září 2010
aneb Ten klub se mi líbí čím dál tím víc
Znovu jsem se rozhodla udělat jakýsi report z koncertu, přestože například z Gothiky jsem report nedělala (stejně jako z celého advíku), protože by to znělo jako chvalozpěv na vojenské kabáty *ještě se nepochlubila tím, že má doma úžasný vojenský kabát, že?*. Ovšem u D'espairs Ray i tou cestou, co jsme překonali, je snad co vyprávět a mohlo by vás to pobavit.
Tedy od začátku. Má cesta začala již v úterý, kdy jsem jela s bratrem do Prahy, kde jsem přežila nedlouhou - do čtyř hodin - noc na kolejích se společnými sprchami a záchodky. Poté jsem jela tramvají s nějakým chlapem, co se chechtal jako psychopatický čert ze starých filmů a pobyla jsem si s bezdomovci v metru (bezdomovců jsem celkově potkala všude plno) - nicméně se mi podařilo se setkat s Miyoko a jinými, s nimiž jsem se Student Agency jela do Budapešti. Cesta probíhala dosti zábavně, někteří již vědí, proč nemám ráda psy...*smích*
Na Népliget jsme přijeli přímo s autobusem, takže nebyl problém najít Diesel Club. A čekali jsme. Protože jsem tam byla, již předtím věděla jsem, jak to bude probíhat, ale i tak prostě ty hodiny stání jsou nudné. Ovšem mají svůj konec, kterým je úžasný začátek koncertu. :)
Hned při odbavování mne rozčílili tím, že nám zabavili pití, co jsme sebou měli. Nevím, zda se báli, že budeme poloprázdné flašky házet po Despa, a nebo při Versailles - když tohle neudělali - neutržili dostatek peněz za nápoje. Stejně jsem se jim pomstila a tentokrát si nekoupila cocacolu na doplnění energie a pila jen záchodovou vodu. *smích* Záchodky tam mají dobré!
Ovšem jinak nemůžu organizaci nic vytknout. Nevím, ale prostě ten maďarský klub mám ráda, možná protože z něj mám takové dobré vzpomínky.
Uložili jsme si věci do šaten, koupila jsem si tričko! A poté začal onen boj, dostat se na pozici, která vám náleží. Začínám se trochu prezentovat, jako fotbalový fanoušek, který na koncerty chodí se mačkat a prát, ale... chodím se podívat z blízky, a abych viděla, musím mít taktiku, jak se dostat dostatečně blízko. Můj zrak také není nejlepší... xD
Začínala jsem vzadu z boku a dostala jsem se v prvních několika písních - skutečně rychle - až do druhé řady před Hizumiho. Sice jsem cestou potkala nějakou o hlavu vyšší a o něco prostornější (i když já o sobě nemůžu tvrdit, že prostorná nejsem, ona přece jen byla víc) odbarvenou blondýnu s její trochu menší přítelkyní, již jsem pravda používala jako oporu, ale skutečně mne nevyděsilo, když mi řekla, že mně za to zbije - vyměnila jsem si s ní informaci o svém boxu (přičemž se mi ona také snažila předtím namluvit, že do něčeho takového chodí), ale pak přestala opruzovat. Stejně jsem nechtěla být mezi těma dvěma blondýnama, tak jsem šla zase jinam... k našim, kterým jsem se vyhnula, abych je nijak neomezovala. Bylo to trochu složitější, ale zase na druhou stranu to šlo samo, pokud člověk věděl, kdy je správné se nechat unášet davem a kdy nesmí opustit pozici.
Jsem na sebe pyšná, protože jsem si říkala, podle takové té teorie, že když člověk v něco věří, vysílá vesmíru pozitivní vlny a ty se mu vrací. A skutečně - myslela jsem na přední řady a věřila si, že se tam dostanu a byla jsem tam.
Ale začneme více uceleně.
