Zvířetem z klece - kapitola druhá

Druhá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Doufám, že se bude líbit, přeji příjemnou četbu. No, jak vidím, příliš vás můj nápad nenadchl. Přesto jsem ráda za tu hrstku, co čte. A chválím komentující Sei a Kroketu ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

2.kapitola - Popřené vidiny

Přehodil sako přes židli u jídelního stolu a povzdechl si, než se posadil na gauč a dal si hlavu do dlaně. Bylo vůbec možné vyřešit šestnáct let starý případ únosu, když se to nepodařilo tehdy, když ještě nějaké důkazy měly svou hodnotu? Chvíli si třel oči a unavenou tvář, než vzhlédl. Zacharius stál ve dveřích a prohlížel si ho.

„Těžký den?“ zeptal se pak a přešel za ním. „Možná by sis měl dát na chvíli voraz a vypnout, půjdem do hospody, co na to říkáš?“

 „Od kdy ty chodíš do hospody?“ zasmál se blondýn. „Nevadí to tvému zdravému životnímu stylu?“

„Počkej,“ zarazil ho druhý, pokud by chtěl mít další poznámky stejného rázu. Zavětřil, poté se zamračil. „Někdo nám chodí kolem domu… někdo koho neznám,“ oznámil mu.

Smith si ho prohlížel, než s povzdechem vstal. „Ty to vezmeš zadem, já předem,“ naplánoval. Mike neměl rád, když mu někdo, komu to nedovolil, narušoval osobní prostor. Erwin se vydal k předním dveřím a ze zvyku položil ruku na zbraň, kdyby ji bylo potřeba použít. Ovšem nechtěl být viděn, že s ní v ruce chodí kolem domu, už tak si o nich sousedé šeptali dost.

Zacharius mezitím došel k zadnímu vchodu a opatrně, potichu vyšel ven. Malá zahrada byla osvětlená jen přes okna z domu. I přesto se mu podařilo zaregistrovat postavu, co se krčila kus od něj u stěny.

Vrhl se k ní, aby ji chytil a přitiskl na zeď. Chtěl nezvanému vysvětlit, že na cizí pozemky se rozhodně nechodí bez ohlášení a už vůbec ne v noci. Ovšem nepočítal s tím, že se setká s typickým zčernáním očí, jímž ho děsili v pohádkách.

Když Smith přiběhl za zvukem zápasu, Zacharius už ležel na lopatkách a známý černovlasý mladík do něj mlátil pěstmi. „Ty zasraná zrůdo, pojdi, pojdi! Kurva už pojdi!“ byl úplně nepříčetný. Smithovi se podařilo ho jen stěží od druhého odtrhnout.

Zacharius se těžce zvedl, i za tu chvíli byl dost zbědovaný, naštěstí neztratil vědomí a celou dobu se bránil, takže se mladíkovi nepodařilo mu ublížit nějak vážněji, jen byl zbitý. „Je to Grimm,“ oznámil druhému, „a snažil se mne zabít.“

„To on se mne kurva snažil zabít!“ zavzpíral se černovlasý. Sice už párkrát slyšel, jak ho někdo nazval Grimmem, ale stále mu nikdo nevysvětlil, co to je. Vždy na něj jen předtím nebo potom zaútočili a snažili se jej zabít, stejně jako tenhle muž.

„Mike se tě určitě nesnažil zabít, je to sice Blutbad, ale rozhodně ne takový, který by chtěl někoho zabít,“ vysvětlil mu Smith a přitiskl ho obličejem na zídku, aby mu mohl nasadit pouta. Hodilo se, že se právě vrátil z práce a měl vše stále při sobě. „Jsi v pořádku?“ zeptal se svého spolubydlícího.

