Zvířetem z klece - kapitola devatenáctá

Devatenáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.

Přeji příjemnou četbu!

Já vlastně teď, jak mám více času, abych to psala, tak každou scénu tak čtyřikrát přepíšu... nevím, jestli to tomu pomáhá. Nicméně jsem si tak četla Zítra tě políbí jiná a já vážně vám tam nechávám dost chyb, ale to jeden nevidí - čím více to čte, tím méně to vidí (a je schopen to vidět až za x-týdnů, co to nečetl). No, musíme se s tím smířit. Protože já jsem na betareadery - na kohokoliv, kdo se mi o to snaží - jako pes... Sei ví... úplně mám pocit, že mi někdo chce brát mou tvurčí svobodu. Když jednou napíšu "ve stojanu", tak je to ve stojanu, i kdyby se používalo jen "na stojanu"... i teď mne to rozčílí (když tam nechala chybu v y/i). Na ty chyby z přehlédnutí a umanutí jste si stejně podle mne zvykli xD

Chválím komentující Kroketu, Katku, Usagi a Vlarisu. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | další

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

19. kapitola - Nevyslyšené omluvy

Fubar se cítil nervózní celou cestu, co jel za svými nejlepšími kamarády. S Reinerem nemluvil od chvíle, kdy se mu jeho matka pomstila za to, že řekl pravdu, což s ohledem na situaci nyní, kdy ten zmrd byl konečně pryč z jejich bytu, se zdálo ještě zlovolnější. Od Annie Bertolt věděl jen tolik, že Reiner měl doma kvůli tomu peklo a nejen on, ale i jeho rodiče, vítali, že trávil školní rok na internátu – tedy vztah jeho matky a otce se k mladíkovi značně změnil. Už mu Bertolt nemohl podvědomě závidět, že má úplnou rodinu a nemusel si projít ničím těžkým, protože to těžké Reinerovi připravil on sám s jeho matkou. Hledal vhodnou chvíli, aby se mu omluvil, naneštěstí si nemyslel, že by s ním blondýn vůbec kdy chtěl znovu mluvit, tedy se dost divil a očekával tajně smír, když Annie určila čas a místo, kde se všichni tři setkají. Nebylo to na jejich obvyklém místě pod mostem – to si Bertolt oddychl, protože nechtěl již nikdy slyšet o zabití, ani o své prostituci –, ale více do středu města na jednom z veřejných hřišť. 

Znervózněl ještě víc – cítil pot, jak ho chladí na zádech pod mikinou –, když zjistil, že na hřišti nejsou jen oni dva, ale společnost jim dělá Isabel, kterou viděl několikrát s Farlanem a Levim, a další chlapec, o kterém zhola nic nevěděl a od prvního pohledu ho na něm něco iritovalo.

Annie nevypadala moc potěšena tím, v jaké společnosti je. Ostatně to nikdy. Seděla trochu stranou od nich a nevěnovala jim příliš pozornosti. Zdálo se, že ji skutečně obtěžuje tam s nimi být. Pohlédla skepticky na Bertolta, jako kdyby nevěřila, že situaci dokáže obrátit v takovou, aby jí byla pohodlná a jen, jako kdyby zaháněla mouchu, mu mávla na pozdrav.

Zatímco Reiner seděl mezi Isabel a Konstantinem. Poslouchal dobrovolně žvatlání zrzky a tvářil se neutrálně, což mohlo u něj znamenat cokoliv.

Bertolt přišel až k nim a svým typickým nervózním způsobem se podrbal na zátylku, když nevěděl ani, jak je má pozdravit. Natož pak jak by se měl podívat na Reinera s tím, kolik mu to zavařil u jeho rodiny a že mu v konečném důsledku nemálo dlužil. „Mohli bychom si promluvit?“ dostal ze sebe nakonec a pohledem uhnul kousek dál ke stromům, kde by mohli mít soukromí pro rozhovor.

Blondýn jen mávl rukou. „Všechno je v pořádku,“ řekl to svým obvyklým tónem, ale Fubar se nemohl zbavit dojmu, že v něm něco chybí nebo přebývá.

Konstantinovi začal zvonit mobil, předal Reinerovi svou cigaretu a ukradl místo, co si Bertolt vybral pro soukromý rozhovor. Hnědovlasý na něm okamžik zůstal pohledem, jak si nebyl jistý, proč mu je tolik nepříjemný.

Mezitím si Reiner – který obvykle nekouřil – popotáhl a poslal cigaretu dál k Isabel. Ta s příchodem Bertolta přestala žvatlat, i když mlčení pro ni bylo nepřirozené a působila při něm jistým způsobem ztraceně. Upírala své velké zelené oči na vysokého chlapce, který stál naproti sedícímu Reinerovi, a dařilo se jí ho tím znervózňovat ještě víc, i když se o to vůbec nesnažila. Jen jí zajímalo – vlastně jí hryzala zvědavost už několik týdnů –, co se mezi chlapci stalo.

