Zvířetem z klece - kapitola třetí

Třetí kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Doufám, že se bude líbit, přeji příjemnou četbu. Dnes tu máme o něco delší kapitolu, a protože mám několikahodinové zpoždění, hned dnes nastavím na pátek vydání čtvrté kapitoly.

Chválím komentující Sei a Kroketu ;), kdyby se chtěl někdo přidat, neurazila bych se.

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

3.kapitola -  Neporazitelní

Pokud něco Levi skutečně uměl, bylo to toulat se. Měl projité snad celé město, protože dokud byl v pohybu, zdálo se méně pravděpodobné, že ho někdo napadne – jediná stejně bezpečná chvíle byla, když se schoval na nějaké místo, kde byl jen on a nikdo jiný o něm nevěděl. Ale takových míst moc nebylo a měla jen krátkodobou existenci, než je někdo jiný našel pro své potřeby. Co dalšího Levi znal, byly pouliční gangy – některé neškodné, jen z dětí, které se toulali po ulicích stejně jako on, jiné tvořené dospělejšími až dospělými a spolupracující s mafií. Každé město mělo takové vyvrhele a on sám se nejspíše mezi ně počítal.

Měl toho za sebou spoustu za svých sedmnáct let. Nepral se dobře jen jako Grimm, ale těmi všemi bitkami, co měl za sebou, by to zvládal i jako obyčejný člověk. Nějaké krádeže, napadení. A všechno ostatní co mu pomáhalo přežít. Když byl mladší, byl hloupý a udělal i věci, které dnes by nezopakoval, ale tehdy všemu pořádně nerozuměl a nechal se zlákat tím, o čem mu vyprávěli jiní chlapci, s nimiž se bavil – všechny ty jednoduché způsoby, jak přijít k penězům.

Vlastně nechtěl pokračovat ani v jednom z nich, ale neměl na vybranou. Nakonec zvolil ty, v nichž netrpěla jeho hrdost. Ovšem když se díval na Smitha, jak je dokonalý – přímo od pohledu takový a to bez pochyby – styděl se za všechno a připomnělo mu to ještě víc.

Trvalo to několik hodin myšlenek na jeho vlastní život a všechno, co se mu přihodilo, než došel na místo, kde věděl, že se bude tou dobou vyskytovat dvojice podobně starých dětí, které jako jediné z celého světa si pustil k sobě.

Farlan Church a Isabel Magnolia seděli na kamenech pod mostem a zrovna si o něčem povídali, když se k nim Levi vydal ze západu. Slunce dávno nechal za sebou a v nočním městě zrovna v téhle oblasti nesvítilo tolik lamp, aby se nemohl přiblížit a zjevit z ničeho nic poblíž dvojice.

Dívka byla o něco málo menší než on, nicméně i o ní si myslel – nejen o sobě doufal –, že ještě povyroste a jen se modlil, aby jej nakonec přerostla, stejně jako druhý chlapec. Měla kaštanově hnědé vlasy, které někdy házely až červené odlesky a velké zeleno-modré oči. Její tvář působila trochu bezelstně a prostě, jak v ní téměř stále bylo nadšení, hlavně když se široce usmívala. Byla hubená, ale na rozdíl od dvou chlapců působila lépe živená a také byla, jistě v pozdějším věku nabude plnějších tvarů.

Druhý chlapec byl plavě blond až světle-hnědovlasý a jeho oči měly tomu příbuznou nevýraznou barvu. Přestože byl vysoký a pohledný, bylo na něm zvláštní, jak v rámci svých přátel nepoutal pozornost, ale když byl podroben delšímu zkoumání, objevilo se něco zlého, vyšinutého nebo prostě jen důležitě působícího v jeho výraze, co mohlo znamenat cokoliv, ale bylo to zneklidňující. Snad za to ponejvíc mohl pohled jeho lhostejných očí v kombinaci s tvrdým úsměvem.  

Vylekali se a vzápětí hned zasmáli, když Ackermana poznali. Hlavně tedy Isabel byla taková – jako každé dítě, co žilo nějakou část svého dětství v děcáku, si prošla mnohým, přesto dál působila bezstarostně a přespříliš lehkovážně. Farlan si toho uvědomoval snad více než ona, ovšem na rozdíl od ní zároveň tíhnul k nebezpečí a toužil získat moc – měl partu chlapců, s kterými se věnoval nelegální činnosti, sice jen v malém, ale stále dost nebezpečném měřítku. Nejstarší nevěděl, který z těch dvou přístupů je horší.

Změřil si je nespokojeně pohledem: mohl být kýmkoliv jiným, což ho přimělo myslet na to, že na ty dva musí dávat větší pozor.

Farlana byl snad první člověk, s kterým promluvil potom, co to „něco“ – nyní věděl, že Wesen – zabilo jeho rodiče; a Isabel se k jejich kamarádství někdy potom přirozeně přidala. Znali se téměř deset let, byla to dlouhá doba, a i když on se s nimi nemohl vídat pořád – záleželo, kde zrovna žil a jak zkrátka ho pěstouni drželi –, považoval je za přátele a bál se o ně.

