Čajová insomnie

aneb D by ani čaj neměla pít.

Včera jsem byla už druhý den v náladě - no jak to popsat? - rozčílené asi (a jediná činnost, která mne neštve je četba Bratří Karamazů). Většinou (nebo aspoň si to myslím) jsem klidná, přestože mne dost věcí štve, tak to nechávám odplouvat, ale pak jednou za čas - hlavně kvůli maličkostem - se hrozně rozzlobím, zezoufalstním a střídá se u mne nepříčetná zuřivost s naprostým odevzdáním v minutových intervalech. Nu, tedy jsem už druhý den včera měla tuhle náladu, tak jsem to zabalila.

Jeli jsme k babičce, pak po příjezdu jsem si udělala Hedvábnou stezku a říkala jsem si, že budu psát Daeovu krev. Je to docela zvláštní jev, že v momentě, kdy jsem si řekla, že mé psaní za nic nestojí a není se čemu divit, že mne nikdo nečte, když jsem vždy psala jen špatnou červenou knihovnu a teď vlastně už se nesnažím o nic jiného (a prakticky vůbec nepíši), jsem se vrhla na Dae. Ačkoliv mi to připadá naivní a jsem tím povětšinu času nespokojená, potřebovala jsem oddech tak od všeho.

Nu, otevřela jsem si Vývoj techniky, abych si osvěžila vědomosti o důlní vodě, ale nakonec jsem skončila u koněspřežky, železnice a zpracování železa. Ovšem brzy mi mé čtení překazila - už bylo dávno po osmé - bouřka.

Insomnie! (Horror našeho domu.)

Konečně se dostávám k tomu, co vlastně chci.

Dokážete si představit, jak to vypadá na našem "statku" v době bouřky?

Všechny kolně, dveře od krmíků, kurníku, chlévů a celkově všechno, co se může hýbat, se hýbe. A kdyby jen hýbalo, ale hlavně vrže. To ke všemu máme ještě dovezené dřevo, takže vrata za dvůr máme celé rozglábené. (Všimli jste si, jak najednou používám vesnickou mluvu? xD) A když se zablýskne, všechno vrzne, práskne a pohne se v tom chvilkovém světle. Déšť buší do starých oken, ozývají se hromy. Skla ve vnitřních dveřích se chvějí, jak se odnikud bere průvan. No... děsivé.

A to člověk byl úplně po tmě - protože je tomu tak dva dny, co mi zhaslo pouliční osvětlení před pokojem - a stále máme v domě místnosti, kde nefungují světla (chtělo by to elektrikáře).

V takovém prostředí jsem se spokojeně napájela čajem a psala.

Jenže pak na mamku v ložnici někdo zavolal ze dvora: "Dobrou, mamo~" A v tom dešti, hromech a blescích jsem prostě nedokázala rozeznat čí je to hlas. A začala představivost pracovat. Jak určitě někdo k nám přišel ze zahrady, dostal se na dvůr otevřenými vraty a ze dvora - popravdě, snad nás teď nikdo nevyloupí, když to přiznám - dostat se do domu není problém, i když máme zamknuté obé hlavní dveře.

A tak jsem běžela do ložnice za mamkou se podívat, kdo to je. Ona sama nevěděla a svítila baterkou na dvůr.

Ptala se, kdo tam je, ale nikdo neodpovídal.

Až po několika minutách se nám mezi blesky a za pomoci baterky - "Nesviť na mě!" - podařilo rozpoznat, že na nenařezených kmenech tam sedí otec. Když na něm mamka zasvítila, tak se skryl za vrata. (Víte, on má v chlívě schovanou slivovici, tak ji v noci popíjel.)

Nu což, záhada se vyřešila - sice mi pracovala na plné obrátky představivost, jak nás někdo jde vykrást -, ale pokračovala jsem ve psaní. Po tmě a s Arsenidem (můj notebook) na baterku, kdyby náhodou chtěl zaútočit blesk.

Bylo už kolem jedné, když jsem to po několika stránkách zabalila. Bývám po psaní Daeovy krve unavená, tak jsem si říkala, že rovnou půjdu spát. Jenže jak jsem zůstala po tmě, jak ještě pršelo, já v sobě měla čaj a kočky po parném dni začaly v noci řádit, tak jsem spát moc nemohla.

Pořád se mi zdálo, že někdo po domě chodí. A když ne zrovna někdo, tak něco.

Občas třeba, když se koupu a mám zrovna hlavu pod vodou nebo zavřené oči, mám pocit, že se v koupelně se mnou schovávají raraši. Stejně v mém pokoji, když neusnu hned, co si lehnu, občas mám pocit jako kdyby mne z toho a toho koutu něco sledovalo.

A tak se tu něco takhle "prohánělo" - když nezavrzl nábytek, něco spadlo, když nic nespadlo, zašustila záclona... a pořád dokola.

Dokonce se otevíraly dveře! (Náš jeden kocour umí otevřít každé dveře a rád to dělá, hlavně z haly do chodby, kde nesvítí světlo.)

A jak jsem tak byla rozespalá, tam mi to všechno přišlo děsivé a hlasité.