„Ch-těl… chtěl bych se omluvit,“ Fubar nakonec svůj pocit z Reinera pochopil tak, že je na něj druhý naštvaný. Pokusil se zapomenout jak na Konstantina, tak na oči Isabel, ovšem upřeně se podívat do Braunovy tváře nedokázal. Tak si shlédl na boty, poté uhnul pohledem neznámo kam.

Reiner si stoupl – možná mu vadilo, o kolik byl v sedě níž než druhý, i když ani narovnaný mu nehleděl zpříma do očí. Snažil se zapomenout na všechno, co se jeho blízkého vztahu k druhému chlapci týkalo. Nechtěl mu vyčítat, co udělala jeho matka, ale zároveň si byl vědom, že pokud mu odpustí křivdu, nebude mít důvod se na něj zlobit a přestane si připouštět jeho chyby. Nemohl ho stále omlouvat; když si každý dle Brauna volil své činy a zda bude hrdinou či zbabělcem, tak to byl jedině Bertolt, kdo nepřijal výzvu v boji, kterou Reiner podal jako nabídku pomoci… a tím se stal osobou, co není dost statečná. Braun nepožadoval, aby byl každý silný, ale vadila mu odevzdanost údělu, jako kdyby existovala božská moc, které není možnost vzdorovat. Tohle přesně Bertoltovi vyčítal – v tom světle byl rád, že se tenkrát tomu chlapovi bránil, ale nedokázal přijmout, že lhal proti jeho dobrému úmyslu.

„Řekl jsem, že je to v pořádku,“ pokrčil rameny, i když se to neobešlo bez úšklebku. „Neměl jsem se do toho vůbec plést, byla to moje blbost,“ prohodil, jako kdyby si připomínal důležitou lekci, co mu život nadělil. Možná i chtěl tak upozornit Bertolta na to, jaké poučení ten spor díky jeho zbabělosti hrdinskému Reinerovi přinesl – tedy nepomáhat lidem, kteří si to nezaslouží a nejlépe se neplést do neštěstí takových.

Pak se ohlédl po Springerovi a vydal se k němu, znovu mu patřila cigareta. Cestou si z ní popotáhl a Bertolt měl pocit, jako kdyby ten pohled na jeho záda vyprávěl o tom, jak se sobě nenávratně vzdálili. Cítil hořkost, i když to nebyl on, kdo kouřil.

Až ve chvíli, kdy si Konstantin popotáhl z cigarety, kterou držel Reiner mezi prsty, Bertolt pochopil, co je mu na tom chlapci tak nemilé. Potkával takové na ulici. Většinou to byli kluci s úplně jiným přístupem k prodávání se, než měl on sám. Brali to jako povyražení, zábavu, co místo, aby utrácela, naopak peníze přinášela. Chodili jen s muži, co jim něčím imponovali a to občas jen za hezké slovo nebo cukrátko.

Reiner zašlápl nedopalek právě ve chvíli, kdy druhý mladík ukončil hovor. Bertolt neslyšel, co si říkají, jen si všiml, že Braun hned na to klepl Springera přes prsty, když si vytahoval z balíčku další cigaretu. Mladší do něj přátelsky žduchl – působilo to, jako kdyby chtěl David vyprovokovat k boji Goliáše – a hned uskočil jako štěně. Blondýn ho chytil za zápěstí, než mu úplně utekl, a počechral ho v krátkých vlasech.

Bertolt se podíval na Annie. „Kdo to je?“

„Zeptej se Reinera, já ho neznám.“

„Chodí se mnou do třídy,“ ozvala se Isabel, i když tak vůbec neodpověděla, kým byl pro Reinera a proč se k sobě chovali tak blízce. Najednou zatoužila situaci – a hlavně blondýnovu heterosexuální pověst nebo homosexuální vztah – zachránit a zcela bezostyšně zalhala: „Já myslím, že jsou rodina nebo tak…“

Bertolt se na ni otočil, ale protože ji neznal, nedokázal rozpoznat, zda to, co říká, myslí vážně. Díky tomu mu unikl škleb Annie. Ovšem světlovlasá dívka nehodlala nic uvádět na pravou míru – na to tu skutečně nebyla, Reiner sám musel své problémy řešit jako muž (ne jako lstivá bukvice).

„Kdo je rodina nebo tak?“ zeptal se Konstantin, když se k nim společně s Reinerem vrátili. Starší chlapec se tvářil zvláštně a Isabel zalitovala, že věnovala pozornost Fubarovi, protože jí něco důležitého uniklo – ten výraz znala, mívali ho chlapci z její třídy, když se dívali do pornočasopisů na nahotinky. Sám si nejspíše uvědomoval horkost ve tváři – a protože byl blonďák se světlou kůži, nejspíše se i krapet projevila zčervenáním – a tak se celý točil ke všem zády, přičemž předstíral, že ho něco zaujalo na protější straně cesty. Byl to i skvělý způsob uniknout rozhovoru.

