Koncert Versailles 2010 - Budapešť

červenec 2010

aneb D neumí číst xP

Tento příběh začíná před několika měsíci, kdy jsem se domlouvala s Ayumi, že bych jela s ní na koncert Versailles do Budapešti, problém ovšem nebyl v tom, že by to bylo daleko či nemožné... ale v tom, že jsem místo 11.7., četla 17.7., takže když mi bylo v pátek 9.7. sděleno, že se mylně domnívám, že mám ještě týden, byla jsem vyděšená. K tomu se přidal problém s tím, že Ayumi se naskytla výhodnější cesta a já nevěděla s kým jet.

Šílené snad je, když vám po desáté v noci v pátek zavolá kdosi a zeptá se: "Co děláš v neděli, nechceš jet do Budapešti?" jako se to díky mně stalo mé kamarádce. Snad ještě více šílené je, když skutečně za den se naplánuje cesta, koupí lístky a v neděli se skutečně jede.

Vyjely jsme ráno v sedm, abychom byly v Budapešti po dvanácté. Štěstěna nám přála, takže ve vlaku do Břeclavi - kde jsme přesedaly - jsme potkaly Pet-chan s Ludwigem a mohly se k nim připojit. Byla to zábavná cesta, přestože nebyla plánovaná.

Společně s Ludwigem a Pet-chan jsme si prošli část Budapešti a myslím, že jsme si prohlédli dost zajímavých budov a užili si tohoto výletu i po stránce turistické. Kamarádce připadala Budapešť jako větší Praha a popravdě jakási podobnost měst tam byla. Co se Maďarů týče, rozumět jim samozřejmě nebylo, ale anglicky jsme se domluvili (čti: D se domluvila hlavně za pomoci rukou a nohou). Dokonce maďarské fanynky Versailles byly tak ochotné, že čekaly na nádraží a poskytovaly informace, skutečně velice příjemné...

Po prohlídce města jsme se vydali na samotné místo, kde měl být koncert. Krásně jsme tam dojeli metrem a našli jsme to bez problémů, dokonce tam ze začátku nebylo ani tolik lidí a ti, co tam byli, se netlačili. Příjemné bylo i to, že se daly koupit vstupenky na místě, takže kamarádka si mohla také zajít na koncert, přestože Versailles - a celkově j-rock (kromě několika písní od X-Japan) - neposlouchá.

A k samotnému koncertu - byl úchvatný.

Nejsem příliš velký fanoušek Versailles - nebo spíše je nemám na vrcholu j-rock žebříčku! -, ale jejich koncert jsem si užila. Od začátku do konce to bylo úžasné, přestože vám neřeknu, co hráli za písničky - možná teď budu vypadat jako barbar -, ale s názvy mám problémy stoprocentní i u vrcholu žebříčku. Ovšem není ani tolik důležité, co hráli, ale jak hráli!

Mám přesvědčení, že když si člověk chce užít hudbu, nejlépe to je doma, protože to si může pustit v pokoji s jemnou ozvěnou na kvalitních reproduktorech v hlasitosti takové, aby mu to netrhalo bubínky a vyhradit si ticho jen pro poslech. Koncerty s uječenými fanynkami a příliš hlasitou hudbou jsou spíše o podívání se a - pokud možno - dotecích (tedy alespoň pro mne). Proto jsem se snažila dostat co nejblíže a podařilo se nám to s kamarádkou, Ludwig s Pet-chan ovšem zůstali vzadu a užíval si z vyvýšeného místa své - ne tolik dravé - pocity *usměje se, protože všichni byli spokojeni a tak to má být: každý dostal, co chtěl*.

Tak tady - chvilku to trvalo, ale byly jsme s kamarádkou ve třetí řadě (později ve druhé). Měla jsem úžasný výhled na všechny členy, přestože mne dosti vadila dívka přede mnou, která měla nabarvené vlasy a ještě tou barvou zapáchaly, v tom všem potu, dusnu, to skutečně nebylo dobré, stejně jako u kamarádky stojící dívka v neprodyšných šatech, která ke konci zkolabovala *vytahovalo se stejně jako na Diru v Polsku a voda se tam také stříkala a posílala - tohle tam bylo velice dobře ošetřené, aby se nikomu nic nestalo*.

