Zvířetem z klece - kapitola třináctá

Třináctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Na třináctou kapitolu jste si museli počkat... snad jste kvůli tomu neodvrhli celou povídku a kvůli minulé kapitole, která byla flashbackem, se neukousali zvědavostí, jak je na tom teda ten Erwin...

Doufám, že budu mít více času a na psaní celkově větší náladu, protože teď už jsme se dostali do části, kde musím toho dopisovat víc. No, snad nebudu tento týden tak vytížená jako minulý, že bych do školy odcházela po sedmé a vracela se po šesté, snad se bude dát psát a tak celkově... snad se potkáme u další kapitoly příští neděli.

Chválím komentující Seiriel,  Kroketu, Guizmo, Vlarisu, Manami a JaMi ;) 

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

13. kapitola -  Komůrky

Další den Levi využil nabídky, co mu dala Carla. Skončila v práci výjimečně dřív a on tak už o půl čtvrté byl zbaven břemene hlídání. Ten den byl snad jeden z nejhorších ze všech, které se dětem věnoval, protože se na ně nedokázal soustředit a nebyl schopen pro ně vymyslet žádnou zábavu, přičemž si musel dávat pozor, aby na všetečné otázky a zvídavé pohledy neřekl nic, z čeho by usoudili, co se jejich sousedovi stalo.

Ackerman sám vlastně ani nevěděl žádné detaily. Doktor Yeager mu nebyl schopný říct podrobnosti o Erwinově zranění, protože ho neošetřoval a nevyužil známostí, aby se poptal. Mohlo by to vyznít zvláštně a být nápadné, přece jen se to týkalo policisty.

Levi na nikoho jiného, kdo by mohl vědět víc, kontakt neměl. Znal jen Mika, o kterém stále nevěděl (i když si myslel, že ano), jestli byl Erwinův přítel, a pak věděl o nějakém Nilovi, který s Erwinem pracoval. Necítil se na to, aby nakráčel do Zachariášova domu a zeptat se ho, co ví. Stejně tak přijít na policejní stanici.

Tak jen netrpělivě čekal, až bude moct jít do nemocnice.

Tam na něj ovšem čekala další nepříjemnost, a to v podobě sestřiček, které ho – jako úplně neznámou nijak na Smitha právně vázanou návštěvu – nechtěli za zraněným policistou pustit (jakoby se bály, že ho chce dodělat). Tudíž měl chvíli dojem, že obtěžoval paní Yeagerovou zbytečně a bude odkázán odejít s nepořízenou.

Naštěstí při odchodu málem vrazil do muže se známou tváří, kterého zahlédl na stanici, jak se baví s Erwinem. Bylo logické, že pokud se nepletl, určitě dotyčný šel za ním na návštěvu.

Navíc podle nenadšeného, přísného pohledu, který mu černovlasý muž se strništěm věnoval, ho také poznal. Levi zaváhal. „Mohl byste…“ začal – vykání používal opravdu málo a cítil se při tom zvláštně podřízeně, vydán na milost a nemilost –, „mi říct, v kterém pokoji leží Erwin?“

Nile zakroutil hlavou, bylo na něm vidět, že má sto chutí zapřít, že nějakého Erwina vůbec zná. Nemyslel si, že známost s takovým vyhryzem jeho příteli prospívá – měl dost problémů i bez spasitelského komplexu.

To se ovšem do toho již vložila Marie, jeho manželka. „Ty znáš Erwina?“ promluvila na černovlasého tónem jako na dítě – nejspíše ho typovala na méně let, protože byl menšího vzrůstu, než by si od osmnáctiletého muže představovala. „Jdeme za ním, můžeš jít s námi,“ usmála se na něj.

A Levi šel, i když to bylo nanejvýš iritující. Erwinův parťák na něj odmítal mluvit a vůbec ho brát na zřetel, jeho manželka zase s ním jednala jako s jedním ze svých tří dětí. Ale on chtěl vidět, jak na tom Erwin je. Téměř celou noc nespal, protože ho napadaly děsivé myšlenky, že by – konečně, když se objevil další člověk, kterého má rád a dokáže si to přiznat – mohl o staršího přijít, ztratit ho stejně, jako ztratil rodiče. Věděl, že kdyby už nebyl Erwin, zase by především ztratil sám sebe a začal by se věnovat všemu, co před ním, osamocený v děsivém světě monster, které ho chtějí zabít.