Zrzka se zasmála. „No vy dva, že jste rodina, kdo jiný?“ hrála dobře a Konstantin pochopil, o co jí jde dostatečně brzo, aby odpověděl zcela přirozeně.

„Bratranci, no jasně,“ přitakal a vzhlédl ze své malé výšky a drobnosti k Bertoltovi. „Jsem Kosťa,“ nabídl mu ruku přátelsky. I když chápal, že by si na něj měl dávat pozor. „Doufám, že nejsi taky voják, protože s touhle výškou se nám s Belou budeš v basketu hodit,“ houkl jako by obdivně a zazubil se.

Až teď si Fubar všiml míče, který byl zastrčený pod lavičkou, na které seděla už jen Isabel. „Nejsem si jistý, jestli chci hrát basket,“ utrousil, ani se nepředstavil. Podíval se na Annie, co ta si o tom myslí. Pokrčila rameny, bylo jí to vcelku jedno – možná to dokonce uznávala za lepší, než je pozorovat nebo se s nimi dokonce bavit. Když nic jiného, protáhne si tělo.

„Jednu hru,“ navrhl Springer, „stejně pak musíme jít na oběd,“ Bertolt ani nemohl pochopit, že kdo odejde, bude Reiner. Proto se těšil, až se cizí dívky s chlapcem zbaví a nakonec s basketbalem souhlasil. Třeba se mu, až odejdou, podaří s Braunem alespoň částečně obnovit přátelství.

Levi se probudil celý rozlámaný a s odpornou chutí hniloby v ústech, z čehož mu bylo na zvracení. Bolela ho hlava a cítil se otlačený, jak byl stále v úzkých džínách a mikině. Navíc mu bylo teplo, protože do pokoje dávno svítilo polední slunce, které i na podzim stále dost hřálo. Trvalo mu jen chvíli, než si uvědomil, že se opili s Farlanem tak, že společně skončili v jeho bytu, protože nikam jinam by to nezvládli.

Změnil polohu – přestal slintat na matraci - a lehl si na záda. Neměl problém s tím, že by si něco z včerejšího večera nepamatoval. Jen trochu nerozuměl, proč například nikdy Smithovi nezvedl telefon, když ten se mu snažil po půlnoci dovolat – neměl jediný rozumný důvod dělat drahoty a snažit se působit nedosažitelný –; nebo jak se stalo, že dobrovolně si šel zatančit s nějakou dívkou, přičemž jí od něj odehnalo až to, když jí říkal, že není divný, a kdyby chtěl, klidně by s ní sex mohl mít. Asi nepoužil ten správný slovník na okouzlení klubových květinek.

Teď by byl mnohem raději, kdyby se probudil v Erwinově ložnici, v jejich posteli, měl ho u sebe, mohl zabořit hlavu mezi jeho prsa a navždy tak zůstat. Co on by za to dal?! Místo toho se cítil špinavý a to se ani s nikým nemuchloval, jen prostě spal na napůl plesnivé matraci v oblečení, v kterém byl v klubu. Měl dojem, že ho bude muset vyhodit a sebe vykoupat v savu.

Church si spokojeně pochrupoval – lhostejný k tomu, že má hosta v neuklizeném doupěti – a vypadal, že na rozdíl od Leviho na tohle není příliš starý. Černovlasý našel svůj mobil a jen pohledem přeletěl hodiny, než si otevřel tři zprávy, které mu tam Erwin zanechal. Všechny se ptali, zda je v pořádku – přišel si díky tomu ještě hůř.

Rozhodovaní, zda zůstat a vysprchovat se, nebo jít tak špinavý jak byl, rozhodlo, když mu došlo, že jeho oblečení nebude čistší, ani kdyby své tělo drhnul několik hodin.

Probudil tedy svého nejlepšího přítele, aby mu oznámil, že jde. Ten v průběhu loučení znovu usnul. Pak se Ackerman vydal na městskou, za hodinu se dostal domů. Jak postupně začínal jeho mozek pracovat, uvědomil si, že měl být v práci, a protože to byla už jeho druhá absence, nejspíše z toho bude mít opravdu velké problémy. Ovšem necítil se na to, aby tam šel a vlastně ani nebyl schopen kohokoliv obsluhovat, vůbec ne před, ale ani po dlouhé sprše a hrnku silné kávy.

Bylo to děsivé – a nikdy by nevěřil, kdyby mu někdo před rokem řekl, na jaké místo se dostane –, že se v něm probouzelo svědomí, které mělo přesně tentýž hlas, co pan dokonalý Erwin Smith.

Přestože byla sobota, když se mu konečně podařilo dorazit do Erwinova bytu, přivítal ho svou prázdností. Levi byl na sebe naštvaný, což mu ještě prohloubilo bolest hlavy. Věděl, že by měl zavolat do práce, aby se pokusil dát věci alespoň trochu do pořádku, ale nejprve vytočil Smithovo číslo. Ten byl pro něj nejdůležitější.

