Zvířetem z klece - kapitola osmá

Osmá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Sice jsem to po sobě četla včera kolem půlnoci, ale po poslední scéně jsem padla a nebyla schopna to zveřejnit. Nicméně předpokládám, že asi všichni nemáte poslední den prázdnin jako já, tak vám dopolední vydání stačí. Jsme rádi, že nakonec tu ten páteční díl je včas, no ne? To je díky tomu, jak mne těšíte, že komentujete a čtete.

Co se týká dílů příští týden, dám vědět někdy, až se vrátím ze Sukekiyo (kdyby tam někdo byl a chtěl se se mnou pozdravit, třeba mne poznáte, a i když se budu tvářit, že koušu, tak se nebojte. ;))

Chválím komentující Vlarisu, Seiriel, Lexxie a Kroketu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

8.kapitola -  Děti

Erwin Smith se znovu rozhodl bydlet sám a najít si byt, když pochopil, že začíná Mikovi a Nanabě zavazet. Po předchozích zkušenostech nehledal nic velkého, protože samotný potřeboval jen místo, kde spát a někoho, kdo mu ráno připraví kávu a večer nachystá večeři. Nakonec vzal byt, který mu byl doporučen známým doktorem.

Jeho nový domov měl tudíž jen dva pokoje plus kuchyni, koupil si pohodlnější postel, než byl Zachariášův gauč, a kočku, která neřešila problém ranní kávy, zato večer mu večeři pomáhala sníst ráda. Nevracel se díky ní – zatím kotěti s šedo-modrou srstí a velkýma očima – tedy do prázdného bytu, což mu pomohlo, aby neplakal Nilovi na rameni, že ho maminka Mike vyhnal z domu do světa.

Tím mu neměl příležitost nepodstrkovat při tom lamentování své špinavé prádlo (nejspíše to plánoval do kapes), o které by se mohla postarat Marie; čímž se překonal v projevech své samostatnosti. Změnil ovšem šatník, když začal nosit více trička, protože se nemusela žehlit. A on mohl na sebe hrdý staromládenecky usínat na gauči u velké plasmové televize, nechávajíc ložnici s pohodlnou postelí pro duchy vařící imaginární kávu, o jejíž vůni se mu pravidelně zdálo.

Uvědomoval si, že je v jeho životě něco zásadního špatně, a dokonce i přemýšlel o tom, že si napíše na lednici plán domácích prací – aby neskončil jako pan Bezdomovec, místo pana Dokonalého –, i když se k tomu nedonutil stejně, jako se opravdu ve svém novém domově zabydlet, ani několik týdnů po nastěhování.

Zrovna mu donesl políček pizzu, kterou hodlal spořádat na oběd – měl volný den a tedy konečně čas, aby vybalil své věci z krabic –, když mu přišla SMS z Leviho čísla a on se nadchl pro myšlenku, že bude zachráněn před úklidem.

- jsem venku. moh bych se stavit? - 

Smith sledoval soud a věděl, že se vyvíjí pro mladíky dobře. Hodně jim pomohlo, že se sami přihlásili a přiznali. Nicméně si nějak blondýn nedomyslel, že by Levi i po tom, co se dostane znovu na svobodu, s ním mohl chtít být v kontaktu.

Na druhou stranu mu vždy nabízel, že mu osvětlí všechno to, co se týkalo jeho grimmství. I když se dostal z jámy, stejně tu ještě zůstával problém s vypořádáním se s tím, kdo skutečně byl.

Odepsal mu krátce, že může a dopsal tam svou novou adresu, i když ji musel hledat ve smlouvě. Pak se posadil ke svému obědu, nechal kotě, aby si mu vyskočilo na klín a užíval si odpočinek. Trochu ho rušila jen myšlenka, že stále ještě nebyly vyřešené ty dva případy, které se objevily společně s Levim, přestože potom dostali i jiné a v těch nebyl sebemenší problém. Třeba ten černovlasý chlapec byl nějakým prokletým amuletem, který mu bránil v řešení případů – třeba tak na sebe navzájem dva Grimmové působili. Levi se dostal do problémů, on nedokázal pracovat. Mohla v tom být spojitost?