Church se ztratil dávno, ještě mu nebylo patnáct, když utekl od posledních svých pěstounů a zůstal žít na ulici. Magnolia naopak měla už sedm let dobré pěstouny, kteří se o ni starali, a ona nepociťovala potřebu se jejich péči výrazněji vzpírat, ale stejně se stále stýkala oběma staršími chlapci. Chodila do školy, i když jí to tam moc nešlo, a byla častěji za ní, než by se učila. Také měla své zkušenosti se středisky na výchovu podobné problémové mládeže.

Levi sám se stejně jako Farlan už dlouho toužil osamostatnit, ale výchovní pracovníci a sociální úřad si na něj dávali větší pozor, protože byl psychouš. Tudíž kdykoliv utekl, policie ho našla – popral se nebo někoho napadl – a vrátila do péče dětského domova. I teď tam měl být, ale utekl ten den, co byl převezen. Nepatřil tam – nejen podle svého přesvědčení, ale i svým věkem. Oficiálně mu nebylo ještě osmnáct, aby se stal svobodný, ale on věděl, že několik měsíců je určitě dospělý. Pamatoval si z dětství, že rodiče slavili jeho narozeniny jiný měsíc, než ho nutily vychovatelky v dětském domově. Byla to hloupost a mohl se plést – i přesto tíhl k téhle myšlence, že je dospělý a má právo o sobě rozhodovat. I když z toho také plynulo, že se nikdy nevytáhne do mužské výšky.

„Dlouho ses neukázal,“ upřela na něj své velké oči jeho kamarádka a široce se usmála, když se vytahovala na nohy, aby se s ním mohla obejmout – přesněji, aby ona objala jeho a on se útrpně nechal. Neměl rád dotyk a vlastně jedině jí kdy dovolil se přiblížit.

 „Byl jsem zavřenej,“ odpověděl bez emocí a pokývl chlapci, který k němu také vzhlédl. Poté si dřepl k nim a opřel se o chladnou, posprejovanou stěnu mostu, aby se mohl uvolnit. „Utekl jsem.“

Farlan pokývl. „Teď mám bejvák s jedním kámošem, zkusím se zeptat, zda bys tam chvilku nemoh bejt,“ nabídl se sám, aniž by Levi ho musel žádat o službu. „Ale nebude to zadarmo, chybí mi někdo na příští akci.“

Černovlasý se odmlčel. „Dobře,“ řekl nakonec, aniž by se zajímal o detaily. Nebylo to o tom, že tolik potřeboval nějaké místo, kde by přespal – kdyby se Farlan nenabídl, nespal by poprvé na lavičce venku, navíc teď už nebylo tolik chladno, aby to byl větší problém –, ale rozhodně raději nabídl svou pomoc, než by druhý chlapec přizval k akci někoho cizího, komu by nemohl důvěřovat. Pokud mu jeden kluk chyběl, muselo to být něco většího, než obvykle, protože Farlan se svou partou byli dost synchronizovaní.

„A… co ty tvoje vidiny, brácho?“ zeptala se Isabel po chvíli, přičemž pohlédla opatrně do Ackermanovi tváře. „Už… je to lepší?“

Bolelo jej, že mu ani nejlepší kamarádi nevěřili, ale nemohl se jim divit. Možná spíše měl být rád, že i když si o něm myslí, že mu chvílemi prostě rupne v bedně, stále jsou přátelé. „Už je to v pohodě,“ odbyl ji.

Pokud mu nevěřili jeho vidiny, nemyslel si, že má nějakou pravděpodobnost, že by dokázali přijmout, že se v jeho životě z ničeho nic objevil fízl, který má ten samý problém a oznámil mu, že je do dědictvím získaný dar. Mohl být toho spoustu, ale naivní rozhodně ne. A stejně tak jeho kamarádi nebyli – alespoň Farlan určitě ne.

„Takžes… zase nebyl na psychině?“

„Jen ve středisku, kam chodíváš i ty… strčili mne tam pěstouni, mají tam i program pro ty, co nechodí do školy… učil jsem se tak všeobecně,“ mávl nad tím rukou, nikdy moc nechápal, k čemu takové ústavy byly. Většina mládeže si tam jen navzájem vyměnila své poznatky o loupežích a fetu.

Smith jako každé ráno vstal a uvítal kávu, co mu jeho bytný přichystal.

Nejspíše neudělal dobře, když toho kluka pustil zpátky do ulic. Dok mu říkal, že je mu teprve sedmnáct a nikde ho nechtějí, tudíž neměl kam jít. Ale nebyl si jistý, zda by přesvědčil Zachariáše, aby ho u sebe nechal déle. Zalitoval, že nebydlí ve svém, protože tam by jednoduše řekl, že mladík může zůstat a nechal by ho tam. A nejspíše by hned druhý den, co by se vrátil z práce, našel byt vybílený. I tak – s uvědoměním si alternativy – se za něj cítil zodpovědný.

„Líbí se ti?“

Blondýn chvíli vůbec otázku nepochopil, než ji byl schopen zpracovat. „Vždyť je to ještě kluk,“ odpověděl mu pak a povzdechl si. Něco na Levim ovšem bylo – přemýšlel, zda ho k němu táhne, že jsou stejný druh. Možná si dokonce byli podobnější, než si Erwin chtěl připouštět. Přestože Erwin měl otce, aby mu všechno vysvětlil, brzy potom ho ztratil a Ackerman musel mít také nějaké tajemství za svou rodinou, jinak by nebyl u pěstounů. Prošli si podobnou ztrátou a měli stejné schopnosti – nejspíše existovalo něco mezi nimi, o co se mohli podělit.