„Nejsi na bytě,“ postěžoval si mladší, když to Erwin zvedl. Vlastní tón ho utvrdil v tom, že v sobě ještě má zbytkový alkohol. Jel jako největší socka v sobotu v poledne opilý a smradlavý městskou dopravou! A teď nedokázal mluvit s druhým mužem s obvyklým klidem a místo toho sám sobě připadal jako opuštěné dítě, které se rozpláče, pokud se mu nevrátí domů maminka. Povzdechl si, ale bylo pozdě brát svá slova zpět.

Chvíli bylo ticho, jako kdyby ho druhý neslyšel, než mu odpověděl. „Asi jako ty včera,“ prohodil a Levimu bylo jasné, že i přes blondýnův klidný hlas na něj byl naštvaný. Těžko se hledaly argumenty na sebeobhajobu, že přece druhému nemusí hlásit, kam jde, a už vůbec ne mu každý večer chystat večeře a ráno snídaně jako blbá ženuška. Vlastně si díky tomu Levi jen připomenul, že ho skutečně nechal hladového, i když věděl, že i dvojruký Erwin je v tomto ohledu neschopný jako málokdo. „Probíráme znovu s Nilem staré spisy Kristy Lenzové, tak přijdu až večer,“ oznámil mu, poté zavěsil.

„Tak to jsem prosral, královno, co?“ promluvil ke kočce černovlasý a odhodil mobil. Do práce se mu chtělo volat ještě méně.

Reiner se posadil na postel v Kosťově pokoji a rozhlédl se kolem sebe. Když byla párty, sem se nedostal, takže to byla jeho první možnost zjistit o mladším víc. Nebyla to velká místnost, i když dům působil zámožně. S obyčejnou postelí, skříní a stolem, ovšem rozhodně méně uklizená, než byl sám zvyklý, v tom všem chaosu se ztrácela kytara ve stojanu v rohu a ceny ze soutěží na policích byly možná schválně obložené papíry a knížkami, aby nešly vidět. „A tvým rodičům… nic z toho nevadí?“ divil se přístupu jiných lidí.

Konstantinova matka byla z Ruska, měla na rozdíl od svých dětí stále znatelný přízvuk. Bývala to baletka a nejstarší syn se nevyhnul jejímu pokusu trochu ruského tradičního umění přenést i na něj – tančil balet a krasobruslil, ale postupem času od toho upustil. První šel balet, krasobruslení před rokem. Čeho se ovšem nešlo vzdát, bylo cosi ruského v jeho duši. Zrcadlilo se mu to ve tváři, typické, ale těžko polapitelné. Nezměrné bohatství a chudoba, bujará radost a hluboký žal. Proto měl tak krásné oči a v jeho jemné po matce zděděné tváři bylo cosi melancholického, když se zamyslel, a naopak plného života, když se smál. Zdál se měňavý, proto tolik kouzelný. Plný rozporu, přesto přirozený a pevně kráčející svou klikatou, chaotickou cestou.

Mladší zakroutil hlavou. „Otec je na pracovní cestě – ono je mu to asi jedno, když na to přijde… co dělám a tak… – a máma je v tomhle hodně volnomyšlenkářská, navíc se jí líbíš… jaký jsi slušňák,“ mrkl na něj s úsměvem a zamkl dveře od pokoje.

Braun cítil, jak se otřely motýlí křídla o jeho podbřišek, když mu podvědomě došel význam toho gesta a co Kosťa plánoval, i když ještě nebyl večer „Počkej – slušňák?“ zarazil se. Reiner si vlastně nikdy nepřipadal, že se chová o moc jinak než ostatní. Snažil se být takový, aby na něj jeho otec mohl být pyšný. Až teď mu začalo docházet, že ne všechny názory jeho otce byly správné. Dospíval a k tomu patřil vzdor i u těch nejlépe vychovaných.

Konstantin se uchechtl. „Jako… přišels, pozdravils, div jí ruku nepolíbils a nakonec ses po obědě nabídl, že jí pomůžeš s nádobím? Co jiného než slušňák?“ jeho tón byl trochu posměvačný, i když se nezdálo, že to myslí doopravdy zle. „A malýmu Conniemu se taky líbíš, když jsme u toho…“ přešel k posteli. „Připadáš mu jako titán!“

Bylo zábavné ty dva sledovat. Přestože Reiner neměl mladší sourozence, hraní s dětmi mu celkem šlo. Ačkoliv se trochu divil, že si druhák hraje s elektronikou, místo aby chodil ven a měl nějaké figurky, vojáčky a autíčka – ty věci, s kterými si hrával v jeho věku on. Ovšem s příchodem Saši Reiner ztratil veškerou jistotu a jen jí podstrkoval sušenky – děvčátku to ovšem stačilo –, jak byla naprosto jiná od Annie.

