Mládí s maskou, dospělost s tváří: Tajemství

zdroj

Vlastně nepíšu vůbec nic, i když tak nějak se snažím vypadat, že pracuju na knize, když už vám tu teda vydáváme tu Absintovou vílu a není tu ticho, které bych musela zaplňovat nějakými jinými povídkami. Pravda, že pro ty, co Absintovou vílu nečtou, případně ji přestali číst, tu nic není... ale já mám vážně plnou hlavu toho, že bych měla psát něco, co má cenu psát - takže konečně dokončit úpravy knížky... huh. Kdybych dělala, co bych měla dělat, bylo by to hezké...

Takže po čase druhý díl cyklu. Tentokrát zaměřený na Bertolta. Příští prozradím, že je v plánu o Arminovi, ale nevím, kdy to bude.

Přeji příjemnou četbu.

(Fanfikce na Shingeki no Kyojin, alternativní středoškolský vesmír)
Navazuje na předchozí povídky.

- Mládí s maskou, dospělost s tváří: Tajemství -

Bertolt Hoover položil na lavičku, kam si sedal, svou školní tašku a vytáhl z ní knihu, kterou měl právě rozečtenou. Otevřel ji na založeném místě a očima hledal řádek, u kterého skončil, přičemž vybaloval obložený chleba, který mu ráno nachystal otec. Vypadal, že ho okolí vůbec nezajímá a sám se nají lépe, než kdyby obědovou přestávku s někým sdílel.

Žil jen s otcem, jeho matka zemřela, když byl ještě mladý. Zvykl si bývat sám. Otec stále jezdil na mise. Od doby, kdy byl Bertolt dostatečně starý na to, aby se o sebe zvládl postarat, přes dobu, co jeho otec sloužil v zahraničí, nemusel žít u babičky s dědou. Ale dříve ho hlavně vychovali oni dva. To v jejich antikvariátě vypomáhal ve volných chvílích – což znamenalo nejméně celé prázdniny. Právě z jejich tiché hřejivé domácnosti si odnesl zálibu v četbě. A díky obchodu měl stálý přísun knih.

Trochu sebou cukl, jak se začetl a přestal vnímat cokoliv jiného, když se na stůl vedle jeho knihy posadila hnědovlasá dívka a zamávala mu rukou před obličejem. „Zase tak žhavé to není, ne?“ prohodila. „Nebo to máš nějaké porno?“

Její hlas zněl otráveně a nezaujatě, přestože si dobrácky druhého dobírala. Mluvila hluboko a na dívky jejího věku byl její hlas hrubý, nebo se o to alespoň snažila.

Plácla si do kolen dlaněmi a jimi pak šťouchla do Bertolta. „Ignorante,“ označila ho, „takovej přesně si – ignoruješ a necháváš ostatní, aby na tobě sekali dříví.“

„Ymir, nech toho,“ zvedl k ní pohled svých zelených očí a prohlédl si ji. Přestože sám se snažil chodit přiměřeně svému věku a méně své orientaci, většinou si přinejmenším dával záležet, aby mu oblečení ladilo. Zatímco ona si na sebe vzala kárované kalhoty, romantické květované tričko bez jediné výčitky svědomí vůči estetickému cítění. I přesto vypadala dobře. Měla zajímavý obličej – co jí bůh nedal na vkusu, nadělil jí na sladěnosti vlastního vzhledu. K tmavě hnědým vlasům a očím měla pleť s olivovým odstínem, která překvapovala tím, že ji pokrývaly nevýrazné pihy. I rysy její tváře byly hezké, čímsi smyslně kočičí, kdyby se celý čas netvářila jen zatvrzele a znuděně. „Co se stalo tentokrát?“

Přestože společně seděli ve většině hodin a byla snad jedinou bytostí, která s ním na celé škole kamarádila, trávili spolu čas mimo vyučování jen ojediněle. A to většinou ve chvílích, kdy se dívka potřebovala vypovídat.

Bertolt byl v tomhle ohledu nejlepší – poslouchal, ale příliš se do záležitostí druhých nepletl.