Když přišli do pokoje, Erwin ležel na nemocničním lůžku a měl v sobě stále ještě zavedené nějaké hadičky, u nichž Leviho nenapadalo, k čemu všemu můžou být. Černovlasému mladíkovi přišlo, že je tam nesnesitelné dusno a jediným důvodem, proč se neotočil a neodešel – bylo mu na omdlení, přitom za svůj život skutečně viděl mnoho horších věcí, než čisté prostředí nemocnice a muže ležícího na lůžku –, byl slabý úsměv, co jim Erwin, který byl vzhůru nebo ho probudil jejich příchod, věnoval.

„Tak co… jak je, kámo?“ promluvil Nile bodře a nechal svou baculatější ženu, aby se posadil na židli vedle postele. Jednu ruku jí položil ochranitelsky na rameno, přičemž ovšem se usmíval na Erwina. „Už tě dali do pořádku?“

Levi potichu přistoupil k posteli a prohlížel si ho. Díky tomu postřehl, že blondýn lže, když odpověděl, že dali. Něco s jeho zdravotním stavem nebylo v pořádku a on se o tom nechtěl bavit, nejspíše před ženou, protože Nile ve výrazu měl to samé uvědomění. Cosi nevyřklého mezi nimi bylo jako úmluva.

Přestal o tom přemýšlet, když se Erwin natočil na něj. Měl chuť něco udělat, aby mu dal najevo, jak se hluboce bál a jak je rád, že žije a je vzhůru. Představoval si ty nejhorší scénáře celou tu dobu od chvíle, kdy se o hospitalizaci dozvěděl, a tohle – i když nebylo přímo dobré – byl jednoznačně pozitivnější stav, než si představoval. Smith byl při vědomí, po operaci, stabilizovaný, a zdálo se, že už mu jen zbývá se zhojit.

„Přišel jsi včera o maso na houbách,“ utrousil hloupě nakonec, i když sám večeři téměř nezaregistroval.

Smith se tomu krátce rozesmál. „Vem si v mých věcech klíče od bytu, ať mi můžeš krmit kočku,“ dostal ze sebe pomalu, nejspíše stále ještě na něj působily nějaké prášky nebo možná i narkóza z operace.

Levi vstal, vzal si, pro co jej poslal, než se vrátil k posteli. „Jako kdybych je potřeboval,“ prohodil. Vlastně teď – když už byl vevnitř a bylo mu už jen trochu nevolno spíše z psychického působení místa, než doopravdy z dusna – přestal vnímat dvojici Erwinových známých, protože ho zajímal jen blondýn.

Marie je s úsměvem pozorovala – nevěděla, že si Erwin konečně někoho našel. A Nile vypadal stále stejně nesouhlasně a přísně. Ovšem naznačení možnosti vloupat se do cizího bytu – nebo alespoň schopnosti to udělat – ignoroval. Také byl rád, že se Smith směje.

Blondýn natáhl k Levimu zdravou ruku a ten přišel blíž, aby ho za ni vzal. Posadil se na okraj postele a povzdechl si. „Bál jsem se,“ přiznal tiše.

Erwin se na něj jen usmál. Potěšilo ho to. Měl nutkání ho pobídnout, aby to zopakoval, ale zase málo síly celkově, aby černovlasému mladíkovi dělal takové naschvály. Propletl s jeho prsty své a přivřel spokojeně oči. Pokud někoho chtěl vidět, byl to právě Levi. „Není to poprvé, co jsem v nemocnici. Že Nile?“

Tázaný muž se zazubil. „Jasně, když ti bylo šest, zlomil sis palec na noze,“ pokývl. „Vzpomínám, jak tvá matka téměř chystala rakev, jak to považovala za závažné zranění.“

„Byla tu,“ podotkl Erwin, jak se mu to vybavilo, a zabloudil pohledem k Marii.