Trvalo to jen něco kolem hodiny, kterou Erwin strávil spokojeným hlazením kočky, kdy se ozval domovní zvonek. Pustil Ackermana do domu, poté mu otevřel dveře od bytu. Musel se usmát výrazu, který Levi nasadil, když byl vpuštěn dovnitř a spatřil ten zmatek, v kterém blondýn žije.

 Vyzul si tenisky a urovnal je u botníku, než věnoval druhému dlouhý pohled. „Co že ses s Mikem rozešel?“ Blondýn by byl naivní, kdyby očekával nějaká příjemnější slova poté, co se spolu několik měsíců neviděli.

„Nikdy jsem s Mikem nechodil,“ odpověděl mu popravdě, i když věděl, že mu mladší neuvěří. Ten mu na to nic neřekl a vydal se na prohlídku bytu. „Pojď dál,“ okomentoval to Erwin, „a chovej se tu jako doma,“ neopomněl dodat.

Levi zamířil do kuchyně a povzdechl si, nová kuchyňská linka, jejíž stále ještě nablýskaný vzhled kazilo špinavé nádobí ve dřezu. Nelpěl nijak přímo na věcech, jen prostě neměl rád rozežranost bohatých projevující se v jejich věčném ničení. Přešel ke dřezu a k blondýnově překvapení začal nádobí umývat.

Smith zaváhal, zda nemá počkat, až bude mladší hotový, ovšem nakonec se zeptal: „Kvůli čemu jsi sem vlastně přišel?“

„Pokud máš ještě někde špinavé nádobí, tak ho přines,“ neodpověděl mu Ackerman, ani se na něj nepodíval. To byla první chvíle, kdy ho zapojil, a pak následovalo vybalování zbylých věcí z krabic a jejich uklízení na správná místa. Erwin zjišťoval, že mu tam černovlasý mladík zavedl své pořádky a svůj systém.

Ke konci jim oběma uvařil kávu! Blondýnovo srdce zaplesalo.

Už předtím si všiml toho zvláštního způsobu, jakým Levi drží hrnek – bral ho shora, ne z boku – přišlo mu to roztomilé. Celkově ho utvrzoval v tom, že za všemi protivnými pohledy je docela milý a dala se na něm najít celá škála vlastností, pro něž by ho člověk mohl mít rád.

„Chci, abys mě zasvětil do těch věcí kolem toho, že jsem Grimm,“ řekl mu po chvíli, kdy naproti sobě seděli u nevelkého stolu v kuchyni a užívali si chuť kávy. Ta ochranná vazba mu pomohla si nějaké věci promyslet s odstupem, kupodivu se nesetkal s žádným Wesenem a měl na ty měsíce klid na přemýšlení.

„Mám podmínku,“ oznámil mu pevně starší, „najdeš si práci. Až pak ti dám přístup k grimmským věcem.“

Levi si ho zamračeně prohlédl. Kolik poctivé práce mohl sehnat jako nevystudovaný osmnáctiletý kluk? Ale samotnému se mu nechtělo po tom, jak dopadli minule, pokračovat v nelegální činnosti; nebál se, to vůbec, ovšem chápal, že to nepřinášelo žádnou budoucnost. Nejspíše bylo dobře, že je potkalo něco takového, dokud ještě sami nebyli bezcitní a vraždy schopní zločinci. Takový život Levi nechtěl nejen pro sebe, ale ani pro Farlana – nechtěl ho pro nikoho, koho znal. „Dobře,“ kývl.

„Máš kde bydlet?“

„Pořád přespávám u Farlana,“ kývl a rozhlédl se bezděky po kuchyni. Byl rád, že tenkrát s ním Smith nešel dovnitř, protože s tímhle bytem nebo se Zachariášovým domem se ten kamrlík nedal srovnávat, cítil by se jako špína. Ale oni neměli na vybranou – nebo ano?

