Abych se přiznala, trochu se vyhýbám napsání tohoto reportu, protože jak to bylo celkově pět koncertů ve čtrnácti dnech, tak mi vcelku splývají. Tím neříkám - ani vzdáleně!!! -, že by to nebyl úžasný zážitek a že bych si nedala všech deset, ale vystihnout ho slovy bude velmi náročné. (Kupodivu jsem si nepsala deníček jak někteří... a čím déle to odkládám, tím hůř pracuje má paměť.)
Tak - první problém: čím začít? ;)
Po tourné v 2018 jsem určitě nečekala, že Dir en grey vyhlásí hned další rok další tour. A to pravda docela prapodivně, protože ji vyhlásili někdy v červnu (? prostě strašně brzo), i když měla být až další rok v lednu... a to i když všechny lístky šly strašně rychle do prodeje.
Ale nakonec to nebylo špatné - alespoň všechny náklady na cestování do tří různých států, pěti měst a na pět koncertů s dvěma vipka se snad vůbec neprojevily v mém rozpočtu. Každý měsíc se zaplatilo něco, v rámci částky, co se - když se neplatí "něco" cíleně - stejně rozháže za blbosti, takže jsem vlastně nepocítila, na jak drahou dovču v lednu jedu.
Jediné, čím jsem byla trochu zklamaná, je, že na rozdíl od tour v 2018, se tahle tour nesetkala s takovým "vzkřísíme i mrtvé" nadšením. Furt tomu příliš nerozumím... ale je to škoda všech těch šupáků co nejeli, ne moje. xD
Jak tour byla vyhlášená tak strašně brzo, bylo to docela šok, když najednou Dir en grey dorazili z Ameriky do Ruska, a já se měla pomalu chystat na tvůj výlet za koncerty. Sice jsem se chystala poctivě už v pondělí, ne jak Taira chvilku před odjezdem, ale stejně jsem to docela odkládala, protože mi fakt nedocházelo, že je to tak brzy.
Musela jsem si sbalit strašně moc věcí naproti tomu, jak na lehko běžně cestuju, což mi nebylo příjemné. Fakt nemám ráda velké batohy, protože jsou neskladné a musí se s nimi člověk případně obtěžovat, když je nemůže tahat s sebou na koncert. I když jsem nakonec trochu přecenila horkokrevnost svého trupu a měla jsem si místo termo legín vzít raději o Dir en grey mikinu navíc.
Navíc se mi nechtělo odjíždět. Ne, protože bych se netěšila na cestování - to jsem byla natěšená a vážně jsem potřebovala se pořádně provětrat na koncertech! -, ale už je do dlouho, co jsem nechala Dimu samotnou na více jak pár dní. Tak jsem se jednoduše o ni bála a strachovala a nechtěla ji opouštět... takže jsem se před odjezdem do Prahy s ní loučila asi hodinu.
 |
| Miťka před odjezdem. ;) |
 |
| Taky jsem teda před odjezdem se stavovala na hrobu otce, protože 29. 1. to byl rok, co zemřel. |
Mnichov
Z Prahy jsme do Mnichova vyjížděli kolem půlnoci v úterý 28. ledna, protože jsem se bála zpoždění vlaku a nechtěla jsem případně nestíhat, vyjela jsem brzo a čekala na Florenci asi čtyři hodiny. Huh. Přiznám se bez mučení, že Praha není mé oblíbené město, i když po tom, jaký bordel je na ulicích v Paříži, mi přijde mnohem méně špinavá.
Vlastně mám fakt ráda Českou republiku - je tu bezpečno a docela čisto, to už na západě, bohužel, není.
Cestu Flixbusem do Mnichova jsem skoro celou prospala. Vzpomínám si jen na kontrolu, kdy nás zastavila německá policie, a že se ten policista praštil do hlavy o vršek autobusu (xD); a pak teda na chvíli, kdy jsme jeli na dálnici a tam bylo dobrých deset čísel čerstvě napadaného sněhu (skoro prvního sněhu, co jsem tuhle zimu viděla). V ten moment jsem fakt byla ráda, že jsme si rozmysleli (že nakonec nejel druhý řidič) tuhle cestu absolvovat autem... protože to vypadalo děsivě, a tak jsem to raději zaspala. No, německá dálnice, kolona daleko dopředu a čerstvě napadaných deset až patnáct čísel sněhu - to se dá jedině zaspat!
Do Mnichova jsme nakonec dorazili asi bez nějakého většího zpoždění a v pořádku (!!! i když jsem tentokrát/poprvé měla cestovní pojištění - huh, jsem už zodpovědný dospělý - tak jsem fakt nechtěla skončit spanilou jízdu už na dálnici před Mnichovem). Napřed jsme nějakou dobu strávili v nějaké pekárně. Kde mimochodem jsem se dozvěděla, že se můj příběh o tom, jak jsem poprvé uviděla Toshiyu vystupovat z tourbusu a reagovala "to je Toshiya a má ty ponožky", vypráví i když nejsem přítomna. xD A celkově jsme si strašně s Tairou sedly, protože jak jsme ve fandomu stejně dlouho, známe stejné lidi, ale zároveň se tolik nestýkáme a dlouho jsme se neviděly; tak si fakt (nejen) fandomově rozumíme, a můžeme zároveň vzpomínat na staré historky (třeba všechno, co se stalo na Diru v Praze 2009) a říkat si nové zážitky. Je to jeden z mála lidí, který neslyšel všechny mé historky už desetkrát!
Pak jsme se vydali ubytovat (uložit si věci, protože check-iny jsou strašně pozdě, když jeden chce chytit dobré místo na koncertě!) a nakonec ke klubu došli pěšky kolem jedenácté. Dostali jsme naše čísla (byla jsem 15. regulár) a šli jsme se před zimou schovat do kavárny, kde jsme potkali naši zelenovlasou strašně milou Němku.
Musím říct, že teda nejhorší čekání na koncert bylo právě v Mnichově. Ne, není to nafrněným Shinyou, který kolem nás prošel; a s Tairou jsme zjistily, že ho obě nemáme rády. Ale bylo fakt špatné počasí. Začínalo to možná i deštěm, ale určitě v průběhu stání sněžilo a dokonce padaly kroupy. A huh, i když jsem měla termo-triko a pustili nás do závětří, stejně jsem se klepala... a rozhodla jsem se, že kašlu na polskou slevu merche, musím si koupit mikinu už v Mnichově!
Taira teda nakonec nečekala se mnou, takže se vzdala svého dobrého místa, a já jsem zaujala místo v třetí řadě hned za dvěma řadami VIP. Ale trochu - ne trochu, úplně moc! - blbě, protože jsem před sebou měla dvě docela vysoké slečny, které se při koncertu moc - ne moc, téměř vůbec!!! - nehýbaly a bránily tím i mně si to pořádně užít.
 |
| Ranní kavárna. |
 |
| Předklubová kavárna. |
 |
| Místo v Mnichově. |
Původně jsem si myslela, že to je kvůli nim, proč mi Mnichovský koncert přišel docela slabý, ale pak v porovnání s ostatními (a s nějakou odezvou z jiných zdrojů), prostě slabší byl. Nevím, co skupina... jestli třeba nebyli unavení z cestování z Finska, ale určitě publikum bylo hodně mrtvé (možná i tím počasím). A hlavně byl špatný zvuk, což taky udělá hodně, co se sžití s hudbou týká.
Nemyslete si, že ten koncert byl špatný. Asi kdybych byla jen na jednom a to v Mnichově, tak bych byla i tak nadšená! A jen se proklínala, že jsem sice měla krásné místo v třetí řadě před Toshiyou, ale za dvěma vysokými nepohyblivými kravkami, takže jsem buď mohla koukat na Toshiyu, nebo musela měnit úplně úhel, abych viděla na Kaoru a Kya.
Dobře, nebudu si stěžovat, že mi zbývalo se "jen koukat na Toshiyu", to jsem ostatně dělala po další čtyři koncerty taky. Ale fakt jsem v Mnichově se cítila trochu odcizená. Přestože ty písničky znám, jak byl špatný zvuk, byla jsem úplně ztracená v textech. A jak celé publikum bylo mrtvé, člověk se nějak nemohl do toho dostat a sám se začít pohybovat.
Nicméně věc, na kterou jsem přišla v Mnichově - protože mi zbývalo se jen koukat na Toshiyu - je, že Toshiya má úžasnou linii přechodu kolena ve stehenní sval. Ano, je to tady! Neodpustím si fangirlení! Myslím, že po reportu z roku 2018 už asi nemám nic nového, co bych na tomto poli mohla říct - znáte to, Toshiya má rozpětí jako kondor, vlastní rytmus, i když tentokrát nepůsobil jako husokačena, a všechny linie jeho těla jsem naprosto estetické a dokonalé, atd. Ale o linii přechodu kolena ve stehenní sval jsem, myslím, ještě nemluvila. ;)
Nebo pokud mluvila, tak jsem zapomněla, protože mi to v Mnichově vyrazilo dech. Ne fakt, Toshiya je dokonalý do takových detailů...
Přišlo mi super, že hrají Merciless cult, protože je to skvělá píseň (a naše společná pasáž s Toshiyou byla koncert od koncertů lepší a lepší! xD), a také bylo skvělé, že měli jednu "překvapivou" píseň v encore. Co se mnichovského setlistu týče, myslím, že seřazení písní byl jeden z důvodů, proč koncert úplně nebyl top.
I když - jak se teď dívám - je úplně stejný (až na druhé encore, které v Mnichově samozřejmě nebylo) jako na tour final v Paříži, a to byl super koncert. Takže vážně šlo o ozvučení, že nás ty písničky pořádně nerozproudily. Ono zrovna u tohodle CD je vážně potřeba to slyšet, protože se hodně mění způsoby, jakým se má pařepěnkovat.
(Zaslechla jsem někde v davu - říkala to Američanka -, že Dir en grey se rozhodli jet ještě jednou do Evropy více méně s tím samým, protože minulý rok byl tolik plný problémů a žádné live se jim nevyvedlo tak, jak chtěli. A tak se rozhodli ukázat, že to umí lépe. Pokud taková myšlenka stála za tímhle tour, Mnichov Dir en grey asi nepotěšil se svým ozvučením.)
