Koncert Versailles 2011 - Vídeň

říjen 2011

aneb Napodruhé

Když jsem tak byla těsně po koncertu a nebo i na něm samotném prosakovala mi myšlenka, že nevím, co bych vám sem napsala. Múza mlčela a rozpovídala se až po cestě z Brna. Ty prvotní poznatky z Versailles jste již slyšely minulý rok a já se nechci opakovat. Možná to bude kratší, ovšem neznamená to, že jsem si koncert nežila, bolest v krku a stálé znění Love wil be born again mluví za sebe. A přece... něco mi scházelo, ne z jejich strany, ale z mé... snad skutečně je to tím, že to nebylo poprvé, co jsem je viděla.

Cesta proběhla v pořádku. Do Brna, z Brna do Vídně a ve Vídni ubytování. Jsem ráda, že většinu z toho jsem nemusela zařizovat a že jsme měli skvělé průvodce, kteří nás zavedli na místo koncertu. Před koncertem jsem měla trochu strach, že budeme vzadu, protože jsme měli skupinově objednané lístky a zbytek naší skupiny přijel až kolem šesté (my s Veru jsme tam byli asi od tří). Naštěstí se pouštění dovnitř opozdilo, tak jsme to stihli krásně. Ač možná za cenu revma v kloubech.

Osobně si ovšem myslím, že jsou mnohem lepší podzimní a brzce jarní koncerty, protože člověk se skutečně těší do toho pekelného horka, a pak mu ani tak hrozné nepřijde, protože polovinu koncertu rozehřívá kosti.

Potkala jsem tam svou "budoucí vydavatelku" - bylo příjemné potkat někoho, kdo obdivoval mé psaní a byla jsem jeho cesta k j-rocku. Bohužel mne trochu zamrzelo, že je to minulý čas a nyní mne již nečte. I tak... zahřálo to v té zimě.

Koncert

Už od začátku jsem stála pod Teruem asi ve čtvrté řadě a postupně jsem se posunula blíž k Masahimu do třetí, moc jsem se tedy nehnula, ale nebylo potřeba, to místo mi opravdu vyhovovalo a ke konci jsem trochu litovala toho, že jsem nezůstala na prvním místě, protože všichni si chodili sedat na kraj a já tam pak nedosáhla. Ale zase se mi zlepšil pohled na Kamija, tak co...

Co do fyzické stránky koncertu, skoro vůbec jsem se nepotila a skoro vůbec nemačkala. Tak bylo více času řvát a šíleně mávat rukama. xD

K tomu, jak koncert probíhal se vyjádřím jen několika větami, více pak řeknu ohledně jednotlivých členů. Začátek byl famózní, sice se dav těžko rozkřičoval, ale my jsme to zvládli. Opravdu mám ráda ty začátky písní od Versailles, protože jsou takové rázné a dech beroucí (nechci nijak znevažovat, ale méně se mi líbí, že se jim to vetšinou zvrhne - jak to popsat? - v... mno, rychlou smršť).

Křičela jsem, když přicházeli a křičela jsem hodně. Ale je pravda, že v průběhu koncertu se mi zaboha nedařilo zakřičet Teru, protože to "te" jsem vždy nějak zasýpala. A tak po prvotních jménech přišlo jen "ááá" a "hej" a samozřejmě "versáj" apod. Jen asi na Masashiho jsem křičela jeho jméno, protože to mi nějak šlo. ;)

Několik prvních písniček... a pak mne vyděsili! Odešli... a zůstal tam jen Kamijo a mne proběhlo v hlavě zděšení, že jestli už je jako konec, tak jsem musela na nějakou dobu omdlít. Naštěstí jen se Kamijo chystal zaspívat Love will be born again - tuhle píseň jsem si zpívala celou dobu od rána, takže to bylo naplnění, když přišla.

Bohužel, Versailles ani tak nezůstali na pódiu do nekonečna. Ovšem na druhou stranu, dostali jsme dvě úžasná "encore". A po koncertu jsme mohli jim potřást rukou a uklonit se.

Ke členům

Začínám Kamijem, protože on je vlastně důvodem probuzení mé múzy, která se nakonec rozhodla vám napsat nějaký report. Jsem neskutečně vděčná, protože až nyní jsem si uvědomila (nebo si to připomenula), že je skutečně aristokratickým upírem - ztělesněním ideálů doby, kdy jsem upíry uctívala. Není podle mne lepšího Lestata než Kamija a nikdy tomu jinak nebude.

Můžu o něm žertovat, jak chci. A i přesto vím, že on mi splnil přání skutečně vidět Lestata koncertovat. Když chce pít naši krev, cítím u něj stejnou fascinaci, jakou jsem měla kdysi i já. Ta tvář skrývá svá staletí a stále je krásná, dokonalá... ty oči. A i aristokratický charakter k tomu všemu patří, protože on za svá staletí má právo pohlížet na lidstvo s odstupem, jako upír...

