červen 2009
aneb Dva dny, pro které stojí za to žít, zemřít a být vzkříšen
Přestože tenhle článek chci napsat co nejkratší, protože podobných zajisté bude na blozích spousta a myslím, že mé vlastní pocity nikoho nebudou zajímat, tak nevím, v jaké délce nakonec skončím. *sedí v Dir en grey tričku, bolí ji neuvěřitelně celá páteř a na pánvi má fialovou modřinu, přičemž přemýšlí, že by se měla omluvit za všechno naivní a fanatické, co řekne, ale nakonec mávne jen rukou - nikdo to nemusí číst*
Neuvěřitelné: několik let si namlouvat, že není možné, aby Dir en grey dorazili do ČR a vědět, že je nikdy neuvidím, a pak najednou - první mít lístky na Varšavu, poté i na Prahu. A přesto, i když stáváte ve 3 hodiny ráno, abyste v pět mohli jet do Prahy a v devět tam být, tak stále prostě necítit žádnou nervozitu, nic... protože do poslední chvíle se domníváte, že někdo přijde a řekne, že vše to je sen.
Ale pak zažít to všechno a toužit zažít víc, toužit do posledního výdechu stát pod Kyem...
Před koncertem aneb být tím vyvoleným a vidět Dir en grey vystupovat z tourbusu
Do Palace Akropolis jsme se Sei a Miyoko dorazily asi v 10 hodin; doufaly jsme, že budeme první, ale bohužel - 9., 10., 11.. Přestože jsme to nečekaly, tak čas ubíhal neuvěřitelně rychle, stačily jsme si zahrát nějaké ty karty... a pak najednou přijel tourbus. Prostě přijel a člověk to nedokázal pochopit, nedokázal tomu vůbec uvěřit.
Vyskákali nějací lidé a pobíhali sem tam. Člověk je sledoval a říkal: "Jasně, samotní Diru se dovnitř už dávno dostali." Přesto se začala hlásit nervozita, protože i ten, co ladí Kaoru-samovi kytary (a pro ty, co si mysleli, že je to Kaoru: to skutečně Kaoru není!!! *zavrčí*) a ten, který měl kolem hlavy uvázaný ručník s nápisem Dir en grey, byli důkazem, že Dir en grey tu jsou.
V očekávání jsme čekaly ve dveřích a připadala jsem si jako ve filmech o mimozemšťanech. A protože jsem byla nervózní (avšak ne zas tolik: jsem vcelku flegmatická) a hlavně jsem nevěděla, jak se chovat, jsem se smála na celé kolo a jak je mou přirozeností ve vypjatých okamžicích, žertovala. Takže zazněly věty jako: "Dveře se otevírají... a vycházejí..." (a ještě něco o chapadlech a návštěvnících z kosmu) a také: "Jaffa kree," (což mělo spojitost s předchozím balením se, kdy se mi málem podařilo vytvořit červí díru: neuvěřitelně malou a těžkou věc - batoh - která by mohla napájet obří hvězdnou bránu).
V momentě, kdy začalo napětí opadat, vystoupil Shinya. Prostě vystoupil a zamířil si do k zadnímu vchodu. Nikdo se na nic nezmohl... všichni jsme jej pozorovali a nedokázali udělat nic víc. Nevím, zda nás dostalo, jak vypadal. Shinya nikdy nepatřil k mým oblíbeným, avšak vidět to vysoké, štíhlé, ale přesto tolik silné a pružné tělo, které zjemňovaly pouze mírně zvlněné, trochu rozcuchané vlasy a vědět, že je to skutečně on; to byl skutečně neuvěřitelný zážitek.
A pak nastalo dlouhé nic, člověk si mezi tím, než vždy vyšel další člen Dir en grey připadal, jakoby uplynul týden, rok... S Miyoko a Sei jsme to využily k tomu, abychom se dostaly před tourbus. Byla pro nás naprosto úchvatná představa, že nás od Diru dělí pouze asi tři metry.
Nikdo nepředpokládal, nebo alespoň my ne, že jako druhý vyjde Kyo. Vyšel za nějakým mužem, co to pomáhal zařizovat, a já si v první chvíli v duchu říkala: "Kde má bednu?" než mi došlo, že to drobounké světlovlasé stvoření, které mělo skutečně překrásné vlásky, jenž se v zamračeném deštivém počasí tak nádherně leskly, je Kyo.
