Zvířetem z klece - kapitola šestá

Šestá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu.
Dnes vydávám později, snad tolik nevadí, ale nějak jsem zapomněla včera, a pak přes den neměla čas.

Chválím komentující Seiriel, Lexxie, Kroketu a jednoho anonyma. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

6.kapitola -  Pod matrací

Stará nepoužívaná budova u vrakoviště ho přivítala nejprve svou prázdnotou a opuštěností, než se objevila známá postava černovlasého mladíka za rozpraskaným sklem oknem. Jen na něj mávl, aby šel dovnitř, a Erwin to obezřetně vyplnil. Spatřil ho na kovovém schodišti v mezi patře nad sebou. I z větší dálky poznal, že je zmlácený. Měl natržené obočí, kolem úst krev a držel se za břicho, i když se snažil stát rovně. Vyběhl za ním po schodech nahoru. „Co se stalo?!“

Černovlasý mu neodpověděl. Bylo toho příliš, co se stalo. „Můj kamarád… střelili ho,“ řekl, třásl se mu hlas. Zavedl Erwina kousek dál od schodiště, kde se Farlan opíral o špinavou stěnu a tlačil si kus zakrvácené látky na rameno. Byl viditelně sinalý ztrátou krve.

Blondýn k němu urychleně přešel a nechal ho, aby na okamžik provizorní tlakový obvaz z rány sňal, chtěl si ji prohlédnout. Poté zkontroloval jeho teplotu a reakce. Byl při vědomí, ale příliš o sobě nevěděl. „Musí do nemocnice,“ řekl neoblomně.

„Nemůže… my…“

„Musí,“ zopakoval Erwin a ignorujíc Leviho protesty, které mu stejně neposkytovaly žádné vysvětlení, Farlana vzal do náručí a nesl ho do auta. Byl to chlapec na svůj věk přirozeně urostlý, nic s čím by si policista blondýnovy výšky neporadil. „A co ty?“ otočil se krátce na černovlasého, když jeho kamaráda ukládal na zadní sedadlo.

„Jsem v pořádku… jen… zmlácený,“ přiznal. Pohled měl sklopený k zemi a ruce se mu třásly. Tohle nezvládli. Opravdu se o Farlana bál – pokud zemře, bude to jeho vina, měl ho chránit lépe!

„Nasedni do auta, vysadím tě po cestě do nemocnice a ty dojdeš do Mikova domu, jasné?“ světlovlasý nehodlal akceptovat žádné výmluvy.

Trvalo to několik hodin, než se Smith vrátil z práce domů. Uvědomoval si, že bylo nebezpečné nechávat někoho podezřelého z mnohonásobné vraždy v bytě svého nejlepšího přítele, ale domluvil se s Mikem, že zůstane ten den a noc u Nanaby. Nemusel ho dvakrát přemlouvat. Potřeboval si s mladíkem promluvit, ale nemohl opustit dříve práci. Stačilo, že si musel vymýšlet lži o tom, kde našel postřeleného Farlana a lhát, že nezná jeho identitu.

Když otevřel dveře, Levi stál naproti nim a se zoufalým leskem v očích si ho prohlížel, jak potřeboval jakékoliv informace o stavu svého nejlepšího kamaráda. Blondýn si v tu chvíli pomyslel, že nebylo možné, aby někdo jako on byl chladnokrevný vrah, který své činy plánoval. „Jeho stav je stabilizovaný, kulka prošla ramenem, ztratil hodně krve, ale dostane se z toho…“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku, jak nejlépe dokázal. Poté se ovšem na Leviho tvrdě podíval. „Teď mi řekneš ty, co se stalo.“ 

Černovlasý zůstával stát na místě, i když ho blondýn obešel. Nebyl tolik ztracený výchově, aby si neuvědomoval, že ten muž zachránil život jeho nejlepšímu kamarádovi. Měl mu ovšem teď důvěřovat? Nic se nezměnilo, stále zůstával fízl.

Erwin jej ignoroval po čas, který se zbavoval saka a ukládal svou zbraň na její místo. „Pojď se mnou,“ poručil mu pak a zavedl černovlasého do koupelny. Nechal ho, aby se posadil na pračku, kde se Levi začal ošívat, protože se mu vůbec nelíbilo, jak ta situace vypadala. Ale když blondýn vyndal z jedné poličky desinfekci, jen tiše nastavil tvář.