Nějak mne nakonec přemohlo spaní, ale nespala jsem ani půl hodiny - dvě ráno zrovna byly -, když jsem slyšela, jak si někdo cosi mumlá a naráží do nábytku.

Ztuhla jsem a zaposlouchala se.

Byl to otec. Ale jak jsem byla taková rozespalá, tak mne nenapadlo nic jiného, než že nás jde zabít se sekyrkou (to pořád se bojí babina, že nás jednou přijde vyvraždit sekyrkou, protože po slivovici bývá agresivní). A ještě to podporovalo to, jak jsem nerozuměla tomu, co si žvatlá.

Ale on šel jen na záchod, tam pobyl a šel za mamkou do ložnice - on bivakuje v přízemí, my v prvním patře, tak to není obvyklé, aby tam chodil - a já asi další půl hodinu poslouchala, jestli slyším mamku chrápat (ona chrápe strašně nahlas) a tudíž ji ještě nezamordoval.

Znovu jsem usnula a v šest mne vzbudila jejich hádka. Čtyři hodiny jsem ani nenaspala. Hrozné tohle. A celou noc se třásla jak feťák, co má halucinace, vyděšená z každého zvuku. xD

Ale připomnělo mi to tuhle příhodu:

Tak si tak v klidu hraji s bratrem Mirror's Edge, když najednou někdo zvoní. Zvoní to, zvoní a nechce přestat, přesně tím způsobem, co zvoní maminka, abychom jednou za čas otevřeli okno i my ignoranti a zeptali se, co chce. Pošlu tam bratra, protože zrovna sklouzávám po kanalizaci.
Kdyby to byla maminka, tak by příběh nepokračoval... jenže to byl otcův přítel.
Hysterický jako žena při povodních, prý rychle musíme zavolat otce, že s ním potřebuje opravdu nutně mluvit. Jenže otec si spokojeně spí v ložnici a nejeví zájem se zvednout a jít zjistit, co se děje.
Jenže jeho přítel ne a ne odejít. Hysterický křičí, že po něm někdo u hospody střílel patronami a že ho chtějí zabít. Ožralý? Zfetovaný? Jeden by nevěřil, co všechno lze zažít v křesťanské vesnici v údolí. Kdyby to alespoň bylo u Sei na horách v marihuanovém doupěti, ale tady?
Přítel otce hodí bratrovi mikinu a utíká do kopce.
Ano, mikinu! Chápete to? Ne? Nejste sami. Bílá mikina, vcelku velká a teplá. Doufáte, že v tomto velice napínavém příběhu se objeví konečně vysvětlení, co se to děje? Nedočkáte se. Mikina. Nic v ní - kdyby alespoň byly v kapse drogy, ale skutečně tam nejsou.
Minuty ticha, kdy si spokojeně dál hraji Mirror's Edge.
A pak znovu zvonění. Přítel otce je tu znovu! A nebo jsou to snad ti, co po něm stříleli kvůli mikině? Nevíme, protože podruhé jsme již neotevřeli, abychom to zjistili.
Ha! Lomcování s vraty, křik... Kolik že je hodin? Myslím, že by ho někdo mohl zatknout za rušení nočního klidu, ale... Kromě toho lomcování se po chvíli utiší. Lomcuje, lomcuje... ale náš hrad nedobije!
Situace se uklidňuje. Bez vysvětlení odchází... avšak další nepochopitelnost se začíná pomalu rýsovat. Můj bratr.
Prý že musí spát se mnou v pokoji. Odmítám a začínám se smíchem rozvádět historku o tom, že kdyby se dostal dovnitř (třeba může rozbít okno v přízemí), tak první zaměří do obyvácího pokoje, kde spává otec... takže tam není bezpečno pro mého bratra. Kde tedy má spát?
Zůstává u mne.
"Počkej!" on vyděšeně - utichám. Bratr se zaposlouchává. Snad se mu zdálo, že se otevírají dveře a nebo ho děsí to nastalé ticho. Nic se neděje. Čas plyne v napětí - jen já se v duši směji, nesmím nahlas, protože bratr poslouchá.
Neustále chce jít do ložnice (za maminkou). Po chvíli zjišťuje, že jen poslech by mu nepomohl. Hledá něco, čím by se mohl bránit. Potichounku se plíží po hale, aby u krbu vzal pohrabáč a ten si mohl schovat pod polštář.
*zakroucení hlavou*
Chápete? Pokud ano, tak mi můžete vysvětlit, co se kolem mne děje a kde jsem se to ocitla. Stačilo by zodpovědět jedinou z nabízejících se otázek. Třeba - co čeká můj bratr od přítomnosti své o osm let mladší sestry?
*otočí se na bratra, aby to zjistila*
Tak jediná otázka je zodpovězena, prý mne musí chránit.
Dnes již asi nevyřešíme, co se to vlastně děje... Skutečně zcestnost. Jen se těšíme na ráno, až budeme vědět, co má znamenat ta mikina, protože určitě tato jediná vědomost objasní celý případ.

(Zcestnost nad zcestnost... příhoda D z májového večera| 18. května 2009 v 0:05)