(M)učení a jiné života-kaziče...

... aneb Belzebub a Belfegor jsou mí páni, měla bych se odstěhovat do kanalizace* // osobní

Mám nový obrázek na ploše - kochejme se!

* Vlastně nevím, kolik jsem vám toho už psala o jedné - asi nejdelší epopeji - mé spolupráci se Seiriel, která v pravdě nikdy nebude dopsána, nikdy nebude zveřejněna, ale je to takové stále přítomné "povídkové bytí", kterým se zabýváme, ačkoliv si v průběhu odskočíme komkoliv (třeba na záchod - všechny nás to napadlo, ne že ne xD), většinou se vrátíme. Je to ff na jiné naše ff a píšeme na ni dále ff, pak je to tak zamotané, ale stejně samotná epopej k tisíci stránek asi nemá daleko.
Démoni Belzebub (obžerství) a Belfegor (lenost) tam žijí v kanalizaci a živí se lidskými zbytky. Ale mám pocit, že se opakuji a vy to dávno víte. xD

Je to zábavné, původně jsem neplánovala psát osobní článek - zvažuji jednu jednorázovou povídku (vlastně taktéž ff na dříve zmíněnou spolupráci se Sei xD), a poté vám sem chci napsat recept na dezert, co jsem pekla v neděli. Avšak nakonec - buďme rádi, že jsem překonala lenost a píšu alespoň toto. Třeba, když se veřejně přiznám k tomu, že můj boj s leností je prohraný, začne se mi v bitvě dařit lépe. Často jako lev mám potřebu dělat věci, aby je ostatní viděli.



Snažím se učit.
Je to možná pravda, že tento semestr jsem měla hodně předmětů, ale... zbývají mi ještě 3 z 5 zkoušek a u jedné dokonce nemám zápočet (nikdo ten zápočet nedostal, jsme asi všeobecně hloupí v ročníku, bez urážky ke komukoliv jinému než ke mně samotné). A to jednu ze zkoušek jsem úplně projela. Nejsem na sebe hrdá.
Ale měl by přece přijít ten zlom, ne? Měla bych si říct, tak dostala si E z lehkého učiva, které jsi mohla vytáhnout na A (z první zkoušky mám A, začala jsem dobře), kdybys tomu věnovala o několik dnů více - přestože souhlasíš s učiteli, že by se neměli studenti spokojit s "prošel jsem", ale měli by se snažit o dobré známky - a začít se opravdu učit. Nemám prázdniny, mám přece zkouškové - čas na učení se a sbírání materiálů k bakalářce!
Je hezké, že to vím. A o to více je na nic, to ostatní... mrhám čas a vůbec nedokážu bojovat se svou leností. Nedělám nic, jen abych se náhodou neučila a naprosto plýtvám čas. Dopadne to se mnou hrozně - hezké, že to znovu vím. Ale... Co se mnou je? Řeknete mi někdo?
V pátek mám druhý pokus na zápočet z toho těžkého předmětu. Je středa po půlnoci a já jsem to stěží otevřela, přestože jsem si v sobotu odhlásila zkoušku z pondělí z vcelku jednoduché geometrie (na níž jsem se také nedonutila ani podívat), abych se více mohla věnovat algebře.
Ne, vážně - nevím, o co jde, vždy jsem se alespoň na poslední chvíli donutila něco dělat. Mám vážný problém.

"Co máš, má milá, v pravici?“
„Nesu si knížky učící.“
„Zahoď je pryč, to učení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš.“
Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil.

(upravený úryvek z Kytice na odlehčení)

Začíná mi být vyhrožováno tím, že budu pracovat v supermarketu u pokladny. Já se stále točím mezi realitou a tím, co jsem napsala. Levi, nebyla bych tak dobrá prodavačka jako ty.

Musím s tím něco udělat. Ale čím víc vím, že musím, tím méně jsem reálně schopná. Všechny snahy sabotuji.

Vlastně teď celkově propadám do kanalizace. A nejhorší je, že ona ta zahálka a nic nedělání člověku strašně škodí. Vím, že z toho blbnu. Vím, že se mi z toho kazí tělo i psychika.