„Co se stalo?“ zopakoval svou otázku starší. „Máme asi deset hodin do rána, než budou mí kolegové vyslýchat tvého kamaráda. Přesně tolik času máme, abychom s tím něco udělali. Vím, že u sebe máš mou dýku a vím i, žes to byl ty v té autodílně. To jsou dvě vraždy…“

Černovlasý si ho vyděšeně prohlédl, stále ještě se mu nepodařilo zapnout chladné uvažování – kdyby šlo jen o něj, bylo by to v pořádku, ale Farlana málem zastřelili. Kolik tomu muži mohl věřit? Požádal ho o pomoc, to ještě nikoho jiného nikdy předtím nepožádal. Ale říct mu, co se stalo?

Dvě vraždy…

 „Zapletli jsme se se špatnými lidmi,“ řekl nakonec.

Smith mu zvedl bradu a pohlédl zpříma do očí. „A tohle si myslíš, že mi bude stačit? Samozřejmě, že jste se zapletli se špatnými lidmi, jinak by tvůj kamarád nebyl postřelený a ty bys na tom také byl líp. Doufám, že to žebro máš jen pohmožděné a ne zlomené, protože to bych tě jinak musel vzít do nemocnice a to by teprve byl problém. Protože jsi při vědomí a můžou tě vyslýchat hned. Tak laskavě – i pro své dobro – prostě řekni, do čeho ses zapletl.“

„Farlan,“ začal tiše a zůstal se dívat do mužových očí, protože ten mu držel bradu a on neměl ve zvyku uhýbat pohledem, „vymyslel skvělej kšeft, společně jsme ukradli bájový auto a měli jsme ho prodat za strašný prachy jeho známýmu mechanikovi. Byla to blbost, už od začátku jsem věděl, že to prostě nemůže vyjít. Ale… věřil jsem Farlanovi. A… Nechtěli nám dát ty peníze, zvrtlo se to… mířili na něj zbraní a já ji vzal… a… když jsme utíkali pryč, našli jsme tu mrtvolu. Museli toho chlapa zastřelit. A my utekli… ale oni vědí, že my víme.“

Světlovlasý policista pustil jeho bradu a znovu namočil vatový tampón do desinfekce, aby se mohl postarat o další oděrky na jeho tváři. Ackerman se sám nezmlátil, sám svého kamaráda nepostřelil. Navíc byl dost dlouho policistou, aby poznal lež, ještě ke všemu, když se mu dotyčný celou dobu dívá do očí. Samozřejmě, výraz i gesta, podle nichž to poznával, se dala natrénovat, ale většinou takové vědomosti měli jen psychologové a psychiatři, kteří se tím zabývali dlouhodobě, rozhodně ne sedmnáctiletý kluk.

„A ten chlápek… proměnil se, ty ses vyděsil a zabil ho?“

Levi zamrkal. „Koho?“ dostal ze sebe. „Já nikoho nezabil, přísahám, že jsem nikoho nikdy nezabil. Z té zbraně jsem nestřílel. Asi bych se ani netrefil,“ přiznal nakonec. Stále se choval rozrušeně – zdál se být úplně někým jiným.

Světlovlasý zakroutil hlavou. „Ne toho v dílně, ale toho u řeky… toho, komu si do srdce vrazil mou dýku.“

„Nikoho… nikoho jsem nezabil,“ zopakoval. „Tu dýku jsem si vzal, protože jsem se chtěl mít čím bránit, prostě… chtěl jsem mít něco… ale… nepoužil jsem ji, dal jsem ji pod matraci a ani nevytáhl.“

 Uběhla minuta, dvě ticha, za níž se starší vzdálil z blízkosti Leviho, pohlédl na sebe do zrcadla, a chytil se za spodní část obličeje svou velkou mužnou dlaní a dlouhými prsty. „Takže říkáš, že jsi nikoho nezabil,“ zopakoval po něm, když se znovu otočil jeho směrem a obě ruce dal k tělu.. Musel alespoň částečně pochybovat, i když mladíkovi téměř úplně věřil. Měl spoustu důvodů lhát, ale Erwin z něj neměl ten pocit. Nemyslel si, že je špatný člověk – jen ztracené dítě. „Kde máte ty dvě zbraně? Tu pistoli a dýku?“

„Obě na bytě,“ odpověděl mu.

