Zvířetem z klece - kapitola čtvrtá

Čtvrtá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Doufám, že se bude líbit, přeji příjemnou četbu. Trochu jsem to nevypočítala, když mi dlouhé kapitoly vychází na středy a krátké na pátky, kdy musíte na další čekat pět dní, ale stalo se.

Chválím komentující Sei. ;) Doufám, že vás neubylo tím, že byste přestali číst, ale jen nestíháte od středy do pátku reagovat na novou kapitolu.

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

4.kapitola -  Chladnokrevně

Erwin společně s Nilem sešli ke korytu řeky, kde mezi křovím leželo mrtvé tělo robustního muže, podle obleku pravděpodobně nějakého podnikatele. Ostatní policisté dokumentovali místo činu a prohledávali okolí. Připojila se k nim kolegyně, aby je informovala o tom, co zatím věděli. „Kolem sedmé ráno ho našli dva běžci,“ podívala se do zápisníku, „Reiner Braun a Annie Leonhart. Zavolali záchranku, ale muž byl v té chvíli už mrtvý. Okolí nese stopy zápasu, ale smrtelnou pro něj byla až rána přímo do srdce nějakým dlouhým ostrým předmětem, který pronikl mezi žebry.“

Dok se vydal prohlédnout si tělo, zatímco Smith došel k dvěma svědkům stojícím opodál v běžeckém úboru. Odhadem sotva patnáctiletý mladík, Reiner Braun, byl na svůj věk vysoký a dobře urostlý – nejspíše sportovec –, světlovlasý, měl široký obličej a křivý nos, díky čemuž jeho výraz působil i přes jeho věk tvrdý; dívka, Annie Leonhart, vypadala jako jeho mladší sestra, protože se dívala stejně neoblomně a tvář měla na dívku málo jemnou, ovšem byla výrazně menší. Zdálo se, že je nalezení mrtvého muže nijak nevyvedlo z míry.

Smith si je se zájmem prohlédl, měli na sobě běžecký únor, který vypadal armádně. Samozřejmě nebylo těžké sehnat maskáčové oblečení ve výprodejích starých armádních zásob – a v dnešní době, kdy byla zrušena branná povinnost, v takovém oblečení chodili hlavně bezdomovci –, ale tohle oblečení působilo nové. Pozdravil je a oba jen s malým rozdílem v načasování kývli. „Hrajete airsoft?“ napadlo ho, protože to byla jedna z příležitostí, kdy se (nejen) děti oblékaly do armádního a chovali se jako vojáci. Snažil se s nimi, jako s mladistvými, zavést neformálnější formu výslechu a tvářit se jako jejich kamarád. Ale tvrdě narazil takovým přístupem.

„Ne,“ odmítl mladík rázně. „Připravujeme se na přijímačky na vojenské lyceum,“ vysvětlil mu nakonec.

To možná i vysvětlovalo, proč byli tolik otrlí. Smith si nebyl jistý, jestli existovala nějaká střední vojenská škola, natožpak dokonce lyceum – když on studoval, ještě nebyla zrušená branná povinnost –, ale zaslechl, že na vysokou byly opravdu vysoké nároky. Musel jim za to přičíst plusové body – také vždy toužil být policistou a šel za tím celé své dětství. „Můžete mi zopakovat, jak jste tělo našli?“ zeptal se Smith a tentokrát se snažil, aby na něj bylo vidět, že je bere vážně, ne jako nějaké hráče airsoftu.

Popisu se ujal mladý muž, dívka vypadala, že ji událost nezajímá a nutnost zůstávat kvůli dalším výslechu obtěžuje. „Jako každý den jsme ráno běželi kolem řeky a už z dálky jsme si všimli, že se v křoví něco děje, tak jsme zrychlili, ale když jsme přiběhli, už zde byl jen ten muž, ležel, krvácel. Mysleli jsme si, že je ještě naživu, protože jeho tělo bylo teplé, i když nereagoval. Tak jsme zavolali záchranku.“

„Dotýkali jste se těla?“

„Zkoušeli jsme nahmatat pulz, ležel na zádech, neviděli jsme, kde je zraněný,“ odpověděl znovu mladík.