Pravý koncert pro mne začal, když jsem uviděla Karyu a jeho ohryzek (skutečně takto vypadá spouštěcí obrázek koncertu v mých představách). Ne, protože bych byla jeho zarytou fanynkou - to se hned přiznám, že Depairsy jsem poslouchala dříve a na koncertě jsem si nemohla vybavit jména *zatracená skleróza!!!* -, ale protože měl úžasný účes: přední vlasy měl sepnuté bílými gumičkami a vypadal s tím jako vodník. Otázku, zda mu to slušelo, si nebudu klást, spíše by mne zajímalo, zda to mělo něco společného se strašidlem, protože to jsem skutečně nevěděla, že to bude dělat... ale pořád se na nás "ksichtil" *vše myšleno v dobrém* a vyplazoval na nás jazyk. Působil jako kdyby vyšel právě z blázince, strašidelné pohledy, dramatizace hraní a vyplazování jazyka *D nezapře, že párkrát mu ten vypláznutý jazyk oplatila - smích*... úžasné. Společně s tím, že na něm bylo poznat, že již také má svůj věk, to bylo neodolatelné. Takové... originální.
Co již tolik nebylo originální bylo, když k nám přišel a po vzoru Toshiyi dělal: "pojďte za mnou, pojďte... chacha! Nesáhnete si". To jsem si říkala: "Kdo tě to naučil, že to byl ten sexy neřád z Diru?!" Mno a také to byl on, kdo se válel po repráku - teď si nejsem jistá, protože jsem byla uprostřed a ne na kraji, kde se to odehrávalo - a provokoval ještě víc.
Na Hizumiho jsem viděla asi nejlépe, ale i přesto jsem si nevšimla, že měl takové kalhoty, v nichž mu bylo vidět... mno, prý všechno. Spíše - hned jak přišel - jsem si říkala, že vypadá jako šejk. Měl na sobě vestu na holé hrudi (oholené podpaží, i když na bradě mu cosi podezřelého rašilo *vzpomíná si na vtipy o bradkých a umírá smíchy*), takové hodně volné kalhoty a vypadal... mno, prostě vypadal! *široce se usmívá* Skutečně jsem se mu dívala většinou do očí - vůbec mi nevadí, že přes ně měl vlasy - a nebo na ruce a pusu: jednou se mu tak zvláštně zaleskla slza, kapka potu na tváři a to bylo úžasné. Již před koncertem jsme nějak přišli na teorii o Hizumim na velbloudovi a to šejkovské oblečení to přesně vystihovalo.
Jak z koncertu Diru mám v hlavě stále Glass skin, tak písní tohoto koncertu je Redeemer, protože to je píseň, kterou jsem si zazpívala celou. I když i s ostatními jsem neměla moc velký problém (ani nevím, kdy jsem se je naučila ;) ). Ač třeba u Death point jsem nezpívala přímo "death point", ale spíše se to blížilo k "despa"... které se ráno proměnilo myslím v "nespat" xD.
Bylo skvělé, že hráli i staré písně. Garnet myslím zazněl a Merry of blood - prostě úžasné! Neřeknu vám seznam skladem, stejně jako vždy a také se přiznám, že ke konci jsem již ani Hizumimu pořádně nerozuměla, když k nám mluvil, protože se pištělo okolo a mé uši tyhle tóniny nemají rády.
Mno a přicházíme kZerovi. Byla jsem pověřena Miyoko, abych se mu podívala na boty, jaké má. Takže to byla první věc, co jsem udělala. Postupně jsem se dopátrala toho, že má černé s černou podrážkou s bílým kolečkem ;). Oblečený celkově nebyl špatně, i když mi trochu připomínal modela z modního časopisu, snad pro to lesklé cosi, co měl na tričku.
Bylo opravdu skvělé, že se s Karyu vyměňovali, protože já jsem stála trochu blíže ke Karyu a jednu dobu mi Zera zacláněla taková vysoká černovlasá Maďarka.
Zero podle mne vypadá jako klaun *opravdu myšleno v dobrém*. Stále se tak mile usmíval a byl... mno, byl takový potěšený, radost se na něj dívat. Stejně jako Karyu chodil blízko k publiku, až jsme si skoro na něj mohli sáhnout. Opravdu mu to neuvěřitelně slušelo... ale asi si to samé nemyslel o mně, protože mě dvakrát poplival vší vodou, co se mu vleze do úst. *smích*
Vadí mi, že na Tsukasu jsem neviděla. Byl za bubny a jedině, kdy se tam mihl, to bylo, až rozhazoval paličky. Chtěla bych ho vidět víc, moci o něm psát dlouze, ale - skutečně se příliš dlouze nezjevil přede mnou. A osvětlení také moc nepřálo tomu ho vidět ani za bubny - ale bylo udělané velice dobře.