„Zase jsou spolu,“ protáhla a vzala si do ruky mladíkovu záložku, aby zabavila ruce. „Proč se vůbec rozcházejí, když pak jsou znovu spolu?! Líbali se před školou u stromu.“

Její společník jen pokrčil rameny. „Tak to prostě je – vzbouřené hormony,“ prohlásil a vysloužil si tím pohlavek. „Za pravdu…“

„Pojď v sobotu se mnou,“ přerušila ho, „nechce se mi samotné.“

Hnědovlasý mladík si ji chvíli prohlížel, než s povzdechem kývl. Vlastně i on sám si potřeboval trochu vyprázdnit hlavu. Neublížilo mu, jen trochu zklamalo – přestože to čekal –, když ho jejich nový spolužák od prvního dne ignoroval. Bylo by mu to vlastně úplně jedno, ale rozhovor, který vedli o knihách, se mu zamlouval, chvíli si i myslel, že by mohli být přátelé. Ymir zrovna nebyla typ, co by dvakrát četl, a Bertolt opravdu toužil s někým sdílet své názory.

Místo toho měl pocit, jako kdyby s Jeanem nikdy nemluvil. Choval se mezi všemi ostatními z týmu, jako kdyby snad ani číst neuměl. A Bertl si jen říkal, kam se ztratil kluk, kterého potkal v neděli? Existoval vůbec kdy nebo z toho horka mě Bertolt halucinace?

„Měl bych už jít na hodinu,“ řekl jí pak a vstal. Protáhl se. Byl neskladný se svou výškou a dlouhými končetinami, málokde se mu sedělo pohodlně – buď měl v nepříjemné poloze nohy, nebo se musel krčit v zádech, byl z toho věčně celý ztuhlý. „Taky bys měla jít…“

„Dneska už ne,“ zakroutila hlavou hnědovlasá dívka. Seskočila ze stolu a mávla na něj rukou. „Ještě se pak domluvíme na sobotě,“ slíbila mu. Poté se vydala směrem ze školy. Ani na chvíli ji nezamrzelo, že teprve školní rok začíná a ona už chodí za školu.

Bertolt si sbalil své věci zpátky do tašky a vydal se zpět do budovy, kde měl další hodinu. Hned před třídou uviděl, o čem jeho nejlepší kamarádka předtím mluvila. Reiner Braun se tam líbal se svou dívkou.

Chodili spolu s Kristou s přestávkami od začátku střední a občas to i vypadalo, že až ji dodělají, vezmou se. Bertolt ani nemohl tušit, kam plánují jít studovat dál, protože se ani s jedním z nich nebavil, ale stejně sdílel názor Ymir, že najít si manžela nebo manželku na střední je hloupost. Možná to hlavně bylo jejich orientací…

Ymir se – alespoň před Bertoltem – netajila, že se jí Krista líbí a chtěla by s ní chodit. Proto se tolik zajímala o její vztah s Reinerem. Přesto se nikdy ani nepokusila malou, vždy se mile usmívající blondýnku oslovit. Občas jen ve své špatné náladě utrousila nepěknou poznámku na její dvojče, bratra.

Armin byl vyšší než jeho sestra, která byla opravdu maličká, ale i přesto na chlapce docela nízkého vzrůstu – o to víc oproti přerostlému Bertoltovi – a stejně jako ona spíše celkově drobný, zženštilý, se světle plavými vlasy a velkýma modrýma očima. Ymir ho neměla ráda, ale Bertolt musel uznat, že je pohledný. Hlavně ještě dříve, když byli děti, vypadali se sestrou jeho dvě porcelánové panenky s malými růžovými rtíky. Teď už Armin neměl tolik děcky baculaté tváře a působil jen chlapecky něžně.

Bertolt měl za to, že by si s Arminem mohli docela rozumět, kdyby jeho nejlepší kamarád z dětství nebyl právě Eren. Světlovlasý mladík patřil k nejlépe se učícím studentům na škole a měl opravdu dobrý všeobecný přehled, šly mu vesměs všechny předměty a dalo se ho o přestávkách vidět s knihou. Občas dokonce se neostýchal jej pozdravit a prohodit s ním pár slov. Byl milý, několikrát se stavil i v antikvariátě, dokonce se nesmál Erenovým průpovídkám na Bertoltův účet, ale stále to byl na prvním místě Erenův nejlepší kamarád.