Smitha překvapovalo, že k tomu oba dva jsou tolik neteční, jako kdyby se nestalo nic zvláštního – tenhle odstup si získal až po letech práce, rozhodně ho neměl ve svých patnácti. „Takže jste viděli útočníka?“ pochopil z jeho slov.

„Neviděli,“ zakroutila hlavou Annie Leonhart. „Jak Reiner říkal, viděli jsme jen pohyb v křoví, nic určitého, z dálky, než jsme stihli doběhnout, už byl pryč.“ Dávala zvláštní důraz na slova, která popisovala, že ho nemohli zahlédnout. Erwinovi se na tom něco nelíbilo, ale možná to bylo tím, že oba na první pohled působili nesympaticky.

„Je naprosto bezpečné říct, kdybyste cokoliv viděli, nemusíte se bát, že by si vás útočník našel,“ zkusil na ně zapůsobit, kdyby byli vystrašené děti, i přes to, jak se snažili vypadat profesionálně a nad věcí, jako praví vojáci.

Dívka ohrnula horní ret a odfrkla si – urazil ji. Znovu.

„A něčeho dalšího jste si nevšimli?“

Téměř současně zakroutili hlavou.

Smith věděl, že se v téhle chvíli od nich nic dalšího nedozví. „Kdybyste si ještě na něco vzpomněli, zavolejte,“ dal oběma svou vizitku. „Strážník vás doprovodí domů,“ dodal a zavolal jednoho z právě volných mužů, než se sám vydal za Dokem. Tělo bylo už pod černou plachtou a odváželi ho do márnice.

„Zdá se, že šlo o loupež,“ řekl svůj odhad černovlasý, „nemá u sebe vůbec nic, i když někdo takhle oblečený určitě nešel na ranní procházku k řece.“

„Našli jsme jeho auto,“ oznámil jim strážník, který je doběhl, když již chtěli odejít, a odvedl je na druhou stranu cesty, než měla auta zaparkované policie. Bylo to rodinné, větší auto, ve kterém byla dětská sedačka. To, že patří dotyčnému, zjistili, podle fotografie, která byla připevněná na sklopeném stínidle: obět se svou rodinou.

Auto nechali odvést do laboratoře, mezitím za pomoci SPZ zjistili identitu muže a část příběhu, který vedl k jeho vraždě. Vracel se z oslavy v práci – byl to učitel. Proč ovšem zastavil mimo přímou trasu, která vedla od místa konání oslavy přímo k jeho domu, nebylo známé.

Ackerman se vrátil do bytu a všeobecným pokývnutím pozdravil hnědovlasého mladíka, který tam žil s Farlanem. Všiml si jeho zvláštního pohledu, ale ignoroval ho. Už předtím zaregistroval, že u Bertolta se život dělil na chvíle, kdy byl vyděšený a kdy nervózní. Bylo mu teprve patnáct, utekl z domu, nemluvil o důvodech proč – a Leviho to ani nezajímalo -, ovšem černovlasý měl podezření, že si přivydělává prostitucí. I proto pro něj bylo tolik těžké ignorovat fakt, že jejich společný záchod je vedle kuchyňské linky. Nesnášel špínu a hnědovlasý ji ztělesňoval.

Bertolt byl docela pohledný, na svůj věk výrazně vysoký – což nemohlo nechat Leviho klidným, protože on naopak stále jen marně čekal, kdy se konečně vytáhne do výšky – mladík. Jeho pleť byla tmavší, nejspíše měl trochu cizokrajný původ, i to mohlo být důvodem, proč odešel z domu: nebylo ojedinělé – Levi se s tím setkal ve výchovných střediscích –, aby manželství s cizincem nebo cizinkou bylo základem, že dítě nedokázalo zapadnout do školy, anebo zvládat rodinné prostředí, navíc nikdo netvrdil, že Bertolt utekl z rodiny, která by byla úplná, rozvodovost v takových případech byla taktéž vysoká. K pleti s olivovým nádechem měl hnědé nazelenalé oči, které společně s jeho ztraceným výrazem, ho činili přitažlivým. Snad chlapcův celkový vzhled musel probouzet touhu mnoha mužů.

