Pravda, asi nejsem zrovna filmový znalec, když se tolik neshoduji s veřejným názorem, a konec konců - film většinou pochopím úplně po svém, nehledě na to, co chtěl autor asi ve skutečnosti říct.
Železná srdce
Viděla jsem ho již před Vánoci, vlastně to bylo po dlouhé době, co jsem zavítala do kina a určitě zčásti můj dobrý názor je čistě ze zážitku z kina, než by reálně Železná srdce byl tolik dobrý film. Ale nemohu na druhé straně říct, že kdyby se neshodil v posledních 30 minutách, neměla bych z něj čistě dobrý pocit.
Poslední dobou jsem znovu zabředla do válečných filmů. Ale narozdíl od příběhů z pacifického konfliktu, kde jsem jednostranně fandící Japoncům a mám stejný vztah jako hlavní postava chlapce z Říše slunce k zerům, filmy z Evropy beru s nadhledem a asi se dosti nechávám strhnout zrovna tím, o kom film je natočený. Což úplně popírá můj styl, kdy i v dokumentu o zvířatech se donutím rozhodnout, komu přeji, aby přežil (a vybírám si šelmy).
Takže, když jsem se dívala na Napolu, fandila jsem "Hitlerově elitě"; když ve filmu Stalingrad mrzli Němci, tak jsem asi také byla na jejich straně, i když na druhou stranu jsem chtěla, aby Rusové vyhráli.
Chci tím spíše poukázat na svobodu, kterou mám u filmů z bojiště v Evropě. Nejsem jednoduše tolik vyhraněná. A tak jsem byla schopná přečkat film o tom, jak Američané zachraňovali svět.
Mám ráda humor ve vojenských filmech, už si nevybavím, kde přesně, ale zasmála jsem se. Líbí se mi, jak se k sobě tak chlapsky chovají. A mám ráda tu přímost a reálnost v lidském chování. A tyto aspekty opravdu film splňoval (bez posledních 30 minut).
Líbila se mi scéna, kdy rodící se lásku hned smetli, když slečna byla smetena i s domem. I třeba to olíznutí vejce, o kterém se spolužačka vyslovila, že je nechutné.
Poté určitě dávám Němcům plusko za jejich uniformy a vzhled. Ale to pravda není zásluhou filmu, to je součást Hitlerovi propagandy... A že zrovna v té době jsem nějaké "nacistické" povídky vyplodila, byla jsem do toho dost vžitá.
A z konce filmu si zapisuji jedinou poznámku: "Je třeba zabrat tank. Tank všechno vyřeší."
Tím se dostávám k posledním 30ti minutám. Odpustil bych, že těch SS muselo být 300 ( všech bojovníků je 300 a odstínů 50) a možná bych i přivřela oči, že 300 SS nedokáže ani s vybavením zvládnou jeden tank na rozcestí... ale prostě ne!
Typická americká pompéznost amerických hrdinů celý film naprosto pokurvila, nehledě na to, jak vrásky a chyby pleti Pitta byly přesvědčivé a reálné (na velkém plátně), prostě jim neodpustím, že nechali jednoho z tanku přežít tak, že mladý SS ho neprozradil, i když předtím viděl, jak zabil x-desítek jeho spolubojovníků z tanku.
Opravdu - pro požitek z toho, jak to bylo natočené a jak to působilo z plátna, jim vlastně co se týká samotných bojových scén a technických chyb v nich odpustím všechno, protože mám ráda zvuk střelby, výbuchů a ráda se dívám na záběry z toho; ale že takto fatálně zmrvili lidský faktor jen, aby dodali amíkům pozlátko, toho už mám v amerických filmech fakt dost, a proto je vlastně vůbec nevyhledávám.
Nezlomný
Tento film jsem viděla v únoru, tak ho mám více v paměti. Znovu v kině.
Film o nezlomné vůli. No, válečný film to rozhodně není - a pokud chcete soudit film jako válečný, pak asi nemá příliš šanci získat moc dobré hodnocení - ale jako příběh muže to snad má poslání okořeněné o válečné prvky.
