Nejen absinthová nejen víla - 4. část

Čtvrtá část. Omlouvám se, že s mírným zpožděním, ale včera jsem večer nějak odpadla, tak jsem to spící nevydala. xD

Kdybyste náhodou potkali nějakou postavu, u které jsem vám nedala obrázek, tak řekněte - začínám se v nich ztrácet.

Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím Kroketě, Katce a JaMi. Další část příští sobotu, snad zase nezaspím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 4. část -

Hnědovlasý mladík posedával na houpačce na dětském hřišti před budovou, o které věřil, že v ní bělovlasý bydlí. Čekal na něj, nemyslel si, že by bělovlasý už byl doma, i když bylo dost pozdě.

Date vzal Chousokabeho kolem krku jednou rukou a naklonil se k němu. “Let’s party!” zazubil se.

“Myslím, že už ne, můj drahý draku,” zasmál se bělovlasý. Přišlo mu vtipné, jak málo mladík vydržel, i když tak rád chodil vymetat bary. Popravdě poslední dobou raději trávil čas s ním, protože nebyl tolik usedlý a nebral život vážně. Takový přístup mu na chvíli udělal dobře, než se musel vrátit do každodennosti.

Liščí démon se postavil, i když nechtěl k němu chodit, když byl bělovlasý ve společnosti někoho jiného. Vybavoval si, že je to ten oprsklý mladík, se kterým byli ještě s Kohaku několikrát v kavárně. Zůstal stát na místě, jak čekal, jestli si ho Chousokabe všimne.

Hnědovlasý mladík se přestal věšet na svého pirátského kamaráda. “Pravda, zítra mne čeká audience u mého fotra,” zašklebil se.

Chousokabe mu na to nic neřekl, protože si všiml Motonariho. Připadalo mu dost nepravděpodobné, aby tam byl jen tak. “Běž napřed,” řekl Datemu a vydal se za liščím démonem.

Mladík pohodil hlavou, že ho nikdo neposlouchá a šel ke dveřím, i když si nebyl jistý, jak dlouho bude hledat klíče. Nevěděl, zda je vůbec má. O takové věci se nestaral.

Motonari se nejistě usmál, když k němu druhý došel. Skousl si ret, jak si nebyl jistý, jak začít rozhovor.

Bělovlasý si ho prohlédl, ale nepozdravil ho.

“Ahoj...” pokusil se mladší a prohlédl si ho. Možná se znovu unáhlil, když se pokoušel něco vidět na místech, kde to ani nebylo, přestože sám si stále nebyl jistý, co tím sleduje.

Chousokabe se odmlčel, než mu pozdrav oplatil, jak ho svádělo se zachovat stejně jako on předtím. “Tak...” začal, “copak tu děláš?” Neptal se, odkud ví, kde bydlí, protože nějak předpokládal, že by v tom mělo co dočinění “čmuchání”.

Druhý se opřel o konstrukci houpačky a odklonil od něj pohled, “nechtěl jsem... se tě nějak dotknout,” začal pomalu, narážel na den po jejich první noci, kdy ho nepozdravil, “když jsem... tě v podstatě ignoroval...”

“Aha, dobře,” kývl druhý, co jiného na to mohl říct? “V pohodě - tenhle přístup je běžný,” utrousil a ohlédl se po Datem, který už zmizel ve dveřích. Nakonec klíčky měl. “A pokud jde o to, že jsi... liška... s nikým o tom mluvit nebudu, to se nemusíš bát.”

Motonari přivřel oči. “Nebál jsem se, že by si o tom s někým mluvil...” pousmál se lehce. Nejen proto, že věřil, že bělovlasý se o takové věci dělit nebude, ale stejně by mu to bez pořádného důkazu nejspíš nikdo nevěřil. “Spíš... jsem z tvojí reakce pochopil, že nic mít nechceš s někým takovým...”

“Opravdu?” zeptal se druhý, sám si tak nepřipadal. Pokrčil rameny. “Je to zvláštní,” utrousil pak a odklonil pohled, “ne špatné, jen zvláštní a překvapivé.” Odmlčel se. “Teď je období kaňkování, že? Říká se tomu tak? Myslím, že si nemusíme dál nic vysvětlovat.” Všechno bylo jasné, proč tak najednou hnědovlasý změnil názor na Chousokabeho a stál mu za jednu noc.

Hnědovlasý se na okamžik lehce zamračil, neměl rád, když se mu to předhazovalo. Sice to byla pravda, i to, že to na něj mělo docela vliv, ovšem nepodepisovalo se to na něm tolik, jako si očividně všichni mysleli. “Mám to chápat tak, že už se se mnou nechceš vidět?” vzhlédl k němu, protože k tomu se původně chtěl dostat.

Chousokabe se zarazil, protože jej taková otázka překvapila. “Předpokládal jsem, že ty nechceš,” odpověděl mu popravdě.

“Jen jsem myslel, že potřebuješ čas, abys to vstřebal...” mladší lehce pokrčil rameny. “A potom třeba... bych se s tebou rád ještě sem tam viděl... kdybys chtěl...”

Starší na okamžik přivřel oči. “Dobře,” kývl a pousmál se. Zaváhal. “Ukážeš mi ouška?” zeptal se pak.

