Nitro

srpen 2011

Na zadání: Akiko

Postavy: Originální - osobně jsem si je oblíbila, hlavně toho zrzavého a pihatého

Anotace: Zadán byl horor, ale skutečně se člověku, který se nebojí, těžko horory píší. Tak... uvidíte.

Nitro

"Má duše mě opustila. Dokonce můj stín mě opustil. Nemám vůli žít, protože tě nemůžu přesvědčit, aby ses neprodávala, Roxanno."

Servírka s úsměvem postavila na stůl sklenici s vanilkovou zmrzlinou bohatě zasypanou lesními plody, ozdobenou šlehačkou a na tom ještě politou čokoládou, v níž byla zabodnutá laciná střapatá ozdoba. Obešla stůl, aby mohla druhou sklenici s ledovou kávou postavit před černovlasého chlapce, který seděl u toho samého stolu jako prvně obsloužený. Poté se vydala k dalším zákazníkům.

Seděli pod velkým slunečníkem, který je chránil před nekompromisním paprsky letního slunce.

Terasa cukrárny byla ochlazována a ve stínu, tudíž se zdála mnohem příjemnějším řešením léta, než se pokoušet procházet se po přehřátých ulicích nebo cestovat jinou městkou dopravou než metrem.

Chlapec s delšími nazrzlými vlasy se nahnul nad svůj pohár a s dětským nadšením z něj vytáhl ozdobu. Olízl dřevěnou špejli, na které ulpěla zmrzlina a hravě si zatočil vlasy do drdolu, aby si jí jej mohl upevnit. Až poté natěšeně narušil strukturu čokoládové polevy a dostal se k vanilkové zmrzlině.

Druhý mladík jej sledoval. Mohl být o rok - možná o dva - starší. Ve tváři rozhodně nebyl tolik rozverný a hravý jako jeho společník. Spíše se tvářil, že je unavený a nevyspalý. S melancholií pozoroval hodování chlapce před sebou a pohrával si přitom s prstýnkem, co měl na palci. Masivní kov stříbrného lesku vypadal na jeho štíhlém prstu jako okov na kosti. Černé tričko a tmavé džíny nejspíše nebyli to nejlepší oblečení do takového počasí, s jeho bledou pletí pravda příliš nepůsobil, že se často opaluje a vyhledává slunečná prostranství. Působil nemocně, jako kdyby po dlouhé nemoci poprvé vyšel na vzduch a slunce.

Natáhl ruku pro svou sklenici a upil. Prsty se mu jemně chvěly, bříška téměř nepostřehnutelně bubnovala o sklo a on pití velice brzy odložil, jako kdyby se bál, že mu z rukou vypadne.

"To budeme celou dobu mlčet?" zeptal se chlapec s nazrzlými vlasy a uraženě nafoukl tváře. Na rozdíl od druhého na sobě měl žluté tílko a fialové kraťase. Vypadal naprosto zdravě a spokojeně. Na první pohled bylo poznat, že má rád barvy. Zápěstí mu zdobilo několik barevných náramků a mezi nimi tyrkysové hodiny. "Alexi, dneska si to nebudeme kazit, prosím~" škemravě protáhl poslední slovo.

Zvedl jednu dlaň a ve vzduchu zaškrabkal, jako mládě, které si chce vynutit pozornost.

Černovlasý se přinutil ke kývnutí. Nebyl dlouho venku z nemocnice, vedlejším účinkem prášků byla špatná nálada a po tak dlouhém léčení nebylo divu, že mu do smíchu nebylo. "Promiň," zašeptal a natáhl ruku, protože potřeboval být na okamžik v kontaktu se svým přítelem. Jejich ruce se spojily a Alexandr začal hladit druhého po hřbetu ruky palcem, na kterém měl prsten.

Odpovědí byl vděčný úsměv nádherné tváře druhého z nich. Miloval jej.

Znovu se stáhl a opřel se o pohodlnou židli.

Neuplynulo ani deset minut a přišlo to znovu. Chlapec s nazrzlými vlasy budil pozornost a náležitě si ji užíval. Bosá chodila měl opřená o kovovou konstrukci stolu, hýbal spokojeně prsty a kolena si držel cudně u sebe, i když byla ve výšce desky stolu a musel se přes ně k poháru natahovat. Dával si záležet na směru, jakým olizuje lžíci od zmrzliny a nestydatě přitom pozoroval z pod dlouhých světlých řas svýma zelenýma očima okolo procházejícího muže.

Nedalo se vystihnout slovy, jak úzkostlivě a beznadějně se Alexandr cítil, když tomu nemohl zabránit. Nejistěji o to víc, jak dlouho jejich schůzky byli korigovány návštěvními hodinami.

