Zvířetem z klece - kapitola dvacátá třetí

Dvacátá třetí kapitola ff na SnK, crossover Grimma.
Přeji příjemnou četbu!

Po dlouhé měsíční pauze přináším - nejspíš překvapivě - poslední díl Zvířetem z klece. I když jsem to předesílala, že se blížíme ke konci, možná i to bylo důvodem pauzy, protože jsem psala poslední kapitolu a na začátku o tom ani skoro nevěděla. Ale nakonec - je třeba příběh ukončit.

Tedy - můžete očekávat ještě epilog, abychom Leviho a Erwina úplně vyřešili.

A co se týče trojúhelníku mezi Reinerem, Kosťou a Bertoltem (no, není to trojúhelník, spíše jen úhel, protože Kosťu a Bertolta nespojuje žádná strana) - napíšu speciál o Reinerovi (už ho mám rozepsaný).

Chválím komentující Seiriel, JaMi, Kroketu, Vlarisu, Guizmo a Usagi. ;)

ZVÍŘETEM Z KLECE

úvod | předchozí | epilog

"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 

(Bratři Grimmové – Locika)

23. kapitola - Hon na čarodějnici

Smithovi až ten den došlo, jak vlastně musí být na něj Dok naštvaný, když mu nezavolal, aby vyzvěděl, zda Leviho mise byla úspěšná a on nakonec získal nějaké potřebné informace. Druhý detektiv byl prostě rád, že má celý den od svého parťáka klid, nemusí ho nikam vozit, nemusí se podílet na zbytečnostech, kterými si Erwin zaplňoval čas na nemocenské.

Možná to světlovlasému muži trvalo dlouho pochopit, ale nakonec si to uvědomil a neobtěžoval Nila hned, jakmile se s Levim podruhé probudili. Neměl mu příliš co říct, alespoň do doby, kdy se znovu zjeví Petra Ralová, aby jim poskytla informace, které nabízela.

Tak jen dohlížel na svého přítele, aby neprovedl nějakou hloupost, když se ke všem jeho problémům přidal další. Snad i dokonce zjevil ten úplně prapůvodní. Erwin nad tím nikdy nepřemýšlel, protože nemělo smysl se zamýšlet nad otázkami, jaký by svět byl kdyby. Nicméně tohle téma se nabízelo a viselo ve vzduchu.

Jaký by Levi byl, kdyby nevyrůstal v dětském domově? Smith měl to štěstí, že se nejspíše setkal s jeho otcem (pokud by měl podle nynějšího Leviho popsat, jaký je jeho otec, rozhodně by se v žádné případě popis neshodoval s mužem, který býval manželem Petry Ralové). A za matku mluvily činy. Mezi jeho Levim a domnělým Levim by nejspíše byla hluboká propast, ke všemu by se nejspíše nikdy nesetkali – ač jejich první, druhé ani třetí setkání nebylo nejšťastnější – a Erwin zcela sobecky a jednoduše neshledával tuhle alternativu historie za správnou. Ovšem – kdyby se ho Ackerman zeptal na jeho názor – opravdu mu mohl říct, že je rád za vše, čím si mladík prošel, protože díky tomu byli spolu? Patřilo to k pravdám, které nikdy nesměly být vysloveny.

Tak ho jen pozoroval a čekal, zda se mu sám svěří se svými myšlenkami – mohly být podobné nebo úplně jiné - či bude dál pokračovat v předstírání, že se nic nestalo a není očekávána návštěva jeho rodné matky. Černovlasý na oplátku několika dlouhými pohledy do jeho očí mu dal najevo, že ví, o co se Smith snaží a na co čeká, ale že se toho reálně nedočká, protože Levi mluvit nechce. Přestože ve většině případů mu rozhovor s Erwinem pomáhal.

Snídali až kolem čtvrté, minulý den byl náročný a protáhl se až do samého rána, potřebovali hodně spánku. Jedině královna Anna celou dobu působila nervózní, jako kdyby si myslel, že panstvo se rozhodlo jí přestat krmit a ona od vrabců slyšela, že takové kočky pak musí lovit myši – ne, že by věděla, co to myš je, nebo chápala, že právě tímto způsobem se jí samotní vrabci snažili obelstít, aby si nesmlsla na nich.