(Zaslechla jsem někde v davu - říkala to Američanka -, že Dir en grey se rozhodli jet ještě jednou do Evropy více méně s tím samým, protože minulý rok byl tolik plný problémů a žádné live se jim nevyvedlo tak, jak chtěli. A tak se rozhodli ukázat, že to umí lépe. Pokud taková myšlenka stála za tímhle tour, Mnichov Dir en grey asi nepotěšil se svým ozvučením.)
Nicméně - po Mnichově jsem se právě kvůli pořádnému pařepěnkování dala na naposlouchání (a dohledala si všechny překlady), takže jako rozjezdový koncert to šlo.
 |
| Toshiyovo trsátko. |
Chytila jsem Toshiyovo trsátko, což jsem rozhodně na prvním koncertu nečekala. Asi jsem přece jen nebyla úplně mrtvá, že ho hodil mým směrem (no, to vlastně každý koncert xD protože jsem málokdy byla jinde než přímo před ním). Protože rozhodně na ty dvě čuryny přede mnou by je neházel, ty pravděpodobně ani nereagovaly na jeho povzbuzování, abychom více řvaly. Protože ať byl koncert jakýkoliv, Toshiya vždycky dělá to své "pojďte blíž" a "uctívejte mou krásu".
Možná důvod, proč v tomhle reportu tolik nefangirlím (ne? ne!) je ten, že mne trochu naštvala sorta Toshiyových fanynek. Jako dobře, já jsem velmi vysoký level uctívače, řeknu vám všechny aspekty, v kterých je Toshiya dokonalý, i když se na ně nebudete ptát; ale! Za prvé můj důvod, proč se mi Toshiya líbí, není ten, že je to velký namakaný Japonec - líbil se mi jako Toshinka, líbí se mi jako Toshiyator (i jako Toshiya-uklizečka nakonec) a všechno mezi tím, ale důvod, proč ho tolik opěvuju je ten, že mi připomíná jednu z mých prvních postav, co jsem kdy vymyslela (ano, je to podobně jako u Aryu, asi se mi nelíbí nikdo, koho předem nevymyslím xD); takže se mi líbí, protože je to můj pubertální "princ na bílém koni", kterého jsem si tehdy jako děcko představovala (xD to mi moc na bodech nepřidalo, co?), a to ve vzhledu mezi Toshinkou a Toshiyátorem, a že se mi líbil jako Toshinka, nebo se mi líbí teď, je prostě vývoj tohodle jednoho typu, co se mi líbí od narození (xDDD). Přiznejme si, Toshiya je kus, vidět to musí každý! Za druhé fakt si nemyslím, že mne Toshiya uvidí, jak na něj řvu z davu a zamiluje se, nebo že mu dám liebesbrief s mým fangirlením nad linií jeho kolena a stehna a on se do mne zamiluje. Huh. Všechno, co od něj chci, je, aby se na mne usmál "dobře pařepěnkuješ" a dovolil mi, abych se na něj dívala a uctívala ho. A tak fakt mám teď problém být v sortě Toshiyových fangirl, protože to je hrozná sorta... hlavně z čínské (ještě k tomu ošklivé a robustní!) strany a běhání se zamilovanými psaníčky, huh. WTF, Toshiya patří Kaoru, ty čínská cuchto!
A vlastně jsem na tour vyjela jako fanoušek Kaoru, jako taková fialová karkulka, s fialovým pršipláštěm, fialovými boty a šálou. A určitě můžu hrdě říct, že jsem leader-sama věnovala tolik pozornosti co Toshiyovi. I když zrovna v Mnichově asi ne tolik (protože jsem si napřed potřebovala zvyknout na pohled na Toshiyu)... takže se na mne nepodíval svým "dobře paříš" pohledem, a já jsem se musela další koncerty více snažit, aby na mne byl pyšný. Proto přesně to chcete!
S naší zelenovlasou strašně milou Němkou jsme se bavili, že chodí pod Die přesně z toho důvodu, že už je přece dospělá a nemá potřebu se nechat sjet pohledem jak malé děcko, že "špatně paří". A tenhle pohled ("špatně paříš!") je zážitek, který má hodně z nás... nespokojený leader-sama, ten donutí tímhle pohledem i mrtvého skákat. Ale o to lepší je ten pochvalný!
Nevím, jestli už od Mnichova, ale na tomhle tourné to býval Kaoru, kdo odcházel poslední a nejdéle házel trsátka. A to strašně vtipně! Srandu si z nás dělal a předváděl se, a nakonec nám rozházel trsátek fakt moc... asi, jak měl dvojbarevné (bílé a fialové), tak si nechal udělat od každého omylem kusů stejně jako ostatní svých jednobarevných, takže měl dvakrát tolik... a snažil se jich zbavit. ;)
A abych nezapomněla, i Kaoru měl svého čínského fanboye, s fialově podbarvenými vlasy (to mi k úplné fialové karkulce chybělo!). A o tom jsem při čekání v Dormundu zaslechla něco, že je strašně drsný a někomu dokonce dal pěstí; tak jsme si z toho s Tairou dělaly srandu a trochu jen čekaly, kdy dostaneme pěstí my. Nicméně jeho "Kaorukaorukaoru" furt nechápu, jak dokáže tak rychle skandovat.
Je pravda, že zatímco dav pod Diem je - vlastně vůbec nevím jaký (? xD), a pod Kyem je to divoké; pod Toshiyou a Kaoru se přechází od mužských fanoušků Dir en grey po Toshiyovy fangirly. A já jsem někde mezi - mužský fanoušek Dir en grey, který chce, aby leader-sama na něj byl pyšný, a co zcela otevřeně fangirlí nad Toshiyou.
Když se čurynám přede mnou podařilo zastínit mi mou svatou trojici (Kaoru, Toshiya, Kyo), fakt se snažili, tak jsem se dívala na Die... a fakt má úžasné vlasy. Jak mu do nich fučí a jak háže hlavou... je strašná koketa, no ne? Bylo to, myslím, v Dortmundu, kdy všichni chodili na pódium z naší levé strany, a Die to prošel jak modelka, pohodil vlasy jak největší koketa a ještě se zářivě usmál. Huh. Když se řekne super modelka - tohle si představím! To byl alespoň catwalk (i když místy bych mu možná hodila ruličku bankovek, protože to hraničilo s tanečnicí u tyče); když s tím srovnám Shinyu, nechápu, jak ho někdo může nechat dělat modela.
A to mi připomnělo, že možná důvod, proč jsem si neužila tolik Mnichov, byl, že jsem si nechala vlasy v copu, takže jsem neměla čím házet a byla omezena jen na fandění rukama, které - pro více jak půlroční absenci koncertů - mne chvílemi bolely.
Jak jsem říkala, kdybych neměla s čím Mnichov srovnávat, tak by to byl sám o sobě skvělý koncert. A já jsem po něm byla strašně nadšená. I když mne třeba mrzelo, jak slabě se - téměř vůbec - vyvolávalo encore...
Koupila jsem si mikinku a byla spokojená, natěšená na další koncerty a ráda, že se můžu na hotelu umýt a vyspat se dosytosti, protože další den jsme odjížděli do Dortmundu až večer.
Celý výlet jsem se mamce snažila koupit alespoň jednu pohlednici, ale nepovedlo se mi to, ani když jsme druhý den po koncertu procházeli Mnichov. Jenže v Mnichově vlastně nic není, nejprve jsme tam byli na nějakém náměstí, pak na jakýchsi trzích, které vůbec nebyly špatné; a většinu dne nakonec skončili v nádražní kavárně, kde jsme se fakt skvěle bavili.
S Tairou jsme si vytáhly nějaké staré fakty o Dir en grey (ten typ z úplných začátků, kde byla jejich krevní skupina, znamení, oblíbené cigarety, jídlo, dárky; prostě všechno, co chtějí fangirly vědět o začínající skupině)... a tam jsme došly na brokolici! (xD) Jak jsem již říkala, strašně jsme si s Tairou sedly, takže jsme se tak čtyři hodiny v kuse smály těmhle faktům, různým historkám a vtipům, které jsme na to konto dělaly.
Huh. Prostě "dostaneš brokolici!" xD
A bylo překvapivé, že nás - velmi bujaré Slovany - obsluha nevyhodila. A přestože jsme tam asi rušily důležitě vypadajícího pána, co seděl kousek od nás, byl tak hodný, že vstal, aby Taiře zvedl šálu, která jí spadla ze židle. Takže možná jsme zase nebyly tak bujaré, jen prostě veselé a dobře se bavící.
 |
| Fangirlící kavárna. |
A poslední věc z Mnichova - nesnáším jejich přechody!
Jsou to Němci, takže v momentě, kdy člověk nestihne přejít na zelenou a objeví se pro něj červená, je mimo řád a auto ho má právo zajet! Přechody jsou někdy značené jen přerušovanou čarou, a v některých ulicích mají dva přechody s různými semafory k sobě sklon třeba jen třicet stupňů. Všude jezdí kola, někdy rychleji než auta... takže je třeba si fakt dávat pozor na cyklistické pruhy!
(K překvapení Tairy - tramvaje nejezdí rychlostí shinkanzenu. xD)
Ale vrchol je, že když už člověk teda jde na červenou, zkontroluje cyklistický pruh, tak ho uprostřed silnice málem přeje sanitka s houkačkou... a že přeblikne chodec na červenou, musí se vrátit zpátky a znovu čekat na zelenou.
Huh. Po dvou dnech v Mnichově jsem z toho byla zblblá natolik, že Taira si dělala srandu: "Pozor kolo." A já jsem sebou zazmítala jako posedlá ďáblem, abych zjistila kde! xD Až v Paříži, kde se chodí běžně na červenou a všechna auta to tolerují, jsem přestala mít tuhle německou přechodovou schízu!
(Prodává se v Česku Milka s pojmenovanými krávami na obale? Protože v Německém Lídlu ano, a tak jsme si koupily s Tairou Gerdu. I když v autobuse přišli nejprve na řadu fakt divní gumoví medvídci. Fakt strašně divní co do tvarů. xD)
 |
| Gerda! |
 |
| Prapodivní medvídci. |
 |
| Nádraží v Dortmundu v šest ráno. |
Dortmund
Cesta autobusem z Mnichova do Dortmundu (dojezd 31. ledna) byla náročná, autobus byl nepohodlný a těžko se v něm spalo. I když to zrovna byla cesta, kde jsme se potřebovali vyspat. A nakonec i nádraží v Dormundu bylo takové "maloměstské", s pár obchody - žádným značením, že jde o Dortmund, protože proč bychom měli cestovatele uklidnit, že doputoval, kam chtěl? - a nějakými bezdomovci.