Potřeboval svého přítele více než vzduch, byl na něm závislý a věděl, že bez něj by se utopil... ale i s ním se topil. Mohl si říkat kolikrát chtěl a obhajovat se, jak chtěl, stejně Alexandr věděl, že tohle dělá, protože se mu líbí je svádět a má rád sex.

Zrzavý postřehl jeho žárlivý pohled, který mu vyčítal, čím se bavil. Nafoukl se jako dítě, kterému chtěli vzít hračku. "Věděl jsi od začátku, že to musím dělat, protože ty dluhy musím splatit, tak se teď netvař, jako kdybych se tě snažil oklamat," chlapec měl jedinečnou schopnost kdykoliv vinu přenést na černovlasého. Nebyl takový vždy, dokázal se chovat mile a hřejivě, ovšem na cokoliv takového teď asi bylo příliš teplo.

"Tamto... musíš dělat, tohle ne," tentokrát se Alexandr vzepřel. Dnešní počasí, celý den se nedal snést. Došla mu trpělivost. Bolela ho hlava a on potřeboval prášek, nebo si byl jistý, že se mu rozskočí.

Věděl, že toho bude litovat, přesto vytáhl z peněženky dvoustovku, hodil ji na stůl a vydal se pryč.

Druhému chlapci jako kdyby vůbec nevadilo, že osaměl.

...

"Už to nevydržím, jedu k našim,"

Bylo to to první, co Alexandr uslyšel, když se vrátil do jejich společného bytu. Na posteli ležel velký kufr a chlapec s nazrzlými vlasy si do něj systematicky skládal své oblečení. Příchozí měl pocit, že někdo rozsypal krabičku lentilek, jak moc barevné oblečení v kufru bylo. O to lépe poznal, že s ním se nepočítá - bílá a černá chyběly úplně. Proč by se také s ním počítat mělo? Mohl si za to sám.

Slíbili si, že tento víkend budou spolu. Asi si dali slib, který nešel splnit. Alex neměl rád léta a mohl si domyslet, že s někým, z koho tolik vyzařuje světlo a energie, si nebude rozumět... a přestože třeba jím byl okouzlený, nedokázal jej hlouběji pochopit.

Raději žil v noci, ovšem východem slunce byl fascinovaný - na tomhle jejich vztah troskotal.

Poznali se za deště. Cítil, že druhého musí chránit a tím mu byl blízký. Jeho prochladlé tělo a v přítmí tmavé, mokré oblečení mluvili jiný příběh než slunečné dny. Možná jej tehdy svět oklamal, vyprávěl příběh mnohem méně barevný, než z jakého jej teď bolely oči.

Zůstal stát u dveří, do jejich společné ložnice.

Začali spolu bydlet brzy, ani se pořádně nestihli poznat, ale ani jeden si nemohli dovolit vlastní byt, tak se rozhodli společně zkusit. Chodbička, koupelna, ložnice a kuchyň - milencům to stačilo, pro spolubydlící by to bylo málo.

Nic neříkal, cítil, že možná bude nejlepší ho nechat jít. Zmizí žárlivé scény a náladová barevnost. Nutně potřeboval klid a ticho. Těšil se, že jej obejme, položí si hlavu na jeho bříško a zůstane se zavřenýma očima si užívat, jak mu probírá vlasy. Nechá si vyprávět nějaké báje a sám se ho bude snažit přesvědčit, že tma není tak špatným společníkem.

Bylo jejich rituálem, že si dlouho do nocí povídali, protože jeho přítel neměl rád tmu - těžko usínal, mnohdy až k ránu - a Alexandr zase nesnášel dny, hlavně ty letní. To byla ta chvíle, kdy orel a vlk mohli být spolu.

"Pojeď se mnou, potřebujeme vyčistit hlavu," chlapec s nazrzlými vlasy se najednou otočil a možná překvapil i sám sebe svou nabídkou. "Poznáš konečně mou rodinu, užijeme si pár dnů mimo město a budeme mít celé dny jen pro sebe. Vykašleme se na betonové peklo a užijeme si vesnickou romanci." Jeho tvář se rozzářila úsměvem, nabízel a nebyl ochoten přijmout odmítnutí.

Přešel ke skříni a vytáhl černou hromádku oblečení. "Tohle tričko mám na tobě rád," pousmál se, když přimíchával mezi své barevné svršky jeho černé.

