Zvířetem z klece - kapitola první

Takže první kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Doufám, že se bude líbit, přeji příjemnou četbu a doufám, že se objeví nějaké komentáře.

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | další kapitola

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

1. kapitola - Řetěz

Už to byla chvíle, co se v půl šesté ráno z kuchyně ozývaly tlumené zvuky pohybu a chystání snídaně, ovšem muž ležící na pohovce uprostřed obývacího pokoje je úspěšně ignoroval a spal dál objímajíc malý baculatý polštář. Když se k nim přidalo trvalé vibrování telefonu na konferenčním stolku, donutilo ho se konečně pohnout. Začal šmátrat po dřevěné desce, první uchopil ovladač, až poté se zaklením našel mobil. Přiložil si ho k uchu a potlačil zívnutí, "ano? Erwin Smith."

"Nerad tě budím, ale za pět minut tě vyzvednu u Mika, už jsem na cestě, máme práci, podrobnosti ti řeknu cestou," ozval se Nile Dok, Smithův parťák a zavěsil bez jakéhokoliv náznaku, že mu záleží na reakci druhého a skutečně lituje toho, že ho musel vzbudit.

Smith zaklel podruhé a pustil mobil někam do pohovky mezi záhyby své pokrývky, než zvedl hlavu. To už ovšem před něj na konferenční stolek byl postaven šálek s kávou a zazubil se na něj blonďatý muž, s nímž bydlel.

Mike Zacharius. Dlouho nezastřižené tmavě plavé vlasy mu padaly do očí, takže z jeho obličeje přímo křičel o pozornost dlouhý nos, tvář měl zarostlou strništěm. Působil neupravený, ale v jeho obličeji bylo cosi dobráckého, i když popravdě postřehnutelného teprve až na nejméně druhý pohled, při prvním si lidé nebyli jisti, co si o něm myslet – spíše než jako bezdomovec, působil umělecky; ovšem od umělce i bezdomovce se lišil tím, že byl dostatečně finančně zaopatřený.

Důvod, proč u něj téměř sedm let Smith přespával, byl ten, že pro něj nemělo smysl mít vlastní byt, když stejně jako detektiv většinu času trávil v práci. Chodil tam přespávat – v různé denní doby – případně se najíst. Původně měl vlastní bydlení, ale vracení se do prázdného bytu, který nezaplnil ničím svým, protože na to jednoduše neměl čas a pouze platit vysoký nájem, inkaso a muset chodit na domovní schůze, kde se řešily věci, jichž si nevšiml, ale jako policista byl nucen se tvářit, že udělá vše pro pohodlí každého občana, jej nakonec udolalo, že hledal alternativu. A tou se stal právě tento zvláštní muž, kterého – když se k němu stěhoval – neznal ani rok.

Jejich soužití bylo téměř dokonalé. Dva staří mládenci – v jejich letech nejlepší a nejméně urážlivý popis stavu, v němž se jejich těla nacházela –, kteří stále ještě neztratili tolik humoru, aby nebyli schopni si z vlastní situace a ze sebe navzájem utahovat.

Mike Zacharius byl majitelem malého rodinného domku v klidné ulici, pracoval doma jako hodinář, naučil se vařit a dbal na správnou životosprávu, i když jej Smith podezříval, že se tím zabýval z jediného důvodu a to proto, aby mohl zdravým jídlem, zdravým ranním brzkým vstáváním a zdravou veselostí znepříjemňovat život svého trvalého hosta na gauči, kterým o několik málo let mladší Erwin byl. Naopak on sám neměl na cokoliv zdravého – kromě toho, co mu bylo Zachariášem uvařeno – čas, celé dny trávil v práci, vracel se s nákupem podle seznamu, a když náhodou dostal den volna, byl povinován uklidit si část obývacího pokoje, v kterém bydlel. Cítil se jako zpátky na policejní škole, kdy sdílel pokoj s Nilem, rozdíl byl jen v tom, že Nile byl stejně nepořádný jako on, nebo jako u rodičů, kde Mike zastupoval nejen jeho matku, ale i otce.

