Koncert Dir en grey 2011 - Budapešť

srpen 2011

...aneb "Aou iech ach eee~" nebo také "Vyhřezlá střeva~" ;)

Pokud jsem nebyla spokojená s koncertem Gackta, tak Dir en grey... bože můj, Dir en grey. *smích - asi ještě stále není připravená o tom mluvit* Bylo to naprosto naprosté! Od pekla po soudek piva. :)

Cesta, příjezd a tak...

Takže do Budapeště jsem se tentokrát vydala s dalšími šesti lidmi a sešla se opravdu skvělá společnost. Docestovali jsme den předem, zahráli jsme si moji (užasnou ;)) hru a celkově se dobře bavili. I když nás přepadla lenost a nechtělo se nám zdolávat den předem cestu z Nepliegetu k 202, která měla cca 10 kilometrů. Jen jsme si koupili lístky na městskou dopravu a rozhodli se, že další den vyrazíme kolem osmé, abychom tam na devět byli.

Důležité ovšem je, že jsme začali s jistým způsobem mluvy, který nás neopustil. Tedy - protože Slovensko-Maďarské spory nejsou nejlepší, vtipně jsme začali používat slova, v kterých je "ř", abychom se odlišili. XD Nejprve jen v přítomnosti Maďarů, posléze nás to začalo bavit, tudíž vznikaly věty jako:

"Řezník řezal Řehoře v křoví..." nebo "zuřivě vařil tuřín"... a podobně, skutečně jich bylo hodně, bavili jsme se tím kamkoliv jsme šli. Ovšem nejvíce se usadilo nejdrsnější "vyhřezlá střeva" a pravda dále: tuřín, řízek, kuře...

Další den jsme se tedy úspěšně dopravili ke klubu 202 - půl cesty na černo, ale co...

pozn. Stále jsme chodili kolem Kamijova domu a obrázku Many kulturisty xD

Čekání

Zjistili jsme, že naše představa o zakázaném kempování nějak neplatí a někteří tam dokonce byli šest dní (taky měli takovou vůni a podle toho také první odpadli na koncertu). Čísla ovšem tentokrát byly do padesáti a nevím, zda se na ně nakonec bralo ohledy. Mno co, my čísla neměli, i když jsme mohli být někde kolem padesátky.

Nějakou tu hodinu se nic nedělo, pak nás pustili do areálu klubu, kde jsme měli svůj český koutek. Tam jsme podepisovali vlajku, kterou jsem vyráběla. A tak celkově se bavili - oni Maďaři vypadali nějací přešlí, jen my jsme se pořád smáli. Ovšem to bylo také "vyhřezlými střevy" pravda. A taky takovými průpovídkami jako když pak v té tlačenici před pouštěním jsem začala dělat "kimochii" a "motto", protože se na mne lepila blondýnka, která se přestala lepit, až když Nexie použila to, čím mne jednou rozesmáli Maďarky "don't touch my girlfriend" xD

Pak přijel tourbus, napřed jsme jej uvítali z jedné strany, poté našli místo, kde jsme je viděli jít po schodech do klubu. Heh. Nejprve prošla skupinka Kaoru, Toshiya a Kyo - Kya si nikdo nevšiml, nebo aspoň má reakce na něj byla pro mne typická: "Co to je za staffáka s tou rouškou?" Když již vím, že to byl Kyo, tak ano, zahlédla jsem ho, ale prostě Kaoru a Toshiya (Toshiya tak stydlivě zamával, když zaslechl své jméno, když se mu Miyoko snažila předat plyšáka, stejně zamával i v Praze) jej zastínili. Hlavně tedy Toshiya, protože prostě Toshiya... *dlouze se odmlčí* Poté Shinya (má úžasná stehna, jsem se mu nemohla dívat jinam než na stehna). Die nevyšel - ten se do klubu teleportoval (xD): je několik verzí, buď jsme ho přehlídli, nebo o nějaké hodiny posléze se propašoval zahalený v mikině (takové individuum prý vešlo, když jsem zrovna byla zády několik hodin posléze).

