Zvířetem z klece - kapitola devátá

Devátá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Takže - konečně jste se dočkali, mí drazí čtenáři, je to teď hektické na začátku semestru a tak... Takže další kapitola přibude až v neděli příští týden. Tedy jednou za týden, v neděli...

Chválím komentující Seiriel, Kroketu, Lexxie, JaMi a Vlarisu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

9. kapitola -  V háji

Světlovlasý muž jménem Ian Dietrich hodil několik mincí do automatu na kávu a počkal, až se mu kelímek naplní. Poté ho vzal, posadil se na jednu ze židlí, které postávaly u zdi, a opřel si zápěstí o stehna rozkročených nohou. Zčesal si vlasy dozadu a přivřel oči, než se donutil se napít nepříliš chutné kávy, která ke své nedokonalosti ještě byla zbytečně horká.

Zavolali jej společně s jeho spolupracovnicí Ricou Brzenskou sem již minulého dne večer. Teď bylo něco po půlnoci. Dva náhodní chodci objevili dívku bez dokladů, těhotnou a tvrdící, že její dítě je z lásky. Byl by to smutný příběh o naivní mladé ženě nebo reálný o zdrogované feťačce, kdyby něco takového tito dva detektivové slyšeli poprvé. Povolali právě Dietricha s Brzenskou, protože vyšetřovali právě v tomto městě poslední případy z mezinárodní série takto na čas zmizelých dívek a žen, které se objevily až poté, co byly těhotné a nedokázaly společného otce všech těch dětí identifikovat. Jako kdyby vůbec neexistoval – nebo spíše si ho jen vysnily a dítě si snad udělaly samy – doslova – prstem.

Mezitím, co doktoři ošetřovali světlovlásku, která si stěžovala na bolest v oblasti břicha, a snažili se zabránit ztrátě dítěte – která by ovšem popravdě nejspíše pro tak mladou dívku spíše byla vítaná –, Dietrich se svou parťačkou vyslýchali Annie s Reinerem. Trvalo to nanejvýš půl hodiny, protože mladík s dívkou neměli co jim říct – společně ani odděleně – i podle oblečení a výpovědi jejich později pro ně přijetých rodičů skutečně směřovali na diskotéku, když našli světlovlasou dívku, kterou nikdy dříve neviděli.

Ačkoliv mladík o ni jevil až přehnanou starostlivost, což se zdálo podezřelé, ale asi – když se vzaly v úvahu hormony v pubertě – se to dalo vysvětlit jen jejím půvabem, milou tváří a skutečností, že byla ztracené děvčátko, které potřebovalo, aby ji statný světlovlasý princ zachránil. Většina mužů na to slyšela, i Dietrichovi ta dívka přišla milá a bylo mu jí líto. Jen jeho parťačka se za dveřmi ušklíbala.

Výslech dívky – představila se jako Historia Reiss – samotné byl snad ještě kratší, protože jí doktoři dali něco na uklidnění a spánek, tudíž u ní nejen detektivové mohli být jen chvíli, ale déle by to stejně nemělo smysl, protože v průběhu těch několika otázek nebyla příliš při smyslech.

Policistka se světlými vlasy došla po prázdné chodbě za ním a prohlédla si ho. „Myslím, že můžeme jít,“ oznámila mu, „zařídila jsem všechny potřebné testy, to pro dnešek – vlastně včerejšek – stačí,“ pokývla, protože i ona se stěží držela na nohou – takhle pozdní přesčasy skutečně nepůsobily dobře na nikoho – „ráno projdeme registry pohřešovaných.“

„Myslíš, že je bezpečné ji tady nechávat samotnou?“ ujistil se Dietrich, když se zvedal ze židle. Nabídl ji svou kávu, protože jemu samotnému opravdu nechutnala.

Poznala to a odmítla gestem ruky. „Rozsévač se nikdy k žádné ze svých obětí nevrátil,“ odpověděla mu na to Brzenská, podle ní bylo jasné, že dívku nikdo hlídat nemusel. „A řekla jsem jim, aby k ní nikoho nepouštěli… a koho by stihli… do rána,“ na konci se trpce usmála.

„Takže ráno tady nebo v kanceláři?“

Společně se vydali k východu z nemocnice.