I přes ty drobné nedostatky – jakým byla Zachariášova snaha, spíše jen předstírána, jej z domu vypudit – neměl potřebu se stěhovat. Téměř každý den mu byla uvařena káva, než šel do práce, které si majitel domu vážil, protože jako policista měl stálý plat, zatímco u práce hodináře se muselo počítat s tím, že ne každý týden dostane dobrou zakázku. A koneckonců Mike dokázal být i shovívavý; a když viděl, že Erwin má v práci nějaký náročný případ, to uvařil i něco jedlého a obývací pokoj uklidil sám.

Vlastně za těch sedm let se znali natolik, že před sebou neměli žádné tajemství, dokonale dokázali poznat náladu jeden druhého a jejich soužití Nile Dok rád připodobňoval k dlouholetému manželství. Občas přes jeho rty unikla i narážka nebo spíše smutné konstatování, že jejich sexuálnímu životu odzvonilo. Dobře věděl, že žádný společný život takového druhu neměli. 

"Děkuju," utrousil stále ještě ospalý Erwin a posadil se. Na sobě měl pouze trenýrky, v nichž spával. Protřel si oči a přičichl ke kávě. Měl rád tu vůni a nejraději by si ji vychutnával ještě dobrých deset minut, ale bohužel tolik času mu naděleno nebylo.

Povzdechl si, usrkl – byla více horká, než předpokládal – a vstal za smíchu svého přítele. „Do práce?“ zeptal se ho ten s úšklebkem.

Mladší souhlasně zabručel a vydal se do koupelny, kde si teprve stihl zapnout sprchu, když se ozval zvonek u dveří. Nepřekvapilo ho to, Dokův čas ubíhal mnohem rychleji, než ten jeho.

„Pořád ještě mám nejméně půl minuty,“ utrousil Smith místo pozdravu, když vyšel z koupelny, a nepříliš vlídně se podíval na svého černovlasého parťáka, který si střídavě rázně poklepával na hodinky, co měl na levém zápěstí, dopíjel Erwinovu kávu a vedl rozhovor s Mikem Zachariášem, který mu nabízel snídani. I když bylo jasné, že šťastně ženatý Dok snídal, než šel.

„Nemohl jsem si odpustit vidět pana dokonalého ve stavu ranní neupravenosti,“ zasmál se černovlasý muž sedící na pohovce a ještě jednou provokativně poklepal na sklíčko hodinek, než odložil prázdný hrnek od kávy a vrátil se k rozhovoru o Marii, své manželce, s níž se mu nedávno narodilo třetí dítě.

Erwin mu to přál, jen doufal, že se ta informace nedostane k jeho matce. Stále se ještě nepřenesla přes to, že bývalá snoubenka a asi jediná vážná ženská známost jejího syna, si ho nakonec nevzala. Jako kdyby si myslela, že Dokovo místo by mělo patřit jejímu Erwinovi. Chtěla tři vnoučata, za snachu Marii a bylo jen štěstí, že nevěděla, kde její syn bydlí, jinak by přesně tam – jako do pekla – posílala Nila bydlet. On sám mu to všechno opravdu přál a vůbec nezáviděl. S Marií se rozešel ještě dříve, než se dozvěděl jisté podstatné informace o sobě samém, díky nimž skutečně neplánoval založit rodinu. Byl za to rád, byla to dobrá dívka – nyní již žena a matka tří dětí – a on by ji nebyl, na rozdíl od Nila, schopen udělat šťastnou.

Smith se oblékl a vzal si všechno potřebné, než na druhého policistu kývl a rozloučil se se svým spolubydlícím. Nasedli do služebního auta a vyjeli směrem na výpadovku z města. Cesta působila pochmurně, protože nebe bylo zamračené.

„Takže co nás čeká?“ zajímal se Smith – chápal, že druhý nechce mluvit před civilistou o případu, i když Mike byl v tomhle speciální: sedm let života s detektivem udělá své.

„Asi před dvěma hodinami – představ si, že někteří už dvě hodiny pracují! –“ neopomenul si do něj rýpnout Dok, „našli cestáři v jednom výkopu – jak se staví ta nová dálnice – slepého mladíka, který tam spadl. Ovšem zarážející je, že když se jim ho podařilo trochu uklidnit, vypověděl, že ho nějaká žena oslepila, když našel ve staré tovární věži uvězněnou nějakou holku. Kolegové prověřili to místo, co popsal, a zjistili, že skutečně tam někdo ještě nedávno bydlel. Takže jedeme nejprve do továrny, a potom za tím mladíkem do nemocnice – podařilo se mu při pádu zlomit si nohu.“

