Zvířetem z klece - kapitola pátá

Pátá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Doufám, že se bude líbit, přeji příjemnou četbu. Dnes jsem vám to utla ve chvíli, za kterou mne budete nenávidět. xD Je to řekla bych asi nejnapínavější díl, co zatím byl.

Chválím komentující Sei, Kroketu a Manami. ;) Byla bych velice ráda, kdyby - když jsem tedy dokončila Vepíšu v tvou krev - se objevili nějací noví čtenáři/komentující i u téhle povídky, protože podle mého si pozornost zaslouží.

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

5.kapitola -  V kaluži krve

Isabel Magnolia bydlela v té samé ulici jako Reiner s Annie, přestože byli podobně staří, nesetkávala se s nimi. Jejich otcové byli vojáci a vedli je k tomu, aby se jimi stali také. Annie Leonhart byla většinu času nepřátelská a držela se předepsaného režimu, jako kdyby si drezůru svého otce užívala, i když jí občas v očích problesklo cosi, co dokázali číst jen její blízcí přátelé a možná ani ti ne. Reiner Braun by naopak nemusel být tolik špatný – několik slov s hezkou téměř rusovláskou, jakou Isabel byla, prohodil –, ale s dívkou si jednoduše neměli kromě pozdravu co říct. Světlovlasý mladík měl celkově problém mluvit s podobně starými dívkami, jako byl on a jeho přátelé.

Dům mezi těma dvěma, v nichž bydleli dotyčné dvě děti, které Isabel potkávala jen na cestě do školy – když tedy předstírala, že tam jde – a domem jejich pěstounů byl prázdný. A Isabel si jen matně vybavovala, že v něm bydlel Bertolt Fubar, který nyní přespával u Farlana. Nedokázala si vybavit, co se stalo, že se jeho rodina odstěhovala a nikdy se ho na to nezeptala. Jen jí byl od první chvíle povědomý, pak jí to došlo, že ho vlastně také dříve potkávala. Ovšem svou přirozeností byl spíše tichá voda, tak její povahový hurikán ho jen těžko dokázal postřehnout.

Lidé, co Isabelu vychovávali, byli její vzdálení příbuzní, kteří sami neměli žádné dítě, tak se jí po všech tahanicích se soudem ujali. Měla je ráda, ovšem předpokládali od ní něco, co nejen nejspíše nechtěla, ale ani si nemyslela, že na to má. Její otec byl doktor, matka právnička. Ani jeden na ni ve skutečnosti neměli čas a už vůbec ho neměli, aby řešili problémy, které měla ve škole. Tak ji nechávali dělat si, co chce, a ona si nemohla stěžovat, určitě to byli ti nejlepší pěstouni, které mohla mít.

Dostávala kapesné, které ji na její potřeby vystačilo – pravda, že velké věci ji pořídili, aby vyrovnali nedostatek péče. Měla se jednoznačně ze svých přátel nejlépe, nemusela nic řešit a stačilo, aby chvíli sekala dobrotu a dostala, co chtěla.

Chovala se bezstarostně, zažila si sice své, ale skutečně do toho života, který vedl Levi a Farlan nikdy zatažená nebyla. Párkrát něco ukradla v samoobsluze, ale tím výčet věcí, které dělala proti zákonu nebo nehledě na své bezpečí končil. Dívky ve výchovných střediscích měli v tomhle nad ní navrch, ale ona si i díky Levimu uvědomila, že se skutečně nemá za co stydět, když nikdy nebrala drogy a nemusela si vydělávat vlastním tělem.

O tom, že to měli za sebou oba její velcí bráchové (jak jim říkala), snad i věděla, ale z hlavy to dostala rychle. Spoustu věcí si konec konců raději nepřipouštěla. Byl to její způsob, jak se vyrovnat s ne vždy růžovou realitou.

I tak existoval jeden druh lidí, kterým nikdy nevěřila a dávala si na něj pozor, a to zaručeně na fízly. Sama s nimi do křížku nikdy v ničem vážnějším nepřišla, ale nějak se jí to dostalo pod kůži. Proto byla velmi opatrná, když ji jeden na ulici oslovil.