Jeden velice zářivý den v lednu (jen jeden, bohužel) jsem vstala sice po asi třech hodinách spánku, přesto v sedm, ráno jsem si zacvičila jógu, dala svou snídani (vařené vločky s jablkem), navezla dřevo, zatopila, udělala do školy, co bylo potřeba, pila jsem zelený čas a bylo mi dobře - po tělesné i duševní stránce. Byl to zářivý den. A vlastně bych byla mnohem spokojenější, kdybych si toto navodila každý den.
Místo toho jsem v té kanalizaci. Stávám skoro ve dvanáct, nehledě na to, kolik spím, přestala jsem snídat vločky (i když je snídávám proto, že jinak mám náběhy na migrénu - můj tajný recept proti ní: vločky na snídani a vyhýbat se cukru), jediné, co za den udělám, je, že dovezu dřevo a zatopím, celý den se přejídám a to i sladkým, i když je mi z toho špatně, bolí mne hlava, kašlu na kalorické tabulky a pitný režim, neučím se a prostě to cítím, že je to přesný opak toho, co bych měla. Jenže já se v tom hnusu válím a plácám a krní mi mozek, což mám pocit také cítím.
A čím více si říkám - NE! Tím více tomu propadám. Doslova se ze mne stává jen hrouda hnusu v kanalizaci.

Kdykoliv se začnu přibližovat k člověku, kterým bych chtěla být a měla bych být, aby nebylo pokrytecké druhým vyčítat, že takovými nejsou, tak si to vždy zkurvím. Před Vánoci jsem měla poměrně slušnou váhu, několik měsíců bez migrén, obstojnou pleť a vlasy, cítila jsem se dobře tělesně i psychicky. Teď? Slizovitá hrouda olezlá a s pěti chlupy místo vlasů.

A nakonec - dneska jsem si ještě vzpomněla na starou známou. Napsala jsem si rukou na papír (tohle opravdu moc často nedělám) nemálo vět o tom, jak mi chybí. Kdykoliv mi ji cokoliv připomene, vybavím si její odraz (z jedné ze vzpomínek) a chybí mi ona a doba starého blogu, Je tu jakýsi zvláštní fakt, že přestože nám nikdy nic nebránilo, abychom byli v kontaktu, prostě bylo jasné, že nemůžeme v něm zůstat. Těžko se to popisuje - byla z úplně jiného světa, s křehkým, unikátním vnímáním, a přece jsme měli mnohé společné zájmy. A dnes už nejsem já, kým jsem byla, ona není, kým byla, - nebo možná obě jsme, jen... - doba se úplně změnila. A třebaže mám staré přátele z dětství, které nevídám, protože si nemáme, co říct, tak oni mi nechybí, ač je to smutné. A nechybí mi ani lidé, s nimiž jsem měla užší vztah, než s ní. Ale ona... já nevím, proč zrovna ona mi tolik chybí a zároveň je tu ta smířenost, že není možné být s ní v kontaktu. A já vlastně... nevím, zda chci nebo nechci, i kdybych měla možnost jí napsat. A třebaže v tom jednou byla uraženost, jednou byla naopak pokora... a nakonec to celé zbytečně zaniklo, když jsem já potřebovala uniknout od světa a sebe - v tom těžkém roce 2013 -, tak teď mi nebrání jí napsat, že bych se bála ponížení nebo její ignorace. Jen se možná trochu bojím, s čím se setkám, že vážně už si nebudeme mít, co říct, nebo je ve mně něco, co se nehodí do jejího světa. Slova těchto řádků jsou úplně jiná, než na papíře, co jsem dnes popsala - ale je to stále nepolapitelné, nedokážu zjistit, proč mi tolik chybí a co vlastně chci. Obě máme období, kdy utíkáme před světem. A snad bychom ani neměli být v kontaktu.

Nechci končit článek tak melancholicky, ještě byste špatně pochopili, mí drazí, že mám depresi. Vlastně naopak - celá tahle má lenost mne neuvádí do stavu deprese, i když by měla. Možná jsem trochu apatická, ale... to bude jen o tom, že je mi líno cokoliv cítit.

Přejte mi, abych v sobě našla sílu postavit se Belfegorovi a Belzebubovi. Nechci být pokrytcem, skutečně se chci chovat jako hrdina, jen konečně dovolit vůli, aby mne vedla. Chci jít za názory, které mám, proč je to tak těžké?

Neptejte se, proč končím tímto gifem. xD