Navíc – i když si to byl ochoten připustit až po té noci, co s ním spal v jedné místnosti – byl mladík přitažlivý a skutečně se mu líbil. Byl to stejný typ – mužný a černovlasý – jako Dok a i jiní, které si k sobě pouštěl. Imponoval mu na něm jeho pohled, byl tvrdý, ale současně nespoutaný, zrcadlilo se v něm a v celém neustále se mračícím výrazu tváře, že toho měl hodně za sebou a nehodlal se nikomu podrobit, i kdyby měl k boji použít poslední zbytky své síly a umřít vyčerpáním. Jeho tělo bylo pružné a silné – Erwin to cítil, když se mu vzpíral, a na vlastní kůži i poznal, jaký má úder.  K dokonalosti mu chybělo jediné, že nebyl vyšší, alespoň téměř tolik, co Erwin – ale v jeho věku se dalo předpokládat, že se ještě vytáhne. Ovšem ten věk – to byl pravý problém. Byl o více než deset let mladší než blondýn a ať se to snažil brát z jakékoliv strany, nejel přes to vlak, hlavně pokud ještě ani nebyl plnoletý.

Nemohl se mu líbit – racionálně ne. I přesto mu imponovala – nejen pohled, ale – celá jeho existence.

Zacharius ho vyrušil z myšlenek svým smíchem, který mu ovšem nevysvětlil a pouze odešel z místnosti. Před Erwinem totiž ležel televizní program a v něm byla jedna ze slavnějších hereček, na kterou se policista nejméně pět minut v kuse díval, než se ho Mike zeptal, zda se mu líbí. Ale Erwin byl v té chvíli ztracený v myšlenkách o někom jiném.

Když Smith ráno dorazil do práce, Nile jako vždy už tam byl a procházel si důkazy, které zatím o případu měli. Únos přestal být prioritou, protože vyšetřování uvízlo na mrtvém bodě, tudíž už na něm nepracovalo tolik policistů a tak i Smith s Dokem měli přidělené i jiné případy, kterým se věnovali ve volném čase mezitím, než se objeví další vodítko k případu Kristy – jak si přál její otec, aby jí říkali - Lenzové.

Smithovi to tentokrát nedalo a nechal si vyjet spis s přestupky Leviho Ackermana a dost se podivil, když zjistil, že od svých patnácti – do patnácti let se mu přestupky podle zákona vymazaly – tam až do toho posledního incidentu s Blutbadem neměl žádný zápis. Nicméně nedělalo mu problém najít si dětský domov, v kterém byl umístěn, aby zjistil nějaké podrobnosti alespoň tam. Hraničilo to s jeho pravomocemi, ale hájil si to tím, že to dělá pro jeho dobro.

Vlastně od té doby, co se dozvěděl, že je Grimm a stal se policistou, několikrát zákon porušil, protože to bylo nutné. Snažil se se ho držet, ovšem existenci Wesenů zákon nezahrnoval a nepočítal s ní.

„A nebyl někde evidován stejný nebo podobný scénář únosu dítěte?“ nadhodil blondýn poté, co si opsal adresu domovu, kam chtěl zajít.

„A v čem přesně myslíš podobný?“ prohlédl si ho jeho černovlasý parťák pohledem, který měl v sobě trochu výsměchu a hlavně absolutně žádné pochopení pro takovou otázku. Samozřejmě, že hned první, co prošli, byly podobné případy – zmizení dítěte narozeného doma bylo ovšem výjimečné. „Nemyslím si, že skupinám, které se živí prodejem dětí, se vyplatí je unášet, alespoň ne jako novorozence – pokud zákazníkům nezáleží na tom, jaké dítě dostane, pak je jednodušší si najít matku, která dítě nechce, nechat ji porodit v utajení a dítě prodat.“

„Takže si vůbec nemyslíš, že ten únos byl za takovým účelem?“ pochopil Erwin.

Dok zakroutil hlavou a povzdechl si. „Myslel bych si, že to dítě zemřelo a někdo se ho zbavil – třeba otec v nějakém šoku, když viděl svou ženu mrtvou – ale s tím DNA v tom obydlí, nevím, přijde mi to celé od začátku postavené na hlavu.“

„Třeba se ho ta žena ujala, protože jeho matka byla mrtvá, a ona se o něj chtěla postarat místo ní,“ přemýšlel nahlas.

„A zavřela to děcko do věže, aby ho chránila?“

Smithovi se v hlavě spojilo několik detailů a on začal prolistovávat sepsané výpovědi se sousedy. Černovlasý si ho zaujatě prohlížel a čekal, s čím vyrukuje. „Tady to vidím,“ řekl nakonec, „jeden ze sousedů vypověděl, že ho opustila manželka, protože měli neustále problémy od chvíle, kdy jim zemřelo dítě.“ Poklepal prstem na papír. „Rozvedla se s ním rok po únosu. To zase není tolik, pokud by to dítě unesla ona, tak by ho mohla někde schovávat – nesměj se, nemyslím v domě, prostě někde u příbuzných – navíc rozvádějící se manželé spolu už nemusí bydlet, takže mohla se někde o něj starat a za manželem jen chodit na návštěvy.“

Dok pokývl. „Alespoň něco nového,“ pokývl a jal se zjišťovat potřebné informace, aby mohli ženu vyslechnout, přičemž Erwin mezitím jel znovu za jejím mužem, aby se zeptal na podobnosti o jejich rozvodu.