Ale ty konspirační teorie, proč Die nepřišel *smích* - nejlepší představa, jak jej vyložili v hospodě po cestě a on si to pak nakráčí maskovaný mezi fanoušky jako kdyby se nechumelilo. XD K tomu jsme také si představovali, že určitě teď jede Die stejnou tramvají, a jak by to vypadalo, když bychom jej potkali. A vzpomnělo se mé, že bych šla "odspodu" - já to myslela jako, že bych si před něj lehla a vzdala mu úctu, oni zase pochopili, že bych ho ošahávala (celkově tam ze mě dělali úchyla :( ... ) xD

Po Diru nesl někdo jejich kostýmy a tam byla Toshiyova sukně a Kyova adidaska a já na Scope: "natoč tu sukni, natoč tu sukni" - protože kdo má možnost vidět Toshiyovu sukni z Toshiyi svlečenou, že? Mno a Kyova bedna byla také úžasná, protože ta bedna je prostě tak známá, až se člověk cítí, že je doma, když ji vidí.

Ještě nebyly ani čtyři hodiny, kdy se začala plnit řada. Podařilo se nám vcelku dostat dopředu, ovšem pak se tam sáčkovali z boku a tak - když se začalo pouštět - vevnitř jsem plnila sedmou řadu. Ovšem čekání v řadě bylo zábavné, protože "vyhřezlá střeva"...

A málem bych zapomněla, natáčeli jsme rozhovor s nějakou "rocktv" nebo něčím takovým někdy kolem té čtvrté hodiny. Divili se, že jedeme až z Česka, ptali se, od kdy tam jsme a tak... také chtěli znát příběh králíčka, kterého chtěla dát Miyoko Toshiyovi, aby se zase usmíval. Mno... a pak přišla řada na to, co bychom chtěli vzkázat Dir en grey, my jsme to odpočítali a všichni telepaticky (stejnou telepatií, jakou používá Kaoru *pozor na něj xD*) zařvali: "Vyhřezlá střeva"...

Koncert

Tedy jsem začínala asi v sedmé řadě vprostřed, takže největší peklo. Společně se Scope jsme pokračovali hlouběji až do asi čtvrté. Huh. Bylo tam opravdu děsivě, ono už dlouho jsem nezažila tak pořádné peklo a není se čemu divit, že přestože securiťáci polévali vodou a dávali napít, tak to tam padalo jak hrušky (nejspíše hlavně ti, kteří tam čekali 6 dní, že...)

O samotném koncertu... zatraceně těžko se to popisuje. Ten pocit, když přišli na pódium, ta síla davu, jak se celý ještě víc stlačil a chtěl je... a to čím déle to trvalo, tím víc je chtěl. Naprosto správná atmosféra pro někoho, jako jsou Dir en grey, živočišnost a fanatismus.

Ale je se čemu divit? Není.

Měla jsem výhled na všechny členy.

Hned ze začátku se na mne podíval Toshiya. Toshiya byl takovým zabíjákem mé pozornosti, protože sic jsem první písničky nejen odzpívala, ale i odskákala a odeřvala, tak... kdykoliv můj pohled padl na Toshiyu, já se naprosto zasekla, a prostě jsem jen hleděla. Dívala jsem se na jeho neskutečný výraz, do jeho očí, studovala jsem nos, vlasy do tváře, ústa, hluboký výstřih, náhrdelníky, neuvěřitelné dokonalý stín svalů na ruce a celkově pohyby. Myslím, že je to teď novější gesto, kdy zezadu bouchal do basskytary a trochu mi to připomínalo Kya, který si mikrofonem bije do hrudi. Tohle nové gesto je dokonalé.

Už při minulých Diru jsem psala, že Toshiya láká a to dělá stále. A nejde tomu vzdorovat, když Toshiya láká, tak prostě rozkáže ke mně a všichni to splníme.

A také jsem zjistila, že pokud zemřu, tak chci, aby mi na pohřbě pustili záznam Toshiyovi hry na bassu, protože to mé srdce znovu roztluče. Jak to tak dunělo celým mým tělem, tak jediná myšlenka byla - zatraceně, já neumírám nedostatkem kyslíku nebo vysokým tlakem, ale jen srdce tluče podle Toshiyi, na to nejsem zvyklá, ale zvyknu si, protože je to úžasné!