„Jo, asi jo,“ řekl ten, „snad mi nenarovnal můj Ceasarovský nos,“ zasmál se, i když bolestně. „Ať s ním, Erwine, plánuješ udělat cokoliv, měl bys ho vzít dovnitř, abychom nezburcovali sousedy.“

Smith kývl, trhl s mladíkem, který byl skoro o dvě hlavy menší než on a vydal se s ním do domu. Posadil jej v kuchyni na židli a prohlédl si ho. „Poslal tě Verrat?“

„Co to kurva zase je?!“

Blondýn si ho chvíli prohlížel, než si k němu dřepl, což ovšem neměl dělat, protože ho chlapec bez toho, aby se nad tím vůbec zamyslel, kopnul. Muž se postavil a uštědřil mu ránu přes obličej, aby jej zpacifikoval. „Tak dost! Mluv!“ okřikl ho. „Když tě tedy neposlali oni, tak řekni, proč jsi mne sledoval?! Hmm?“

Mladík odvrátil hlavu.

„Nikdy mne nenapadlo, že uvidím dva Grimmy proti sobě,“ utrousil k tomu Mike pobaveně, když si vytáhl z mražáku zeleninu, aby si zmrzlý sáček přiložil na pohmožděniny na tváři, které se mu začali postupně vybarvovat.

„Co to kurva je?! Ten zasraný grimm?!“

Erwin se podíval z jednoho na druhého, ovšem na černovlasém zůstal pohledem o něco déle. „Jsi si jistý, Miku, že je opravdu to, co já?“ zeptal se pak. Když se díval na zmatenost v pohledu nejmladšího z nich, věřil mu, že to jen nehraje. „Je možné, aby o tom nevěděl?“ On samotný se to dozvěděl téměř hned, jak si začal všímat zvláštností světa okolo něj, které do té doby neviděl.

„Nevím, ale určitě je,“ odpověděl mu muž se světlými vlasy, „už jsem ti říkal, jak to poznáváme. Jsem si jistý, že je.“

Smith chvíli počkal, než vytáhl klíčky. „Odpoutám tě, když mi slíbíš, že už na nikoho tady nezaútočíš.“

„No, to v žádném případě, Erwine, jen ho nech tak, jak je!“ zabránil mu v tom druhý muž. „To, že ty jsi hodný, neznamená, že on je.“

Černovlasý je oba pozoroval. Samozřejmě, že byl připraven utéct, jakmile bude osvobozen. I teď by se o to býval pokoušel, kdyby mu jasně nedal blondýn najevo, že je silnější. Sledoval ho, protože na stanici pochopil, že vidí to co on. To, čemu nikdo nevěřil, že může být skutečné. Lidé měnící se na ohavné příšery, které se ho snažili vždy zabít. Takoví, co zabili jeho rodiče před jeho vlastníma očima. Nebo takoví jako tenhle Mike, co v jednu chvíli porostl srstí, objevily se mu dlouhé vlčí zuby a začaly rudě svítit oči. Blutbad.

Chvíli se nic nedělo, než Smith zase klíčky schoval „Takže… ty nevíš, kdo je to Grimm?“

„Je to slovo, co nic neznamená,“ utrousil černovlasý mladík, „říkají ho jen, když mně chtějí… zabít.“ Ani si nebyl jistý, proč mu říká pravdu. Možná měla stejnou váhu jako lež, protože jí stejně nikdo nevěřil. Anebo tenhle muž mohl? „Takoví jako on,“ pokývl k Zachariášovi.

„Takže… ty o sobě vážně nevíš, že jsi Grimm?“ zopakoval Erwin. „Jak dlouho? Chci říct…“

„Říkám, že absolutně nemám páru, co to znamená!“

Blondýn se k mladíkovi znovu přiblížil, ale tentokrát si dával pozor, aby od něj neschytal další kopanec. Zadíval se do jeho tváře. „Také ho dokážu vidět, když vypadá jako zvířecí kreatura – “ Mike si pod nosem zamumlal, že to fakt potěší, když ho kamarád takhle označí. „ – chápu, že tě to děsí, ale… můžu ti pomoc. Pokud skutečně nevíš, že jsi Grimm, a co to znamená, můžu ti to všechno vysvětlit, jen mne musíš chtít poslouchat.“ Věnoval mu dlouhý pohled, než se pomalu přesunul za něj a sundal mu pouta.

