říjen 2010
aneb "Ta malá skupina" byla toliko příjemná
Nevím kolik smyslu se skrývá v myšlence sepsat report z pražského koncertu Guild, protože tam určitě spousta z vás byla - pokud ne v Praze, tak jinde - a kdo tam nebyl, asi neuvěří, že si člověk může užít koncert skupiny, kterou předtím vůbec neznal až na takovou úroveň, jako jsem si ho užila já. Ale - píši si to spíše pro sebe, abych si vzpomněla - protože má skleróza mi bohužel bere vzpomínky na spoustu věcí - jaké to tam bylo úchvatné!
Nejprve tedy jako vždy začnu mou cestou do Prahy. Byla jsem do dvanácti hodin ve škole, protože jsem si toužila napsat test z Sada-Masa *když si to četla po sobě, četla: "Dada-sama", potřebuje skutečně spát* (Semináře Matematiky: SM), ale ten se nakonec neuskutečnil, takže jsem se rozmrzele připravila na odjezd do Prahy a vydržela 3 hodiny a 15 minut ve vlaku, který již u nás v Hranicích měl 20 minut zpoždění. *vzpomněla si na SMSky s Miyoko* Necestovala jsem sama, byla jsem tam já a mé ego ;) - málem jsme se společně po vzoru Gackta nevlezli do kupéčka xD.
Do Prahy se mi podařilo dojet s malým prospáním, které mne asi tolik vyvedlo z míry, že jsem zabloudila již na nádraží, ale pak jsem úspěšně našla parkoviště, kde mne vyzvedla Miyoko s jejím tatínkem. *nebude se zmiňovat, že si připadala jako prostitutka, když se stáhlo to okýnko xD*
Ke klubu Matrix jsme dorazily brzo - neptat se v kolik, nesledovala jsem čas - a protože tam byla jen malá skupinka lidí, tak... jsme se šly ještě projít. Huh, ten podchod a naše oživené vzpomínky na noční Budapešť, nás vedly ještě k zajímavějším představám: od natáčení hororu k natáčení yaoi s Manou, který určitě se skrýval za těmi dveřmi. *kývne si*
Čekání na koncert bylo zábavné, netrvalo to ani dlouho a začalo se pouštět. Myslím, že to tam bylo vcelku dobře organizované *od lišky se naučila býti pozitivní*, šatna tam byla a to mi stačí (šla jsem na lehko - vše po kapsách mého husarského kabátku).
A konečně se dostávám k samotnému koncertu.
Ono se to velice těžko popisuje, co se tam dělo. To je prostě nutné předvést a nejlépe zažít. S Miyoko jsme se ještě před koncerty učily jména členů a jejich nástroje, protože třeba já osobně jsem nevěděla pomalu ani jak vypadají. A při čekání jsme vymýšlely způsoby, jak jim budeme projevovat podporu a zájem. Naše mexická vlna o dvou lidech - Miyoko "Yoshi" a já "hiro" byla i v praxi celkem zajímavá, protože já jsem byla vždy opožděná a ke všemu ještě *směje se* při mém "hiro" většinou všichni ztichli. xD
Mno, ale... koncert nakonec začal.
Bylo hezké, že se v první písničce představovali, i když mne již bylo řečeno, kdo je kdo. Takže to například bylo: Kam jde? Kam jde? K bubnům? Takže - "Koichi~!!!". Musím se přiznat, že tento koncert jsem asi křičela nejvíce, protože to bylo poprvé, co jsem se slyšela, tudíž to nebylo němé křičení bez významu, ale skutečné "běsnění". *smích*
Musím uznat, že všichni byli krásní. Sice nebyly příliš visual-kei, jak slibovala vstupenka (nebo alespoň tak visual-kei, jak já si představuji visual-kei), ale... slušelo jim to všem.
Nevím teď, zda mám popisovat jednotlivé členy a nebo jít popořadě. Takže možná budu psát zmateně, ale s tím se musí počítat, spala jsem na dnešek dvě hodiny a jde to poznat. *zombík* Navíc se stále usmívám a chichotám, když si na to vzpomenu.
Skutečně jsme se všichni snažili být skvělé publikum, avšak oni si to zasloužili. Hned na začátku se stalaYoshihirovi nějaká příhoda s kytarou a ostatní členové nás museli po dobu, než se to spravilo, zabavit. A při tom jejich zabavování jsem pochopila, že celý koncert bude neskutečně úsměvný a zábavný.
Takuma a jeho na ruce napsané "děkuji", které nám přečetl nemělo chybu. Ani Koichi s "taky děkuji" nebyl vůbec špatný. A angličtina, kterou těžce používali, protože podle Takumy je "english difficultu", které jsem mu ztvrdila svým hlasitým citoslovcem souhlasu, byla ještě lepší - naštěstí pro mě neangličtináře byla srozumitelná dobře. Reklama na produkty, které prodávají.. úsměvné. Byli úžasně komunikativní.