Trochu jsem se sama sobě smála (v pekle), když jsem si vysvětlovala "02" na Toshiyově basskytaře jako "my s Kaoru jsme pár". xD

A na konci, gesto které udělal, že hodí, ale nehodil, a pak se tak krásně rozesmál. *došly jí slova* Toshiya byl Toshiya a Toshiya je titán a tady je zatraceně málo místa, abych napsala epos o něm. A musí se víc usmívat, Miyoko má pravdu, protože Toshiyův úsměv vyplatí jakékoliv strádání, které člověk mohl zažít.

dodatek *náhle si vzpoměla*: Zapomněla jsem úplně zmínit, že nejen, že mne Toshiya polil vodou, ale že mi stříkl pivo do oka! (zvláštní, že i Miyoko a Míši do toho samého pravého oka xD -> uctívači s páskou, yaaay *smích*)

I přesto jsem se - ač to tak nevypadá - většinu času dívala spíše na Kya. Sice není normální ho nazývat prorokem, ale co jiného je, hmm? Kdybych chtěla ztělesnit boha, tak bude vypadat jako Kyo na své bedýnce. Protože vypadá jako socha Spasitele, naprosto odpovídá té představě. Když dělá svá gesta, nechává nás studovat tetování.

Když se pak položil na bednu, vyvstalo mi v mysli jediné: "tohle je porno, které chci vidět", ač měl na sobě tepláky, tak jeho pozice a to, jak celý vypadal. Bylo to zatraceně moc erotické tím svým určitým způsobem, jakým Kyo může být. Stejně tak taneční choreografie - nechápu, jak někdo někdy mohl se vyslovit, že to Kyo neumí. Zatraceně moc umí!

Byl tu i Kyo, který plival. Potetovaný Kyo. Kyo, který se tajemně usmíval. To všechno, dokonalá hra lidské mimiky a gest, všem nám vyprávěl příběhy svých textů, ukazoval nám ten tolik fascinující svět. A my jsme mohli jen přijímat, zpívat s ním a nebo se nechat unášet jeho hlasem.

V jednom okamžiku jsem ovšem slyšela hodně špatně, což mne mrzí. I tak, jsem si zazpívala většinu písniček. Mlčela jsem vlastně jen ve chvíle, kdy jsem fascinovaně pozorovala Toshiyu, protože to jsem se opravdu na nic nezmohla.

Kyo také plival vodu, automaticky jsem otevřela pusu a říkala si, že alespoň kapička jeho slin a budu šťastná. Když jsem vyprávěla zážitky z minulých Diru, tak fáze "plivání" připadala posluchačům vždy nejméně "chutná".

A pro zasmání, Scope tvrdí, že Kyo zpíval "tuřín" xD, to bude ta Dir en grey telepatie. ;)

Daisuke má úžasné vlasy. Tolik jsem se těšila, že když ho uvidím vcházet do klubu, tak si budu moci prohlédnout jeho vlasy, ale nakonec jsem mohla až na koncertu. Ovšem ty vlasy se chovají naprosto dokonale a Die je svým způsobem energický. Úžasný byl moment, kdy se s Kaoru vyměnili a Die si užíval na druhé straně (tedy na té, u které jsem byla blíž) a zpátky se dostával takovým odskakováním, pak tam přišel Kaoru, který jej málem svou "drsnou" chůzí smetl jako buldozer. Zdá se mi, že někdy v průběhu Kyo na Daisukeho ukázal a také, že Die se něco otáčel na Shinyu. Mrzí mne, že jsem mu nebyla tolik blízko, abych si mohla užít jeho úsměvů víc, ovšem bohužel nemůžeme pobíhat z jedné strany na druhou a všichni se obsáhnout dokonale nedají. Ovšem vynahradil mi to po koncertě.