Možná to byla věc, jakou se Levi uklidňoval, pokud bylo dost mužů, s nimiž mohl spát, nemusel brát každého a trochu zvládal kontrolovat, zda onemocní nebo ne. Bohatší muži, kterým na nich samotných dostatečně záleželo, když nic jiného pro vlastní zdraví, vyžadovali používání kondomů. Nebylo to ani tak úplně bezpečné, ale stále o poznání méně špinavé.

Ve skutečnosti to ovšem byla hlavně nervozita a cosi poddajného v Bertoltově pohledu, co se na něm líbila a bez níž by ho nejspíše ani nechtěli. Vypadal starší, takže i když mu bylo patnáct, nepasoval do té nejvíce chtěné kategorie nezkušených chlapečků. Už nebyla doba, kdy by byl problém si sehnat někoho staršího bez placení, hlavně po dvacítce si málokdo škrtl. A právě v tom prostředním věku, mezi patnácti a osmnácti kluk musel být nějak zvláštní a zajímavý, aby byl schopný se tím uživit a nemuset chodit s každým. Na Bertoltovi to byl jeho cizokrajný vzhled a téměř panické vystupování, co zaručovalo, že nebude muset chodit s každým. 

Levi se posadil na svou stále ještě dost ze spodu plesnivou matraci a hned vzápětí z ní vyskočil. „Ty ses mi hrabal ve věcech,“ zavrčel na něj a vrhnul se na něj, jak ho to rozčílilo. „Cos tam hledal, hmm? Peníze?!“

Přestože byl Ackerman výrazně menší, podařilo se mu mladšího chlapce znehybnit na jeho vlastní matraci. Oběma rukama ho držel pod krkem a Bertolt se nezmohl na nic jiného než se bránit, aby nebyl uškrcen. Vyprostit se nedokázal.

„Tak odpověz, cos tam kurva chtěl?!“

V té chvíli se vrátil Farlan. V prvním okamžiku mu přišlo, že Levi zase dostal jeden z těch svých záchvatů, kdy si myslel, že různí lidé jsou zrůdné bestie a je třeba se před nimi bránit. Takže se jal zachraňovat nejmladšího z nich, ovšem odtrhnout Leviho od kohokoliv nebylo vůbec jednoduché. „Hej, to stačí, kurva, to stačí!“ Snažil se. Pak mu podle slov jeho černovlasého kamaráda došlo, o co se jedná, což nebylo tolik nebezpečné jako jeho první posouzení situace. „Tak ho pusť, vždyť ho dusíš, jak ti má do prdele odpovědět?!“

Černovlasého mladíka slova jeho kamaráda trochu uklidnila. Pustil Bertoltův krk a nechal se odtáhnout na bok.

„Hrabal se mi ve věcech.“

„A viděl jsi ho při tom?“ zeptal se Farlan a udýchaně si prohlížel jednoho, poté druhého, aby zjistil, co se ve skutečnosti stalo. S Bertoltem bydlel již nějaký měsíc a nikdy se nestalo, že by mu cokoliv ukradl. Docela mu i věřil v tom, že je pro něj důležitější mít kde spát, než nějaké cetky nebo pár drobných, co mohl u Farlana většinu času najít. A co se týkalo toho, když tam přechovávali kradené věci za tisíce, ani těch se nikdy nedotkl.

„Nemusel jsem to vidět, matračka byla jinak!“

„Tak to se ti tam vůbec nemusel hrabat,“ zamračil se Farlan. „Ježiš, sám jsem viděl, jak si házel tím svým míčkem a spadl mu tam, tak přes tvou postel přešel,“ vybavil si. „Bylo to tak?“ otočil se na hnědovlasého. „Nehrabal ses mu tam?“

Bertolt nervózně zakroutil hlavou, měl orosené čelo potem a celkově nevypadal vůbec, že by se mu dalo věřit, ovšem dva druzí mladíci věděli, že nervozita je pro něj přirozená, stejně jako pocení. Levi kývl. „Ještě jednou se k mým věcem přiblížíš…“ zavrčel, ale nakonec to nechal být – pokud Farlan mu něco takového dosvědčil, neměl důvod tomu nevěřit, protože byla pravda, že se matrace pohnula, kdykoliv přes ni někdo přešel – a vrátil se ke svým věcem. Zkontroloval, zda tam má všechno – měl, tudíž dál se to nemuselo řešit.