Po další dlouhé přestávce, vyšel Die. *nenachází slova, kterými by popsala, co teď cítí* Jako jediný se rozhlédl a snad díky tomu jsem se trochu vzpamatovala. Nebo možná to nebylo vzpamatování, když jsem zcela neskrytě obkreslovala jeho postavu dlaněmi, když pokračoval k zadními vchodu. Ve vzduchu jsem tolikrát přejela po jeho liniích, že si naprosto přesně pamatuji, jak je tvarovaný. *připadá si perverzně a je na to patřičně hrdá* Die byl neuvěřitelně nádherný, vyzařovalo z něj něco nepopsatelného, božského.
Dále: Všichni víme... Toshiya je stydlivý a skutečně jsme se o tom přesvědčili. Vylezl ven z autobusu, letmo zamával a spěchal od nás. Z pod kapuce *doufá, že si dobře pamatuje kapuci* mu vlály jeho vlásky. A myslím, že všichni pochopili, že i kdyby měl na holé hlavě žlutého papouška, tak nemají právo o něm říct křivého slova. Protože to byl Toshiya, gigantický Toshiya, stydlivý Toshiya, nepopsatelný Toshiya... Toshiya v těch samých ponožkách, co měl v Curychu a popravdě jediné, na co jsem se zmohla bylo: "Toshiya, to je Toshiya a má ponožky, má ty ponožky," *smích* přičemž jsem si sahala na nohy asi ve výšce jeho podkolenek a ukazovala mu na nohy. Komické, ale přesto při slově "ponožky" budu vždy vzpomínat, jak jsem ho poprvé viděla naživo a byl u mě tak neuvěřitelně blízko.
Jako poslední vystoupil Kaoru-sama. *dlouhé odmlka, při níž přemýšlí, zda viděl její gesta u Die a Toshiyi* Nechci jej urazit, skutečně to nemyslím ve zlém, ale Kaoru je tintítko. Sám velký leader-sama je neuvěřitelně drobný. Pro ty jeho gesta má člověk představu, jako by mohl nést na zádech celý vesmír a nedělalo mu to problémy, ale při výstupu z tourbusu byl malinký; to, co z něj vyzařovalo bylo o tolik jiné, než když později stál na pódiu...
Pražský koncert
Po jejich příjezdu se popravdě na okamžik vše vrátilo do pouhého čekání, člověk zažil několik staletí, když vycházeli, tak pak není divu, že nějaká hodina čekání se ztratí ve vzpomínkách tak lehce.
Neptejte se mě na čas, ale chvíli (několik hodin) poté začala první tlačenice. Heh. Sílící strach v očích těch, co nás tam měli pustit. A prý, že nepustí, pokud se budeme tak silně tlačit! Pche! Věřím, že bychom byli schopni vraždit, kdyby nepustili...
A pak být vevnitř. Nikdy jsem nepocítila tak silnou vlnu rasismu, jako když přede mnou stál vysoký Němec (a neviděla jsem přes něj) nebo když se kolem mne snažily protlačit ty malé zk*r***é Asijatky. Ale na co jim to bylo?! Pche. Kill them all!!! *přemýšlí o omluvě všem, které předběhla, ale nakonec si řekne, že vždy platil a bude platit zákon přežití silnějšího a ona se cítí tolik silná jako nikdy v životě*
Z části díky Sei, z části díky těm, co stáli za mnou a tlačili mne dopředu, a z části pro mou širokou pánev, kterou jsem se vždy mezi někoho vklínila a hodila jej tak za sebe, jsem se dostala pod Kya, stála jsem hned za Sei, která byla v první řadě.
Kyo... Jeho černá bota, na kterou, když jsem si sáhla, tak jsem myslela, že se mi to zdá a nedoufala jsem v nic víc.
Kyo... Klekl si a já jsem mohla sáhnout na koleno a vnitřní část stehen. S myšlenkou, jak málo lidí se dostalo tam, kam já.
Kyo... Kterého jsem hypnotizovala a chtěla víc, chtěla jsem jeho ruku a nakonec ji dostala. Sice jsem ho hladila jen po prstech, ale sáhla jsem na tu neuvěřitelně úchvatnou ruku, která se tak božsky kroutí, drží mikrofón.
Kyo... a všechno jeho. Gesta, pohledy, pot, který z něj létal na nás jako jarní deštík, když sebou cukl; a v neposlední řadě životodárné sliny. Věřím, že bychom nepřežili, kdyby na nás tolikrát neprskal vodu. Je to úchvatně zvrácený pocit, když na vlastní zpocené tělo (které se v prvních řadách zpotilo všem) najednou dopadne voda, jenž on plivl a to přímo na mne. *zaklání hlavu a zavírá oči, protože nikdy nedoufala, že se mu dostane tam blízko*
Několikrát jsem zahlédla Shinyu, jak bubnuje a připadal mi tolik krásný jako nikdy, ale když člověk viděl Kya z podhledu, tak se nemohl dívat nikam jinam. *nádech* Nesmím zapomenou napsat, že jsem viděla, jak mu tepe ta modrá žíla vedoucí do slabin, viděla jsem jizvy na jeho hrudi a hlavně jsem mu viděla do obličeje, ty přivřené šílené očka, které se skutečně dívaly po fanoušcích a téměř s úsměvem si to všechno užívaly.