Motonari zaváhal a rozhlédl se, jak se přesvědčoval, že v okolí nikdo není, i když nikoho necítil. Bylo už dost pozdě a jen v posledních pár oknech se svítilo. Nechal uši i ocasy, aby se zviditelnily.

Chousokabe se usmál a opatrně ho pohladil po ouškách. “Je to hezké,” řekl pak. Ovšem hned se zase stáhl, jako kdyby se něčeho bál. “Měl bych jít,” řekl a ohlédl se po dveřích.

Mladší sklopil na chvíli pohled, i uši mu trošku spadly. “Už je docela pozdě...” pokýval potom, i když on byl v podstatě v půlce svého normálního dne.

“Pokud nechceš jít nahoru,” ujelo druhému, i když to původně nechtěl nabízet a vlastně před ním měl v plánu “utéct”. Možná na něj nějak zapůsobily ty sklopené uši.

Motonari se mu zadíval do tváře, “asi bych neměl...” šeptl, i když to neznamenalo ani v nejmenším, že by nechtěl. Nejméně v tomto se období docela dost projevovalo - i když s tím nijak spokojený  nebyl - že nedokázal odporovat v podobné nabídce někomu, kdo ho přitahoval jako Chousokabe. “Máš tam spolubydlícího a kocoura...” okomentoval to a jednu dlaň si položil na jeho hruď, ne proto, že by ho od sebe chtěl odstrčit. Cítil jeho svaly přes látku košile - bundu měl světlovlasý rozepnutou. “I když...” šeptl a přivřel oči.

“Kocourovi řeknu, žes mu vybral tu chutnou myš,” zazubil se Chousokabe. Na hnědovlasém bylo vidět, kolik ho chce. Kdyby nic, tak tohle ho těšilo, i když to nejspíše bylo jen obdobím.

Druhý si skousl ret. “A ten...” zaváhal, protože nevěděl, jak se jeho spolubydlící jmenuje.

“Masamune je v pohodě, popravdě bude nejspíše už spát, vypadal na to, že když si lehne, do rána o sobě nebude vědět,” řekl mu starší a znovu ho pohladil po ouškách. Opravdu se mu líbily, jak byly jemné a hladké.

“Tak... na chvíli...” svolil nakonec hnědovlasý. Šlo mu hlavně o to, aby ho Masamune neviděl s oušky a nevěděl, jak jejich byt vypadá, jestli náhodou nemají společný pokoj nebo něco podobného.

…

Chousokabe ho zavedl do svého pokoje, kde i tvořil, takže tam měl nepořádek, ale ne tak hrozný, jaký by mohl, když se vzalo v potaz, že spoustu času byl opilý. “Není tu uklizeno,” poznamenal, i když to bylo očividné. “Omlouvám se,” utrousil. “Dáš si něco?” zeptal se pak.

“V pořádku...” druhý jen lehce zakroutil hlavou a usmál se, odpovídal tak i na jeho poznámku, i na otázku. Přešel k rozpracované lišce, aby si ji mohl prohlédnout. “Je to dobré,” otočil se na něj pak s úsměvem, “chceš model?” napadlo ho žertem.

“Umíš se přeměnit úplně?” zeptal se druhý místo odpovědi.

Motonari se na něj zazubil, potom se změnil úplně v lišku. Vymotal se z oblečení, které ho se změnou zasypalo - pozdě mu došlo, že už se nedostane zpět, aniž by mu po pokoji pobíhal chvíli nahý. Ovšem to asi s tím, co hodlali provádět, nebylo tak podstatné. Posadil se na zem a vzhlédl k němu. Postavu měl jako obyčejná liška, jen barva jeho huňatější srsti byla spíš do béžova, než zrzava s bílou náprsenkou. Packy a čumák měl černé a uši trochu větší. Ani tři ocasy nebyly přirozené, navíc stejně dlouhé, jako celé tělo. Barvu měly stejnou, jako zbytek srsti, jen špička byla ještě světlejší, skoro do bíla. Naklonil hlavu na stranu a zastříhal na druhého ušima.

Chousokabe se na něj usmál. Byl skutečně nádherná liška, ale nevěděl, jak to okomentovat, aby nevyzněl perverzně. “To bys mi skutečně mohl pózovat,” řekl nakonec. Možná už chápal, proč byl mladík celý takový malý a drobný, jinak by nejspíše ani takhle přeměna nešla.

Lišák se spokojeně protáhl a rozhlédl se po pokoji, nakonec jen se k němu otočil zády, než se přeměnil zpět, aby mu odpověděl. “Budeš tvořit liščí akty?” nadhodil žertem a sklonil se pro svůj delší rolák, připadal si zvláštně, když bělovlasý byl úplně oblečený a on by před ním měl stát nahý. “Takhle je to pro mě nejpřirozenější,” okomentoval potom ouška a ocasy, které po přeměně jediné zbyly.

Starší si prohlédl jeho tělo. “Myslím, že takhle bych taky mohl tvořit tvé akty,” okomentoval to. Svlékl si košili, aby ji přes něj přehodil, když k němu přešel a sklonil se, aby jej políbil na krk.