Byla tehdy na nákupech, protože rodiče neměli čas, často si jídlo obstarávala sama. Už po chvíli si všimla, že ji sleduje vysoký, pohledný blondýn, který ovšem na její měřítka patnáctileté dívky byl starý. Přesto se na něj koketně usmála – brala to jako hru –, když stála u pokladny. Až později ji napadlo, že určitě hlídal, zda nehodlá krást. Ale ona tehdy neměla proč – čokoládu si mohla koupit i z peněz rodičů (jestli by za to dávala kapesné, by nejspíše zaváhala podle příležitosti), kteří ji na nákup poslali.

Vyšla ven, ale muž ji došel a vytáhl odznak. „Bydlíte tady, slečno?“ zeptal se. I jeho hlas byl sympatický, ovšem s tím povoláním se jí hnusil. Přestala se na něj smát a jen kývla, jakoby vážně a moudře, jak její mozek přepnul na hru na tajného agenta. „Mohl bych se vás zeptat na jméno.“

„Isabel, Isabel Magnolia,“ špitla a vykulila na něj své velké oči. „U-udělala jsem něco?“ Více nevině se tvářící bytost by v té chvíli jeden těžko hledal.

„Ne, vůbec ne, slečno,“ zakroutil Smith hlavou. Chtěl se jen ujistit, že je to skutečně ona. „Chtěl jsem se zeptat, zda se znáte s Annie Leonhart nebo Reinerem Braunem, bydlí ve stejné ulici a jsou podobného věku.“

„Nejsme kamarádi,“ pokrčila rameny. „Nebavíme se spolu.“

Byl to krátký rozhovor a téměř hned po těchto jejích slovech skončil. Pochopila z toho, že nejspíše ti dva mají nějaké problémy – později zaslechla, jak se její rodiče baví, že se stala u řeky vražda a mrtvého našly právě ty dvě sousedovy děti. Chtěli jí na to konto zakázat, aby chodila po nocích venku, ale nepodařilo se jim to.

Lozila oknem – pokoj měla v přízemí, zatímco jejich ložnice byla v patře.

Hodiny v autě ukazovaly půl čtvrté ráno, když Levi s Farlanem zastavili u potemnělé autodílny. Museli krádež odložit, protože původní den majitelé dlouho do noci svítili, přijela jim návštěva. Ukrást samotné auto ovšem nebyl problém, Farlan byl zručný, takže se do něj dostal, aniž by se spustil alarm, a Levi ho doplnil ve svých schopnostech řídit. Jeho poslední pěstouni jej nechali – za jeho vlastní peníze – začít si dělat řidičák, měl za sebou několik prvních jíst, než skončil, ale i tak mu to šlo dostatečně, aby byl schopen bez problému dojet, kam bylo potřeba.

„Řekls jim, že tu budem dneska?“ zeptal se svého nejlepšího přítele, když se chvíli nic nedělo. Něco mu na tom celém nehrálo – byl nervózní. Možná sám sobě připouštěl, že tohle je jiná liga, než krást třeba i závodní kola.

„Jo, všechno je domluvený,“ uklidňoval ho Farlan a zkontroloval mobil, zda na něm není nepřijatý hovor, kterého by si určitě zrovna při krádeži nevšiml. Nic takového. Skousl si ret a vytočil číslo jednoho z mechaniků z dílny, s kterým byl ve spojení.

Zase to típl, když se konečně otevřela vrata. „Vjeď dovnitř.“

Levi se na něj ohlédl. Měl předtuchu, že se něco stane, ale na druhou stranu Farlanovi věřil, aby ho nakonec poslechl. Nastartoval a opatrně zavezl auto dovnitř. Nechtěl ho přece poškrabat, i když si nebyl jistý, zda karosérii chtěli také.