Smith vstal, odešel z místnosti a vrátil se s peněženkou. „Dám ti nějaké peníze,“ začal, „udělal jsi tu kus práce a bez tebe by mi to tu stále nejméně další měsíc, takže za práci… není to almužna, vím, jak zbytečné je cpát peníze do děcek jako ty.“ Přesto to almužna byla.

Levi nechal peníze ležet na stole. „Už nejsem děcko, bylo mi osmnáct.“ Utrousil.

„A ten tvůj kamarád, ten Farlan? Kolik mu je?“

„Je o rok a něco mladší než já.“

„Tak to by ještě mohl nastoupit na nějakou střední,“ starší vysvětlil, proč se ptal, a pokračoval: „Mohl by tak dostávat peníze sám na sebe, kdyby studoval. Takže by pak mu stačila už jen nějaká menší brigáda. Navíc určitě chápeš, že oba jste vcelku nahraní, když ani nemáte střední. Dnes jsou nahraní i ti s vysokou.“

Levi si ho chvíli prohlížel. Erwin měl v tomhle ohledu trochu zkreslené představy, realita dávek a studia byla trochu jiná, nechtěl se s ním ovšem hádat. Uvědomil si, že je mu v tom bytě, u stolu v kuchyni a u kávy s blondýnem dobře. Cítí se klidný, v bezpečí, jako kdyby všechny problémy skončily a konečně mu začínal šťastný život. I on měl zkreslenou představu, ale na rozdíl od Smitha si to uvědomoval. „Nebude chtít chodit do školy. Promluvím s ním, ale nebude chtít. Škola pro nás není… nejsme hloupí, to ne, ale není pro nás.“

„Tak alespoň Isabel by měla…“

„Jak víš o Isabel?“ zamračil se a celý napjal.

Erwin se tomu pousmál. „Pracuji u policie. Vím o tobě, vím o Farlanovi, vím o Isabel,“ řekl klidně, i když poznal, že tímhle si mladšího znepřátelil. Původně mu nechtěl přiznávat, že si četl jeho spisy, ale přišlo mu důležitější, aby Levimu navrhl, ať se zkusí zasadit o to, aby to děvče přestalo odmítat výchovu svých pěstounů a jejich zájem o její vzdělání. „Přece nechceš, aby se jí něco stalo… nechceš, aby byla na ulici a musela dělat všechno to, co na ulici takové holky dělají.“

Černovlasý se na něj zamračil. Nechtěl, jak by mohl chtít, když si to sám zažil? A to jako klukovi mu z toho neplynulo tolik problémů a nebyl tak bezbranný.

Chvíli bylo mezi nimi ticho – to, co Erwin řekl, ani nepotřebovalo odpověď, protože to byla pravda. Erwin odložil mezitím svou peněženku a znovu upil kávy. Musel mladšímu uznat, že vaří možná i lepší než Mike. Seskládaný ze všech maličkostí… Levi se mu opravdu líbil. „Co bys řekl hlídání dětí?“ Všiml si překvapení, ale i zájmu v očích druhého, tak pokračoval. „Můj známý doktor má dvě děti, vlastního kluka a adoptovanou holčičku, nechtěl bys, abych se o tobě zmínil, hledají někoho na hlídání přes prázdniny.“

„A co jim řekneš? Že zatracenej kriminálník chce hlídat jejich malý fakany?“ Krátce, nevesele a nepobaveně se zasmál.

„Levi,“ povzdechl si starší, „řeknu jim, žes byl ztracené děcko, co udělalo spoustu chyb, ale už jsi dospěl a snažíš se začít znovu.“ Černovlasý by proti tomu něco namítl, ale Erwin dříve stačil dodat: „A že ti věřím.“

Mladšího to naprosto odzbrojilo. Věřil mu. Pravda byla, že kdyby mu nevěřil s tím, jak to bylo s těmi vraždami, tak by dnes nejspíše Levi byl buď mrtvý anebo ve vězení. Měl na tom své zásluhy, že to všechno dopadlo přijatelně.

Ani si to neuvědomil a pousmál se. „Pokud to nebudou neskuteční fakani, hlídání nemusí být tak špatný.“ Přestal se usmívat, když si uvědomil, že blondýn se na něj usmívá na oplátku a vypadá se sebou – i jím – neskutečně spokojený.