Smith vstřebával informace, přičemž pozoroval město, které ubíhalo za okny. Uvědomoval si, jak je nepravděpodobné, že by dotyčná ještě žila, a že pokud tomu tak bylo, mají celkově málo času, než ji únosce odpraví nebo přemístí do bezpečného úkrytu, k němuž žádná vodítka nepovedou. „Jak dlouho je to od toho, co tu dívku našel?“

„Nejspíše včera večer, i když si není jistý, jak dlouho bloudil v lesích mezi továrnou a novou dálnicí,“ zamračil se černovlasý, nejspíše myslel na to samé jako jeho kolega.

Když přijeli na místo, už tam byla skupina policistů, kteří sbírali důkazy. Na věž bylo těžké se dostat – museli přijet hasiči s automobilovým žebříkem, protože část venkovního schodiště úplně chyběla. „Pokud tam ten svědek nějak vylezl, tak určitě nemohl být slepý,“ konstatoval Dok, když se sami s obtížemi dostali nahoru. „A jak slezl dolů, to je taky záhada.“ Nejspíše pochyboval, že tam kdy byl.

Místnost ve věži nepůsobila nijak vábně. V nejzazším rohu místnosti byla díra v podlaze, která nejspíše sloužila jako záchod. Dál od ní ležela stará, špinavá matrace a uprostřed místnosti stůl, na kterém stálo kovové nádobí. Na stěně byla velká skoba a na ni připevněný řetěz, tak dlouhý, aby dosáhl po celé místnosti. Okna se nedala otevřít a z dveří byl – nejspíše oním mladíkem – uražený zámek.

„A není možné, že tady žili jen nějací skvoteři?“ zeptal se Smith – nechtělo se mu věřit, že by se někomu na takové místo podařilo dopravit jakkoliv starou dívku násilím. Navíc by se nestalo poprvé, že by si někdo utahoval z policie, přestože se to trestalo pokutou nebo vězením. Všechny důkazy nasvědčující věznění člověka tu mohly být naaranžovány.

„Bohužel, pane, na konci toho řetězu jsou pouta, která byla – podle zanesení – sundána teprve nedávno a i jiné důkazy toho, že tu někdo žil, jsme zde našli,“ odpověděla mu jedna z policistek a smutně se rozhlédla okolo. „Ale vypadá to tu hrozně,“ dodala, jakoby mezi řečí, kterou ovšem s druhým nestihla zavést, i když by ráda.

Erwin Smith byl pohledný muž, který nedávno oslavil třicet. Měl vysokou, vypracovanou postavu, přesto nepůsobil jako nějaký vidlák z venkova, ale naopak velice elegantním dojmem v jeho vždy čistě bílé vyžehlené košili a kalhotách s puky. K tomu byl ještě blondýn, za mládí měl téměř bílé vlasy, teď již byly tmavší, ale stále se jejich barva nedala zaměnit se světle hnědou, měl je husté, a přestože mu dávno nebylo dvacet, netrpěl pleší ani kouty. Na svět se díval nebesky modrýma očima. Působil, že jeho rodina je původem z Německa nebo Skandinávie. Tato mladá policistka nebyla sama na stanici, komu se líbil. I když on sám zůstával ke všem netečný a hleděl si hlavně své práce, přestože jeho projev byl lidem příjemný, a kdyby se více zapojoval do rozhovorů, byl by na stanici i celkově oblíbený.

Takto se o něm jen mluvilo jako o svědomitém, ambiciózním muži, který má všechny předpoklady být povýšen na velitele. I to ženám imponovalo.

„Tady toho příliš nezjistíme, až bude mít něco laborka, zavolejte,“ zaúkoloval Nile Dok policistku a společně se Smithem se vydali zpátky k autu. „Snad bude ten kluk více k něčemu.“

Nemocnice byla další půl hodinu cesty.