Když s Erwinem nechtěl mladší mluvit, nakonec se světlovlasý muž usadil v obývacím pokoji s knihou a pročítal si ji. Bilo to přímo do očí, jak v jeden moment mladšího cosi popadlo a on začal celý byt uklízet s takovou pečlivostí, která i na něj byla přehnaná, protože již původně bylo uklizeno. Přece jen měl nejspíše pocit, že by měl své matce ukázat, jak žije spořádaně.

Smith mu v tom nehodlal bránit, pokud jej uklízení uklidňovalo a po včerejšku se na něj cítil. Nicméně ve chvíli, kdy již podruhé přerovnával obsah knihovny a snažil se utřít i to poslední zrnko prachu v nejzazším zákoutí, se mu ho zželelo a uznal, že potřebuje zachránit. Odložil knihu na konferenční stůl, a když se již k ní Levi vrhal, že ji zařadí, aby nehyzdila uklizenost hladké dřevěné desky, Smith ho chytil za ruku. „Sedni si na chvilku za mnou.“

Černovlasý si ho prohlédl, jako kdyby na něj druhý chystal nějakou past, poté ovšem se posadil a táhle si povzdechl. „Co potřebuješ?“

„Nechceš se podívat na ty Weseny, kteří tě včera napadli?“ nadhodil muž. „Myslím, že v jedné z knih, co tady mám, budou. Jsou to Heftigaurochové.“ Kvůli mladšímu a jeho zájmu do bytu přemístil mnohem více grimmského dědictví, než u sebe míval dříve u Zachariáše.

Levi na okamžik zavřel oči a nakrčil čelo. S náhlým zjevením jeho matky vlastně neměl čas přemýšlet, jak nepříjemně skončil včerejší večer a že dnes by tu bez ní nejspíše nebyl. Ale poděkovat jí – to bylo to poslední, na co myslel. Stejně jako jí nedokázal být vděčný za to, že jej porodila. Ačkoliv se nejméně jedni pěstouni snažili do něj dostat desatero, nedokázal ctít někoho, koho v prvé řadě nenáviděl, že jej nechal samotného napospas děsivému světu (o to víc, když Petra znala, jak je děsivý, protože sama byla Grimm).

„Setkal ses s nimi už předtím?“ nakonec se Levi rozhodl, že Heftigaurochy nechce znovu vidět ani na papíře, pokud nebude muset. Přinejmenším to mohlo nějakou dobu počkat. Snad je v nejbližší době nepotká znovu – nevěděl by vůbec, jak se zachovat. Přestože nebyl typ, co by utíkal, včerejší noc jasně dala najevo, že potřebuje hodně trénovat, aby využil svůj grimmský potenciál a dokázal se bránit i přesile sám.

Blondýn kývl „Možná se ti to bude zdát dost nereálné, ale nejsou tolik nebezpeční,“ začal, ale pochopil, že nevolil správná slova hned, jak je vyslovil, „jsou nebezpeční,“ opravil se, „ale ne vždy. Jde mi o to, že jsou dlouho klidní a mírumilovní, ale kdykoliv je něco rozzuří, použijí svou velkou sílu.“

„Už od pohledu vypadali, že zrovna tihle spory vyhledávají,“ prohodil Levi, „myslím, že by mě zmlátili s tím, jak jsem vypadal, i kdybych Grimm nebyl.“

„Pokud bude nějaké příště, tak bychom to měli lépe naplánovat, aby se nic podobného neopakovalo.“ Smith ho pohladil po tváři. „Záleží to jen na tobě, jestli bude nějaké příště,“ dodal, aby bylo jasné, že ho do ničeho nebude nutit.

Černovlasý se mu zadíval do očí a kývl. „Jednou jsem zatracenej Grimm, nejde se tvářit, že ne…“ Zhluboka se nadechl. „S nebezpečím se musí počítat, jak by papouškoval Eren.“ Oba se zasmáli. Než Levi znovu zvážněl, protože vyčetl ze Smithových očí, že se zeptá. „Jo, chybí mi hlídání těch fakanů, pokud tě to zajímá. Teď je vůbec nevídám.“

Smith se natáhl, aby ho políbil. „Uděláme si vlastní,“ zažertoval.