Alexandr přešel k němu a chytl jej zezadu za boky. V bytě nebylo tak nesnesitelné vedro, tudíž jejich blízkost nebyla hned upocená. Opřel si hlavu o jeho rameno a pozoroval jeho ruce. "Romane?Myslíš, že tam zůstaneme půl roku? Nestačil by batoh?"

Nazrzlý se hraně nafoukl a zakroutil hlavou. Pak přece jedno tričko vyndal. "Teď je tam opravdu již všechno nutné!" hrál si se svou naivitou, příjemně to uvolnilo atmosféru. Alexandr jej políbil na krk a usmál se.

Když o několik desítek minut již jeli vlakem, vše bylo tak, jak mělo být a nikdo by netypoval, že ti dva chlapci, co se tak pevně drží za ruce, mohou být někdy rozhádaní.

Nechali se dovést k Romanovi domů taxíkem.

Stanuli před rodinným domkem na okraji vesnice, který byl zády otočený k lesu a vstupní cesta se napojovala na hlavní. Přímé sousedy neměl, jiné domy stály blíže vesnici, tento si ponechával rozlehlejší zahradu s jezírkem, nad kterým se takto v noci snášela mlha. Vysečený trávník a za domem prostorná houpačka. Alexandr si nikdy nemyslel, že Romanovi rodiče žijí v tak hezkém domě. Domníval se, že s tím, co jejich syn musí dělat, jsou chudší.

"Pššt," položil mu prst jeho milenec na rty, aby utišil jejich smích. Veranda nebyla osvětlená a nejedno zakopnutí je rozesmálo, kradli se dovnitř jako hluční zloději, o to to bylo komičtější. Chlapec s nazrzlými vlasy vtiskl polibek na tvář svému příteli a zašeptal: "Nemusíme je probudit teď, stačí když tě představím ráno."

Podle toho, co Roman říkal ještě ve vlaku, volal si s matkou a příjezd jim ohlásil. Alex čekal, že je přivítají, ovšem byla pravda, že přijeli pozdě. Jedna hodina v noci byla čilý čas možná pro studenty trpící nespavostí, ale dospělí měli jinak organizovaný den.

Po chvíli se podařilo Romanovi najít klíče. Odemkl domovní dveře a nechal kufr u zdálo se, že šatníku. Alex jen velice těžce rozeznával předměty v přítmí domu.

Na stěnách vysela spousta obrazů jako v galerii. Stínů nábytků naopak příliš nebylo.

Ochladilo se. Tlusté zdi domu izolovaly vnitřní prostory, zatímco venku byly cítit dozvuky parného dne, uvnitř Alexandra mrazilo. Závan chladného vzduchu a zvláštní vůně, kterou host přičítal domu. Podle zvuků pronikajících do ticha byla okna v patře otevřená, šustily záclony a někde zacinkala i zvonkohra.

Nedivil se, že tolik větrají.

Ucítil dotek ve tváři. Noční můra vlétla do bytu a snažila se z něj vymotat. Odehnal ji.

Roman ho vzal za ruku - jeho dotek příjemně hřál -, aby jej mohl vést bytem. Nerozsvítil. Položil mu dlaň na bok a vysloužil si tím jeho zahihňání. Byl víc, než-li lechtivý - to Alex dávno věděl.

Provedl jej chodbou a dveřmi, než za ním zavřel dveře pokoje.

Alex si stihl všimnout, jak krásný výhled má do zahrady, směrem na les. Měsíc osvětloval jezírko společně s houpačkou. Bylo to půvabné, opravdu. Alexandr miloval takové scenérie - tajemné, kouzelné, možná i trochu děsivé. Hned ovšem osvětlila pokoj zářivka a on se ocitl v dětském pokoji svého milence.

Byl barevný, jak předpokládal. Výmalba v teplé oranžové , načervenalé dřevo se zaoblenými hranami a látky zdobené ornamenty. Spousta sošek, knížky o historii a trochu hypnotizující obrázky symbolů, v nichž druhý chlapec nedokázal číst. Spousta nových vjemů, Alex byl opatrný, aby jej z nich nerozbolela hlava.

Druhý chlapec zapnul jen lampičku a velké světlo nechal usnout. Jako šelma skočil po své oběti, aby ji dostal na postel. Nepoužívaný kus nábytku zavrzal. "Pšššt, ať nevzbudíme rodiče," šeptl Roman s rošťáckým úsměvem a to, co se mu mihlo v očích jasně znělo jako výpověď, že nejednou určitě vzbudil rodiče a rád by si to dnes zopakoval.

Zlobil.

Alexandrovy prsty si brzy našly cestu pod stále to žluté tílko, v kterém jeho přítel byl celý den. Nevěděl, jak může někdo neustále hřát, i když cestoval v noci.