Konstantin se posadil za světlovlasým na postel a opřel se dozadu dlaněmi. Choval se jako dítě ulice, měl v sobě něco z potulného štěněte, a přece byl doma hýčkán, aby mu zůstaly nevinné pohledy. Bertolt se v něm mýlil, i když rozhodně nebyl panic, nikdy své tělo nedal nikomu za peníze. Měl jen své přirozené koketní půvaby. „Vlastně – to i mně…“ přiznal. „Taky bych tě nedostal na lopatky,“ mrkl na něj.

Reiner se necítil dobře z toho, že někdo kromě nich věděl o jejich vztahu. Naštěstí paní Springerová neznala jeho celé jméno ani adresu, aby mohla jeho rodiče konfrontovat s tím, jaké sodomii se oddával.

Asi byla chyba Kosťu celkově mít na sociální síti, ale dokud k jeho účtu a tedy i zprávám, které si vyměňovali, neměl přístup nikdo jiný, vše bylo bezpečné. V to Braun doufal. Bylo příjemné si po večerce lehnout s telefonem do postele a číst si, i když ne všemu, co se Konstantina týkalo, rozuměl – vlastně téměř ničemu.  

Světlovlasý mladík si nebyl jistý, jak se vlastně ocitl v leže s Kosťou v náručí. Přemohlo ho takové drobátko svými půvaby a rozverností, i když pro něj byl titánem. Měl s ním propletené prsty a vlastně mu ani nevadilo, že mezi nimi zatím není nic erotičtějšího. Cítil se potřebný a to byl pocit, jaký takové typy jako Reiner opravdu měly rády.

Opřel se nosem o chlapcův zátylek, aby cítil jeho vůni a spokojeně zavřel oči. Konstantin byl pro něj úplně nový druh člověka, nebyl cizí a zároveň ani nebyl přítel. A voněl a chutnal po všem příjemném bez jakékoliv hradby minulého vztahu k němu, kterou by musel Reiner překonat. Pevně ho objal a políbil na krk. Všechno s ním bylo tak lehké a přirozené.

„Řekneš mi, co máš s tím vysokým klukem?“

Až to teprve zchladilo radost, kterou z mladšího blondýn měl. „Jsme kamarádi od dětství.“

Konstantin se na něj otočil a zadíval se mu do očí. Rozhodně se Reiner s tím druhým nechovali jako kamarádi a ani se tak na sebe nedívali. Nechal si svůj postřeh pro sebe, stejně jako uvědomění, že musí s Reinerem toho prožít co nejvíce, dokud ho může považovat za svého. Usmál se na něj a políbil ho. „Nemusím tě opíjet, abys chtěl být se mnou, že ne?“ zavrněl, když sjel dlaní do jeho rozkroku.

„Opravdu to nevadí, že o nás vědí?“

Mladší ho položil na záda a sedl si obkročmo na jeho boky s vítězným úsměvem. „Reinere,“ oslovil ho – výhradně u něj nepoužíval žádnou přezdívku, jako tomu bylo u ostatních, protože se mu líbilo, jak to jméno bylo rázné a mužné – a zadíval se mu do oči, „chvíli nepřemýšlej a uvolni se,“ poradil mu, přičemž se palcem pokusil narovnat kůži na jeho čele, kde se tvořila vráska, jak se starší mračil. „Všiml jsem si, že ty a tvoji kamarádi jste nějací vážní…“ poznamenal a zakroutil nad nimi hlavou. „Já vím, že jsi zodpovědný, přemýšlíš o budoucnosti... ale se mnou si prostě jen odpočiň. Beru vážně, že nechceš, aby se něco o tom, co máš rád, dostalo k tvým rodičům nebo k tvým přátelům. Chápu, že bys z toho měl problémy, a to je to poslední, co chci. Ale není to zdravé, neodpočinout si, řekl bych, že nezdravější než to moje kouření.“ Naklonil hlavu na stranu. „A to mi připomíná, že jsem ti něco slíbil,“ zavrněl a sklouzl níž.

Reiner si trochu v rozpacích už předem skousl hřbet ruky. Styděl se vlastně mnohem víc, než když byl opilý, i když jeho tělo vědělo, že je přirozené přijímat Kosťovy doteky a patřičně na ně reagovalo. Zavřel oči, když ucítil prsty druhého ve svém rozkroku, jak ho osvobozují z kalhot, aby ho mohl poctít i svými rty. Přistihl se, jak přemýšlí, jak ta malá hubina toho dokáže tolik pojmout.

Když se Konstantin zase vytáhl výš, provokativně si olízl rty a zamlaskal.

„Dě-děláš to rád?“ Reiner byl zvědavý a ani si nebyl vědom toho, že se zeptal nahlas a nebyla to jen otázka v jeho mysli.

„Docela,“ zavrněl mladší. Poté ho hravě kousl do nosu. „Ochoč si mě,“ pobídl ho. A přestože to znělo jen jako provokativní fráze, bylo to ve skutečnosti tajné přání. I když tak riskoval, že bude ochočen, a pak ponechán bez pána, až se Reiner naučí a osmělí se začít si i s někým jiným, na kom mu více záleží.

