sukekiyo - 20.9.2014 Berlín

aneb "Suché-kyo" a croissant

No, původně jsem si myslela, že toho nebudu mít příliš psát, protože má představa koncertu, který si odstojím někde v "milionté" řadě, že ani na Kya neuvidím a budu ho jen poslouchat, moc prostoru pro jakákoliv popisná slova nedávala - popis poslechu CD sem nedávám. Nicméně nakonec koncert mile překvapil - a já sedím u kávy a snažím se něco napsat -, přestože hned na začátku musím upozornit, že to bude hlavně o Kyovi a spíše z pocitového a úvahového hlediska, než-li faktické popisování toho, co se dělo. Děj koncertu - Kyo byl Kyo, a pak existoval i nějaký zbytek kapely - je tak vše, čím bych koncert shrnula s pokusem být objektivní a nedávat do toho vlastní filozofii.

fotka od Tairy z druhé strany, než jsem stála já

Takže... můj prožitek na sukekiyo:





 Vlastně jsem původně neplánovala na sukekiyo jet, protože mi přišla - myslím, že první píseň byla - Aftermath taková suchá (od toho "suché-kyo") nebo možná spíše i jistým způsobem frustrující. Ale nakonec jsme měla díky Taiře možnost získat lístek, tak jsem se rozhodla, že ano - pojedu. Ani ne čtrnáct dní po BORN a Lycaon, na které jsem se možná i těšila více, protože jsem věděla, že budou přinejmenším příjemný odpočinek, zatímco u sukekiyo jsem si vůbec nebyla jistá, co mi jejich koncert přinese.
A poslední týden před odjezdem se ve mne nějak vzedmula vlna doslova oporu jezdit do Berlína na tuto kapelu. Skutečně představa, že Kya těžko zahlédnu a poslechnu si hudbu "suchou", no, nelákalo mne to a nikam se mi nechtělo, s tím vším, co jsem musela řešit mimo to. A pomohla k tomu i má Dir en grey nepříliš nadšená nálada, protože mne opravdu demotivují VIPka, kde se zpěvák těžko objeví a u kapely se člověk vyfotí přes zábranu, jako u nějakého plakátu... a "křičet za pravdu" jen pro velké publikum, protože malým pohrdáme, mne mrzí... nerada se cítím jako jedna z nedůležitého davu.
Nicméně jsem s věčným oddalováním si nakonec ve čtvrtek pustila celé album - a jak jsem již dříve poznala - mne některé písně z něj překvapily, i jsem zjistila, že vlastně se mi celé sukekiyo docela líbí. Jen mi přijde melancholické a děsivé, čímž ovlivňuje dost hodně mou náladu. Další věc, co mne netěšila bylo, že skutečně na takový typ hudby není možné se na koncertě hýbat (a tím zaniká vlastně možnost se vrámci proudění v davu dostat na místo, kde bych na Kya - v předpokladu velkého koncertu - viděla).
V pátek jsem z domu vyjížděla opravdu ve zvláštním rozpolceném rozpoložení a po Mnichovském zmoknutí s batůžkem plným oblečení na převlečení. Ve vlaku jsem jela s Nex, byla hezká náhoda, že jsem potkala v metru Tairu a Erizu. Vždy mne překvapí, jak mne lidé rádi vidí. ;) Přespávala jsem u bratra, který mi dal dvě mangy, co mi dovezl z Japonska. Ráno o půl osmé jsme vyjížděli se Student Agency a o půl jedné byli v Berlíně.
Původně jsem plánovala jít s Tairou a Kvičkou na takovou skleněnou památku, říkala jsem si, že si užiji Berlín, když jsem tam poprvé, ale nakonec jsem se Nex nechala zlákat a šla s ní do NeoTokya a pak ke klubu. Skleněná památka se přidává asi k čabajce a maďarskému guláši. 
Nu, v NeoTokyu bylo vedro, nenašli jsme tam žádné dobré CD a potkali jsme Japonku, co se bavila s prodavačkou o čísle na lístku, načež řekli, že se na čísla nebude pouštět. A to byl pro nás s Nex impulz jet urychleně ke klubu. Když jsme došli, bylo tam kolem 15 lidí před klubem - takže naprosto maličko a to ještě někteří z nich měli VIP, takže přední řady vypadaly slibně.
Mám úplný výpadek, co se děje čekání. Čekali jsme asi od třetí, možná od půl třetí (nesledovala jsem čas), seděli jsme, Nex se socializovala s dívčinou z Německa, co byla vcelku hezká a měla na sobě yukatu a pod ní top bez podprsenky. Proč se o ní vůbec zmiňuji? Až při pouštění jsem si všimla, že má jednu ruku plnou starých jizev od řezání a přes ně jizvy od několikerého típnutí cigarety. No, tohle jsou zrovna jizvy, které opravdu poznám... a vím... a tak mne to na chvíli přivedlo k přemýšlení o Dir en grey, sukekiyo a Kyovi.