Vrata se znovu zavřela a oni chvíli zůstali ve tmě, když Levi vypnul motor a zhasl světla. Brzy ovšem se rozsvítila prostor v přední části dílny a z kanceláře vyšel podsaditý mechanik, kterého Farlan znal, také vystoupil z auta. Vydal se k němu, Levi zůstával v autě, jak byli dohodnuti, že zůstane, dokud nedostanou peníze.

Spíše vycítil, že jsou tam další lidé, kteří se skrývají ve tmě, něž by to skutečně věděl nebo je dokonce viděl, a jeho tělo se při tom zjištění celé napjalo. Neměli by tam být! Je v tom nějaká levárna.

Farlan se vepředu s tím mužem o něčem dohadoval.

Pro Leviho to byla rychlá volba, pokud měl volit peníze nebo život svého kamaráda, upřednostňoval určitě to druhé. Vylezl z auta, klíčky si nechal, zamkl ho. Vydal se za nimi dopředu, aby slyšel, o čem se domlouvají.

„Jak, kurva, dvacet tisíc? To auto má cenu mnohem víc, než těch zasraných dvacet,“ Farlan byl rozčílený a muž se mu jen vysmíval. Pro Leviho nebylo těžké všimnout si detailů, který nejspíše jeho příteli unikl, mechanik měl manžetu flanelové košile od krve.

„Taky bych se mohl na vás dva vysrat úplně,“ zahuhlal podsaditý muž a vytáhl zbraň, kterou měl zastrčenou vzadu za kalhotami. „Vypadněte hned odsud.“

Levi byl dost rozumný, aby se nehádal s mužem, co má pistoli. Uklidňoval se, že ji nemusí mít nabitou a není to takový kšeft, aby ji byl ochoten použít, i přesto chytil Farlana za rukáv a stáhl ho zpátky. „Půjdeme,“ řekl rozhodně a hodil klíče mechanikovi. Nejspíše udělal hloupost, stejně jako předtím Farlan.

„Vždyť o všem vědí, nemůžeme je jen tak nechat jít!“ ozval se další mužský hlas, který promluvil ze stínu, jehož se Levi obával více, než-li muže s pistolí.

Černovlasému mladíkovi ztvrdl výraz a on místo pryč, vyrazil proti muži s pistolí a pro své schopnosti Grimma mu ji byl schopen sebrat. Stočil se za jeho záda a přiložil mu zbraň k boku, druhou rukou ho držel zpacifikovaného. „Pohněte se a zabiju ho,“ vyhrožoval. „Pojď za mně,“ pobídl Farlana, aby nezůstával na ráně, kdyby i někdo jiný měl zbraň, nejen mechanik, s kterým se jeho nejlepší kamarád znal. „Můžeme se odsud dostat?“

„Ještě do kanceláře by měly vést dveře z venčí,“ odpověděl mladší, nebyl na tom místě poprvé. Právě proto tomu muži věřil, protože s ním obchodoval nejednou a vždy výhodně. Nedošlo mu, že když se jednalo o mnohem větší částku než několik tisíc, stojí mu to za to, aby se všechna jejich spolupráce pokazila. Peníze vždy zametli s lidským charakterem.

Levi začal couvat ke vchodu do kanceláře. Nikdo tam naštěstí nebyl. Neposlouchal, co mu říkají ti ostatní muži, ani samotný ten, co ho držel jako rukojmí; všechno se absolutně posralo a jemu šlo jen o to, aby vyvedl sebe a svého nejlepšího kamaráda z nebezpečí.

Zabouchli za sebou dveře kanceláře a Farlan se prudce, docela bolestivě dotkl jeho ramene, přičemž tiše zakňučel jako vyděšené zvíře. Když se Levi rozčíleně ohlédl, zjistil, že na zemi leží zastřelený muž v kaluži krve.

Bylo to zlé, vlastně mnohem horší než to!