„Tak já v kanceláři, ty tady, abys ji podruhé vyslechl,“ určila a povzdechla si. Moc jí nebylo příjemné se s takovými typy stýkat. Povětšinou oběti jejich násilníka nebyly vůbec cílevědomé a kamkoliv směřující, spíše naopak jen hezké a zaměřené na rodinu. Její opak – dávno měla věk na děti, ale přesto se nehodlala vzdát své práce. „Zítra to bude dlouhý den.“

„I když to přesně na něj sedí, mám pocit, že to nebude tentokrát Rozsévač,“ prohodil Dietrich, když nasedali do auta. „A mluvila o nějaké ženě, co se o ni starala… a nejspíše ji ani nedrželi nadrogovanou jako ty ostatní.“

„Úvahy povedeme, až budeme mít na čem je zakládat. Ten výslech byl v jejím stavu k ničemu.“

Farlan si nakoupil v pekárně, kolem níž procházel, pečivo a vydal se i s ním na byt. Věděl, že Levi už tam nebude – vlastně celkově tam chodil přespávat jen na několik málo hodin a jinak se tam neukázal, takže ho poslední dny neviděl –, ale třeba Bertolt by si rád dal. Sice to neměli spolu dohodnuté a nějak naplánované, ale když měl jeden z nich příležitost něco k jídlu sehnat, podělili se. Někdy totiž mysleli na tolik vážnějších věcí, že nákup jídla se dostal na pozadí a bez toho druhého by se ten první nenajedl.

Snažil se teď, když byl v podmínce, zabývat jen drobnými a vesměs bezvýznamnými loupežemi, protože do vězení nechtěl jít. Nezažili toho zrovna málo ani v ochranné vazbě a to byli vesměs izolovaní od ostatních vězňů. Takže ty o něco větší věci dělali ostatní kluci z party a on jen v případě prodeje kontaktoval své známé. I tak to bylo obtížné, protože se rozneslo, že bonzoval fízlům. A ta samá pakáž na něj měla pifku.

Takže si užíval docela dost volného času, zato mu chyběly finance, naštěstí znal ještě několik lidí, z kterých byl schopen dostat i s úroky, co jim půjčil, když byl na tom lépe. Nicméně to nic neřešilo dlouhodobě. Kladli jim na srdce, aby se začlenili do společnosti – ale jak přesně to mají provést, jim nikdo neřekl. Veřejné práce Farlanovi a Levimu začínaly až v říjnu, protože teď bylo období, kdy si studenti brali brigády a práce bylo pro ty ostatní celkově málo.

Vyšlapal schody a docela unavený otevřel dveře od bytu. Slyšel, že se někdo sprchuje, ale nevěnoval tomu větší pozornost, dokud za sebou nezabouchl a nevšiml si podle zhroucené siluety, že je to Bertolt. Seděl ve sprchovém koutě stočený do klubíčka a sprchu nechával bez zájmu téct.

„Jsi v pohodě?“

Když mu na to mladší neodpověděl. Nebo spíše jen cosi knikl, pochopil, že není. Otevřel dveře od sprchového koutu a zastavil vodu. Nemusel slyšet vysvětlení, stačilo, když se podíval na Bertoltovo zmlácené tělo.

Vytáhl ho ven – všiml si, jak je prochladlý, celou dobu si na sebe pouštěl studenou – a hodil přes něj svůj župan, jako kdyby to mohlo zastavit jeho třesení se. „Co se stalo?“ zeptal se. Mladší měl spoustu modřin, nějaké oděrky, ale nic vážnějšího. Oproti Farlanově ráně v rameni to nic nebylo – nicméně chápal, že i tak ho způsob, jak ke zraněním přišel, musel vyděsit.

Bertolt s ním nechtěl mluvit, ale nechal se dovést – těch několik málo kroků – až ke své matraci, kde se znovu stočil do klubíčka.

Farlanovi bylo jasné, že ho zmlátil nějaký zákazník. Stávalo se to – většina byla jakž takž slušná (nebo alespoň jim šlo o sex a ne násilí), ale o to víc ti ostatní byli brutální. Pro prostituty nejméně příjemný typ homosexuála byl ten, který vinil mladé chlapce za to, že ho vzrušují a z něj je pak nechutná buzna. Takoví neměli slitování.

Vstal z postele, kam si sedl vedle Bertolta, a přešel k jedné z polic, aby odtamtud vytáhl prášek proti bolesti – koupil si ho pro sebe na rameno. Natočil mu do sklenice vodu a vrátil se za ním. „Vem si to,“ pobídl ho. Většinou takové prášky i psychicky uklidňovaly.