Erwin kývl. Nebyl si jistý, co bylo nejlepší právě v téhle chvíli dělat. Zvažoval, jestli zda se zbavit i – u dýky to bylo jasné – té pistole, protože kdyby ji zlikvidovali, už by nikdy nemohla vyjít pravda na povrch. „Dojedeme pro to,“ rozhodl. „S tou pistolí půjdeš na policii.“

„Nemůžu,“ zakroutil hlavou Levi, „oni by nás oba zavřeli za to drahý fáro a další věci. Nemůžu jim říct pravdu.“ Nechtěl do vězení. I když byl silný a uměl se prát, v jeho věku a s jeho vzrůstem by jim tam všem jedině dělal šukací panu.

 Smith se na něj ohlédl. Do té situace se vůbec nehodilo, aby řekl, že si měli důsledky svých činů promyslet dříve, než je spáchali. „Jdeme,“ znovu použil ten definitivně rozkazovací tón. Vyšel z koupelny. Když ho Levi nenásledoval, vrátil se pro něj, strhl ho z pračky a za zápěstí dovedl až k autu, do kterého jej donutil si sednout na místo spolujezdce. „Chci ti pomoc, musíš mne ovšem nechat,“ řekl mu, než zabouchl dveře a obešel auto, aby mohl nasednout na místo řidiče. „Rozhodně nemůžeme dovolit, aby se dostaly ty zbraně do rukou někoho nesprávného, takže… i když nesouhlasíš s tím, co musíš udělat, určitě chápeš, že tam zůstat nemůžou. Bude to první místo, které mí kolegové prohledají.“

Černovlasý nakonec kývl a nadiktoval staršímu svou adresu.

V bytě naštěstí nikdo nebyl, tudíž mohl z tajné skrýše vytáhnout pistoli (ani ji nevybaloval z látek) a z pod matrace vzal dýku. Půjčil si od Farlana tašku, aby zbraně nenesl jen tak v ruce. Poté se vydal ke schodišti.

Až tam potkal Bertolta – nejspíše se vracel z práce. Pozdravil ho pokývnutím a pokračoval dál – vzájemně se o sebe nestarali a nepletli se do svých životů, pokud se to netýkalo garsonky –, nebyl příliš rád, že ho viděl. Ohlédl se po něm. Chvíli zvažoval, že ho upozorní na policii, která nejspíše ráno přijde zkontrolovat byt, ale nakonec to neudělal. Co mu do něj bylo?! Pokud ho chytnou, tak o tom jedině tak informují jeho matku, nic jiného.

Smith na něj netrpělivě čekal v autě. Jakmile dosedl, nevyjel hned zpátky k Zachariášovi. „Máš oboje?“ Zaregistroval kývnutí. „Vím… kde to zatím schováme,“ utrousil.

Smith mladšího zavezl k starému přívěsu a pustil ho dovnitř. Hlídal si, aby tam měl nabitou baterii, takže mohl rozsvítit a před černovlasým se objevil říše divů. Jako kdyby se najednou propadl do historie, vybavení přívěsu bylo vesměs staré a u pohovky a stolu nebylo poznat, z jaké doby pochází. V policích poskládány knihy, některé dokonce ležely pootevřené na desce stolu. Kromě nich tam byla sbírka různých zbraní, které Levi ani nedokázal pojmenovat. Popravdě v hodinách dějepisu – pokud je vůbec navštívil – málokdy dával pozor. Jediná minulost, která ho zajímala, byla jeho vlastní. A možná ani ta ne.

Blondýn za nimi zamkl dveře. „Dej mi to,“ pohlédl k tašce. „Dotýkal ses té pistole jen tak?“

„V rukavicích,“ odpověděl mu pohotově mladší. Odpovídat na takové věcné otázky mu nedělalo problém. „Měli jsme je od loupeže a sundali až doma.“

Erwin pokývl, poté si od něj vzal pistoli a schoval ji do tajné skrýše v podlaze, o jejíž existenci člověk musel vědět, aby se k ní dostal. „Zatím zůstane tady, já… netuším co s tebou dělat,“ přiznal. Přemýšlel o tom celou tu dobu, co jednal podle plánu na oddálení nutnosti se rozhodnout.