Motonari přivřel oči a automaticky uklonil hlavu na stranu, přičemž se zabalil do košile, do které by se popravdě vlezl i vícekrát. “Děkuju,” zavrněl k jeho poznámce a opřel se zády o jeho hruď.

Chousokabe sjel dlaněmi na jeho boky a z nich na bříško. Chtěl se ho dotýkat, protože se mu zdál tolik krásný a popíral všechno obyčejné v realitě. Dál ho jemně líbal na krk a užíval si jeho vůni.

Mladší se přesunul jednou rukou na tu jeho a lehce s ním propletl prsty, druhou putoval za sebe. Zaklonil hlavu, aby si ho mohl přitáhnout k plnohodnotnému polibku a prsty vjel do bílých vlasů. “Proč... nosíš tu pásku přes oko?” napadlo ho, když se jejich rty od sebe na chvíli zase vzdálily. Také o něm chtěl něco zjistit, když druhý už toho viděl tolik.

“Protože má jinou barvu,” odpověděl mu a stáhl si pásku, aby mu to ukázal.

Hnědovlasý se na něj otočil celým tělem, aby mu lépe viděl do tváře. “Proč?” naklonil hlavu na stranu, “je to hezké...” usmál se lehce.

Chousokabe zaváhal. “Jako dítěti se mi za to smáli, tak jsem to začal nosit a zvykl si,” odpověděl mu nakonec.

“Mně se to líbí...” pohladil ho po tváři a natáhl se pro jemnější polibek. Jednou dlaní se vydal po odhalené hrudi světlovlasého, druhou se usídlil za jeho krkem a spokojeně se o něj mazlivě otřel.

Staršímu připadalo zvláštní, jak hnědovlasý dokázal být milý, přestože se na něj většinou tvářil nepřístupně. Jen když šlo o sex, jako kdyby ho dokázal vnímat jinak než jako něco, čím by měl opovrhovat. Pohladil ho po ouškách, než znovu sjel dlaněmi na jeho boky a posadil si ho na stůl, aby nemusel se tolik sklánět, když jej chtěl líbat.

Motonari si ho přitáhl blíž a spokojeně ho objal stehny. Líbl ho na spodní čelist a vydal se kousavějšími polibky po jeho kůži, přičemž dlaněmi se znovu vydal zkoumat jeho tělo. Prsty obtahoval linie jeho svalů a spokojeně si ty doteky užíval. Bělovlasý ho opravdu hodně přitahoval.

Chousokabe se tomu musel pousmát. Hladil ho po stehnech a bocích, přičemž odolával nutkání se mazlit s jeho ušima a ocasy. Přišlo mu, že když se dotýká těchto jeho částí, druhý na to reaguje intenzivněji, než když jej jen obyčejně hladil po těle. Celkově uši na hnědovlasého toho prozrazovaly hodně, co si všiml.

Mladší se otřel nosem o ten jeho a přejel jazykem po jeho rtech, než se do nich znovu vpil. Cítil, jak v něm pro ty intimní doteky stoupá vzrušení a touha po světlovlasém. Nepatrně se mu vybídl.

Bělovlasý si užíval jeho polibky a dál dlaněmi zkoumal jeho tělo, občas ho pohladil po některém z ocasů, nebo mu vjel prsty do vlasů a potěšil dotekem i ouška. Mohl si ho užívat skoro celého, protože ho halila jen jeho vlastní košile.

Motonari se s ním ještě chvíli mazlil, než se prsty vydal k zapínání jeho pásku. Okamžik se s ním pral, než se mu ho podařilo uvolnit, aby mu rozepnul kalhoty a vydal se bříšky prstů pod ně.

Starší se do jejich polibku pousmál. Pokračoval dál v něžném opečovávání jeho těla, protože se nějak nedokázal donutit, aby na něj byl hrubější a více přímo šel za sexuálním ukojením.

Jeho milenec se dostal dlaní do jeho kalhot a přes látku spodního prádla se jal věnovat jeho mužství, zatím pouze v pomalém a dráždivém tempu.

Bělovlasý sjel dlaní po jeho hrudi do jeho rozkroku, jak mu chtěl oplatit péči. Uvědomoval si, že hlavně mladší musí být roztoužený, aby ho nic nebolelo a plně si jejich sex užil.

Lišák zavřel oči a vybídl se jeho ruce. Dál se vpíjel hluboce do jeho horkých úst a přitahoval si ho volnou rukou k sobě, jak chtěl cítit jeho blízkost a pořádně si ji vychutnat. Jedním stehnem se smyslně otíral o jeho bok.

Chousokabe ještě chvíli se mu věnoval, než se odtáhl, aby si mohl podat lubrikant. Popravdě takhle na stole to bylo nejrozumnější, protože jako správný pirát spával v síti a tam byla jakákoliv erotika dosti obtížná. Zvedl si jednu jeho nožku, aby ji mohl políbit na kotník, pak koleno.

Mladší se tomu lehce usmál a vzhlédl k němu, aby přivřenýma očima mohl sledovat jeho počínání. Jednou dlaní se podpíral o stůl, když se od něj bělovlasý odtáhl a on už se nemohl držet jeho.