Čekali tam s námi Poláci a vlastně těch tam bylo celkově dosti. I další Češi se připojili, mohlo nás tam být tak deset plus z České republiky. Ale nějak jsem moc neměla náladu se zapojovat do rozhovorů. Jen jsem Nex dobře poradila, aby si nedávala korzet. Možná to bylo i tím, že jsem v průběhu čekání zjistila, že na mobilu mám Daéovu krev a začetla jsem se do ní.
Je to asi rok, co jsem naposledy sáhla na Daéovu krev a zjistila jsem, že si ji příliš nepamatuji. Ale je dobrá, opravdu moc dobrá! Musím se k ní vrátit, čistě proto, abych si ji přečetla, doupravila a znovu mohla přečíst již ve finální verzi. Protože hltám snad každou větu.
Nicméně to mé rozpoložení ještě více nahlodalo. Stejně jako zasrané Němky, co chtěly předbíhat. Nu, nic jim to nebylo platné, po VIP jsem šla mezi prvními, a poté, co mne prošacovali (dost důkladně, Taiře chtěli zabavit i jablko - představa, jak házíme na Kya jablky k nezaplacení) a zapomněli mi dát razítko prasátka a já si to ani neuvědomila (štěstí, že to nikdo nekontroloval a nevyhodili mne z klubu), jsem zabrala si místo úplně za VIPky.
Ale nasrala mne ženská se svou dcerou tam. Byla jsem trochu rozkročená, abych držela místo Nex, která šla ještě přede mnou dovnitř, ale dávala věci do šatny a nakupovala (i pro mně), a dcera té ženské mi málem pošlapala nohu. Tak jsem jim slušně řekla, že se omlouvám, ale že držím místo kamarádce, která tam předtím byla. A ona že na to se tam nehraje. Tak jsem jí řekla, že je to dost neslušné (protože ani ve Vídni není s něčím takovým problém). No a ona znovu, že tak to tam nechodí. Tak jsem si řekla, že když nechce, abychom byli slušní, tak nebudeme... hlavně ne na její dceru a byla připravená ji zbít na koncertě, čistě protože si to zasloužila. Navíc to bylo o to horší, že ta dvojice přišla až na otevíračku, narozdíl od nás čekajících.
Bohužel se to nakonec vyřešilo bez toho, abychom ji mohli praštit, protože Nex se na to místo zpátky dostala a děvčica už bez maminky byla vytlačena.
Měli jsme před sebou takového malého chlapce s VIP, chudák neviděl přes dvě obří dívky, co byly před ním, i když měl chlupatý batůžek a bylo by snadné se dostat před něj. Celkově jsme VIP nechávali před námi. Tudíž jsme nakonec získali čtvrtou-pátou řadu, což je na koncert, kde bylo určitě přes pět set, možná i k tisíci (ale to nevím, moc jsem se neotáčela) lidí, opravdu dobré místo.
Čekání v klubu v davu jsem trávila tím, že jsem si povídala s takovou postarší paní, co stála přede mnou. Říkala, že má kamarádku z Česka a vykládala mi o tom, jak její syn nebo dcera (teď jsi nejsem jistá, zda mluvila pořád o jednom dítěti) vždy chodí si dozadu stoupnout, ale že ona je ráda ve předu a paří, což mi přišlo skvělé.
Dále - protože měla VIP - jsme řešili věci, co VIP dostali: CD a takové ty fotky, co se dají nalepit. Bylo to vtipné, protože si je vybírali náhodně a ona má podepsané Kyovi nohy... a prý to s ní nikdo nechce vyměnit. xD Pak říkala, že Kyo byl na zkoušce pro VIP, což my jsme si mysleli, že nepřijde a měl na sobě dlouhou bílou košili a klobouk. Zjistila jsem, že jsem ho chvíli zahlédla, když jsem čekala u dveří. Na kterých mimochodem byl výčet, kdo nesmí dovnitř a na konci "náckové", což rozesmálo Polky za mnou a mně taky vcelku, i když je to pochopitelné.
Nakonec se k nám dopředu dostala i Scope (je to její svědomí, které si to předbíhání musí omluvit), takže mi to připomenulo Diru v Praze, kdy jsem ji měla za sebou, protože nastala podobná situace. Přestože v průběhu koncertu se za mne přesunula Nex, aby lépe viděla, a protože jí bylo trochu špatně, občas se o mne opírala. A ještě jsem držela naši společnou tašku, ale nijak mi to nevadilo.