I kdyby věřil – a on věřil – Levimu, že skutečně ani jednu vraždu nespáchal, pořád se musel rozhodovat mezi jeho svobodou a dopadením skutečných vrahů. Ty muže někdo zabít musel, sebevraždy to rozhodně nebyly. U prvního ani černovlasý nevěděl a Erwin tu vraždu odsunul na okraj své mysli, protože ho v té chvíli rozhodně netížila tolik jako ta druhá, v níž bylo až příliš svědků a důkazů proti těm dvěma nedospělým chlapcům.

Bezděky vzal dýku a začal si ji prohlížet, přičemž ji otíral, aby na ní nezbyly žádné otisky prstů, použil i vlhčený ubrousek, aby setřel krev – pokud by tam byla – a pak ji ošetřil leštidlem a péčí o staré zbraně. Pokud by někdo tohle místo našel, Erwin měl připravenou lež, že je to sbírka starých zbraní, kterou podědil po otci a že se ji nechce zbavovat, i když ji sám nemá potřebu mít nikde vystavenou.

Levi ho pozoroval a přemýšlel nejspíše o tom samém.

Policie se určitě Farlana bude ptát, co se mu stalo a ten nejspíše – Levi tomu pevně věřil – vše zapře. Ovšem i kdyby to nakonec s ním vzdali, stále tu existovala nahrávka z obchodu, na níž by je někdo mohl poznat. Navíc – ti muži, co skutečně zabili a on musel ohledně nich odpovědět několik otázek Erwinovi – ani jeho, ani Farlana nepřestanou pronásledovat, tohle byl jen začátek a nikdo jin nevysvětlí, že ani jeden z mladíků nemají důvod, aby na ně donášeli fízlům. A pokud by Smith chtěl Levimu skutečně pomoc a policie ty muže pozatýkala, budou vypovídat o všem, o krádežích součástek, o autu. Jen pro pomstu. Navíc se ke stejným informacím mohli dostat i detektivové sami – nikdo nebyl tak chytrý, aby po sobě nezanechal stopy, stačila jediná účtenka nebo známý, co pustí nevědomky nějakou informaci, a všechno se mohlo dát nemile do pohybu.

Černovlasý se po chvíli posadil na pohovku, trochu se ošil kvůli obláčku prachu, který ho zahalil a založil si ruce na hrudi, přičemž pozoroval staršího, jak leští dýku a je naprosto ztracený ve svých vlastních myšlenkách. Když se na něj díval, uvědomil si, že nemusel být v takovém srabu, kdyby ho býval poslechl a přijal jeho pomoc. Bez Leviho by Farlan auto neloupil – nejen on by se vyhnul problémům.

Smith naposledy otřel dýku, než ji vrátil na místo, odkud ji vzal. Sundal si rukavice, co si obezřetně nasadil už v autě a podíval se na černovlasého. Mladík tam seděl a na jeho obvykle nezaujatém, trochu pohrdavém pohledu, bylo tentokrát znát, že je jen přetvářkou. Koneckonců byl spíše politování hodné dítě, než Grimm nebo dokonce vrah. Chtěl mu pomoci, slíbil mu to, ale nevěděl v té chvíli vůbec, jak by mohl.

Levi mu pohled oplatil. Přistihl se, jak v té chvíli o ničem nepřemýšlí a jen ho sleduje, čeká, co bude dál. Jako kdyby se odevzdal do jeho rukou.

„Kdybychom přiznali tu krádež auta, ten mechanik by se pomstil a bonznul všechny krádeže… z toho by bylo vězení, když ne pro mě, tak pro Farlana určitě,“ řekl tiše a svým způsobem i krotce.

