Nejen absinthová nejen víla - 19. část

Devatenáctá část.

Tak... dneska se seznámíme s další novou postavou, která sice nebude dále příliš často vystupovat, ale také není jen sezónní. Snad se vám bude líbit. A v příštím dílu se objeví další anděl... 

Děkuji všem komentujícím Gizmo, Kroketě, Katce a Vlarise. A JaMi, která mi připomněla dnes ráno vílu (a to, že už je neděle) v komentáři u jiné povídky.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 19. část -

Kraken spokojeně seděl svému pánovi na klíně a mazlil se s ním. Popravdě byl moc rád, že jsou spolu a že Chousokabeho neovládá jiná mrcha než Mori. Otřel se hlavou o jeho bradu a hlasitě zapředl. Trochu obnažil zuby, takže předl ještě hlasitěji a jedním zubem se o něj otřel. Bělovlasý pirát se nechával obtoulávat s jemným úsměvem, už mu bylo lépe - i když škrábance a pořezání se ještě nezahojila.

Motonari ležel nahý na futonu a jen od poloviny hýždí níž ho zakrývala deka. Před sebou měl položenou mísu, ve které bylo několik druhů masa nasekaného na kostičky smícháno a zalito smetanou - část vynahrazování. Užíval si jídlo a spokojeně máchal ve vzduchu ocasy.

Chousokabe se raději na něj nedíval, protože mu to přišlo zvláštní. Chápal, že když si před chvílí hrál v liščí formě s Krakenem, tak nebude oblečený. Ale přece jen - Chousokabe málokdy jedl v leže a snad nikdy ne nahý. Ty zvířecí způsoby jeho milence ho stále nepřestávaly udivovat.

“A to jsou všechny rituály takové?” zeptal se po chvíli, když Kraken seskočil z jeho klínu a šel obtěžovat Motonariho.

Hnědovlasý lišák majetnicky objal svoji misku a stáhl ji z kocourova dosahu. “Všechny ne...” odpověděl a pokrčil lehce rameny. “Bývají i méně sexuální a více... rituální... víc zaříkávání a pokreslování... tanec...” vzhlédl k němu. “Ale když vymýtáš takový druh posedlosti, většinou je to hlavně sex...”

Chousokabe se odmlčel. “No, bylo to zajímavé,” řekl nakonec a natáhl se do sítě, protože neměl co dělat. Když bylo v pokoji maso, o něj už se nikdo nezajímal.

Kraken na Moriho nepřestával dorážet.

Motonari misku zalehl a rafl po kočkodlakovi hravě zuby. “Už chápeš, proč se mi do toho tolik nechce...?” nadhodil potom k rozhovoru, který vedl se svým milencem.

Motochika zaváhal. “Mně - když si odmyslím, kvůli čemu to bylo - to tak špatné nepřišlo... no, více si toho musím odmyslit.” Sáhl si na vnitřní stranu stehen přes látku, a i když to bylo opatrně, sykl.

Starší se zvedl a vydal se i s miskou za ním. “Líbí se ti být v posteli svázaný?” pozvedl jedno obočí, pak mu podal svoje jídlo, aby si mohl vlézt za ním.

“Myslím, že už jsme se jednou bavili o shibari,” poznamenal a poslušně držel misku.

Hnědovlasý si udělal pohodlí na břiše na něm a pokračoval v jídle. “Pravda...” prohodil a pousmál se. “Chtěl bys vyzkoušet víc takových rituálů?” pozvedl obočí.

“No... bez řezání...” poznamenal druhý. I když byla pravda, že to řezání samo o sobě nebylo zase tak hrozné. Horší bylo hojení. Strupy ho při každém pohybu tahaly - ne, že by nebyl zvyklý na bolest, ale příjemné mu to také nebylo. Rád se rval, nerad se hojil. Řezání mu nevadilo, ale hojení ano. Ovšem po svazování se nemusel hojit, tak to bylo dobré.