Položil lubrikant vedle hnědovlasého, aby prsty druhé ruky mohl sjet níž po vnitřní straně stehna až k jeho rozkroku. Prohlédl si ho, opravdu byl krásný. Sklonil se zpátky k němu, aby mohl znovu spojit jejich rty a pustil jeho nožku.

Druhý ho jednou paží objal okolo krku, jak si ho chtěl ve vášnivém polibku chvíli udržet. Otřel se kotníkem o jeho kříž a volnou rukou se vydal zpět k jeho kalhotám, aby je i se spodním prádlem stáhl trochu níž. Potom si ho nožkou přitáhl tak, aby se rozkrokem otřel o ten jeho.

Starší sykl do jeho rtů, jak to byl intenzivní pocit. Cítil se trochu bezradný, protože nevěděl v jaké poloze si ho má připravovat, když měl druhý ocasy. Nakonec si přisunul židli, aby se na ni posadil a Motonariho si stáhl na sebe. Natáhl se pro lubrikant, aby si ho nanesl na prsty a začal si jej připravovat.

Jeho milenec se k němu přitiskl a tiše zasténal u jeho ucha pro slast, kterou mu jeho počínání způsobovalo. Znovu se rozkrokem otřel lehce o ten jeho, přičemž se i vybídl jeho prstům.

Chousokabe se nemohl dočkat, až ho naplní svou délkou, i přesto si ovšem dával záležet, aby si ho připravil pečlivě. Několik dalších okamžiků se tomu věnoval. Připravil si ho na čtyři prsty, než je z něj vyndal. Zaváhal, nechtělo se mu to dělat s kondomem.

Mladší se mu nedočkavě vybízel a tiše sténal do jeho kůže a rtů. “Víc...” zašeptal, když z něj druhý vyndal prsty, a znovu se otřel rozkrokem o ten jeho. Musel si stoupnout na špičky, aby se nadzvedl, jak mu tím chtěl naznačit, že už ho potřebuje cítit v sobě.

Bělovlasý si tedy ještě kousek stáhl kalhoty se spodním prádlem, než si druhého navedl na svou erekci. Položil si ruce na jeho boky, ale nechával to na něm, jak rychle mu dosedne do klína.

Hnědovlasý se ho pevně držel okolo ramen, aby si tak zajistil alespoň nějakou stabilitu. Docela rychle dosedl na jeho mužství a na okamžik si skousl ret, aby nebyl příliš hlasitý pro tu vlnu slasti, kterou to poslalo jeho tělem. Okamžik jim oběma nechal na zvyknutí, než se znovu nadzvedl, i když měl pro polohu, v jaké byli, omezený pohyb.

Starší přivřel oči a sjel dlaněmi na jeho hýždě, aby si ho mohl k sobě přitahovat a tím mu pomáhat se nadzvedávat. Změnil by polohu, ale nevěděl na jakou.

Motonari nevypadal, že by mu příliš vadila poloha, v jaké byli, i přes nevýhody, které s sebou nesla. “Víc...” zopakoval a rty se vydal po jeho krku.

Bělovlasý mu začal vycházet zespodu vstříc, přičemž se snažil vyplnit všechny jeho tužby. Ovšem i jemu docela vadilo, že neměl volné ruce a nemohl se věnovat jak jeho rozkroku, tak ouškům a ocasům. I tak musel uznat, že má Motonari hezky tvarované hýždě.

Mladší se lehce otíral ocasy o jeho ruce, přičemž si skousával ret, aby se mu nepodařilo probudit Chouokabeho spolubydlícího. Vlastním mužstvím se třel o jeho bříško a nehty - skoro drápky - zarýval do kůže jeho zad.

Druhému se líbilo, co s hnědovlasým dělal. Vypadal opravdu roztoužený a že už si to nemůže užívat víc. Jednou rukou přece jen se vydal po jeho těle, aby mu mohl několikrát pohladit ouška, než klesl až k jeho vzrušení, o které začal pečovat.

Motonari se celý trochu prohnul, jak se mu automaticky vybídl, a pevně semkl víčka k sobě. Zachvíval se pro jeho doteky a uvědomoval si, že k vrcholu mu nechybí moc. Stačilo mu jen pár dalších pohybů jeho milence, než se udělal mezi jejich těla.

Chousokabe ještě několikrát přirazil do jeho těla, než jeho samotného polila vlna orgasmu a on vyvrcholil do úzkého a horkého těla mladšího. Chvíli si jej jen držel u sebe, než ho políbil na čelo a pousmál se. “Zůstaneš tu?” zeptal se.

Druhý se vysíleně opřel o jeho hruď. “Můžu...” hnědovlasý se na něj jemně usmál, “v kolik vstáváš do práce?” zeptal se potom. Nechtělo se mu spát, protože byl zvyklý do postele chodit až kolem osmé ráno.

“Před šestou,” odpověděl mu a pohladil jej po zádech. Sjel až k jeho ocasům a pousmál se, když je jemně také pohladil.

Mladší se pod tím dotekem zachvěl, jak byl stále citlivý po právě prožitém zážitku. Oplatil mu úsměv, “nevím, jestli do té doby vůbec usnu...” poznamenal, ovšem ani tak to nevypadalo, že by hodlal odcházet.

“Jsi asi noční zví... ehm... démon, že?” zeptal se bělovlasý trochu nešikovně.