„A co po mně chceš? Mám jít a odstřelit ty, kteří se vás snaží zabít?“ Erwin ani sám nevěděl, jak ho něco takového napadlo. Najednou oba pomysleli na to samé – skutečně by blondýn něco takového pro Leviho udělal? Proč to jinak řekl?! „Počkáme, co ten tvůj kamarád poví; počkáme, jak to půjde dál a co zjistí na stanici o té vraždě.“

Ackerman sevřel rty. „Možná bychom s Farlanem měli utýct a ty pak řekneš, co víš.“

„Myslel jsem, že jsi chytrý kluk, tohle by byla ta největší blbost.“

Černovlasého na tom rozčílilo něco úplně jiného, než potopení jeho práce. Chytrý kluk mu řekl jednou jeden jeho zákazník. Znovu se zamyslel, co po něm vlastně Erwin za to všechno chce. V hlavě měl jasno, že pokud byl homosexuál, určitě tíhl k tomu jednomu. I když jako někdo takový nevypadal a ani se nechoval. Nikdy o tom sám nepřemýšlel, ale byl to Bertolt, který velmi tiše poznamenal, že všichni čtyřprocentní nejsou stejní a že většina těch, s kterými se stýkají takoví jako on, něco podobného vyhledávají, protože jsou spodina anebo zaměřeni pouze na sex. Levimu se to připomnělo, když Erwina pozoroval. Platil i on za sex? Nacházel si mimo svého přítele i povyražení. O to horší mohl být, že byl fízl, protože ti toho hodně věděli a kdo hodně ví, vždy toho využije.

Svobodný, pohledný muž – dokonce působící, že právě se ztělesnil (nebo když ne teď, tak před několika lety) ze strany módního časopisu – žijící se svým přítelem, předstírající před přáteli a návštěvami, že u něj jen přespává na gauči. Působil inteligentní, jevil se jako dobrý a slušně se chovající muž, ale v jeho pohledu bylo vidět, že rozhodně není naivní. Jeho oči byly chladnější, i když zároveň měli tu všemi opěvovanou nebeskou barvu, která v lidech vzbuzovala důvěru. Dokázal dělat rozhodnutí, která se na nikoho neohlížela. A že je skutečně nejednou udělal, vypovídala pavučinka vrásek u vnějších koutků očí a unavené kruhy pod nimi.

Proč se ohlížel na něj? Proč se takový člověk vůbec o něj staral? Co po něm chtěl?

„Když jsme tady, chceš si prohlédnout nějaké další knihy?“ vytrhl jej z otázek hluboký hlas jeho společníka a on si uvědomil, že zatímco o tom všem přemýšlel, Erwin se posadil na židli u stolu a systematicky skládal knihy. Nejspíše uvolňoval svůj mozek od napětí něco vymyslet a nechával mu volné pole působnosti – mnohdy to bylo to nejlepší, když nápad nepřicházel.

Levi zakroutil hlavou. Neměl náladu řešit tuhle pohádku bratří Grimmů. Přesto se postavil, došel za ním a položil mu ruku na rameno. Potřeboval si ujasnit, co druhý po něm chce.

Blondýn k němu zvedl pohled. „Myslel jsem si, že mou starost špatně chápeš,“ utrousil jen, shodil jeho ruku a sám vstal, aby zarovnal knihy do polic.

Mladší se za sebe styděl, nejen že byl přistižen, jak chce prodávat své tělo, ke všemu ještě odmítnut. Už na sebe po zbytek večera nepromluvili. Na noc znovu jeli do Zachariášova domu.

Farlan zarytě mlčel, neřekl, co se předchozího dne stalo – tudíž policii zbylo jen obecné vysvětlení detektiva Smitha, že ho tak našel -, neodpovídal na otázky, kde bydlí, a jakmile mu bylo trochu lépe, ohlížel se po cestě k útěku. Ovšem operovali mu rameno, nemohlo se to vyléčit za den a on neměl ani sílu, aby se pokusil vstát z postele. Navíc vůbec netušil, kam by šel. Chápal, že do svého bytu nemůže, protože určitě okolí hlídali někdo známý mechanika. A Leviho naposledy viděl, když vystupoval z auta fízla, co ho dovezl do nemocnice. Nevěděl, odkud se s ním zná, ale věřil černovlasému natolik, aby ani na chvíli nezapochyboval o jeho oddanosti jejich přátelství. I když právě tahle oboustranná oddanost byla přesně to, co je do téhle jámy dostalo.

Nevěděl, co se sebou dělat. Vyústilo to nakonec v to nejhorší peklo, na jaké mohl pomyslet. Policajti zjistili jeho identitu a našli pěstouny, kterým utekl. Neviděl je několik let, měli na starost někoho jiného a o něj jevili asi stejný zájem, jako on o ně. Nicméně před sociální pracovnicí bylo potřeba tvářit se jinak.