„Stará opice snese mladé,“ zavrněl Levi a vypadalo to, že úplně zapomněl na úklid, když se přesunul na blondýnův klín. Sám se vpil do jeho rtů a objal ho kolem krku. Chvíli si užíval polibky, než se opřel čelem o rameno staršího a zůstal tak. Odreagovával se – nechal všechno plavat a vyhříval se v blízkosti muže, kterého miloval. „Musím si najít novou práci,“ utrousil nakonec, i když to oba věděli, jako kdyby mezi Erwinem a spořádaným životem byla nekompromisní spojitost. „Ale je to těžké. Teď se nenaštvi, ale… za dvanáctky si vydělat mizernejch pár tisíc nebo stejně tolik za dobrý kšeft…“ Povzdechl si, jak nevěděl, čím pokračovat, srovnání bylo samo o sobě patrné i bez dalších slov.

Blondýn ho pohladil po vlasech zdravou rukou. „Sám dobře víš, že ti to nestojí za všechno, co bys mohl ztratit, kdyby se to zase jednou nevyvedlo,“ řekl mu klidně. Chápal, že napravit se je těžké, hlavně v nespravedlivé společnosti. Nicméně věřil Levimu, že se snaží stát takovým, aby mohl pokračovat v jejich společném životě.

Vzal ho za bradu a navedl ho tak, aby se na něj podíval. „Naplánujeme si budoucnost, co říkáš?“ nadhodil. Snad tím přerušil vše případně erotické, co v té chvíli mezi nimi mohlo vzniknout. „Teď si najdeš jakoukoliv práci a vydržíš v ní. Dál to nechám na tobě, jestli budeš pracovat, ale rozhodně se budeš snažit si dodělat maturitu.“ Položil mu prst na ústa, když chtěl Levi protestovat. „Až zase budu v práci, tak nás bez problémů uživím oba. Nečerti se! Neberu to, jako bych tě měl vydržovat nebo čemu se vždy vzpouzíš, když to jen zmíním. Pokud budeš schopen při studiu pracovat, uděláš si to dálkově, v ničem ti bránit nebudu. Ale sám to vidíš, že je potřeba rozšířit tvou kvalifikaci.“ Pousmál se. „Tenhle rok se o mně staráš ty, od příštího tě podpořím já – dohodnuto?“

Černovlasý si založil ruce na hrudi a chvíli si jej zamračeně prohlížel. „Plánuješ nám tak dlouhou budoucnost?“ prohodil nakonec.

„Tu nejdelší,“ mrkl na něj starší. „Dohodnuto?“

Levi nakonec kývl. Zdálo se zvláštní, že Smith dokázal v jeho životě nahradit úplně všechny – byl mu dobrým přítelem, jediným milencem a teď dokonce se k němu stavěl jako rodič. „Takže tenhle rok se o tebe starám já?“ chytl se nakonec jedné z jeho vět. „Měli bychom ti namazat ruku,“ vzpomněl si díky tomu. Vstal z jeho klína a vydal se pro mast. „Ta žena by možná mohla poradit něco, co by ti pomohlo.“ Prohodil, než zašel do koupelny.

Smith si nemyslel, že příchod Petry Ralové všechno vyřeší. Problémy s Kristou, jeho ruku a snad i případ Lebensaugerů. Sice byla z nich nestarší a nejspíše nejzkušenější Grimm, který měl informace, co oni nemohli, ale ani tak nebyla vševědoucí a Smith by si jen těžko připouštěl, že ho někdo převyšuje v tom, v čem si myslel, že je opravdu dobrý.

Když se černovlasý vrátil, pozvedl obočí, aby dal najevo, že se mu nelíbí výraz staršího. „Řekl jsem něco?“ zeptal se nakonec starostlivěji, než u něj bylo zvykem. Možná se domníval, že Erwin znovu upadá do deprese kvůli své ruce. Posadil se znovu vedle něj a otevřel velmi aromatickou mast, kterou měli od Mikovy snoubenky.