Erwin zastavil u domu, kde se stal trestní čin, který právě vyšetřovali, a povzdechl si. „Takže tohle je jeho druhé znásilnění,“ poznamenal, ještě než s Nilem vystoupili. Možná měl raději vraždy, než takové zločiny. Už podle zběžného hlášení, které jim podala hlídka, která přijela na místo jako první, šlo o téměř totožný scénář jako předtím. Muž mezi dvaceti a třiceti lety zazvonil u dveří, přesvědčil ženu uvnitř, aby mu otevřela a v jejím vlastním bytě ji znásilnil, poté až okradl.

Oba detektivové se trochu zarazili, když uviděli, že do sanitky nasedá asi šedesátiletá seniorka. Tentokrát byla jeho oběť o nejméně dvacet let starší.

Ve vesnickém domě – zvenčí docela zchátralém starším stavení, uvnitř čistém a útulném – už byli jejich kolegové a snažili se najít nějaké důkazy. „Vypověděla, že neměl rukavice, takže by tu někde mohly být jeho otisky,“ pokývla na ně Zoë. Nebylo to přímo nadšení, co měla v hlase, protože na všech přítomných bylo poznat, že takový zločin jim přijde opravdu ohavný, ale přece jen to pro ni byla dobrá informace, že by mohli najít nějaké důležité vodítko, a bylo to poznat na lesku jejích očí.

Smith na to neodpověděl a začal se rozhlížet sám.

Násilník ji dotáhl až do ložnice a znásilnil ji na vlastní posteli – to bylo to nejhorší, co se takové staré paní mohlo stát, protože nebude schopna se vrátit domů. „Má nějaké příbuzné?“

„Volali jsme jejímu synovi, bydlí ve městě, ale odjel před asi týdnem na dovolenou… ovšem plánuje se vrátit kvůli tomu, co se stalo, jen co seženou letenku zpátky,“ odpověděla mu kolegyně. I ona – když byla zvláštně pro Erwina plná úsměvů – se tvářila zádumčivě.

Byli tam asi hodinu, zjišťovali informace, než se vrátili do auta. Erwin si ani nevšiml, že má nepřijatou SMS. Byl to závažný případ, protože se dalo předpokládat, že násilník svůj čin zopakuje. Pokud ke všemu mu naprosto nezáleželo na tom, kdo bude jeho oběť, bylo jisté, že se jednalo o někoho psychicky narušeného.

Mluvčí policie namluvila krátkou zprávu do televizních novin, aby upozornila ženy a dívky, které bydlely samy, že nemají otevírat cizím mužům. Ale mohlo to pomoc? Nebyl to první případ, kdy bylo lidem ublíženo ve vlastních domech, i když se tato poučka stala všeobecnou. Záleželo na inteligenci a štěstí, zda si zločinec byl schopen vymyslet dobrý důvod, proč by mělo mu být otevřeno. A když jednou otevřeli, poté už jim většinou nebylo pomoci. Loupeže, znásilnění, vraždy.

Až když dojeli ke stanici, Erwin si konečně všiml SMS a přečetl si ji.

- k cemus me to zas uhnal? takove GALEJE. radsi bych byl v lochu! -

Smith se tomu musel pousmát – i když měl z toho zločinu zkažený celý den, některé případy prostě nedokázal hodit za hlavu –, nakonec i přes Leviho minulost ho doktor Grisha Yeager najal na hlídání dětí. Samotného Erwina překvapilo, že hned po prvním hlídání ho na chodbě doktor zastavil a pochválil, že dětem se doporučený chlapec libí a že dokonce jeho problémového – nejspíše hyperaktivního – Erena dokázal trochu zkrotit.

Když se na to Leviho zeptal, nadával jim do nesnesitelných fakanů, ale i když mu za to neplynuly žádné převratné peníze, tak přece jen je začal chodit hlídat pravidelně. Doktor Yeager byl rád, že se Eren přestal tolik prát a pokračoval v Leviho chválení.

