Vepíšu v tvou krev - epilog, závěřem

Po další dlouhé odmlce přicházím nakonec s epilogem, vlastně stále ještě nejsem plně rozhodnutá, a jak se znám, je tu dost velká možnost, že když řeknu "konec povídky", najednou mne osvítí a já ji třeba ještě tu pomyslnou třetí část napíšu.

Za komentáře děkuji Sungie, Kroketovi, Manami a Vlarise. ;)
A omlouvám se Manami, že nakonec nepřicházím s třetí částí, protože mne opravdu mrzí, že ji takto zklamu. :/ 

Tak nejspíše naposledy u této povídky přeji příjemnou četbu.

-Epilog-

Přicházela zima druhého roku, co o něj pečoval. Už dávno nebydleli v podkrovním neupraveném bytě. Andrej jim koupil celý dům, starý, půvabný, připomínající dobu, ze které pocházel a literaturu, jíž miloval. Vystupoval jako podnikatel a pokud měl dost peněz, nikdo se neptal.

Ve středu toho domu byla velká místnost s vysokými stropy a francouzskými okny – byl to nejspíše svého času taneční sál. Výmalba na stěnách byla zrekonstruovaná, stejně jako jejich obložení a parkety. Všechno bylo nové a přece vonělo starým životem, dávnou dobou.

Uprostřed toho nejkrásnějšího pokoje umístil Kirilovu rakev.

Nosil mu květiny, ukazoval skvosty, které objevil, a předčítal mu z nových a nových knih, jimiž se zásobil. Stále většinu svého času trávil s ním a objímal ho ve dne v rakvi v pečujícím, starostlivém objetí svých chladných paží.

Přineslo to své ovoce, protože už na začátku podzimu toho roku se Kiril začal probouzet. Nesmírně pomalu a nejistě, jen na krátké okamžiky otevíral oči, ale znovu je zavíral a nebyl schopen slova.

Dával mu stále novou a novou krev, nepočítal, kolik lidí za jeho zlepšující se stav zaplatilo životem, protože na nich mu vůbec nezáleželo. Býval by se – kdyby měl tolik dní na cestování – vrátil do Japonska a přivedl Akiru, aby ho položil na oltář Kirilovi a obětoval ho pro něj. Kde začínala možnost oživit fialovovlasého mladíka, tam končilo jakékoliv Andrejovo zamilování do kohokoliv.

Snad to bylo i tohle uvědomění, které mohl Kiril vycítit, co jej nakonec probudilo.

Bylo to ve chvíli, kdy ležel společně s Andrejem v rakvi a ten jej objímal se slzami kanoucími po jeho spících tvářích. Probudil se, aby spatřil, jak hluboký zármutek své lásce působí. Rozkošnicky se tomu pousmál, potěšen jeho zájmem a natočil se na něj celým tělem, aby mu objetí mohl oplatit.

Andrej dál spal v tom upírském tvrdém a nezdolném spánku, přičemž mu mladší slíbával slzy z tváří a cítil se šťastný.

Věděl, že bude mít ještě mnoho let problémy, protože i upírské, nesmrtelné tělo mohlo být poničeno. Ale nyní, když se vzdal prázdna, do nějž se ty dva roky propadal, už byl psychicky v pořádku a živý.

S tou jistotou nechával Andreje dál spát a čekal na chvíli, kdy se probudí, aby se na něj přívětivě usmál a všechno mu odpustil.

Leželi společně v rakvi v sále, kde před více než sty lety, tančili Andrejovi předkové. V domě, který patříval rodu Koreljovů, než jeho poslední syn byl odvlečen do Francie. Nebylo možné obnovit linii vlkodlačího rodu, ani vzpomenout si na dávno zapomenuté a navrátit čas, ale dokud v něm žil poslední dědic rodu Koreljovů, jsoucno osudu popíralo chaos a v krvi vepsané nebylo důležité.

___________

-Závěrem-

Cítíte se frustrovaně? Já docela ano. A tak zvláštně rozpolceně z celého psaní téhle povídky. Dala jsem tam, co jsem chtěla dát, ale i tak mi přijde, že tam toho bylo málo, o čem ovšem přes devadesát stran příliš nevypovídá. Při psaní některých scén jsem byla nadšená, ale zároveň mne ovládá pocit nespokojenosti s provedením, nespokojenosti s tím, jak tento příběh byl celkově napsán.

Snad je to i proto, jak dlouho jsem nepsala o upírech a že jsem musela pracovat s upíry, které jsem dříve měla v povídkách, ale dnes bych je – samotnou rasu – napsala úplně jinak.

Přesto se mi líbí ta návaznost, kdy se tahle povídka propletla mezi V očích panenek a V skrytu duše – nenávidím a miluji. Všimli jste si toho, že v názvech těchto tří povídek se vyskytuje jako hlavní motiv písmeno „v“? Zábavné.

Nicméně doufám, že jsem Vás tolik nezklamala, mí drazí. Sama nejspíše počkám nějaký čas, než se k povídce vrátím a zkusím si ji znovu přečíst, zda mi náhodou jako čtenáři nepřinese více potěšení, než mi přinášela jako spisovateli. I když zase tolik málo to nebylo, abych jí nekřivdila.

Připadám si nevděčně, že jsem nevyšla vstříc těm věrným a nenapsala i třetí část tohoto příběhu. Zvažovala jsem to, všimli jsme si jak dlouze, a nebyla schopna se rozhodnout. Ale cítím, že najednou jsem o mnoho dál tomuto příběhu, cítím se nespokojena a hlavně se snažím všerůzně vyhnout komentování nynější celosvětové politické situace (alespoň v rámci povídek)… a to by snad nebylo možné, kdyby v tuto chvíli byli Andrej s Kirilem v Rusku.

A tak si říkám, že je to nejspíše skutečně naposledy, co jsem se k Andreji Alexejeviči Koreljovi a Kirilovi vracela. Příběh je uzavřen. Ráda bych slíbila pokračování, ale obávám se, že by trvalo znovu roky, než bych ho napsala. Protože je pravda, že stále ještě je spousta nezodpovězených otázek a nevyužitých možností. Ale kdo z vás tu bude? Budu tu já? Jak jsem potřebovala získat vědomosti na napsání této povídky, ta třetí část by potřebovala základy, které se necítím, že v tuhle chvíli mám.

Mou nejoblíbenější postavou – když vynechám Kirila, protože Kiril je přesně ten typ, pro který bych trpěla a milovala jej – se stal Raoul. Přišel mi sympatický, životem koneckonců doslova umučený a ke všemu byl opravdu pohledný. Ten hrdý chudý člověk… nenávratně ztracený. Ani jsem původně netušila, že někoho takového zde naleznu.

Těším se - nebo spíše doufám, že se můžu těšit -, že tahle povídka prolomila něco ve mně, kdy jsem byla netečná – právě ta netečnost ke psaní mne sžírá, její projevy v téhle povídce mne rozčilující a plyne z nich onen nepříjemný pocit. A tak se tedy těším, že jsem se přes to dostala.

Upřímně doufám, že si užijete Zvířetem z klece, protože tam jsem vybojovala boj s jednostranností náhledu, která by v er-formě neměla být, a tady toho bylo příliš. A snad konečně dokončím úpravy na Daéově krvi, přestože nejsem spisovatel s širokou základnou čtenářů, měla bych jednu skutečnou knihu s myšlenkou na to, že je to kniha, dokončit, aby se rozhodlo, jakou cenu mám. I když jsem nejspíše dávno padlá hvězda.

Budu věřit tomu, že se znovu setkáme u další povídky, mí drazí.