Mezi budovami

říjen 2012

Anotace: Sedla jsem si před národní technickou knihovnu, přečetla si návod na laboratorky do chemie, a pak chvíli psala.

Mezi budovami

Vysoké šedé budovy a jednobarevné nebe.

Bezradné dítě mezi nimi kráčelo nejistě, jako kdyby se krčilo v koutě a zakrývalo si uši, zavíralo oči, aby neexistovalo nic, co je kolem něj. Ve strachu. V pocitu osamění. Vítr kreslil listím obrazce na chodníku kolem dětského hřiště. Ale dítě se dívalo jen do země.

Přistoupila k němu panenka.

- Jsi samo, dítě? Viděla jsem tě hrát si se svým stínem, avšak teď je pryč... - promluvila na něj mystickým hlasem a pohybem kloubové ruky obsáhla celý svět.

- Utekl mi, - pravilo dítě.

Podívalo se na baculatou porcelánovou tvář panenky a zatočil se s ním svět, když spatřilo vlastní duši v prázdných černých očích.

Panenka se natáhla k dítěti a pohladila ho po tváři, stírala tak slzy, které nikdy nebyly proplakány. Pak sáhla dítěti na hruď kloubovými prstíky a zamumlala si sama pro sebe, že hledá stříbrný klíček od skříňky. - Ty slušné dítě, copak si netoužíš hrát? - tázala se dítěte něžně.

To pokrčilo rameny a lhostejně se zadívalo k dětskému hřišti. - Chci... ale jen stín si se mnou chtěl hrát. - proneslo smutně. Vzpomínalo, jak dobře mu bylo s vlastním stíněm. Skotačil kolem něj v roztodivných tvarech a utíkal vždy několik kroků napřed, aby popohnal dítě k životu.

- Pojď, najdeme ho. - řekla panenka a chytila dítě za ruku.

Scházeli ulici a hledali stín.

Panenka sledovala dítě a poočku hledala, kde schovává klíč. Loudila ho z jeho kapes, avšak tam nebyl. Dítě si ničeho nevšímalo, šlo ulicí a pozorovalo chodník, nevnímajíc nic kol něj.

Nezaplakalo, když stín nebyl nazelen. - Teď budu muset hrát hry jiných dětí, - povzdychlo si smířeně, když se vzdalo naděje, že stín naleznou.

- Tak si hraj se mnou, - šeptala panenka a tahala ho žádostivě za rukáv.

Dítě si ji prohlédlo, ale neodpovědělo.

- Prosím, hraj si se mnou a dej mi klíček, - naléhala panenka, hlavu přitom naklonila na stranu.

Na prosby nebylo odpovědi. Dítě poslouchalo její hlas a dívalo se do očích, v nichž bylo tolik temnoty. Chtělo vidět na oplátku za svou duši tu její.

- Ani když si s tebou budu hrát, nebudeš mi patřit, - smutnilo dítě a pozorovalo ji s obavami. - Utečeš jako stín... a to stín byl můj! - smiřovalo se dítě se svým osudem. Ale podávalo do její drobné dlaně klíček, protože ona byla ta jediná, s kým mohlo dítě si hrát své hry.

- Dívej se, co umím, - rozzářila se panenka a začala předvádět tanec, který by se světu nelíbil, jen dítě pro jeho krásu samo se začalo usmívat.

Vzala stříbrný klíček a otevřela skříňku. Svět se zalil city a panenka jimi proplétala pouliční lampy lemující cestu. Kreslila do nich, tvarovala svou pavučinku a brnkala jemnou hubdu.

Dítě stálo uprostřed toho všeho a poprvé vidělo, co je kolem něj.

To v jeho hrudi byla skříňka lesknoucí se jako měsíc.

Avšak panenka tančila a tvořila jen chvíli. Jakmile se dítě chytilo do vlákna vlastních citů, přestala.

Vrátila klíček.

A rozutíkala se pryč.

Cestou upadla a její porcelán se roztříštil na nekonečně střípků. A mezi nimi zůstala jen stříbrná pavučinka a smějící se malý pavouček.

Dítě poprvé zaplakalo nad sebou lítostí a jeho slzy byly černé. To plakalo svou duši.