Všechno do jeho teorie zapadlo. Oluo Bozado byl ženatý se svou manželkou Petrou, za svobodna Ralovou, necelý rok, když se jim narodilo dítě a zemřelo, stalo se to dva roky předtím, než přišla na svět Krista Lenzová. Podle způsobu jakým mluvil, mu Erwin příliš nevěřil, že by s manželkou měli dobrý vztah. „A i když nebývala ten rok příliš doma, tak jsem myslel, že je všechno v pořádku, že už se z toho dostala, stejně jako já… a pak mi přišly rozvodové papíry,“ tahle jeho věta Smithovi opravdu pomohla si ujasnit hned několik věcí, že skutečně žena měla důvod svého manžela opustit – protože to byl bez prominutí blb – a motiv i chování k tomu, aby novorozence uzmula jeho mrtvé matce.

Když se poptal sousedů, zjistil, že nebyla příliš přátelská, s nikým se vesměs nebavila, pokud přímo nemusela a téměř každý den se ráno vytratila a vracela domů až v pozdních hodinách. Přesně mu to sedělo na profil ženy, která se nevyrovnala se ztrátou dítěte a byla by schopná nějaké jiné přijmout za své.

Co se týkalo Lenze, neznal se s ní stejně jako nikdo jiný ze sousedů. 

Vracel se na stanici s dobrým pocitem, že konečně našli vodítko, které by jim mohlo pomoci k objasnění případu, nicméně Dok pro něj neměl dobré zprávy.

„Nemáme její aktuální místo pobytu, ale podle výběrů z bankovního účtu celých těch šestnáct let cestovala po celém světě,“ informoval ho. „Nicméně v její lékařské zprávě chybí jakýkoliv zápis o tom, že by kdy byla těhotná a o dítě přišla, nebo jí zemřelo při porodu.“

„Takže jsme zpátky u toho, že Krista Lenzová byla nejspíše prodaná, Petra prodala i své dítě, pokud vůbec kdy byla těhotná,“ pokýval si Erwin. „Má nějaké příbuzné, od manžela jsem se nic o nich nedověděl?“

„Měla sestru Annu, ale ta je mrtvá, zemřela i se svým manželem při vloupání, žádné jiné.“ Povzdechl si. „Vlastně… ta sestra měla dítě. Počkej, bylo mu sedm let, když zemřela, nebude si nic pamatovat. Zase nic.“

Farlan zavedl Leviho až na druhý den do bytu, v němž bydlel společně s ještě jedním chlapcem. Byla to garsonka a to tak nešťastně zařízená, že záchodová mísa stála vedle malé kuchyňské linky. Pokud Levi něco nedokázal vystát, byla to špína. Ne všichni jeho pěstouni byli čistotní a on se mnohdy dostal do podmínek, které ani nebyl schopen okomentovat. Nesnášel to. I v dětském domově – přestože se tam pravidelně uklízelo – to množství dětí udělalo nepořádek, a vůbec nejhorší byly chlapecké ložnice v nápravných zařízeních. Nejen povlečení, ale i závěsy a téměř jakékoliv látky tam měly na sobě stopy po sperma. Byl to jakýsi zvyk, možná spíše značkování území. Levi to nesnášel a vždy, když musel na takovém místě trávit delší dobu, zařekl se, že již nikdy nedovolí, aby žil v takové špíně.

Ovšem co mohl dělat – i teď potřeboval mít místo, kde složí hlavu, nehledě na to, jak bylo špinavé. Věřil Farlanovi, že nemá žádnou nemoc a dává si pozor; ale u jeho spolubydlícího si nebyl jistý. Navíc když si představil, že by měl si připravovat jídlo v blízkosti někoho, kdo močí, předem věděl, že v tom bytě nikdy nic nesní.

Sprchový kout byl naštěstí oddělený sklem – které nikdo neumýval –, takže když se nebude dotýkat jeho stěn, bude schopen se v něm osprchovat.

Matrace, která mu byla představena jako postel, ho nadchla stejně málo. Zespodu byla plesnivá a nejspíše ji Farlan přitáhl z nějaké skládky, kam ji někdo vyhodil právě z toho důvodu, protože jinak byla zachovalá a docela kvalitní.

Hned první den si na ni přivlastnil (ukradl v obchodě) prostředek proti plísni a přes protesty svých dvou nových spolubydlících jim na několik hodin zamořil pokoj natolik, že museli všichni odejít. Stejně jako samotná plíseň, ani prostředek proti ní nebyl nejzdravější.