Chlapec zůstal sedět, jen si promnul ruce.

„Dobré pro začátek…“ pokývl Erwin se sympatickým a dobráckým úsměvem, než se zeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Levi…“

Černovlasý muž neskrýval pobavení, když spatřil Smitha, jak se plahočí policejní stanicí směrem k němu. „Mike se mně ptal, jestli by ti pomohlo zajít na pivko, netušil jsem, že nakonec propaříte celou noc,“ zasmál se mu do tváře. „Jenže na ponocování už nemáš věk, pane dokonalý!“

Blondýn se na něj zamračil, ale poté pokývl. „Pravda,“ utrousil a posadil se.

Nebyl si jistý, kdy se všechno vydalo směrem, že nakonec skončí ve třiceti spící na gauči u kamaráda v jednom pokoji s černovlasým puberťákem, který nejprve bude buřit, pak chrápat a k ránu spát tak klidně a mírumilovně, že Erwin si raději zvolí pohled na něj než vlastní spánek.

Na střední byl ještě v pořádku. Pravda, díval se po chlapcích a začínal si uvědomovat, že by nejspíše i toužil s některým si něco začít. Ale byla tu Marie a byl tu Nile. Marie s ním chodila, zahrnovala ho svou něžnou přítomností, a když měl dost všeho ženského a předstírání, že se mu to líbí, mohl vyrazit s Nilem dělat cokoliv chlapského, pořádně si zařádit.

Jenže kolem maturity zpanikařil. Začalo se plánovat, jak spolu budou s Marií žít, jak se za něj provdá, budou mít děti… a on si uvědomil, že nejen nic z toho nechce, ale ve skutečnosti ho to děsí. Chtěl od života víc, někam dojít, něco udělat pro lidstvo.

Na začátku vysoké ztratil nejen svou Marii, ale i Nila, protože ti dva k sobě našli cestu. A nebylo to kvůli té sladké dívce, které by zlomil srdce, ale že oni oba ho měli tolik rádi, aby nechtěli být jím spolu viděni, jak si užívají svůj vztah, který konečně pro Marii byl takový, jaký si zasloužila.

Erwin si uvědomil, že už od dětství to byl Nile, s kým chtěl být, mít vztah, líbat se. Naštěstí se nikdy neodvážil a nenarušil tak dlouholeté přátelství, protože stejně jako u sebe si byl jistý, že ho ženy nepřitahují, jeho nejlepší přítel a nynější parťák byl jejich milovníkem.

Nakonec vyšel s pravdou ven, alespoň co se týkalo Marie, přes kterou se to dostalo k Nilovi, a všichni tři pochopili, že není jediný důvod, proč by neměli dál být přáteli. Ovšem nevyřešilo to vůbec nic, co se týkalo Erwinových vztahů. Mohl být pohledný, milý, ale přiznat se mezi policisty – hlavně na cvičeních, které čas od času měli –, že je gay by se rovnalo sebevraždě. Nechtěl snášet ani polovinu toho, co by skutečně přišlo a čemu by se neměl jak bránit. Tudíž svou orientaci tajil.

Tajných vztahů po škole několik měl. Sám sobě se divil, že jich bylo tolik, protože aby se zdály takové vztahy, kdy prostě nemůžete jít, držet se za ruce, políbit na ulici a být spolu přede všemi, něčím naplňující, musí v nich být alespoň vášeň prostupující okamžiky tajných schůzek; ovšem může mít muž, který se téměř nevrací z práce, protože si buduje kariéru, náladu a energii udržovat takový vztah? Ani jeden netrval dlouho, Erwin byl vždy na prvním místě policistou – když se do toho opřel tak Grimm –, a poté až cokoliv jiného.