Unbroken začíná v bombardéru a z traileru člověk očekává, že havaruje a dostanou se díky tomu na moře, takže když se objeví zera, jeden je nadšený, že sestřelí bombardér. Protože zera jsou skvělá (má dětská láska). Nelíbí se mi, jak líčí Japonsko jako slabé a neschopné, myslím, že v té době ještě japonské letectvo nad amerických mělo navrch. Ale dobře - je to podle skutečného příběhu a já se možná mýlím.
Ono celkově - musíte u mého "názoru" na film brát ohled, že se na válečné filmy dívám nebo čtu knihy o válce (o zajatcích Japonců mám 2 knihy přímo) a jsem "spokojená" s tím, co se děje, jak Američani, Angličani a Australanové trpí, smutek a znechucení mne zarmoutí až ve chvíli, kdy Japonsko začne prohrávat. Takže když je sestřeleno zero, rozhodně mne to více zraní, než když umřou Američtí vojáci - třebaže známí hlavní postavy filmu.
Neřekla bych, že film je nudný, ani pasáž na vodě není - vlastně má zábavný okamžik - a myslím, že se Angelině podařilo vytvořit reálně působící film. Ano, ve válce je akce, ale v jiných okamžicích se nejedná o hrdinský epos. A tohle je film o všeobecném boji se životem - o vůli, která člověka vede. A někdy se - dle mého - je těžší vypořádat se, že v té chvíli se nevede boj, ale jen se očekává nebo se zažívají jeho důsledky, než skutečně bojovat.
A popravdě - co chcete dělat přes třicet dní na moři než umírat a snažit se dožít?
Vyčítali celému filmu, že nebyl dostatečně citový, že k hlavnímu hrdinovi divák nezíská vztah. Nemůžu to posoudit, protože já málokdy - jak jsem psala výše - ve válečných filmech z protijaponské strany mám ráda kohokoliv jiného než zera (xD).
V půlce filmu se objeví Miyavi a film se stane zábavným. Miyavi si nakráčí svým j-rockerským krokem a na první pohled se zamiluje do hlavního hrdiny, ale sváří se v něm, že nemůže mít vztah (nazývaný přátelství) s nepřítelem Japonska... a tak ho bije a dělá mu ze života peklo, přitom ovšem k němu cítí úctu a pro své vlastní dobro se snaží zlomit jeho vůli, aby ho zničil a sám jím nebyl tolik fascinován. Možná se vám to zdá jako typické pro yaoistku, soudit takto film. Ale, Miyavi, tohle není Oresama! Prostě takhle nechodí dozorce a tvůj způsob hraní byl dobrý, ale trochu výrazově příliš fanservisový.
Nicméně co Miyavimu nemůžu vytknout a právě naopak ho chci pochválit jsou scény, které se netýkaly přímo hlavního hrdiny (a neříkám, že pomýleně, ale pro mne průhledně asi jinak, než pro ostatní), byly opravdu dobré. Když rovně seděl, opíral se o shinai, nebo hrdě stál a dozoroval nad zajateckým táborem. Opravdu takto si dozorce představuji.
Konec filmu jsem už nebrala vůbec vážně, protože Miyaviho zavádějící hraní - které nebylo podle mne úplně to, co Angelina chtěla (zamilovaný Watanabe asi ne) - bylo vtipné se spoustou poznámek, co jsem si k tomu říkala. A jedna z posledních scén, když Miyavi křící: "Nedívej se na mne..." a člověk si může jen doplnit "pokud mne nemiluješ." je vystihující druhou polovinu filmu.
Reálně, kdybych měla soudit, co vnímám za příběh a opustila od provedení (které neříkám, že je špatné, náhodou je to dobrý námět na povídku), tak příběh dozorce, který vidí v některém ze svých zajatců, že je to muž, s kterým by mohl být přítel, ale nemůže být, protože je nepřítel Japonska, je podle mne dost citový. Ale bojím se, že málokdo se zajímá o city a motivace dozorce - všichni spíše hledí na film s touhou, aby běžec nebo celý zbytek zajatců přežili (možná neví, že doma v Americe se k nim nechovali příliš dobře po návratu, co jsem četla).
Celou dobou se snažím vyhnout hodnocení války a nejspíše tedy bude dobré končit, protože k tomu začínám mít náběh.
To, že se běžec vrátil po letech do Japonska a všem odpustil... Je to silné gesto, ale zavání mi typickou propagací Ameriky. Nemám ráda tuhle všudypřítomnou Americkou propagandu ve všech filmech (a která zničila 30 posledních minut ve Fury).