Donutit je uklízet si po sobě se ani nepokoušel. Měl svůj roh místnosti – zbylo na něj místo u dveří –, v němž si držel pořádek. Stlal si, i když druzí dva chlapci na něj hleděli jako na přírodní úkaz, a nenosil si tam nic, co nepotřeboval, což vlastně nebylo ani poznat, protože žádné osobní věci neměl. Kdyby si pro něco svého chtěl dojít, musel by se vloupat k pěstounům a tam hrozilo, že by jej chytili a na těch málo měsíců, co mu zbývalo, než bude mít oficiálně – nejen svým pocitem – osmnáct, někam zavřeli.

Co se týkalo Farlana a práce, kterou po něm za odměnu chtěl, plánoval ukrást jedno konkrétní auto. Ještě ten první den, co se Levi nastěhoval, mu ho šel ukázat. Měl známého v autodílně, co sháněl součástky a byl mu ochoten zaplatit – čímž ho vlastně vybízel, aby to udělal – za jakékoliv, které sežene, i když k nim nebude mít papíry. Levi pochopil, že tentokrát nešlo o nic, co by chtěl jeho kamarád dělat s celou partou. Byly to naplánované schválně pro ně dva, nejspíše na tom měl Farlan osobní zájem a chtěl si přivydělat, co se nabízelo, ale na rozdíl od Leviho se nikdy nedostal k řízení a nebyl by schopen s autem odjet. Uměl se do nich vloupávat a vykrást je, ale jízda pro něj zůstávala něco zapovězeného. Navíc tohle bylo poprvé, kdy plánoval ukrást celé auto k rozebrání.

Černovlasý si uvědomoval, kolik peněz by jim to mohlo přinést a i když se snažil nezaplést se do ničeho velkého, pokud by získal sumu, co by za takové auto mohli, lépe by se mu začínal nový život.

Byla to jeho – možná i Farlanova – šance, neměl se k tomu, aby ji zahodil. Už jenom proto, že pak by mohl být schopen žít v lepších podmínkách. Nemyslel si o sobě, že patří do špíny, kde se ocitl.

Světlovlasý muž se vrátil ze záchodu ke stolu a posadil se ke svému pivu, přece jen se Zachariášovi podařilo ho vytáhnout ven, aby si trochu odpočinul a vyčistil hlavu. Ovšem neřekl mu, že nepozval jen jeho, ale i Nanabu.

Erwin si pokaždé, když ji potkal, nebyl jistý, zda je to muž nebo žena. Chvílemi mu přišlo, jako kdyby byla určitě žena, ale vzápětí se projevila jako muž a i zapůsobila, že jím skutečně je. Ovšem Mike o ní mluvil jako o ženě, tak i přes určité pochybnosti, které měl, ji tak Erwin bral také. Podobné to měl s Hanji z laborky, kterou podezříval, že byla přeoperovaná.

Nanaba nebyla o moc mladší než on a Mike, ovšem postavou byla menší, měla užší ramena, avšak trpěla absencí jakýchkoliv prsou – nebo je skrývala pod oblečením – a boků. Působila jako mladík, doplňoval to krátký sestřih jejích světlých vlasů, absence make-upu a jiných líčidel a nízko postavený hlas.

I přestože nedokázal určit její pohlaví, přišla mu přitažlivá. Nedivil se, že si s ní Mike začal a možná by i trochu žárlil, že našel ženu, s níž by chtěl být. Jemu samotnému se to nikdy nepovedlo.

„Mike mi právě říkal, že ses zamiloval,“ vysvětlila, čemu se smáli, když přišel.

Smithovi nepřišlo vůbec vtipné, že si ho přizvali jako lampičku ke svému rande, aby si z něj mohli dělat legraci. Připadal si jako klaun a na to skutečně neměl náladu. Kvůli tomu stále ještě nevyřešenému případu byl ve stresu a existence druhého, k tomu tolik mladého Grimma, mu vůbec nepomohla.

Mávl nad nimi rukou. „A jaké bájné stvoření se vyskytuje v legendách, které ti Mike vypráví?“ oplatil svému bytnému jeho šprýmy.

Jedinou chybu, kterou Nanaba měla, bylo, že nebyla Wesen, tudíž Zacharius před ní nemohl mluvit o všem a stejně tak Smith. Byla ovšem dost chytrá, aby si uvědomovala, že se před ní něco důležitého tají. Možná jako jiní je podezřívala z toho, že spolu pouze nebydlí, ale i spí.

Bylo zajímavé na to pomyslet, protože by pak jasně dávala najevo – kdyby je z něčeho takového podezřívala –, že jí to nevadí a chce se přidat do jejich vztahu jako třetí strana. I to Smithovi přišlo jako mužský přístup, i když on sám by se ničeho podobného nechtěl účastnit, kdyby mu na partnerovi záleželo.

„Prý je to nějaký mladý, sexy delikvent, co ses ho rozhodl zachránit,“ odpověděla mu a zůstala si ho prohlížet modrýma očima.

Erwin zakroutil hlavou. „Mike přehání.“ Věnoval muži s velkým nosem nepěkný pohled, protože poslední věc, po níž prahl, bylo, aby se o něm začalo šeptat, že je pedofil. „Možná mu chci pomoc, aby se začlenil do společnosti, ale rozhodně se mu nechci dostat do kalhot,“ odmítl možná trochu rázněji, než zamýšlel.

„Vidíš, říkal jsem to,“ zasmál se muž se špinavě blond vlasy.

