Patří mně

červen 2013

Fandom: s přivřenýma očima KHR
Postavy: Xanxus, Superbi Squalo
Omezení: 18+
Poznámka: Nápad z obrázku a z poslechu El Tango de Roxanne

zdroj: http://www.zerochan.net/247960

Patří mně

Muž s obsidiánově černými vlasy a popáleninami na tváři pozoroval oknem ve své pracovně zahradu vlastního panství.
Slunce líně zapadalo přes stromy a barvilo oblohu do příjemného nachového odstínu. Dohlédl až k zavřené bráně, kterou hlídali dvě mramorové sochy. Na příjezdové cestě před domem stálo černé luxusní auto a jeden ze sluhů ho zrovna umýval. Voda stékala po jeho ladných křivkách.
Majitel vozu sevřel dlaň v pěst a vydechl prudce kouř z cigarety, které již příliš nezbývalo. Nemohl vystát, když někdo sahal na jeho majetek, i přestože ho tím pověřil on sám.
Přešel ke stolu a smetl z něj rozčíleně listiny na zem.
Očekával telefonní hovor a káva už měla být podle každodenního zvyku dávno na jeho stole. Podíval se na hodiny visící naproti němu na zdi – obé se zpozdilo o téměř dvě minuty. Prsty poklepal o naleštěnou dubovou desku a posadil se do tmavě hnědého koženého křesla.
Nohy dal na stůl a opřel se dozadu.
Popel odklepával na zem vedle křesla, neobtěžoval se natáhnout k masivnímu popelníku z černého skla, v kterém se už několik nedopalků zabydlelo za celý den, kdy jen pracoval.
Otevřely se dveře a do nich tiše vešel vysoký muž s dlouhými bílými vlasy. Decentně se uklonil, když vcházel a držel hlavu na straně, jako nechtěl ukázat podlitinu, co měl od facky z včerejšího večera. Přestože ten, co mu ji uštědřil, seděl v křesle. Důvodem byla hrdost nebo prostý stud.
Černovlasý si odfrkl, když začal zvonit telefon a vstal.
Druhý nevěděl, zda to má zvednout, ale nakonec odložil hrníček s podšálkem na stůl a uchopil dlouhými prsty sluchátko. "Rezidence," představil dům do telefonu a s respektem v očích sledoval, jak jeho majitel obešel stůl a naznačil, aby mu podal sluchátko.
Udělal to. Ale muž jen zakroutil hlavou - špatně jej pochopil - a ukázal na druhou ruku.
"Ano, pan Xanxus je doma," odpověděl bělovlasý, když k němu natahoval volnou paži dlaní vzhůru. "Volá Šestka, říká, že jste se domlouvali, že vám zavolá..." opřel si sluchátko mezitím o krk, aby nemluvil přímo do něj.
Xanxus přejel až něžně prsty po jeho dlani, poté ji chytil a típl mu bez zaváhání cigaretu o zápěstí, nedopalek nechal spadnout na zem. V prudkém pohybu dravce natiskl mladšího zády na stůl a přitáhl si jeho druhou ruku i se sluchátkem k uchu.
"Voláš se zpožděním," vyčetl chladně volajícímu a zlověstně se zamračil. "Byly nějaké problémy?"
Bělovlasý se ani nepohnul. Nebylo dobré provokovat zrovna tohoto muže, hlavně ne po včerejším večeru. S jistou naivitou doufal, že to nebude mít dlouhodobé následky, ale palčivá bolest po popálenině ho přesvědčila, že se mýlil.
Mladší slyšel jen úryvky toho, co říkal Šestka v telefonu, i tak se mu to vůbec nelíbilo.
Xanxus rozepnul vrchní díl kompletu, co měl světlovlasý na sobě, a přejel palci po jeho bradavkách, než prsty sjel až k pásku kalhot. Přivřel oči a ohrnul ret, jakoby ho něco na tom znechutilo.
V černých šatech měl bělovlasý stejně působivé křivky jako drahé auto. Když se skleničkou mezi prsty stál u baru a jemně se pohyboval do rytmu kabaretní hudby, nedivil se žádnému muži, že v něm vzbuzuje vzrušení. Pod pás dlouhé bílé vlasy, světlá kůže andělské tváře a půvabného krku, pod šaty pružné tělo s dlouhýma nohama, černé punčochy a boty na podpatku. Nikomu nemohl vyčítat, že se na něj dívají se zájmem.
Ale nesnášel, když si neuvědomovali, že všechna ta krása patří jemu. Jen jemu jako jeho auto, tenhle dům a spousta dalších věcí, co vlastnil.
"Ano, přesně toho muže," kývl černovlasý, když rozepínal kalhoty mladšímu a stáhl mu je dolů. Světlovlasý si musel dávat pozor, aby stále držel telefonní sluchátko tak, že do něj mohl Xanxus mluvit a slyšel, co jeho zaměstnanec na druhé straně říká. "Poleptejte mu ruce kyselinou, ať pochopí, že nemá sahat na věci, co patří mně," řekl chladně.