Nic z toho neznamenalo, že by se mu přestali líbit muži a že by – jako každý člověk – nepotřeboval lásku, ovšem raději se tvářil, že na ni nemá čas, než aby si přiznal, jaký vlastně tragéd je. A s tou myšlenkou usnul až nad ránem, kdy se sám nad sebou znechutil, že si prohlíží spícího mladíka.

„Až na to, že jsem neponocoval kvůli pivku, ale přišla k nám nečekaná návštěva,“ rozmluvil se po chvíli, kdy trochu ukočíroval bolest hlavy a vnímání. „Neuvěříš, ale ten kluk, Levi, mně sledoval až domů. Ten z toho střediska. Je to taky Grimm, ale nevěděl o tom, nikdo mu to nevysvětlil, nikdo se o tom s ním nebavil. Tak… teď je – snad! – u nás s Mikem.“

„Co s ním plánuješ?“ Dok se naučil, že raději nemá řešit věci, kterým nerozuměl, a co se týkalo Smithových nadpřirozených schopností, většinou nebylo normálním člověkem pochopitelné. Erwin viděl, co on ne, a díky tomu i jemu ukázal, o kolik je svět složitější a že ne vše se řídí obyčejnými lidskými zákony. Blondýnovo poslání chránit lidské stálo nad vším – nezáviděl mu.

„Chci Levimu ukázat nějaké základy, tváří se jako kdyby zažil už všechno a to hlavně sám bez pomoci. Ale třeba mu to půjde líp – přežívat sám, když mu nějaké základy osvětlím.“ Sám kvůli sobě Smith doufal, že je to dobro v něm, co ho táhne tomu chlapci pomáhat, a ne přitažlivost k takovým typům.

„Takže vy dva buzeranti jste se pohádali, a proto teď spíte odděleně, pokud to dobře chápu,“ – věta, která přivítala vysokého blondýna, když se vrátil do Zachariášova domu. Pohlédl úkosem na černovlasého a sundal si boty, než pokračoval dál. Nijak to neokomentoval a rozhlédl se okolo. Zachariáš byl v kuchyni a připravoval večeři – zdálo se, že toho mladého vyvrhela má více než dost, protože třískal vším nádobím, co mu přišlo do rukou. „S nějakýma zasranýma buznama tu nebudu!“

„Dělej si, co chceš,“ utrousil unaveně Erwin. Vyšetřování se za dnešek nepohnulo ani o kousek.

„Fajn,“ chytl se toho mladší, vzal si svou koženou bundu a vydal se ke dveřím. Cítil se hůř než v pasťáku, když byl celý den zavřený v domě, ještě v přítomnosti Blutbada; a nyní ho dokonale namíchlo, že po tom všem – té dlouhé době, co čekal na policistu (a co víc, člověka stejného druhu jako byl on sám), až se vrátí z práce – mu není věnován ani krapet pozornosti. Mohl být dávno v jiné části města a snažit se tam začít znovu, kdyby ho včera nepřesvědčili, že mu podají vysvětlení věcí, jejichž existence mu zkazila život.

   Erwin ho s povzdechem zastavil. „Dej mi chvilku,“ šeptl a pustil jeho zápěstí, přičemž se mu podíval do tváře, „po večeři ti ukážu něco z toho, co vím, a možná někdy vezmu na místo, které tě přesvědčí, že skutečně vědomostí o tobě… o nás, o naší specifikaci je spousta a nejsou to jen výplody našich chorých myslí.“

Černovlasý s dalším ‚fajn‘ zase odhodil bundu a nakráčel zpátky do obývacího pokoje. Něco na obličeji druhého ho rozčilovalo. Když ho poprvé spatřil, úplně viděl, jak si žije na svém obláčku štěstí – že má spoustu peněz, krásnou ženu, děti a celkově je vzorem všeho dokonalého. Jeho světlé vlasy, vysoká postava, modré oči a celkově pohledná tvář – nebylo to přesně to všechno, co mají princové v pohádkách? Nesnášel ho již tehdy, protože takový princ neměl vůbec důvod ho chytat a vracet do pekla, ale on to udělal, aby ukázal, že myslí na vyšší dobro celé společnosti. Sral mu na tohle vyšší dobro!