Co se týče ovšem mého stavu a stavu kamarádky oběma nám bylo dobře, sice to bylo náročné (a zpotili jsme se a zpotili nás ti okolo a byly jsme polety vodou *smích*), ale nic pro nás k omdlení (podle mne to tam bylo lepší než v Polsku na Diru *a nebo jsem poctivě rok trénovala, abych měla dobrou fyzičku*).

Ale nyní již jen k Versailles.

Skoro celý koncert jsem stála před Kamijem, mohla jsem pozorovat všechny jeho gesta, mimiku a dokonce i slzy, co se mu u jedné písně spustily. Bylo to úchvatné, sice jsem si všimla, že na něm jde poznat jeho věk, ale rozhodně to nemyslím ve zlém. Vypadá i z takové blízky skvěle... a je ještě šílenější naživo, než v jakémkoliv sestřihu. Šílený, úchvatný, upírský aristokrat. Nebudu se snažit dedukovat, zda si mne všiml, protože nevím, zda mohli vůbec do publika vidět, i když mnohdy bylo osvětleno - hlavně když s námi mluvil. Ale když jsem mu podávala po koncertě ruku, tak na mne udělal naprosto dokonalý škleb, ovšem ani u něj nevím, zda jej dělal u každého. *pokrčí rameny*

No, o Kamijovi by se dalo psát hodně dlouho. Popisovat všechny jeho gesta, opěvovat ty slzy a tu krásu, když se spojily s jeho zpěvem; komentovat šílené pohledy, jeho pohyby, vše... avšak nejvíce mne rozesmálo *užívala jsem si ten koncert se všemi emocemi*, když se on rozesmál jedné dívce, které v přední řadě nastříkali vodu do očí. Prostě ho to rozesmálo - neposmíval se, pouze se bavil... a to bylo na něm lidské, ale krásné. Kdo se netouží s nimi zasmát, že? *usmívá se při té vzpomínce, přestože sama jednou pro vodu v očích neviděla*

Na Kamija jsem se ovšem bála sáhnout, protože nás Ludwig ve vlaku vystrašil historkou o dívce, co mu utrhla knoflík. Ludwig celkově *snad nebude vadit, když ho budu citovat* měl velice zajímavé poznatky, nejlepším snad bylo, že by chtěl sedět v lóži v divadle a být ten, kdo pokyne na Kamija, aby začal. Opravdu úsměvné, stejně jako představa obsluhovaného Kamija sedícího na trůně - i cestu jsme si prostě užili.

Za Kamijem byl přímo Yuki. S kamarádkou jsme před koncertem vyřvávaly jeho jméno, protože se ozývaly jména všech ostatních a jeho ne, přestože - já ho mám vcelku ráda. Bubnoval skvěle, ale bohužel za těmi bubny nebyl příliš vidět. Když jsem mu po koncertu podívala ruku byl ovšem stejně dokonalý jako všichni. Poklonila jsem se musnad ze všech nejvíce, protože jsem nemohla mu prokazovat přízeň - a co že ji neviděli, já jsem ji prokazovala! - po celou dobu koncertu a dlouze jsem si ho prohlédla. Měl úchvatný účes... a k tomu mne napadá, že o kostýmech se snad nemusím ani zmiňovat, protože byly naprosto dech beroucí, přeci jenom Versailles :).