Hnědovlasý se tomu tichounce zasmál. “Docela jo...” potvrdil potom. Ošil se a nadzvedl tak, aby ho nechal vystoupit z vlastního těla, než se vrátil pohodlněji na jeho klín.

“Chceš se jít osprchovat?” zeptal se po chvíli.

Motonari pomalu vstal, “asi jo,” pokýval potom hlavou. “Půjdeš se mnou?”

Starší kývl. Taky se potřeboval umýt, navíc by ho stejně musel navigovat, kde je ručník a jiné věci.

Chousokabe otevřel dveře do bytu a zvedl si do náručí velkého kocoura, který ho přišel přivítat. Otřel se o jeho čumák svým nosem a ukázal mu tašku, v které nesl nějaké pamlsky pro něj. “Vidíš, co jsem ti přinesl? Nadlábneme se, nomnomnom.” Několikrát mu zamlaskal do ucha, než jej pustil.

Hnědovlasý mladík pootevřel dveře a vykoukl z Chousokabeho pokoje, lehce se usmál, když spatřil příchozího. Promnul si rozespale oči a zívl. Byl bosky a až na košili bělovlasého, kterou mu vzadu stejně nadzvedávaly ocasy, na sobě nic neměl. Nejspíš se zrovna probudil, protože byl roztomile rozcuchaný. “Ahoj...” pozdravil.

Starší se usmál. “Jak se spalo? Nebyl jsi ráno moc k probuzení, tak jsem to ani nijak zvláště nezkoušel, promiň,” řekl mu a podíval se na kocoura, který mladíka podezřívavě očuchával. “To je ten, co ti koupil tu chutnou myš,” prozradil Krakenovi, když si k němu dřepl, aby jej mohl pohladit, aby mu ukázal, že je všechno v pořádku.

I hnědovlasý si k němu dřepl a natáhl k němu ruku, aby mu ji mohl očuchat. “Dobře se spalo,” odpověděl Chousokabemu a spokojeně se usmál, spal mnohem déle, než většinou. Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na kocoura, jak přemýšlel, jestli by dříve rozhodl svůj vztah k němu, kdyby se změnil v lišku.

Kraken uznal, že není čas to řešit a zvedl ocas, přičemž se protáhl, pak se začal nutit do sáčku, ve kterém bylo jeho jídlo. Zdálo se, že nehodlá řešit nového obyvatele domu, než dostane nějakou pochoutku, co mu byla slíbena.

Chousokabe se tomu zasmál. “Ty jsi ale ludra,” dloubl do něj prstem. A zvedl sáček tak, aby na něj nedosáhl, i když to bylo docela těžké, protože kocour byl opravdu velký a buclatý.

Motonari se tomu výjevu tiše zasmál. “Taky poznám, že je tam něco dobrého...” prohodil žertovně a narovnal se, přičemž se protáhl. Nejraději by ještě chvíli lenošil.

“Pojď do kuchyně, uvidíme, jestli se tam najde něco na ‘snídani’ pro lišku,” poznamenal pobaveně Chousokabe a znovu vstal, přičemž se vydal do místnosti, o které mluvil. Položil sáček na linku a začal z něj vše vytahovat. Kocour skočil na židli, co byla nejblíže lince a natahoval se k němu.

Bělovlasý vzal do každé ruky jednu plechovečku s dobrotou a ukázal mu je. “Tak si vyber,” řekl kocourovi, když ten si nadšeně vyvolil, ohlédl se na hnědovlasého. “Co ti můžu nabídnout?” zeptal se.

Motonari se posadil na židli. “Asi jen mléko...” odpověděl a složil si nohy do tureckého sedu. Opřel se líně o stůl a zívl.

Chousokabe nejdříve dal svému kocourovi do misky, než nalil do sklenice mléko z ledničky - bylo překvapivé, kolik tam bylo zeleniny, na to, že v bytě žili jen dva muži a kocour. Položil sklenici k hnědovlasému, a když byl u něj, políbil ho na čelo.

Mladší se usmál a spokojeně zavrtěl ocasy. Stáhl si ho na okamžik tak, aby si mohl ukrást polibek na jeho rtech. “Jíte hodně zeleniny...” poznamenal potom a sklonil se ke své sklenici, aby se mohl napít.

“Nejím skoro maso,” přiznal se Chousokabe, “a Date si nevaří.” Podíval se na spokojeně hodujícího kocoura a potáhal ho cestou sobě ohřát polévku, co měl uvařenou již dřív.

Hnědovlasý si ho zkoumavě prohlédl. “nechutná ti?” zeptal se a naklonil přitom hlavu na stranu.

“Dříve jsem byl zvyklý jíst více méně jen ryby a mořské plody, ale pak jsem žil s Hakuem, který to - z nějakého důvodu - prezentuje jako kanibalismus, tak jsem přestal i to,” pokrčil starší rameny.

Motonari už si dříve všiml, že na trojčatech je něco zvláštního, ovšem nějak to nedokázal zachytit, i když u blonďáka to bylo nejznatelnější. Vzpomněl si na to, i když to vůbec nemuselo souviset, tak to ani nezmiňoval. “Není to zdravé...” okomentoval jeho jídelníček, protože sám měl v lednici jen maso, které tam většinou nechával rozmrznout.