Hnědovlasý našpulil rty, “chlípníku...” prohodil a pokračoval v jídle. “Bezdůvodně nesmím dělat takové věci...” osvětlil mu potom, “i když svázat bych si tě někdy mohl...” zavrněl a natáhl se pro polibek. Bělovlasý byl jeden z velmi mála lidí mimo jeho vesnici, který ho viděl při něčem takovém. Bylo to zvláštní, ale nevadilo mu to tolik, jako si myslel, že my mohlo - kdyby ho viděl.

“Já jsem chlípník?” nadzvedl jedno obočí mladší. Kraken si sedl pod síť a zamňoukal. Vůbec se mu nelíbilo, že mu nechce Motonari dát.

Přeměnil se. “Já si myslím, že by sis příště měl najít někoho, kdo rád krmí kočky,” poznamenal, znovu se změnil a vydal se uraženě pryč z pokoje.

Hnědovlasý se zatvářil dotčeně, “už jsem ti chtěl dát...” podíval se za ním, protože se mu nelíbilo, jak se mladší démon urazil. “Za rituální pomoc...”

Kočkodlak se ovšem nevrátil a podle všeho se šel osprchovat.  “Pomáhal ti s rituálem?”

“S kreslením na záda, tam si sám nedosáhnu...” druhý se pousmál. “Do ničeho zcestného jsem ho nezapojoval...” uklidnil svého milence. “A jo...” našpulil rty, “jsi chlípník...” zazubil se.

Mladší ho pohladil po zádech. Motonari byl půvabný, přestože nebyl Chousokabeho typ. Naoharu připomínal čarodějnici mnohem víc a od prvního pohledu - nebylo to jen kvůli tomu, že byl umělec - ho přitahoval. Ale když měl Moriho, tak víc nechtěl. “No, jsem rád že jste nedělali nějaký sexuální předrituál.”

Hnědovlasý se pousmál, “no... bylo by to divné...” pokývl. Pohodlněji se na svém milenci usídlil a přivřel oči.

Chousokabe ho znovu pohladil. Chtěl něco říct, ale přerušil ho zvuk odemykání dveří. Nastražil uši. “Draku?” zavolal.

Chvíli bylo ticho, než se ve dveřích objevil hnědovlasý mladík. Vypadal bídně a zlomeně - vůbec mu nepomohlo, že Chousokabe působil, jako kdyby za celou tu dobu si na něj nevzpomněl. “Jsem doma,” řekl chabě.

Bělovlasý pirát se opatrně dostal z pod Moriho a vydal se za hnědovlasým, který se hned vydal do svého pokoje. “Jsem rád, že jsi zpátky... mám ti něco nachystat k jídlu, pití... nebo tak?” Dohonil ho a objal. “Tak jsem se o tebe bál.”

Po chvíli se objevil v chodbě i hnědovlasý lišák. Po cestě na sebe hodil dlouhé tričko, aby se nemusel balit do deky, a opřel se o rám dveří pokoje svého milence. “Ahoj...” jemně se na příchozího usmál, protože Date vypadal, že to potřebuje, i když se nebyl moc jistý, jestli mu to nějak pomůže.

Nejmladší z nich neurčitě kývl a chabě oplatil Chousokabeho obětí. “Chci být sám,” zašeptal, “aspoň... chvíli. Pak si něco vezmu.” S tím se vymanil z objetí staršího a proklouzl do svého pokoje, aby se tam mohl zavřít a přivítat se s kotětem.

Bělovlasý si smutně povzdechl.

“Asi toho má za sebou docela dost...” šeptl lišák a zadíval se na dveře. Date vypadal opravdu zničený a mnohem více bez života, než když před týdnem odcházel s andělem. Bylo mu ho líto a opravdu ho mrzelo, že mu nemůže pomoct.

Chousokabe se vydal do kuchyně, aby mu přece jen něco nachystal. Nic víc pro něj udělat nemohl.