„Otevři ty zkurvené dveře, ať už jsme do prdele pryč,“ zavelel. Naštěstí klíček byl zevnitř. Farlan odemkl a vyhlédl ven, zda je čistý vzduch. Slyšeli nějaký hluk, jak napadlo zbytek mechanikovy sebranky si je obejít zezadu, chlapci museli jít hned, nebo by se odtamtud živí již nikdy nemuseli dostat.

Levi odkopl robustního mechanika na mrtvolu a rychle vyběhl ze dveří za svým kamarádem. Zbraň držel křečovitě v ruce.

Podařilo se jim ztratit se pronásledovatelům mezi ulicemi, ale nezastavili se, dokud mohli utíkat. Vybírali si části města, které nebyly tak dobře osvětlené a u nichž věděli, že tam nejsou umístěné kamery. Nakonec ukončili svůj běh v parku. V pět hodin ráno byl liduprázdný.

„Kurva, kurva, kurva…“ zopakoval několikrát po sobě Levi, přičemž se díval na pistoli, kterou nejspíše byl zavražděn ten muž na zemi. „Doprdele! Kdes nechal hlavu, co?!“

Farlan byl snad ještě vyděšenější než on a dokonale vyvedený z míry. Ackerman si uvědomoval, že ho nemůže vinit za to, co se stalo. S tou akcí souhlasil, stejně jako jeho kamaráda ho nenapadlo, že by se to mohlo takhle zvrtnout. Ukrást jedno auto nebyl praktický problém, ale vůbec jim nedošlo, do jak vysoké ligy se tím dostali. Krádeže za několik tisíc nebyli nic proti těm statisícovým. V téhle hře již šlo o život, protože za ty peníze – stejně jako za ně se dal získat nový život – stálo za to zabít.

Byli v tom oba a Levi vůbec netušil, jak se z toho dostat.

Zbraň zajistil a dal si ji do kapsy mikiny. Poté pobídl svého nejlepšího přítele, aby šli. „Vědí, kde bydlíš? Řekls jim to?“ Alespoň trochu jej uklidnilo, že Farlan zakroutil hlavou. Vzal mu mobil, ještě na tom místě vyndal sim kartu a zničil ji, než ji hodil do koše. Sledovat mobil není žádný problém.

Zamířili do bytu, Levi potřeboval přemýšlet. Nejen, že byli spolupachatelé, protože by je ani nenapadlo jít to hlásit policii, museli by přiznat krádež toho auta a oba by je tentokrát zavřeli, protože už jim bylo patnáct; ale zároveň se stali i svědci vraždy a věděli, kdo ji spáchal.

Byli v prdeli – nikde jinde!

Mozek černovlasého pracoval a nezastavil se, jak se snažil přijít na to, co by je mohlo zachránit. Ovšem byl to Farlan, kdo promluvil jako první. „Nezná moje jméno… a nikdy jsem se s ním nebavil bez kapuce a něčeho přes obličej,“ nebylo to uklidňující, ale přinášelo to alespoň chvíli na vydechnutí. I teď na sobě měli kapuci, přes ústa šály a na rukách rukavice – nikde tam naštěstí nemohly zůstat jejich stopy, nasadili si je hlavně kvůli krádeži auta a neměli kdy sundat.

Dávalo jim to čas. „Stejně nás dříve nebo později najdou.“

„Ti zmizí ze země spíše,“ zkusil Farlan, ale pohled tmavých očích z pod mračícího se obočí ho zastavil. Byli už téměř u domu, kde bydleli, když si Leviho otočil na sebe. „Hele, mně to vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, on byl vždycky v pohodě… a platil více než jiní.“

„Jsme v prdeli, ale můžeme si za to oba,“ řekl mu na to černovlasý. Potom už s ním odmítal mluvit. Najednou se toho zase dělo příliš.

Erwin seděl společně s Dokem u Zachariáše v obývacím pokoji a ukazoval mu, o jakou dýku se jednalo. Mike měl puštěné zprávy a díval se na ně – ne, že by nebyl u zdroje informací, ale přece jen, i když s ním v místnosti seděli dva policisté, rozhodně nevěděli vše o celosvětovém dění.