A jeho přítelkyně jen uznale pokývala hlavou, čímž Erwinovi zhořkl zbytek piva víc, než předtím byl.

Rozčilovalo jej to ponejvíce kvůli tomu, že na Leviho Ackermana skutečně nebyl schopen přestat myslet. Nabídl mu svou pomoc a mladík si pro ni nepřišel, jako kdyby ji nepotřeboval. Vlastně se neukázal nikde, kde mu nabízeli pomoc. Smith se o něj částečně i bál, protože existovali Weseni, s nimiž by si ani on nedokázal poradit. Takové Siegbarsty bylo obtížné skolit – o jakékoliv domluvě s nimi nebyla řeč – i když na ně použil správně vybranou protisiegbarstskou zbraň, která připomínala pušku na skolení slona a musely se do ní nabíjet kulaté náboje namočené ve speciální jedu právě proti Siegbarstům, ze své poděděné grimmské sbírky. Nemyslel si, že by se takovým mohl postavit sedmnáctiletý chlapec.

Přestože ten první den, co získal adresu, neměl čas do domovu zajít, navštívil ho hned, jakmile ztratili stopu únoskyně. Za pomoci svého odznaku – ředitelka dětského domovu ho ani příliš nevyžadovala, protože si byla vědoma toho, jaký vyvrhel Levi je – se dostal k jeho spisům, které obsahovaly podrobné zprávy o jeho minulosti, zdravotním fyzickém i psychickém stavu, pěstouny, které měl a záznamy o přestupcích, které z jeho trestního rejstříku byly po patnáctém roku vymazány.

Nebylo to příjemné čtivo.

Levi se dostal do dětského domova poté, co jeho oba rodiče byli zavražděni, ve věku sedmi let a podle psychologických posudků byl tak traumatizovaný, že připisoval vraždu nadpřirozeným monstrům, které si později dále představoval. Erwinovi bylo jasné, že za vraždou museli stát Weseni. Výčet Leviho diagnóz byl rozsáhlý: měl sklony k agresi, nebyl sociální, objevoval se i výraz citově plochý, až chorobně lpěl na čistotě. Zkoušeli mu dávat různé léky, ale o žádné úspěšné léčbě nebyla zmínka. Kamkoliv ho umístili – ať to bylo k pěstounům nebo do nějakého ústavu – vždy se mu podařilo utéct. Přestože byl podle testů inteligentní, měl problémy ukončit základní školu, dodělal ji před rokem – v devátém ročníku propadl, protože do školy téměř nechodil.

Právě v tom roce se na několik měsíců ztratil. Do jeho osobních spisů přibyla poznámka o prostituci a výsledky testů, že naštěstí zůstal zdravý.

Jeho život se odehrával podle jistého scénáře: byl umístěn k rodině, ta ho nechala někam zavřít, odtamtud utekl a vrátil se zpátky do dětského domovu. Mezitím stihl někoho napadnout nebo se zúčastnit nějakých krádeží.

Rodina, která se o něj nyní měla starat, byla křesťansky založená a kupodivu u ní vydržel celého půl roku do teď, kdy Erwin věděl, že nebydlí doma.

Nakonec policista našel i vodítko k tomu, kde by mohl být, ve spisech byli uvedeni dva jeho nejlepší kamarádi, když byl v domově. Jeden byl stejně nezvěstný jako Levi, ale u dívky byla adresa jejích pěstounů. Smith předpokládal, že pokud si někdo s takovým psychickým profilem k sobě někoho pustil, určitě ho jen tak ze svého života nenechá jít a zůstane s ním ve styku.

Ta dívka byla jednoduše vodítko, díky němuž ho mohl znovu najít.

„No, kamarád nás pozval,“ zaslechl jen, když se ze svého zamyšlení probral a postřehl pohled číšníka, který mu podstrčil účtenku. Nanaba se Zachariášem se mu smáli.

Před hospodou se rozdělili, protože dvojice směřovala k Nanabě taxíkem a Smith naopak věděl, že má dost, a pokud nechce ráno dělat šaška ještě Dokovi, měl by se ocitnout co nejdříve v posteli. Šel pěšky, protože místo, kde pili, bylo o nějaké dvě ulice jinde než Zachariášův dům. Procházka mu částečně pomohla, aby se zbavil podílu intoxikace.

Našel klíčky – byl opravdu rád, že je měl sebou – a správný strčil do zámku, ovšem zarazil se, zjistil, že je odemčené. Potichu otevřel a obezřetně vešel dovnitř. Zaposlouchal se, přičemž pokračoval hlouběji do bytu.

Zastrčil zástrčku na dveřích, aby v případě, že by zloděje vylekal, mu znemožnil útěk (zadržel jej). Nejironičtější případy byly, když zloději okradli policii.

Byl si jistý, že nevítaný host je stále v domě a jeho přítomnost již také stihl zaregistrovat. Někde se krčil ve stínu a hrál si s ním jako kočka s myší. Erwin hlavně chtěl vědět, zda je kočka nebo myš.

Stín se mihl směrem k zadním dveřím, čímž udělal chybu, protože nepočítal se Smithovými schopnostmi, které zdědil po svých předcích. Byl dostatečně rychlý, aby po něm stihl skočit ještě dřív, než se k nim přes celou kuchyň dostal.