Starší zakroutil hlavou. „Jen jsem se zamyslel,“ zatřepal hlavou a pousmál se, poté pomohl své nemocné ruce se dostat z šátku, na kterém ji nosil a položil si ji do klína. Zahýbal prsty a zápěstím. „Měl bych jít k doktorovi, aby mi předepsal rehabilitace. Mačkat balónek a tak…“

„Jako cvičená opice,“ utrousil Levi a nabral na prsty mast, aby ji mohl začít roztírat po celé délce Erwinovi paže. „Můžeš s ní pumpovat i jiné věci…“

Modré oči se překvapeně podívaly na mladšího. „Začínáš mi přebírat můj post Pervína,“ řekl mu na to pobaveně a natáhl se druhou rukou, aby ho mohl pohladit po tváři. Černovlasý se tomu jen pousmál a neodpověděl, dál se věnoval pečlivé masáži.

Přestože se tím přetrhlo plynulé vlákno konverzace, chybělo jakékoliv napětí, aby to začalo být nepříjemné. Levi zapojoval obě ruce a působil, že je svou činností opravdu zaujatý. Ukončil to s prostým „hotovo“ a šel si umýt ruce.

Erwin se líně položil na gauč a zapnul televizi na zpravodajském kanálu, aby byl v obraze, co se děje. Vlastně ani nečekal, že ho Levi přijde zalehnout. Mladší si hlavu položil na dlaně, které měl na jeho hrudi a spokojeně se usídlil, přičemž ani tolik nevnímal, co v televizi říkají. Zdálo se, že se chce mazlit, proto ho starší začal hladit po zádech, jako kdyby byl velká černá kočka.

Černovlasý se nadzvedl, aby mohl Erwinovi vyhrnout tričko a položit se na jeho holou hruď – zdálo se, že už nemůže být spokojenější. Prsty přejížděl po mužově boku a mazlivě ho šimral, přičemž měl zavřené oči. Cítil se spokojený a jeho tělo se rozhodlo, že by mohlo ještě chvíli dospávat včerejší noc, pokud na něj nečeká zajímavější činnost.

Po chvíli ucítil, jak se rozhodla královna Anna udělat lidsko-kočičí sendvič. Lehla si mu na záda a začala spokojeně vrnět. Tohle byl šťastný rodinný život.

A znovu musela přijít jeho matka, aby mu ho vzala.

Ozval se zvonek, když už téměř spal. Kočka zavrčela, jak neměla ráda návštěvy, když její páníčci byli oba doma, poté seskočila z Leviho zad a vydala se lehnout si do ložnice. Mladší se rozespale zvedl z Erwina. „Nechci se s ní bavit… tohle je snad poprvé, co bych byl rád, kdyby za námi přišel Nile… dokonce i Mike by byl dobrý.“ Vstal a rozhlédl se, jak nevěděl, kam by se mohl zašít on.

Zbylo to na Smitha, aby ženě otevřel a přivítal ji v jejich domě. Jen velice zběžně se rozhlédla. „Nezdržím se dlouho,“ oznámila, i když se vyzula. A jako kdyby jí snad byt patřil, vešla dovnitř a pokračovala do obývacího pokoje.

Erwin ji následoval. „Posaďte se,“ pobídl ji. Sám zaujal místo na gauči, kde byl i předtím. Vypl televizi a ohlédl se po Levim, který si svou matku podezřívavě prohlížel. Možná čekal, že se nějak zachová – dá najevo, že v místnosti je její syn. A on ji v té chvíli bude moci odmítnout.

Hnědovlasá se ovšem jen posadila do křesla. „Takže…“ začala po chvíli ticha, „k případu nyní paní Karzajové…“

Černovlasý mladík sebou cukl – takže ho bude úplně ignorovat? Skousl si ret a odešel z obývacího pokoje do ložnice za kočkou, kde se zavřel. Opravdu jeho matka přišla jen proto, aby mu narušila jeho spokojený život?! Nenáviděl ji.

