Střep v hrudi
Mám střep v hrudi.
A proto se mi těžko dýchá. Na
otázku se nalezne odpověď. Ale je správné ji slyšet?
Slunce co přichází po dešti, déšť
co přichází před sluncem. Slyšel jsem, jak mluvíte o tom, že
každý, kdo se schovává před sluncem nakonec stejně se pod něj
postaví, protože bez slunce nejde žít. To je ta odpověď.
Přestalo pršet.
A já rozmrzele čapím pod ocelovým
nebem. Těžko se mi dýchá. Cítím vítr, chlad bosých chodidel a
touhu, aby se znovu rozpršelo. Drobný oproti širokému nebi. A
nicotný proti světu.
Nečekám na slunce. To je ta otázka.
Střep se noří hlouběji, míří k
srdci. A mně se stále špatně dýchá. Skryl jsem se před světem
v cigaretovém kouři, který ani po tolikáté nedokáži dostat do
plic, aniž by unikl místem, kudy střep si prorazil cestu.
Dávno nekrvácím, zbyla jen kresba
bílých jizev a tiché příběhy v nich.
Jen déšť může přinést úlevu a
spláchnout bolest.
Místo toho se vše roztočilo,
jako bych se posadil na kolotoč.
A střep se přihlásil o slovo...
Bojím se, že až ho jednou vyndají, začne svítit slunce a já se
rozplynu jako stín. Každý se chce uzdravit, tak i já?
Střep se zastaví, když nedýchám.
Nic nebolí. Ale takto odpočívat nelze věčně. Déšť
nepřichází, ani to vaše slunce. Cítím zem pod nohama, vidím
nebe nad sebou. Co je mezi tím?
Cigaretový nedopalek kreslí černou
linii – to je můj stín. A mizící kouř odkrývá zemdlené oči.
Cože?
Není to střep? Tak co je to? Duše?!
Žádné komentáře:
Okomentovat