Byl to boj – hlavně protože stále úplně nevystřízlivěl –, ale nakonec toho nevelkého zloděje zpacifikoval pod sebou. Pohlédl z blízka do jeho tváře a uhnul před hlavičkou jen těsně, aby nedostal silné čelo do nosu. „Levi?“ Kus dál od nich ležela kniha, kterou mu dříve ukazoval, tudíž musel najít truhlu ve sklepě a vzít si ji z ní.

„Pusť mně,“ poručil mu ten klidně a zazmítal sebou, jak se snažil vyprostit alespoň jednu ruku. Kdyby jej Erwin tak důkladně nezalehl a netlačil k podlaze vší silou, už dávno by se vyprostil. Musel uznat tomu muži, že ví, co dělá, ovšem nijak jej to netěšilo. „Zatraceně!“

Smith si ho ještě chvíli prohlížel a bylo dobře, že v celém domě vládla tma, protože díky tomu mladší nepoznal, jak si tu chvíli užívá. Když zrovna Levi neklel, bylo v tichu slyšet, jak oba vydýchávají námahu z jejich chvilkové rvačky a hlavně z tohohle silového přetlačování. Udržet Ackermana na zádech na podlaze nepatřilo k tomu nejsnadnějšímu, co kdy blondýn dělal. „Proč jsi přišel krást, když jsem ti nabídl, že ti pomůžu…? Půjčil bych ti ji, kdybys mi byl řekl.“

Černovlasý si odfrkl – nevěřil mu. Znovu se zazmítal, k ničemu to nebylo, navíc si uvědomoval, že čím déle takto setrvávají, tím více má jeho soupeř navrch. Vzepjal se vší silou, ovšem podařilo se mu jen nadzvednout ze země tolik, aby se při následném znovu-přimáčknutí bouchl do temene hlavy.

„Jsi v pořádku?“ Erwinovi se ani tentokrát nedostala odpověď. Povzdechl si a na okamžik se odmlčel, jak přemýšlel, co mu říct, aby ho uklidnil. „Znáš Bídníky?“ zeptal se potom. Nechtěl působit sečtěle a vzdělaně, čímž by ho ještě více namíchl, ale lepší příběh ho nenapadl. „Jean Valjean je bývalý zločinec – i když neprávem, jen ukradl chléb pro nemocnou sestru –, kterého po letech propustili z galejí… a přes noc ho ubytuje kněží, protože nikdo nechtěl mít nic společného s bývalým trestancem. Valjean ho okrade a nechá se chytit strážníkem, ovšem ten kněz popře, že by byl okraden a dá mu ještě svícny navíc k tomu všemu, co ukradl. Valjeanovi to pomůže a stane se z něj dobrý člo-“

„Znám to,“ utrousil Levi nevrle, protože muže nad sebou nemohl dál poslouchat. „Tyhle poučné žvásty si můžeš nechat.“

Smith zakroutí hlavou. „Levi, pokud chceš, ukážu ti, kde skrývám více takových knih a věcí, ale musíš mi slíbit, že když něco budeš chtít, přijdeš za mnou.“ Přestože se mu na to nedostalo odpovědi, pustil ho a zvedl se z něj. Přešel k světlu, aby rozsvítil. Černovlasý už také seděl, ohlížel se po knize, kterou Erwin zvedl ze země a položil na stůl; a po dveřích, kterými by s ní mohl utéct. „Dáš si čaj?“ zeptal se ho blondýn a přešel k lince, možná mu dával příležitost odejít, když se k němu otočil zády.

Ackerman si ho chvíli prohlížel, než se zvedl ze země a posadil ke stolu. Neměl rád fízly, protože vždy byli jeho nepřátelé, ale tenhle zase nebyl tolik špatný. „Kde máš přítele?“

„Mike je u Nanaby,“ odpověděl mu Erwin a dal vařit vodu. „Umíš německy?“ Pootočil se na něj a pobavilo ho, jak se druhý zatvářil, když musel přiznat, že ne. Nenechal ho si tím projít a nečekal, až to vysloví, než nabídl: „Můžu ti přeložit, co budeš potřebovat.“

Mladík si k sobě přitáhl knihu a začal v ní listovat, než našel stránku, která začínala velkým obrázkem nelidsky, spíše plazovitě vypadajícího obra. „Tohle zabilo mé rodiče, chtěl bych vědět, co to bylo,“ řekl potichu.

Smith za ním přešel a začal překládat. „Gelumcaedus je jedním z nejstarších wesenů. Sloužili v pretoriánské armádě císaře Caliguly a byli najímáni na hlídání nově postavených akvaduktů. Poté, co Řím padl, se stáhli do kanalizace, aby se vyhnuli popravě.“ Vrátil se ke konvici, aby zalil dva hrníčky s čajem a postavil je na stůl, než si k němu také sedl. Všiml si zklamání v mladíkově tváři. Tak pokračoval, co sám o nich věděl: „Gelum je latinsky chlad a caedus vražda, jsou to weseni podobní aligátorům a mají i stejný skus v čelistech, jsou schopni utrhnout dospělému člověku končetinu. Patří k jedněm z nejsilnějších, vlastně jediný, s kým jsem se setkal, kdo byl horší, byl Siegbarste.“ Odmlčel se, protože vstal a podal si papír, aby na něj načrtl zbraň proti nim. „Takovýto chránič mám ve sbírce, má v sobě zabudovanou dýku a zabraňuje tomu, aby se Gelumcaedus zakousl, utkal jsem se s jedním před několika lety a jen tohle a mé schopnosti mne zachránilo.“