Černovlasý muž se netvářil nadšeně, do čeho se jeho parťák namočil, nicméně věřil mu a považoval to, že je Erwin nevinný, za hlavní. „Toho kluka musíme chytnout,“ sdělil svůj názor. „Pokud jednou zabil, zabije znovu.“

Smith si povzdechl a kývl. „Napřed chci jeho vysvětlení, pokud na něj…“

„Kde se to v tobě bere, že mu tolik věříš, když ses s ním viděl jen párkrát?“ ozval se Mike, který je stejně poslouchal více, než-li zprávy a rozhodně kladl za důležitější otázku jeho kamaráda, než přepadení autodílny, při kterém byl zastřelen její majitel.

Blondýn nejen, že nedokázal odpovědět, proč se stále snaží Leviho obhájit, v té chvíli nebyl schopen ani o tom začít přemýšlet, protože jeho pozornost získal záznam z jedné kamer z místa činu.

„Myslel jsem, že je všechny vyřadili před loupeží,“ postřehl Nile, co Smitha zaujalo. Naštěstí Leviho neviděl tolikrát jako Erwin, aby mu nedošlo, že sice zamaskovaný, ale podle pohybů, jeden ze dvou mladíků, co utíkali z autodílny zadem a zachytila je přitom kamera, byl určitě on. „Dokonce si nese vražednou zbraň jen tak, dívej na to! Ale mají sakra štěstí, i když na tu kameru zapomněli – nejspíše byla napájena z jiného zdroje –, není jim vidět do obličeje.“

Isabel zrovna mířila na místo pod mostem, kde se vždy scházela se svými kamarády, když jí přišla SMS od Leviho – Farlan asi měl něco s mobilem, protože byl stále nedostupný, když se mu pokoušela dovolat –, že mají něco důležitého na práci a že se ten den nemůžou sejít. Naštvaně kopla do kamene, co byl na cestě u řeky, kam měla přísně zakázáno od rodičů chodit. Když na ni neměli čas, nepotřebovala je! Rodiče i své dva nejlepší kamarády – nakonec byli všichni stejní. Pokračovala dál, nemyslela si, že ji příliš dlouho bude bavit samu sedět pod mostem, ale nelíbilo se jí, že by se měla vracet potom, co se vypařila tajně z domu. Návraty přece jen vždy byly složitější, než samotný útěk ven.

Ovšem zastavila se, když slyšela, jak se z jejich místa ozývají tři různé hlasy. Zvědavě se doplížila blíž, aby zjistila, kdo to je. Docela ji nepřekvapilo, že stejně jako ona se potuloval i Reiner s Annie, dostalo ji zcela něco jiného. Světlovlasý mladík seděl na kameni opřený o stenu mostu a o rameno se mu opíral Bertolt. Něco takového by ji vůbec nenapadlo – působilo to více než jen přátelsky.

Uchechtla se tiše, než se vydala pryč.

V té době jen krátce bydlela u svých pěstounů, tudíž nemohla vědět, že Reiner a Bertolt byli nejlepší kamarádi od dětství. Stejně jako otcové obou světlovlasých dětí byli vojáci, i Bertoltův otec byl – právě na jedné z misí získal svou cizokrajnou ženu, po níž Bertolt podědil své uhrančivé půvaby – a to dobrý přítel s tím Reinerovým, možná dokonce od dětství, a tak nejspíše to samé chtěli i pro své chlapce. Stali se nejlepší kamarádi, protože ani neměli jinou možnost. Právě Bertoltově rodině patřil ten nyní prázdný dům v jejich ulici.

Chlapci spolu vyrůstali, oni a Annie byli nerozluční, přestože Bertolt z nich byl nejbojácnější a nebyl si jistý tolik snem stát se vojákem po svém otci, trávili spolu celé dny a často navzájem u sebe přespávali. Všechno bylo v nejlepším pořádku, než Bertoltův otec zemřel.