Jenže Bertolt nic takového nechtěl. Přesto k němu zvedl pohled a nadechl se, jako kdyby mu hodlal něco říct. Neudělal to.

„Tak jak chceš,“ povzdechl si Farlan – nejspíš k obému. „A nemám někomu zavolat? Třeba tomu blonďákovi, co tu minule s tebou byl?“

Hnědovlasý zakroutil razantně hlavou. „J-sem v po-hodě,“ dostal ze sebe. Pokud skutečně někoho nechtěl vidět, byl to právě Reiner. Možná s Annie by rád mluvil, ale vlastně ani s ní… Oba dva jeho kamarádi na něj večer zapomněli.

Nekladl jim to za vinu – alespoň racionální část jeho mozku ne, ta druhá vinila celý svět –, mohl si za to jen sám, že se živil něčím takovým. Ale byla pravda, že šel zrovna na tuhle diskotéku jen kvůli nim, aby se ukázal v lepším světle. Vlastně málokdy hledal zákazníky na takových místech. Protože kde byl alkohol a peníze, vždy se vyskytovali nebezpeční lidé. Nakonec na ulici to bylo bezpečnější.

Nemyslel a prodal se prvnímu, kdo o něj projevil zájem. Možná byl i trochu naštvaný na Reinera a Annie, že nepřišli v čas, a zároveň chtěl mít odpracováno, aby je našel, až přijdou. Jejich SMS mu přišla, až bylo úplně po všem.

Nebyl to o moc starší muž, co ho chtěl a Bertolt s ním šel. Zvrhlo se to. Začínal mít pocit, že je to právě on, kdo v lidech podněcuje násilí. Snad to bylo v celé jeho osobnosti – ty samé hnědo-zelené oči a nervózní výraz, co muže přitahoval, ty více nakloněné k násilí nutil, aby ho chtěli zničit. Tenhle zákazník ho naštěstí jen zbil a potom znásilnil.

Právě to byla věc, co chtěl říct Farlanovi, ale rozmyslel si to. Chtěl si mu vylít své těžce zkoušené a mladé srdce, co se mu stalo a čeho se bojí: jeho včerejší zákazník nepoužil kondom a vystříkal se do něj.

Bertolt se cítil naprosto v háji. Realita toho, že něco může chytit, na něj tvrdě udeřila, až tehdy, když měl důvod se bát, že se to skutečně stalo. Nicméně společně s tím přestal být schopen se někomu svěřit. Nechtěl, aby ho Farlan vykopnul z bytu. Alespoň střechu nad hlavou v té bezvýchodné situaci chtěl mít.

Erwin si uvědomil, že zaspal, když mu začal zvonit telefon. Samozřejmě, že ho nestihl zvednout, ke všemu tam měl dalších tři nepřijaté hovory. Začal na sebe v rychlosti házet oblečení, přičemž volal nazpátek Nilovi. Včera Levi odešel domů v jedenáct a detektiva nenapadlo nic chytřejšího, než si před spaním ještě otevřít složky k případu. Když se od práce zvedl, byly tři hodiny.

„Kde se, prosím tebe, flákáš, kámo?“ osočil se na něj hned Dok, ale protože to bylo jen něco málo minut, co měl Erwin přijít do práce a on sám vyjížděl k případu, nemyslel si, že by někdo přišel na to, že zaspal, tak to ani tak zle a káravě nemyslel. „Rajdil si přes noc?“ neodpustil si.

„Procházel jsem spisy,“ hájil se ten, přičemž si obouval boty.

„Tak přijeď rovnou za mnou, ty pracante,“ Dok mu potom nadiktoval adresu nemocnice, kam sám měl zamířeno. „Neuvěříš, kdo se našel živý a zdravý. Krista Lenzová. Zbytek ti řeknu, až tu budeš, tak spěchej!“

Smith už chápal, z čeho je Nile tolik nadšený. I on byl. Oba již dávno ztratili naději, že by ji mohli naleznout živou po tak dlouhé době. A jen v myšlenkách se snažili oddálit nález jejího mrtvého těla a svůj pocit viny, že případ nedokázali dovést k zdárnějšímu konci.

 Vyšel ze dveří a málem se mu podařilo vrazit do paní Yeagerové, která právě odcházela do práce, protože byl zrovna zaměstnaný dáváním si mobilu do kapsy. Omluvil se jí, pak až ji pozdravil.