“Vypadám nezdravě?” zeptal se Chousokabe a se svou polévkou se usadil také ke stolu. “Alespoň mám jistotu, že když nejím maso, Kraken nebude pochtívat - i když mrkev, hrášek, kukučici a fazole jí,” pousmál se. Bylo na něm vidět, že má svého kocoura opravdu rád.

Hnědovlasý se tomu zasmál, pak v odpověď na jeho otázku zakroutil hlavou, “vypadáš nevyspaně...” okomentoval to potom.

“Déle než čtyři hodiny se mi to nedaří,” pokrčil starší rameny. Taky jej to rozčilovalo, ale nějak nedokázal spát víc, budil se, a když se probudil, tak už neusnul.

“Třeba by ti pomohlo zase jíst maso...” nadhodil zamyšleně lišák a zastříhal na něj ušima. Znovu upil mléka a zadíval se na kocoura.

Chousokabe se zamyslel a spokojeně jedl svou polévku s velkými kusy zeleniny, i když celkově byla hustá. Pokrčil nakonec rameny, nevěděl, zda by mu to pomohlo a pousmál se. “Už nejsem tak atraktivní, když nejím maso?” zeptal se pak žertem.

Motonari našpulil rty. “Je to nezvyk...” pokrčil nakonec jen rameny. Protáhl se a roztomile přitom zívl, jak byl stále rozespalý. “Dobře se u tebe lenoší...” prohodil.

“Jsem poctěn, že se lišce v mém skromném obydlí líbí,” pousmál se Chousokabe. Popravdě mu Motonari přišel neskutečně roztomilý, ale nechtěl mu to říkat, protože nepůsobil jako typ, který by se snažil být.

Mladší se usmál, “docela líbí...” potvrdil. “Ale asi bych i posnídal...” poznamenal potom a položil se na desku stolu. Jedl většinou až u Tadashiho, ovšem i tak to nebývalo dlouho od toho, co vstal. Pohlédl na hodiny.

Chousokabe se také podíval tím směrem. “Snídáváš v kavárně?” napadlo ho, protože to bylo skoro touhle dobou a mladší bydlel poblíž tomu místu. “Nabídl bych ti... něco... ale nemám co,” povzdechl si.  

“No...” hnědodvlasý pokýval hlavou a opřel se bokem o druhého. Nakoukl mu do misky, “rozdělíš se se mnou o mrkev?” zeptal se pak.

“Máš stejné chutě jako Kraken?” zeptal se bělovlasý a nabídl mu, co chtěl. Docela jej zaráželo s jakou samozřejmostí se k sobě chovali a byl zmatený z toho, zda již existuje jejich vztah nebo ne.

Mladší vzal kousek vařené zeleniny do prstů a pofoukal ho. Měl raději vlažnější věci, než horké. “Myslím, že úplně stejné ne...” odpověděl mu, “ale vařená mrkev není špatná... třeba hrášek nebo fazole rád nemám...” dal se do zeleniny.

Bělovlasý ho chvíli pozoroval. “Takže ‘Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku’ není pravdivé?” zeptal se docela zklamaně.

Lišák se zasmál, “ne všechny lišky mají stejné chutě...” poznamenal, pak se zazubil, “nejenom co se jídla týče...” prohodil.

Chousokabemu až potom došlo, jak vlastně zavádějící je tahle část pohádky. Mladší byl asi docela dost orientovaný na sex, i když tak na první pohled nepůsobil. Bělovlasému se zdál jako něco drobného a roztomilého, co by se mělo pomazlit, ovšem Matonari chtěl více než jen mazlení.

Hnědovlasý snědl kousek zeleniny a znovu se o něj pohodlně opřel. Přivřel oči a spokojeně si užíval teplo jeho těla. “Příště musíme koupit něco na snídani... až budeme přespávat u tebe...” prohodil.

“Plánuješ se mnou... vážnější vztah?” zeptal se starší docela kostrbatě, protože nebyl zvyklý, aby někdo chtěl více než pár nocí.

“No...” druhý k němu vzhlédl, “neměl bych?” naklonil hlavu na stranu, i když kdyby si měl na tu otázku odpovědět sám, asi by si nedal kladnou odpověď podle toho, co o sobě Chousokabe sám říkal.

“Jen abych věděl...” řekl mu na to druhý a pohladil ho po uších, poté políbil na čelo. Cítil se popravdě docela zvláštně, když byl uhnán s takovou samozřejmostí do vztahu, ale nevadilo mu to - nebyl to nepříjemný pocit. I když příliš nedával tomu vztahu naději na dlouhé trvání.

Vysoký mladý muž s delšími rudými vlasy seděl u pultu v Tadashiho restauraci a z nízké sklenice popíjel zlatý alkohol. Přivřenýma očima už chvíli sledoval majitele podniku, všiml si, že ten blondýn, co vždy pobíhal okolo něj, dnes chyběl.

Černovlasý si zrovna dával trochu pauzu, protože už byl šest hodin na nohou v kavárně sám a konečně mu přišla výpomoc v podobě mladšího bratra. Chvíli to nechal na něm a posadil se k vlastní kávě, kterou si udělal, aby vydržel dalších šest hodin, a pak ještě úklid po zavíračce.