Modrovlasý démon vešel do Tadashiho kavárny a tentokrát nezamířil přímo k baru jako většinou, ale k jednomu ze stolů, protože tu byl se svým milencem, který ho následoval.

Tadashi si ho nedůvěřivě prohlížel, protože už od začátku mu přišlo, že se chová divně. Pak si ovšem všiml Mahira a pochopil, že se nejspíše zase dočkají nějaké scény. Možná by jim hned měl všechno dát zadarmo, aby tam byl klid. Růžovovlasý anděl si často poroučel to nejdražší, jen aby Mammona provokoval a ten se nechal, bral otázku peněz naprosto vážně.

Démon se natáhl pro lístek - spíše ze zvyku, než že by si opravdu plánoval něco většího dával, a otevřel ho, i když se zadíval na svého milence. Věnoval mu něžný úsměv. Dnes ani neměl v plánu se s ním hádat, pokud bude Mahiro zase nezřízeně utrácet. Chtěl na něj být milý, doufal, že přijde na jiné myšlenky.

Mahiro si prohlédl nápojovou nabídku. Potřeboval do sebe dostat hodně cukru, protože měl už dlouho špatnou náladu. “Tadashi se změnil,” poznamenal.

Druhý pokýval hlavou, “Asmondeus z něj udělal svoji kněžku,” vysvětlil mu, proč je majitel kavárny najednou o deset let mladší.

“Hezké,” kývl Mahiro. “Vidíš, to tvoji všichni bankéři a pracovníci na finančních úřadech, jsou ohavy protivné. A to přitom ty jsi vcelku pohledný.” Asi byl trochu rýpavý, co se specializace Mammona týkalo.

“Všichni nejsou tak hrozní...” bránil se druhý a nespokojeně pohodil hlavou, potom zase odložil nabídku. “Aspoň, co se vzhledu týká...”

“Nikdo je nemá rád,” utrousil Mahiro a také přestal studovat, co si dá.

Tadashi se k nim obezřetně vydal, když už vypadali, že se hádají kvůli objednávce. “Tak co to bude?” zeptal se mile, přičemž si prohlížel anděla.

“Presso...” odpověděl modrovlasý, byla to nejlevnější položka v Tadashiho nabídce. “A vodu...” dodal, protože ta byla ke kávě zdarma.

Černovlasý kývl. Poté se obrátil na anděla.

“Dal bych si kokosovou čokoládu a bílou čokoládu. K tomu jahodový koktejl. A... ten čokoládový dort.” Mrkl na obsluhu, a poté se k němu naklonil. “Sluší vám to, Tadashi.”

Mammon si složil ruce na hrudi a trochu dotčeně se nafoukl. Chápal, že si musí mladší zpravit náladu, ale i tak ho vytáčel a dělal to cíleně jemu naschvál. Zvedl oči v sloup.

Anděl se na něj ušklíbl ještě předtím, než mu Tadashi poděkoval a odešel objednávku vyřídit. Usadil se pohodlně na křesílku a podíval se na strop. Moc nevěděl, co by si s druhým měl povídat. Poslední roky se bavili jen o penězích a o tom, že Mahiro nebyl příliš nadšený z jejich vztahu.

Starší okamžik dotčeně trucoval, “To to všechno budeš pít naráz?” nadhodil potom.

“Samozřejmě, vždy si vezmu kousek dortu, zapiju to všemi třemi nápoji a pobrindám si bradu, jak se to budu snažit požvýkat a polknout,” odpověděl mu růžovovlasý a vyplázl na něj jazyk. “Uvolni se, platit to budu já.”

Modrovlasý znovu jen zvedl oči v sloup. “Rozuměl by sis s Belzebubem...” neodpustil si. “Ale... nechci probírat, kolik to bude stát... a hádat se o tom s tebou...” na chvíli se odmlčel, “vyjez to tady klidně celé, pokud nepraskneš...” pousmál se tomu trošku kysele.