Yoshihiro se vrátil a hrálo se dál.
Za koncert nás naučili jeden taneček a nacvičili s námi několik šíleností. Koichimu se musí uznat, že jeho vysvětlovací schopnosti jsou úžasné, i přestože nám příliš nevěřil, že jsme ho pochopili. Asi naše naustále "wooo~" nebylo příliš inteligentní ;)! Taneček na píseň Party teď automaticky dělám, když tu píseň slyším (akčně si stáhla CD)... a navždy budu vzpomínat na to mlácení hlavou, když kolem vás není vůbec žádné místo. A jakou si z nás dělali srandu, hajzlíci! xD
Zpěvák - Ryuichi - zase mi v určitých chvílích připomínal Gackta, protože skoro až posílal mexické vlny. Třeba, když jsme po něm měli opakovat, co on předzpíval, to jsem si připadala, jak když byl ten koncert Gackta s kočičkama a on tam dělal ty divné pazvuky. A nebo když jsme u Burning Love měli zpívat rozdělení do skupin a on na nás vždy ukázal. A nebo všerůzné mávání, poskakování... úplně jsme "skákali, jak on zpíval". Byl úžasný.
Zahráli i pomalé a romantické písně, u nichž se dokonce Ryuichi a Takuma rozbrečeli. Moc jsem si nevšimla slz Ryuichiho, ale Takuma brečel opravdu hodně. Dokonce si po konci písničky musel utírat ručníkem slzy.
Což nás navedlo na shonen-ai myšlenky. Protože oni dva se k sobě skutečně měli, letmé pohledy a vrcholem bylo, když společně zmizeli v zákulisí, přičemž se nějak "nepochopitelně" vypařila ze zpěvákova kalhot boule - o níž jsem jen slyšela, protože jsem se mu zase dívala do očí -, jež tam byla od začátku. xD. Po tu dobu nás úžasně bavilKoichi a Yoshihiro a my s Miyoko jsme si mohly užít našeho "yoshi"-"hiro". *nemá cenu ani psát, čemu všemu se směje v tomhle článku*
Nejkrásnější ovšem bylo, když jsem na Ryuichiho dělala srdíčko z prstů a on nejprve se na to podíval stylem "ona fotí bez foťáku?" a chtěl zapózovat, pak pochopil, že je to srdíčko a zatvářil se jako, že chápe a pak naznačil, že se mu to líbí. A mám to potvrzeno z více zdrojů, že to skutečně bylo na mé srdíčko, takže... jsem šťastná!
Celkově jsem si tuhle komunikaci s Guild užila. *spokojeně se usmívá*
Snad trochu mě mrzelo, že na sebe nenechal sáhnout Takuma... avšak jsem ráda, že jsem si sáhla alespoň na Ryuichiho: vypadalo to, jako kdybych s ním chtěla být pokrevním bratrem, podle toho, jak jsem ho držela oběma rukama vřele. ;)
A takovou zájímavostí je, že mi Yoshihiro připomínal Karyu a - myslím, že - Koichi zase Hizumiho. *teď si není jistá - vidíte, skleróza*
Koncert skončil, ale byla to neskutečná zábava. Každý kdo tam nebyl, přišel skutečně o hodně, protože tak jsem se nenasmála, nepocítila příjemnost roztomilosti a nevyřádila opravdu dlouho!
Nakonec jsme čekali před klubem, než vyjdou a rozebírali zážitky - bohužel se nám je nepodařilo vzít domů a nafotit shonen-ai fotky s Takumou a Ryuichim. Bohužel...
Domů jsem cestovala vlakem s Tessu a Veru, ta cesta byla úžasná stejně jako ten koncert. Ubytovaly jsme se v kupéčku s takovým postarším asiatem, který mohl pohled nechat na Tessu. A povídaly si o všem možném i nemožné, přičemž jsem se dozvěděla spoustu zajímavého. A zjistila, že s Tessu máme de facto stejné oblíbené skupiny a preferujeme pár ToshiyaXKaoru. :)
Tessu s Veru vysedly v Přerově a já jsem pokračovala sama do Hranic. A seznámila jsem se mezitím s tím postarším Vietnamcem, který byl s námi v kupéčku. Huh. Je z Havířova, jmenuje se Honza a začal náš rozhovor tím, že mi dal banán. Takže jsem v 4 ráno posnídala s Vietnamcem ve vlaku. *má co chtěla, to ona raději šla za perverzním starým asiatem, než za nějakým mladším, nesympatickým Čechem*
Žádné komentáře:
Okomentovat