S druhým dítětem – adoptovanou dívkou jménem Mikasa – nebyl problém, co se jejího chování týkalo, byla tichá a klidná, ovšem velmi závisela právě na Erenovi (blízkost těch dětí byla důvodem, proč ji doktor s manželkou nakonec adoptovali), a když on se pral, bránila ho. Tak vlastně Levi zabránil oběma dětem dostávat se do nebezpečí, když se mu podařilo zkrotit divokého chlapce.

„Co ti to přišel za líbesbríf ?“ pobaveně si ho prohlédl Nile. Zdálo se, že se jim oběma podařilo trochu ze sebe setřást tu tísnivost takového případu.

Jeho kolega strčil mobil do kapsy a zakroutil hlavou. „Žádné milostné psaníčko to nebylo,“ odmítl a vydal se ke dveřím na stanici.

Zdálo se mu, jako kdyby se na něj Dok se Zachariášem domluvili, protože si z něj poslední dobou opravdu často utahovali na téma, že už by si někoho konečně měl najít. Dávali mu najevo – a to schválně a cíleně –, že jsou nad ním, protože Dok byl ženatý několik let a Zacharius byl s Nanabou na spadnutí, že ji požádá o ruku. I když Smith si příliš nebyl jistý, kdo z nich dvou bude nevěsta.

Nicméně byla výhra, že zatím nepřišli na to, že se začal scházet s Levim. Nebylo to vlastně scházení v milostném slova smyslu, ale i přesto večery trávili společně. I když se vzájemně začínali brát jako přátelé, vlastně šlo jen o to, že mu ukazoval grimmské knihy (většinou mu je musel i překládat – začínal mít dojem, že Levi vybírá schválně ty psané francouzsky, kterým nerozuměl ani Erwin) a vzájemně si povídali o Wesenech, které potkali. Sešli se takhle vlastně jen čtyřikrát – ovšem za týden do bylo více než každý druhý den – a dnes to mělo být popáté.

Když Erwin po práci dojel výtahem do patra, kde bydlel, nejprve si všiml Erena, jak děla opičky z pootevřených dveří, pak až Leviho, který se tvářil, že ho ignoruje. Doktor Yeager se svou rodinou žil na stejném patře, byl to právě on, kdo Erwinovi dohodil ten byt a po minulých zkušenostech blondýn věděl, že je dobré mít v domě nějaké známé, kteří ho budou informovat o dění na domovních schůzích. „Zdravím, Erene,“ zahalasil dost nahlas, aby si i obyvatelé bytu s pootevřenými dveřmi, odkud dítě vykukovalo, všimli, co se vyplížilo dělat. Asi osmiletý chlapec se celý napřímil, slušně mu odpověděl a možná by se s ním i bavil – přece to byl pan policista, což Eren chtěl být, až vyroste, protože toužil bojovat proti zločinu –, ale vtáhla ho dovnitř dívčí ruka a zavřela za nimi.

Blondýn se tomu rozesmál.

„Fakt by mně zajímalo, proč zrovna z tebe má to děcko respekt,“ zahuhlal černovlasý mladík tak, aby to slyšeli jen oni dva a počkal, až mu bude otevřeno. Oba dva věděli, že by pro něj nebyl problém se do bytu vloupat, kdyby chtěl. A Erwin byl rád, že na něj raději vždy počká nebo přijde, až už je doma.

Levi si sundal boty a vydal se do kuchyně, aby tam odložil nádobu s jídlem, které mu paní Yeagerová zabalila s sebou. Cestou si demonstrativně povzdechl.

„Docela by mne zajímalo, co čekáš?“ začal Erwin, který přesně věděl, co ten povzdech znamená. „Tohle je staromládenecký byt, nemůžeš si myslet, že to tady bude pořád perfektně uklizené a naleštěné. Kočka pouští chlupy, já dělám bordel…“

„Tak tady bydlí kočka – mimochodem, už bys jí měl dát jméno – a člověk? Já si myslel, že dvě prasata,“ okomentoval to klidně Levi a vytáhl dva talířky, aby na ně mohl rozdělit jídlo, i když bylo darováno jen jemu. Ovšem nepředpokládal, že by starší v lednici měl cokoliv, z čeho by se dala uvařit večeře. V tomhle byl Erwin hrozný, stále jako kdyby předpokládal, že se mu zjeví v bytě víla a poskytne mu servis co Zacharius nebo alespoň sepíše nákupní seznam.