Všichni hráli úžasně, to snad ani nemusím říkat!
Dostáváme se k mým zážitkům plusovým a minusovým. A já bych to nazvala takovým atentátem, protože já jsem se asi skutečně těm Despairsům nelíbila, protože... se mně pokusili zabít. Dalším mým přáním vyslaným k vesmíru bylo, abych chytila trsátko Zera pro Miyoko... Mno, to jsem ale netušila, že se pak budu cítit jako odstřelovaná. Jedna palička letěla kousek od mé ruky, myslím dvě (možná tři) trsátka plivaná z úst sklouzla přímo po mém těle a lahev s vodou od Hizumiho zase mně málem připravila o rameno. Kdyby všude nebyli přítomné ruce, které mne "ochránily" - mé ruce v tu chvíli byli asi kilometr ode mě: jedna v první druhá v třetí řadě xD.
Pravda... nejdříve jsem si myslela, že zase odejdu s prázdnou a šla jsem za Miyoko smutná, že mé přání se nevyplnilo. Holka, co stála vedle mne našla jedno trsátko, co se mně dotklo, protože se odvážně vrhla pod nohy a já jsem neměla nic. Ale pak jsem se vrátila a přece jsem to trsátko od Zera našla.
A darovala to trsátčí veličenstvo, co měl Zero v puse, Miyoko - mně by stejně neudělalo takovou radost jako jí. Takže i tohle přání se mi nakonec splnilo.
Co mne ovšem mrzí je, že se na konci nedalo s nimi potřást rukama. Tak ráda bych to udělala, pořádně si prohlédla Tsukasu, ale... řekněme, že byli nekontaktní. Jen Hizumi nás "plácal" po rukách. Tak to jsem také špičkou prstu byla plácnutá... ovšem na můj dlouhý dotek s Hizakim to prostě nemá. Tak to je snad jediné mínus - ovšem, člověk nemůže mít všechno a já jsem neuvěřitelně ráda, jak se to všechno vydařilo.
Nakonec jsme stáli před jejich tourbusem a viděli je odjíždět. A oni nám mávali... *pousměje se* Tento koncert byl opravdu úžasný, jako všechny, na kterých jsem byla, každý má něco do sebe. Sice Despairsy nepatří mezi mé profilové skupiny a o to mé citové zážitky snad byli chudší, i přesto to bylo nádherné a rozhodně to stálo za následné čekání do devíti rána na autobus.
Zapomněla jsem a chtěla jsem zmínit ještě několik věcí. Například, že u Love is Dead jsme si úžasně zaskákali a celkově... skákání mi jde lépe a lépe xD. A D'espairs Ray umí velice hezky povzbuzovat.
A absolutně nemělo chybu, jak jsme čekali na autobus do devíti hodin, nejen proto, že jsem si již zažila přespávání na autobusovém nádraží, ale protože ty šílenosti, co jsme dělali a vymýšleli, neměli chybu. Když to začínalo tím, že Miyoko objevila trpasličí noru, a když já jsem ji pojmenovala trpasličí, slyšela prasečí... takže jsme nakonec našli noru trpaslíků vypadajících jako prasata, věž skřetů, studnu s živou vodou, v níž žije Sadako... a pokračovali tím, že jsme vymysleli nemožný pár klaun Zero a Kyo, jedoucí na maďarském koni (malém s křivýma nohama), pojídající sušené maso (které nám nabízeli v autobuse), přičemž klaun Zero slouží Kamijovi s dlouhým aristokratickým knírem, který žije v jednom z Budapešťských domů s Gacktem, protože jsou oba upíři. Tak ani nechtějte vědět, o čem jsme se bavili posléze. A nechtějte znát mé předvádění zrodu Toshimorta, Gackta v Ever a vydávání se na lov horké čokolády.
Prostě to celé byl úžasný zážitek, přestože byla zima a byli jsme nevyspaní. *zívne*
Ani se pak nemá cenu zmiňovat, že jsem si prošla zase po návratu do ČR kus Brna a málem jela až do Ostravy, protože jsem ve vlaku z Brna hned po sednutí usnula. xD A mimochodem, začínám si připadat nějaká zcestovalá ;).
Žádné komentáře:
Okomentovat