„Volala jsem jí,“ přiznala se žena. „Protože jsem si mohla myslet, že vy dva neposkytnete lékařům informace o tvé blízké rodině,“ trochu je oba pokárala. Podle ní bylo hrozné, když neinformovali matku, že její syn leží v nemocnici.

Levi je poslouchal a připadal si odcizeně. Neznal paní Smithovou, nevěděl o Erwinově dětství a zbytku života vůbec nic. Vlastně tam vůbec asi neměl být. Ale blondýn držel pevně jeho ruku a i jeho samotného to uklidňovalo.

Byl tam s Erwinem a pro Erwina. Nebavili se v takto osobní rovině, nejspíše proto, že Levi nerad vzpomínal na své dětství a rodinu neměl až na tetu, o níž slyšet nechtěl. Tak se ani on sám nevyptával Smitha. Jejich vztah v těchto věcech vůbec nepůsobil osobní, ačkoliv Ackerman ho celkově za takový považoval. Pustil si blondýna blízko a začal s ním počítat.

Zraněný zakroutil hlavou. „Nemělas, pokud koupí rakev, už ji neprodá a já si ji budu muset někde uskladnit… dokud nepřijde můj čas.“

„O tomhle se nežertuje, Erwine, už vůbec ne, když ležíš na pooperačním!“ napomenula ho žena. V tentýž moment mu Levi silněji stiskl dlaň – také se mu takové vtipy nelíbily.

Bertolt se rozhlédl po svém pokoji, který měl u matky na bytě a tiše si povzdechl. Cítil, že tam nepatří. Matka i její přítel ho nechali o samotě, zavřel za sebou dveře, posadil se na postel a díval se po všech svých věcech, které mu připadaly tolik cizí. Opravdu mu kdysi na tom všem záleželo. Pamatoval si, jak přišel k figurkám, jak si kupovala knihy – dokonce i ty školní zde stále byly –, a přestože to nebylo tolik dávno, nedokázal si vybavit pocity, které k těm věcem cítil, radost z jejich existence. Jako kdyby to patřilo někomu jinému. Ani ta postel, na níž seděl, nebyla známá.

Na stole chyběl notebook, který si bral sebou a téměř hned ho prodal, protože nejen že bylo těžké ho uhlídat, aby mu nebyl odcizen, ale ty první chvíle jej skutečně k ničemu nepotřeboval. Peníze přišly vhod, i když jich nebylo příliš. Tak byla deska stolu prázdná.

Jinak vše bylo přesně tak, jak to nechal, přestože si byl jistý, že když nahlásili jeho zmizení, někdo v tom pokoji hledal indicie. Jenže on tehdy odjel – ztratil se, než všechno vychladlo.

Složil si ruce na klíně a zadíval se na ně s prázdným výrazem. Dokáže se po tom všem vrátit? Stále si nebyl ničím z toho jistý a ten pocit odcizení mu skutečně nepřispěl.

Seděl mlčky a vlastně v té chvíli ani nepřemýšlel, když mu zavibroval mobil v kapse. Automaticky ho vytáhl a podíval se na zprávu, která mu přišla. Byla od Reinera.

- Tak Bertle! Opravdu se potrebuju s tebou sejit. Jsem pod tim vasim domem. Vylez ven! -

Bertolt vůbec nerozuměl té naléhavosti, kterou z sms cítil. Stalo se něco? Vstal a naposledy se ohlédl na svůj pokoj, než sáhl po klice, aby mohl vyjít ven. Z kuchyně bylo vidět na chodbičku, do níž vešel. Ucítil na sobě pohled své matky i jejího přítele.

Nějaký neidentifikovatelný pocit nebo předtucha mu přeběhl po zádech v podobě husí kůže.

„Potřebuji si něco zařídit,“ utrousil a vydal se k botníku, aby se obul.

Přítel jeho matky vstal a překonal těch několik málo kroků. „Tvoje matka pro tebe peče maso s hráškem, zůstaneš tu na večeři,“ řekl mu klidně, k tomu ještě autoritativně dodal, kdyby Bertolt nepochopil. „Nikam nepůjdeš.“

Hnědovlasý mladík se na něj zůstal dívat. Mobil mu začal v kapse vibrovat, jak se mu snažil Braun dovolat. Ten moment nepozornosti stačil na to, aby přítel jeho matky zamkl dveře. „Nikam…“ utrousil znovu a vydal se i s klíčky zpátky do kuchyně. Matka je odtamtud bezmocně pozorovala, i když se snažila tvářit, že si ničeho nevšimla.