„Takže, vy jste pan Ymir Karzaj?“ ujistil se Dok a počkal, až mladík kývl, „Můžete nám znovu zopakovat, co se ten večer stalo?“

„Říkal jsem to nejméně pětkrát vašim kolegům – nebo vám…“ bránil se asi dvacetiletý hnědovlasý mladík tmavší pleti s pihami, který ležel v posteli, a jeho slepé oči hleděly netečně dopředu. Nebyla na nich jediná známka, že by je někdo vypálil kyselinou. Vypadal jen unavený a doktoři je upozornili, že mu museli dát prášky na uklidnění, protože byl zděšený z toho, co se mu přihodilo. „Lezl jsem do věže, chtěl jsem se podívat, co tam je, a když jsem vylezl, zjistil jsem, že je uvnitř někdo zamčený… tak jsem rozbil zámek a šel dovnitř. Byla tam holka asi mého věku, spíše mladší, pod osmnáct, celá vyděšená… a pak odněkud se zjevila ošklivá ženská a něco mi vylila do tváře.“

Smith společně s Dokem si vyměnily pohledy, které vůbec se svědectvím nebyly spokojené. Kdo by tomu také věřil?

„A nějaké detaily? Jak vypadala ta dívka?“ V tomhle stavu bylo nemožné, aby pomohl sestavit portrét anebo prošel s nimi záznamy pohřešovaných. Musel stačit popis.

Mladík se odmlčel, jak se snažil si vybavit, co možná nejvíc, protože na druhou stranu chápal, že bylo jeho svědectví důležité, i když si myslel, že již řekl všechno, co ví. A co chtěl říct – byly detaily, které si rozhodl nechat pro sebe. „Drobná, světlé vlasy, modré oči, hezká ve tváři… opravdu hodně hezká ve tváři. Víte, já bych vám určitě zavolal anebo bych ji osvobodil. Byla smutná, ne vystrašená, ale smutná. A hodně hezká, jako modelka. I když postavou byla drobná a malá, já bych řekl, že mi byla možná po ramena, měla tak metr a půl.“

Erwinovi stále v jeho slovech něco nesedělo, ale nemohl přijít na to, co přesně, aby se toho chytil a vedl výslech směrem, který by byl k užitku a odhalil pravdu. Mladík lhal nebo něco zamlčoval.

„A ta žena?“

„To bylo divné,“ nakrčil čelo svědek. „Když jsem ji uviděl, působila na mne milým dojmem a myslel jsem, že je tam třeba také uvězněná. Měla hnědo-zrzavé vlasy, také byla atraktivní, i když příbuzné nevypadaly, že jsou… a hnědé oči. Ale pak v další okamžik… najednou se mi zdála ohyzdná, jako kdyby ji chyběly kusy kůže a oči. Vrhla se na mne jako fúrie a polila mne tím svinstvem.“

Nile Dok si ho prohlédl – ta zkušenost s ním otřásla, proto ke konci měl tolik zmatené vzpomínky, tomu věřil. „Ty škrábance máte od ní?“ Mladík jen kývl a přejel si po tváři. Byly docela hluboké, ta žena musela mít dlouhé nehty, nejspíše pěstěné.

„Dobrá, pokud si na něco dalšího vzpomenete, kontaktujte nás,“ ukončil to světlovlasý detektiv a rozloučil se s mladíkem.

„Hej, Erwine!“ rozběhla se k Smithovi jeho vysoká, hnědovlasá kolegyně s brýlemi, která pracovala v laborce, jakmile druhého dne přišel ráno do práce. Měla docela nízko postavený hlas a celkově působila hodně mužným dojmem. „Zjistili jsme totožnost té dívky,“ doběhla ho a pokračovala společně s ním ke stolu, kde již seděl Nile.

Možná trochu teatrálně práskla papírem se všemi údaji z laborky na dřevěnou desku. „Jedná se o před šestnácti lety ztracené děvče, unesli ji jako miminko jen několik minut staré,“ oznámila jim, zatímco už Dok zadával do počítače číslo složky, pod nímž ji měli zavedenou, aby ji vyhledal.

V databázi nebylo žádné jméno, fotka, jen adresa otce a jeho výpověď.

„Tenkrát se to odložilo pro nedostatek důkazů,“ utrousil Smith. Nebylo se čemu divit, zdálo se, jako kdyby chyběly i důkazy o tom, že se to dítě skutečně narodilo. Jedině pitevní zpráva domnělé matky hovořila o tom, že žena krátce před smrtí porodila, a protože rodila doma a bez asistentky nebo přítomnosti lékaře – nejspíše jedna z těch šílených, které chtějí přivádět děti na svět přírodní cestou – na následky toho zemřela a její dítě zmizelo. Mohlo se mu stát cokoliv.

