, čím chce být, a hodlal si za nimi jít, a Setsunu si hned po škole odvezl ten podezřelý mafián. Tak čekal na svého kamaráda, aby se k němu přidal a mohli si něco zahrát.
Usmál se, když Chousokabeho spatřil, a zamával mu, jak na sebe poutal pozornost, i když se zdál trošku skleslý tím, jak měl pocit, že poslední dobou je nějak stále sám.
Motochika mu oplatil zamávání a zbytek cesty k němu doběhl. “Tak co podnikneme?” zajímal se. Ochomítl se kolem něj, aby mu vyrazil balón. Poté s ním několikrát zadribloval. “Půjdeme hrát nebo pirátit?”
“Docela bych si zahrál,” odpověděl mu starší. Potřeboval se protáhnout a na chvíli vypnout a myslet na něco jiného, než co se vše poslední dobou dělo. Rozběhl se na mladšího, aby mu znova míč sebral.
Chousokabe nebyl v basketu o moc horší než Kohaku - celkově byl nadaný na pohyb -, ale stejně tomu nezabránil a nechal si ho ukrást. Ovšem hned se vrhl na protiútok. “Úplně planeš...” prohodil pak, možná ovlivněn sportovními anime.
Haku se na něj zazubil a hned se rozběhl ke koši - vypadal, že si ani nedělá nic z toho, že na sobě stále má školní uniformu. “Jsem nevybouřený!” okomentoval to, když vystřelil na koš, a pohodil hlavou.
“Chceš s tím pomoc?” nadhodil laškovně Motochika, možná to bylo jediné, co mu zbylo, když druhý dal koš. Rychle doběhl pro míč a tentokrát se rozhodl, že ho druhému nedá. Vlastně byla pravda, že by Papouch měl začít hrát v týmu, protože mu to opravdu šlo a bylo na něm vidět, že zdaleka není využit jeho potenciál, protože ho nikdo správně netrénuje.
“Oh!” okomentoval to blonďák a skočil hned před něj, aby mu zabránil v dání koše. “Tak to abychom si koupili nějakou dobrotu a brzo se uklidili někam k moři,” prohodil k tomu, protože bylo několik míst, kam chodili jen trojčata a Chousokabe a dala se tam dělat spousta věcí.
Motochika se tomu zasmál a pokusil se ho obehrát, ale napoprvé se mu to nepodařilo. Zkusil to druhou stranou, dopadlo to téměř ještě hůř, ale nakonec si balón uchránil, aby mu nebyl sebrán. Ovšem moc nevěděl, jak se dostat ze situace, kde byl k druhému zády a ani na jednu stranu nemohl uniknout. “Tahle hra nebude mít dlouhé trvání… jsem pirát, ne sportovec.”
Haku se zazubil, “tak já budu hrát jen jednou rukou, jestli tě demotivuju tolik, že tě to se mnou nebaví,” broukl k němu a dal si levou ruku za záda. I on si uvědomoval, že mu basket docela jde, ale nic ho nemotivovalo k tomu se v něm snažit být opravdu dobrý, takže se nijak nesnažil. Nechtělo se mu do žádného týmu nebo kamkoliv, kde by neměl bratry ani Chosokabeho.
Mladší se na něj otočil a vyplázl jazyk. “Nedělej ze mně takovou neschopu!” Pokusil se o finálně obehrát, ale samozřejmě při tom ztratil míč, protože mu utekl, jak si dával pozor na Papoucha a zapomněl správně driblovat.
Dost se podivil, když ho na konci hřiště chytil hnědovlasý mladík, o kterém dříve Kohakuovi říkal, že po něm hází očkem. “Zdravím,” zavolal na ně, “komu z vás to mám vrátit?”
Papouch se při pohledu na něj trochu zarazil - věděl o něm a o jeho pokusech, ovšem nebyl si jistý, jak by na ně vlastně chtěl odpovídat. I když se k tomu nějak přestával stavět tak negativně, jako na začátku. “Komu se ti zlíbí,” odpověděl a nastavil ruce, kdyby mu chtěl přihrát.
“Nebo si to můžeš nechat a hrát s náma,” prohodil Chousokabe, a aby to hnědovlasý nezpozoroval, šťouchl do svého kamaráda.
“Pokud můžu… nechci se vnucovat...”
Blonďák se po svém kamarádovi letmo ohlédl, jak ještě reagoval na šťouchnutí, potom ovšem věnoval hnědovlasému přátelský úsměv, “určitě můžeš… ve více to třeba Chiku nepřestane tak brzo bavit…” prohodil nakonec.
Hnědovlasý se na něj široce usmál. Odložil své věci a vydal se za nimi. “Jsem Soujirou,” představil se, kdyby si ho náhodou nikdy předtím Kohaku nevšiml, “chodíme do stejného ročníku… a teda žiju tady od narození, ale nikdy jsme se moc nepotkávali a snad ani nebavili.”
Motochika se musel smát tomu, jak moc jejich nový kamarád tlačil na pilu a že mluvil výhradně k Papouchovi, přičemž jeho jakoby ignoroval. “Jsem Chika, Moto-Chika,” prohodil jen a vzal mu balón.
I blonďák se tím zdál dost pobavený, “já jsem Haku a říkají mi Papouch, to vymyslel tady Chika,” reagoval na něj. “Tak jak se rozdělíme?” nadhodil potom a ustoupil trochu, jak dával prostor vybírání, “dáte si vy dva proti mě?”
“Pokud Soujirou není basketbalová hvězda, tak já rozhodně sám nebudu zůstávat… protože jsem ještě nevymyslel, jak se dostat do módu… fialová čára za mnou nezůstává...” okomentoval to Motocika pobaveně. “Tak my dva proti Papovi...” rozhodl. “Umíš to aspoň trochu?”
“Docela,” pokývl Soujirou. “Tak jo… tak jdeme na to!”
Papouch se posadil do trávy na malý svah, který vedl přímo k moři a chvíli se zálibně díval na vodu, než se znovu zvedl - malinko se přitom zakymácel. Otočil se po dvojici mladíků, která šla s ním a naznačil jim, že musí jít všichni až úplně dolů, jinak to nebude ono, než se tam sám vydal. Když se usídlil, položil rozpitou láhev rumu vedle sebe a začal si sundávat boty a ponožky, aby si mohl dát nohy do vody. “Vůbec jsem nečekal, že to bude dnes až taková dobrá hra,” okomentoval to, i když už to byla docela chvíle, co dohráli. Nějak se mu to znovu vybavilo.
