únor 2013
Anotace: Protože tohle chci říct. A ke stylu - stydím se za nenechání textu celočeského, ovšem chtěla jsem přímo citovat.
Protože krvácíš s měsícem jako já...
Vše je tak, jak má být - špatně.
Venku sníh roztál, brzy se rozední a po spřízněných duších zbylo jen prázdno.
-Soulmates never die1- Opravdu? Není slzy, když ji nemá kdo setřít z tváře.
V krabičce zbývají dvě poslední cigarety - ty ostatní padly za oběť hloubce mých děsů. To opravdu tolikrát bylo třeba zemřít?
A nenarodit se znovu.
Ne! Narodit.
Znovu každé ráno.
-Vidíš... tenkrát mohlo vonět ráno kávou jak u umělců. Místo toho zasmrádlo tvým strachem.-
A vysmát se sobě v kresbách na vlastním těle, jejichž vznik se nezapomíná. Že tu duše byla. A hledala tu spřízněnou.
Aby pro ni vystavěla paláce a byla obdivována jako žádná jiná.
Ty a já... tolikrát kolotoč. Bolest a závrať. Více úsměvů, na které se zapomíná, protože po nich nezůstávají jizvy.
Ani ty... ani já.
Tolikrát různé ty.
A jen jednou já, co neobjímám pevně a neříkám -neodcházej- mezi svými rozkazy. Nelíbám. Nehladím.
Myslím na tebe a nerozumím, kam -to- v tobě zmizelo.
A myslím i na tebe, že beze mne se rozpadáš a plaveš v hnilobě, co zbyla po mně a teče ti z ran, které jen já mohu zacelit, protože ty kusy tvého masa vyrvala má lhostejnost.
Dnes o tobě, jak nikdy dříve: zamilovaně snad, a přece s chladnou tváří. Kdyby nebylo vše tak, jak má být - růže by dokazovala lásku a dárky nikdy neskončily v koši.
Tiše pro tebe, aby nebylo slyšet, co chci říct.
Že ty vedle mne. Tehdy. Tvá duše vězněná stejně jako má. Ale ta má neschopná vidět tebe jako mne. Pochopit totožnou ztracenost.
Toužíš po polibcích. Líbej si je a noř se hlouběji do hniloby. Nechej je nořit se hlouběji do tebe! Tvá krása uvadla ve lžích.
A má... vadne, kolikrát se oddáš jiným.
Jsi to ty, na koho teď myslím. A pokud čteš, tak můžeš doufat stejně jako já, že ve slovech jsi ty. Já doufám, že ve vší ztrátě, bolesti a umělci... mluvíš o mně. Aby nebylo zapomenuto, že náš příběh nebyl ukončen.
Ale již není třeba ho vyprávět.
Protože se nechci točit.
Tvé lži vzaly tobě hřejivost. A nyní si hraješ na můj chlad a všichni se ti smějí. Vymýšlíš si. I tehdy to bylo tak. Zapomínáš, že já tehdy i teď nic neskrývám a nelžu. Myslíš, že tvé nahé tělo ztratí pachuť, když jej vykreslíš smilstvem. Říkám, že začpí ještě víc.
Jen já lituji téhle zbytečné hry. Nepronikneš do mne, nestaneš se mnou. Jen ztratíš to, co bylo na tobě mé. A v hnilobě budeš děvka, ne umělec.
A já... zůstanu v chladu.
Vysmívá se mi černý pavouk v rohu místnosti a chybí mi stín. Tak tady jsem. A bez snů.
Nebudeš mnou - nerozumíš, jaké to je.
Nebudeš se mnou - nerozumím, co žádáš.
Tak si to zopakuj!
A přestaň se ponižovat.
Venku sníh roztál, brzy se rozední a po spřízněných duších zbylo jen prázdno.
-Soulmates never die1- Opravdu? Není slzy, když ji nemá kdo setřít z tváře.
V krabičce zbývají dvě poslední cigarety - ty ostatní padly za oběť hloubce mých děsů. To opravdu tolikrát bylo třeba zemřít?
A nenarodit se znovu.
Ne! Narodit.
Znovu každé ráno.
-Vidíš... tenkrát mohlo vonět ráno kávou jak u umělců. Místo toho zasmrádlo tvým strachem.-
A vysmát se sobě v kresbách na vlastním těle, jejichž vznik se nezapomíná. Že tu duše byla. A hledala tu spřízněnou.
Aby pro ni vystavěla paláce a byla obdivována jako žádná jiná.
Ty a já... tolikrát kolotoč. Bolest a závrať. Více úsměvů, na které se zapomíná, protože po nich nezůstávají jizvy.
Ani ty... ani já.
Tolikrát různé ty.
A jen jednou já, co neobjímám pevně a neříkám -neodcházej- mezi svými rozkazy. Nelíbám. Nehladím.
Myslím na tebe a nerozumím, kam -to- v tobě zmizelo.
A myslím i na tebe, že beze mne se rozpadáš a plaveš v hnilobě, co zbyla po mně a teče ti z ran, které jen já mohu zacelit, protože ty kusy tvého masa vyrvala má lhostejnost.
Dnes o tobě, jak nikdy dříve: zamilovaně snad, a přece s chladnou tváří. Kdyby nebylo vše tak, jak má být - růže by dokazovala lásku a dárky nikdy neskončily v koši.
Tiše pro tebe, aby nebylo slyšet, co chci říct.
Že ty vedle mne. Tehdy. Tvá duše vězněná stejně jako má. Ale ta má neschopná vidět tebe jako mne. Pochopit totožnou ztracenost.
Toužíš po polibcích. Líbej si je a noř se hlouběji do hniloby. Nechej je nořit se hlouběji do tebe! Tvá krása uvadla ve lžích.
A má... vadne, kolikrát se oddáš jiným.
Jsi to ty, na koho teď myslím. A pokud čteš, tak můžeš doufat stejně jako já, že ve slovech jsi ty. Já doufám, že ve vší ztrátě, bolesti a umělci... mluvíš o mně. Aby nebylo zapomenuto, že náš příběh nebyl ukončen.
Ale již není třeba ho vyprávět.
Protože se nechci točit.
Tvé lži vzaly tobě hřejivost. A nyní si hraješ na můj chlad a všichni se ti smějí. Vymýšlíš si. I tehdy to bylo tak. Zapomínáš, že já tehdy i teď nic neskrývám a nelžu. Myslíš, že tvé nahé tělo ztratí pachuť, když jej vykreslíš smilstvem. Říkám, že začpí ještě víc.
Jen já lituji téhle zbytečné hry. Nepronikneš do mne, nestaneš se mnou. Jen ztratíš to, co bylo na tobě mé. A v hnilobě budeš děvka, ne umělec.
A já... zůstanu v chladu.
Vysmívá se mi černý pavouk v rohu místnosti a chybí mi stín. Tak tady jsem. A bez snů.
Nebudeš mnou - nerozumíš, jaké to je.
Nebudeš se mnou - nerozumím, co žádáš.
Tak si to zopakuj!
A přestaň se ponižovat.
Hledáš mne. Zapomeň.
Ale dál mi patři -Omae wa watashi no petto da2-, aby tě nepohltila hniloba. Chci tě mít navždy. Pro tebe.
Ne kvůli sobě.
Ne kvůli sobě.
___
1 Placebo
2 Iason Mink, Ai no Kusabi
Žádné komentáře:
Okomentovat