Co ho ovšem mnohem více zaujalo, bylo, že takhle po ránu potkal Leviho. Usmál se na něj a naráz si uvědomil, že nejen, že si nedal sprchu, ale ani se neoholil, tudíž určitě nevypadá tak, jak by správný a hlavně čistotný muž podle černovlasého mladíka měl vypadat. Proč ze všeho, co ho mohlo napadnout – třeba toho, jak brzy vlastně Levi začíná hlídat a že se každý den míjí o půl hodiny –, ho napadlo něco takového, nevěděl. Nicméně se za sebe stejně zastyděl. Ještě pod tím mladíkovým zklamaným a možná i znechuceným pohledem.

„Slyšel jsem, že se chcete podívat na kočku, Erene, Mikaso,“ vzpomněl si, jak se snažil napravit si reputaci. Možná nebyl nejvíce čistotný, ale měl rád děti a byl k nim hodný – to mu muselo nahrát nějaké plusové body. Vytáhl z kapsy klíče. „Levi vás za ní vezme,“ a hodil mu je.

„Jak se řekne?“ ozvala se od výtahu paní Yeagerová a děti svorně poděkovali. Eren byl samozřejmě hlasitější.

Erwin jim pokývl a vzhlédl k Levimu. „Klíčky mi třeba nechej tady u sousedů,“ vzpomněl si. Poté už nasedl do výtahu a společně s paní Yeagerovou sjel do garáží. Byla to milá žena, celou dobu se usmívala a i ona Leviho pochválila, že to s dětmi – a hlavně s jejím nezbedným Erenem! – umí.

Bylo to vtipné a příjemně rodinné, jak i Erwin sám očekával, že když se Yeagerovi baví o dětech, vypíchnout nějakou špatnou vlastnost jejich vlastního dítěte v prospěch Mikasy – trochu to působilo jako rodinný folklór a Smith byl rád, že mu rozumí.

V nemocnici na něj již čekal Dok. Měl připravenou kávu – asi všichni věděli, co na něj nejvíce platí –, ale tvářil se neutrálně. „Zatímco ty jsi pospával,“ nebyla to pravda, protože Erwin v té době už byl dávno na cestě a oba to věděli; bylo jasné, že si z něj v příštích hodinách, možná i dnech, nepřestane utahovat, „já jsem se tu poptal.“ Vedl ho k dívčinému pokoji. „Našli ji na ulici dvě stejně staré děcka, když šli na diskotéku – a teď trochu náhody, ty samé, co toho mrtvého chlápka u řeky, mají na to štěstí, no ne? –, a dovedli ji sem. Samotná Krista – tedy ona sama slyší na jméno Historia – moc nemluví, ale naznačila, že se jí její únoskyně zbavila, kdy zjistila, že je těhotná.“

Erwin zůstal stát na místě. „Těhotná?“ pozvedl jedno obočí.

„Přesně tak, takže si půjdeme znovu promluvit s panem Karzajem, protože tvrdí, že žádného jiného muže ani neviděla, takže nejspíše nám něco důležitého zamlčel.“

Erwin pokývl a udělal těch několik posledních kroků ke dveřím. Chtěl vejít dovnitř, ale zastavil se, protože dveřmi zahlédl, že je u ní její biologický otec (o citovém se po tak dlouhém odloučení nedalo mluvit). Oba dva z toho setkání vypadali zmatení, ale nikdo se tomu nedivil. Dívka Lenze vůbec neznala a on v jejích rysech mohl jedině tak poznat sebe nebo její matku. Bude to pro ně oba těžké – hlavně, když Kristě už bylo šestnáct a dokonce byla obtěžkána, měla nakročeno ke své vlastní rodině.

„Mluvil si s ní už?“

„Čekal jsem na tebe, ty ranní ptáče,“ poškádlil ho Dok. Možná ho i těšilo, že konečně po letech, co Erwina zná, nevypadá tak dokonale jako vždy. Nejspíše skutečně i on stárne a ztrácí své kouzlo, kvůli němuž mu vždy přebral všechny potencionální holky. Jako kdyby mu nad hlavou visela cedule, že má poslední možnost si najít partnerku nebo v jeho případě spíše partnera, který zabrání tomu, aby zemřel jako starý mládenec.