Obdivuji Kaoru-sama, ale ten, bohužel, byl ode mne příliš daleko a já jsem několikrát zahlédla nějaké z jeho gest. Avšak musím zopakovat, že na pódiu byl stejně velkolepý, za jakého ho mám. Leader-sama.
Toshiya... neuvěřitelně gigantický (ruce, ramena, ohryzek) a démonský: oči mu žhnuly víc, než všem goaldům dohromady. Neuvěřitelně neuvěřitelný.
Toshiya... na kterého jsem si tolik toužila sáhnout, ale byl tak daleko.
Toshiya... který přestože byl tak daleko, plnil svou přítomností všechno okolo.
A nakonec Die. Není nakonec, protože by nebyl důležitý, ale jako poslední odešel. Co jsem ho zahlédla, tak to se opravdu šťastně smál svým příjemným úsměvem "usměvavý soused od vedle" a na očích mu bylo vidět, jak moc si to užívá.
Byl už konec, když mě přímo hodili, přesně si nepamatuji, jak se to stalo, ale najednou jsem ucítila silný náraz a téměř slyšela praskat žebra, jak jsem se ocitla natlačená na pódium. Ale co vlastní kosti nebo vlasy znamenají ve chvíli, kdy vidíte Dir en grey?!
Vzhlédla jsem a Die byl tam blízko. Vrhla jsem se přes nějakého chlapce, který Dieovi tahal dolů šáteček, co měl kolem ruky a pohladila jsem Die po ruce. Sáhla jsem si na něj! A v dalším okamžiku měla chuť začít bušit do chlapce vedle mě, protože se s Diem přetahoval a nechtěl mu jeho šáteček vrátit, avšak pak jsem uviděla, jak je moc Die šťastný tím projeveným zájmem a cítila se hrdá na to, že právě my - čeští fanoušci - jsme ho dokázali tolik rozněžněle potěšit. Přímo to z něj sálalo.
*nádech a výdech a uvědomění si, že by to skutečně měla zkrátit*
Varšavský koncert
Po více jak desetihodinové cestě autem jsme dorazily do Varšavy. V pravdě tam byla spousta lidí před námi a ještě více za námi, až jsme se bály, že na ně neuvidíme... avšak touha znovu být blízko, znovu vědět, že Kyo vás prostě vidí. *přemýšlí, jak moc naivně to zní, ale pak zakroutí hlavou, protože on skutečně přímo nás viděl, Sei mu nechtěla pustit ruku*
Poláci byli strašně klidní a nás to rozčilovalo.
Dostali jsme se dovnitř, a přestože nás kontrolovali, tak se - jen tam mimochodem - podařilo Sei dovnitř propašovat kovovou vidličku... ale nepoužila ji. xD
Byly jsme tak daleko, že v nás byla opravdu malá dušička, že se nedostaneme blíž. Ach! Normálně se netlačím a i v tom tlačení jsem byla ohleduplnější než mnozí (třeba jsem odhrnovala vlasy, nekopala...), ale chtěla jsem víc, chtěla jsem se dostat před Kaoru-sama a tentokrát vidět jen jeho.
*žádné omluvy nikomu!*
Se Sei jsme se protlačily dopředu, znovu před Kya. Blíž a blíž... v jediné touze... Teď mi v hlavě vystává otázka jedné blondýnky na Sei, zda je normální. A kroutím hlavu, přičemž zatvrzele se ospravedlňuji: "Který fanoušek Diru může být normálně? Hmm?" Machiavelli, Nietzsche... nadčlověk. Silní přežívají, silní porážejí slabší a já chci být rozhodně tím silným. Je mi jedno, co si kdo pomyslí, nechci být milována, protože láska je tak povrchním citem. Proklínejte mne, pokud jsem vás předběhla... *šíleně se usměje*
Ve Varšavě bylo asi pětkrát větší horko (pokud Praha byla peklem, tak pro tohle již není slovo) a několiksetkrát silnější tlak ze všech stran. A dostat se dopředu mnohem složitější. Avšak dalo se to! Nejhorší bylo, když někdo v davu nevydržel nápor a spadl. Strhlo to dalších nejméně dvacet lidí. I já jsem jednu spadla, protože se nedalo ustát, když dva lidé za mnou mi svým pádem podrazily nohy a nějaká dívčina se dostala ještě na mě. Říkala jsem si vstaň a dostaň se dopředu!