A Kaoru... Když se mi podařilo se dostat přes Toshiyu (a že to bylo nadlidské odtrhnout z něj pohled), tak jsem se cítila hrdá, protože Kaoru byl spokojený. Tvářil se, že přesně tak to má být a to je to nejlepší, co může poskytnout leader-sama fanouškům.

Úplně mne dostalo, když se na mne podíval - já zrovna jsem měla klidnější stav - a vyčetl mi pohledem, že nejsem "živočišná", tak jsem začala a on spokojeně kývl "takhle to má být". To ve mne vyvolalo dost dlouhý záchvat aktivity.

Ono totiž skutečně tam nebylo moc příjemně, co se tělesného stavu týče, vlastně co jsme se bavili, tak jsme se drželi, protože jsem si řekli, že přece nemůže ztratit místo, nemůžeme si udělat ostudu a vlastně... mé srdce bylo pod Toshiyovými rozkazy a Kaoru zase rozkazoval mým rukám, takže nebyla možnost omdlít.

Kaoru měl své výrazy, typicky Kaoruovské. Na hrudi se mu houpal kříž. A já nevím, jak to vystihnout, ale prostě měl své kouzlo, připadal mi jako Kaoru z starších fotek, když ještě měl fialové vlasy, taková občas kachnička. Před dvěma lety se mi to nepodařilo zachytit, tak teď jsem spokojená.

Jen mne mrzí, že jsem neviděla, zda má "ty" boty.

O Shinyu jsem jen párkrát zavadila pohledem. Vždy mi sběhl pohled na Kya, když jsem se snažila dívat dozadu na bubny.

Nevím, zda se dá v celém koncertu najít ta nejúžasnější chvíle, protože byl naprosto dokonalý od prvního tónu po ty dvě hodiny ráno. Ovšem když hráli Ain't Afraid to Die, tak to byla přesně ta chvíle, kdy jsem si říkala, kdybych byla schopná plakat, tak je to teď. Nikdy jsem si nemyslila, že to uslyším naživo. I teď se prostě chvěji, když tak přemýšlím, že jsem si to s Kyem zazpívala, že jsem to cítila, slyšela. *tohle je konec, D se hned tak nevzpamatuje a nezačne psát dál*

Jak řekli "last song", tak jsem měla chuť řvát, že prostě ne, ale nemohla jem, protože by to bylo nevděčné. Nechtěla jsem je nechat odejít. I kdyby mne dalších deset minut mělo zabít, tak bych je těch deset minut nenechala odejít. Ovšem oni odešli... tak krásní, navždy legendami a ztělesněním něčeho neuchopitelného, co splnilo sny a dalo mnohem víc, než v co se člověk odvažoval doufat.

Jakmile odešel i Die s tím jeho úsměvem, vrhla jsem se na zem a šmátrala tak dlouho, dokud jsem neulovila Toshiyovo trsátko. *držela ho v dlani a i přesto tomu nemohla uvěřit*

Co jsem opomněla říct, že vlajka byla hozena Scope a králíček za Toshiyou také doputoval. Jiná skupina Čechů měla krtečky a další vlajku.

Poté...

Koupili jsme si věci, já mám tričko a mikinu. Je úplně v úžasné barvě - moje oblíbená přechodová tmavější starorůžovo-fialová se sníženým barevným kontrastem. A je na ní - a nikdo mi to nevymluví - Toshiya. Mohla jsem si toho koupit víc, ještě mi zbyly forinty, ale nějak jsem nebyla schopna se rozhodnout/přemýšlet.

Čekali jsme venku v našem českém koutku a předávali si zážitky.

Shinya, Toshiya, Kaoru a Die vycházeli společně. Zase jsme stáli na tom místě, kde jsme je viděli přímo odcházet. Všichni volali první tři, ovšem já jsem nemohla jinak, než úplně sama, roztřeseným hlasem na posledního Die zavolat: "Daisu-ke" a to vcelku tak nějak potichu, najednou jsem se necítila vůbec jistá, že mám právo na tu bytost volat. A on to slyšel. Zamával.