Koncert samotný se opravdu těžko popisuje a já se omlouvám, že budu mít nejspíše mnohem více napsaného okolo, než abych mluvila o kapele.
Jak se začalo vyvolávat, tak jsem si zařvala své "snaž se ty opičko!!!", protože jsem musela vybít trochu frustrace a anarchismu, ale poté jsem již brala celé představení vážně.
Hned říkám, že - protože jsem ostatní členy neznala a byli všichni černovlasí a tím pádem nevýrazní - jsem měla veškerou pozornost upřenou na Kya. Přišel oblečený do černé vesty a klobouku (kalhot samozřejmě a rukavic), byla mu vidět část hrudi a bříška, podle toho, jak se zrovna pohyboval. Ale asi stejně mi nejvíce fascinující vždy příjde Kyův obličej. Měl namalované černě oči a světlé krátké vlasy, takže působil démonsky, jako kdyby měl také celočerné oči, kromě tedy okamžiků, kdy oči doširoka otevřel a bylo vidět i jeho bělmo. I když to byla čtvrtá řada, stálo tam hrazení, takže jsem ho přece jen neviděla tolik zblízka. Ovšem i tak dost. Nedokážu říct, zda bylo jeho tělo nějak výrazně jiné od chvíle, co jsem ho viděla naposledy. Ale zajímavé mi přišlo, jak se mu zatínaly šikmé břišní svaly, čímž se jakoby nadechovala hruď tygra, co má vytetovaného na boku. A pak svaly na jeho rukou.
Celkově Kyovy pohyby byly úžasné. Jeho tanec mi připadal zvráceně erotický, a když jsem se pak dostala k textům písní, vlastně i ony jsou. Ovšem pro mne to zvráceně neplynulo z jakéhosi boření konvencí a zažitostí, ale z celé zvrácenosti toho, co Kyo předváděl. Těžko se to popisuje a já se pokusím to vystihnout nejlépe, jak dokážu, i když se mi nedostává slov.
Stál tam a připadal mi jiný od Dir en grey, hmatatelně jiný a přece stejný. Byl to pro mě totiž Kyo, který se svou duší stojí na pódiu a odhaluje ji. A tentokrát - jako v případě Diru - nejde o zoufalství měnící se v zlost, agresivitu a útočnost, ale je to hlubší, tragičtější, více melancholické a tak nějak finální a naprosté. A zvrácené mi na tom přišlo, že tohle všechno hmatatelně jen jeho dával nám... lacině? Ne, lacině to nebylo, ale prostě i tak mi to přišlo zvrácené a nepatřičné, i když jsem po tom prahla.
Vlastně jsem tak v tom skoro nehybném publiku - protože prý Kyo sám řekl někdy, že sukekiyo není Diru a že máme být tiší a klidní, poslouchat - jen na razantnější tóny se pohnula (pokud jsem nestála na špičkách, abych lépe viděla, což asi většinu doby) a dívala se na něj. A říkala si - možná vám to přijde trapně filozofické -, že člověk se rodí jen se zárodkem duše, ale ta duše, vším co zažijeme, je schopna dorůst gigantických rozměrů. A přesně tak... ona tam byla všude, ta Kyova duše (možná jsem naivní, když věřím, že to jen není obchodní představení)... bylo to proto zvrácené a zároveň démonské, plné pro mě pravého umění.
Zpíval a kroutil se tam Kyo, erotický svým charisma, zmučený duší, zešílený a já si to užívala způsobem, který nemohl mít blíž k obdivu a pohrdání zároveň. (I když Dir en grey koncert dle mého byl lepší.)
Vlastně si nejsem jistá, zda se na mne podíval, i když mám pocit, že ano (alespoň jednou). A věřím, že jsem v té chvíli měla fanatický škleb, protože alespoň první polovinu koncertu jsem buďto prožívala s ním nebo se šklebila. Byla jsem ovšem v části publika, která byla jedním u bodů, kam se díval, kam ukazoval.
Jen on sám ví, zda vůbec vnímá, kdo před ním stojí, nebo je jen ve svém světě. A můžu jen odhadovat, že chápu jeho úšklebky na publikum. Je to jako když píšu, potřebuji psát, nejvíce když do toho dávám sebe, a musím to dávat číst jiným, aby to k něčemu bylo, ale není publikum, pro mne nejsou čtenáři, kteří by mne vlastně skutečně potěšili, zbavili mne břemene mé duše. A Kyo je mnohonásobný v tomhle, věřím, že námi všemi pohrdá a zároveň je vděčný, že tam jsme.