Chytla jsem se Sei za kalhoty a vyzvedla se i s dívčinou, protože jsem věděla, že když se nepostavím sama, tak nemám šanci vstát. Děkuji za své vypracované břišní svalstvo, děkuji za svou chuť probít se, děkuji za přirozenou bojovnost ve mně, jinak bych se nepostavila a nevím, co by se stalo dál.
Jakmile jsme byly ve čtvrté řadě, tak bylo sice těžké se tam udržet, ale viděly jsme na Kya a na všechny ostatní. Spousta rukou a hlav nám v tom nezabránila. Zatraceně ani ten tlak na hrudní koš, který zabraňoval dýchání, v již tak nedýchatelném prostředí. *touží být aspoň o 10 cm vyšší, aby si nemusela stoupat na špičky, když se chtěla nadechnout*
Ale ten boj byl výhra, protože Kyo přimhouřenýma očima uviděl Sei, a poté je široce otevřel, protože ji poznal. Poznal tu, který jej držela za ruku a byla nejblíže jeho rozkroku.
A poté Sei málem omdlela. Pomáhala jsem z davu vytahovat nejméně deset lidí, kolabovalo to tam jako na běžícím pásu. *pousměje se, i když se to asi nehodí*
Dostala jsem se do třetí řady a konečně mohu hrdě říct, že Kyo se na mě nejméně dvakrát dlouze podíval. Cha! Přestože jsem sama neměla dostatek kyslíku, téměř nestála na zemi, tak jsem jeho pozornost na sebe upoutala. A šíleně se smála a jemu cukaly koutky. *smích* Yay! Bože!
A dokonce jsem na sebe upozornila i Toshiyu. Protože všechny své síly jsem použila na to, abych stála na špičkách a do rytmu máchala rukama, přičemž ostatní již nemohli... jen já jsem musela tvrdými gesty dokázat, jak moc je miluji.
Jak miluji a obdivuji Toshiyu, kterému navlhlo potem tričko a já viděla jeho bradavky. *hluboký nádech* Gigantické přenádherné tělo s šíleným pohledem očí, který mě tak dlouho děsil ve snech, když jsem začínala s Diru. *pousměje se* A všimla jsem si detailu, že když se trochu zamračí, tak mu obočí a "vráska" mezi ním tvoří znak nike. *nemá ráda značkové oblečení, ale to ji pobavilo*
A pak to vše skončilo...
Kyovo: "Last song"
Závěrem:
Mrzí mne, že...
... všechno, co házeli, buď spadlo o několik lidí do boku, dopředu nebo dozadu.
... jsem se musela po pražském koncertu umýt a napít, protože jsme tam ze sebe dostala Kyovy sliny a pot. *mumlá si něco o prasečí chřipce*
... jsem si nesáhla na Toshiyu, i když byl tak blízko a stačilo by, kdyby natáhl do publika svou "třímetrovou" paži; a pořádně nikdy nestála pod Kaoru-sama.
... nemám monokla nebo nějaký pořádně krvavý škrábanec (nebo alespoň ty žebra zlomená a ne jen naražená), protože pak bych měla důkaz, že jsem do svého vítězství dala všechno.
... nemohu jet i na dnešní jejich koncert.
A získala jsem...
... tak silnou úctu k celé skupině, že jsem schopna zabít kohokoliv, kdo řekne jediné křivé slovo o každém členovi, protože oni jsou pro mne dokonalí, jak jen nedokonalí lidé mohou být.
... nejúchvatnější vzpomínky za celý můj život.
... nepopsatelný pocit, když slyším cokoliv z tvorby Dir en grey, hlavně u Kyova hlasu si uvědomím, že jsem se ho dotýkala.
... tričko a mikinu Dir en grey a nevadí mi, že taková trička a mikiny nenosím.
... sytě fialovou modřinu velikosti pěsti na pánvi.
... pocit, že mi narovnali záda zkřivené seděním u počítače. xD
... opravdu silné nepochopení k těm, co se nafintili (k těm, kteří tupírovali, až nenávist), protože v té tlačenici byl make-up i skvělé oblečení pouze přítěží. Navíc já jsem tam šla kvůli Dir en grey, ne abych ukázala, jaké oblečení mám ve skříni.