Motochika možná trochu kaskadérky seběhl svah a vlastně kdyby neubrzdil, plánoval se zastavit o svého kamaráda. “Docela jo… potřebuješ na sebe dva,” prohodil a pak se se smíchem svalil do trávy, jak mu to přišlo jako skvělý dvojsmysl.
Hnědovlasý, který moc nepil a ani neplánoval, nad nimi jen zakroutil hlavou a opatrně je dohnal, aby se posadil vedle Kohaku. Líbili se mu jeho nohy - mimo jiné.
“Proto mám ještě dva bratry,” mrkl na svého kamaráda Papouch, než i on se položil na záda. Vyhrnul si více nohavice a celý se natáhl, takže mu voda sahala po kolena a jemné vlnky někdy stoupaly i výš. “Nepiješ, Sou?” oslovil hnědovlasého a chvíli šmátral v trávě, jak hledal lahev, aby mu ji nabídl.
“Moc ne,” přiznal hnědovlasý, “navíc zítra je ještě škola a tak...” Nepřipadalo mu to správné, navíc všichni byli ještě mladí na alkohol, aby jen tak popíjeli ve všední den. “Taky byste to neměli přehánět.”
“Ya-hou… sám sobě kazišukem,” prohodil Motochika.
Haku se tomu zasmál, když se ovšem uklidnil, podíval se na hnědovlasého s úsměvem. “Jsi takový hodný a správný,” pochválil ho, potom se vytáhl do sedu, aby si mohl přihnout. “Kde se tu vůbec bereš?” naklonil hlavu na stranu a natáhl se, aby ho poplácal po hlavě, jako by chválil malé dítě, “ani to nevypadá, že bys hledal žábra a ploutve… i když na nohy mi koukáš hodně.”
“Žábra a ploutve?” zopakoval po něm hnědovlasý, možná tak hlavně chtěl zamluvit poznámku o nohách. “Pravda, že jsem slyšel… ale takovým pověrám nevěřím,” mávl nad tím rukou. “Tvůj bělovlasý bratr jen občas trochu přežene své řádění - jinak už byste podle mě měli úplný klid.”
“No, Setsu je taková čertice,” potvrdil mu Papouch a otočil se po Motochikovi, jestli úplně usnul, když se přestal projevovat. Dal k němu lahev, kdyby se náhodou potřeboval napít, a otočil se zase na Soujira. “Ale mít žábra a ploutve by náhodou bylo super,” přiznal mu, co si  myslí, “jeden by mohl být ve vodě, co se mu jen zlíbí a vylízal by jen jíst,” zasmál se tomu.
Motochika se začal smát při slově vylízal, ale více si alkoholu už nepřihnul.
“Asi docela bylo,” pokývl Soujirou, i když jeho samotného to tolik nebralo. Měl jiné tužby. Chtěl se stát policistou a pomáhat lidem, k tomu příliš žábra nepotřeboval a s ploutvemi by se mu špatně střílelo.
Papouch si ho prohlédl a trošku se k němu naklonil, přičemž se zatvářil dotčeně, že se mu žábra a ploutve nelíbí. “Co tě baví? Když to není plavání a bytí rybou?” zajímal se.
“Sportuju… trénuju, aby mne přijali na policejní školu… mám psa a trochu čtu komixy,” odpověděl mu ten. “A neřekl jsem, že nemám rád plavání… ale rybou nechci být,” dodal ještě.
“Já bych někdy chtěl být ryba…” přiznal mu blonďák se smíchem a nebylo poznat, nakolik to myslí vážně. “Policejní školu, říkáš…?” zamyslel se pak, “takový řádný budeš,” zazubil se. “A jakého máš psa? Psi jsou super…”
“Je to kříženec… ale má skvělou povahu,” usmál se Soujirou, “můžeš se někdy přijít podívat… nebo někdy můžeme jít s ním na procházku,” navrhl mu pak. Možná byl rád, že konečně našel něco, v čem by si mohli rozumět. On sám měl taky psy rád - hlavně toho svého.
“Můžeme ho vzít na procházku,” souhlasil hned blonďák - zvířata měl opravdu rád. Všichni tři měli a Sora dokonce natolik, že toužil být veterinářem. “Jak vypadá? Je velký?” vyptával se.
“Velký asi takhle, huňatý, spíše v odstínech hnědé a béžové...” popisoval ho, přitom i ukazoval, aby si ho dokázal druhý lépe představit. “Pokud byste chtěli, můžeš Soru vzít sebou...” dodal pak. “Ale asi bys mi měl dát číslo, abychom se mohli domluvit… chodím s ním spíše ráno ještě před školou a večer po večeři.”
“A Setsu ne?” naklonil druhý hlavu na stranu, přitom ovšem vytáhl telefon, aby si s ním vyměnil kontakt. “Dám ti číslo a ty mě prozvoníš, jo?” nadhodil.
“Oukej,” prohodil druhý z vesela a taky vytáhl mobil. Nejraději by se k tématu bělovlasého trojčete nevracel. “Setsuna je trochu… no, trochu mne děsí…” přiznal pak. “Neříkám, že je špatný, jen… mám sestřenici, svedl jejího kluka, což dobře - mohl to být pablb, to je jedno - ale Setsuna jí poslal nějakou anglickou písničku, Jolene* se jmenovala… a tím se jí úplně vysmál.”
“No… to on někdy dělá… Setsu je někdy zákeřný, ale on není zlý kluk,” obhajoval druhý svého bratra. “Popravdě… ty můžeš být hodný a správný, ale nedivil bych se, kdyby si tvoje sestřenice hodila kamenem…” přivřel na chvíli oči a zatvářil se docela nespokojeně, možná až dotčeně, potom se na Soujira ovšem znova usmál, “to číslo ti nadiktuju,” připomněl a hned začal.
Hnědovlasý si ho nechal nadiktovat a hned na oplátku ho prozvonil. K tématu Setsuny se nechtěl vracet. Jen doufal, že Kohaku není stejný jako on. I když ani Sora takový nevypadal.