Koupili jsme si snídani, posnídali na nádraží, než jsme se vydali do hostelu. Kde jsme si nejen mohli odložit naše zavazadla, ale recepční nás odklidil z dohledu na takové dobré gauče. Kde jsme se mohli dospat, i když jsme neměli ještě připravené postele.
Takže jsme pak v naši oblíbenou jedenáctou hodinu vyrazili ke klubu, který byl ani ne dvacet minutek pěšky (a stejně tak i nádraží, takže jsme všechno měli hned po ruce). Dostali jsme ještě lepší čísla než v Mnichově, a přestože jsme tam více méně čekali, mohli jsme si chodit kupovat jídlo a pití na zahřátí a taky se ve dvě hodiny konečně ubytovat. Seznámili jsme se tam s jinými Němkami, které byly taky docela super a měli jsme je potkávat na dalších koncertech.
A bylo by to celé super, kdyby se podařilo nakonec seřadit lid podle čísel. A nešlo o to, že by Kaoru-fanoušek nám dával pěstí (xD), i když hanebně předbíhal; ale číslování skončilo kvůli tomu, že číslo sedm (od pohledu strašně nesympatická vysmátá Němka, která byla v Mnichově i v Paříži, a které jsem měla dát já pěstí do těch jejích koňských zubů!) se pohádala s těmi, co řadili čísla, a tak se všechno seřadilo jen do čísla sedm, a pak už se na to nehledělo. Nakonec se tam vecpali ještě nějaké čuryny z boku...
... a já jsem se málem poprala se stafákem. Ne, tak hrozné to nebylo. Ale zablokovala jsem nohou jednu čurynu z boku, a on to viděl, a myslel si, že se já tlačím. Tak jsem se chtěla hádat, ale při představě, že by mne poslal dozadu, jsem spolkla úplně všechno. A on mne pustil. (Ale co si budeme říkat, byl o hlavu menší než já, kdybych ho praštila silou kaoru-fanouška, tak... by mne do klubu vůbec nepustili. xD)
Nicméně jsem i tak skončila v nějaké třetí řadě před Toshiyou, Taira tentokrát byla kousek ode mně. A postupně jsem se při koncertu dostala až do druhé řady. I když jedna fanynka z Ameriky se v tom pařepěnkování, jaké bylo v Dormundu, zvládla nacpat někde od zadu až do první. Heh. Taky fanynka Toshiyi, mimochodem.
Ale bylo to zvláštní, protože jsem si některé fanoušky pamatovala už z tour 2018, a dokonce jsem u nich byla schopná říct, odkud jsou, protože byli i tehdy někde kolem mně... a koho jsem si nepamatovala z 2018, tak jsem si zapamatovala teď.
Ano, teď je má paměť plná tváří fanoušků Dir en grey. To je super - člověk to v životě využije!
Ale musím říct, že třeba žluté fanynky Kya z Pobaltí, byly vždycky první, kdo začal Dir en grey vyvolávat. Takže i když byly trochu nesympatické, alespoň pařepěnkovaly. A i ta z USA nakonec nebyla tak špatná - je to spíše um, narvat se dopředu, než špatná vlastnost, pokud to člověk zvládne bez bitky.
 |
| Místo v Dortmundu. |
Dortmund byl asi nejlepší koncert celé tour.
Už jsem měla naposlouchané, a byl dobře ozvučený. A asi mi nejvíce sedělo pořadí písniček. Začínalo se World of Mercy, a protože Toshiya tam ze začátku nemá vůbec co dělat, tak jen stojí a pózuje, a snaží se vymyslet, co se svým velkým tělem... a místy vypadá jako strašný tydýt a poleno. A jak prostě za strašného jásotu nastoupil, ale pak neměl co se sebou, tak to pózování (vyprsení level dávám svému srdci prostor galaxie, za kterého by určitě má YT jóga-instruktorka byla nadšená) přehnal nakonec tolik, že se mu rozepnula celá košile až po kalhoty. Prsa ven, a musel se otočit, aby si ji zapnul. xD Asi nabral na prsních svalech a zapomněl si koupit větší košile... (třeba už v Japonsku tak velké košile ani nemají! Chudák Totchi.)
Což teda není důvod, proč říkám, že koncert v Dormundu byl nejlepší. xD
Tentokrát jsem si rozpustila vlasy a pařepěnkovalo se skvěle. Slyšela jsem dobře, viděla jsem ještě líp, a bylo to divoké, ale zároveň se ani tolik netlačilo. Je to ode mne trochu pokrytecká, protože i když se zezadu na mne netlačí, já vždycky tlačím na ty před sebou - jinak bych se taky do té druhé řady nedostala... ale prostě to nebylo takové peklo a ani tak náročné.
Prostě divoké pařepěnkování bez násilí. Všichni jsme si užívali koncert. A na skupině to bylo taky vidět, že si ho užívala s námi, mnohem více než Mnichov.
Kaoru byl strašně skvělý. (Ano, zde jsem otevřela své třetí oko, protože jsem každý okem sledovala jednoho ze své svaté trojice. xD) Přestože se Taiře nepodařilo to vyfotit, tak nedělal jen ty své "špatně paříš" pohledy, ale místo toho byl často i spokojený a hlavně pusou dělal i kapříka.
Možná bychom se chvíli měli pozastavit nad tím, že jsem si vlastně všimla jeho knírku až, když mi bylo řečeno, že ho má. Úplně mne uchvátil tím svým mikádkem, které mu strašně slušelo a ano, kvůli němu jsem i ten knírek přešla a to i když dělal kapříka. (Ne, nebudu žertovat o jeho vysokých lícních kostech, což bylo v těch faktech. A ani o přirážení bezvěrců ke zdi a Toshiyových srdéčkách v očích. xD)
Navíc osobně se mi vážně líbí, co Kaoru nosí. Jsou to místy fakt hrozné košile, ale to je přesně to, co se mi líbí. Je to taková ta humorná móda, která vlastně nakonec není vůbec pro legraci, ale člověk ji má rád a líbí se mu. Čím horší vzor na košili, tím lepší! A když si k tomu vezme kratší kalhoty ve stylu hakama a ještě vestu - hned máme leader-sama šviháka. ;) Ne fakt, poslední dobou zase vypadá dobře. Ono jim to teď všem sluší, jak se částečně vrátili k visual-kei a nosí si, co chtějí a je jim blízké.
Toshiya teda v Dormundu měl obyčejnou košili (malou přes prsa) a černé kalhoty. Strašně ráda bych ho viděla v té krajkové tunice a naušnicích, ale to jsem měla jet do Japonska. (Nebo v skládané sukni a podkolenkách.)
Ale zpátky ještě ke Kaoru, už jsem si nemyslela - po pádu z pódia - že to dělá, ale občas se docela rozjede. A to je pak vidět, jak "dobře paříme".
V Dormundu mi věnoval jeden pochvalný pohled. A to i když většinou se skoro začnu červenat, když se na mne podívá; protože mám pocit, jako kdyby viděl, že ten text úplně neznám (japonsky neumím), protože jsem to špatně nastudovala. Jako kdyby mne přísný otec zkoušel před testem ve škole. A já prostě nechci, aby byl zklamaný, a tak většinou v momentě, kdy se náhodou Kaoru podívá mým směrem, buď zkoprním nebo se zadívám jinam.
Ale Dortmund pařil celý a bylo to super.
Myslím, že to bylo tady, co se Kaoru rozhodl po koncertu na nás vylít vodu. Což jsem ho nikdy potom už neviděla udělat. (Jen Toshiya v Paříži nás skropil, taky jsme to potřebovali!) Mám ráda, když na mne někdo vylije na koncertu vodu - když se tak zamyslím, jsem fakt za-vše-vděčný fanoušek... xD
Vyvolával se strašně moc Toshiya a stejně tolik Kaoru (a nevím jak Die, to z naší strany nebylo slyšet) a chvílemi jsem si říkala, jestli to Kya trochu nesere. Ale Toshiya povzbuzoval fanoušky, aby křičeli, a fanoušci mu odpovídali, jak jinak... a Kaoru stejně - ne, stejně ne, Kaoru to nedělá tak sexy - tak. Takže to bylo samé Toshiya a Kaoru a Kaoru a Toshiya... a pak bylo strašně divné, když se končilo Ranunculem, jak Kyo odhodil mikrofón a urychleně odešel, přičemž měl tvář v dlaních. Už předtím si dával takovou malou pauzičku, při které jsem se trochu strachovala, jestli je všechno v pořádku. A pak najednou tohle, prostě odešel, i když kapela ještě dohrávala...
No, trochu jsem se bála, jestli se skutečně něco nestalo. A to i když mi došlo až ve vlaku z Dormundu do Berlína, že Kyo asi brečel (?) - heh, jsem totiž velmi všímavá a rychlá jako blesk... A jak se začalo vyvolávat encore, trochu jsem se bála, že třeba nepřijdou. Prostě jsem se fakt začala cítit špatně, že to bylo tolik o fangirlení nad Toshiyou a Kaoru, než o Kyovi...
Ale jak přišel, všechno bylo v pořádku. Jen teda byl bez makeupu. Takže - ať si internet tvrdí, co chce - myslím si, že jsme ho nijak jako publikum nenaštvali, jen prostě ten Ranunculus procítil, a jak to byla poslední píseň před encore, prostě si mohl dovolit to udělat dramatičtější. A možná skutečně i brečel, to nevím; ale přišel bez make-upu a to je něco, co si jasně pamatuju. Úplně vidím před očima, jak se nenalíčený Kyo usmívá při encore.
Nevím, jak to dělá, ale dokáže působit jako štastné dítě. Takový malý klouček. A to je důvod, proč ke Kyovi nejsem v žádném případě přitahována. Protože je takový drobounký a bez make-upu se tak dětsky usmívá. A já si ho cením jako duše, cením si jeho umění a i ten dětský úsměv úplně doplňuje představu, jakou o něm mám (nebo lépe způsob, jakým ho vnímám a chápu); ale úplně se mi příčí tahle ho vidět a cítit cokoliv sexuálního, protože mám pocit zvrhlosti (?), že bych chtěla něco takového prznit (a zároveň i pocit, že tak zprzněn byl.)