Bertolt si znovu vyzul botu, do které se zatím stihl obout a věnoval pohled vchodovým dveřím, než se znovu zavřel ve svém pokoji. Mobil stále vibroval, Reiner byl neodbytný.

Hnědovlasý se cítil jako ve zpomaleném filmu, když ho vytáhl z kapsy a zvedl. „Nejsem tam…“ řekl a měl pocit, jako kdyby se kolem něj rozlila odcizenost jako voda z mrazivých hlubin. Přešel k onu a podíval se na svět pod ním.

Kolikrát si přál, aby Reiner stál dole na ulici… aby se mu jeho kamarád vrátil.

Mohlo to tak být – ale světlovlasý stál na jiné ulici, pod jinými okny a čekal nejspíše na úplně jiného Bertolta, než který v tu chvíli existoval ve svém dětském pokoji.

„Aha… m-máš práci?“ Reiner se zdál zaražený, jako kdyby stále si nepřipouštěl, že se hnědovlasý živí takovým způsobem. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že mohly nastat i horší situace, než že by byl šlapal.

„Vrátil jsem se k matce.“

Braun tu ženu nesnášel a takové prohlášení od Bertolta naprosto připravilo o všechna slova. Znovu o něj přijde, znovu mu bude zakázané, aby se společně stýkali! Hnědovlasý znovu bydlel kdesi daleko, a vůbec nezáleželo na tom, že Reiner už může jezdit po celém městě téměř v jakoukoliv denní dobu, stejně se za ním nedostane, jako kdyby mezi nimi vystavěli Berlínskou zeď.

Fubar čekal na jeho reakci, přičemž přešel od okna zpátky na postel. Posadil se, pohlédl před sebe na knihovnu a stihl přelétnout pohledem několik titulů knih, než ticho mezi nimi nevydržel a přerušil ho: „Proč ses chtěl sejít?“ zeptal se chladně – ani pořádně nevěděl, kde se vzal ten nezájem, který najednou cítil snad ke všem živým bytostem a hlavně ke svým známým.

Reiner si nervózně odkašlal. „Jen… Annie říkala…“

„Jsem v pohodě,“ odbyl ho. Stejně ho kontaktoval příliš pozdě poté, co potřeboval, aby někdo silný byl s ním. „Teď už budu úplně v pohodě. Nemusíte se o mně bát, máma… se o mne postará.“

Braun měl pocit, že dělníci kladou cihly a nejraději by jednu z nich vzal, aby jim všem rozmlátil hlavu. Hlavně té ženě, která si říkala Bertoltova matka. Neuvědomoval si, jak je sobecké – jen pro umístění Farlanova bytu, chtít po Fubarovi, aby dál žil jako prostitut. Pro sebe to chtít, pokud to byl ten jediný stav věcí, v kterých se mohli stýkat. Také protože Bertolt občas potřeboval podepřít a nabízelo se mu k tomu právě Reinerovo rameno. Sobecké a dětinské.

„Ještě něco?“

„Asi… asi… nic,“ odpověděl mu mátožně Reiner. „Tak čau,“ pak zavěsil.

Proč Fubar hledal útěchu právě v tom, že Braun zůstal sám v nebezpečí večerní ulice, stejně jako on tehdy v tom baru, tomu nerozuměl. Ale těšilo ho to. Nebál se o něj, možná si i přál, aby se mu něco stalo.

Chtěl se pomstít.

Protože měl úplnou rodinu, nikdy nemusel udělat nic, co se mu příčilo nebo bylo proti zákonu. Měl otce, ne jakéhosi pseudo-přítele matky. Měl budoucnost. Proto mu to všechno přál.