Jednali s ním jako s dítětem, předstírali, že si na něj pamatují, že jej vždy měli rádi a celkově by se nezúčastněný pozorovatel mohl divit, proč to zatracené děcko z ulice si toho nedokáže vážit a není rádo, že ho někdo má rád.

Mladík se světle hnědými vlasy se – kdyby nic jiného – dávno cítil dospělý a byl spokojený s tím, jak si řídí svůj život. Před touhle naprostou katastrofou neměl nikdy větší problém a obchody se mu dařily. Možná si držel romantickou představu, že je Robin Hood a přerozděluje bohatství v prospěch chudým – byl rozhodně chudší než ti, co je okrádal – nebo neměl a jen si uvědomoval, že dělá přesně to, co musí, aby přežil; tak či onak byl na sebe za to hrdý.

A teď přišel manželský pár podivného původu, zájmů a chování, aby na něj cukroval a hrál divadýlko pro sociální pracovnici.

Bylo jasné, že ho k nim vrátí, až ho pustí z nemocnice. Věděl od první chvíle, co se o jejich příchodu dozvěděl, že znovu uteče. Hlavní otázka pro něj ovšem zůstala, kam se vydat, kde bylo pro něj bezpečno.

Smith přišel do práce nevyspalý a tentokrát k tomu ani Dok neměl žádnou vtipnou poznámku. Nebylo jim do smíchu. Včera – poté co odvezl mladšího z dvou chlapců do nemocnice – mu podal Erwin vysvětlení a on čekal na druhou polovinu příběhu. Úplně zapomněl na to, co mu chtěl předešlého dne o Ackermanovi říct a nejspíše to nepokládal za důležité, protože si na to ani další den nevzpomněl.

Sám tomu klukovi nevěřil, ale zároveň si nemyslel, že by Erwin byl tak hloupý, aby se nechal oblbnout tou malou prdelkou. Volal si za Smithovými zády s Mikem a přišla řada i na postřehy, které Zacharius ohledně blondýnovým pohledů na mladíka měl. Nikdy dříve o ničem takovém spolu nemluvili, ale teď se to jakoby zdálo důležité – hledali jakýkoliv důvod, proč by jejich společný přítel měl tolik zakalený úsudek, že v černovlasém neviděl nenapravitelného démona, kterým byl.

Vrátil se kolega zavražděného u řeky, který s ním sdílel kabinet, z dovolené, tudíž ho jeli vyslechnout. A to byla ta pravá příležitost, aby Erwin po cestě vypověděl druhou polovinu příběhu, vše, co se mu podařilo od Leviho získat. Svěřil se mu i se svým dilema, ale o úkrytu zbraní mu neřekl.

Dok sám nevěděl, zda by takovou informaci nakonec nepoužil: nic z toho, co blondýn řekl, ho nepřesvědčilo, že je mladík nevinný.

„Až k té řece dojdete, bude pozdě přemýšlet, z čeho postavit most,“ řekl mu, když vypínal motor. „Být tebou bych ho donutil jít na policii. Opravdu, ne jako policista, ale jako tvůj kámoš, ti říkám, ať to uděláš. Jinak se oba dostanete do mnohem větších problémů. Úkladná vražda a spoluúčast na ní je mnohem horší než nějaká krádež.“

Blondýn pokývl, že bere jeho radu na vědomí, ale rozhodnutý stále nebyl.

Vystoupili z auta před rodinným domkem a pro trvání jejich rozhovoru už na ně před ním čekal ztrhaně působící čtyřicátník, pozdravili a on je vzal dovnitř. Jeho žena zrovna odcházela na nákup – byla výrazně opálená, nejspíše trávili dovolenou u moře –, ale zastavila se, aby jim nabídla pohoštění a zeptala se, zda budou potřebovat i její přítomnost. Když obé odmítli, nakonec odešla, kam původně zamýšlela a vzala si s sebou mobil, kdyby náhodou si vzpomněli, že přece jen ji tam chtějí.

Smith se tomu pousmál, byl to příjemný starší – nejspíše bezdětný podle chybějících fotografií – pár a podle jeho chování bylo jasné, že skutečně nemají co skrývat a na rozdíl od spousty občanů ani necítí k policii nic vyloženě negativního. Když se mu přišel o nohu otírat velký chlupatý pes, určil ho za jejich dítě a přemýšlel, zda je důvod se učiteli divit, že je lidsky-bezdětný.