Nechápejte to nějak tak, že tady vysílám nějaké pomluvy a drby nebo si vymýšlím nějaké romance o Kyově jemné duši, jen prostě... má představa o Kyovi je daleko vzdálená nějakému warumono. Možná částečně trochu do něj projektuji nějaké své umělecké zážitky a pocity... a prostě ho vnímám něžně - to je to nejlepší slovo. A tak pak smějící se jako šťastné dítě mne dělá citlivou. (? Ok, netřeba chápat, co tu říkám.)
Nebudeme se bavit o tom, kolik reálně Dir en grey vidí. Všichni víme, že nejméně polovina Toshiyových zlých a zamračených pohledů s jeho černýma, lesklýma a podmalovanýma očima je o tom, že mžourá, protože nevidí lautr nic. Ale! Budu tvrdit, že v Dortmundu mi - přímo mně! - hodil trsátko. A to způsobem, že se na mne podíval (!!!) a já udělala výraz - protože mám sakra silnou mimiku - ve stylu "cože?! já?! O.o" a on pokývl, a pak krásným oblouček přímo na mně hodil trsátko.
Nechytila jsem ho, protože se mi odrazilo od ruky. Ale hodil mi ho, a fakt přímo mně. Stojím si za tím.
A i když na druhé straně u Die tvrdila naše zelenovlasá strašně milá Němka to samé, že Toshiya udělal na ni; tak podle mne to není důkaz o tom, že se to všem zdá, ale prostě něco, co on dělá. (Nezažila jsem něco podobného poprvé, už předtím mi takhle s očním kontaktem bylo házeno trsátko od jiných, takže prostě se to děje. A Toshiya třeba není až tolik slepá husokačena.)
Navíc nikde jinde - ze všech pěti koncertů - nemám přímo pocit téhle oční konverzace mezi mnou a Toshiyou. Takže v Dormundu byla... a mrzí mne, že to trsátko nemám. Určitě ho má ta čínská čuryna.
Taira málem chytila trsátko od Kaoru, které jsem jí strašně přála. Ale stejně jako mně Toshiyo, jí se odrazilo to od Kaoru od ruky. A v ten moment se vedle stálého vyvolávání a potlesku ozvalo několik českých nadávek, jak mne to upřímně nasralo.
Protože leader-sama na nás byl hrdý a trsátko jsme si zasloužily!
Po koncertě jsme byly správně uřícené a musely doplnit energii kolou. Tady je asi čas říct, že nějakým způsobem se v Německo podařilo všem šatnářům být pomalí! Takže se stály kilometrové fronty, a vlastně nebylo kam spěchat.
Už jsem si nic nechtěla kupovat, mikinu jsem měla a se zbytkem jsem čekala až na Wroclaw. A tak jsme strašně nadšeně odcházely, fangirlily jsme a trvale se dělaly srandu z Kaoru, protože některé jeho grimasy a gesta jsou k nezaplacení!
V Mnichově jsme si daly po koncertě burger, tady to byla pizza Čtyři druhy sýra. A já se fakt divím, že na takové stravě jsem byla schopna za ty dva týdny (s přestávkou) koncertů zhubnout asi pět kilo. I když co se divím, stání v zimě a divoké pařepěnkování dělají své. (Už to dořeknu tady.) Přijela jsem po celé diru-dovči domů strašně protažená a vytažená, sice jsem stihla zacvičit si jógu jen dva dny, ale jak jsem celou dobu se natahovala, abych na koncertech lépe viděla, tak fakt jsem tak o dva centimetry povyrostla. (xD Určitě se mé tělo rozhodlo dorůst Toshiyu, přidat se k bohům na Olympu.)
Protože koncert začínal docela brzo (a posunuli nám odjezd vlaku), tak jsme se stihli i dostatečně vyspat. Ráno jsme měli snídani v ceně (stejně jako v Mnichově), takže jsme posnídali společně s ostatními fanoušky Dir en grey, co byli ubytovaní na stejném místě jako my.
A bez problémů jsme stihli dojít na vlak, který byl velmi prapodivný, byl to flixtrain a ty nízké náklady na cestu na něm trochu byly znát.
Ke všemu nám na místě seděl Japonec, u kterého se nakonec projevilo, že umí česky, když nás pouštěl na naše místo a loučil se s námi. To bylo hodně zvláštní!
Cesta byla strašně zdlouhavá, jak v německém temném lese nebyl signál a ještě se cestovalo přes den. Fakt mám mnohem raději noční jízdu, protože to se člověk zabaví spánkem a je to hned za ním... zatímco tohle bylo zdlouhavé, i když jsem poctivě naposlouchávala.
 |
| Velká snídaně v Dortmundu! se studeným Kaokao. |
Berlín
Berlín (1. února) byl první město, v kterém jsme neměli ubytování, takže jsme si nemohli odložit věci. A bylo to přesně tak nepohodlné, jak se dalo předpokládat, protože jít do klubu s velkým batohem znamená, že tam člověk nese batoh zbraní a nějakou C4. Hmm, taky jsem měla v "kabelce" sáček (od eur), který vypadal jak od drog. Ale to předbíhám...
 |
| Burger v Berlíně. Nic jiného jsem asi nevyfotila. xD |
Už někde na hlavním Berlínském nádraží jsme znovu potkali naši zelenovlasou strašně milou Němku, a i když jsme ji nechtěli obtěžovat, nakonec nás dovedla až ke klubu, protože tam stejně šla a nepřipadala si námi obtěžovaná. :)
Pak to bylo trochu zvláštní. Reálně jsem nevěděla, jak po dortmundském debaklu s čísly to bude v Berlíně... a dříve než jsme to zjistili, objevili se tam známí a docela arogantně se dožadovali čísel, a pak se vydali za naší zelenovlasou strašně milou Němkou, která šla za námi a moc nevěděla, co si o známých myslet. Což úplně nebylo košér... nálada se prostě změnila.
Nakonec jsme dostali čísla, tady bohužel až po třicítce, a šli jsme se najíst. Tentokrát jsme zašli na opravdový burger do hezké restaurace.
A já jsem se pak odpojila od Tairy a šla jsem čekat před klub, i když bylo deštivé počasí. Proto osobně nemám ráda ten přístup - navíc nás už předtím v Mnichově varovaly Francouzsky, co ta čísla rozdávaly, že je ok odejít, ale není ok vzít si číslo a přijít až ve chvíli, kdy se začíná pouštět - kdy se nečeká; jako všichni si potřebujeme zajít na záchod, najíst se, zahřát, odložit si věci, ale stejně by tam člověk měl být co nejdéle, protože tak jedině je to fér.
Takže jsem čekala, chvílemi jsem se bavila s naší zelenovlasou Němkou, která mne překvapila, že uměla rusky... bavila se s Rusy, co byli před námi; a pokud jsem to dobře pochopila, tak byla částečně původem Rus (oh, Slovan! Proto byla tak strašně sympatická a milá!)
A teda v klubu se nejprve slečna, co mne prohlížela, vyděsila, že nesu dovnitř drogy... tak jí říkám, že je to jen sáček, no nevím, jak mi věřila. A pak mi musela ještě šacovat můj batoh. Takže mé špatné číslo po třicítce se při šacování a čekání na šatnu ještě zhoršilo. A já jsem skončila v páté řadě. Jo, trochu jsem předběhla už před koncertem, měla jsem tam páreček, kde mužská část byla v obleku (to bylo zvláštní na Dir en grey!) a starala se o svou ženskou část, takže mu nevadilo, když jsem šla před něj. A tak to byla teda čtvrtá, a pak třetí... ale to už bylo těší, protože jsem se vtlačila mezi dvě slečny, a ta jedna pak skončila na místě, na kterém jsem původně nechtěla být já... ehm.
Protože v druhé řadě stál VIP mladík s VIP dívkou, kteří se vůbec nehýbali. WTF! Tak nejdu na Dir en grey jako VIP a nestojím skoro pod Kyem, když chci jen stát!
Tenhle koncert byl hodně divoký, co se týká místa (i když rozhodně neměl na Paříž). A já si užila fakt skvělé pařepěnkování, protože jak už jsem byla dál (trošičku, ne moc) od Toshiyi, tak jsem se neměla zase tolik na co dívat, tak jsem si řekla "budu pařepěnkovat". A tak jsem celou dobu byla nalepená částečně na toho VIP mladíka a částečně na slečnu z druhé strany, co měla koženou sukni, a celou dobu jsem na ně velmi dorážela, i když mladík v obleku za mnou většinu koncertu držel prostor. Ano, hanebně jsem se tlačila dopředu a obtěžovala jsem je tam - ne tolik ze škodolibosti nebo nesnášenlivosti, že oni nepařepěnkovali, ale prostě jsem chtěla lepší pozici, a když ne to, on je to nejjednodušší způsob, jak se udržet v pařepěnkujícím davu, že se člověk hýbá vždy dopředu a neustupuje. (Taky docela nevím, jak si někdo udrží pozici, když s davem nepařepěnkuje; protože já mám vždycky pocit, že kdybych se nehýbala, tak by mne zadupali a odsunuli ostatní dozadu. Držím si pozice jen tím, že celou dobu divoce pařepěnkuju... xD)
Navíc prostě je to koncert. Jako jsou některé věci, které jsou fakt hnusné, když člověk dělá - nějaké rvačky, cílené tahání za vlasy, nebo prostě přílišná hrubost - a sama tohle nemám ráda, a v životě bych se do toho nepouštěla... ale! Člověk ve předu musí počítat s tím, že se na něj budou všichni tlačit, musí být připraven, že se všichni budou hýbat. Dokonce s délkou mých vlasů mé okolí musí být připraveno, že i ten o dva lidi dál je bude mít v obličeji; a zase já jsem připravená, že mne za ně budou omylem (!!!) tahat. To je to, jak člověk zvedne ruku, má na ní najednou své vlasy i cizí, a tak všechny prameny vlasů opatrně shodí, aby netahal (i když už asi zatahal) a pokračuje v mávání rukou... prostě je to normální. A kdo chce v druhé nebo první řadě na Dir en grey stát, tak prostě nebude stát!
A ono to skutečně došlo k tomu, že jedna z ruských (fakt vím všechny obličeje fanoušků Diru a jejich národnosti, wtf! xD) se více tlačila dopředu na ten VIP pár, a v jeden moment ji VIP mladík razantněji odstrčil a ona spadla... takže jsme ji museli zvedat. Ale beru to jako jeho problém, protože to on se nehýbal; to on se chtěl líbat se svou přítelkyní místo toho, aby pařepěnkovat. WTF?! Ať si to dělá vzadu u piva, ale ne v druhé řadě!