Pan Lenz – manžel – byl vyšetřován kvůli podezření z nelegálního obchodu s dětmi, avšak brzy bylo i to pozastaveno, protože se nezískaly žádné důkazy.

„Kdybys ověřil adresu otce, já si mezitím projdu znovu spis a fotky z místa činu,“ požádal Erwin svého parťáka a posadil se za svou židli. Přitáhl si k sobě všechny nové materiály, co se objevily na jejich stole. „Díky, Hanji, kdybyste ještě něco našli, tak volej,“ usmál se na spolupracovnici.

Ta kývla a rozloučila se, než odešla.

Po desáté hodině konečně přijížděli k zařízení pro problémovou mládež, kde podle sousedů otec nezvěstné dívky pracoval. Hledali místo, kde zaparkovat, když si všimli podezřelého černovlasého mladíka, který přebíhal přes cestu. Tedy přesněji Erwin si ho všiml a až po chvíli cesty si uvědomil, co mu na něm přišlo podezřelého. Měl na nohách papuče!

„Zastav! Všiml sis toho kluka, určitě jim utekl,“ řekl světlovlasý, jakmile si to uvědomil a otevřel dveře. „Já poběžím za ním, ty mu nadjeď!“ sdělil mu plán.

Černovlasý spěchal, ale neběžel, protože na sebe nechtěl poutat pozornost a snad si byl jistý, že jim uvnitř ještě nezačal chybět. Ovšem Smithův pohled v zádech ucítil. Ohlédl se a snad vycítil, že je policista, když se dal na útěk.

„Hej, stůj, kluku!“ zařval na něj Erwin a podruhé ho vyzval jako policista, aby to udělal. Ovšem to už Dok mu autem vjel do trajektorie pohybu a mladík, který se celou cestu soustředil na policistu v zádech, narazil z boku do kapoty.

Nile svižně vystoupil z auta a chytil ho, ale černovlasý mladík v sobě měl více síly, než na co vypadal podle své výšky. Vykroutil se mu, dokonce ho uhodil, než se k nim připojil Erwin, který ho několika chvaty zpacifikoval.

„Uklidni se,“ pobídl ho, protože se mu stále zmítal a Smith mu nakonec byl donucen nasadit želízka.

„Nic jsem, kurva, neudělal?! Tak co mně, do piče, vy debilové, držíte?!“

„Mladíku, mluvíš s policisty, být tebou bych mlčel,“ upozornil ho Dok, který si mnul bradu. „A třeba zapomeneme na to, že jsi napadl policistu a kladl odpor při zatýkání.“

Ta slova trochu na černovlasého chlapce zapůsobila. Uklidnil se a nakonec ani nebránil být posazen do auta. Neměl u sebe ani průkaz totožnosti, bylo jisté, odkud utekl. I Smith se svým parťákem nasedli do auta, aby ho zavezli zpátky do zařízení, kam měli předtím namířeno.

Teprve teď si uvnitř všimli, že jim chybí.

„To bylo rychlé,“ usmál se ředitel a pokývl jednomu ze zřízenců, aby chlapce, již bez pout, vzali zpátky dovnitř. „Moc vám děkujeme za pomoc,“ řekl policistům.

„Vlastně jsme sem přijeli ze zcela jiného důvodu, mohli bychom mluvit s vaším zaměstnancem, panem Lenzem?“ ujal se slova Nile.

„Samozřejmě, pojďte,“ pobídl je ředitel, pustil do budovy a zamkl za nimi. Bylo to jedno z opatření, aby jim klienti neutíkali, stejně jako zamřížovaná okna. Uvnitř ovšem to působilo docela milým dojmem. Prostory byly čisté, na stěnách vysely malby dětí nebo diplomy z různých soutěží. Podle hluku a občasných hlasitých nadávek bylo ovšem poznat, koho se tam snaží vychovat. „Tohle je sborovna, počkejte tady,“ určil jim a sám se vydal hledat příslušného zaměstnance.

Pan Frederick Lenz se brzy objevil, byl to muž střední postavy, mezi čtyřiceti a padesáti lety, měl vzadu na hlavě trochu pleš, ale i přesto bylo poznat, že býval zamlada pohledný. Pozdravil je a věnoval jim dlouhý pohled. „Potřebujete ode mne něco?“ zeptal se klidně. „Zrovna jsem uprostřed výuky.“

Erwin vytáhl svůj odznak, než ho pobídl, aby se k nim posadil. „Nalezli jsme nové informace ohledně únosu vaší dcery,“ oznámil mu, podle toho, jak přesné se zdály být testy získané DNA, nebylo pochyb, že se jednalo právě o tu dívku.