Rolnička na jednom z náramků jeho přítele zacinkala, když mu pokládal ruce na lopatky a v tom naprostém tichu to byl ojedinělý zvuk. Stejně jako slastný výdech, když se rty dotkly kůže krku.

Lampička u postele zablikala a zhasla.

Dvěma milencům to ovšem nepřišlo žádným způsobem zvláštní. Alex vyhrnul žluté tílko a přesunul se rty na ty místa, kde se předtím ohříval. Ploché bříško a to drobné tetování kolem pupíku. Alexandr jej nemusel vidět, aby věděl, že je to slunce - pamatoval si ho dokonale.

Roman si mezitím rozpustil své nazrzlé vlasy a odložil sponu.

Zašramocení a pád.

Zdálo se, že se spona rozbila s tím, kolik hluku nadělala. Roman se celý skrčil do náruče svého milence. Až teď ucítil děsivé sevření, jak moc nesnášel tmu. A to je obklopovala naprostá temnota.

"Ale notak, vždyť to nic nebylo," Alex se mu upřímně smál, uvolňoval atmosféru, ovšem popravdě jemu také otrnulo. V městě byli zvyklí na městský podtón hluku, ovšem zde bylo skutečné ticho. Políbil svého přítele na čelo, a až poté na rty. Znovu jej nechal položit se na záda a vrátil se k péči o jeho bříško. Mazlil se s ním; byl rád, že tady je jen jeho - všichni s kým by mohl koketovat byli daleko odsud.

Druhého chlapce jeho doteky příjemně šimraly. Zavřel oči a na tváři se mu usídlil spokojený výraz. "Asi jsme přece jen rodiče vzbudili," mezi horké výdechy i tiché milostné mlaskání se dostal zvuk vrzajícího stropu, jak někdo v horním patře chodil.

"Mám se jít představit?" šeptl do jeho kůže a začal se zvedat. Dlouhé paže jeho přítele jej ovšem zastavili.

"Ty bys mne zrovna teď chtěl opustit, hmm?" tomu tónu se nedalo nepodlehnout. O to víc, když si jej chlapec přitáhl k polibku a přitom se na něj přitiskl tak, že tyto jisté, které partie potřebují pozornost.

Roman potřeboval sex, zdálo se, že nejméně jednou denně pro něj byl nutností. Když byli rozhádaní buď zkrotl a nebo se jednalo o vášnivý zápas, v kterém dokázala padnout i facka.

Alex nedokázal odporovat, i když jej děsila představa, že by mohla do místnosti přijít jeho rodinka a přistihnout je v nejlepším. "Nechceš zamknout?" zeptal se rovnou a zadíval se k místu, kde byly dveře s proskleným průhledem z bublinkového skla.

Bylo dobře, že lampička vypověděla službu.

"Tebe to nevzrušuje?" Roman provokoval. "Celá rodina chodí každou neděli do místního kostela, bratr je ministrantem a mamka všude vyvěšuje svaté obrázky. Myslíš, že by jí styk s realitou neprospěl?"

"O tom si mi nikdy neřekl,"

Už chápal, proč tolik vzdoruje pomoci od rodičů. Nemohl se jim přiznat, co dělá. Snad stačilo, že se přiznal ke své orientaci.

"Není o čem - tebe jsem si před nimi dokázal vybojovat. To, že tě miluji stačilo - přece láska je hlavním bodem křesťanství." Pousmál se, bylo v tom cosi lživého, ale Alex to nechtěl rozebírat právě teď. "I když bůh ví, co si právě máma o lásce, sexu mezi muži představuje."

Pokud by Alex u někoho nečekal nikdy takové kořeny, byl to právě Roman. Ovšem odpíraného největší kus, jak se říkalo.

Slyšel, jak hodiny odbyly druhou hodinu v noci.

Chlapec se zrzavými vlasy se vysoukal z pod něj a vydal se ke dveřím. "Ale když si pán přeje, klidně zamknu," otočil klíčkem, který byl v zámku, "a jdu se umýt, když už stojím." Neobtěžoval se si rozsvítit, přesto druhý chlapec tušil, jaký výraz si u něj představit.

Na Alexovu tvář dopadlo tílko, které bylo nasáklé parfémem, který jeho přítel používal. Voněl spíše sladce než svěže. Alex jej podezříval z toho, že používá dámský.

Spokojeně přivřel oči a odložil látku na okraj. Byl unavený, chtělo se mu spát, o to víc, když si představil, že taková rodina určitě vstává ještě za tmy, aby mohla poklidit - i když žádných kotců se zvířaty si nevšiml.