Z Berlína vám asi fakt nic neřeknu o kapele. Ne, že bych ji neviděla. (xD) Ale tenhle koncert jsem si užila strašně skvělé pařepěnkování (až na ten VIP pár), a v nějaký moment - tohle bude nechutné - jsem si všimla, že mi z vlasů teče, jako kdybych vylezla právě ze sprchy. Stejně dopadlo moje tričko, úplně durch mokré. Fakt, Berlín jsem se zpotila, jak nikde jinde.
A tak - než na to zapomenu - sem dám odstavec o písni Aka. Nebudu se tu rozepisovat, o čem si myslím, že je, a jak moc na mne působí... i když se přiznám, že tuhle písničku si zpívám s Kyem a polovinu času u toho mám zavřené oči.
Ale Kyo u ní na jednom koncertě dělal velmi působivou věc. Vlastně jsem vůbec nezmiňovala Kya a jeho mikrofón, co? Ovšem to, že při World of Mercy se kouše do ruky a vytahuje si střeva z mikrofónu, a pak je zadupává... je něco, co už dělala v roce 2018... Ale při Aka předváděl, jak se chystá oběsit, ale nakonec to nezvládne/neudělá (záměrně) - přesně něco, co ztvárňuje, jak tuhle píseň vnímám.
Je nádherná.
A tohle neoběšení je možná působivější, než když jsem na sukekiyu viděla Kya se mikrofónem fakt škrtit.
Myslíte, že to má jiný význam? Že je rozdíl mezi sebevraždou, kdy si člověk podřeže žíly, a když se oběsí? Protože dříve do sebe Kyo řezal, a když se nad tím zamýšlím (a osobně je mi to řezání sympatičtější, možná více známé), tak to bylo plné hněvu a (sebe)nenávisti, agrese... A teď když se věší, je to mnohem klidnější a odevzdanější; jakože ví, že vždycky tu bude něco, proč se bude usmívat, a už dávno necítí tak silnou sebedestruktivní potřebu, ale to nezmění, že prostě má pocit, že by měl umřít, že by tu neměl být...
A pak se neoběsí, protože neuprosil jaro, aby mu nedávalo tu trochu krásy a lásky, která mu v tom brání...
Je to nádherná písnička, a já si do ní hodně projektuji své pocity...
Abychom nebyli tak vážní, víte, co bylo v encore? New age culture.
A víte, co v téhle písničce slyším? Popěvek, který v ní slyším (a to nejen na koncertě, to od samého začátku, a připomnělo se mi to, jak jsem celý leden na procházkách poslouchala celou Dir en grey diskografii) je "sex with Toshiya". xD Ano, přesně tohle tam slyším! Asi si dokážete představit, jak strašně mne to pobavilo na koncertu. Úplně mne to rozsekalo.
Tohle je písnička, co jsem si nemyslela, že uslyším kdy naživo, když se budu dívat na Toshiyu. xD To byl zážitek!
(Fakt jsem strašně nadšená z toho, že hráli pokaždé jinou encorovou písničku a to ještě ze starších CDček. Sice mi nezahráli Yurameki, které jsem chtěla, ale s New age culture jsem byla naprosto spokojená.)
S těmi starými písničkami se ještě pojí to, že Kaoru se vždycky díval, jestli tu písničku umíme a poznáváme.
A Kyo nás nejen ji nechával zpívat. Jen u Ranunculu to zpíval jinak, protože tuhle tour si Ranunculus chtěl zpívat sám bez nás. xD
Po koncertě jsem měla docela problém najít kohokoliv z lidí, co znám. Ale nakonec se mi podařilo najít Tairu, tak jsme si spolu daly kolu (xD to se po koncertě musí), a bohužel při tom potkali i jiné známé. Huh, nechci pomlouvat, proto je nezmiňuji jmény, ale... já nevím, jak někdo může být po skvělém koncertu Dir en grey celý nafrněný a protivný. Proč? Po koncertu je přece každý šťastný a má lásky na rozdávání, pokud si ho užil, no ne? Byla jsem mile překvapená, protože jsem je tam fakt nečekala (a je jedno, že už nejsme "přátelé"), ale teda raději, kdybych je nepotkala. Huh. Vmetli mi do tváře něco ve smyslu, že se není proč divit, že jsou na koncertě, když není pracovní den... jako kdyby ještě někdo z nás nemusel pracovat! Oh šťastné školní mládí, kde jsi?! Vždyť já nakonec pracuju tam, kde pracuju, právě proto, že je to reálně ta jediná práce, která mi dává adekvátně financí a dost volného času, abych mohla jezdit na všechny koncerty, které chci.
Naštěstí, že jsem měla s sebou věci - i když v šatně a ztratila jsem kvůli nim pozici -, protože jsem se musela celá převléknout. A jak byla nehorázná fronta na šatnu, úplně jsem se bála, že mne v klubu zavřou, jak jsem se ještě na záchodě převlékala. Kdybych to neudělala, uhnala bych si zápal plic, jak moc jsem byla zpocená; cestovali jsme totiž rovnou z Berlína do Wroclawy nočním autobusem a měli před sebou čekání na nádraží.
Nakonec jsme zašli do nějaké nonstop pizzerie, kde jsme přečkali, než jsme metrem dojeli na autobusové a i přes ruského bezdomovce Maxima spokojeně nastoupili do autobusu.
Wroclaw
Ve Vratislavy (xD) jsme měli den volna. Přijeli jsme ráno (2. února), tak jsme se usídlili v Starbucksu. Ne zrovna místo, kde bych chtěla se usídlit, jsem proti těmhle celosvětovým drahým blbostem jako mekáče a kfcéčka a starbucksy... i když to tam měli hezké a pohodlné, a za diru-dovču jsem si tam dala svůj druhý a třetí (nebo jsem jich měla více?) chai latté. Protože kdo mne zná, ten ví, že zásadně piju čaje s mlékem, a tyhle kořeněné jako masala jsou podle mne úplně nejlepší! A pobyli tam, dokud jsme se nešli zeptat na možnost uložení zavazadel v hostelu...
Kupodivu nakonec - i když říkali, že nebudou - měli připravené naše pokoje s Tairou, takže jsme se mohly ubytovat. Bylo to super, nevím, jestli jsem byla tolik unavená, nebo prostě mi jen nesedlo, že když se přidali známí, tak nám s Tairou změnili naše cestovatelské tempo, jaké jsme měli od Mnichova a plně nám vyhovovalo (= "spoustu srandy a žádný stres")... tak jsem celý zbytek dne zůstala na pokoji, pořádně se prospala a vysprchovala, a zacvičila si jógu. A jen jsme s Tairou vyšly ven do Žabky, abychom si koupily nějaké jídlo, než jsme se zase vrhly na odpočinek.
 |
| Pohled na ulici z okna pokoje, kde jsem byla ubytovaná ve Wroclawy. |
 |
| Velmi moderní polské záchodky. xD |
 |
| Znovu můj Wroclawský pokoj! |
Druhý den jsme už hotel neměli, takže jsme ráno museli odejít do nějakých jedenácti. Což ovšem pro mne bylo dosti pozdě, protože jsem byla vyspaná. Tak jsem si zacvičila jógu, asi potřetí se vysprchovala, a docela už nervózně chtěl jít... i když nebylo kam spěchat, protože do Wroclawy jsem měla VIP, takže jsem mohla "nejhůře" být v druhé řadě. A osobně jsem úplně nevěděla, zda bych chtěla být v té první. (Je to velice náročné, protože člověk si musí být fakt jistý hudbou a dobře slyšet, aby udával směr pařepěnkování... a přece bych nechtěla zklamat leader-sama!!!)
Mapy nám ke klubu našly velmi zajímavou cestu kolem trati, přes koleje (bez přechodu) a bahno... sice si zbytek výpravy stěžoval, ale podle mne to byla sranda a dobrodružství. Ale jo, vím - ne každý má rád takové extrémní koncertové podmínky. (Vždycky mne lákalo prostě putovat, spávat venku a překonávat divočinu... ale vždycky jsem měla smečku, která mne potřebuje, a nikdy neměla stejně dobrodružné přátele. Tak si to vybíjím na koncertech.) Protože klub byl zrovna v dost staré průmyslové části Wroclawy... žádní trpaslíci, jen rozpadající se továrny.
 |
| Klub. |
 |
| Tourbus a popelnice! |
U klubu jsme získali čísla s varováním pro VIP, že můžeme být pryč asi jen 2 hodiny, a skutečně se jinak vyškrtávalo. Sice to spíše bylo o nějaké polsko-francouzské mocenské hře... ale bylo to férové! Jak říkám, čísla v pohodě, ale ne s tím, že přijdu ráno a pak až na otvíračku! Ke všemu jsem polské fanoušky znala z Mikaru a Morrigan...
Takže jsme jen rychle skočili na něco na jídlo, a hlavně si uložit tašky do schránek na nádraží, abychom se s nimi přes koncert neobtěžovali. A vrátili jsme se čekat.
Huh. Bylo deštivo, a tak jsme se schovávali pod stříškou, kam si holky zatáhly nějaké krabice, co našly v papírovém konteineru. A vtipné na tom bylo, že Die mezitím spal v tourbuse, a když už se Taira (tohle jsem nemohla vynechat!) rozhodla si taky pro nějakou krabici jít, a poctivě ale neúspěšně se hrabala v kontejneru, tak sotva od něj odešla, Die vyšel ven... úplně ho vidím, jak čeká, až ten bezdomovec odejde, aby mohl jít zkoušet (protože Shinya v té chvíli už mlátil do bubnů). xD
A ještě vtipnější je, že pokud ji fakt viděl... a pak ji poznal na VIP... (!!!) xD
Na VIP focení se asi plně zrodila má špatná snášenlivost k fanynkám Toshiyi. Huh. Jakože Asiatky předbíhají, na to jsou fanoušci z EU zvyklí, ale že zatímco my se domluvíme na tom, kdo bude sedět pod kým, naběhne mi pod Toshiyu nějaká Japonka... to je nehoráznost! Hlavně protože jsem šla o pětici později kvůli jiné Japonce (vedle které jsem pak stála na koncertu v Paříži a byla dobrý spolukonzertovač) a stejně mi byl Toshiya zasednut.