*podívá se na počet stránek: 4* Ehm. Myslím, že jsem toho spoustu řekla, ale ty nejkrásnější detaily si nechala jen pro sebe... a pokud si to přece jen někdo přečetl, tak ho obdivuji, že jej to vůbec zajímalo. *smích a kroucení hlavou*
Neuvěřitelné: několik let si namlouvat, že není možné, aby Dir en grey dorazili do ČR a vědět, že je nikdy neuvidím, a pak najednou - první mít lístky na Varšavu, poté i na Prahu. A přesto, i když stáváte ve 3 hodiny ráno, abyste v pět mohli jet do Prahy a v devět tam být, tak stále prostě necítit žádnou nervozitu, nic... protože do poslední chvíle se domníváte, že někdo přijde a řekne, že vše to je sen.
Ale pak zažít to všechno a toužit zažít víc, toužit do posledního výdechu stát pod Kyem...
Před koncertem aneb být tím vyvoleným a vidět Dir en grey vystupovat z tourbusu
Do Palace Akropolis jsme se Sei a Miyoko dorazily asi v 10 hodin; doufaly jsme, že budeme první, ale bohužel - 9., 10., 11.. Přestože jsme to nečekaly, tak čas ubíhal neuvěřitelně rychle, stačily jsme si zahrát nějaké ty karty... a pak najednou přijel tourbus. Prostě přijel a člověk to nedokázal pochopit, nedokázal tomu vůbec uvěřit.
Vyskákali nějací lidé a pobíhali sem tam. Člověk je sledoval a říkal: "Jasně, samotní Diru se dovnitř už dávno dostali." Přesto se začala hlásit nervozita, protože i ten, co ladí Kaoru-samovi kytary (a pro ty, co si mysleli, že je to Kaoru: to skutečně Kaoru není!!! *zavrčí*) a ten, který měl kolem hlavy uvázaný ručník s nápisem Dir en grey, byli důkazem, že Dir en grey tu jsou.
V očekávání jsme čekaly ve dveřích a připadala jsem si jako ve filmech o mimozemšťanech. A protože jsem byla nervózní (avšak ne zas tolik: jsem vcelku flegmatická) a hlavně jsem nevěděla, jak se chovat, jsem se smála na celé kolo a jak je mou přirozeností ve vypjatých okamžicích, žertovala. Takže zazněly věty jako: "Dveře se otevírají... a vycházejí..." (a ještě něco o chapadlech a návštěvnících z kosmu) a také: "Jaffa kree," (což mělo spojitost s předchozím balením se, kdy se mi málem podařilo vytvořit červí díru: neuvěřitelně malou a těžkou věc - batoh - která by mohla napájet obří hvězdnou bránu).
V momentě, kdy začalo napětí opadat, vystoupil Shinya. Prostě vystoupil a zamířil si do k zadnímu vchodu. Nikdo se na nic nezmohl... všichni jsme jej pozorovali a nedokázali udělat nic víc. Nevím, zda nás dostalo, jak vypadal. Shinya nikdy nepatřil k mým oblíbeným, avšak vidět to vysoké, štíhlé, ale přesto tolik silné a pružné tělo, které zjemňovaly pouze mírně zvlněné, trochu rozcuchané vlasy a vědět, že je to skutečně on; to byl skutečně neuvěřitelný zážitek.
A pak nastalo dlouhé nic, člověk si mezi tím, než vždy vyšel další člen Dir en grey připadal, jakoby uplynul týden, rok... S Miyoko a Sei jsme to využily k tomu, abychom se dostaly před tourbus. Byla pro nás naprosto úchvatná představa, že nás od Diru dělí pouze asi tři metry.
Nikdo nepředpokládal, nebo alespoň my ne, že jako druhý vyjde Kyo. Vyšel za nějakým mužem, co to pomáhal zařizovat, a já si v první chvíli v duchu říkala: "Kde má bednu?" než mi došlo, že to drobounké světlovlasé stvoření, které mělo skutečně překrásné vlásky, jenž se v zamračeném deštivém počasí tak nádherně leskly, je Kyo.
Po další dlouhé přestávce, vyšel Die. *nenachází slova, kterými by popsala, co teď cítí* Jako jediný se rozhlédl a snad díky tomu jsem se trochu vzpamatovala. Nebo možná to nebylo vzpamatování, když jsem zcela neskrytě obkreslovala jeho postavu dlaněmi, když pokračoval k zadními vchodu. Ve vzduchu jsem tolikrát přejela po jeho liniích, že si naprosto přesně pamatuji, jak je tvarovaný. *připadá si perverzně a je na to patřičně hrdá* Die byl neuvěřitelně nádherný, vyzařovalo z něj něco nepopsatelného, božského.