Z rozespaní jej probudil výkřik. Vůně železa.

Vyskočil a rozběhl se do dveří, v kterých předpokládal koupelnu, když v nich Roman zmizel.

Světlo jasně osvětlovalo celou koupelnu a Alexandrovi chvíli trvalo, než si všiml, co je špatně. Nejprve uviděl svého zbledlého přítele, jak zhluboka dýchá, aby se uklidnil, pozorujíc vanu.

Ušel krok dobředu a uviděl, co jej tolik vyděsilo.

Vana byla plná krve. Co to sakra - ?

Zmatek.

"Já ho zabiji!" vypadlo z Romana a stále ještě roztřesený se přitiskl svým polonahým tělem na Alexe, který nechápal.

Bylo mu špatně ze zápachu železa. "Co?" Samotnému se mu tvořila v hlavě zápletka z nějakého brakového hororu.

"Bratra - mamka mu určitě řekla, že přijedu a on to tu nastražil," trochu se mu podařilo tím vztekem vzpamatovat a dostat barvu zpět do tváří. Přešel k vaně a pustil kohoutek.

Tekla krev.

"Jasně, určitě někde hodil barvivo," pronesl Roman jistě.

Alex přišel k vaně a nedůvěřivě pozoroval tu příliš hustou kapalinu.

Vztáhl ruku, aby zjistil, co to je.

"Pojďme, ráno si to vypije," Roman jej vzal za ruku a vedl pryč z koupelny. Zhasl za nimi a povzdechl si. "Parchant, celou koupelnu zaneřádil."

Alexandr neměl důvod mu nevěřit. Jen si nedokázal vysvětlit ten pach.

Zakroutil hlavou. "Lekl ses," dloubl jej do boku, a když se od něj snažil uskočit, tak si jej naopak přitáhl do náruče. Lačně jej políbil na rty a znovu s ním couval k posteli, doufajíc, že v cestě nestojí žádný nábytek.

Roman jej objal. "A ty jsi mě běžel zachránit," zašeptal vděčně. "Pro svého prince mám odměnu," zavrněl. Povalil jej na postel a sám si k němu klekl. Nemeškal a hned se mu vrhl po zapínání kalhot. Alexandr si jen mohl domýšlet v té tmě, jak má jeho přítel žádostivý a hříšný pohled a nevěděl, zda by se neměl křižovat, když byli v křesťanském domě a chystali se k něčemu takovému.

Cítil, jak se mu dobývá do kalhot a osvobozuje jej. Rp tmu bylo vše intenzivnější.

Nejprve Roman pouze ochutnal, než jej vzal do úst. Spokojené zamlaskání v Alexovi vyvolalo husí kůži, jak úžasně ten zvuk zněl.

Probíral se prsty jeho jemnými vlasy, ovšem nesnažil se ho řídit. Jeho přítel to nesnesl. Druhý chlapec přičítal odpor tomu, že jej někteří muži nutili, aby je bral až po kořen a z toho se zvedal žaludek i bez pocitu dávení tou "věcí" v krku.

Alexandr se od nich chtěl vždy lišit.

Cítil pnutí a přivřel oči. Ten pocit v jeho horkých ústech se nedal vypovědět - Roman jej nesmlouvavě vedl k vrcholu a druhý z mladíků neměl možnost - i kdyby měl, tak by ji nevyužil - se tomu vzepřít.

V jediném okamžiku se s ním zatočil svět.

Pak následovala až nesnesitelná péče, když Roman slízával z jeho délky kapičky sperma, které unikly.

Otevřel oči a otupěle zaregistroval, že se za oknem mihlo něco bílého.

Napjal se.

To už ovšem do jeho náručí vklouzl Roman a položil jej na záda. "Venku něco je," zaprotestoval Alex a chtěl se posadit.

"Co by tam bylo?"

"Skutečně jsem tam něco viděl."

Zrzavý z něj slezl a s úšklebkem vstal - on byl ten lekavý a Alexandr si z něj jen utahoval. "Nic," šeptl.

Opravdu jen houpačka, která se nepatrně kývala. Venku to vypadalo na vítr.

A jezírko osvětlené měsícem.

Naprosté prázdno.

"Tak, aby tě nerozptylovalo, že nás něco šmíruje." Byl v tom posměch. Zatáhl závěsy, takže v pokoji byla naprostá tma. "Aby ses nám nebál," Roman jej znovu položil na postel, "tak půjdeme spát."

Chlapec s nazrzlými vlasy se necítil dobře ve tmě.

Celé dětství v tomhle domě trávil páteční večery sám s temnotou.