Bertoltova matka se necítila ve vojenském prostředí – vedle svých sousedů – dobře a hlavně nechtěla, aby její syn následoval jeho příklad, bála se toho, že by mohla nakonec pohřbívat i jeho. Odstěhovali se od všeho pryč.

Bertl byl od svých kamarádů doslova odříznut, začal chodit do jiné školy a bydlel v bytě v jiné části města. Bylo mu jedenáct let, tudíž tehdy neexistovalo, aby se vzájemně navštěvovali, jeho matka mu to nechtěla dovolit a stejně to bylo i u rodičů Reinera a Annie, navíc ti dva byli dokonce ještě mladší než on.

Když mu bylo dvanáct, našla si jeho matka o něco mladšího přítele. Bertolt byl v té době dost naivní, a protože se svou spíše introvertní povahou si nedokázal získat kamarády, ale nějakou společnost potřeboval, začal s ním vcelku dobře vycházet. Všechno působilo jako idylka do chvíle, kdy se matčin přítel Bertolta poprvé dotkl. Bylo to z počátku nevinné, pouze mu ukazoval svaly a muž se dělal, že kontroluje, zda z něj roste pořádný chlap. Příště ovšem již se dotkl jeho penisu a dál se to stupňovalo.

Hnědovlasý chlapec se ze všeho nejvíce za sebe styděl hlavně před matkou, protože si uvědomoval, že to, co mu dělá její přítel, je špatné a navíc určitě by jí to ublížilo, kdyby o tom věděla. Muž v něm živil pocit vinny a využíval toho, že svou matku má rád.

Ve čtrnácti – na konci deváté třídy – se Bertoltovi podařilo obnovit vztah se svými bývalými nejlepšími přáteli, protože dostal více volnosti. Bylo to těžké, ty tři roky byly dlouhá doba a on se změnil. Byl uzavřený do sebe, naprosto odvyklý komukoliv se svěřovat a s kýmkoliv se bavit na více než jen plytké úrovni, navíc se za sebe styděl a připadal si před svými kamarády z dřívějška neuvěřitelně špinavý.

Byla to kupodivu Annie, kdo z něj vymámil, v čem je problém. Reinerovi by to nikdy neřekl, protože byl také kluk a tudíž si dokázal mnohem lépe představit, co vše obnášelo. Nebo alespoň Bertolt si myslel, že něco takového si bude schopen představit.

Annie naopak k tomu všemu byla netečná. Z druhé strany věděla o Reinerovi, že se mu začínají líbit chlapci. Skutečně, jak se dostával do věku, kdy ho mělo začít zajímat druhé pohlaví a nakonec i s několika dívkami získal nějaké zkušenosti, všiml si na sobě, že vše není v úplném pořádku. Ostatní kluci vyprávěli o všech svých zážitcích s nadšením, ke kterému on se musel nutit a předstírat ho. Při pohledu na dívku necítil vůbec nic, ale někdy po tělocviku ve sprchách si poočku prohlížel ostatní a něco – až později identifikované jako zájem a zalíbení – cítil. Svěřil se s tím Annie. Společně pochopili, že něco takové je třeba z Reinera vypudit, protože pokud opravdu chce být voják, na takovou zvrácenost musel zapomenout.

Popíral to přesně tak dlouho, než se v jeho životě znovu objevil Bertolt. Znovunalezený kamarád mu doslova učaroval, stejně jako u pozdějších klientů to byla jeho nervozita a nesmělý pohled. Byl snědší, vyšší a krásnější, než si ho světlovlasý pamatoval. A Reiner na něj nedokázal přestat myslet.

Reiner nevěděl důvod, proč Bertolt odešel z domu a pravda ani se nemusel příliš ptát, podvědomě tu ženu, která mu odvlekla jeho nejlepšího kamaráda – a nyní první lásku – pryč, nenáviděl. Co ovšem už nebylo snadné a ani možné před Reinerem zatajit, byl způsob, jakým si Bertolt vydělával peníze teď. Světlovlasý možná nebyl dobrý v odhadování situace z náznaků, ale zároveň rozhodně ani blbý (i když se zdál být).