Smith ztišil hlas. „Nemáte nic, co byste mu chtěla říct?“ zeptal se, tak aby nebyl v ložnici slyšet. Sám si o ženě začínal myslet své.

„Vidím, že je v pořádku a šťastný,“ pokrčila rameny jednoduše, „jsem v zemi kvůli jiné záležitosti, brzy znovu odlétám, nebylo by dobré… někoho za sebou nechávat,“ vysvětlila, jak nejlépe dovedla. „Anka Rheinberger je Hexenbiest, kterou hledáte. Dám vám adresu domu, kde se skrývá. Jen dejte pozor, je to silná Hexenbiest.“

Jen tak? – Smith opravdu nevěřil tomu, že jako deus ex machina přijde třetí Grimm a vyřeší jejich případy.

„Problém je jiný, paní Karzajová je přímý potomek královské rodiny. Pokud o ní královská rodina ví, někdo další si přijde pro její dítě tak či tak.“

„Nebyli by tu už dávno, kdyby o ní věděli?“

Ralová jen pokrčila rameny. „Zavolám svému známému, možná bude schopen mi zjistit, zda se Královská rodina zajímá… ale rozhodně, pro Hexenbiest by dítě královské krve bylo dobrým zbožím.“

„Pokud by chtěla prodat dítě, už by prodala samotnou Kristu,“ Smith možná měl touhu jí potopit, aby tak pomstil Leviho. „Třeba se o ni zajímá čistě z osobních zájmů.“

Žena se ušklíbla. „Jak myslíte.“ Vstala. „Pokud zjistím další informace, hodím vám je do schránky.“ S tím se vydala k odchodu.

Světlovlasý muž ji opravdu rád vyprovodil. Neměl z ní dobrý pocit, jako kdyby patřila do úplně jiného světa, než oni dva s Levim. Jakmile se za ní zaklaply dveře, vydal se do ložnice.

Černovlasý seděl na posteli a monotónně hladil kočku, přičemž se díval na tmavé nebe za okny. Viditelně byl zklamaný, ublížený a působil zlomeně. Ani se na něj nepodívala – nesnažila se vůbec nic vysvětlit. Neřekla mu, proč byl vychovávaný její sestrou, ani neprojevila lítost nad tím, že zemřela. Jako kdyby pro ni neexistoval. „Myslíš, že jsem byl nechtěný? Nějaký omyl? Bůh ví, kde ke mně přišla…“

Erwin se za ním posadil a objal ho zdravou rukou kolem ramen. Rozhodl se, že mu nebude přiznávat, jaký dojem na něj udělal jeho otec. Vlastně si nebyl jistý, zda ten muž byl vůbec otec černovlasého. „Levi,“ oslovil ho něžně, „myslím, že na tom vůbec nezáleží. Ti, co tě mají rádi, tě nemají rádi proto, že jsi přišel na svět plánovaně, že tě měla matka s mužem, kterého milovala a že jsi vyrůstal v rodině… mám tě rád, Isabel a Farlan tě mají rádi, protože jsi to ty. Člověk, jakým jsi, sám o své vůli. Nezáleží na rodičích.“

Levi se ovšem na něj nepodíval.

„Viděl jsi mou matku?“ zeptal se starší. „Změnil se tvůj názor na mně kvůli ní?“

„Bojím se, že zestárneš v dominantní dámu v klobouku,“ pousmál se Levi, jak se snažil nemyslet na svou matku. Objal vděčně – protože byl rád, že má takového přítele – Erwina a zavřel oči. Kočce se to nelíbilo, tak seskočila z jeho klína, a on se díky tomu mohl přemístit na ten světlovlasého. „Miluju tě,“ uklouzlo mu tiše. „Měl bys zavolat Nilovi, pokud máš nové informace…“ pokusil se to zamluvit hned vzápětí.

„To bych měl,“ kývl Erwin, ale jen zvedl Levimu bradu a podíval se mu do očí. „Také tě miluju,“ usmál se něžně, „a pokud potřebuješ, abych byl teď s tebou, případ počká.“ Tohle byl ten rozdíl mezi jeho vztahem s Marií a s Levim, nedokázal si představit, že by pro něj kdokoliv mohl být důležitější, než jeho práce a poslání, ale černovlasý nejspíše byl.