Po mé levé ruce byl Teru. Teru je něco mezi opicí, žabkou a Čínánkem *vše v tomhle článku myslí v tom nejlepším slova smyslu*. Užívá si to, má úchvatné výrazy, chce od nás víc, povzbuzuje nás, zpívá si - prostě se baví a my se musíme bavit s ním. Všichni se úchvatně pohybovali... a on se ještě přitom tvářil jako dítě, kterému rodiče právě darovali to, po čem nejvíce toužil. Byl úchvatný. Až mou pozornost strhával od Kamija (i protože mne bolela za krkem, jak jsem ke Kamijovi vzhlížela). Terua mám ráda a byl právě takový, proč mi přirostl k srdci -neopakovatelný a šťastný.

Také se mi líbilo - a zase nevím, zda to dělal každému, protože jsem tam byla za sebe a neměla čas se ohlížet, jak se chovají k jiným -, že když jsem si s ním potřásla rukou, tak mi zamával, tak jsem mu zamávala nazpátek a oba jsme se na sebe hezky usmáli. Prostě příjemný zážitek, jako snad všechno na tomto výletě do Budapešti.

Pan pátý neznámý stál oblečen v černém a v pozadí... Z Versailles jsem měla nejvíce ráda Jasmine You, ale jeho smrt - no - *neví, co říct*. Ovšem nijak mi nevadila přítomnost pátého člena, u nějž jméno nevím, přestože jsem jej zaslechla (nebo alespoň myslím), protože si skutečně jména nepamatuji. Hrál dobře, tudíž jsem prokazovala úctu i jemu a u něj jsem si na více než 50% jistá, že on si mne všiml. Upozorňovala jsem na sebe samozřejmě ve chvíli, když se Kamijo nedíval - nechtěla jsem rozzlobit aristokrata, protože hněv aristokratů je nepopsatelný, když jsou přehlíženi ;), ale třikrát jsme si vyměnily delší pohledy a napotřetí mu cukly koutky, jako by tím říkal: "Usměji se na tebe a Kamijo mne vyhodí, že jsem na sebe poutal moc pozornosti." xD Ovšem byla to hezká komunikace a mrzí mne, že jsem si s ním nemohla potřást rukou, protože přicházel a mizel jako stín.

Posledního jsem si nechala Hizakiho, protože tohle snad bude na delší vyprávění. Hizaki byl přesně takový, jak vypadá. Prostě... hrál skvěle. Kamarádka si oblíbila jeho mimiku, přestože hrál na druhé straně, než jsme byly, ale skutečně jsme obě měly dobrý výhled. Vypadal tak zženštile, křehce a prostě to byl on. *neví, co jiného by měla říct*

Jak se všichni v kostýmech točili a skákali, to bylo také úchvatné.

Hizaki měl takový lesklý make-up a vůbec mu na kráse neubralo, když se zpotil. Vypadal stále nádherně. *přihlouple se usmívá* Ovšem ke konci to bylo nejkrásnější, přišel až k nám a stal se tím jediným, na koho se mi podařilo sáhnout - ale jak! - při samotném koncertu, protože jsem se konečně protlačila do druhé řady.

Myslím, že byl k nám do uličky stažen, že neskočil sám, ale... bylo to úžasné. Tvářil se jako zmatená panenka a nevěděl, co má dělat. Stál přímo před námi. Já jsem ho držela za ruku tak, že se opíral o mou dlaň, aby nebyl tažen dál a držení mi opětoval, protože skutečně do toho davu roztoužených fanoušků se mu nechtělo. Drželi jsme se dlouho, skutečně hodně dlouho, sice se na mně nepodíval, ale ten dotek mi stačil - byl takový bratrský, nic jiného bych také nechtěla. Jeho ruka byla o trochu větší něž moje a taková hranatá, mužská... ale příjemná! Ovšem měla jsem k ní úctu, abych jí náhodou neublížila. Poté jsem ho pustila a sáhla jsem si na jeho hruď, přemýšlela jsem, zda mám pokračovat níže, ale nechtěla jsem být hrubá k jeho šatům a již vůbec ne hrubá k němu samotnému - překrásné trochu vyděšené panence -, tak jsem jen po ní jemně přejela a to již šel nahoru. Ten jeho žabí skok na pódium v šatech je neopakovatelný zážitek!

Snad tahle chvíle držení se byla důvodem, proč jsem si s ním tolik neužila třesení rukou, prostě... byl to silnější okamžik, než pozdější setkání.

Kamarádka mi po koncertě řekla, že se omylem dlaní přesvědčila o tom, že je skutečně chlapec: nejprve se zkoušela dotknout horem, ale poté to zkusila dolní cestou a... nejprve noha, poté rozkrok. Strašně se za to styděla, protože ona je nezná, a prostě jí to nepřišlo vhodné - i stejně tak já jsem si tento čin rozmyslela, Hizaki prostě není objekt takových perverzních dlaní. Ovšem jako zážitek je to i tak k nezaplacení: každý ji pak na tu ruku sahal xP.

A nevím, zda si teď nevymýšlím, že v chvíli jejího doteku Hizaki vypadal, jak zneuctěná porcelánová panenka... On byl opravdu nádherný.

A jaké slovo ještě říci o Versailles jako celku? Podle mne je důležité, aby se muzikanti na koncertě bavili, protože když se baví oni, my se bavíme také. A Versailles si tu užívali, tudíž to bylo skutečně skvělé, neopakovatelné a já jsem ráda, že jsem svůj páteční boj o to, kdo pojede se mnou do Budapešti neprohrála, protože bych přišla o tolik!

A nakonec hodnocení koncertu - můj postřeh: byli strašně vysocí... *snad kvůli těm platformám, ale opravdu jí to tak přišlo*

Koncert skončil, mrzí mne, že jsem nějak úplně zazdila možnost si koupit nějaký suvenýr (a zase jsem nic nechytla *kroutí nad sebou hlavou, na tohle nemá štěstí, ale dav většinou jí dopraví na nejlepší místo a to jí stačí*), ale myslím, že mám zážitky, které budou vždy se mnou. Málem jsem dokonce nestihla ani to, kdy se s nimi po představení podávaly ruce, ale vše dopadlo dobře a já si ten moment - nebyl dlouhý, to rozhodně ne - užila dosytosti. *stále je vidí před očima a doufá, že bude dlouho*

Plánovali jsme zůstat ještě na party, co byla poté, ale nakonec se nám tam nelíbilo, přestože tam nehráli pouze písničky od Versailles, ale zaznělo tam DespairsRay (mám pocit, že ten zářijový koncert bude v tom samém klubu) a od Dir en Grey *úplně jí dostalo, když uslyšela Redeemera, a poté Obscure*.

Vyrazili jsme ve větší skupině na noční pochod Budapeští, a přestože to byl docela kousek na nádraží, byla to věčná cesta s nejdelším hřbitovem, co jsem kolem něj kdy šla. Ovšem i ta byla dobrá, ač jsme byli polomrtví a spali jsme *všem se omlouvá za svůj rozespalý stav spokojenosti*. Poté jsme museli čekat před nádražím, než ho otevřou, taková skupinka bezdomovců ;)! A nakonec jsme se na nádraží asi hodinu vyspali na lavičkách... (= bezdomovci).

Celou zpáteční cestu jsme více méně prospali, tudíž od něco po páté do něco po sedmé. S Ludwigem a Pet-chan jsme se rozloučili v Břeclavi. S Kamarádkou jsme dál - i když špinavé *samozřejmě, že se celé první řady propotily, my jsme ovšem byly rádi za náhradní trička, ale umýt jsme se neměly kde* a nevyspané - si zašly v Brně na kávu a brzký oběd. Domů jsme po úmorné cestě vlakem, která nám na čistotě nepřidala dorazily okolo jedné a ještě se zpotily v autobuse.

Ovšem cesta to byla úžasná, nádherný zážitek, až nevěřím, že je teprve začátek prázdnin - vydalo by to i za celé prázdniny.

Jsem spokojená! Opravdu moc! *doufá, že nic důležitého nezapomněla - těší se, až si ten článek přečte za několik měsíců a připomene si vše, co se stalo!*