On i Krista chodili do jiné třídy, takže spolu měli jen málo hodin společných a bylo to nejspíše dobře, protože s takovou by Ymir zameškala daleko víc, jen aby se vyhnula pohledu na dvě zamilované hrdličky. (A Bertolt by nejspíše ztratil dobré mínění, které měl o Arminovi, kdyby ho vídával častěji ve společnosti Erena.)

Hnědovlasý mladík zamilovaný pár obešel a snažil se přitom na sebe neupoutat pozornost, takže se ani jednou jejich směrem nepodíval. Celkově bez Ymir ve třídě neměl jediný důvod se dívat jakýmkoliv jiným směrem než do země. Bylo to smutné, že za celou střední si neudělal víc přátel.

„Dělá se ti špatně z heteráků?“ prohodil jeho směrem kousavě Eren a sám se tomu zasmál.

Bertolt ztuhl, vlastně ani neměl důvod zvedat pohled, přesto se nervózně rozhlédl kolem, zda to opravdu slyšeli všichni a koho všeho to zaujalo. Nejdelší pohled si ovšem nakonec vyměnil s Reinerem – jako kdyby se cítil málo ponížený, teď dal Erenovi prostor na další poznámku: „Vypadá to, že se náš buzík zamiloval do Reinera…“

Hoover už se chystal, že se na hodinu vykašle stejně jako jeho nejlepší kamarádka, když se ozval Armin: „Erene, už to přeháníš.“ Zněl klidně, bylo na něm poznat, že to nemyslí nijak proti svému kamarádovi, jen se mu situace nelíbí. „Popravdě,“ dodal pak tiše, „ačkoliv jim to přeji, taky si myslím, že zrovna dveře nemusí blokovat.“

Hnědovlasý přišel do antikvariátu svých prarodičů. Prodávala tam jeho babička, která se střídala s dědou v době, kdy byl Bertolt ve škole. Pozdravil se s ní polibkem a shodil školní tašku z ramene, aby ji mohl dát ke stolu, u kterého prodávající většinu času seděl.

Potřeboval vypracovat nějaké úkoly dneska, přesto slíbil, že se postará o obchod. Většinou v tom nebyl problém, protože příliš lidí nemělo zájem o staré knížky, takže měl spoustu času. A když náhodu se nějaký zákazník objevil, většinou v tichosti vybíral a nerušil, dokud nešel zaplatit, co si vybral.

Babička se ho chvíli vyptávala, jak bylo ve škole a on jí odpovídal velmi obecně, než odešla s příslibem donesení svačiny a pozváním na večeři k nim domů. Byla na něj vždy hodná, jen s dědou měli trochu problémy pochopit, že Bertolt není oblíbený, přestože podle nich byl velice sympatický a nadaný mladík.

Otevřel si notebook na stole a společně s ním i sešity, které potřeboval.

Pracoval asi jen půl hodiny, když se ozvaly dveře a dovnitř antikvariátu vešel Armin Alert. Světlovlasý chlapec se na Bertolta usmál a vydal se k němu. „Věděl jsem, že tě tady nejdu,“ řekl. „Chtěl jsem se omluvit za Erena, on… je takový pořád, já vím,“ povzdechl si. Na rozdíl od svého kamaráda působil už docela dospěle. „Chci se zeptat, jestli jsi v pohodě?“ vypadal, že to myslí upřímně.

Hnědovlasý kývl. Nejspíše byl, protože už si dávno zvykl. Ale ani kdyby nebyl, tak by to druhému nikdy nepřiznal, protože přece jen byl na jiné straně, než byla ta jeho.