Dále: Všichni víme... Toshiya je stydlivý a skutečně jsme se o tom přesvědčili. Vylezl ven z autobusu, letmo zamával a spěchal od nás. Z pod kapuce *doufá, že si dobře pamatuje kapuci* mu vlály jeho vlásky. A myslím, že všichni pochopili, že i kdyby měl na holé hlavě žlutého papouška, tak nemají právo o něm říct křivého slova. Protože to byl Toshiya, gigantický Toshiya, stydlivý Toshiya, nepopsatelný Toshiya... Toshiya v těch samých ponožkách, co měl v Curychu a popravdě jediné, na co jsem se zmohla bylo: "Toshiya, to je Toshiya a má ponožky, má ty ponožky," *smích* přičemž jsem si sahala na nohy asi ve výšce jeho podkolenek a ukazovala mu na nohy. Komické, ale přesto při slově "ponožky" budu vždy vzpomínat, jak jsem ho poprvé viděla naživo a byl u mě tak neuvěřitelně blízko.
Jako poslední vystoupil Kaoru-sama. *dlouhé odmlka, při níž přemýšlí, zda viděl její gesta u Die a Toshiyi* Nechci jej urazit, skutečně to nemyslím ve zlém, ale Kaoru je tintítko. Sám velký leader-sama je neuvěřitelně drobný. Pro ty jeho gesta má člověk představu, jako by mohl nést na zádech celý vesmír a nedělalo mu to problémy, ale při výstupu z tourbusu byl malinký; to, co z něj vyzařovalo bylo o tolik jiné, než když později stál na pódiu...
Pražský koncert
Po jejich příjezdu se popravdě na okamžik vše vrátilo do pouhého čekání, člověk zažil několik staletí, když vycházeli, tak pak není divu, že nějaká hodina čekání se ztratí ve vzpomínkách tak lehce.
Neptejte se mě na čas, ale chvíli (několik hodin) poté začala první tlačenice. Heh. Sílící strach v očích těch, co nás tam měli pustit. A prý, že nepustí, pokud se budeme tak silně tlačit! Pche! Věřím, že bychom byli schopni vraždit, kdyby nepustili...
A pak být vevnitř. Nikdy jsem nepocítila tak silnou vlnu rasismu, jako když přede mnou stál vysoký Němec (a neviděla jsem přes něj) nebo když se kolem mne snažily protlačit ty malé zk*r***é Asijatky. Ale na co jim to bylo?! Pche. Kill them all!!! *přemýšlí o omluvě všem, které předběhla, ale nakonec si řekne, že vždy platil a bude platit zákon přežití silnějšího a ona se cítí tolik silná jako nikdy v životě*
Z části díky Sei, z části díky těm, co stáli za mnou a tlačili mne dopředu, a z části pro mou širokou pánev, kterou jsem se vždy mezi někoho vklínila a hodila jej tak za sebe, jsem se dostala pod Kya, stála jsem hned za Sei, která byla v první řadě.
Kyo... Jeho černá bota, na kterou, když jsem si sáhla, tak jsem myslela, že se mi to zdá a nedoufala jsem v nic víc.
Kyo... Klekl si a já jsem mohla sáhnout na koleno a vnitřní část stehen. S myšlenkou, jak málo lidí se dostalo tam, kam já.
Kyo... Kterého jsem hypnotizovala a chtěla víc, chtěla jsem jeho ruku a nakonec ji dostala. Sice jsem ho hladila jen po prstech, ale sáhla jsem na tu neuvěřitelně úchvatnou ruku, která se tak božsky kroutí, drží mikrofón.
Kyo... a všechno jeho. Gesta, pohledy, pot, který z něj létal na nás jako jarní deštík, když sebou cukl; a v neposlední řadě životodárné sliny. Věřím, že bychom nepřežili, kdyby na nás tolikrát neprskal vodu. Je to úchvatně zvrácený pocit, když na vlastní zpocené tělo (které se v prvních řadách zpotilo všem) najednou dopadne voda, jenž on plivl a to přímo na mne. *zaklání hlavu a zavírá oči, protože nikdy nedoufala, že se mu dostane tam blízko*
Několikrát jsem zahlédla Shinyu, jak bubnuje a připadal mi tolik krásný jako nikdy, ale když člověk viděl Kya z podhledu, tak se nemohl dívat nikam jinam. *nádech* Nesmím zapomenou napsat, že jsem viděla, jak mu tepe ta modrá žíla vedoucí do slabin, viděla jsem jizvy na jeho hrudi a hlavně jsem mu viděla do obličeje, ty přivřené šílené očka, které se skutečně dívaly po fanoušcích a téměř s úsměvem si to všechno užívaly.
