Mlhavé přiznání

srpen 2011

Anotace: Pustila jsem si píseň, chvíli se v ní topila, napsala několik málo slov.

Mlhavé přiznání

Již nenechám duši rozechvět nejčernější tmou, jaká se skrývá vždy v hloubce a pravých citech. Teď začínám mluvit o světle. Již neexistuje vina. Nepřiznám se, že jsem prost vší lidskosti. Dlouho jsem šeptal, křičel se zahořklostí - chtěl někdo poslouchat? -, dnes nemusím, dnes...

Kráčím.

Dělám vše, abych upadl. Nechci se zvednout. Dnes ne, zítra snad. S rozbřeskem možná pochopím, že činy spáchané včera zůstanou minulostí a kráčet k trestu je tím nejvíce lidským gestem, které jako bůh mohu udělat.

Dnes chci zůstat rozechvělý a vzdát se. Dokážu to?

Zapomenout na vlastní vinu by bylo příliš snadné.

Cigaretový kouř se plazí po mé tváři. Cítím horkost, pouliční světla nehřejí jako slunce. Snažím se nedýchat. Vidím hlubokou hnilobu vlastních plic, černají, pálí se, konečně jsem našel svou duši. Snad umírám.

Jen se nenadechnout.

Svět se míhá jako na kolotoči. Neslyším smích, jen vyděšené výkřiky. Trocha zrůdy, no a co? Oni se mi také nelíbí!

Půda pod nohama mi nikdy nechyběla - věčně jsem snil -, dokud se nezačala kroutit, pokrytá hady.

Nádech. Kde je síla vůle?! Nechci dýchat, nechci vstát.

Nemám právo hanobit antické bohy za jejich lidské chování, samotný se nemohu vzdát pocitů a potřeb. S jakou lítostí jsem svazoval, jak mne bolelo uvěznit. Nepustit. Ne, život musel vyprchat, aby se navrátila svoboda. Všechno má svou cenu.

Zdi popsané vyššími principy.

Kdo rozpozná pravidla, s nimiž pohlédl bůh na smrtelníky? Jen nezabiješ chybí, inovace. Psst, i bohové zapomenou.

Neomylní.

Musím mít jako bůh vztah k smrtelníkům? Proč se zamilovávat? Proč mít důvod? Prsty dokáží obkreslit hebkou kůži jen z fascinace vlastní mocí, rty políbí jiné pro pachuť slz a ruka trýzní, aby nemusela hladit.

Kdo pohladí boha? Kdo ho v dnešní době uctí?

Věřím, že andělé kňučí stejně, když jsou zbavováni křídel, jako kňučelo to, co bývalo člověkem. Nepochopím touhu vrátit se k obloze, stejně jako strach ze smrti. Ty vyděšené oči vyprávěly příběh, kterému jsem nerozuměl. Nemůžu zemřít, přestože životem opovrhuji, bohové jsou nesmrtelní. Budu tu navždy.

Potěšení ze smrti na mé straně.

Ocenil jsem krásu dřív než vyprchala. Zničil ji. Okvětní lístky odvál vítr, jen vybělené kosti zůstaly mezi shnilým dřevem rakve a zeminou. Zpíval jsem ukolébavku a mával.

Prsty mi zdobí rudá barva. Zápěstí kovové ozdoby.

Chtěl bych znovu zažít tu extázi, kdy jsem se stal bohem. Již nemusím mluvit na smrtelníky. Zpovídat se budu sám sobě. Na kříži.

Nepovím tmavého slova, pro ně snad je ticho světlé...