Černovlasý upil čaje a pokývl. Prohlížel si docela slušnou kresbu, co Erwin vytvořil. Ale bylo mu jasné, že i kdyby tenkrát ve svých sedmi letech měl něco podobného, nebyl by schopen se tomu obrovi postavit. „Užívají si zabíjení.“

„A loupí,“ prohodil druhý, jako kdyby nečetl spis, „stoky, v kterých žijí, si zdobí uloupenými poklady. Zabezpečují se na zimu.“

Ackerman se dlouze odmlčel, přičemž jen upíjel čaj a snažil se ovládnout emoce. Snad by stačilo, kdyby on a rodiče se vrátili domů jen o chvíli později.

„Zíg…“

„Siegbarste.“

„Přesně, co to je?“ zeptal se mladší, aby dál nemusel přemýšlet o tom dni, kdy přišel o všechno a jeho osud se rozhodl.

Smith zkusil prolistovat knihu, zda v ní nenajde zmínku i o tomto wesenovi, ale nakonec ji zavřel. „Nejsem si jistý, jestli je nejlepší u takových začínat,“ pronesl, ale nakonec pokrčil rameny, že Levi dávno poznal spoustu zabijáků. „Tihle weseni jsou také dost těžko porazitelní, mají mnohem silnější kůži a kosti, než člověk, stejně tak téměř necítí žádnou bolest. Naštěstí jsou jen velmi vzácní a i proti nim existuje zbraň, je to velká puška, do níž se nabíjejí náboje namočené do Siegbarste giftu, což je jed, který oslabí jejich těla.“

„Setkal ses s takovým…?“

Starší kývl. „Nebylo to nic příjemného,“ ušklíbl se.

Černovlasý si podle jeho výrazu domyslel, že mnohokrát se vyskytl v životu nebezpečné situaci a také chápal, že důvod, proč ji byl schopen přežít, byly vědomosti. Sám se nesetkal – kromě toho monstra, co zabilo jeho rodiče – s žádným wesenem, co se nedal zabít nebo zbít jen Leviho vlastní silou a schopnostmi. Potřeboval získat přístup ke všem knihám a zbraním, pokud měl přežít. Zároveň však nechtěl být odkázán na fízla.

Erwin se po chvíli zvedl, aby uvařil další čaj, pak se podíval na hodiny, byly téměř tři ráno. „Máš kde spát?“ napadlo ho. Nechtěl, aby mladší trávil další noc na ulici. „Mohl bys-“

„Mám,“ přerušil ho Levi a dál si prohlížel fascinovaně knihu, kterou si znovu vzal ze stolu. Poté se zvedl, „asi už bych měl zase jít.“ Udělal tu chybu, že vytáhl mobil, jak byl zvyklý, aby také zjistil, kolik je hodin a jestli mu někdo nepsal. Bylo jasné, že takový chytrý telefon si mohl dovolit jedině tak ukrást.

„Nechtěl bys mi dát číslo?“ zeptal se Erwin. „Abychom si mohli zavolat, když by bylo potřeba.“

Černovlasý mu věnoval odmítavý pohled, ani pro něj nemělo smysl o tom přemýšlet a odpovídat mu slovy. Samozřejmě, že nechtěl, aby jeho číslo měl policajt.

Smith si povzdechl, než vytáhl další z papírků, co měli na lednici a napsal na něj to své. „Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej,“ řekl mu jen a přistrčil k němu svou improvizovanou vizitku. „Podívej, chápu, žes celou tu dobu neměl jinou možnost, než být takovýto… ale je jedno, kolik chyb uděláš, když se z nich poučíš. Teď už nemusíš pokračovat v tomhle životě, stačí říct a já ti pomůžu.“

Pohled, který mu Levi věnoval, ho vyděsil. Bylo to čiré pohrdání a znechucení. Erwin nemohl vědět, že tohle byla věta jako vystřižená z monologu každého stálého zákazníka po „dobrém“ sexu. Někteří se snažili vypadat, že jim na chlapcích záleží.

Přesto si ten lístek vzal a beze slova se vydal k zadním dveřím. Smith ho ani tentokrát nezastavoval – nebyl žádný důvod, proč by tu měl zůstávat, navíc Erwin měl adresu jeho nejlepší kamarádky, tudíž byl také schopný (nebo tomu alespoň věřil) najít ho, pokud bude potřeba. Zůstal se jen okamžik dívat na dveře, kterými zmizel, než zakroutil hlavou a společně s knihou, která musela znovu být schována, se vydal do sklepa.

Levi se zastavil až o ulici dál, přičemž vytáhl z kapsy znovu mobil, aby si do něj vložil číslo, které mu blondýn dal. Nebyl hloupý, aby si myslel, že se nikdy nedostane do krajního případu, kdy se mu pomoc staršího bude hodit. Jen to nechtěl přiznávat jemu.

Takže to byl Gelumcaedus, kdo zabil jeho rodiče.