Obdivuji Kaoru-sama, ale ten, bohužel, byl ode mne příliš daleko a já jsem několikrát zahlédla nějaké z jeho gest. Avšak musím zopakovat, že na pódiu byl stejně velkolepý, za jakého ho mám. Leader-sama.
Toshiya... neuvěřitelně gigantický (ruce, ramena, ohryzek) a démonský: oči mu žhnuly víc, než všem goaldům dohromady. Neuvěřitelně neuvěřitelný.
Toshiya... na kterého jsem si tolik toužila sáhnout, ale byl tak daleko.
Toshiya... který přestože byl tak daleko, plnil svou přítomností všechno okolo.
A nakonec Die. Není nakonec, protože by nebyl důležitý, ale jako poslední odešel. Co jsem ho zahlédla, tak to se opravdu šťastně smál svým příjemným úsměvem "usměvavý soused od vedle" a na očích mu bylo vidět, jak moc si to užívá.
Byl už konec, když mě přímo hodili, přesně si nepamatuji, jak se to stalo, ale najednou jsem ucítila silný náraz a téměř slyšela praskat žebra, jak jsem se ocitla natlačená na pódium. Ale co vlastní kosti nebo vlasy znamenají ve chvíli, kdy vidíte Dir en grey?!
Vzhlédla jsem a Die byl tam blízko. Vrhla jsem se přes nějakého chlapce, který Dieovi tahal dolů šáteček, co měl kolem ruky a pohladila jsem Die po ruce. Sáhla jsem si na něj! A v dalším okamžiku měla chuť začít bušit do chlapce vedle mě, protože se s Diem přetahoval a nechtěl mu jeho šáteček vrátit, avšak pak jsem uviděla, jak je moc Die šťastný tím projeveným zájmem a cítila se hrdá na to, že právě my - čeští fanoušci - jsme ho dokázali tolik rozněžněle potěšit. Přímo to z něj sálalo.
*nádech a výdech a uvědomění si, že by to skutečně měla zkrátit*
Varšavský koncert
Po více jak desetihodinové cestě autem jsme dorazily do Varšavy. V pravdě tam byla spousta lidí před námi a ještě více za námi, až jsme se bály, že na ně neuvidíme... avšak touha znovu být blízko, znovu vědět, že Kyo vás prostě vidí. *přemýšlí, jak moc naivně to zní, ale pak zakroutí hlavou, protože on skutečně přímo nás viděl, Sei mu nechtěla pustit ruku*
Poláci byli strašně klidní a nás to rozčilovalo.
Dostali jsme se dovnitř, a přestože nás kontrolovali, tak se - jen tam mimochodem - podařilo Sei dovnitř propašovat kovovou vidličku... ale nepoužila ji. xD
Byly jsme tak daleko, že v nás byla opravdu malá dušička, že se nedostaneme blíž. Ach! Normálně se netlačím a i v tom tlačení jsem byla ohleduplnější než mnozí (třeba jsem odhrnovala vlasy, nekopala...), ale chtěla jsem víc, chtěla jsem se dostat před Kaoru-sama a tentokrát vidět jen jeho.
*žádné omluvy nikomu!*
Se Sei jsme se protlačily dopředu, znovu před Kya. Blíž a blíž... v jediné touze... Teď mi v hlavě vystává otázka jedné blondýnky na Sei, zda je normální. A kroutím hlavu, přičemž zatvrzele se ospravedlňuji: "Který fanoušek Diru může být normálně? Hmm?" Machiavelli, Nietzsche... nadčlověk. Silní přežívají, silní porážejí slabší a já chci být rozhodně tím silným. Je mi jedno, co si kdo pomyslí, nechci být milována, protože láska je tak povrchním citem. Proklínejte mne, pokud jsem vás předběhla... *šíleně se usměje*
Ve Varšavě bylo asi pětkrát větší horko (pokud Praha byla peklem, tak pro tohle již není slovo) a několiksetkrát silnější tlak ze všech stran. A dostat se dopředu mnohem složitější. Avšak dalo se to! Nejhorší bylo, když někdo v davu nevydržel nápor a spadl. Strhlo to dalších nejméně dvacet lidí. I já jsem jednu spadla, protože se nedalo ustát, když dva lidé za mnou mi svým pádem podrazily nohy a nějaká dívčina se dostala ještě na mě. Říkala jsem si vstaň a dostaň se dopředu!