Nejde o to, že bych musela sedět pod Toshiyou (??? Nejde? Aha!), ale! Pamatuji si, ať už jakkoliv tento zážitek byl zpochybňován, že Dir en grey na focení trpí a je lepší VIP nemít, že při mém prvním VIP v 2018 jsem měla svou "chvilku s Toshiyou", kdy mne pozdravil a usmál se na mne (a pobavila jsem ho svou marností). A teď z tohodle VIP si pamatuju, jak jsem se mračila na Japonku, co mi ho zasedla, věnovala jsem krátký pohled Toshiyovi, který si to tam jen odstával, a skončila jsem před Shinyou. Ehm, já před Shinyou... a ještě mi trochu ujela židlička. Představte si, kdyby mi fakt ujela a já sejmula Shinyu?!
No, a nakonec... jak se vždycky snažím na fotkách necenit zuby, jako kdybych někoho chtěla sežrat; a mít trochu načechrané vlasy, aby mi netrčelo ucho. Tak mi ucho trčí! A v jednom krásném momentu Kyo vypadá, že mi ho chce uhryznout.
Tohle VIP jsem jim ani nepoděkovala, ani se nerozloučila. Bylo celé blbé. A ještě focené v tak hrozném světle na jen (!!!) mobily, že si nezbývá, než z něj dělat srandu. (Taira má celý obličej zastíněný Kyem. xD)
Víte, on nakonec nebyl problém se světlem a mobilem, protože jsem si v dvou denní přestávce před Paříži koupila nový mobil (chtěla jsem ho už před tour, ale říkala jsem si "rozbila bych ho", ale pak VIP fotky na mobily mne přesvědčily, že teda si ho alespoň do Paříže koupím a nafotím nějaké památky)... a stejně Nora tu fotku v dobrém světle v Paříži mázla na mém skvělém novém foťáku!
Postřehla jsem Dir en grey jen koutkem oka, jak odcházejí z focení... Toshiya šel svou model chůzí, a Kyo kupodivu jako poslední. No. A zabrala si svou krásnou druhou řadu trochu více před Kaoru než Toshiyou.
(Tak - nachlazení a práce... a teď to píšu a jsou to přesně dva týdny, co jsem byla na koncertu ve Wroclawy! Huh, to si mám na něco vzpomenout?!)
Huh. První, čeho jsem si všimla - poté, co i přes fanoušky na něm stojící ještě posouvali hrazení -, že měli v Polsku fakt vysoké pódium. Asi proto nám měnili úhel, protože na Toshiyu se nedá dívat při velkém sklonu a ještě na tak vysoké pódium; by nám všem nakonec upadly hlavy. Je moc vysoký, prostě moc vysoký... (xDDD)
Tak první se chci zmínit o Polákovi, který stál za námi s Tairou, protože - už jsem to myslím zmiňovala - mám za sebou docela ráda mužské fanoušky, protože lépe si drží svůj prostor, a v tom "pekle Toshiyových fangirlí" (ano, Durcenwe je pokrytec!) je příjemná změna, když člověku do ucha někdo řve a ne ječí. V Paříži jsem si musela - Číňanka to zase byla! - zakrývat pravé ucho, aby mi ho úplně její pištění nezničilo. A Polák byl dokonce tak milý nakonec, že v jednu chvíli se mi omlouval, že mne tahá za vlasy! Oh, rozkošné.
Na polských koncertech mám ráda polské fanoušky (a levné jídlo mimo koncerty), protože jsou fakt živí. Dormund mohl být, Berlín taky, ale nikde se nevyvolává tak skvěle jako v Polsku. Není to přístup "však oni stejně přijdou", ale je to fakt touha po kapele a snaha si ji zavolat! A to je super!
Ještě jsem se úplně nevěnovala Merciless Cultu. A to i když mi jede stále hlavou, protože to byla naše pasáž s Toshiyou. A to i když ani Toshiya v ní reálně nezpívá. Jako Aka jsem si fakt užívala s Kyem, tak Merciless Cult je něco, co když člověk byl rozpařepěnkovaný, tak s Toshiyou jel o sto šest!
Gasp for breath - je teda přesně část textu, které se to týká. A jsou to popěvky Kaoru a Die, ale nevím, co přesně se tam snaží za sebe dostat za zvuky. Nicméně! Toshiya vždycky zvedá své pazoury a dělá výraz, že vyluzuje něco jako "egrhr!"... no, a na každém koncertu to prostě byla top chvíle, kdy Toshiya mimo mikrofón si tohle zpívá a zvedá ruce, a já jedu tyhle pasáže s ním. Fakt! Tohle jsem si vždycky užila a ani neumím popsat jak strašně moc.
Po téhle pasáži je tam něco v textu jako: Prosím, miluj mne, tuhle krev a (její) význam. (Asi je jedno, jestli to sem hodím česky nebo anglicky, japonsky to stejně bude možná trochu jiné, protože jsem běžela už kolem více různých překladů.) A jak strašně se mi takhle píseň dostala pod kůži, tak úplně teď přemýšlím, že si ji - tenhle verš - reálně dám na kůži. Huh. Jedu ještě na koncertovém nadšení nebo to myslím vážně?! o.O
Toshiya reálně hodně zpívá. (Protože má sexy mužný hlas.) A jako trvalo mi se naučit všechny jeho popěvky. Ale nejde to neumět - by se jeden styděl v moři Toshiyových fangirlí... tohle se jim musí uznat, že fakt vědí, kdy Toshiya září. Horší je, že někdy ožívají jen v jeho momentech a jinak to pařepěnkování trochu flákají.
Toshiya je temný, v žádném případě nezáří. Chvílemi z něj jde strach, ale ne špatný strach a děsivost, ale takový strašně lákavý pocit děsu. (Vzpomínám si na jednu noční můru, v které se mi kočka na okně změnila v Toshiyu. Úplně si o to říká! Má v sobě něco z černého pantera a zároveň své dlouhé údy a velké tělo vždycky divně skládal a krčil - aby se s baskytarou vlezu na pódium a vedle ostatních členů -, že je přesně vidět, jak by se proměnil z kočky v rohatého démona! Huuuh, tohle je svět, jehož dveře jsem neměla otevírat! Jednoduše: Wow! Toshiyacubbus.) A i když se úplně vyžívám v jeho trochu tydýtských pohybech a úsměvech, jako kdyby byl stále ten vyhryz, co si utahuje ze Shinyi a provokuje leader-sama... tak mám ráda chvíle, kdy jeho tělo vypadá silné a hrubé a pohybuje se s brutální razantností (!!! xDDD); a stejně tak mám ráda, když si v jeho pohledné tváři podmaluje oči a začne se mračit. Děsivý Toshiya je strašně sexy, ano!
Druhá poznámka - Toshiyovi se občas ty jeho úžasné černé oči lesknou. A ano, sice má oči malé, ale strašně přitažlivé. Protože lesknoucí se černé oči se umí lesknout pobavením (zpátky u vyhryza s křivými zuby, jakým býval zamlada) a štěstím, ale i tím nebezpečným leskem. A zajímalo by mne, zda nějaký z odlesků jeho očí byl ze slz...
Kaoru se ve Wroclawy líbilo. Asi nakonec si nejvíce užíval Paříž, ale ve Wroclawy to taky pořádně rozjel. Hýbal se. Dělal tu svou legrační mimiku. A úplně nejlepší bylo, když na nás ukazoval "pistolníka"!
A nejspíše jsem "dobře pařila", protože jsem si vysloužila (jak je ta písnička? "Když jsem já pařepěnkoval to čtvrté město, vysloužil jsem si trsátko za to." ;) ) trsátko! Ano! A to dokonce fialové! Sice jsem si promluvila do duše, že by mi i bílé bývalo stačilo, ale nakonec jsem dostala přesně to, co jsem chtěla!
Die podegra za námi přišel zase až na konci. Jak pak má vědět, komu ty trsátka házet? A co je mi do toho, jak krásné má vlasy, a jak velký úsměv?! Zatímco Kaoru a Toshiya oba chodí i na jeho stranu, on za námi byl, myslím, jen v Mnichově? Die je podegra.
A ještě poslední poznámka - všimly jsme si s Tairou, že Kaoru občas dělává prostor Toshiyovi. A občas vypadají, že mají soutěž, koho budou fanoušci více skandovat. Sice každý svým vlastním způsobem je povzbuzuje - Toshiya: "obdivujte mne", Kaoru prapodivnou směsicí grimas -, ale oba si žádají spoustu pozornosti.
A ještě jedna poznámka - Kaoru si zpívá! A myslím, že to byl Ranunculus nebo Wolrd of Mercy, kde zrovna nehrál, a místo toho do rytmu mával rukou a zpíval si. Vypadal, že se mu ta píseň líbí a je spokojený. A to chcete vidět! ;) Možná trochu, jako kdybychom tam vůbec nebyli, a on si jen užíval, jak dobrou hudbu jeho skupina dělá!
Po Wroclawském koncertu jsme se potkali s Erizu a Kvičkou. (Musím, tohle nejde zamlčet!) Erizu se podařilo nepoznat Toshiyu - tomu říkám skleróza! Ne to, že tady fakt těžce vzpomínám na cokoliv, co bych tu mohla napsat - to je přirozené, že mi to splývá v jeden nejlepší zážitek a vidím před očima něco, co ani slovy nedokážu vystihnout (třeba grimasy Kaoru) -, ale nepoznat Toshiyu... TOSHIYU!
Pak jsme se šli trochu protáhnout chůzí na nádraží a v dosti bezďáckém kempení - s velmi vtipným rozdělováním posledních zbytků jídla - jsme dočkali odjezdu autobusu.
 |
| Kaoru trsátko. |
 |
| A nějaké Kaoru-sany (xDD), i když vůbec nevím, kde jsem je jedla. |
Cesta do Prahy uběhla, cesta domů asi taky. Tak jsem se přivítala s Dimou a smečkou a nehnula se od nich, než jsem musela znovu vyjet do Prahy a následně do Paříže.
 |
| Tohle jsem dělala celou dobu doma, drbala Dimu. |
Paříž
Vyrážela jsme z domu už ve čtvrtek večer, protože jsme letěli ráno a na takový čas bych se z Moravy do Prahy nedostala. Tak jsem nocovala u Tairy a poznala jejího kocoura. :)
Poprvé jsme letěla. Sice jsem docela koncertově zcestovalá, ale ještě nikdy předtím jsem neletěla, protože mi to vždycky přišlo nákladné. A zrovna v Paříži jsem předtím byla se školou, takže autobusem. A když jsme jeli do Bruselu, tak jsme se stejně zastavovali v Kolíně na Rýnem, takže nebylo proč letět. A ani teď, když už teda mám za sebou první a druhý let, nevím, zda budu více létat...
Nejde o samotné létání, i když letadlo mi přijde méně pohodlné než autobus, a při letu zpátky - to zrovna byla ta vichřice! - byly turbulence docela vtipné; jako horská dráha, která mne nakonec ukolébala ke spánku... xD Ale fakt na mne nejsou věci na letišti, kontroly a odbavování (a to jsme měli jen příruční zavazadla); moc lidí, huh, fakt moc lidí a nutnosti se nějak mezi těmi lidmi chovat. Občas mám problém vyjít ven, kde nikdo na ulici není, protože by tam náhodou někdo se mohl objevit a vidět mne venku; tak fakt letiště nejsou pro mne.
Na druhou stranu jsem teda do svého koncertního repertoáru přidala i Paříž. Huh. Už budu jezdit i tam?! Začíná to na stará kolena být zajímavé.
 |
| Valentýnský Kaoru-san na letišti. A růžové Kaokao. ;) |
 |
| Východ z metra na Invalidovně. |
 |
| Výhled z pokoje v Paříži. |
Co se týká Paříže (ha, budu brzy psát cestovní průvodce) je na jednu stranu strašně hezká, na druhou úplně hnusná a špinavá. Když jsme doletěli a dojeli z letiště metrem do Paříže, vystoupili jsme na Invalidovně a člověk byl ohromený už jen hezkou bránou pro výstup z metra... pak mostem a všemi stavbami okolo. A to pokračovalo, než se skutečně zadíval na pařížské ulice plné odpadků a špatně fungujících košů.
Je to škoda, takhle špinit takové historicky krásné město. Člověk by jim odpustil dosti staré a nevzhledné soupravy v metru, ale takový bordel v ulicí fakt ne. Chápu, západ má problémy s imigrací (a já furt si vzpomínám na Severní nádraží v Bruselo a tamní tlupy), ale začínám mít pocit, že vlastně můžeme být fakt rádi, jak Česko vypadá. Ulice nejsou špinavé a lidé nejsou tolik děsiví (nebo jen slovanský postarší bezdomovec-ochlasta je pro mne známější než černý mladý bezdomovec v Paříži).
Trochu jsme se prošli ještě v pátek, Taira šla kupovat do kapličky na rue du Bac nějaké krucifixy a medailonky, takže velmi vtipně náš Dir en grey tour final začínal v kostele. Huh. Netušila jsem, že celé křesťanstvo se modlí úplně stejně - možná jak jsem viděla nějaké americké černošské modlitby s hudbou a radostnými zpěvy - jedno, že to bylo ve francouzštině, v hlavě mi jela česká verze, kterou mám pod kůží ještě z doby, kdy jsem jako malá - do prvního svatého přijímaní - do kostela chodila.
Celou dobu jsem musela skrývat lebku na své Dir en grey mikině, abych neděsila chudáky jeptišky.
Pak jsme si dali bagetu. Ano, dali jsme si bagetu v Paříži! xD A prodával nám ji fakt strašně milý Francouz, který získal plusové body pro snad celou Francii tím, jak byl pohledný (fakt že byl, když tak o tom přemýšlím), milý a veselý. A ta bageta byla dobrá, čerstvá, vegetariánská a rozehřátá!
Proč se nad tou bagetou tak rozplývám? Protože to bylo asi poslední dobré jídlo, co jsem v Paříži měla. Ok, nebudu se ani tvářit, že jsem měla na to, abych chodila do restaurací; takže jsem si kupovala balené sedviče a bagety, a - to je další věc, co na Česku pochválím - na rozdíl od těch českých, v kterých je něco jiného kromě pečiva a chutnají poměrně dobře, tak tohle francouzské levné jídlo je fakt hnus. Pořád jsem člověk, co sní všechno, ale - protože jsem se začala snažit přidat do svého jídelníčku více bílkovin, a že reálně jeden z vánočních dárků byly kuchařky Jíme zdravě - čím dál víc si na jídlo stěžuju: někdy fakt raději nejíst, než do sebe cpát něco nevýživného. Ale asi tři dny v Paříži úplně bez jídla ještě s koncertem nebyly úplně proveditelné, tak jsem ráda za smoothie šťávy a holé kalorie v lion tyčinkách. Protože ty sedviče a bagety fakt nebyly dobré.
Poseděli jsme u řeky, kterou jsme měli přímo před hostelem. Kupodivu na lavičce bylo méně znát, kolik je v Paříži bezdomovců, než pod mostem metra (uprostřed ulice, kde všichni chodili), kde byla hromada odpadků, na/v níž kraloval nějaký bezdomovec. No a nakonec jsme se ubytovali. A stejně jako ve Wroclawy zbytek dne byl prospán (reálně jsme se ze čtvrtku na pátek vůbec nevyspali kvůli brzkému odletu).
Další den (8. února) jsem původně plánovala jít ke klubu dřív, ale nakonec jsem vycházela později, ještě se zamotala kolem hostelu a rozhodla se jít ke klubu pěšky. Takže jsem sice viděla Severní nádraží, od kterého jsme byli kousek, a spoustu špíny v pařížských ulicích, ale moje VIP číslo bylo kdesi po třicítce.
Překvapilo mne, že si ještě pamatuji něco z francouzštiny. Jako nepřekládala bych nic důležitého, ale sem tam jsem pochytávala slova a rozhovory, a čím déle jsme v Paříži byli, tím více se dávno zapomenutá znalost probouzela. Dokonce jsem si i vybavovala pasáže z učebnice, protože se odehrávala přímo v Paříži.
Dokonce při čekání na koncert se mne ptal jeden Francouz, jestli mám VIPko a já jsem mu tak samozřejmě a sebejistě odpověděla francouzsky (!!!), že nemluvím francouzsky, až jsme se tomu oba dva smáli.
 |
| Hrazení a tourbus. |
Samozřejmě, že tam čekali fanoušci, které už jsem předtím viděla. Sice jsem nepatřila do jejich VIP kamarádského kruhu, ale alespoň jsem věděla, koho se držet. Docela brzo nás zahradili, protože měli okolo procházet Dir en grey. Před klubem byla normální ulice a u ní byl - s francouzským stylem absolutního chaosu, co se automobilové dopravy týče - zaparkovaný tourbus. Takže jen část ulice zahradili, a členové Dir en grey prošli kolem nás.
Víte, koho jsem prošvihla? Kya. A zjistila jsem, že kolem mne prošel až z fotek jedné Polky, s kterou jsme se po koncertě bavili (mimochodem úžasné fotky, škoda, že jsem měla sama příliš respektu, aby je nefotila; prostě mi to i na koncertu přijde blbé), protože jsem s ní byla společně na VIP fotce a chtěla ji ode mne poslat. A taky po koncertě bylo lepší se držet pospolu, ještě když jste taková něžně vypadající menší Polka, protože ulice kolem klubu byla naráz plná opilých a zfetovaných černochů...
Ale Die jako koketní modelku, Toshiyu jako Pán Všehomíra modela a zcestovalého Kaoru jsem viděla. A dokonce Shinya se u nás zastavil a zářivě se usmál. Jsme si pak z toho z Tairou dělaly srandu - i když při tom nebyla -, že byl rád, že tour končí, tak se na nás smál jako "tebe už neuvidím" a "tebe taky už neuvidím". Ale musím říct, že jsem teda po Paříži začala sledovat na instagramu i Shinyu, a huh, asi jsem ho začala mít ráda. (Taira si kvůli VIP z Wroclawy, kde sedím pod ním, ze mne utahuje, že jsem jeho největší fan. xD Ale fakt - po všech těch letech jsem si k němu teď - díky jeho marnému postu s mikinou - našla cestu!)
 |
| Tímhle tydýtstvím si mne Shinya získal! |
Čekání bylo dlouhé, ale zábavné, protože se staf klubu - když už vynesl všechny věci dovnitř - najednou rozmyslel, že teda nebudeme stát na chodníku u klubu, ale nechají nás dělat lajnu přes cestu. Takže nás tam poslali, a pak na VIP strašně vtipně jako školkáčky převáděli přes cestu zase zpátky. Naštěstí teda v tu chvíli - až na jednu blonďatou Francouzku - číslování fungovalo.
Pak už jsme čekaly s Tairou a postupně začínalo i pršet, až to vůbec nebylo příjemné.
A když jsme se teda seřadili na VIP, skončila jsem pod růžovým deštníkem nějaké Japonky (podle vzhledu fanynka Die). Takže pokud - protože kolem mne kamera prošla několikrát - mne uvidíte jako fialovou kaorukulku pod růžovým deštníkem a s Japonkou po boku, nedivte se! Mimochodem byla vážně milá.
Do klubu a na VIP focení se šlo po hezkém schodišti, celkově to tam bylo historické a hezké... a VIP se fotilo na křesílkách. Přišlo mi to strašně zábavné, tak jsem se celou dobu smála. A ta dobrá nálada se asi nesla mezi všemi.
Přestože teda jsem nakonec na VIP fotce skončila pod Diem; ale říkala jsem si, že se teda vyfotím se všemi, takže ještě musím za život jít alespoň na dvě VIP! A pod tím Diem jsem skončila, protože mne nastrčili do volby: buď jít pod Shinyu nebo pod Die, protože trojice přede mnou si zabrala Kaoru, Toshiyu a Kya. Huh. Víte, kdo si zabral Kaoru? Ta hnusná zubatá Němka, co pokazila čísla v Dortmundu!
Nicméně focení bylo vcelku vtipné, protože se mi Taira smála, že nesedím pod Toshiyou. A tentokrát jsem měla - protože Die je zlato a člověk se ho tolik nebojí - odvahu se nakonec otočit a hezky poděkovat.
Když se Taira fotila už někde ke konci VIP, tak říkala, že pod Toshiyou bylo volné místo... a ona si ho nevybrala. A taky nakonec skončila pod Diem, a že prý ten se smál, když Noře v průběhu focení začal zvonit telefon. Die je prostě zlato, všichni to víme...
 |
| Fakt v hezké budově byl koncert. |
 |
| A naše VIP křesílka. |
 |
| Moje místo na koncertě v Paříži. |
Nakonec jsem stejně skončila v druhé řadě před Toshiyou, vedle mne byla Japonka, o které jsem se zmiňovala z Wroclawy, a vzájemně i s Tairou jsme si podržely místa. Při koncertu byla super, sice taková malá Japonečka, ale nakonec se ukázala tvrdá a pařepěnkovala. Z druhé strany jsem měla Tairu.