Smith ho s úsměvem pozoroval, jak se v jeho kuchyni vyzná lépe, než on sám, pak se vydal do ložnice převléct a dát si rychlou sprchu. Když se vrátil, měl na stole nachystanou večeři a v bytě bylo znovu podle Leviho představ. Vlastně ani předtím tam nebyl takový nepořádek, ovšem mladík měl jednoznačně vysoké nároky.

„Co bys jí dal za jméno?“ vrátil se k tématu kočky. Nebyl přeborník ve vymýšlení přezdívek, zatímco Levi každému bez problému vymyslel trefnou nadávku – což nebyla schopnost, kterou by se měl chlubit, ale vypovídalo to o tom, že je rozhodně kreativní.

„Chlupatá špindíra,“ zamračil se na kotě, co se jim přišlo otírat o nohy, a bez popřání dobré chuti se dal do jídla. „Tak řekni děckám, aby ti ji pojmenovali, stejně ji chtějí vidět,“ utrousil nakonec.

Přece jen, co se týkalo stolování, Erwin měl vybranější způsoby, držel správně příbor, nehrbil se a celkově u toho působil docela elegantně; zatímco Levi měl své návyky, vlastní způsoby držení různého nádobí a příborů, ale hlavně hltal a působil, že si své jídlo chrání, aby mu ho nikdo neukradl. Vlastně jen kávu dokázal pít pomalu.

Jakmile dojedli, Levi se zvedl, aby umyl nádobí. „Měl si dnes těžký den?“ zeptal se najednou.

„Podle čeho tak usuzuješ? Měl, takový… nepříjemný případ se stal,“ povzdechl si. Vyšetřování ovšem pokročilo, měli v databázi recidivistu se shodou otisků, co našli na místě činu, teď bylo nutné ho pouze vypátrat.

Mladší pochopil, že druhý nechce mluvit o porobnostech a že mu to nejspíše neměl ani připomínat. „Jsi dneska nějak potichu a nenapsals mi nic chytrýho na smsku,“ odpověděl mu, poté se na něj přes rameno podíval: „Promiň, zapomněl jsem, že tak staří chlapy jako ty, smsky nepíšou.“ Schválně zmínil galeje, vzpomněl si při tom na Erwinovu motivační řeč o Jean Valjeanovi.

„Nezáviď mi můj kmetský věk a moudrost,“ reagoval na to pobaveně Erwin, poté vstal, „o kom si to dnes chtěl slyšet?“ zeptal se, aby mu vmetl do tváře své vědomosti.

„Hexenbiest.“

Annie sešla pomalu ze schodů a věnovala své matce dlouhý pohled. „Opravdu si myslíš, že v tomhle tam půjdu?“ zeptala se skepticky. Přestože měla úplnou rodinu, byla vždy spíše tátova holčička – možná spíše synem, kterého její otec vždy chtěl – a s matkou měla chladný vztah, hlavně pokud se ji snažila oblékat, česat nebo jinak přibližovat k ženám. Vlastně si vůbec nebyla jistá, jaký démon ji posedl, že se jí ptala, jak se má obléct na diskotéku, kam plánovala jít jen proto, že ji i o Reiner požádal.

„Vypadáš úžasně, An,“ usmála se na ni její matka. Opravdu se snažila mít s dcerou dobrý vztah, protože to bylo její jediné dítě, přestože se s manželem dlouho snažili počít ještě synka (a podařila se jim druhá dcerka, kterou nyní nosila pod srdcem). Vybrala jí hezké šaty v armádní tmavě zelené barvě, protože věděla, že ji má ráda. Neměly velký výstřih, zato sukni krátkou nad kolena a byly docela obtáhlé – ovšem nemyslela si, že by se její dcera měla za co stydět, hodně sportovala a její postava byla díky tomu štíhlá a hezká. Také se nebála, že by takovými šaty mohla vyprovokovat nějaké násilníky – kdokoliv by se jen slovem zmínil, nejspíše by dostal přes hubu od Reinera, popřípadě mnohem silněji od Annie. Byla to tvrdá holka po tátovi.

