Projevům něžného fanatismu se meze nekladou...

aneb Když už jsme u odlíčeného Dady.

Tak mne napadlo, když už jsme tu měli skoro odlíčeného Dadu, že bych sem tedy mohla dát i fotku úplně odlíčeného z roky 2011, takže dva roky zpátky. A přidala jsem i něco navíc, jak - ne moc aktivně - přenáším důležitější články z dřívějšího blogu.

zdroj: Dadův FB

A nyní to navíc:

Původně otázka z formspringu - který pravda už nenavštěvuji:

Jaká činnost v poslední době tě nejvíce nadchla, ovlivnila, prostě na tebe nějak zapůsobila? 

Včera to byl samurajský film.
Dnes je to... hmm... kreslila jsem. *dlouhý povzdech* Takové zvláštně citlivé to bylo. Protože kreslit neumím a kdykoliv beru tužku do ruky, tak vím, že to nebude hezké, nebude to takové jaké by to mělo být (a mnohdy papír odložím a nevrátím se k němu, nebo naopak ho v jakési beznaději jen nesmyslně počmárám). *je z toho většinou jen smutná, proto nekreslí často*
A ke všemu jsem kreslila podle fotky - za tohle jsem byla zkritizovaná nejednou - ... vybírala jsem si fotku Dady a zvolila jsem si místo nějaké typické odlíčenou, unavenou a takovou lidskou.
Nejprve beznaděj, když mne ruka vůbec nechtěla poslouchat. Pak to trochu povolilo a nakonec - vím, že neumím kreslit, ale nakonec si vždy řeknu, že to není tak špatné, jak by mohlo (snažím se udržet v trochu použitelném psychickém stavu). Navíc mi to celé připadalo takové intimní.
Vykreslit ty unavené oči a kruhy kolem nich, pohrát si s tou typickou linií nosu *pousměje se - Dadův nos má takový hravý, milý tvar ;)* a několikrát překreslovat rty, kterým jsem stále nebyla schopna dát ten správný tvar (Dada a Toshiya mají podobné rty - takové *netuší, jak to popsat*... tenhle tvar rtů se mi líbí ze všech nejvíce).
A ten obrázek... vím, že by ho na něm nikdo nepoznal; vím, že má špatnou techniku... ale... (a teď budu znít jako největší fangirl) je to můj domácký, unavený, trochu smutný Dada. Jeho rysy jsou mi bližší, když jsem se je pokusila nakreslit. Jak jsem řekla, celé to bylo takové intimní, blízké...

Důležité ovšem je, že skutečně se z takového prostého, nepovedeného obrázku, stal můj milovaný - jediný z mých fanartům, ke kterému něco cítím (zatím jsem ho ani nedala do složky k ostatním). Snad pro ten pocit, kdy jsem si obkreslila Dadovy rysy. Nevím, opravdu se na něj dívám s "láskou". Trochu si připadám, jako kdyby se z toho měl stát obraz Doriana Graye...
Dadu na tom nikdo nepozná, ať již (když si sama omlouvám proč) z důvodu, že je tam nenalíčený/v civilu, nebo (když si nic nenamlouvám) se mu to nepodobá. Ale... tento fanart skutečně je pro mne citovým.

(D's Dada-fanatism n.7|12. června 2011 v 23:23, pozn. upraveno)

A abych to uvedla teď po letech trochu na pravou míru, tak tenhle fanart jako jedna z mála mých kreseb ušel spálení, když jsem vhazovala do kotle veškeré své rukopisy a téměř všechny kresby.