Plusovka nakonec z csfd: "naprosto mi neseděl herecký představitel krutého japonského dozorce - vypadal spíše jako vystrašená ženská než jako sadistické zvíře."
Unaveni sluncem
A vlastně celý tento článek píšu kvůli tomuto poslednímu filmu (a že "recenzi" na Unbroken jsem měla napsanou už ze školy). Jedna se o tři filmy, první oscarový, další dva dotočené někteří říkají, že aby se přiživily na slávě prvního.
Je pravda, že Unaveni sluncem z roku 1994 byl opravdu krásný film. Použila bych přímo slovo krásný, protože po celou dobu mne těšila ruština, ruské chování a vztah malé dcery a otce. Film se odehrává v meziválečném období a je takový velmi příjemný. Takže se vystihuje, co vlastně je na něm tolik krásného, ale skutečně... volně, snad trochu absurdně si plyne a kreslí příběh s velmi sympatickými herci, aby nakonec uhodil tvrdou rukou Stalinových čistek.
Co jsem přečetla nějaké recenze, tak pokračováním je v prvé řadě vyčítáno, že na konci původního filmu všichni (hlavní) zemřou podle historických událostí. Ale v Odporu a Citadele jsou naráz oživlí. I já musím uznat, že to ruší celistvý dojem z prvního filmu, protože ten působí tolik pravdivě a reálně. Odpočinek, léto, žertování, Rusko v té době... a zcela přirozeně k tomu znenáhla se projeví zlá lidská povaha a hořkost života.
Nicméně narozdíl od jiných, já si nemyslím, že Odpor a Citadela se hodlají přiživovat. A ani bych netvrdila, že se autor pokusil natočit válečný film. Protože když se řekne válečný film, každý vidí to, co nám servírují američané. Ale tohle je ruské. A skutečně to plyne úplně jinak, je to vystavěné na něčem zcela jiném - nebo alespoň mně to tak připadá.
I třeba u 9. roty si autor dal velmi záležet na tom, aby vylíčil bujarost ruské nátury, pocity a to všechno slovanské, lidské, oduševnělé v kontrastu s utrpením války. Protože tohle všechno vystihuje Rusy, jsou dlouhodobě sužováni a přece se nadále dokáží radovat.
A pak prostě nejde říct, že Odpor a Citadela jsou špatné válečné filmy. Že se tam děje spousta nelogických věcí, spousta nereálností nebo že to dokonce čpí jakousi ruskou "typickou" propagandou.
Podle mne je to film plný černého humoru a jakéhosi výsměchu všemu lidskému. Mezi tím vším někdy trochu tupě působícím, ale hlavně nadneseným a přehrávaným podáním situace, se toho dá najít opravdu hodně.
Protože je tam vystiženo, jak naprosto absurdní rozkazy vojáci dostávali, jak absurdní byla celá jejich situace, jak se jim stejně absurdně něco mohlo povést nebo nemuselo... a přitom to všechno absurdní je - věřím tomu - reálně, skutečně možné. Protože život je takový.
Tyhle dva filmy nepřinášejí vůbec požitek z válečných scén, i když tam takové scény jsou, ale jsou takovým svědectvím podaným mnohem více prostě než všechny americké nabubřelé hrdinské eposy.
Podle mne nebyly vůbec pochopeny, a proto mají tam malé hodnocení. Já se rozhodně u filmu bavila.
Ale chápu, že někdo se prostě nedokáže přeladit z toho, na co je zvyklý. Připomíná mi to, jak mamka pořád mi říká, jak třeba japonské filmy jsou úplně nepochopitelné, protože prostě jsou točené jiným způsobem, než na jaké jsme zvyklí.
Nejlepší scény - tedy kromě celého prvního filmu - byly asi tři, s nejméně 183 cm vysokými kremelskými kursisty, s dveřmi a německým vojákem.
A nakonec... opravdu jsem toužila, aby se otec a dcera znovu setkali, protože bych také chtěla mít takový vztah se svým otcem. A mrzí mne o to víc, že to tolik není možné a v tomhle filmu bylo. I proto se mi zdál první film tolik krásný.
Žádné komentáře:
Okomentovat