Pohotově se přitulil ke svému příteli a udělal si z něj polštář. Kufr s oblečením na noc měli v chodbě a zdálo se, že trenky a tričko na noc stačí.

Alex nemohl usnout - nové místo vzbuzovalo nejistotu.

Užíval si pocitu, jak se na něj tiskne to hřejivé tělo. Jemně pročesával kadeře jeho hnědých vlasů a snažil se ve tmě rozlišit, jak se tváří. Usmívá-li se nebo je vážný? Hraje si na panenku andílka s pihovatou tváří?

Když nemohl v noci spát, vždy jej pozoroval. I když byli rozhádaní. Uklidňovalo jej to.

Do ticha proniklo tiché mlaskání, jako kdyby se tlapy zvířete procházeli po podlaze. Zastavilo se to u dveří.

Alexandr se celý napnul.

Bylo hloupé, že jej to děsilo, ale motýlci strachu si nedali říct. Ten noční pocit, kdy jsou zvuky příliš hlasité, tma je plná stínů a v místnosti s vámi někdo je. Tísnivý pocit, že existuje něco, co do vaší blízkosti nepatří.

Zuby.

Tma.

Drápy.

Tma.

Sliny.

Tiše vydechl a zaposlouchal se.

Ťapkání odcházelo pryč. Drápky škrábaly při každém kroku o dlažbu. Odešlo a znovu se vrátilo.

Měl pocit, že vidí za sklem dveří stín postavy.

V naprosté tmě stíny neexistovali, ale on přece... VIDĚL.

Když ťapkání odešlo, tlouklo mu srdce jako o závod.

Naléhavě, vyděšeně! Chtěl pryč! Tenhle dům neznal a cítil, že je něco špatně.

Po jeho kůži přejela chladná ruka. Trhl sebou.

"Co se děje?" Roman rozespale zvedl hlavu z jeho ramene a položil své teplé dlaně mu na tváře, když ho hledal, aby mu mohl darovat polibek. "Spi," šeptl a znovu se položil.

"Máte psa?" Snažil se uvěřit svému úsudku, nikoliv tělesnému strachu.

"Ne," zakroutil hlavou Roman a pevněji jej objal.

Alexandr byl ospalý, muselo se mu to jen zdát.

Otočil se na bok, aby mohl svého milence stisknout v náručí a zavřel oči. Nikdy se nebál ticha a tmy, měl rád to všechno, vyžíval se v příbězích s prvky nadpřirozeného. Nemohl se nechat vystrašit, když ze všeho nejvíce se bál lidí - davu... samota u lesa byla jeho snem.

Podařilo se mu uklidnit a usnout.

Rána, jako kdyby v pokoji něco spadlo.

Probudili se oba.

Roman sáhl automaticky na lampičku, několikrát zablikal, až bylo slyšet úzkostlivé lupání vypínače.

Nic.

Žárovka byla prasklá, světlo nepřicházelo. Zoufalá beznaděj.

"Vstaneš a rozsvítíš?" šeptl Roman. Bál se.

Alex vstal a šel ke dveřím. Točila se mu hlava, měl problémy s tlakem, stále nebyl úplně uzdravený. Světlo bylo přesně to, co teď potřebovali. Nahmatal vypínač a blikl.

Nic.

Tma.

Roman s hlasitým zavrzáním opustil postel a šel to zkusit sám. Možná více z důvodu, že když byla tma, chtěl vědět, že je stále s Alexem v místnosti, jediná možnosti, jak se ujistit, byla se jej držet.

Nechtěl zjistit, že je v místnosti ještě něco jiného.

"Třeba tvůj bratr vypl jistič," napadlo Alexandra. Snažil se druhého chlapce uklidnit, protože ten blikal opravdu zběsile. Potřeboval světlo.

POTŘEBOVAL!

"Kurva," ulevil si Roman. "Bratr neví, kde jsou jističe, otec je na tohle přísný," odmítl hned jeho vysvětlení. "Odtáhnu alespoň závěs," zdálo se, že se snaží ze všech sil potlačit strach, který cítil.

Alex vnímal, jak se od něj vzdaluje.

Šramocení žaluzují.

Do místnosti se dostalo alespoň světlo měsíce. Na parapet dopadaly kapky deště. Blížila se bouřka. Houpačka se jemně pohupovala mezi roztančenými lístky.

"Výpadek proudu," vydechl Alex a přešel k oknu za svým milencem. Přitiskl se na jeho záda a opřel si hlavu mu o rameno. V pokoji nic spadlého nebylo; byl zvuk hromu, co je v polospánku vyděsil.