A donutil mladšího, aby si sedl na stůl. Přejel palcem po jeho rtech a zadíval se mu do očí. "Věci, co patří mně," zformoval neslyšně.
Včera mu utekl, když si myslel, že se nedívá. Ale Xanxus kdykoliv věděl kde je a co dělá, protože mu patřil. A byla to více něž žárlivost, co mu zatemňovalo smysly ve chvíli, kdy ten bláhový a hloupý muž se dotýkal osamělé bělovlasé krásky v baru.
Zajel mu palcem do úst a několikrát zatlačil na jeho jazyk, než prst vyměnil za prostředníček s ukazováčkem. Pronikal jimi hluboko a sledoval, jak se s tím mladší vypořádává. Nejraději by ho viděl ve vlastním rozkroku - jak se o něj stará svými horkými ústy a jazykem -, ale to mu dopřával jen jako odměnu. Málokdy mohl ochutnat jeho chloubu a černovlasý chtěl věřit, že se na to mladší těší jako na svátost.
Mezitím poslouchal, jak zajatec naříká a prosí o slitování. Vzrušovalo jej to. Nic takového u něj ale nalézt nemohl.
Nechal prsty z úst mladšího vyklouznout a roztáhl mu nohy.
Světlovlasému se chvěla ruka, kterou držel sluchátko a musel se druhou opřít dozadu, když do něj začaly pronikat prsty Xanxuse. Skousl si ret a odklonil pohled. Mísily se v jeho očích snad všechny pocity.
Nenáviděl černovlasého stejně jako miloval, tohle všechno si užíval, a přece nechtěl, aby mu takové věci dělal, když mučil muže, co se mu pokusil nabídnout hřejivou lásku a něhu.
Byl donucen se znovu zadívat do tváře černovlasého.
"Vyřízněte mu jazyk, aby jsi uvědomil, že neodpouštím, pokud někdo ochutná to, co patří mně," řekl další povel, když mu Šestka nahlásil, že jeho dřívější rozkaz byl vyplněn.
Vyndal z mladšího prsty a rozepnul si kalhoty.
Světlovlasý se pokorně více položil na stůl a objal staršího jednou nohou kolem boku, aby měl lepší přístup. Xanxus se navlhčil slinami a navedl do jeho těla. Pronikl do něj prudkým přírazem, při kterém se těžký stůl o kousek posunul a mladší se syčivým stenem zaklonil hlavu. Málem mu z ruky vypadlo sluchátko, jak intenzivní pocit ho zaplavil.
Xanxus si ho jednou rukou přidržel, na druhou si za zády natočil jeho světlé vlasy a zaklonil mu škubnutím hlavu. Kousl ho pod ohryzek a vyjel jazykem až k bradě, než se odtáhl a začal s hrubými přírazy do těla světlovlasého.
Miloval chuť jeho kůže.
"Vykastrujte ho," řekl pevným hlasem, na kterém nebylo poznat, co právě dělá, "aby pochopil, že si nikdy neměl brát nic, co patří mně."
Mladší bolestně zasténal a zavřel oči, aby zabránil slzám stékat po jeho nádherné a vznešené tváři. Chtěl tlumit své steny, aby nebyly slyšet v telefonu, ale černovlasý muž mu strčil do úst znovu prsty. Kňučel přes ně.
Musel se sám zapírat jednou rukou, aby staršímu neutíkal a nerozhněval tak muže ještě víc, nevyprovokoval jej k větší brutalitě.
"A vyřízněte srdce, aby se již nikdy nemohl zamilovat do toho, co patří mně."
Černovlasý na okamžik zavřel oči. Tou větou prozradil, jak hluboký cit k mladšímu chová. Celý se před světem obnažil se svou láskou až za nejeden hrob.
Jen několik dalších přírazů mu stačilo, aby s tichým vrčivým stenem vyvrcholil do těla světlovlasého. "To je všechno." Vyšel z něj a zapnul si kalhoty.
Mladší pustil sluchátko z rukou a zhroutil se do boku. Snažil se nabrat dech a celý se chvěl nejen pláčem. Chápal moc dobře, že je majetkem a nemá právo na nic jiného, než patřit svému majiteli. Patřit Xanxusovi.
"Polož ten telefon, jak patří a ukliď to tu."
Mladší kývl a natáhl se pro sluchátko, i když vypadal, že už dávno čerpá síly z posledních rezerv svého těla. Potom telefon položil a sklouzl ze stolu na zem pro vlastní kalhoty. Nejdříve se obleče, poté postará listiny, co ležely vedle něj.
Xanxus se mezitím vrátil na křeslo a upil z šálku. Jeho žárlivost se zdála s kávou totožně chladná a hořká...