Erwin se zamračil, protože si všiml jeho dlouhého, výsměšného pohledu. Dopil kávu, odnesl kelímek do koše, až poté zaklepal na dveře a vešel. „Pane Lenzi, rádi bychom se vaší dcery zeptali na nějaké doplňující otázky,“ oznámil a rozhodně nečekal tak nepříčetnou reakci.

„Tak zeptali na nějaké otázky!“ vyjel hned, vyskočil jako čertík z krabičky a nenávistně se na ně podíval, „ty předtím i vás zažaluju! Kdybyste pořádně vyšetřovali a nechtěli za to zavřít jejího vlastního otce, tak byste ji našli sami a nemusela vám přímo spadnout do klína… a našli byste ji dřív a nebyla by v tomhle stavu!“

Krista se přikrčila, protože pro ni naprosto neznámý muž se jevil jako někdo agresivní, tudíž v jeho blízkosti by neměla být. Položila si ruce ochranitelsky na bříško a zůstala se na něj vyděšeně dívat.

„Pane Lenzi, uklidněte se. Půjdeme spolu na čerstvý vzduch, co říkáte?“ ujal se jeho uklidňování Dok a vyvedl ho z nemocničního pokoje, i když muž se chabě bránil, takže detektiv Smith tam s dívkou zůstal sám.

Už se nedívala tolik vyděšeně, pouze ho pohledem zkoumala, jak se snažila zjistit, co přináší jeho přítomnost. Posadil se s dovolením na židli, kde předtím seděl její otec a mile se pousmál. „Slyšel jsem, že čekáš děťátko,“ začal, jak se snažil na ni zapůsobit mile a důvěryhodně. Chápal, že pokud doposud byla někde zavřená a setkala se jen s omezeným počtem lidí, určitě se nemůže cítit dobře mezi samými neznámými. Možná si přece jen ráno měl dát záležet na svém vzhledu, aby nepůsobil jako vagabund.

„Vyhodíte mě kvůli tomu?“ zeptala se tiše a přikrčila se. Byla to půvabná a křehká dívka, velmi hezká v obličeji a měla drobounké tělo, v pokrývkách se úplně ztrácela. Trochu připomínala panenku.

„Ne, vůbec ne… to my neděláme, ta žena, u které si předtím byla, tě kvůli tomu vyhodila?“

Dívka kývla.

„Tady zůstaneš, aby tobě a tvému děťátku bylo dobře, ano?“

Zase jen kývla. Zdálo se, že nemluvila, pokud se jí někdo přímo netázal. Působila prostá, nemyslel si, že má nízké IQ, ale byla jako domorodec z nějakého kmenu úzce spjatého s přírodou v moderním prostředí mezi technikou.

„Můžeš mi říct, kdo je otec dítěte?“

„Ona říkala, že Ymir,“ odpověděla mu po chvíli, jako by se sama zamýšlela nad tím, jak je to možné, že jí dal děťátko, „rozzlobilo jí to, pak mně vyhodila. Říkala jsem to i vašim… jak je to slovo? Kolegům.“ Rozhlédla se po místnosti, a jako kdyby tím pohledem obsáhla všechnu svou ztracenost. Bylo na ní znát, jak je omezená uzavřeným prostorem, v kterém vyrůstala a tou jednou osobou, jíž potkávala.

„Ublížil ti Ymir Karzaj?“

„Byl na mne vždy hodný, nosil mi různé věci, co jsem neznala.“

Erwin kývl.

Nedokázal klasifikovat, zda tento čin byl zneužití nebo ne. I když dívka tvrdila, že jí neublížil, chtěl po ní určitě něco, co neznala. Bylo jedno, že už jí tehdy muselo být přes patnáct, stejně se podle Smitha jednalo o zneužití dítěte, pokud chtěl něco, co Krista nechápala. Věřil i tomu, že vůbec nevěděla, že z toho může otěhotnět.

Možná nebyla tolik jako domorodec (to vůči ní znělo příliš hrubě), byla jako víla – naprosto neznalá lidského světa a jeho fungování a s omezenou znalostí slov a jejích významů.

Dívka se – protože pochopila, že jí od detektiva nehrozí žádné nebezpečí – stočila do klubíčka a přivřela oči. Erwin rozuměl tomu, že musí být unavená z toho všeho, potichu se s ní rozloučil a odešel z pokoje. Doporučil otci, aby ji nechal spát a sám si šel odpočinout a popřemýšlet o situaci, v jaké se svou dcerou je. Což vyvolalo další vlnu rozhořčení, naštěstí toho Krista Lenzová byla ušetřena.