Rudovlasý se přesunul na stoličku, která byla blíže Tadashimu a lehce se na něj usmál, “jste tu úplně pořád?” nadhodil, co ho jako první napadlo, aby zapředl rozhovor, když druhý očividně měl chvíli času.

Tadashi se na něj jen zběžně podíval. “Jsem,” kývl pak a upil kávy. Měl - na rozdíl od svého milence - rád teplé až horké nápoje. Přehodil si nohu přes nohu, protože tak byl zvyklý sedět a protáhl se jako kočka. Poté si zarovnal delší černé vlasy za ucho.

“Musí to být vysilující, nemoct se skoro vůbec odreagovat...” pokračoval druhý v rozhovoru, přestože tmavovlasý nevypadal, že by měl dvakrát chuť se bavit.

“Založil jsem si to tady, protože mne takhle práce baví,” usmál se na něj mile Tadashi. Neznal ho, nechodil sem často, i když jej párkrát už viděl.

“Je poznat, že to tu máte rád...” muž s červenými vlasy mu úsměv oplatil, “je to tu fajn...” dodal potom. “I tak, být stále na jednom místě bez přestávky, by mě asi omrzelo...”

Tadashi pokrčil rameny. “Chodí sem spousta zajímavých zákazníků,” pousmál se a znovu si zarovnal vlasy za ucho - už by si je měl ostřihat, pokud neplánuje si je zase nechat narůst dlouhé.

Rudovlasý se popravdě jeho ladnými pohyby docela kochal, i když to černovlasý nejspíš v plánu neměl, v těch nepatrných gestech, jako bylo sezení s nohou přes nohu a dávání si vlasů za uši, bylo něco svůdného a erotického. “To je nejspíš pravda,” lehce pokývl, “obsluha je tady taky zajímavá,” zadíval se na druhého.

Černovlasému bylo jasné, že se s ním druhý baví, protože se jej snaží sbalit. Nikdy nebyl naivní, aby mu takové věci nedocházely. Pouze se tomu pousmál a podíval se na svého bratra, který zrovna připravoval cappucino.

Druhý se napil a na okamžik se odmlčel, “míváš čas potom, co tu tu končíš?” nadhodil po chvilce, přešel do tykání, protože mu to k tématu připadalo přirozené.

Černovlasý si ho okamžik prohlížel. “Mívám,” přivřel oči, tentokrát už se snažil působit svůdně, odmlčel se, a potom dodal, “a trávím ho se svým přítelem.” Mile se usmál, že druhému nevyčítá, že o tom nevěděl. Znovu upil kávy.

Muž u pultu našpulil na okamžik zklamaně rty, přestože si uvědomoval, že mezi černovlasým a blonďákem, který se okolo něj tak často ochomýtal, asi něco je. “Někdy je třeba změna,” pousmál se, “v prostředí i tak celkově...” nadechl se, aby ještě něco dodal, ovšem než vůbec něco dalšího vyslovil, umlčela ho hůl, kterou dostal do ramene.

“Jsi na něj moc starý,” vysoký muž s dlouhými stříbrnobílými vlasy došel k pultu, ovšem s posazením čekal na svého společníka. Na očích měl slepecké brýle a do čela mu padala rovná ofina. Dlouhá černá klerika a velký kříž na krku nasvědčovaly tomu, že je to kněz - nebo alespoň se tak snaží působit - ovšem podivný úšklebek na jeho tváři a jeho vystupování celkově, když ho člověk chvíli pozoroval, tomu příliš nenasvědčovaly.

Chvíli po něm přišel k rudovlasému mladík, který na první pohled vypadal nebezpečně. Tadashi si všiml, jak se před ním dokonce odsouvali hosté v křeslech, aby mu uvolnili cestu. Nezměnil výraz, když si sedal z jedné strany vedle démona a ani nepromluvil.

I kněz si udělal pohodlí. Nedělalo mu očividně problém si odsunout židli, ani se posadit, přestože vypadal, že je slepý. Otočil hlavu směrem k Tadashimu, “těšil jsem se na krásnou dámu...” prohodil nespokojeně, “dám si černý kafe bez ničeho...”

Rudovlasý se nespokojeně ošil a podíval se z jednoho příchozího na druhého. Už se vůbec netvářil tak sebejistě jako před chvílí.

Tadashi dopil svou kávu a zvedl se, aby mohl vyplnit jeho přání. Docela ho zaráželo, jak se tvářili na dva nově příchozí všichni okolo. A také to, že ten slepý věděl o jeho minulosti.

Mladík s polodlouhými světlými vlasy se díval před sebe a nevypadal, že by si chtěl něco objednat.

Kněz se naklonil k rudovlasému démonovi a věnoval mu křivý úsměv, “myslím, že víš, proč jsme tady...” nadhodil.

Ten se znovu ošil a trochu se zamračil, “něco se děje,” lehce si pokývl, “vím, že se nějaký černý démon nechává moc unést, ale nemám o tom příliš informací...” dopověděl a podíval se nejdřív na světlovlasého, který se od něj znovu odtáhl, potom na druhého. Ten stále nejevil známky toho, že by byl přítomen.