Chytla jsem se Sei za kalhoty a vyzvedla se i s dívčinou, protože jsem věděla, že když se nepostavím sama, tak nemám šanci vstát. Děkuji za své vypracované břišní svalstvo, děkuji za svou chuť probít se, děkuji za přirozenou bojovnost ve mně, jinak bych se nepostavila a nevím, co by se stalo dál.
Jakmile jsme byly ve čtvrté řadě, tak bylo sice těžké se tam udržet, ale viděly jsme na Kya a na všechny ostatní. Spousta rukou a hlav nám v tom nezabránila. Zatraceně ani ten tlak na hrudní koš, který zabraňoval dýchání, v již tak nedýchatelném prostředí. *touží být aspoň o 10 cm vyšší, aby si nemusela stoupat na špičky, když se chtěla nadechnout*
Ale ten boj byl výhra, protože Kyo přimhouřenýma očima uviděl Sei, a poté je široce otevřel, protože ji poznal. Poznal tu, který jej držela za ruku a byla nejblíže jeho rozkroku.
A poté Sei málem omdlela. Pomáhala jsem z davu vytahovat nejméně deset lidí, kolabovalo to tam jako na běžícím pásu. *pousměje se, i když se to asi nehodí*
Dostala jsem se do třetí řady a konečně mohu hrdě říct, že Kyo se na mě nejméně dvakrát dlouze podíval. Cha! Přestože jsem sama neměla dostatek kyslíku, téměř nestála na zemi, tak jsem jeho pozornost na sebe upoutala. A šíleně se smála a jemu cukaly koutky. *smích* Yay! Bože!
A dokonce jsem na sebe upozornila i Toshiyu. Protože všechny své síly jsem použila na to, abych stála na špičkách a do rytmu máchala rukama, přičemž ostatní již nemohli... jen já jsem musela tvrdými gesty dokázat, jak moc je miluji.
Jak miluji a obdivuji Toshiyu, kterému navlhlo potem tričko a já viděla jeho bradavky. *hluboký nádech* Gigantické přenádherné tělo s šíleným pohledem očí, který mě tak dlouho děsil ve snech, když jsem začínala s Diru. *pousměje se* A všimla jsem si detailu, že když se trochu zamračí, tak mu obočí a "vráska" mezi ním tvoří znak nike. *nemá ráda značkové oblečení, ale to ji pobavilo*
A pak to vše skončilo...
Kyovo: "Last song"
Závěrem:
Mrzí mne, že...
... všechno, co házeli, buď spadlo o několik lidí do boku, dopředu nebo dozadu.
... jsem se musela po pražském koncertu umýt a napít, protože jsme tam ze sebe dostala Kyovy sliny a pot. *mumlá si něco o prasečí chřipce*
... jsem si nesáhla na Toshiyu, i když byl tak blízko a stačilo by, kdyby natáhl do publika svou "třímetrovou" paži; a pořádně nikdy nestála pod Kaoru-sama.
... nemám monokla nebo nějaký pořádně krvavý škrábanec (nebo alespoň ty žebra zlomená a ne jen naražená), protože pak bych měla důkaz, že jsem do svého vítězství dala všechno.
... nemohu jet i na dnešní jejich koncert.
A získala jsem...
... tak silnou úctu k celé skupině, že jsem schopna zabít kohokoliv, kdo řekne jediné křivé slovo o každém členovi, protože oni jsou pro mne dokonalí, jak jen nedokonalí lidé mohou být.
... nejúchvatnější vzpomínky za celý můj život.
... nepopsatelný pocit, když slyším cokoliv z tvorby Dir en grey, hlavně u Kyova hlasu si uvědomím, že jsem se ho dotýkala.
... tričko a mikinu Dir en grey a nevadí mi, že taková trička a mikiny nenosím.
... sytě fialovou modřinu velikosti pěsti na pánvi.
... pocit, že mi narovnali záda zkřivené seděním u počítače. xD
... opravdu silné nepochopení k těm, co se nafintili (k těm, kteří tupírovali, až nenávist), protože v té tlačenici byl make-up i skvělé oblečení pouze přítěží. Navíc já jsem tam šla kvůli Dir en grey, ne abych ukázala, jaké oblečení mám ve skříni.
*podívá se na počet stránek: 4* Ehm. Myslím, že jsem toho spoustu řekla, ale ty nejkrásnější detaily si nechala jen pro sebe... a pokud si to přece jen někdo přečetl, tak ho obdivuji, že jej to vůbec zajímalo. *smích a kroucení hlavou*
Dir en grey!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat