On je ztělesněním všeho, co chci a mnohem víc. Je principem nedosažitelnosti, co mne sráží k zemi, ale i hmatatelným snem, díky němuž mám něco... to poslední, proč úplně nezavrhuji celý svět. Prasklinka mezi kameny reality, které se na mne řítí - tak malá prasklinka, že mne nemůže zachránit, jen mi dá naději.
Neodvažuji se hodnotit, co za cit to je a z jakého důvodu nejsem schopna se ho zbavit. Věřím, že by to bylo odsouzeno za nějakou infantilnost, na níž bych ve svém věku již dávno měla zapomenout. Nebo něco pudového, nějaké překroucené a špatně pochopené hárání.
Ale já se až horečnatě držím různých částí mé bytosti, třebaže jsou patologické a nechtěné, nesprávné a bůh ví co... držím se jich, protože jsem to já - tenhle pocit jsem já. Nevezmu si sebe, nejde to.
Vybudovala jsem si svět, v kterém je Dada modlou a pro mne tam není místo. Je zvláštní, že ten svět nebyl vystavěn kolem Dady, ale Dada do něj zapadl jako finální část skládačky.
To, co se tu snažím popsat, je stále neuchopitelné... nedaří se mi to.
Znala jsem Malici Mizer, znala jsem Dir en grey a jiný j-rock, žila jsem v představách, které popisovaly fanfikce na humanfreaku... trpěla jsem pro to, že jsem nebyla klukem, a pak s rostoucí zálibou v ruštině jsem narazila na ruských stránkách na zpěváka podobného Manovi, který ztělesňoval všechno to, co bych jako muž chtěla opanovat.
Osudové setkání. Ma famme fatale.
A zjistila jsem, že celá jeho osobnost, bytost a realita zapadá mnohem víc, než jsem kdy doufala, že něco bude. Potvrdil všechny principy, o kterých jsem psala a věřila v ně. Přinášel duši a umění. Dával na vše v mé fantasii nálepku PRAVDA.
Přes naprostou fascinaci jeho bytostí, jsem byla mírněna tím, že zmizel. Smutná při čtení památek, nikoliv toho aktuálního.
A jakoby rukou osudu - která mne svazuje jak vlákno Arachne právě s ním - vrátil se. Dal mi tolik podkladů, že jsem mohla každou ze svých fantasií postavit na jeho základech. Ukazoval otevřenou náruč a ztělesňoval ráj (můj osobní Velvet Eden), kde jsem se nemusela bát pavouků a měla bych tu dokonalou druhou část k mé mužské.
Neskutečně ho obdivuji, jsem mu vděčná, žiji z něho a těší mne, protože je v mém světě pevným bodem, důkazem, že můj svět je pravdivý, že si ho nevymýšlím.
A jako takovému mu odpouštím úplně všechno, každý úkrok vedle, co kazí jeho reputaci. A vidím v něm krásu, ač sám se začíná považovat za starého.
Dala bych spoustu mého, kdybych jen mohla ho přesvědčit, jak důležitým uměním je a že bude navždy krásný.
A přestože je to sexuální bohyně, tak to dělám bez jakékoliv mé touhy takto jej vlastnit. Protože jej příliš obdivuji a potřebuji se k němu modlit, než abych ho svou ženskostí znečistila.
Ale...
Odi et Amo
Tak jak ho miluji, sebe nenávidím. Protože tohle všechno nabízí, ale ne mně. Protože já jsem nedostatečná. Přesně, jak jsem si svět vystavěla, já do něj nepatřím. Protože jsem žena.
Rozčiluje mne, že se mu nikdy nepřiblížím - a to o to víc, že se mu dá přiblížit -, protože o mne nebude mít zájem. A jen se můžu ponižovat svou fascinací a posedlostí, co k němu cítím. Protože i kdyby mu dokázala vysvětlit, jak hluboce jsem s ním spojená a dala mu důkazy, ani ho to nepotěší.
Zbývá se mi jen po drobcích podbízet a být levnou fangirl. Se mnou sdílet umění nebude, mé uctívání nepřijme. A tahle má bezcennost je něčím, co mu nikdy neodpustím a po čem mi vždy zahořkne v ústech. Vhánělo by mi to slzy do očí, kdybych nebyla tolik rozzuřená.
A realita je stále tak hořká, protože mi pokaždé, když jsem na dně, dá naději v něčem, co on udělá, a když se trochu zvednu... vezme mi naději, ukáže mi mé bídné místo! Jako kdyby mne cvičila na otroka.
Lízej zem, když si odpad!
Osudová jednostranná známost, viníkem je má mrtvola, nikoliv bůh, co ji bezděčně křísí.
Žádné komentáře:
Okomentovat