Roman se o něj opřel a zavřel oči. Zavedl si jeho ruce na bříško a tiše zašeptal. "Tohle bude dlouhá noc - měšťáci přijeli na vesnici a hned si nadělali do kalhot," zasmál se. Jeho hlas se třásl, nebyl klidný.

Alex jej chtěl trochu poškádlit, ovšem měl divný pocit, že je někdo sleduje. Políbil jej na ouško a v tom okamžiku jím projelo zamrazení. Strhl Romana od okna.

"Viděl jsi to?" šeptl. "Tam venku je nějaké dítě."

"Prosím, nech toho. To není sranda!"

"Já to myslím vážně. Někdo tam chodí, díval se sem."

Cítil, jak se v jeho náručí jeho přítel rozechvěl.

Začala odbíjet třetí hodina v noci - moc dlouho nespali.

"Máš tu někde baterku?" přerušil napětí Alexandr.

Oba potřebovali světlo, trochu se uklidnit. Hlavně přemýšlet racionálně. Byli v domě, nikdo se dovnitř nemohl dostat, protože okna v přízemí byla zamřížovaná a dveře zamklé (pokud Roman za sebou zamkl). Byli v pokoji, dva... a celý dům si poklidně spal. I kdyby venku pobíhal nějaký tulák, je to zajímat nemuselo.

Všechno to začal Romanův bratr s tím svým hloupým vtipem.

"Jen na mobilu," přiznal chlapec s nazrzlými vlasy a pohledem hledal své kalhoty. Nechal si je v koupelně, ale najednou nebylo sto tam jít. "Víš, on je tam," šeptl a ukázal na pootevřené dveře do koupelny.

Nikdo by jej nedonutil opustit Alexe.

"Miláčku, všechno je v pořádku, dobře?" Vzal mu tváře do dlaní a políbil ho na čelo. "Zůstaneme tady, spolu, měl bych mít na mobilu stejnou funkci." Alexandr si přitáhl svého přítele znovu k sobě a objal jej. "Tak..." Hladil ho po zádech a snažil se ho uklidnit. Z tak vypjaté situace ho bolela hlava.

"A co když se stane něco rodičům," pípl Roman a pevně sevřel Alexe.

"Půjdeme za nimi nahoru?"

Celý pokoj byl tichý, kdyby o parapet nebubnovaly kapky slaběji než srdce v hrudi.

Chlapec se zrzavými vlasy přikývl. Ovšem nevypadalo to, že by se chtěl vzdát Alexandrova hřejivého náručí. Druhý z nich by také raději zůstal dole v pokoji, ovšem nechtěl dát znát, že jej to také znervózňuje.

Musel být silný.

Oblékl si kalhoty a podal druhému chlapci jeho tílko, aby po domě oba nepobíhali nazí (a Romanovi rodiče se jim nevysmáli). Spíše to byl způsob, jak zdržet situaci. Brzy se přece muselo začít rozednívat, kdyby to ještě pár okamžiků vydrželi, třeba by jim to nepřipadalo tolik děsivé.

Roman se prvně chytil jeho ruky, a i když by ho měl být on, kdo vede, držel se až za svým přítelem.

Alex rozsvítil světlo mobilu a nešikovně rukou otočil klíčkem a otevřel. Cítil na zátylku pohled, ale neotočil se. Nechtěl znovu pohlédnout do bílé tváře zmoklého přízraku, který běhal za oknem. Raději, když jej neviděl.

Silný náraz do skla.

Dobývalo se to dovnitř.

Vyběhli z pokoje.

Pod bosými chodidly studila podlaha jako kdyby byla mokrá. Klouzali po ní.

Slabé světlo mobilu osvítilo jen několik málo metrů v chodbě, bylo to ovšem lepší, než nic, které je čekalo, když by mobil neměli. Roman zkusil vypínač - proud skutečně nešel. Zaklel.

Alex spíše předpokládal kudy jít. Dostali se kolem vlastního kufru ke schodišti, které vyběhli.

Znovu ten chladný vánek z otevřeného okna. Šustění záclon. Ovšem čím víc stoupali po schodišti sílil ten zvláštní zápach.

Svaté obrázky na stěnách působily nepřívětivě. Vyháněly je.

"Když půjdeš pořád rovně, je tam kuchyně, ložnice je napravo od schodiště," zašeptal třesoucím se hlasem Roman a naléhavě mu stiskl ruku, když pod nimi zapraskalo schodiště.

Alex zkameněl.

Díval se před sebe a nebyl schopný se pohnout.

Roman přes něj neviděl.

Pach se nekompromisně dostával do nosu, vanul přímo k nim.