“Vleze se do mně toho hodně,” mrkl na něj Mahiro a pousmál se. Opravdu už příliš nepůsobil jako anděl, spíše se v něm mísili všichni démonové.

“Zapamatuju si to...” modrovlasý na něj vyplázl jazyk. Chtěl pokračovat, ale přerušil ho zrzek, který se přiblížil k jejich stolu.

“Mahiro,” Sora se na Anděla přívětivě usmál a došel k nim.

Růžovovlasý se na mladíka otočil a pozdravil ho. Moc nevěděl, co mu může chtít a vlastně ani, jak se k němu má chovat. Když mu řezali křídla, ukázal se jako někdo příliš naivní, který mezi hlídače nepatří, ale pak si zlepšil reputaci, když mu donesl mast, díky níž se mu rány po křídlech dobře hojily.

“Jak se cítíš?” mladík si ho prohlédl, potom se podíval na modrovlasého démona naproti němu a lehce mu pokývl.

“A ty jsi?” Mammon si ho podezřívavě prohlédl.

“Sora...” odpověděl zrzek, “já se tu tak... pohybuju...” ukázal na bělovlasého hlídače, který už byl posazený u baru i s chlapcem, kterého Sora brával většinou, když věděl, že půjde do kavárny.

Mahiro se zadíval tím směrem. S tím, jak zrzek působil příjemně, Hiyoru se svým výrazem zabijáka s ním dokonale kontrastoval. “Hojí se to dobře, myslím, nebolí to... jen strup svědí a občas se potrhá. Za tu mast moc děkuju.”

Modrovlasý démon si zrzavého mladíka nepřestával podezřívavě prohlížet, ovšem z toho, jak mu jeho milenec odpověděl, pochopil, že asi není pro něj ohrožením.

Sora se na anděla usmál, “není zač...” pokývl lehce, “mohl bych se na to podívat, kdyby s tím byl nějaký problém,” nabídl, “i později... kdyby se něco stalo...”

Anděl si ho trochu podezřívavě prohlédl, jestli se něco dalšího na něj chystá, poté odpověděl: “Myslím, že nebude třeba.” Odmlčel se. “Ale kdyby něco, tak určitě přijdu,” kývl nakonec.

To už Tadashi přišel s objednávkou. Postavil nejprve vše před démona, poté anděla a vydal se dál.

“Fajn...” zrzek mu věnoval poslední úsměv, než se vydal za svým milencem.

“Co to bylo?” modrovlasý se zadíval na Mahira. Slyšel něco o tom, že okolo jednoho z hlídačů, se ochomýtá kluk, který k nim nepatřil, ale i tak ho to překvapovalo.

Mahiro se pusti do mléčného koktejlu, poté se ovšem k druhému naklonil a zašeptal: “Vlastně ani nevím... je... no... slyšel jsem, že ten zrzek klátí toho hlídače.” Zase se vrátil ke koktejlu. “A myslím, že je to pravda, podle toho, jakou scénu mu udělal, když mi řezali křídla, a pak... že ho donutil, aby mi na to dal mast.” Ohlédl se po dvojici. “A to nevypadá vůbec nebezpečně... bůh ví ovšem, jak přišel o to oko.”

“Hmm...” Mammon pokýval hlavou a zadíval se na dvojici. To malé dítě, které s sebou měli, taky působilo dost podivně. “Kdo by to do Leviathana řekl... takové děcka...” neodpustil si. Pak se natáhl pro svoji kávu a upil.

Hiyoru seděl u stolu v kuchyni a popíjel mléko s Roo, bylo mezi nimi ticho, rušené jen chrčivým dechem černovlasého. Hodiny na stěně ukazovaly, že brzy bude pět ráno. Celé doupě bylo tiché.