Ono vlastně vůbec není důležité, jak se stalo, že Kyo je takový, jaký je. Pokud to bylo tím příběhem o jeho snoubence, nebo čímkoliv jiným... důležité je, co všechno dokáže cítit a jak hluboce to dokáže prožívat. To je to, co na Kyovi vyhledávám, protože dle mého je právě schopnost hluboce cítit hlavním předpokladem umění.
A u takových lidí se nevylučuje, že jsou v jedné osobě najednou něžní, perverzní a násilní. Jako kdyby je posedli démonové. Vnitřní svět umělců je kaleidoskop všeho.
Jak jsem zmiňovala, první polovinu jsem ještě se nějak hýbala. Pak ovšem přišla mezi tím vším divadlem a pohyby, o nichž se vlastně nedá vypovědět, jak byly erotické, šílené a vyjadřující mnohem více než slova, chvíle, kdy nejprve Kyo plival na sebe vodu a sliny a začal se různě svazovat a škrtit rudým kabelem od mikrofonu.
Oněměla jsem.
Skutečně jsem nebyla schopna se pohnout asi další dvě písně po té, při které začal tohle dělat. Když naznačuje řezání nebo se řeže je to působivé, ale stále mi to přijde agresivnější, jaksi bojovnější, ale tohle škrcení se... Víte, možná znovu budu působit naivní, ale já jsem si opravdu nebyla jistá, zda když muže se pořezat do krve nebo si rozedřít ústa, aby krev mohl plivat, zda v návalu nějaké touhy předvést víc, ukázat, co opravdu cítí, nám tam třeba se skutečně nepřidusí.
Ale vůbec jsem si nebyla vědoma toho, že bych se bála. Jen jsem to pozorovala a hlavou mi běhala myšlenka, pokud tam nějaká byla vedle všeho toho soustředění na Kya a to, co předváděl, že skutečně Kya nechci zachránit. Četla jsem to na nějakém blogu, že všechny toužíme Kya zachránit. Ovšem já jsem se nechtěla připravit o jeho duši, já jsem nechtěla jeho samotného připravit o duši. Podle mne je umění největší ctností a je to ztráta pro svět zachraňovat umělce, snažit se je zbavit smutku.
A tak jsem ho jen pozorovala, fascinovaná, snad i blížící se k transu a nebyla schopna ničeho.
I když přišly další písně a já pomalu zase byla schopná se hýbat, stejně tohle byl ten hlavní zážitek, ve světle kterého jsou Kyovy tanečky, válení se po zemi, chytání se za hlavu a podobně, jen doplněk. Nemůžu říct, zda se mi to líbilo... a snad mne to ani nevzrušovalo nebo něco podobného. Bylo to čistě fascinující.
Jednou přešel na naši stranu úplně na kraj, chvíli se zvláštně díval na reproduktory, až jsem si říkala, zda na ně nechce vylézt, nakonec pohlédl na publikum pod sebe a možná v tom znovu bylo něco zvláštního, že si to pamatuji. Bylo to jakoby jiné od toho všeho...
Lituji, že jsem neměla utvrzenější písně, abych mohla přesně říct, u které písně dělal co. I když jsem je znala, nedokázala jsem si vybavit název. A stejně tak až později jsem poznala text. Snad by to pro mne mělo jiný smysl společně s ním. Ale i tak - užila jsem si to svým vlastním cítěním, hudba prý ani nepotřebuje slova.
Asi budu zlá k ostatním členům kapely (vlastně jsem se na ně zkoušela dívat, ale nic mi to nedalo, basákovi padaly vlasy do obličeje, bubeník byl sympatický a používali hodně nástrojů; tím končí mé postřehy), ale když Kyo odešel - najednou, bez varování - tak zůstala hrát jen kapela: přišlo mi to nudné a zdlouhavé. Potřebovala jsem, aby se Kyo vrátil a dal nám poslední píseň, protože podle mne sukekiyo bez Kya nemá příliš - alespoň mně - co nabídnout. Narozdíl od Dir en grey (i tak snad Diru nebude nikdy bez Kya!).
Bylo to zvláštní, že jsme si nevyvolávali encore. Prostě znovu přišel, zazpíval tu poslední, popřál nám dobrou noc a odešel. Poté hned stafáci začali sklízet. Znovu ten frustrující pocit, že Kyovi jsme všichni naprosto lhostejní, pokud námi přímo nepohrdá. Pocit, který mne drtí, a asi jiná kapela, která by s ním přišla, by byla pro mne hned odepsaná.
Ale Kyo ne, protože Kyo byl a je Kyo.

