Před půlnoční plky

Protože zítra nebo pozítří sem budu dávat asi recept, na kterém si všichni spravíme snad náladu, tak dnes si můžu dovolit být trochu více negativní... jen tolik, aby to tu celé nepokryla neprostupná temnota a tmavý hustý kouř, ještě více deprese, než bylo na starém blogu.

Vždy se nakonec pokazí - někdy ani nevybuduje - kanalizace. Pak se utopíme ve vlastních sračkách.





Nálada
Včera jsem se vrátila od Seiriel - nemám ráda Brno, víte to? -, protože náš kocour Josif je nemocný, má problémy s močovým měchýřem, včera ho cévkovali, dneska mu to vyndávali a má na osm dní prášky. Doufám, že se to nezhorší a uzdraví se. Od toho, co jsme ho kastrovali, s tím má problémy. :/

Huh a asi se na tom ukázalo, že v krizových situacích jsem schopna bez problémů jednat (popravdě nebylo to včera příliš příjemné, jak byl pod narkózou a budil se z ní a z trubičky mu odkapávala moč, a tak...), ale jakmile to skončí, padne na mne stres a mně se zhorší nálada.
Ráno jsem ještě měla vcelku dobrou náladu, ale pak... možná to bylo i tím, že jsem si začala videochatovat se Seiriel a tím bylo omezen poslech hudby, který mne nabuzoval po příjezdu z veteriny. Vlastně... už dlouho jsem nezažila den, který bych celý jen poslouchala, jako jsem to dělávala dříve. Ani na kolejích jsem to nemohla praktikovat.
A třeba je to prostě pocitem, že se blíží budoucnost.
Vrátil se mi otec z léčebny, ale tím to není. To jsem byla vykolejená jen prvních několik dnů, teď už jsem zase s tím srovnaná.


Novinky
Mám nový mobil - starý od Sei -, takže se mi teď snad půjde dovolat. Pokud si toho někdo všiml - deset let, co jsem měla mobil, se mi dovolat nešlo. Prvních sedm, protože jsem mobil nenosila u sebe nebo měla vypnuté zvuky, další tři, protože můj mobil nikdy nenašel signál a měl špatný mikrofon.

Nicméně. Říkám to tu jen, abych si sem mohla dát mou nynější vyzváněcí melodii.

Hudba
Sice jsem Daisukeho neposlouchala, když ještě žil a nechci působit jako ta, co oplakává mrtvé jen proto, že zemřeli. Ale... tak nějak mne to vždy rozesmutní a cítím se melancholická, když narazím na The Studs nebo Daisuke to Kuro no Injatachi... A ta hudba se mi líbí. Navíc když The Studs byli nazýváni jako VK-superband, mohli být tolik úžasní, kdyby se mohli rozletět a Daisuke nezemřel.


Postřehy
Mám pocit, že se lidé na mne stále více a více dívají. Ale... málokdy z toho cítím něco ve stylu: "Co to tu jde za hroudu slizu?" (I když s mými krátkými vlasy a dorovnanou váhou na předkolejní vypadám přesně jako sliz, hrouda něčeho opravdu hnusného.) Ale spíše než to jsou to úsměvy - povzbudivé, litující a výsměch. Huh.


Dazaiovsky
Včera jsem omylem narazila na stránku porcelánových panenek od Mariny Bychkové (http://www.enchanteddoll.com/), znám je z dřívějška, protože je měla ráda kitsui. A zase to ve mně vyvolalo už dřívější touhu "dělat panenky".

Myslela jsem si, že to vychází z myšlenky, že nemám na ně peníze, ale já vlastně samu o sobě panenku nechci. Nemám vztah k věcem. Ale touha vyrábět něco u mne asi pramení ze stejného popudu jako psaní. Nebo třeba i to, že by se mi líbilo mít kavárnu.
Ráda bych se projevovala tvůrčí, talentovaná, byla obdivovaná a nechávala za sebou stopu. Je to typicky lví touha... a já prostě bytostně toužím po obdivu - i když je to špatná vlastnost.