A co víc, teď se blondýn tvářil, že mají něco společného, že jsou stejní. Projevil se tak až poté, co Levi zjistil všechny jeho chyby a byl schopen jím opovrhovat (i když popravdě méně, než když si myslel, že je jen pan dokonalý).

Zakručelo mu v břiše a on to skryl za opovržlivým odfrknutím.

Smith se mezitím vrátil z koupelny, kde si dával rychlou sprchu, aby ho postavila na nohy, protože den pro něj ještě neskončil. „Byl tak nabručený celý den?“ zeptal se Mika, když se díval do hrnce, co bude na večeři. Levi si byl jistý, že viděl, jak přejel při té příležitosti Zachariášovi po zadku a ještě o něco hlasitěji si odfrkl.

„Mnohem, pořád mě rušil,“ odpověděl Mike. Jeho práce potřebovala stoprocentní soustředění, protože pracoval s titěrnými součástkami strojků hodin.

„Zasraný hodiny!“

Erwin se posadil ke stolu a položil se na něj, jak byl unavený. „Možná jsem trochu záviděl Nilovi ty jeho děcka, ale teď mu to přeju za všechny ty jeho vtípky… přeju mu, aby si užil, až budou v pubertě.“

„Myslel jsem, že jen o miminech platí, že jsou malé a nadělají spoustu hluku… tohle je taky skrček a nadělá hluku, jak celá armáda mimin.“

Levi nakráčel za nimi do kuchyně – spíše proto, že ho zajímalo, kdy se bude jíst, než-li by reagoval na jejich urážky, i když na slova, že je malý, byl háklivý. „Buzeranti!“ zavrčel. „Mám vás tu nechat o samotě, abyste měli soukromí si opíchat ty vaše staré prdele?“

„Kdybychom něco takového zamýšleli, asi bys byl hlady, tak buď rád, že jsme k tomu všemu, cos o nás řekl, ještě impotenti,“ mrkl na něj Erwin, přestože jeho hlas zůstal v běžném tónu, a Mike se rozesmál. Byla pravda, že se seznámili za okolností, z nichž by se lépe mohli stát milenci než-li přátelé, ale ve skutečnosti mezi nimi nikdy nic nebylo. Zacharius neměl tak vyhraněnou orientaci jako Smith, navíc právě teď se scházel s velmi chlapecky vypadající ženou jménem Nanaba.

Majitel domu nachystal jídlo do tří misek a postavil je na stůl. „Pořád váhám, zda bych radši neměl tvého ptáka v zadnici, než dávat jídlo tomuhle malému protivnému klukovi, co mi včera dal do nosu.“

Na Smithově tváři se objevil široký úsměv, díky němuž působil mladší a více okouzlující, působilo to, jako kdyby sundal kmetskou masku a sedl si k nim teprve učeň. Přitáhl si svou misku. „Pravda, budu se muset zeptat Nila, jestli výchova dobrým příkladem je vůbec účinná a mám s ní začínat.“

Levi to nijak nekomentoval a místo toho se pustil do jídla, bylo opravdu dobré. Pokud něco skutečně nebyl, tak vybíravý v jídle. Málokdy se dostal k něčemu kvalitnímu, navíc stále byl ve vývinu a potřeboval mnohem více energie a živin, než si byl v jídle schopen zajistit.

 Erwin ho sledoval, ale odpustil si poznámku k Mikeovi, že konečně se našel strávník, který večeři, co muž uvařil, neodmítl, protože byla příliš zdravá, ale naopak působí, že mu chutná.