Tadashi se raději otočil k nim zády, i když samozřejmě poslouchal jejich rozhovor. Bylo to zajímavé. O černých démonech slyšel, že se živí lidským masem, proto žádného nikdy neviděl - do restaurace mu nikdo takový nechodil.

Nově příchozí s krátkými vlasy se přesunul jednou dlaní na rameno rudovlasého.

Démon se nepatrně zachvěl. Už několikrát se s nimi setkal, byl jedním z těch, kteří už za sebou měli pár menších přestupků, odpykal si svoje tresty, a když se něco stalo, očekávalo se, že v rámci své nápravy bude dělat vše proto, aby pomohl. Ani tak se necítil dobře v přítomnosti těch, kteří udržovali pořádek; nejen proto, že si zakusil, jaké je být jejich kořistí. Přestože to vždy byli lidé - i když málokdy obyčejní - byli extrémně nebezpeční. “Slyšel jsem, že je to někdo pod Belzebubem, nesetkal jsem se s ním...” pokusil se.

Kněz se zamračil, “myslím, že nám neříkáš úplnou pravdu...” upozornil ho.

Rudovlasý se trochu lekl jeho tónu, “nevím o tom, že bych se s ním setkal,” upřesnil pak.

Tadashi před kněze položil kávu a prohlédl si ho. Nevěřil tomu, že skutečně nevidí. Zamračil se a zadíval se na mladíka, co působil nebezpečně, i když byl úplně klidný. Pak se znovu dal do práce, i když na všechno stačil jeho bratr.

“Neuznávám jiné díry v paměti než po kulkách,” promluvil světlovlasý mladík a znovu si složil ruce na desce stolu.

Starší z příchozí dvojice si přitáhl šálek a dal si chvíli, aby se spokojeně nadechl silné vůně kávy. Usmál se, ovšem znovu se to změnilo na křivý úšklebek, když se vrátil tváří k démonovi. “Díry po kulkách jsou nepříjemná věc,” dlaní se na chvíli přesunul za jeho krk, “obzvláště pro démona... který nemusí na poprvé umřít...” sjel delšími nehty pod jeho ucho a znovu se stáhl, “věřím, že ti ten pocit úplně neznámý není...”

“Nevím, kdo to je...” červenovlasý si skousl ret. “Setkal jsem se v poslední době asi se třemi černými démony... mů... můžu vám říct, kdo to byl a kde asi jsou, ale nevím, který z nich to je...” znatelněji se zachvěl, když k němu kněz znovu natahoval ruku, a automaticky ucukl, čímž na jeho tváři vyvolal nespokojený výraz. V duchu zaklel.

Světlovlasý s kratšími vlasy jen kývl a vstal. Despotickým krokem se vydal na obchůzku po kavárně, jako kdyby byl dozorce a něco kontroloval. Tadashi měl pocit, že s takovou se mu všichni zákazníci rozutečou.

Rudovlasý ho pohledem automaticky následoval, ze zamyšlení ho vytrhla až dlaň kněze, kterou ucítil na zádech.

“Povídej...” pobídl ho bělovlasý a stáhl se, aby se mohl napít kávy.

Démona ani nepadlo, že by mu úmyslně zalhal, když mu vypovídal všechno, co si vybavoval ze setkání s “černými”. I tak si všiml, že se dvakrát bělovlasý zamračil, jako by mu nevěřil. Věděl o něm, že sice nevidí to, co normální lidé, ale v živých bytostech dokáže vidět, co přesně jsou a jací jsou - dalo by se to přirovnat k auře, ve které se dal vyčíst skoro celý život. A stejně jako s jeho společníkem, utkat se s ním v boji nebylo příjemné.

Světlovlasý mladík se zastavil nad jedním z hostů a přivřel oči. “Karasu, sbal se, slečnu bereme sebou, nepřišla na výslech druhé skupiny,” oznámil a položil dívce ruku na rameno. Ta celá třesoucí se vstala. “Neodcházej bez placení, to je proti zákonům,” řekl jí. Dala docela velkou bankovku na stůl a vydala se společně s ním pryč.

Kněz si ještě s klidem dopil kávu, potom naposledy poplácal po rameni rudovlasého démona, za kterým přišli, a vstal. “Té krásné dámy je škoda...” prohodil k Tadashimu, když platil, potom se vydal za svým společníkem.

Tadashi počkal, až odejdou, než se zeptal rudovlasého. “Co jsou zač?”

Démon se otřepal, byl rád, že to má za sebou. Vyklopil do sebe zbytek své sklenice. “Hlídači...” odpověděl potom. “Starají se o to, aby démoni - a i andělé a všichni ostatní, když na to přijde - nedělali něco, co je proti pravidlům,” osvětlil svou odpověď. “Nejsou potřeba tak často, s nimi si málokdo chce začínat...” ušklíbl se, pak k němu posunul prázdnou skleničku. “Ještě jednou.”


___
Nové postavy

Akeshi Karasu ((orginál Ernest Rammsteiner, Dogs))
zdroj: http://25.media.tumblr.com/tumblr_mcuyw0cTBy1qdll7vo3_1280.jpg

Akeshi Hiyoru (orginál Haine Rammsteiner, Dogs )
zdroj: http://www.zerochan.net/923668