Mám koupené tričko, po koncertě se udělalo nejnutnější, i když síly se moc doplňovat nemusely, protože nebylo potřeba tělesných sil. My jsme ovšem čekali až do odjezdu tourbusu, neměli jsme nocleh, tak nám bylo jedno, kde budeme.
Kolem nás chodilo opravdu moc černochů a černošek, protože vedlejší klub měl nějaký pro ně důležitý koncert. Bylo to vtipné, jak jsme tam byli my čtyři, plus asi dvě další, a pak skupinka černochů.
Tourbus odjel asi až za hodinku a půl. Bylo to takové zvláštní, ale četla jsem si Daéovu krev - možná to nebyla nejlepší chvíle, po takovém citovém zážitku - a neměla chuť se doprošovat Kyovy pozornosti, nebo pozornosti kapely. Jak koncert skončil, věděla jsem, že to bylo úžasné, ale znovu jsem cítila nechuť. Opravdu nemám ráda, když někdo neoceňuje mou snahu. A... možná jsem i trochu záviděla, jak se Kyo dostal daleko se svou duší, nebo ne záviděla, ale cítila se s tou svou nicotná, že takto nezáří (temným) světlem, že tolik nefascinuje a nepřivádí lidi do tranzu. Bídná se svou slabostí a neschopná. A o to zvláštnější bylo, že to nebyl depresivní, silný a bolestivý pocit, ale takový tajný, hluboko žijící...
Tourbus odjel. My jsme vyrazili na metro. Chvíli jsme byli v McDonaldu a koupili si předražené pití. Začala tím zábavnější část, která mi trochu odstranila mou protivnost. Pravda, že prostě většinou nepřiznávám, že mi jsou "všichni u prdele"...
Plánovali jsme se jít podívat na jeden památník, ale přestože metro jezdilo, tak jsme měli jízdenku jen do tří. Ovšem nastoupili jsme na opačný směr, takže jsme pak měli patnáct minut, abychom si prohlédli památník, který byl rychlou chůzi vzdálený od stanice metra sedm minut. Takže jsme k němu došli, nepohodli se o tom, zda tam zůstaneme a koupíme si novou jízdenku, nebo půjdeme, abychom se stihli dopravit... a nakonec asi pěti minutový běh zpátky na metro. Úplně nám to všem nahnalo adrealin do těla. xD
Naštěstí jsme se stihli před třetí dostat na stanoviště autobusů, o co jsme se báli, protože už kolem nás jako supy kroužili revizorové.
Čekání do sedmí do rána, než přistavili autobus, bylo vtipné. Ono je to vždycky vtipné, seděli jsme naštěstí v čekárně, takže nám nebylo zima a povídali si.
Chvíli jedli takové barevné bonbóny a přemýšleli, jaké by měli chutě, kdyby to byli ty z Pottera.
Ale úplně nejlepší z toho bylo, když začala vonět pekárna a Taira říkala, že jednou se přeslechla (snad to byla ona) a místo [kroasán] slyšela [kaoru-san]. Takže nám tam voněl Kaoru-san (kaoru znamená vůně). A prostě asi hodinu jsme si dělali z toho srandu: croissant/Kaoru-san. Pak jsme se ho vyšli hledat a přímo, když jsme se zvedli, tak se kousek od nás otevřel obchod, kde ho prodávali. Tak jsme ho jedli... a smáli se. A vypadali jako totální ichtylové. xD I ten popis teď tak působí. 
Ale opravdu dobře jsme si popovídali - mám ráda čekání přes noc, protože je vždycky (i když je zima) zábava.
Potkali jsme tam znovu Poláky a kupodivu se na nás smáli a mávali nám.

po-koncertní já a Kaoru-san XDDD

To by bylo asi vše, asi ještě později doplním fotky, až mi budou poslány... Domů jsem přijela vlakem ve čtyři, po cestě jsem si četla texty a musím říct, že způsob, jakým je chápu, je velmi literární. Pak jsem jela k babičce na buchtu a zítra mi začíná semestr. Huh. Měla bych jít asi brzo spát...