„Našli jste… její… mrtvé tělíčko?“ zdálo se, že to v muži probudilo spoustu emocí, protože jeho výraz změkl a pozbyl klidu.

„Zatím vám to nemůžeme říct s jistotou, ale potřebovali bychom, abyste nám popsal, co se toho dne přesně stalo.“

Muž vypověděl s obtížemi téměř vše, co dříve policistům do spisu. Bylo to šestnáct let, co se únos jeho dcerky stal a jemu v hlavě zůstala jen hrůza a bolest. Vrátil se ten den z práce, nalezl svou manželku mrtvou a dítě nebylo nikde poblíž. Hned zavolal záchranku a policii. Dítě se nenašlo, ani když dům prohledali psi. Nebyla známka po vloupání nikoho cizího, on sám měl alibi v práci a časově by nestihl dítě odnést, sousedi také nic neviděli. Byl to dokonale provedený zločin, pokud se dítě jen nevypařilo.

Frederick Lenz dávno nebydlel v ulici, kde před šestnácti lety, ovšem téměř všichni dřívější sousedé stále ano. Odstěhovala se jen jedna rodina, žena bydlící v domu napravo opustila svého manžela a starší paní přes ulici zemřela. Tým opakoval výslechy sousedů, přičemž si Dok se Smithem prohlíželi dům, v kterém se to odehrálo za dozoru nových majitelů.

Byl to hezký domek, ovšem ani jeho fasáda nezůstala původní, tudíž ho jen zběžně prošli, než se vydali prohlédnout si okolí – ovšem co hledali po šestnácti letech a co vůbec mohli najít, to nikdo z nich nevěděl.

Smith si povzdechl a vydal se k jejich služebnímu autu. Prohlédl si dům z dálky – samozřejmě, že na něm nebylo poznat, co se tam před lety stalo. Prý byl nejméně pět let neobydlený, než se o tom případu přestalo mluvit a konečně se našel kupec, co byl ochoten se do něj nastěhovat.

„Vzpomněl jsem si,“ přistoupil k němu muž, který vyšel ze sousedního domu – tedy toho, který policie pověřila jako první a měl dávno výslech za sebou -, „že…“ Zarazil se, protože si uvědomil – stejně jako Smith to své –, že muž před ním je „Grimm, bože můj!“

„Klid,“ Dok mu položil ruku na rameno. „On je hodný Grimm.“ Byl zvyklý, že někteří lidé poznali, co jeho partner ve skutečnosti je, tedy kromě toho, že byl policista. Samotný do problematiky byl zasvěcen před několika lety a to ne příliš šetrným způsobem. Naštěstí se s tím vyrovnal.

„Povídejte,“ pobídl muže Smith.

Muž ještě chvíli vydýchával zděšení, ale stačilo, aby se na něj blondýn zamračil a vysypal ze sebe: „Zelí… kupovala si zelí… vždycky v obchodě na rohu si kupovala zelí.“ Poté se vydal rychle do svého domu a zabouchl za sebou dveře.

„Mauzhertz,“ vysvětlil Erwin.

„Cožeto?“ přidal se k nim další z kolegů.

„Vtip - německy,“ mávl rukou Nile. „Prý ta zemřelá jedla hodně zelí, prověřte obchod na rohu.“

„A co máme hledat?“

„No, podezřelé zelí,“ Smith měl rád Dokův sarkasmus.

Když se Erwin vracel toho dne zpátky do Zacharišova domu, cítil naprosto beznaděj a bezmoc. Žádné další vodítko k případu nebyl schopen nalézt. Zdálo se, jako kdyby se dívka objevila z čista jasna nakrátko, stejně jako tehdy zmizela a byla v tom zapletená nějaká magie. Ale Smith věděl, že v každém případě nefigurují Weseni, i když při vyšetřování nějakého potkali.

Majitel domu měl pro něj přichystanou večeři a obyvák byl uklizený – znamení pro Erwina, že skutečně vypadá hrozně a měl by se sebou něco dělat.