Nikdy mne tolik netěšilo, že mám základy francouzštiny, jako když jsem se dívala na Kamija a plánovala, co všechno mu řeknu. Někdo si stěžoval na jeho "bonjour", já mu odpovídala "bonsoir, mon prince des vampires", podle mne k upírství a jejich vzhledu francouzština je pasujícím doplňkem a stokrát raději bych ho poslouchala zpívat francouzsky a nazývat tak písně, než aby se hanobil s angličtinou.

Okouzlil mne, znovu. Je děsivý jako upír, přitažlivý a přece jen člověk. Omlouvám se, ne člověk, ale umělec a to je pro mne víc než bůh.

Ač jsem vcelku měla mu co říct francouzsky, když jsem mu podávala ruce, zmohla jsem se jen na "merci". Bylo to krásné, protože mi potřásl rukou, řekl své děkuji, já mu odpověděla merci, uklonila se a on si mne ještě podržel, znovu mi potřásl rukou a takovým šťastným pohledem, že jsem uznala jeho aristokracii se na mne podíval. Nebo alespoň mně to tak přišlo.

Na koncertě jsem si jej tolik neužila, sice jsem na něj viděla, ale byla jsem blíž Teruovi s Masashim a cítila jsem, že je správné prokazovat úctu jim, než je ignorovat a pořád pozorovat Kamija. I přesto mám dojem, že jsem si sáhla na jeho ruku i při koncertu.

A vím, že něčemu jsem se příjemně zasmála při koncert - nevím čemu.

Dělal úžasný fanservis s Teruem - tak mu chytl bradu, jako kdyby ho chtěl políbit. Opravdu hřejivé. A dojalo mne, když vzpomenul Jasmine You.

Určitě nebudu lhát, když řeknu, že Kamijovi se koncert líbil a to, co nám říkal, nebyly jen prázdné fráze, co se opakují na každém koncertu. Uctívali jsme ho dost, křičeli jsme na jejich oslavu dost. Kamija jsem skutečně nijak nezanedbala a mám dobrý pocit z toho, že přesto na jakém jsem byla místě, jsem mu dala co nejvíc.

Hizaki a Yuki - u nich tohle nemůžu říct. Yuki se schovával za bubny a Hizaki byl na druhé straně. Tudíž příliš nemůžu o nich mluvit.

Jednu dobu jsem se dívala na Yukiho, když byl dobře osvětlený a v tom oparu mi připadal nadpřirozený a krásný. Mám moc ráda jeho úsměv. A také naprosto zbožňuji způsob, jakým podává ruku - on ji nepodá, ale většinou jen tak plácá po rukách (už minule jsem si toho všimla). Plácl i mou ruku při koncertě, A to, jak se u toho vždy pobaveně směje!

Po koncertu mi řekl německy děkuji, myslím, že mi i druhou rukou přiklopil tu mou při potřásání, ale moc si nejsem jistá, protože jsem se zadívala na jeho úsměv a do jeho očí a byla ztracená. Hluboce jsem se mu přitom uklonila. A byla strašně ráda z toho, že on vypadal, že je rád a že ho to baví.

U Hizakiho jsem bohužel nedosáhla na látku sukně, když seděl na kraji. Bohužel. Ale na druhou stranu jeho jsem si užila minulý koncert dost. A možná proto mi ze všech byl nejznámější a nevyvolával tolik potřeby jej poznat.

Nemusím snad říkat, jak nádherný byl!

Po koncertu seděl jako první. Laškovala jsem s myšlenkou, že si před něj kleknu a řeknu mu nějakou poklonu - nakonec zvítězilo, že ode mne by ji asi neocenil, přece jen nejsem šlechtic a on není půvabná dívka. Ale... měla jsem tak velkou chuť. Na sobě měl nádherný kabátek, který jsem na něm myslím již viděla a zamilovala si jej v něm.

Tak jsem se mu pouze tedy uklonila a vychutnala si tu krátkou chvilku, kdy byl na světě jen pro mne. ;)

Teru a Masashi si rozhodně nemohou ztěžovat, že byli přehlíženi. Skutečně hlavně Teru tam měl svůj kout uctívačů, kteří dělali všechno možné i nemožné, aby jej potěšili a on se tak roztomile smál, jak je to pro něj typické. Kdykoliv k nám přišel blíž, tak jsem smyslu zbavení šli za ním a ukazovali jsme, jak moc jej zbožňujeme.

Byla možnost si sáhnout na jeho bříško a stehno, bohužel já v té době byla na špatném místě, a tak jsem jen měla jeho ruku, ale zato na nějakou tu chvilku. Dokonce se skoro na konci k nám natáhl tak, že málem byl vtažen za námi. Ale za to mohl on, protože chtěl dosáhnout co nejdále (D ovšem byla připravena ho zachytit a bránit před všemi, co by mu chtěli ublížit nebo se jej jen trochu hruběji dotknout a to nejen proto, že by nás jinak Kamijo všechny seřval, co tam děláme a že ten kostým byl drahý xD).