„Uděláme to dnes v noci,“ ozval se po chvíli Farlan. Černovlasý ani nepotřeboval upřesnit, o čem mluví, měli společně naplánovanou jen jedinou věc. Pokývl, aby bylo poznat, že zaregistroval, o čem mluví. Poté vstal a vydal se ven, když byli v bytě všichni tři, nedalo se tam vydržet. Skutečně měl problém s více jak jednočlennou společností – některé posudky jeho psychického stavu byly správné.

Měl hlavu plnou jiných věcí, než večerní akce.

To, co se dozvěděl od Smitha, mu nedalo spát. Vlastně – od toho, co mu byly přeloženy informace o vrahovi jeho rodičů, nemohl spát, budil se v noci z děsivých nočních můr, chodil po potemnělém městě, aby se uklidnil, a hlavně byl podrážděný. Snad každou neznámou tvář podezíral z toho, že je dotyčný wesen a jen skrývá své woge. Stával se nepříčetným, jako každé zvíře zahnané do kouta a bojící se o vlastní život. Navíc v něm rostla touha se pomstít.

Erwin mu řekl, že může začít znovu – ale copak on mohl nechat všechno za sebou? Neměl možnost začít nikde pracovat, dokud mu nebude osmnáct, protože teď stále po něm pátrali – i když pravda asi dosti líně – a z něčeho musel žít, tudíž co se týkalo ilegálních přivýdělků, neměl žádnou možnost si zvolit. A z toho poděděného ohledu – nemohl odpustit vraždu svých rodičů a oni ten naprosto zkažený život.

Někomu, kdo měl všechno a byl dokonalý, se opravdu dobře mluvilo o změně života k lepšímu!

Smith si s neblahým tušením prohlížel zprávu, kterou dostali z pitevny, a jen se modlil, aby se mýlil. Po práci zamířil hned do sklepa, zkontroloval truhlu, poté zajel i na tajné místo, kde schovával zbytek svého grimmského dědictví. Zaklel, když ani tam nenašel jednu dýku, o níž věděl, že ji má, protože ji před nedávnem použil, a byl si jistý, že ležela v truhle pod Zachariášovým domem.

„Musel mi ji ukrást,“ oznámil svému nejlepšímu příteli, jakmile se k němu do domu vrátil a složil si hlavu do dlaní, „jak jsem ti říkal, že tu tehdy v noci byl, tak mi ji musel ukrást.“

Mike si ho prohlížel pohledem, který jasně dával najevo, co si o Levim vždy myslel, a vyčítal Erwinovi, že mu nevěřil. Ovšem nijak mu neodpověděl. Posadil se naproti němu do křesla a zůstával potichu. Mladý, šílený Grimm pobíhající po městě byl něco opravdu nebezpečného. „Měl bys mu ji vzít, než někomu ublíží.“

„Už se stalo,“ ve Smithově pohledu bylo zklamání, opravdu něco takového od toho černovlasého mladíka nečekal. Přepočítal se. Možná se v něm skutečně snažil vidět více dobrého, než v něm mohlo být, litoval ho pro jeho životní příběh a v neposlední řadě mu byl sympatický, nejen vzhledově se mu líbil.

Popsal Zachariášovi jen zběžně případ, který právě vyšetřovali, když únos dívky byl pro nedostatek důkazů znovu odložen. Kromě toho, že mrtvý muž byl učitel dějepisu a hudebky, Erwin díky jeho rodině zjistil, že byl i Reinigen, sám o sobě tento kryse podobný druh Wesena nepředstavoval hrozbu a neškodil, ale pokud by byl vyděšený z Grimma… – Erwin nemusel zapojovat příliš představivosti, aby si dokázal celý scénář toho setkání dát dohromady.