Ještě chvíli to trvalo, než se ozvaly dveře od pokoje, který sdílela starší dvojice hlídačů. Baku chvíli něco mručel v chodbě, potom otevřel dveře do kuchyně a strčil dovnitř chlapce, který byl zabalený jen do prostěradla. “Je váš...” oznámil bělovlasému, ani se neobtěžoval si předtím zapínat poklopec.

Mladík, který nevypadal na více než šestnáct se na něj otočil. “Říkals...” začal. Vypadal by docela normálně, kdyby jeho kůže neměla světle zeleně pastelovou barvu. Černé vlasy mu padaly skoro ke kolenům a sem tam v nich byly zapletené lístky, které vypadaly skoro jako jejich součást.

“Já vím...” blonďák mávl rukou a zívl, “oni tě zpraví líp,” ukázal na Hiyoru, “nechceš, abych tě držel za ručičku, ne?” zazubil se na mladíka. Ten se tomu trošku zamračil a nedůvěřivě si prohlédl dvojici. Blonďatý hlídač sice nebyl zrovna důvěryhodný, ale u toho aspoň věděl, co všechno může čekat, když s ním něco řešil.

“Máme tady teď na to specialistu...” blonďák teatrálně zamával rukou ve vzduchu a poškrábal se na holém břiše, “půjdu vzbudit koťátko...” oznámil a otočil se zpět ke dveřím.

Roo si prohlížel zeleného chlapce, kvůli kterému nemohl spát ve svém pokoji. Když už byl z něj pryč, zvedl se a šel dospat, co nemohl.

Hiyoru se zamračil. “Nikam nejdeš, Baku!” zavrčel a vstal, ovšem jeho zabijácký výraz vyrušilo zívnutí. “Co tomu klukovi je?” Otočil se na chlapce. “Tak co?” Mezitím zastavil blondýna, aby nešel děsit Soru.

Chlapec si ho chvíli prohlížel docela vystrašeným pohledem. Nebyl si jistý, jestli udělal dobře, když se sem nechal Baku dovést, hemžilo se to tady šílenci. “Porůstavice...” šeptl.

“Zůstaň tu,” poručil chlapci a vydal se sám do svého pokoje, celou cestu zíval. Nerosvítil si, když vešel. Pohladil Soru, který objímal dítě a díky tomu tam těžko mohl spát i Hiyoru, po vlasech. Byl krásný, nejkrásnější bytost, co kdy viděl. Vůbec ho nechtěl budit.

Sora rozespale pootevřel oči a něco nesrozumitelně zamručel do Hibikiho vlasů, i když to nevypadalo, že je moc při smyslech. Stačil okamžik, aby zase vypadal, že tvrdě spí.

“Soro,” zašeptal, čímž se mu podařilo probudit dítě, které se hned více skrčilo v náručí staršího.

To už zrzka probralo více, když se mu dítě v náručí začalo hýbat. “Hmm...?” zamručel tiše a natočil tvář směrem, odkud předtím vycházel hlas a donutil se pootevřít oči. “Děje se něco?”

“Máme pro tebe případ na léčení,” řekl mu a znovu ho pohladil po vlasech. “Vstávej. Tentokrát budeme opravdu léčit,” usmál se na něj a políbil ho na čelo.

“Hmm...” starší pokývl, ovšem místo toho, aby se dal do vstávání se více zabalil do příjemně teplé pokrývky a přitiskl na dítě. “Už skoro jsem na nohách...” zašeptal a na chvíli zavřel oči. “Nespím...” nejspíš mluvil, aby se udržel vzhůru.

Bělovlasý se tomu pousmál a podíval se na dítě. “Dál ho buď, až se vzbudí, ať přijde do pitevny.” Ještě jednou Soru políbil, pak se vydal ven z pokoje. Šel do kuchyně, kde zelený chlapec už úplně osaměl. “Pojď,” pobídl ho. Ten ho ostýchavě následoval.

