Těším se až budu všelidský krutovládce

... aneb Dlouho bez osobního článku // osobní, názory

Už v sobotu jsem si říkala, že jsem dlouho nenapsala nic o sobě. Nějak jsem se v rámci internetu stala tajnůstkářská, jako bych zapomněla, že ono to vlastně zajímá jen tak malé procento lidí, že napíšu-li cokoliv, vůbec to není vykřičené do světa, jak varují různé akce za internetovou bezpečnost. (Dokud si nefotím druhou stranu kreditky, tak ještě dobré, ne? ;))

Ale pravdaže reálně jsem mnohem více tajnůstkářská než na internetu, mám problém lidem zodpovídat otázky, nikoliv vlastně z toho, že bych jim nechtěla dát odpověď, ale říkám si, co si o mně pomyslí, když jim odpovím (přijde mi více tabu u některých otázek na ně vůbec odpovědět, než samotná odpověď na ně). Je to jako svlékání se - osobně si myslím, že podprsenka je stejný kus oblečení jako plavky (ba dokonce že mužská prsa jsou ten samý kus těla jako ženská!) - ale stydím se veřejně svlékat do podprsenky, i když v plavkách chodím, nikoliv pro to, že bych nechtěla se ukázat v podprsence, ale že si říkám, co si o mně pomyslí ostatní, když to udělám. (A pak do sebe hodím několik absinthů a tancuji si na pódiu v podprsence! aneb Jak se probudil můj Lev exhibicionista, když se Panna opila.)

A přitom já se ráda odhaluji (a odpovídám na zajímavé otázky) - mí sousedé by mohli vyprávět... možná bych si přece jen měla dát tu záclonu do okna, když se před ním promenáduji nahá. Ale myslím, že mí sousedé jsou už zvyklí... stejně jako já se nedívám na toho břichatého chlapa, co chodí v trenýrkách po zahradě, proč oni by se měli dívat na mě?

Nicméně na sobě pozoruji, že poslední dobou nějak nejsem schopná komunikovat s lidmi. A to s některými krásnými a zajímavými opravdu chci komunikovat a nedaří se mi to. Nejsem si jistá, jestli oni chtějí se mnou...

Ale připadala jsem si jako Asmondeovec, když jsem se líbala z velké části proto, abych nemusela mluvit. Poslední dobou často si připadám jako Asmondeovec, i když hřeším vesměs jen slovy. Lepší být Asmondeovec, než Belfegorovec nebo Belzebubovec, no ne?

A možná to krásné je ten důvod, proč internetově tajnůstkařím... ale nebudu ze sebe dělat přece něco, co nejsem. Stejně by se brzo projevilo, co bych se snažila utajit. Když jsem jednou propagujicí Durcenwin kontroverzní světanázor, tak taková musím být, že ano? Všechno ostatní je pokrytecké a zbabělé - smlčet svůj názor, to bych ho pak nemusela mít.

Ale stejně je to zajímavé, že lidé mi - když zkritizuji "ono" - řeknou, že jsem netolerantní, ale když jsem kritizovala "tamto", tak se šťastně přidávali. Nemyslím si, že tolerance je o tom nemít názor, a když ho mám, neřeknout ho nahlas.

Vždyť já ani své spolužačce, která věří v to, že Eva byla z Adamova žebra, neberu její křesťanství - ať si věří! Jen prostě musela by přijít s velmi silným a nevyvratitelným argumentem, abych tomu uvěřila i já a přestala o tom nahlas tvrdit, že je to hloupost.

A kdyby ti, co mluví o netoleranci, věděli, kolik já vynaložím snahy na pochopení jejich stanoviska. Ale prostě, když mne něco neoslovuje, líbí se mi to jen v okamžicích (které mi není hanba přiznávat) a nesouhlasím s tím - tak proč se tvářit, že je z mého pohledu zcela přijatelné, že oni to takto vidí?

Stejně - až budu všelidský krutovládce, bude tu jen můj názor. ;) xD 

Nicméně se mi zdá, že celkově otázka víry se dost znovu začíná vyzdvihávat. Myslela jsem si, že všichni alespoň u nás křesťanství berou rozumně, ale pletla jsem se. Po církevních restitucích bych čekala alespoň pár kapek pochybností o církvi a jejím poslání.

Možná, pravda, jsem příliš posedlá myšlenkou, že celá lidská společnost je manipulována médii a všechno příliš "všeobecně pravdivé" musí být podstrčená lež. Když někdo má příliš čistý štít, tak jen je dokonalý ve skrývání svého "zla" a zaručeně ho skrývá mnohem víc. Tedy pokud je něco příliš jasné, tak to tak pravděpodobně není. A média společně s internetem jsou příliš silná zbraň. Stejně jako mocenské boje opravdu mocných jsou nad chápání obyčejného člověka - netvrdím, že já je chápu, ale alespoň pochybuji o tom, co je nám naservírované.

V rozmluvě s bratrem o transhumanismu - kromě toho, že babička si o nás s bratrem myslí, že jsme mišuge, když on chce být robotem a já mužem - jsem si ujasnila své "všeobecné vlastenectví". Konečně jsem své filozofii dala celistvost. Všechno dává smysl a právě tímto směrem chci jít.

I tak se to docela těžko vysvětluje - ono celkově kdykoliv člověk řekne "vlastenectví", lidé si pod tím představí mnoho jiných věcí, než jak já to myslím. Možná se o tom někdy rozepíšu - chtělo by to více času na uspořádání vět - pokud by někdo měl zájem.

Mrzí mne chování některých - zajímalo by mne, v co mám věřit, když nemůžu v lidstvo ani v jednotlivce. Připomnělo mi to, jak jsem prohlásila, že raději mám lidi bez charakteru, protože charakter může mít člověk špatný. Od lidí bez charakteru vlastně nic nečekám, ale od lidí s charakterem... když jsou mrchy... marnost o tom mluvit. Proč já se nad tím ještě rozčiluji.

Zhrnula jsem dění posledních několika týdnů velmi všeobecně. Dodám snad k tomu ještě, že jsem byla čtyři týdny nemocná (tělesně, o psychickém zdraví se bavit raději nebudeme) a konečně cítím, že to odchází. Ale na mé poměry to bylo dost vážné a dlouhodobé. Začala jsem cvičit jógu zase - je to skvělé, nevím, proč u toho nikdy delší dobu nevydržím.

Na psaní jsem ani nesáhla. Měla bych. 

Více už mne nenapadá. 

Dobrou noc, mé drahé a krásné růže.