___
* Písnička Jolene - vybírám tuhle verzi, protože "Adrianna" je kus a dostalo se to do povídky díky ní.
Přečtěte si text a uvědomte si, jaká je Setsuna úžasná mrcha! xD Text zde.




Nová postava:


Kawamoto Soujirou (původně Španělsko, Hetalia)
zdroj: 
http://www.zerochan.net/538799

10 komentářů:

  1. Xanxus se rád kochá ,musel tím Setsunu přímo okouzlit , je to rozdíl po těch spolužácích narazit na chlapa který umí čekat a přitom i rozpálit , co mě napadlo že by teď měli poznat i Tadashiho , díky skvělý díl chtěla bych aby už byla další neděle

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Xanxus je rozhodně jiný od všech spolužáků, i když možná i směrem, který se nebude Setsu stoprocentně líbit. Tadashi přijde o mnoho let později, ale budete mít možnost si o nich přečíst, třeba to taky překvapí... mimochodem, nelíbí se ti Soujirou, že chceš Tadashiho?

      Vymazat
    2. Tadashiho mám ráda na první pohled prostě nikdo ho nemůže nahradit

      Vymazat
    3. Tadashiho mám ráda na první pohled prostě nikdo ho nemůže nahradit

      Vymazat
  2. Někdo se tady silně inspiroval Kuroko no Basket. :D A Španělsko? Musím říct, že to jsem tedy nečekal. Ale Španělsko v policejní uniformě není vůbec špatná představa... Setsuna s Xanxusem jsou mi čím dál tím víc sympatičtí. A Chika je roztomilý :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, třeba Chika KnB čte - pokud narážíš na Chiku a ne na to, že Pap hraje basket... ten ho možná hrál už předtím, než anime KnB začalo vycházet. xD
      Jop, Španělsko - spoiler - se ukáže i později v příběhu.

      Vymazat
  3. velmi pekne :) mozem v klude napisat, ze nemam slov, ake je to skutocne :)

    OdpovědětVymazat
  4. Naivky, jeden aby nezůstal zraněn až ten druhý odejde a druhý si myslí, že dokáže svou královnu opustit a my víme, že to tak nebude :) Čtu to až teď , začetla jsem se do Roku Humra a jsem unešená !!! To je výborný nápad, přiblížit nám minulost. Taky jsem zvědavá na kněžku. Díky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rok Humra pravda je skvělý - taky si ho někdy budu muset znovu přečíst. xD
      Máš pravdu, že oba jsou jistým způsobem naivní, protože neví, co přijde a co pro sebe navzájem znamenají.

      Vymazat