Ještě než Levi dojedl, Erwin se vytratil do sklepa, odkud vynesl truhlu, v níž měl nějaké knihy a zbraně – opravdu malou část velké sbírky všech věcí, které Grimm potřebuje. Položil ji doprostřed obyváku a jen koutkem oka postřehl lítostivý pohled, který Zacharius měl ohledně svého koberce, a také zaslechl povzdech, který to doprovázel.

Když černovlasý dojedl, kupodivu po sobě umyl misku a vydal se do pokoje, v kterém byli oba starší muži. Nového předmětu si všiml a se skrytou zvědavosti přešel k truhle blíž.

Erwin mu podal knihu. „Viděl jsi některé z nich?“ zeptal se a spíše to byla Leviho tíha na bedrech způsobená tím, že si každý myslel, že vídá přízraky vlastní choré mysli, než skutečný způsob, jakým to blondýn řekl, nicméně mu ta otázka přišla lehoučká, obyčejná, jako kdyby se jen ptal, zda si už přečetl noviny. Cosi běžného, čemu by měla být věnována pozornost jen tehdy, když se skutečně něco dělo.

Vzal si od něj starou knihu a opatrně si ji položil na klín, když si sedal. Nechtěl ji poničit, vypadala drahá již jen pro své stáří. Otevřel ji a užasl. Psaná ručně v jazyku, který jen těžko dokázal určit – nejspíše němčina. Ilustrovaná téměř na každé stránce něčím fantaskním, neuvěřitelným, ale i přesto byly mnohé z kreseb Levimu známé – viděl ta stvoření na vlastní oči.

Podíval se na staršího neurčitým pohledem. Ten muž viděl to samé co on, a přece nebyl nikde zavřený a ani stále na útěku, žil se svým přítelem v domě a měl stálou práci. Proč on tohle nedokázal? „Kdo je to Grimm?“

Smith se na něj usmál se starostí a touhou mu pomoci – bylo to upřímné, ale Levi Ackerman to nechtěl vidět. Sklonil pohled zpátky ke knize, aby dokončil listování v ní. Počítal, aby mu pak mohl říct, kolik jich potkal.

„Lovec, naši předkové lovili Weseny, aby ochránili lidi…“

„Nejen proto… v našich pohádkách a legendách jsou Grimmové vrazi, kteří vypálili a pobyli celé naše vesnice,“ přerušil ho Mike, aniž by předpokládal, že by zrovna tohle chtěl Erwin, aby nejmladšímu z nich řekl. Možná skutečně bylo lepší, aby se v něm probudila představa, že je dobrý, nikoliv možnost, že je jen vrah.

„Musíš si vybrat, Levi,“ vysvětlil mu blondýn. „Musíš si vybrat, kým budeš. Někteří Weseni nejsou hodní, jsou brutální a nedá se s nimi domluvit, ale jiné… vesměs všechny kromě těch vymykajících se jedinců není jediný důvod zabíjet – to předkové nevěděli, ale já to vím a řekl jsem to tobě, aby sis to uvědomil. My děsíme je, proto na tebe útočí, ze strachu jako zvířata, jen se brání… ukaž, že jim nechceš ublížit a mnozí tě nechají být.“

Znělo to příliš dobře – jako z pohádky. Ale ve skutečnosti se to podobalo hororu. Nikdy na nikoho nezaútočil první, vždy se jen bránil, jindy jen utíkal. Mnohdy několik nocí nespal, protože nenašel bezpečné místo. A ani když byl zavřený v různých ústavech, neznamenalo to, že tam nebyli s ním. Nesnášel, když neměl kam utíkat, protože se cítil ohrožený – on se cítil jako zvíře, co je přinuceno se bránit.