V zrcadle u dveří kuchyně se odráželo chladné modré světlo mobilu.

Kuchyni ozářil blesk.

U stolu seděl podle šířky ramen muž. Hlavu měl položenou na desce a kolem něho se to hemžilo brouky. Černé krovky se leskly ve světle z mobilu. Hemžící se stíny. Bílé kosti. Rudé maso.

Bělmo očí se na ně dívalo.

Ve spodním patře se znovu ozvalo ťapkání.

Alex nepřemýšlel, co dělá. Rychle popadl svého přítele a zamířil s ním do prvních dveří, které viděl. Obývací pokoj. Prostorná místnost s minimem nábytku s velkým otevřeným oknem, kterými dovnitř proudila studená vzdech a zvuky bouřky.

Výkřik.

Na podlaze v kaluži krve ležela žena

Oba byli potichu.

Pokud někdo v domě byl, věděl, kde jsou, ovšem nebylo, kam odsud utéct. Alex držel dveře, opíral se o ně a byl odhodlaný se přetlačovat. Cokoliv, aby se to sem nedostalo!

Roman se na něj tiskl a vzlykal, měl před očima svou mrtvou matku, nedokázal to potlačit. Po celém těle se chvěl. Žena byla tváří otočená k nim.

Modré rty šeptaly o smrti.

Opakovala, že není kam utéct.

"Miluji tě," zašeptal Alex do narezlých vlasů, jako kdyby doufal, že jej to zachrání. Ovšem nemilovali se snad Romanovi rodiče?!

Ťapkání.

Drápky klepající o dřevo schodiště.

Pomalu se blížící děsivé.

Venku bylo stále temno, jako kdyby nikdo neočekával rozbřesk. Osamělé kapky se nechávaly přinášet až do místnosti. Dlouhé záclony se chvěly.

Ťapkání obešlo dveře.

Klid.

Alex se snažil nedýchat, aby slyšel.

V kuchyni cosi spadlo, znělo to jako židle a velký kus masa. Tělo.

Ťapkání se ozývalo odjinud.

Alexandr pečlivě studoval zeď, která je dělila od kuchyně. Až teď si Alex všiml výklenku, který v obyváku byl.

Skřípění pomalu se otevírajících dveří.

Hledal cokoliv, čím by se mohl bránit. Ale nikde poblíž nic takového nebylo. Mobil měl vedle sebe, avšak již s ním nesvítil. Nechtěl pozorovat, kde je, i když to stvoření to muselo vědět.

Roman již se nechvěl.

Alexův pohled byl upřen na roh.

Měsíc osvětloval zkroucené tělo, jak pomalu vystupuje zpoza rohu. Nevydržel ten pohled.

Alex se otočil a roztřeseně bojoval o to, aby našel kliku, otevřel a mohli kamkoliv utéct.

Několikrát šmátral naprázdno, než se mu to opravdu podařilo. Stlačil ji dolů.

Najednou si uvědomil, že vedle něj již Roman není.

To podivné ťapkání bylo přímo za ním.

Otočil se.

Alexandr v němém úžasu na několik okamžiků strnul.

Bytost měla dlouhé vlasy spuštěné kolem obličeje. Byla na všech čtyřech. Ty podivné zvuky vydávaly nehty cupitající po podlaze. Kroutila se, jako kdyby jí několikrát přelomili. Šedá kůže napnutá na hubeném tělo, plná tmavých skvrn. Pihy se vytratily. A zelený pohled z pod stínů vlasů nadpřirozeně žhnul.

Roman.

"Policie stále vyšetřuje případ čtyř vražd, který se odehrál v noci na dnešek v této vesnici. Podezřelý je přítel staršího syna, před několika dny propuštěný z psychiatrické kliniky. Vrah zabil postupně všechny členy rodiny - první obětí byl otec otrávený u snídaně, následovala matka zabitá ranou do zátylku, nejmladší syn byl nalezený rozřezaný ve vaně a poslední zabitý uškrcený u těla ženy. Taxikář vypověděl, že mladíci se hádali, již když je vezl - mohla být příčinou tohoto hrůzného činu milenecká hádka? Policie zatím nevydala oficiální prohlášení. Případ komplikují důkazy, do kterých časově nezapadá výpověď taxikáře. Zmíněna byla i možnost rituální vraždy pod vlivem sekty. Sousedé jsou zděšeni, rodina byla prý velice pobožná a..."

Alexandr seděl v cele a díval se před sebe do zdi. Nebyl schopen promluvit, kdyby ano, řval by. Věděl, že si špatně vyložil to tetování a strach ze tmy svého přítele.