Potřebuji čas...

... aneb Obalím svou kostru masem a budu předstírat, že jsem člověk // osobní

Asi po všech citových bouřích v týdnu a páteční migréně, jsem ze všeho nejvíce unavená. Hmm. Unavená... Třeba naberu sílu. A získám motivaci. Poté se tu něco objeví. Je zbytečné se snažit určit kdy.



Má vůbec cenu se snažit pokoušet vysvětlit, v jakém jsem rozpoložení? Má cenu mluvit?
Nedaří se mi, jsem na sebe naštvaná - nejméně dva záchvaty agrese jsem měla - a ještě více se mi zdvihla sebenenávist.
Ačkoliv mám hotových všech pět zkoušek, tak mám zastoupenou celou škálu známek a nejsem na sebe hrdá. Co hrdá? Opovrhuji sebou. Hlavně, protože z toho nejlehčího předmětu mám tu nejhorší. A celkově... jedno z jáder mého špatného rozpoložení.
Nevadí mi, že zítra začíná nový semestr. Vím, že jsem si užila volna na začátku ledna, tak teď nejsem nijak rozmrzelá z toho, že poslední zkoušku jsem měla v pátek... Vlastně si říkám, že možná mi pomůže trochu změnit prostředí. Ačkoliv - kdo se přes týden bude starat o smečku a topit mamce? To jediné mne trápí.
Ale kdyby bylo jen toto - pravda, nejspíše bych byla v podobném rozpoložení.
Jen se mi k tomu poslední dobou nic nedaří. Poslední doba je několik let, že?
Měla jsem o víkendu babině péct dort... a nepovedl se. Už ani tohodle nejsem schopná. Neměla jsem z něho žádné potěšení. Měl to byl hrnec se zlaťáky. Povedlo se mi upéct korpus, ale náplň se nenašlehala, jak měla, marcipán nebylo tím pádem čím podmazat... a karamelové penízky,co dělal můj bratr, se roztekly. Vůbec se nepovedlo. A možná byl dobrý, ale už původně jsem ho dělala oříškovo-karamelový, tedy z něčeho, co mi nechutná a je příliš sladké, abych nemohla si vzít více než trochu... a nedokážu posoudit, jaký byl. Po pátku jsem dnes ani včera nechtěla mít druhou migrénu. Stačila jedna. Ale babička z něj nebyla příliš nadšená - tak co... nedaří se mi.
A celkově... dnešní den.
Dlouhodobě se snažím o různé věci. O psaní a blogování nemluvme. Ale začala jsem chodit pařepěnkovat. Ale místo toho, abych poznávala nové lidi, setkávám se jen s pohrdáním a nebo ignorací. Já nedokážu zářit. Už tak dlouho nedokážu zářit.
A abych se snažila nějak vypadat, investovala do cesty a tak... a nakonec se bavila s Nex a Sei, s nimiž můžu bez toho všeho. To je zbytečné.
Ale víte, co mne poslední dny láme ze všeho nejvíc - po vší té snaze - že promluvím a nikdo si toho nevšimne a někdo začne mluvit v půlce mé věty. Je jedno jestli je to v rodině, na Clubbers nebo ve škole. To už není o nezáření. To je o nicotnosti.
Nedokážu s tím nic udělat. Tady na blogu nemám nové čtenáře, při pařepěnkování nejsem schopna si sehnat nové známé a baví se konec konců se mnou jen ti, co musí (a ti, co mne znají dlouho). Přes mou snahu...
Prostě tehdy někdy kdysi dávno jsem zářila, ale od té doby... naprosté nic. Tak co ještě dělám? Proč?
A s takovou... nevím, jak to přesně popsat. Byla bych ráda, kdybych zmizela. Ne kvůli okolí, ale kvůli sobě. Když nezářím...
A nejvíce je hořké, že když člověk sedí a nemluví, nikomu nechybí jeho slova. Jen aby žil...
___
Takže sečteno a podtrženo - tohle vše - nemám žádnou hodnotu. Nejsem dostatečně schopná a inteligentní, abych dostávala dobré známky a tak plnila své přesvědčení. Mé myšlenky a názory nikoho nezajímají. Nemám charisma a tím pádem nedokážu zářit. S absencí krásy jsem dávno smířená. A někdo takový nemůže být ani dobrým spisovatelem.
Chci jen ve své nicotnosti nebýt.
A tak nemám chuť se projevovat. Nějakou dobu tady. A nejspíše přestanu dělat to vše, kde jsem se snažila...