On společně s Dokem se vrátili na stanici, ale dlouho se tam nezahřáli, protože – i když Karzaj měl přijít za pomoci asistentky až další den – dostali tip, kde by se mohl nacházet podezřelí z dvojího znásilnění a loupeže.

Podařilo se jim ho zatknout až ve tři hodiny dopoledne, protože až tehdy se na patřičném místě ukázal. Bylo ironií, že se zdržoval u své staré tety. Nebo právě důvodem toho všeho její přísná ruka.

Erwinovi kolem sedmé hodiny, když sepisoval hlášení, přišla SMS od Leviho, že na něj čeká i s klíčem u něho na bytě. Protože ho stejně nenapadalo, co dál do hlášení psát, a vzal si poučení z včerejší výtky, odpověděl mu:

- Jestli ty se vubec dockas. Mel si to nechat u sousedu. -

Levi nejspíše na jeho odpověď čekal, protože mu odepsal hned vzápětí.

- mam kocku jako rukojmi. -

„Tak kdy nám dotyč… no víš, kdy nám svou lásku představíš?“ znovu si Dok všiml – jak by ne, když byl detektiv – a zeptal se, když odcházel za rodinou, aby stihl být doma na večeři. Přerušil Erwina, který se nadechoval, aby to popřel: „Kdyby ses viděl, jak se na ten blbej displey křeníš, nesnažil by ses zapírat.“ Prohlédl si ho. „Erwine, už máš na čase, za půl roku po tobě už nikdo neštěkne, když se tak na tebe dneska dívám,“ zazubil se na něj.

Potom ovšem už odešel, protože neměl čas se s nikým vybavovat, opravdu se těšil domů.

Erwin se sbalil brzy po něm, nejméně před hodinou mu končila pracovní doba a on přetahoval jen proto, že si myslel, že dopíše hlášení, ovšem ten den na to neměl. Od rána ho pobolívala hlava z toho probuzení a nevyspání, navíc to byl těžký, i když povedený a úspěšný den.

Připadal si jako největší hlupák, když musel zvonit u zvonku vlastního bytu, aby byl vpuštěn dovnitř. A to ho schválně Levi nechal několikrát zazvonit, než se rozhodl se mu vůbec ozvat. Nejspíše ráno pochybil, když chtěl udělat dětem radost a důvěřoval takovému démonovi, jakým černovlasý mladík byl.

Vyjel po schodech, zopakoval zvonění u dveří a zařekl se, že příště, až k němu mladší půjde, tak se mu pomstí stejnou mincí.

Levi mu otevřel a vypadal při tom tolik sympaticky a domácky, že Smith naprosto zapomněl mu jakkoliv spílat, že se takhle k policistům nechová. Použil by schválně slovo policista, protože věděl, že by ho tím zaručeně provokoval. Nicméně teď se na něj několik okamžiků jen díval a celá jeho existence si přála, aby si takový příchod domů mohl zopakovat každý den do konce svého života.

Ackerman ho pustil dál a kriticky si ho prohlédl – už to zase byl černovlasý mladík se svou obvyklou maskou protivného delikventa: „Spletl bych si tě s bezdomovcem, nevědět, že si jen chlupatá špindíra.“

Smith se tomu chtě nechtě musel usmát. „Vymysleli jste jméno pro kočku?“ Zavřel za sebou dveře, poté se vyzul.

„S bezdomovci se nebavím, až budeš vypadat jako slušný člověk, přijď do kuchyně,“ odmítl ho Levi a udělal na kočku čiči, jako kdyby si myslel, že by mu snad své jméno spiklenecky prozradila. Blondýn vyplnil, co mu bylo nakázáno, dokonce se i oholil, poté se vrátil za mladíkem. Ten zrovna stál u plotny, kterou Erwin vůbec nepoužíval, a míchal na ní nějakou směs nudlí, zeleniny a masa.

„Rozhodl ses, že mne otrávíš a necháš si můj byt?“ nadhodil starší, jak sám se potřeboval srovnat s informací, že mu Levi uvařil večeři. Bylo to něco úplně jiného – alespoň pro něj –, než když se s ním podělil o jídlo, které dostal, nebo když si společně něco objednali za Erwinovy peníze.

„Dobrý nápad,“ pokývl černovlasý. „Sedni si,“ byl to rozkaz, ale Smith neměl jediný důvod, proč by měl vzdorovat podávání jídla.