Nejprve mu kladli obecné otázky, na které měl stejně obecné odpovědi, protože se svým spolupracovníkem nebyl nijak dobrý přítel a nestýkal se s jeho rodinou. Nicméně výslech začal mít cenu, až když mu dali prostor, aby řekl, pokud by si něčeho zvláštního všiml.

„Víte, naše gymnázium o tom nerado mluví a byl bych rád, kdybyste ředitelce – pokud vůbec se jí na to budete ptát – neříkali, že jsem to byl zrovna já, kdy vám o tom vyprávěl,“ začal muž a na tónu jeho hlasu bylo poznat, že se chystá prozradit pikantní tajemství z jejich výběrové školy a náležitě si to užívá, jako kdyby toužil ji celou potopit. „Na Jana byla podána stížnost od rodičů jednoho chlapce, ale škola to hned urovnala. Prý – ale znáte děti, hodně si vymýšlejí, hlavně o učitelích, které nemají rádi, stačí jim jen dát horší známku a hned jsou ochotni o vás říkat, že je šikanujete -“ rozvykládal se a oba policisté to museli poslouchat, než se vrátil k tématu, „no, prý ho ošahával.“ Důležitě při tom vykulil oči a zvedl obočí.

„Myslíte si, že byl pedofil?“

„Kterej normální chlap by mohl být učitel?“ začal se smát. „Třeba já, já bych učitelem nikdy nebyl. Taky jsem snil, že ze mne bude hasič, policista jako vy nebo doktor, ale rodiče mne tenkrát donutili, abych byl tohle. Práce k ničemu a za mrzký peníz, učitel je v tomhle státě poslední šupák…“

„Dobře, dobře,“ Dok se shovívavě usmál. „Tak vy si myslíte, že je to pravda, že skutečně toho chlapce ošahával? A proč jste to neřekl ředitelství nebo případně neoznámil na policii?“

„Každý se dnes bojí, že něco řekne a bude zažalovaný za pomluvu,“ odpověděl mu muž a pokrčil rameny: „Nikdy jsem neměl o tom důkaz. Jen jsme si prostě v kabinetě moc nepadli do oka. Byl takovej… no nestačilo mu deset měsíců, ale i o prázdninách pořádal dětské tábory.“

Detektivové skutečně získali od něj zajímavou informaci, která se potvrdila: před více než rokem byla poslána stížnost na dotyčného, že se pokusil zneužít jednoho chlapce z třídy, v níž učil.

Bylo nutné to detailně prošetřit a dokonce i jít – což opravdu bylo ze všeho nejméně příjemné – za manželkou oběti, aby se zjistilo, zda ona o něčem neví, přičemž otázky byly nachystané i pro děti, kterým se ovšem věnovala na to školená psycholožka.

Reakce manželky nebyla vůbec dobrá – dalo se něco jiného vůbec očekávat? Místo, aby ji nechali truchlit a našli tu zrůdu, co jí zabila manžela, takto hnusně ho začali pomlouvat!

Když se Smith vracel do Zachariášova domu, byl naprosto bez energie. Nesl si sebou nějaké složky a dokumenty, které hodlal ještě projít, protože nakonec se tahle stopa začala zdát jako ta správná.

Erwin za sebou ten den měl i práci v terénu, kdy se vyptával po místech, kde policie věděla, že stávají chlapci a nabízejí se, protože pokud pedofil neměl v okolí nikoho, koho by mohl zneužívat, vždy se mezi těmito chlapci našel nějaký pod patnáct, který s ním šel. Byla to správná dedukce, skutečně – když dostatečně zaplatil – dostalo se mu svědectví typu: ‚tehdy jsem ho viděl jít s tamtím, no já bych sám s ním nešel, víte, já tohle nedělám, nejsem kurva‘. Ti, kteří to tvrdili nejurputněji, většinou mívali nejvíce zákazníků za den (a s kvantitou slábne kvalita, tudíž nepříliš dobře placených).

Odložil si své věci na konferenční stůl, který používal jako pracovní a zamířil do koupelny, jak potřeboval sprchu, aby se uvolnil a získal zpátky nějakou energii, než bude pokračovat v práci. Podařilo se mu ve všem tom shonu zapomenout, že nechal Leviho v domě a vzpomněl si na, až když spatřil Zachariáše naštvaně krčícího svůj dlouhý nos.