Horší teda byla Číňanka před námi, přesně ta, která vnucovala Toshiyovi dopis už při focení - i když jsme měli něco takového zakázaného - a pak ho s ním otravovala i po koncertě! Huh. Možná ani nemám problém s Toshiyovými fanynkami jako celkem - ta Ruska mi nevadila, ani Američanka, Japonka vedle mne mi nevadila... ale s těmi čínskými!
A když už odpustím teda její touhu po Toshiyovi, tak úplně nebyla top koncertová pařepěnka. Protože jí vadilo, že když je v první řadě, tak se lidi na ni tlačí. Jako Paříž byla v tomhle šílená, fakt ten dav neustále dorážel a i v druhé řadě se člověk zpotil, jak divoké to bylo a jak si musel držet svou pozici. Ale stejně - musí se s tím počítat.
A že já zrovna si na koncertu nedám srát na hlavu nebo si ho kazit lidmi okolo, tak za její snahu mne odstrčit nebo šlápnout mi na nohu, prostě dostala jen větší blízkost. Stejně s tím, jak se na nás tlačili, i kdybych chtěla, bych jí potřebný prostor dát nemohla. A ona zrovna byla tak bujarý mlátič hlavou, že by nám z Tairou vybila zuby, kdybychom se k ní nepřidaly.
No, vadila mi její čínská kamarádka za námi, protože mi pištěla do ucha. A pak tam byla jedna velmi náruživá černoška, která se bezostyšně drala do předu. Jenže - ono to fakt bylo divoké. Jak jsem se trochu bála francouzského koncertu Dir en grey, protože jsem slyšela, že v Paříži se chodí ven s rozbitými nosy... tak ano, určitě v kotli pod Kyem, kde bylo vyloženě jen mužské osazenstvo, bych se tomu nedivila s tím, jak celý koncert byl divoký.
A teda, když už jsme u fanoušků, tak se jednomu z Francouzů pod Kyem podařilo asi doplout na davu tak, že přeskočil hrazení a prostor od pódia a vyskočil až k Dir en grey! Prostě se najednou ocitl mezi Toshiyou a Kyem... a jako - nemyslím si, že jim něco chtěl udělat, nebo že vůbec plánoval s nimi nějak interagovat, jen si prostě neuvědomil, že tahle metalová kapela fakt není dělaná na fanoušky na pódiu. Tak se ho pak snažil japonský stafák odtáhnout a chudák vůbec nemohl, jak to byl vysoký Francouz oproti němu, až mu přišel na pomoc franouzský stafák. Přetahovali se kousek od Die, ale ten si toho vůbec nevšiml, jak byl zabraný do hraní.
Takže i když byl setlist stejný jako v Mnichově, koncert byl divoký a vážně zábava. Na Dir en grey bylo vidět, že si to užívají. A jak to byl tour final, dávali do toho všechno a hýbali se. Kaoru byl strašně aktivní, několikrát dokonce rozkročil nohy!
I já jsem si tenhle koncert strašně užila, asi nejvyrovnanější poměr obdivného koukání a pořádného - sakra divokého - pařepěnkování.
Aka jsem si zazpívala možná s úplně zavřenýma očima. U Merciless Cultu jsem měla tak rozeřvaný hlas, že jsem vydávala growlování jak starý metalista. A všechny ostatní pasáže si pěkně zazpívala buď s Kyem nebo Toshiyou.
Ale jistým způsobem byl nejlepší konec. A to samozřejmě ne, protože to končilo a bůh ví kdy Dir en grey zase uvidím! Ale protože všichni členové byli neuvěřitelně potěšení. Fakt to na nich bylo vidět, jak jsou nadšení. A to se samozřejmě přenášelo i na nás. Nebo dokola, z nás na ně a z nich na nás.
A Kaoru dělal toho svého pistolníka a kapra, jak dobře pařímě. A Kyo se smál. A Toshiya! Toshiya v jednu chvíli se smál přímo na mně. Protože všichni přišli na pódiu úplně dopředu a osvětlení bylo na publikum, a tak se dívali na každého z nás a přímo s námi si užívali tenhle pocit štěstí a nadšení z koncertu a celého tour.
Připomnělo mi to ty záběry z jejich prvního největšího koncertu, jak tam padají a přenáší se a jsou prostě šťastní (tehdy ještě mladincí ve visuálním oblečení; byl to ten koncert, kde byli Toshiyovi rodiče a Toshiya brečel?). A to je něco, co jsem chtěla zažít a vidět. A i kdyby to byl jediný skvělý zážitek z celé Paříže - což rozhodně nebyl!!! - tak by Paříž stála za to!
Ono The insulated world CDčko se zdá na první poslech docela stejné a hodně uřvané... a při nazvučení v Mnichově fakt písničky docela splývaly. Ale s každým dalším koncertem se od sebe více písničky oddělovaly, a přestože měly jeden náboj, který si držel celý koncert, tak každá měla to své, co si na ní člověk užil.
Ano, teď už CDčko nikdy nebudu poslouchat stejně nezúčastněně jako předtím. Fakt mi tahle tour dala toho víc než ta v roce 2018.
Encore se vyvolávalo jak blázen, a třebaže se rozlívala nějaká voda, tak staf se rozmyslel, že já zrovna nepotřebuju. A tak jsem byla vážně ráda, když nás Toshiya pokropil svou vodou. Myslím, že jsme to fakt potřebovali.
A podařilo se nám vyvolat i druhý encore, což bych u někoho jako Dir en grey nepředpokládal (jenže francouzský stafák nás povzbuzoval a nakonec proběhl malý rozhovor gest, že bylo jasné, že jsme druhé encore zvítězili). A sice to byla jen jedna píseň, ale i tak! I tak! Prostě... něco fakt skvělého s tím, jak moc nadšeně kapela vypadala.
Aby jste si dokázali představit, jak moc byla kapela nadšená. Shinya se smál a rozházel tak pět paliček! ("Tebe už neuvidím" a "tebe už neuvidím"!)
Po koncertě jsme se rozhodli, že nepůjdeme k nočnímu Sacre coeur, jak jsme původně plánovali, protože to bylo kousek, ale že budeme čekat na Dir en grey. Tentokrát už tam nebylo hrazení a my jsme je chtěli vidět odcházet. Nezůstalo nás tam moc, postupně se to všechno rozcházelo.
A máme tam s Tairou skvělou historku, protože zrovna jí došly cigarety, když za námi přišel - kupodivu ne černoch -, který nám nabízel balíček. A to stylem: "Nechceš koupit cigarety? A co kokain? Nebo alespoň nějakou trávu?" A když Taira odmítala, tak snižoval cenu. "Za šest euro, protože máš hezké vlasy. Tak za pět. Víš, ono to neděláš pro sebe, ale děláš to jako laskavost pro mne." Jako mohlo to být nebezpečné, ale vlastně jsme se tomu pak hodně nasmály.
To teda černí bezdomovci (teď vypadám jako rasista, ale prostě to byl první poznávací znak, jak v Česku tolik černochů nemáme... a huh, v Paříži fakt reálně po vás pořád něco chtějí, teda ještě s nějakými Rumunkami nebo čím, které sbírají podpisy na podvodné hluché) byli mnohem horší a člověk se cítil mnohem více v ohrožení. Proto taky se k nám přidala ta Polka.
Kyo šel do tourbusu v obklopení asi pěti velkých černých stafáků, což bylo strašně směšné. A zbytek Diru teda bez stafáků, ale o to více cool. Až na tu blbou Číňanku, co Toshiyovi vnutila psaníčko. A on ho s úsměvem přijal (asi jako vždy), ale tím tak nějak zamezila tomu, aby Kaoru a Die nám dali své rozloučení. Protože kdo se chce loučit z fanoušky, když blbé Číňanky vnucují své liebesbriefy.
Huh. Co stejně čeká? Jako osobně - čistě ze zvědavosti - by mne zajímalo, zda si ten dopis Toshiya přečte. Protože to je o jeho charakteru, jestli je až tak milounký, že věnuje čas svým fangirlám. Ale s tím - jak málo dárků dostávali - všichni po letech víme, že vlastně nemá vůbec smysl Dir en grey něco dávat. Prostě už jsou daleko za kapelkou, kterou by dárečky těšily. A vlastně mohly by je vůbec nějak využít, i kdyby chtěli? Dárky jsou odkázány skončit někde ve skladu, nehledě na povahy jednotlivých členů, protože za ty roky jich musí být příliš...
Vlastně už ani nedostávají podepsané vlajky, jen v Polsku ještě někdo měl tu snahu.
Další den jsme si s Tairou prošly před odletem Paříž. A v letadle jsme letěli asi s jedním českým režisérem/dokumentaristou!
A taky jsme si pořádně zafangirlily... a nastavily si na mobilové displaye fotky Dir en grey. (Vždycky mne ozbrojí, když vidím svého strašně sexy Toshiyu.)
 |
| A teda nakonec ne Kaoru-san... ale čokoládový mufin. ;) |
Těchto čtrnáct dní bylo fakt úžasných, a pokud něčeho lituji, tak že jsem nejela celé tour! A pokud ještě někdy budu mít možnost, tak se pokusím si celé tour dát! Fakt to za to stojí. A ještě méně po tomhle zážitku chápu ty, kteří tvrdí, že jeden koncert stačí nebo že mají nějaké důvody, aby na Dir en grey nejeli. Když se chce, vždy se cesta najde, a jeden koncert určitě nemůže stačit!
In among suffering, starving for love
There's a world where even I can live a proud life?
Oh spring, please take me
Casting distant eyes to the red sky above my head
It's too vast, days of weeping wounds amassing
Oh spring, please take me
When I make it bloom,
Even I am forgiven, as I have one beautiful thing
I don't know love
I don't even know love
Will love protect me?
Meaning in the rope hanging from my ceiling
In among bitterness, starving for love
There's a world where even I can live a proud life?
Oh spring, please take me
When I make it bloom,
Even I am forgiven, as I have one beautiful thing
I don't know love
I don't even know love
Will love protect me?
Unchanging from that time
Žádné komentáře:
Okomentovat