„Děláš úkoly?“ pokračoval dál Armin. „Potřebuješ s něčím pomoct?“

Tentokrát si ho Bertolt trochu pobouřeně prohlédl. Myslel si snad o něm, že je postižený?! Zakroutil rázně hlavou. „Všechno zvládám,“ řekl mu uštěpačně, a přestože byl vděčný, že ho druhý ráno zachránil, pokusil se ho nyní vyhodit: „Nejsme přátelé. Pokud si nechceš vybrat nějakou knížku, tak bys měl jít.“

Armin ovšem zůstal stát na místě. Sevřel ruce v pěst a skousl si na okamžik rty, než zašeptal: „Chtěl bych poradit.“ Bylo na něm poznat, že ačkoliv je více rozumově zaměřený, než byl jeho nejlepší kamarád, až iracionálně se bojí některých situací.

„Ode mě?“

Světlovlasý mladík se rozhlédl okolo sebe. „Netajíš se tím, že jsi menšinově orientovaný,“ odpověděl mu, „a já… mám pocit, že…“ zamotal se do toho a zakroutil hlavou, když si to uvědomil. „Jak jsi to na sobě poznal?“

Druhému bylo jasné, kam ta otázka směřuje. Takže nejlepší kamarád Erena Jeagera, největšího odpůrce gayů na škole, který se ho po celé čtyři roky snaží šikanovat, měl podezření, že také spadá pod čtyřprocentní a přišel za ním, aby mu to vyvrátil nebo potvrdil. Přišlo mu to komické. Přesto se mu – protože to jednoduše nebylo v jeho povaze – nevysmál do tváře.

„Nejde říct, že jsem na sobě něco poznal… spíše mi začalo docházet, že se liším a hledal jsem v čem,“ odpověděl mu nakonec.

Armin pomalu pokývl, jako kdyby vstřebával nějakou důležitou informaci nebo se snažil pochopit složitou abstraktní teorii.

„Na rozdíl od Erena si myslím, že je to docela jedno, jak jsi orientovaný,“ prohodil Bertolt. „V dnešní době ti to už život nezkazí… není to nemoc.“

„Já vím,“ šeptl Armin. „Jen… musí to být na nic, když se zamiluješ do jakéhokoliv kluka a on je – procentuálně téměř určitě – hetero.“

Hnědovlasý pokrčil rameny. „To asi jo, ale já jsem nikdy zamilovaný nebyl, tak nevím,“ odpověděl mu popravdě, čímž si vysloužil trochu překvapený pohled u druhého. „Ani do Reinera, pokud se divíš tomu… Eren nemá vždy pravdu.“ Vlastně mu Armina bylo líto, pokud je skutečně gay, zažije si peklo od svého nejlepšího kamaráda – to nebyla rozhodně příjemná vyhlídka. Zatímco Bertolt u Ymir měl vší podporu, možná i více než to.

„Díky za rozhovor,“ usmál se na něj nakonec Armin. „A ještě jednou promiň.“

Bertolt se posadil vedle Ymir a postavil na stůl dvě vodky s džusem, které jim koupil. Seděli jako vždy trochu stranou, takže si mohli povídat, přestože na pódiu skotačila pestrobarevná a výstřední drag queen na možná až příliš lehkovážnou píseň. „Měl bys to taky někdy zkusit,“ řekla mu už po několikáté Ymir s úsměvem, „nebo toho kluka támhle, který se na tebe dívá.“

„Není to kluk,“ odmítl Bertolt a raději se napil. „Vypadá, že by mi za to zaplatil.“

„To je ještě lepší, ne?“ zasmála se jeho společnice a opřela se do židle, na které seděla, přičemž zcela nepopsána mravy slušného chování roztáhla doširoka nohy jako chlap, i když měla docela krátkou sukni. „Občas mi přijde, že ani gay nejsi. Jen tě baví, jak se do tebe ten zuřivý skřet naváží.“

Hnědovlasý se tomu začal smát, protože to na něj sedělo. Eren Jeager kromě toho, že spoustě věcí nerozuměl a ani nechtěl, byl hodně plamenný a stačilo málo, aby se rozčílil. I Bertolt si všiml, že přestože se Jean dostal do týmu a zdál se být docela oblíbený – kamarádil se s Reinerem a Reiner byl ve středu oblíbenosti –, již v prvním týdnu školy se mezi ním a Erenem zcela bez důvodu vytvořila silná rivalita a ti dva se vlastně nemohli vystát. Když jeden řekl bílé, druhý zaručeně černé. Na hřišti do sebe neustále vráželi. Ovšem tím nejvíce komickým se stalo, když narazil na třídní facebookové stránce na jejich jména: Eren LepšíNežJean Jeager a Jean BožejšíNežEren Kirstein.