Pokud muž jel z oslavy, určitě byl napitý – i kdyby nealkoholického – a zastavil u krajnice, aby vykonal potřebu. To místo samo o sobě si říkalo o taková zastavení, protože tam byla odpočívadla a okolo řeky kousek od mostu soukromí. Ležely tam i použité kondomy a injekční stříkačky – i když to zametači pravidelně uklízeli a keře se tam ořezávali, aby řeka vypadala upravená –, což vypovídalo hodně o tom, k čemu všemu takové místo bylo příhodné. Leviho ho tam mohl náhodou potkat nebo tam čekal – Erwin si nedělal iluze, že se neživí krádežemi –, a když se muž projevil, Levi v domnělé sebeobraně zabil. Ještě po tom, co mu řekl o těch nejhorších druzích Wesenů, musel sám chlapec vystrašit.

Něco podobného, i když mnohem méně omlouvajícího druhého Grimma, proběhlo myslí i Zachariášovi a okomentoval to peprnou nadávkou.

„Jenže… já jsem tu dýku taky před nedávnem použil,“ upozornil ho Smith, pokud si na to jeho bytný nepamatuje. Byl to případ, který nebylo možno řešit jiným způsobem. Wesen byl agresivní a nebezpečný pro ostatní lidi, že to i Mike musel uznat a pomáhal mu v tom. „Je to jen otázkou času, než se tyhle dvě vraždy spojí – ta dlouhá štíhlá čepel, která pronikne mezi žebry a nezlomí se, je dost specifická.“

Zacharius se na něj zůstal chvíli dívat. Samozřejmě, k Erwinovi v případě téhle vraždy nevedla žádná vodítka, protože mu věřil, že toho muže ani neznal. Ovšem i ze žádné spojitosti se mohla stát nějaká, pokud by se oba zločiny posoudili jako činy masového vraha – nějaký chytrý a vševědoucí psychiatr vždy najde souvislost mezi naprosto nesouvisejícími obětmi, pokud jsou zavražděni stejnou zbraní – a u toho prvního, koho Erwin zabil v sebeobraně, existovala nějaká pojítka s jeho osobou, protože ten případ jeho zločinu vyšetřoval a několikrát se s ním setkal ve jménu policie.

Byla to pohroma dost velkého kalibru. Opravdu si nemyslel, že Erwin je někdo, kdo si zaslouží být ve vězení. Navíc pro policistu ve vězení je to vždy mnohem větší peklo než pro kohokoliv jiného. „Měl bys tu dýku od něj dostat zpátky a zbavit se jí.“ Vlastně bral jako jistou věc, že se policejní vyšetřování nesmí stočit ani k Ackermanovi, protože ten by jistě nemeškal a prozradil, kde zbraň sehnal. A stejně by na Smitha padlo podezření, co se týkalo prvního zločinu.

Tohle se nedalo právně vyřešit.

„Měl bych o tom v prvé řadě říct Nilovi, protože když to neudělám a on to náhodou zjistí, tak mu to nevysvětlím,“ povzdechl si. „Ale nechci, aby šel po Levim… pokud zabil toho muže v sebeobraně.“

„Kdyby ho zabil v sebeobraně, neokradl by ho, ne?“

Erwinovi to na chlapce nesedělo – věřil mu, i když k tomu neměl důvod, dokázal si představit, jaké to musí být, když mezi tímhle vším vyrůstal a nevěděl co si o tom myslet –, ale Mike měl pravdu. Vůbec to nevypadalo na zabití v sebeobraně.

Navíc se Smith – v případě, že by Levi zabil někoho záměrně – dostal k morálnímu dilema. Nemohl nechat nikoho, ani jiného Grimma, aby beztrestně zabíjel nevinné, i když by to jeho samotného uvedlo v ohrožení. Na druhou stranu, mohl manipulovat s důkazy – o Levim neměl problémy se dozvědět i více, než doposud znal –, aby i ta druhá vražda padla na něj – nicméně to nejen nechtěl udělat, ale čím více by lhal a falšoval, tím lépe by se pak odhadlo, kdo za tím stojí a že tohle nebyl první případ, který neřešil úplně podle práva.

Byl v těžké situaci, protože si nebyl jistý, co je pro lidstvo nejlepší a jestli se náhodou nyní už nestaví proti všem svým ideálům.