Hnědovlasý si byl jistý, že jím pohrdá, protože Reinerova reakce byla více, než-li jasná. Potom, co se to dozvěděl, s ním přestal mluvit a štítil se ho dotknout. Světlovlasému naopak trvalo jen nějaký čas se s tím smířit, protože Bertolta měl rád a nechtěl, aby si takhle ničil život. Znovu se spolu začali pořádně bavit až před několika týdny, kdy Reiner Bertoldovi řekl, ať je hlavně v bezpečí.

Bylo by všechno jednoduší, kdyby se hnědovlasý tím mohl opravdu řídit.

Smith společně se svým kolegou Dokem a Zoë z laborky seděli u jednoho stolu v kantýně. Vyšlo jim to tak, že všichni tři měli ve stejnou dobu polední pauzu. Hanji se vyžívala v tom, když jim mohla u oběda líčit do podrobností své zážitky na poli vědeckém v jednotlivých případech. U některých detailů bylo skutečně potřeba silný žaludek, ale ona jako kdyby si to neuvědomovala. Naštěstí vždy byla pracovně zatížená a stihla mezi svým vyprávěním sníst oběd za polovinu času než zbylí dva detektivové. Takže nakonec přece jen osaměli, na což Dok čekal.

„Hele, díval jsem se na toho kluka,“ řekl a pohlédl na Erwina, aby se ujistil, že ví, o kom mluví. Ten ho pozvednutím svého širšího obočí – z jistého úhlu působícího jako dvě veselé hnědé chlupaté housenky – vybídl, aby pokračoval. „A zjistil jsem něco zajímavého – nevím, co z toho vyvodit, ale rozhodně mi to přijde zvláštní,“ blondýn měl pocit, že jej naschvál napíná. „U případu Kristy Lenzové jsme zjistili, že Petra Ralová měla jen jedinou příbuznou, která zemřela se svým manželem při vloupání.“ Smith kýval, protože tohle už věděli docela dávno a nemělo to nic společného s jejich aktuálním problémem s Levim.

Kolem prošli nějací kolegové a Dok se kvůli nim odmlčel, mezitím ovšem začal Erwinovi zvonit mobil. Neznámé číslo.

„Potřebuji pomoc,“ ozvalo se, když hovor přijal. „Říkal jsi, že můžu zavolat, když budu potřebovat pomoc. Potřebuji teď. Hned. Já… nevím, co dělat.“

„Dobře, kde jsi? Mám pro tebe někam přijet nebo se někde sejdeme?“

Dok nemusel slyšet, co druhá strana do telefonu říká, stačil mu jen výraz v Smithově tváři, aby mu bylo jasné, že se děje něco vážného. Pozoroval svého kolegu a čekal, až ukončí hovor, aby se ho zeptal, co se děje, případně ho doprovodil.

„Potřebuju, abys přijel sem.“

„Sem je kam?“

Levi mu nadiktoval adresu místa, kde na něj čekal. „Prosím, přijeď, co nejdříve.“

Blondýn na nic nečekal a zvedl se od téměř dojedeného obědu. „Musím jet něco vyřídit, asi je to důležité, volal mi Levi, prý potřebuje pomoc,“ řekl mu tiše, aby je nikdo jiný neslyšel. „Kdyby se po mně někdo ptal, tak vyřizuju něco ohledně vyšetřování.“

„Pojedu s tebou,“ oznámil mu Dok, ale Erwin zakroutil hlavou.

„Zvládnu to s ním lépe sám,“ zakroutil hlavou. Vzal tác s jídlem a rychle se vydal ho uklidit, než zamířil z policejní stanice a k autu. Nezapínal houkačku, když jel, ale snažil se dojet na místo, kam ho černovlasý poslal co nejrychleji. Děsilo ho hned několik věcí: Levi mu volal o pomoc, zoufalým tónem a ještě od něj uslyšel slovo prosím, vyvrhelové jeho kalibru taková slova nikdy nepoužívají. Muselo se stát něco hrozného.