Bertolt si uvědomoval, že není horší než ostatní, ale právě proto nechápal, proč jemu osud přichystal tolik zkoušek, proč jeho trápil. A Reinera ne. Annie ne. Jen jeho…

Nenáviděl sebe a svět, ale na tváři se mu nepohnul ani jediný sval, protože vše se utopilo v černé odcizenosti, co ho obalila jako do vody vypuštěná ropa racky.

Nemohl létat.

Ackerman vešel do nemocničního pokoje a ve dveřích se trochu zarazil, protože Erwina přestěhovali jinam a už nebyl sám, ale v místnosti měl své lůžku i další muž. Byl to postarší pán, který podle invalidního křesla nemohl na nohy. Právě ho přišla navštívit rodina. Levimu se nechtělo tam být společně s nimi, ale když si přehodil směnu v práci, aby mohl Smitha přijít navštívit v sobotu o návštěvních hodinách a nemusel tak obtěžovat Karlu s dřívějším koncem hlídání, už vlastně nebylo cesty, aby se vyhnul návštěvě, o to víc, že stál ve dveřích. V momentě si to uvědomil a pozdravil všechny v pokoji, než se vydal za usmívajícím se Erwinem.

Světlovlasý muž stále nevypadal příliš dobře, bylo na něm znát, že jeho tělo spotřebovává spoustu energie na uzdravování. Tváře měl propadlé a tím způsobený stín ještě zdůrazňoval tmavé kruhy kolem očí. Byl neupravený a rašilo mu strniště, i když jistě by se našla sestřička, která by mu s oholením pomohla – jen on sám asi nechtěl.

Levi si přitáhl židli k lůžku a posadil se na ni. Všiml si docela pohoršených pohledů rodiny druhého muže, které mu věnovali. Soudili ho – to by mu možná tolik nevadilo, ale hlavně – soudili i Erwina. Bylo jasné, že nejsou rodina a velmi nepravidelné, že by byli jen přátelé. Vzal ho za ruku, protože neměl pro takové lidi slov ani pohledů, ale musel jim říct, že má právo žít, jak chce. A Erwinovi naopak ukázat, že jeho jediného na celém světě nemá právo nikdo soudit, protože je dobrý člověk a hrdina. Ovšem nepromluvil ani na Erwina, dokud si rodina na invalidním vozíčku neodvezla svého seniora nejspíše k procházce do zahrady. Ohlédl se po nich, když zavírali dveře.

Erwin ho pohladil palcem po hřbetu ruky. „Jsem rád, že jsi přišel.“ Viděl na mladším, jak je rozčílený a věděl proč. Smith sám se také soudil – měl na to spoustu času zavřený v nemocnici – a nyní to nebylo jen o jejich věkovém rozdílu nebo pohlaví, ale i o tom, že z něj se stal mrzák. Proč tedy toužil sobecky na sebe připoutat takového nezkrotného bojovníka, jakým byl černovlasý mladík vedle jeho lůžka? „Neměl bys být v práci?“

Ackerman se na něj otočil. „Nepoučuj mne, protože brát zrovna od tebe rady ohledně práce by mohlo být životu nebezpečné… podívej, kdes skončil při svém pracování…“ vyhnul se odpovědi a rozhlédl se po pokoji, možná aby se nemusel přímo dívat na to zbídačené tělo s ochrnulou rukou.

„Nile se rozpovídal o mé nezodpovědnosti, která mne sem přivedla?“

Černovlasý zakroutil hlavou. „Ten druhý fízl mi neřekl nic o tom, co se stalo,“ nebyl hrubý jen proto, že jej Dok nemusel, zároveň ho rozčilovalo, že stále nevěděl, při čem byl Erwin postřelen. Chtěl vědět, zda to bylo něco běžného a bude se to opakovat, nebo naopak něco natolik ojedinělého, že Levi může přestat cítit trvalý strach o blízkého člověka, který ho dohnal až teď se známostí s Erwinem. Samozřejmě se bál o Isabel a Farlana, ale u nich si byl jistý, že nebudou riskovat a mohla by je zabít jen jejich blbost – což u Farlana se málem stalo a Levi na něj dával pozor, aby se z toho poučil –, ale Erwin byl ten typ, co byl ochoten se obětovat. Plavovlasý hrdina. Proto se o něj musel Levi bát… a chtěl ho chránit i před ním samotným, nejen před celým světem. Slabí by měli přestat být sobečtí a uvědomit si, že je potřeba chránit silné, protože jejich slabostí je síla vykonat, co jiní nedokáží, a odhodlání jednat tak na vlastní úkor.