To bylo úžasné... tak zatraceně úžasné. On s těmi jeho vlasy a úsměvem zamával, protože jsem ho zavolala. *zvedne pohled k nebi a usmívá se*

Na Kya se muselo čekat dlouho, dokonce oddělali hrazení a naše nepočetná skupinka tam stála a nic nás od něj nedělilo, jen ta úcta a naprostá oddanost, že bychom mu nikdy nechtěli ublížit a vůbec jej vylekat. To poděkování byla srozumitelné, ale nekřičeli jsme. Všichni fascinování tím, jak někdo tak drobný může nás tolik ovládat.

...

Chtěli jsme počkat na odjezd tourbusu, ale trvalo to dlouho, protože nějaký z majitelů klubu, či někdo takový, měl oslavu narozenin (a já jsem si říkala, co je to za čokoládový dort, co nesli do tourbusu) a Die popíjel.

Ale díky tomu jsme měli možnost si promluvit s tím jejich dlouhovlasým staffákem *u kterého si D nezapamatovala jméno, protože D si jména nepamatuje* (Rickem?). Ten rozhovor byl drsný. Nejdřív jsme (D ne, protože D anglicky nemluví, ale Scope ano, Nexi, a pak ti z jiné skupiny) mu ukázali, že jsem tam zůstali de facto jen Češi a to nás tam rozhodně nebylo málo. A pak se mluvilo - neslyšela jsem celý rozhovor. Ovšem probíralo se české pivo a celkově pití. Také mu Nexi říkala, aby řekl "vyhřezlá střeva" a znělo to přesně tak, jak to má znít - naprosto drsně! xD Ale "řízek" mu šel lépe. Yaay. Dozvěděli jsme se, jak je to s plyšáky a vlajkami. Prý měl krteček úspěch a Shinya si s ním hrál.

A také česká skupinka dostala nejprve nějaká piva a pak celý soudek - směšné je, že to byl německý dar pro Dir en grey, takže čeští fanoušci dostali dar od německých xDDD.

Mno a tohle samo o sobě velice příjemné popovídání si a dostání se blíž, bylo ukončeno naprostým vyvrcholením, když se Die vracel do tourbusu a my tam čekali. Chtěl jít za námi, trochu se kolébal, ale byl tak úžasně rozesmátý. Ovšem jeden staffák jej musel chytit kolem ramen a stáhnout ho, protože on za námi skutečně chtěl. Tak nám zamával.

Byla to naše soukromá česká after party. Neskutečné.

Nakonec tourbus odjel, ale Diru nám toho stihli za jediný večer dát tolik! Lituji, že nejedu na žádný další koncert - měla jsem místo Gackta zvolit Dir en grey v Krakově.

Cesta zpět na ubytovnu

Zakončím to jen takovým nezapomenutelným zážitkem, kdy jsme šli asi od dvou do čtyř 10 kilometrů zpět na ubytovnu a byli naprosto mimo. Nevadí, že nohy bolí, ale prostě... to byl ten správný fangirlingovský deseti kilometrový pochod. "Kaoru a Toshiya v našem hostelu - íííííí," (= představa, kterou se D povzbuzovala a běžela směrem k hostelu) *smích*. Nebo také jsme se bavili jen o tom proužku, co si nechává Toshiya mezi ponožkami a legínami a já na Miyoko "on je taková stydlivá a sličná... pana ne." A že se Kaoru podobá Toshiyově matce xDDD. A celkově... Kdo bude poslední, bude Jon. *kroutí nad nimi hlavou*

Závěrem není, co dodat, i když nevěřím, že jsem vypsala všechno, určitě jsem spoustu toho zapomněla, pokaždé, když si to čtu, vpisuji další a další poznatky. Zhodnocení? Nedá se napsat. Žádná slova nejsou dostatečná, abych vystihla, jak neuvěřitelné to bylo.

Doufám, že brzy znovu (čeká nás práce, ale třeba se podaří skutečně je znovu nalákat do České republiky) a lituji, že bohužel ne v příštích dnech.

Snad budou brzy videa a fotky od Scope, a nebo se objeví na youtube to, jak jedna přede mnou dívka natáčela celou dobu Toshiyu a druhá zase Kya.