Mladší se vpil na chvíli do jeho rtů a pohladil ho po tváři, poté se postavil. „V pořádku, jen běž,“ a možná to celé bylo i tím, že u Leviho si mohl být jistý, že se nikdy před poslání stavět nebude, protože ví, jak je pro Erwina důležité se snažit změnit svět.

Konstantin se zhluboka nadechl, než zatlačil na zvonek s nápisem Fubarovi. Isabel chtěla jít s ním – i když se mohla jen domnívat, proč chce Bertolta navštívit – a skoro si to vynutila tak, že mu v jiném případě odmítala poskytnout adresu, ale nakonec se nechala přemluvit. Původně chtěl Springer staršímu mladíkovi říct něco zcela jiného, v rámci původního téma měla Isabel pravdu, že by nemusel Reiner být rád, kdyby se dozvěděl, že spolu mluvili, ale s tím, jakou hru hrál osud s jejich životy, taková možnost padla.

„Kdo je tam?“

Mladík se naklonil ke zvonku. Ozvala se po hlasu příjemná žena, nebyl si jistý, jak by se měl představit. „Jsem Kosťa, kamarád Bertolta, je doma?“ snažil se znít klidně a přirozeně, aby nepoznala, že jí lže. Rozhodně žádný kamarád Bertolta nebyl a ani nechtěl být! Vlastně ho snad nesnášel ještě víc, než kdykoliv předtím.

Neslyšel, jak žena zavolala směrem do bytu, aby ke sluchátku přišel její syn.

„No…?“ protáhl ten jen, protože nechtěl před matkou přiznat, že k němu přišel někdo, koho buďto nezná nebo nechce znát. Jiný Konstantin než právě Kosťa se v jeho okolí nevyskytoval, tak pod takovým jménem buď mohl být domnělý – a hlavně podezřelý – Reinerův bratranec nebo někdo cizí.

„Ahoj. Chci jen… si s tebou promluvit o Reinerovi, půjdeš na chvíli ven?“

Bertolt se překvapeně nadechl. „Stalo se mu něco?“

„Ne, jen… prosím, pojď, já… potřebuji si s tebou o něm pomluvit,“ připadal si hloupě a byl jen rád, že okolo nikdo není, aby ho slyšel.

„Dobře. Sejdu dolů.“

To dalo Kosťovi signál, aby se přestal naklánět ke zvonku. Místo toho poodešel kus dál. Zapálil si. Potřeboval se uklidnit. Asi pět minut trvalo, než se ve dveřích objevil Bertolt jen v mikině, ale na nohou měl boty, takže počítal s tím, že chvíli rozhovor bude trvat. Konstantin mezi tím již dokouřil a cigarety se zbavil ne zrovna vzorným vyhozením do koše.

Bertolt zavřel dveře a přešel k němu, ale jakoby se ho snad štítil, udržoval si od něj odstup. Mladší se mu zdál jiný, než posledně – ani ne tolik kvůli pohmožděninám, ale hlavně pro jeho smutný výraz. „Takže…“

Konstantin se zhluboka nadechl a přešlápl na místě. „Já přesně nevím, co mezi tebou a Reinerem vlastně bylo, je…“ začal, „ale…“

Hnědovlasý se k němu o něco přiblížil, jak chtěl, aby jejich rozhovor byl intimnější, pokud se to týkalo tohodle. „Ale?“

„Chodím s ním,“ dostal ze sebe Konstantin a viděl, jak to v Bertoltovi něco zlomilo. Měl důkaz, že mu na Reinerovi záleží, když v těch zelených očích najednou bylo tolik překvapení a zklamání. „Počkej…“ zastavil ho, když viděl, že to chce okomentovat. „Jenže… moje rodina… budeme se stěhovat do zahraničí.“ Protřel si unaveně tvář. „Prosím, postarej se o něj. Ať je stále takový správný, ať si neupírá, co se mu líbí, ať si dovolí odpočinek a uvolnění… postarej se o něj…“ Cítil v očích slzy, a protože věděl, že není v přátelském prostředí, rozběhl se pryč. Víc stejně nebylo potřeba říct.