Erwin si ho chvíli prohlížel, jak se snažil z jeho výrazu vyčíst, o čem přemýšlí. „A chtěl bys o mé ostudě slyšet?“ pokračoval v rozhovoru.

„Ostuda je být takový špinavý,“ mladší se demonstrativně dotkl jeho tváře. Možná chtěl více důkazů, že Smith je hmatatelný a živý. Ale pak jen pro zajímavou jakost jeho neoholenosti po ní několikrát přejel prsty tam a zpátky. Stáhl ruku hned, jak si uvědomil, že se zapomněl. Někde v podvědomí si byl vědom toho, že se mu i tenhle vzhled Erwina líbí: bylo na něm poznat, kolik mu je let, co vše má za sebou a že je člověk, nikoliv ikona z módního časopisu. Také v něm nacházel cosi otcovského. „Co se tedy stalo?“ zeptal se klidně, i když ho napovrch rozčílil – a uvnitř zahřál – pohled, který mu Erwin věnoval, působil v té chvíli trochu jako královna Anna, když je drbána pod bradou.

„Vyšetřovali jsme případ nelegálních přistěhovalců. Byli vězněni, sexuálně mučeni a nakonec zabiti… vůbec bychom na to nepřišli, kdyby se jednomu z nich nepodařilo utéct… byl to mladík asi tvého věku, podvyživený a s výpovědí o takových zvěrstvech, že by se za ní ani markýz de Sade nestyděl.“ Nebyl si jistý, proč si neodpustil, že vidí spojitost mezi obětmi a právě Levim – jako kdyby si neuvědomoval, že ho tím může rozčílit. „Zjistili jsme, že na jeho těle je pyl jedné vzácné kytky. Tak jsme se s Nilem – pro urychlení – rozhodli rozdělit si místa, kde se v městech vyskytuje. Většinou u soukromích pěstitelů.“

„A zrovna ten, ke kterému jsi šel ty sám, byl ten bastard…“

„Počkej – prezentuješ to ještě jako větší ostudu,“ zarazil ho Erwin, snažil se vypadat, že to bere s nadhledem a proto i to prezentoval v takovém tónu, i když jej celá ta historka vzbuzovala chuchvalec těch nejhorších pocitů, který si nechtěl přiznávat, protože mu připadal odpudivý jako vlasy a chlupy z odtoku, a hrozilo, že ucpe potrubí, kterým do něj proudila naděje. „Byl to Ziegevolk, zapůsobilo na mně jeho kouzlo… ale i tak bych ho byl zvládl, ale ten případ se nakonec ukázal komplikovanější. Nešlo o jednoho násilníka, ale o dva bratry, dvojčata… Vyžívali se v mučení a zabíjení chlapců a zároveň unášeli i ženy, s kterými obcovali tak dlouho, dokud neotěhotněli, a poté je pustili, když už nebyl možný potrat, aby jim museli dát potomky. Vyšetřovali to už několik týdnů kolegové, ale souvislost mezi případy jsme odhalili až teď.“

Levi se zamračil. „Tak to jste ale stejně museli mít jejich popis, ne? A museli jste vědět, že jsou dva, když je nechávali živé.“

„Ziegevolkové dokáží prvotřídně omámit své oběti, žádného popisu se nám nedostalo,“ hájil se Smith, že zase tak nevšímavý není. „Možná bych skončil mučený ve sklepě, i když na to už nemám věk, ale všiml si, že jsem Grimm. Skoro jsem ho měl, pak se objevil druhý se zbraní… a bylo to. Naštěstí už byl Nile na cestě, tak si toho smradlavého fízla na jeho účet odpusť.“

„Neřekl jsem nic o smradlavém,“ řekl mu na automaticky Levi a chvíli mlčel, jak potřeboval čas, aby zpracoval, co mu právě bylo vyprávěno. A pak dalších několik okamžiků, než vymyslel, jak pokračovat v rozhovoru. „Ale všiml jsem si, že používáte stejnou vodu po holení…“ udělal významnou pauzu, „žádnou!“

Smith se tomu pousmál a znovu ho pohladil po hřbetě ruky.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ utrousil Levi konečně a sklonil při tom pohled na Erwinovu pokrývku.