Braun ho chytil za úzké chlapecké boky a stáhl si ho pod sebe. Zbavil ho trička a vpil se do jeho rtů, i když ho zpočátku překvapila chuť toho polibku. Kosťa ho objal kolem krku a vyšel boky vstříc proti těm jeho, byl nedočkavý – vykouřit předem Reinerovi bylo více méně strategické, aby i on se dočkal pozornosti. Vybízel se hlazení, blondýn byl překvapivě něžný a ostýchavý – snad si ani při tom neuvědomoval, jak mu ochočování jde. Bylo to jiné než na párty, ne tolik vášnivé a sebestředné.

Postupně se úplně svlékli. Konstantin na sobě cítil tíhu Reinerova vypracovaného těla a znovu – stejně jako té první noci – si uvědomil, že by se mu neubránil. Vzrušovalo ho to, i když zároveň se mu zrychlil tep a měl pocit, že se nemůže nadechnout, jako kdyby ho zachvacovala panika. „Musím se připravit,“ šeptl, čímž inicioval, aby změnili polohu.

Nechal Reinera ležet na zádech, když se s šibalským úsměvem natáhl do nočního stolku pro lubrikant. Ještě ho do toho nechtěl zapojovat, bál se, že je na to brzy. Dělal to i pro sebe, nechtěl být až tolik zácvičný.

Trvalo to jen chvíli. Líbal přitom blondýna na rty a nepatrně se o něj třel svým tělem. Když byl hotov, otřel se svým nosem hravě o jeho a šibalsky se na něj usmál. Reiner mu úsměv oplatil -  byl ujištěn o tom, že vše je v pořádku. Konstantin mu nasadil kondom, poté se napřímil, aby si Reinera mohl lépe zavést do těla, a celý se zachvěl, když dosedl.

Světlovlasý si znovu skousl kůži na hřbetu ruky.

Konstantin se k němu sklonil. Odkryl mu ústa a s rukou, která je předtím zakrývala, propletl prsty a přitiskl ji na polštář, jak se o ni začal opírat. Políbil ho, než mu sám zakryl druhou rukou ústa a přesunul se rty k jeho oušku. „Kousej do mé, pokud potřebuješ kousat,“ zavrněl a začal se nadzvedávat.

Asi tak nějak by vypadalo znásilnění muže, kdyby Reiner z toho všeho nebyl v sedmém nebi. Slabě kousl a Kosťovi z toho zajiskřilo v očích, hned se prudčeji nadzvedl a zhoupl v bocích. Postupně se blondýn dostal k tomu, že mladšímu olizoval a okusoval prsty, protože je to oba dva ještě víc rozpalovalo.

Braun se nakonec znovu ujal iniciativy, dostal se nad mladšího, celého jej obklopil a začal do něj nekompromisně přirážet. Konstantinovi uniklo kniknutí, jak to bylo náhlé, a potom sám našel Reinerovu dlaň, aby si jí zakryl ústa, protože si nemohl dovolit sténat naplno. Držel si ji až zoufale na ústech a zarýval do ní nehty.

Slzel, když vyvrcholil. Z nějakého důvodu opravdu panikařil z toho, když ho Reiner úplně obklopil a dal mu ochutnat svou sílu. Přesto si ho stáhl na sebe, když bylo po všem a pevně ho objal. „Promiň, nechtěl jsem tě podrápat,“ zašeptal. Snažil se nenechat na Reinerovi ani jedinou stopu po jejich vášni, protože nechtěl, aby z toho měl problémy.

Reiner ho trochu zmateně pohladil po krátkých vlasech. Podíval se na svou ruku – nic to nebylo. „Ublížil…“ Začal otázku o jeho slzách.

Konstantin zakroutil hlavou. „Ne,“ přerušil druhého hned. Užil si každý okamžik jejich sexu. I když mu začínalo docházet, že s Reinerem překročil hranici, jejímž původem si nebyl jistý, ale cítil, že je velmi významná. „Zase krčíš čelo,“ povzdechl si, „všechno je v pořádku.“

Vážně bylo?

Levi téměř celý den byl nepoužitelný – nevzpomínal si, kdy naposledy a zda vůbec někdy se takhle zřídil, že další den nebyl schopný normálně fungovat. Rozhodně se z toho dal udělat závěr, že si na pití odvykl za dobu, kdy sekal dobrotu. Až k večeru byl schopen připravit těstoviny, aby s tím počkal na svého přítele, který se vrátil kolem deváté, kdy už Levi znovu polehával. Vlastně celý den střídavě trávil na gauči, v posteli a v koupelně.

Smith si otevřel dveře do bytu a zul se, než pokračoval dál. Prohlédl si černovlasého a pozvedl obočí. „Vypadáš hrozně,“ prohodil. Žádné dobrosrdečné politování v tom nebylo, spíše naopak mu to přál.