Odložil knihu na stůl a klekl si k zbytku věcí, co mu Erwin ukázal. „Kde jsi k tomu přišel?“ zeptal se a stejně jako u předchozí otázky nepoužil žádný náznak vulgarity nebo vzdoru, byl příliš zvědavý, než aby předstíral nezájem nebo ho dokonce cítil.

Měl předky, po nichž tohle zdědil – nebyl šílený! Konečně si nepřipadal tolik ztracený, i když zároveň bylo i děsivé, že ta všechna stvoření, co viděl, opravdu existují. Nebylo možné jejich existenci popřít, když si vzal prášek, co mu nějaký z psychiatrů – k nimž se také dostal – předepsali.

„Měl jsem to štěstí, na rozdíl od tebe, že můj otec mi o tom všem řekl,“ odpověděl mu blondýn a jeho modré oči jako kdyby na okamžik zakalila špinavá potoční voda, záplava smutku. Byl to jen okamžik, na který to Levi mohl spatřit, protože se nechtěl dál na něj dívat. Vrátil pozornost k něm několika dýkám a jiným zbraním, některé ani nedokázal pojmenovat, než uchopil druhou knihu. Tentokrát psanou azbukou.

Erwinův otec byl Grimm – to byl i důvod, proč opustil jeho matku, a přestože se o něj staral po finanční stránce, objevil se až ve chvíli, kdy se v Erwinovi projevily schopnosti, aby mu mohl ukázat vše potřebné. Nejsmutnější na tom ovšem bylo, že kvůli Erwinově hlouposti byl zabit.

Zacharius mezitím se vrátil do kuchyně a užasl: nebyla to jen jedna miska, co nejmladší umyl, ale všechno nádobí. Něco takového od něj skutečně nečekal, možná Erwinova výchova dobrým příkladem – i když ten neumýval nádobí ani po požádání – skutečně fungovala.

Černovlasý si skousl ret a chvíli mu trvalo, než uklidnil myšlenky natolik, aby mohl promluvit hlasem, který se netřásl: „Takže… mí rodiče tohle… také znali?“

„Mohli… nebo někdo jiný z tvé rodiny,“ odpověděl mu Erwin a sám se posadil na svůj gauč. Mladík vypadal něčím zdrcený, ale také jasně dával najevo, že se o tom nechce bavit. Blondýn zalitoval, že odolal své zvědavosti a nezneužil svou policejní moc, aby se dozvěděl jeho příběh – určitě měl mnoho záznamů, když byl od pohledu takové číslo.

Z ničeho nic se černovlasý zvedl a vydal se ke dveřím. Věděl, kolik dokázal snést, více nepotřeboval. Nechtěl v tom domě setrvávat, dívat se na muže se stejnými předpoklady jako on, jak žije spořádaně a všechno zná od svého otce, zatímco Levi sám neznal nic a neměl žádnou rodinu. Nepomohlo mu to – nic z toho, co se dozvěděl, z něj nemohlo udělat někoho normálního a zastavit tenhle horor, jakým byl jeho život.

Erwin se také zvedl a dostihl ho u dveří. Asi pochopil, že potřebuje jít, když se ho nepokoušel zadržet a jen klidně mu řekl, že odteď Levi ví, kde ho najde. Sledoval, jak bez odpovědi zmizel za dveřmi a doufal, že udělal to nejlepší.

„Nechals ho jít?“ zeptal se ho Mike, když se vrátil z kuchyně do obývacího pokoje, který byl spojen s předsíní. „Ten kluk určitě někoho zabije, pokud už nezabil.“

„Nemyslím, že by byl takový,“ pokrčil rameny Erwin, příliš unavený na to, aby přemýšlel, proč si to nemyslí, i když si zároveň uvědomoval, že tomu vážně věří. „Potřebuju se vyspat,“ oznámil a vrátil se k truhle, aby do ní uložil vše zpátky a zanesl ji, než se začne oddávat zaslouženému spánku. Nikdy ji nenechával takhle na očích, protože mohla být příliš nebezpečná.