Dívka se podívala na sebe kriticky do zrcadla v chodbě, než se vydala zpátky do pokoje, a když se vrátila, měla pod šaty oblečené černé úzké tříčtvrteční kalhoty. Matka to nekomentovala, alespoň si k tomu mohla vzít tenisky, když do svých lodiček by ji stejně nikdy nedostala.

„Myslím, že déle, než do půlnoci tam nebudeme,“ ohlásila světlovláska matce, než si přehodila přes sebe krátkou maskáčovou bundu a vyšla z domu.

Reiner také zrovna vycházel ze dveří. Dohodli se, že přesně v šest vyjdou, ani jeden nebyl zvyklý mít zpoždění. Světlovlasý mladík na sobě měl černé tílko, zelenou košili a džíny. Přesto si Annie neodpustila: „Nafintěný?“ Mohla si to dovolit – ne, že by si to nedovolovala vždy –, protože ji na diskotéku vytáhl on. Nechtěl jít sám a chtěl tam jít, protože věděl, že Bertl tam bude. To, že pracovně, raději vypustil z hlavy. Prostě tam chtěl být s ním a trochu ho ohlídat. Takže mu řekl, že by tam také rádi s Annie šli.

Pro dívku ta vidina několika hodin strávených na takové akci byla nesnesitelná, ovšem předpokládala, že tam potká nějaké své bývalé spolužáky a bude se jim moct smát, až se opijí pod obraz a začnou vyvádět věci, za něž by se měli stydět do konce svého života. Docela se těšila, až všechny ty nafiňtený husy uvidí opilé opřené o zadní stěnu diskotéky, jak si do nich dělají úplně cizí borci dobře.

Chlapec si ji prohlédl a raději ji neodpověděl, protože ona na rozdíl od něho byla opravdu oblečená jinak. Vlastně nikdy na ní neviděl – kromě oblečení, v kterém chodili běhat a cvičit – nic obtáhlého. Jen se pousmál, i poznámku, že jí to sluší, raději nevyslovil.

Opravdu měla pěknou postavu, i když mu úsudek nejspíše i kalila jeho orientace. I když tentokrát jeho nejlepší kamarádka skutečně působila žensky, protože dokonce měla rozpuštěné vlasy, což u ní viděl možná jednou za celou dobu, co ji zná (tedy když si odmyslí dobu, kdy se jí ještě snažila její matka oblékat jako děvčátko).

Vyšli od domu, jak měli naplánované a setkali by se s Bertoltem u klubu v také přesně určenou dobu, kdyby se Reiner najednou nezastavil s otázkou: „Neslyšelas něco?“

Oba chvíli poslouchali, než Annie přelezla přes hradbu z popelnic do ulice mezi domy – naprosto nedbala na to, že má na sobě nové šaty – a pokračovala chvíli za tím zvukem, než na schodech uviděla sedět a plakat světlovlasou dívku.

Reiner ji doběhl. „Jsi v pohodě?“

Dívka se světlými vlasy k nim zvedla své modré uplakané oči a zakroutila hlavou. Až teď bylo vidět, že má odřené ruce a kolena, ovšem to nejzásadnější pochopili, až promluvila. „Bolí mne… bříško…“ zašeptala slabě. Byla těhotná, přestože nemohla být o moc starší, než oni dva.

„Můžeš chodit?“

Neznámá se pokusila zvednout, ale hned si s tichým stenem zase sedla. Zaplatili si taxík a vzali ji do nemocnice. Neměla u sebe žádné doklady a i pro její věk se jich policie ptala, kde ji našli. Nejspíše to byla feťačka, i když Reiner z ní ten dojem rozhodně neměl.

Bertolt mezitím přestal čekat a našel si někoho, kdo mu zaplatí, jak měl původně v plánu.