A pak přišla nejroztomilejší chvíle, kdy se zapřel rukou o Masashiho koleno a držel se, aby nespadl a Masashi se tvářil stylem: "mno tak jo, jak chceš, ještě by tě nám poničili". Milovala jsem je v tu dobu oba a musela se tomu smát.

Oni se skutečně dokonale doplňovali! Masashi jako temnota sama a Teru jako to nejroztomilejší žabátko, které je princem. Ten jeho úsměv~ A to jaké je tintítko oproti velkému Masashimu!

Několikrát si všiml mého srdíčka, co jsem na něj ukazovala a několikrát mi pokývl "dobře to děláš". Je neuvěřitelně příjemné cítit, jak se hudebníkovi líbí koncert a jak se baví. Naplňuje to krásným pocitem, že opravdu jsem pro jednou na místě, kde mám být a má existence pro ty chvíle není zbytečná, ač jsem jen jedním z davu.

Při potřásání rukou tentokrát s ním byl dotyk "jen" usměvavý a roztomilý, nikoliv tak blízký jako minule, když jsme si mávali.

Mno a na konec Masashi. Heh. Ono, asi jsem byla deprimovaná z toho, že jsem mu minule nemohla projevovat svou přízeň, tak tentokrát jsem hystericky ječela Masashi a pořád se na něj otáčela. Byly chvíle, kdy skutečně to bylo jen já a on a zbytek kapely neexistoval. Masashi je takový strašně zvláštní - nemohu říct, že je hezký, ani můj typ... ale mé sympatie si získal ještě ve tmě, když mu cukaly koutky, když jsem mu na prvním koncertě ukazovala, že se mi líbí, jak hraje, ale tak, aby to neviděl Kamijo. To mne s ním sblížilo a tak ho mám hodně ráda.

Nejúžasnější pro mne byla chvíle, kdy Teru přešel na jeho post, ale dopředu a on se dostal úplně do boku dozadu. Všichni se dívali na Terua a já jediná stále prokazovala náklonnost Masashimu. S téměř stoprocentní jistotou mohu říct, že si mne všiml a díval se na mne. Tak jsem mu ukázala srdíčko. On se rozhlédl, zda to nemyslím na někoho jiného, pak se znovu podíval na mne a já jsem mu ukázala, že to skutečně bylo na něj. A tím jsem ho zastrašila. xD *D se začala smát*

Nevím, na začátku koncertu mi přišlo, že se na mne obracel a několikrát se na mne podíval - aby ne, když jsem křičela "Masashííí~" - (snad se nedíval na toho mi známého Maďara, co tam byl taky, to by mne naštvalo!!!), ale ke konci jsem cítila takový odstup. Asi jsem se mu skutečně nelíbila. Zase je má láska jen jednostranná *D smutně; Mana: "Co bys čekala jiného?" D: "Ano, jsem mužem jen v duši." Ego se mužně naparuje a ukazuje svaly* I přesto mám pocit, že jsem jeho ruku měla ve své i na koncertu, nejen po něm.

Vtipně vyplazoval jazyk!

Toužila jsem chytnout jeho růži, ale bohužel. Trsátko - nic. A když házel flašku, určitě mne slyšel, protože ji hodil mým směrem, ale narazila na něčí ruku a odhodila se dopředu. Tak nemám nic...

Potřásání rukou bylo také zábavné. Chytl mi mou ruku, přiklopil ji svou, a až pak se na mne podíval. Možná je to jen můj pocit, ale zdálo se mi, že mne poznal a trochu ucukl - to je ta chvíle, kdy si j-rocker řekne: "to je ta fanatická" a Masashi si mohl dodat: "Teru mne asi před ní nezachrání!" xD

Dobře, slibuji ti Masashi, že příště budu působit mnohem méně nebezpečně a zalíbím se ti víc. ;)

Strašně mne mrzí, že mne nenapadlo říct si o obětí! Protože skutečně by mne zajímalo, jaké by to bylo se objímat s velkým Masashim. A také se škodolibě směji sobě, co kdybych se ho zeptala a on utekl. xD

To je asi vše, co jsem chtěla o koncertu říct.

Jediné, co mne mrzí, je, že nic neumím - třeba Nex jim dávala kreslené čibíky a prý na ně byly krásné reakce; kdybych byla schopnější v jazycích, mohla bych jim něco říct (pokud by mne napadla co *Ego: "Kdybys byla podnětnější!"*) a celkově... Mám zvrácenou logiku, když jsem si říkala, že je zbytečné jim darovat nějaký šperk, že určitě mají dražší a cetku, co bych jim dala, by neocenili.

I v tomhle jde poznat má nálada. Nu což, koncert byl i přes ni krásný... protože to byli Versailles.