Víc se nedalo nic dělat.

Bertolt zůstal stát na místě. Nevěděl, jak se s informacemi, co právě dostal, má srovnat. Už ta první, že Reiner skutečně chodil s klukem, jím dost otřásla. Nevěděl, co si o tom myslet. Něco jiného bylo, když uvažoval, že by možná mohlo být něco mezi nimi. Ale pokud Braun skutečně měl – a vypadalo to, že vážný – vztah s klukem, pak to nebylo o Bertoltovi, že by ho nějak svedl na scestí nebo že by jen špatně chápal jejich silné přátelství, skutečně se jednalo o Braunovu orientaci. Cítil se z toho možná trochu zklamaný. Ale zároveň ho to zbavilo velké vinny, co by jinak cítil, kdyby blondýnovi zkazil život.

Na druhou stranu – co od něj Konstantin očekával? Že se teď stane on Reinerovým klukem?

Vrátil se ke dveřím a odemkl si je, aby se mohl po schodech vydat nahoru do bytu. Potřeboval přemýšlet a zrovna teď na to neměl čas, protože ho čekala nová škola.

Najednou na jeho bedra byla položena opravdová tíha a on nevěděl, jakým způsobem se s tím vypořádat. Jak správně se takový kříž nese, aby člověk neklopýtal, nepadal a neskončil ukřižovaný.

Musel nejprve spravit svůj život, než bude schopen se starat o ten druhých – to bylo zásadní. Stejně jako se říkalo, že nikdo nemůže být milován, dokud nemá rád sám sebe. A Bertolt si rozhodně nebyl jistý, co k sobě po tom všem cítí.

Černovlasý detektiv zastavil auto na lesní cestě za vesnicí a podíval se na svého parťáka. „Nemyslím si, že zrovna tohle je nejlepší způsob,“ zaprotestoval naposledy. „Můžeme ji prostě zatknout za únos.“

„Nemyslím si, že by se nám ji podařilo zatknout,“ zakroutil hlavou blondýn, „a i kdyby ano, tak by se z vězení dostala. Pokud ne se svou silou, určitě by na ni paní Karzajová nepodala žalobu.“

„Tak ať jí vezme děcko, když je blbá!“ ozval se zezadu Levi – podle vyprávění se mu opravdu nadevše hodná a milá povaha Kristy Lenzové nelíbila. Byl přítomen jako Grimm, nedovolil svému příteli, aby stále s ještě ne úplně použitelnou rukou se vydával na hon na čarodějnici sám.

Oba policisté se po něm otočili, ale ani jeden k tomu nic neřekl. Nebylo ovšem z jejich výrazu jasné, zda s ním souhlasí.

Nile vypl motor. „Jednou na nás přijdou,“ zasýčkoval, „jednou se budeme zodpovídat ze všech těch vražd, co máme na triku, a protože to jsou Wesenové, nebude se moci nijak obhájit.“

Blondýn se mu dlouze podíval do očí. „Nemusíš tu být,“ řekl mu nakonec. „Je to na mně… a na Levim.“

Černovlasý detektiv si jen odfrkl, ale nepřipomínal jim, že zrovna dnes by se nikam bez jeho pomoci nedostali, musel přinejmenším dělat řidiče. Navíc chápal, jak bylo důležité zamezit nebezpečným Wesenům, aby ubližovali lidem. Grimmové konec konců zde byli od nepaměti a stáli nad zákonem.

Erwin se otočil na Leviho. „Půjdeme,“ pobídl ho a sám vystoupil z auta. Nejmladší ho následoval. „Budeš mne krýt, pokud tě nebude potřeba, zůstaneš schovaný, ano?“ ujistil se Smith, že mají plán.

Levi kývl, přesto si překontroloval zbraň, zda je v pořádku, jako by cítil, že ho určitě bude potřeba.

Hon mohl začít…

„Pak princ zavedl Lociku a děti do svého království, kde žili společně šťastně a spokojeně až do smrti.“