„A není to jedno, jestli jsem nebo ne?“ prohodil Bertolt, když se přestal smát.

Ymir si ho prohlédla. „Asi bych zněla jako nějaký fób, kdybych řekla, že není, co?“ zeptala se a sama upila ze svého pití. „Nechme heteroušům jejich práva!“ zanotovala možná příliš nahlas a svou sklenicí ťukla o tu jeho.

Bertolt s ní opravdu rád chodil ven. Mimo školu se i on mohl chovat jinak – ne, že by to reálně praktikoval, ale rozhodně mohl.

„Tákže…“ začala znovu dívka, „co uděláme s Reinerem a Kristou?“

Hnědovlasý nad tím zakroutil hlavou. „I když si to naše homofóbní čivava myslí, tak skutečně nemám zájem o Reinera…“

„Ale takové typy se ti líbí,“ mrkl na něj.

„… a nemyslím si, že bych byl schopen, i kdyby se mi líbil sebevíc, ho dostat od Kristy. Ani s takovou kouzelnou hůlkou,“ pohodil hlavou k vystupující drag queen, která napodopovala kouzelnou vílu. „Navíc mi růžová nesluší.“

„Ale dokud bude Reiner volný, furt hrozí, že se k sobě vrátí,“ povzdechla si Ymir.

Bertolt znovu upil, přičemž pokýval hlavou, jak s tím naprosto souhlasil. Ti dva se k sobě tolikrát vrátili, že vypadalo nemožné, aby se mezi ně kdokoliv vetřel, pokud nebude mít parťáka, který i druhého z páru vyřadí ze hry. „Ledaže bys Reinera zmátla a přesvědčila bys ho, že chce Armina.“

„Myslíš, že Armin…?“

Hnědovlasý rozhodně nechtěl šířit dál, co mu bylo řečeno, tak na její otázku neodpověděl. Rozhlédl se po klubu a byl rád, že se předtím nenapil, protože z toho, co viděl, by určitě kuckal. „Profesor Smith.“

„Nevracejme se k tomu, kdo se ti líbí,“ nadhodila trochu nevrle Ymir, „pravda ovšem je, že Reiner a profesor Dokonalý jsou si docela podobní, takže pokud Armin nekope za váš tým, tak bys ty…“

„On je tady, dívej!“

A skutečně. Jejich profesor jazyka a literatury stál u baru. Vypadal ještě více jako model, než když byl ve třídě, protože si asi dal více záležet na svém oblečení. Nebyl to jen Bertolt, který do něj – alespoň určitou část střední – byl zakoukaný, ale i spousta dívek. Pro ty jeho světlé a i přes překonanou třicítku husté vlasy, velice charismatickou, mužskou a dominantní tvář, nebesky modré oči vzbuzující důvěru, hezký úsměv a dokonalou postavu. V každé třídě měl hlouček svých obdivovatelek a i dívky mimo něj si neodpouštěly sledovat v hodinách hlavně jeho zadek v perfektně sedících pánských kalhotách.

„No, to mně poser,“ utrousila Ymir a dopila svůj džus.

„Myslím, že bychom měli jít,“ prohodil Bertolt a nervózně se podrbal ve vlasech na zátylku. „Nechci, aby věděl, že jsme ho tu viděli… máme vcelku dobrý vztah, tak si ho nechci zkazit tím, že se bude cítit ohrožen.“

Ymir mávla rukou. „Určitě si uvědomuje, že nejsi Eren, abys to roztroubil celé škole.“

„I tak… pojďme.“

Bertolt měl pocit, že najednou zná až příliš mnoho tajemství druhých lidí.