Nerozebírejme, jestli na něco z toho mám předpoklady nebo nadání. Zde se spíše konečně dostáváme k Dazaiovi. Četla jsem nedávno jeho povídku Bušení. Je o muži, co píše spisovali, že slyšívá "bušení", kdykoliv se mu rozeběhnou fantasie, co by mohl dělat v budoucnosti.
A ono to nemusí být doslova bušení (ani to tak není myšlené dle mého), stačí jen prostě logickými argumenty být sesazen zpátky na zem. Nakonec to vede k nečinnosti. Tohleto prosté bušení.
Začnu kreslit! Ne, stejně se mi to nevydaří. Objednám si knížku o výrobě porcelánových panenek! Ne, i kdyby ti to šlo, k ničemu to nebude, protože tě to neuživí. Chtěla bych kavárnu, pekla bych do ní! Ne, dokud něco nevystuduješ, co by tě živilo. Tak si aspoň upeču dort! Ne, péct pro sebe samotnou dort je k ničemu, můžeš jíst cokoliv jiného a nebudeš zbytečně plýtvat suroviny. Napíšu knihu! Ne, vždyť dnes nejde jinak, než si vydat knihu na vlastní náklady a na to nemáš.
Ubíjející.

A zbývají pak jen ty věci, co se udělat musí. Co je správné udělat. Pro život, který člověk nechce žít.
Ač se snažím, nemám žádnou motivaci dělat pro sebe... když dělám pro sebe, nedělám nic. Stejně už jsem přestárlá a nemám příliš vyhlídek do budoucnosti - ač zvolím jakkoliv, budu se stydět...

"Měl jsem zemřít již dávno. Ale jedno mi v tom bránilo: maminčina láska. Nebyl jsem schopen zemřít, když jsem na ni pomyslel. Ano, člověk má právo žít podle svých představ a zároveň má i právo zemřít, kdy se mu zachce, ale myslím si, že pokud je naživu jeho matka, musí člověk toto své právo na smrt odložit na pozdější dobu. Neboť využití tohoto práva by se rovnalo zabití matky."

Osamu Dazai: Zapadající slunce

A to matka nemá Dazaie ráda. A přitom on toho tolik vystihuje. Nemyslím si, že on by do mne dostával sebevražedné myšlenky, spíše je společně sdílíme.
Věřím, že povídku Osan nemyslel jako kritiku sebevraždy, jen v ní ventiloval hořkost nad lidmi, co ji soudí:

"A tak dále. Dopis byl plný podobných nesmyslů a hloupostí. Muži musejí zřejmě i v hodině smrti pořád něco předstírat, dodávat si důležitosti, přikrášlovat své pohnutky, lhát."

Osamu Dazai: Osan

Psaní
Připomínám si často, že tenhle blog píšu pro sebe. A tak sem nic nepíšu, nestarám se o to, zda tu někdo chodí a nic mi to vlastně nedává. Toť k mému dělání věcí pro sebe. Je to hezké, takhle si to říct - "teď budu dělat něco pro sebe". Ale kdybych toho byla schopna, dávno bych pro sebe něco udělala...

Vidíte, že do povídek se také příliš nehrnu. Občas něco napíšu. Jestli tomu něco chybí od dřívějška... tak to tak je a nevím, co k tomu říct. Obdivuji, jak je napsané V očích panenek, ovšem už mi nejde a nemám chuť takhle psát. Tolik citů a popisů v textu zhořklo jako každá naivita.

Mám rozepsanou fantasy knihu, kterou jsem začala psát s tím, že ji vydám. Bylo to takové hecnutí se, co mi vydrželo asi tři měsíce. (Nápad je to starý několik let a sesbírané podklady na něj mám.) Ale teď už jsem více jak měsíc zaseklá na cca 130 normostránkách a nepokračuju. Zmiňovala jsem se o bušení? Tady buší opravdu silně.
Ale důvod, že měla být vydána, je ten, proč není tady. Asi skončí nedopsaná stejně jako vždy, když něco píšu jako "knihu k vydání". Prostě se příliš začnu bořit do pochybností a můj hnací motor se s jimi zanese.

Toť vše.