On místo toho pojedl, umyl se a šel spát, aby se mohl další den brzo ráno vrátit k vyšetřování.

„Hádej, koho tu máme?“ zeptal se Dok Erwina, když se objevil v práci a pokývl směrem na lavici, kde seděl spoutaný želízky černovlasý chlapec z předchozího dne. „Znovu utekl a na ulici se popral s támhletím chlápkem. Málem ho zabil. Pěstouni si ho odmítají vzít zpátky, stejně jako byl vyhozen z toho včerejšího střediska. Bylo ho zbytečné chytat.“

Smith si ho prohlédl. „Kolik mu je?“

„Sedmnáct,“ odpověděl Nile a posunul k druhému muži kávu, co pro něj uvařila jedna z jejich kolegyň. „Ale ten chlap ho nechce žalovat. Tak ho zase pustíme, aby vyvedl něco dalšího.“

Smith se ohlédl na místo, kde jiný policista sepisoval výpověď s napadeným mužem. „Blutbad,“ zamračil se Erwin, než vstal a vydal se za černovlasým. Sice si nemyslel, že zrovna ten chlapec je nějaký svatoušek, ale zrovna blutbadi nebyli zrovna nejmírumilovnější stvoření. Dřepl si před černovlasého a prohlédl si ho. „Napadl tě?“

Černovlasý si ho dlouze prohlédl, než odklonil pohled. Nikdo mu nikdy nevěřil, nechtěl ničí pomoc, hlavně ne nějakého zasraného fízla.

Smith si povzdechl. To už kolem nich procházel napadený a při tom, jak se ušklíbl na černovlasého, se objevila na okamžik jeho woge, tedy jeho pravá – dalo by se říct – vlkodlačí podoba. Mladík se celý napjal, jak byl připravený se bránit. „Viděl jsi to?“ zeptal se ho Smith, když mu to došlo.

„Nevím, o čem mluvíte,“ zalhal mladší a znovu odvrátil hlavu.

Světlovlasý si ho ještě jednou prohlédl, než se vydal zpátky ke stolu, aby probral znovu spisy, jak toužil v nich cokoliv najít. Dále už se o mladíka nezajímal. Kromě samotných Wesenů nepotkal ještě nikoho, kdo by viděl; bylo nemyslitelné, aby jen tak z ničeho se objevil další Grimm a to tak mladý.

„Hádej co?“ ozval se po chvíli Dok, který seděl za počítačem a dával dohromady všechny nové informace ohledně vyšetření.

Erwin protočil své nebesky modré oči v sloup a už podruhé dnes nehádal.

„Majitelka prodala ten obchod se zeleninou a ovocem jen několik týdnů po tom únosu,“ sdělil mu, poté se odmlčel, jak čekal na reakci, ale když se Erwin nadechoval, znovu ho pobídl: „A hádej, co ještě?“

„To je nějaká hra, co se dneska hraje s dětmi? Hádej, co je tohle? Hádej, co je tamto? Oh, to je hovínko,“ ani nevěděl, proč je tolik podrážděný. Ohlédl se, zda na lavici pořád sedí černovlasý, ale byla to již nejméně hodina, co odešel. Cosi v jeho pohledu ho dráždilo a on to měl stále v sobě.

„Hej, klid!“ zasmál se Dok. „Takže… popis bývalé majitelky obchodu se shoduje s popisem té druhé ženy, od toho skvotera.“

„Hnědé vlasy, hnědé oči, atraktivní? To je mnoho žen,“ zakroutil hlavou Smith, že to nemusí vůbec nic znamenat.

„Jak pro koho,“ setřel ho jeho parťák, protože si byl moc dobře vědom jeho orientace a důvodu, proč nemá žádnou přítelkyni. „Nicméně, i kdybychom s ní chtěli sebevíc mluvit, slehla se po ní zem. Na její jméno není zaregistrovaného už vůbec nic, ani mobil, nic. Slehla se po ní zem.“

„Možná už je za hranicemi…“ pokrčil rameny Smith, „nebo si změnila jméno.“

„A protože je to všechno divné, mohla by to být právě ona, kdo tu dívku unesl…“

„Což nám na nic není, když nemáme ani její fotku, abychom vyhlásili pátrání,“ povzdechl si. „Vyjeď seznam zaměstnanců, třeba některý bude něco vědět.“