Ackerman mu skutečně nachystal do misky, položil to před něj, poté nandal i sobě. „Ještě tam zbylo, můžeš si to zítra ohřát,“ poznamenal, než se pustil do jídla.

Erwin ho chvíli pozoroval, přičemž sám zatím jen ochutnal, ovšem musel říct, že to chutnalo opravdu dobře. Černovlasý chlapec měl spoustu kvalit, které by nikdo do něj na první pohled neřekl. „Tak jak jste pojmenovali kočku?“

„Myslím, že si založím školku,“ řekl na to Levi sarkasticky, čímž Erwina rozesmál, „než jsme sem šli, tak k nám přišel nějaký Armin, Erenův kamarád, co utekl z bytu o dvě patra níž, kde ho hlídává děda. A Eren ho pozval, že se jdeme dívat na kočičku.“ Odmlčel se a celý zamračil. „Hlídal jsem ty tři fakany celé dvě hodiny, tak dlouho byly nadšení z té tvé špinavé koule,“ postěžoval si a dokonce na chvíli přestal i jíst, aby mohl věnovat Erwinovi pohled, který ho vinil z toho, že za tohle všechno může on. „Nakonec jsem ho dovedl zpátky za jeho dědou a dědek se až tehdy probral.“

Smith se tomu musel smát a podpořilo ho v tom i to, že se Levi nepatrně usmíval. „A ta kočka se jmenuje…?“ zkusil znovu, když se uklidnil.

„Anna, královna Anna, pojmenoval ji ten Armin,“ odpověděl černovlasý a dojedl obsah své misky. „Nechutná ti to?“

„Naopak, je to opravdu dobré, šetřím si to,“ odpověděl mu popravdě a usmál se na něj. Věděl, že by nebylo špatné mít doma někoho, kdo je jako Levi. Ovšem neuvědomoval si, že on toužil právě po tom jediném protivném Levim, kterého v té chvíli zrovna v bytě měl. „Nevadí ti, že musíš pozdě večer jezdit odsud a ráno zase sem… vlastně jsem si předtím neuvědomoval, jak brzo ráno začínáš.“

Černovlasý mladík kývl. „Je to na nic, dost projezdím, ale mám jinou možnost?“

„Nechceš… se ke mně nastěhovat?“ A nechceš si mě vzít? Prosím!

„Pán dokonalý by chtěl služebnou,“ okomentoval to mladší a vstal, aby mohl jít umýt nádobí, i když měl sto chutí to nechat na Erwinovi. Vypadalo to, že už nepromluví, když se zeptal a byl v tom slyšet hravý podtón: „A kolik mi za to budeš platit?“ Nemyslel to vážně. Jen se snažil uklidnit napjatou situaci mezi nimi.

Smith se zamračil, určitě mu za to všechno, co považoval za jeho dobrou vůli, trvale platit nechtěl. Přišlo mu zvláštním způsobem rozčilující, že by Levi něco takového mohl chtít. „Myslel jsem, že když stejně bydlíš u Farlana, tak by se ti spíše hodilo být tady… jako já jsem bydlel u Mika – a nevytahuj zase vtipy o sexu dvou starých mrožů –, prostě spolubydlící.“

Levi zastavil vodu a otočil se na něj. Líbilo se mu, že když Erwin seděl, byl výškově nad ním – trochu ho ten pocit uklidnil, aby na staršího pro jeho hloupé řeči nebyl skutečně protivný a vůbec se s ním bavil. „S Farlanem a Bertoltem si dělíme nájem na třetiny, nemyslím si, že bych měl peníze na to, abych platil polovinu nájmu tohodle luxusního bytu v téhle fajnové lokalitě.“

„Mohl bys…“

„Ne, nemohl bych,“ odsekl mu Levi, „myslel jsem, že chápeš, že nejsem nějaká socka, co se nechá ubytovat… živit… nebo já nevím, co ještě,“ nezvýšil hlas, ale podle toho, jakým tónem mluvil, blondýn pochopil, že ho opravdu rozčílil a hlavně zklamal. „A odmítám ti tady dělat služku nebo nevím, co bys nakonec chtěl, za to, že tu můžu přespávat,“ dodal a vydal se pryč z kuchyně.

„Levi, počkej.“ Jenže bylo pozdě, mladší potřeboval odejít a tak to udělal.