„Nemá, kde jinde být, bude to jen na chvíli,“ řekl unaveně, jako kdyby černovlasý mladík v pokoji nestál s nimi.

Smitha zajímalo, co tam celý den spolu dělali, ale nezeptal se, protože neměl náladu zaobírat se maličkostmi.

„Dnes si přišel pozdě, už jsme jedli, mám ti to ohřát?“ Mike se vlastně na něj ani tolik nezlobil – i kdyby ano, když viděl, v jakém je stavu, schoval si vztek na jindy.

„Nebudu jíst, ale kdybys mi uvařil kávu,“ utrousil a posadil se na gauč, aby si mohl podat složky.

Byl to černovlasý mladík, kdo se vydal jako první do kuchyně a dokonce mu donesl nejen kávu, ale přece jen ohřátý talíř celozrnných těstovin. Zůstal nad ním stát a nahlížel do materiálů, kterými se blondýn probíral.

Erwin k němu vzhlédl, poté vytáhl fotku oběti. „Znal jsi ho?“

Levi se sklonil, aby si ho důkladně prohlédl, potom zakroutil hlavou. Opravdu ho nikdy neviděl. „A není možné, aby ho někdo zabil jinou zbraní… předpokládám, že je to ten první, koho jsem měl zabít.“

„Třeba je… ale ten profil na tebe začíná sedět víc, teď s novými informacemi.“

Černovlasý se ještě nenarovnal, když mu z blízky pohlédl do tváře, sevřel přísně rty a narovnal se, přičemž si složil ruce na hrudi. „Jakto?“

„Zjistili jsme o něm, že byl na chlapce… přímo na chlapce, ne na muže… a vypadá to, že si s nějakým odskočil do křoví a ten někdo ho zabil.“

„Nejsem kurva,“ zopakoval mladší větu, kterou Erwin toho dne slyšel nejednou. Prohlédl si ho pochybovačným pohledem, ale nakonec to nijak neokomentoval. Levi se od něj vzdálil, nejspíše z pomsty mu uzmul talíř těstovin a společně s ním se posadil do křesla, které bylo u užší strany stolu. Složil si nohy pod sebe a začal se ládovat – na jídlo měl vždy místa dost, i když byl po večeři –, snažil se smazat svou snahu se k muži chovat, jak si zaslouží, když ho ochraňuje. Urazil ho.

On skutečně kurva nebyl a znal někoho, kdo ano, a ještě mu znovu na mysli vytanulo to podezření, že se mu tehdy hrabal ve věcech, kde měl schovanou onu dýku. Neznal Bertolta nijak dobře, ale nikdy by jej netipl na někoho, kdo by byl něčeho takového schopný, nicméně lidé dělají různé věci.

„Přemýšlel jsem,“ začal po chvíli. Vlastně vůbec nepřemýšlel sám, byl to Zacharius, kdo na něj několik hodin v kuse mluvil a stále dokola opakoval to samé, že Erwin si nezaslouží být zatažen do té špíny, v jaké je Levi a může si za to sám. „Půjdu na policii s tou pistolí, řeknu jim vše, jak se stalo. Tebe vynechám. Kdyby se mne zeptali, nebudu popírat, že tě znám, kdyby nás náhodou někdo někde viděl spolu, ale o té dýce nepadne ani slovo – taky nechci, abych byl i pro ně podezřelej v téhle vraždě, a tobě by to udělalo problém. Takže kdyby se ptali a náhodou věděli, žes mi pomáhal, řeknu jim, že se jednalo o zbraň a žes to ty mně přesvědčil, že se mám jít udat, když jsem se ti svěřil, jak to celý bylo,“ vyhrkl na jeden dech. „Půjdu zítra, ale ráno si ještě potřebuju něco vyřídit, dobře?“

Smith si ho dlouze prohlédl. „Dobře, budu ti věřit, že pro své dobro někam nezmizíš…“ kývl nakonec a povzbudivě se na něj usmál. „Nejspíše je skutečně nad naše síly to vymyslet nějak jinak.“

+ bonus:

Dima psala - dobrá reakce, ne? Kočky prostě vědí. XD