Mladší vstal a zaváhal, než se nakonec vydal k němu. „Omlouvám se, že jsem včera nedal vědět nějak lépe a nevrátil se na noc,“ řekl, když byl úplně u něj, a až pak vzhlédl, aby se podíval do Erwinových očí. „Neplánoval jsem…“

„Nemusíš se ospravedlňovat za to, že jsi někde byl,“ řekl jen Smith. Byl by sám proti sobě, kdyby ho držel zkrátka, protože on není schopen ho po všechny večery zabavit – jedině by si ho svou nudností a nepřejícnosti od sebe více odehnal. „Jen…“ povzdechl. Měl dojem, že nemusel komentovat, co mu na tom vadilo. Měl mu zvednout telefon a nenechat ho, aby si myslel, bůh ví co: od rozchodu po Leviho únos. Tak v hovoru nepokračoval.

Přestal se dívat do jeho tváře a vydal se do koupelny, aby si umyl ruce. Tudíž černovlasého obešel bez jediného doteku, což bylo nezvyklé a podvědomě tak dával najevo, že se neusmířili.

Mladší se za ním otočil. „Nachystal jsem…“

„Jedl jsem u Nila,“ houkl blondýn z koupelny, přičemž si mydlil ruce. Sice neměl cit v celé ruce, ale dokázal už průměrně dobře hýbat se všemi prsty.

Černovlasý se posadil zpátky na gauč a dal si hlavu do dlaní. Asi neměl sebemenší důvod, ale žárlil na Nila a ještě více na Marii, která jim vařila. Co do toho, že měli rodinu? Oba byli Smithovi velmi blízcí a znali ho tak dlouho…

Přece to byla hloupost, nebyla? Proč bychom se kvůli pár skleničkám měli rozhádat?

Stále ho trochu pobolívala hlava a cítil se dehydratovaný, ale bylo to nic oproti druhému rannímu probuzení. Vstal, aby si došel pro vodu, přičemž se ušklíbl na kočku, jako kdyby se předtím bavili o tom, co se dělo. Začínal si všímat, že se stává vyšinutý jiným směrem, než býval, když v mysli vede dlouhé rozhovory o citech s kočkou, co ani nebyla jeho. Navíc – co by kočka mohla vědět, když Erwin byl spíše psovitý typ?

Smith po cestě ukořistil královnu Annu, aby se s ní mohl pomazlit – naučila se sama držet v jeho náručí zraněné ruky v šátku, aby ji mohl hladit tou zdravou – a vydal se do ložnice pro pyžamo. „Okoupu se a půjdu spát, jsem utahaný,“ oznámil Levimu, když se vracel do koupelny.

Ten jen zabručel, že ho bere na vědomí. Kočka si přišla lehnout vedle něj, když se Erwin zavřel v koupelně. Zdálo se, že osamostatněl, když už má zase více než vůbec funkční ruku – a přestože Levi byl rád nejen tomu samotnému, ale hlavně faktu, že se uzdravoval, najednou se cítil nepotřebný. Jako kdyby padal zpátky na místo, kam nejspíše patřil. Znovu byl jen kluk z ulice, neměl domov a k ničemu se nehodil.

Natáhl se pro ovladač, aby si zapnul televizi, ale nakonec ho zase položil před sebe a zaklonil hlavu s táhlým povzdechem. Všichni lidé kolem Smitha k němu jednoznačně něčím patřili, jen Levi byl nechtěným cizincem v Erwinově světě – neměl to něco, co by mu dovolovalo v něm zůstat. Život je na hovno!

Bouchl do opěradla gauče, až vyděsil Annu a vyšvihl se na nohy. Šel Erwinovi říct, že mu namaže ruku, až se okoupe – mohl to samozřejmě nechat na potom, ale bylo mu ještě hůř, když jeho přítel byl v bytě a nemluvili spolu. Zatím přece jen byl zatracená ošetřovatelka a bylo ho potřeba aspoň občas!

Blondýn se nacházel ve své „pan dokonalý“-podobě. Ležel uvolněný ve vaně s klidným výrazem a přivřenýma očima, vypracované tělo měl nahé a mokré. Každý den odpoledne trochu cvičil, aby úplně nevypadl z formy, a když pominuly ty nejhorší horka, dvakrát za týden si šel zaběhat, protože měl dojem, že mu roste břicho. Levi si ho ve vaně důkladně, ale mlčky prohlédl, než zavřel za sebou dveře a začal se vysvlékat. Ne, že by mu bylo příjemné se vystavit srovnávání svého těla s tím druhého muže, ale myslel na tisíc jiných věcí, když si skládal oblečení na pračku. Potřeboval se ho dotknout a strávit s ním chvíli při něčem intimním – celý den se v představě Erwina utěšoval, že až muž přijde, všechny Leviho neduhy zmizí.

„Jdeš za mnou?“

Mladší jen kývl. Nechal si všechen sarkasmus na později. Žádné „ne, jdu tančit nahý na balkón“ si nedovolil, protože nechtěl zhoršovat již tak dosti pokažené.