„Víš, že nejsem.“

Levi zakroutil hlavou. „Už jsem toho ztratil dost kvůli těm zasraným wesenům, ne?“ dostal ze sebe až příliš klidným hlasem, na kterém bylo poznat, že jen maskuje bouři gigantických rozměrů. „Žiješ,“ zdálo se, že další slova už ze sebe nedostane. Jen Smithovi pevně sevřel dlaň.

„Trochu mi připomínáš Nileovu ženu,“ poškádlil ho Erwin, aby situaci odlehčil. Sám to potřeboval.

Ackerman se na něj lesknoucíma se očima od slz podíval. „Co jsem pochopil, byla tvá snoubenka,“ utrousil, co se dozvěděl. Možná se rozhodl po tom, co si vyslechl jejich přátelský rozhovor, se také víc vyptávat, aby byl součástí Erwinova života. Přece jen ten muž měl za sebou třicet let života jako Grimm a policista, musel toho zažít spoustu. „Mohl jsi mít rodinu… děti… a mít uvařeno a uklizeno, když jsi sám o sobě taková neschopná stará špinavá opice.“

„Ale to bych nesměl být Pervín,“ mrkl na něj Smith a vrátila se mu pro tu chvíli zdravá jiskra do oka.

Levi příliš nevěděl, co si o tom myslet. Viděl, jak dobrý a až něžný vztah má s tou ženou. Pokud bývali více než jen přátelé, proč si ji nakonec nevzal? „Vadilo ti, že nemá… ehm… penis?“ byl naučený, že právě o tohle všem buznám jde a jako téměř asexuální tomu nedokázal porozumět. Mohl s Farlanem být v takovém druhu vztahu, ale raději ho měl jen za přítele.

Smith se zasmál. Hlavně výrazu Leviho tváře, protože samotná otázka asi byla docela vážná. „Nebylo to o tom,“ zakroutil hlavou, potřeboval se někomu svěřit se svými motivacemi a ospravedlnit se, proč je starý mládenec. „Když jsem se zamyslel, prostě jsem si nedokázal představit, že bych měl být manžel a otec. Chtěl jsem spoustu věcí, ale právě tohle v mém seznamu nebylo a není. Vždy jsem chtěl světu dát něco víc než jen potomky. A pak jsem zjistil, že jsem Grimm…“

„A nelituješ toho?“

Erwinovi se znovu hravě zalesklo v očích – už bylo dost vážných rozhovorů! „Až teď, když tě vidím s Yeagerovými dětmi,“ zazubil se na Leviho. Černovlasý v reakci ztuhl, když mu došlo, jak to bylo myšleno, a postavil se, jak chtěl odejít, protože na to nevěděl, co říct. Ale nemohl, protože ho Erwin držel za ruku. „Ale notak…“ zkusil starší si ho uklidnit, aby se k němu vrátil a zůstal ještě chvíli na návštěvě.

„Musím se vrátit do práce,“ zakroutil hlavou Levi, nelhal. Zhluboka se nadechl – jako kdyby se do toho nutil – a nakonec se k Erwinovi sklonil. Pohladil ho po tváři, přičemž se mu chvíli díval z blízka do očí, než se ještě více sklonil. Bylo jasné, že v takovém okamžiku někdo otevře dveře – vždy se to tak stávalo, aby se Smith cítil ještě frustrovanější.

Černovlasý mladík vrhl na příchozího Mika nespokojený pohled. Zvláště proto, že to byl Erwinův bývalý přítel. O tolik více se k policistovi hodící než on sám. „Uzdravuj se,“ přikázal ještě Smithovi, než se vydal pryč. Nakonec se nepolíbili, i když nejspíše i Levi chtěl.

U dveří se ještě na něj pootočil. Byl bys dobrý otec, Erwine. – vytanulo mu na mysli, když odcházel.