Místo toho si vlezl do vany a klekl si naproti Erwinovi, kde mu druhý udělal prostor. Uvelebil se tam, posadil, přitáhl si nohy k tělu a opláchl si obličej. Ovšem nebylo to dost – jen tam s ním sedět. Váhavě přejel prsty po blondýnových kolenou, než se mu nakonec vnutil do náručí a pevně ho objal. „Promiň,“ šeptl a zabořil tvář do prohlubně mezi mužovým krkem a ramenem. Cítil, jak mu i čistě tělesně blízkost Erwina prospívá. Měl jednoznačně špatný den – potřeboval být pomazlen.

„Nic se nestalo,“ odpověděl mu druhý spíše automaticky, když ho pohladil po zádech.

Levi zvedl hlavu a zamračil se. „Nechováš se tak… nelži,“ pronesl vyčítavě, jak měl pocit, že mu blondýn nechce odpustit, a proto vůbec k sobě nepouští jeho omluvu, i když pro Leviho ji bylo náročné v obou případech vyslovit.

Přemístil se tak, aby seděl obkročmo na Smithově klíně – volil razantnější donucovací metodu. Nikdy neměl problém s tím, že by nevěděl, jak se sex provádí, jen si nebyl jistý, proč by ho měl provádět. Teď byl ochoten dát úplně všechno, aby se na něj Erwin přestal hněvat a věnoval mu svou pozornost. Navíc sám se cítil zvědavý, zda kromě mazlení – které si užíval – v něm i to všechno dokáže vyvolat tolik příjemné pocity; nebo jestli sex pro něj zůstane dále tak fádní a nepotřebný.

Políbil svého přítele do koutku rtů, než se do nich procítěně vpil. Chybělo mu, že se hned po příchodu nepolíbili jako většinou. Ten den byl absolutně zkažený, tak si jeho nepříjemnou pachuť snažil zlepšit Erwinem.

Ten sjel jednou dlaní na jeho hýždě a přitáhl si ho blíž, i když to začínala být hra, která se musí dohrát. „Nevím, zda mám být potěšený, že mne hodláš takhle přemlouvat, kdykoliv na tebe budu uražený… a nebo se naštvat ještě víc, protože využíváš mé slabosti,“ ujelo Smithovi.

 Černovlasý ho jemně kousl do spodní čelisti. „Nedělám to, abych si tě usmířil,“ řekl nakonec klidně, i když to nebyla tak úplně pravda. Chtěl prostě pokračovat a nebýt čímkoliv vyrušen. Zhoupl se v bocích a kousavými polibky začal pokrývat krk svého přítele, přičemž dlaněmi přejížděl po jeho hrudi a vypracovaných ramenou.

„A proč teda?“ Smith byl dobrý detektiv.

Levi zvedl hlavu a zašklebil se. „Protože chci cítit tvýho ptáka ve svý prdeli,“ zavrčel, jak už nevydržel chovat se krotce, protože ho druhý naštval. Volil schválně takový slovník. Kdyby mu chtěl zcela vážně sdělit, že s ním chce mít sex, nejspíše by mluvil jinak nebo o tom nemluvil vůbec.

Zkazil tím sám svou příležitost Smitha svést. Zvedl se z Erwinova klína, zamračil a založil si ruce na hrudi. „Čehos tímhle chtěl dosáhnout?! Jsi kazišuk!“ obořil se na blondýna, který ho pobaveně sledoval.

„Až tak?“ nadhodil Erwin laškovně a černovlasému v tu chvíli došlo, že už je mezi nimi všechno zase v pořádku. Jejich vztah by nefungoval, kdyby Smith dělal drahoty a on sám se na něj snažil být jen milý.

„Až tak,“ přikývl Levi spokojeně, i když se stále snažil nedat to na sobě znát.

„V tom případě se přesuňme do okamžiku, než jsem ten šuk zkazil,“ navrhl starší a pohladil druhého zdravou rukou po boku. „Příště mne musíš v čas varovat, abych nekazil…“ upozornil ho.

Černovlasý zakroutil hlavou. „Nechci, aby naše poprvé byla zatracená komedie,“ ujelo mu.

„Tak to sis neměl brát komedianta, lásko,“ mrkl na něj starší a vytáhl se do sedu, aby ho mohl obejmout. Stáhl si ho k polibku a zašeptal: „Zcela vážně tě chci, ale dneska jsem unavený a tobě doznívá kocovina…“ Museli si ujasnit, že ten večer se budou dál jen škádlit, ale nic víc nebude.

Levi si sedl zpátky do jeho klína a objetí mu opětoval. „Jako stará opice si musíš volit dny, kdy jsi schopný, co?“ zabručel. Přesto byl nejspíše rád, že to takto skončilo. Smith měl pravdu s jeho kocovinou. Nebyl si jistý, zda si to užije bez ní, tak s ní zaručeně nemohl. Byla by hloupost připravit se o naději, že Ackerman mohl být v tomhle ohledu nakonec normální.

„Bez tabletek určitě.“