Po chvíli se v pitevně objevil i rozcuchaný Sora oblečený jen do dlouhého trička. Mnul si oči a stále nevypadal moc probuzený. Na nohách měl ponožky - jediný kus oblečený, který si obtěžoval nasadit než šel -, ale i přes ně ho trochu zábla chodidla. Chlapec šel za ním, nechtěl být v pokoji sám s Karasu, přestože ten vypadal spící.

Zrzek se usmál na mladíka, který seděl na jednom ze stolů, a pokývl mu na pozdrav.

Hiyoru si svého milence prohlédl - trochu si nebyl jistý, zda tohle je nejvhodnější oblečení na ošetřování pacientů. “Takže... máme tu dryádu s porůstavicí,” oznámil, “dovedl ji sem Baku.” Jindy by se na ni rozhodně vykašlal, protože to byla dohoda mezi blonďatým hlídačem a nemocným chlapcem, nic mu z toho neplynulo, ale teď se to hodilo, aby Sora začal více věřit ve svou práci. “Do naha,” utrousil k dryádě - ačkoliv chlapec vypadal jako nevinné lestní stvoření, porůstavice se nechytala zrovna při činnostech, na něž by jeden mohl být hrdý. Zakončil to dlouhým zívnutím - už několikátou noc se pořádně nevyspal a trávil ji v kuchyni u mléka.

Chlapec nechal ze sebe spadnout prostěradlo, které mu půjčil Baku, aby se do něj zabalil. Nic víc na sobě neměl, věděl už předtím, že se stejně bude svlékat.

Sora přišel trošku blíž, když to mladík udělal. Poprvé viděl naživo něco, u čeho měl ve svém bestiáři napsáno, že žije v lese. A moc si nedokázal představit, jak se něco takového dostalo doprostřed města. Prohlédl si ho, zelená kůže ho docela fascinovala. Některé místa na jeho kůži - na zádech, pažích i nohách - se začínala měnit ve stromovou kůru.

“Takže...” Hiyoru vytáhl nástroj, který vypadal jako nůž, ale držel se na obou koncích. “Tímhle se ta kůra musí odstranit.”

Chlapec si bělovlasého hlídače trochu vyděšeně prohlédl, ovšem neodvážil se couvnout, když už dobrovolně došel až sem.

Zrzek se mezitím k němu ještě přiblížil. “Dostane něco proti bolesti, ne?” Podíval se na Hiyoru, pak zpět na dryádu. Lehce se usmál. “Jak se jmenuješ?” zeptal se. Už se cítil docela probuzený, i když sem tam se neubránil zívnutí.

“Mie...” odpověděl tiše druhý a prohlédl si ho, pak mu úsměv nesměle oplatil.

“Já jsem Sora,” představil se mladík, pak ukázal k bělovlasému, “Hiyoru...” představil ho.

Zelený chlapec si zrzka prohlédl, “taková... Čirůvka hezká...” poznamenal.

Bělovlasý se zamračil, možná částečně, aby si vrátil dekoru, a poté se vydal pro injekci. “S takovou budeme muset nakoupit nové zásoby...” povzdechl si. To, co používali, bylo ještě z období druhé světové. Čirůvka bylo hezké slovo.

“To  snad nebude takový problém...” Sora mu věnoval smířlivý úsměv. Potom se natáhl k chlapci, “můžu?” zeptal se a když mu dryáda kývla, dotkl se “vyrážky”. Byl to stejný pocit, jako by se dotýkal stromu. “Až to bude dole, jen to namažeme a pošleme ho domů?”

“Vyčistíme, namažeme a pošleme do parku,” řekl mu a zavolal si k sobě dítě. “Tohle dej Sorovi,” poručil mu, poté přešel k jiné skříni a vytáhl z ní hmoždíř. “Opravdu nevím, jestli tvá služba Baku zaplatí vše potřebné, dryádo,” poznamenal, když se přesunul k další poličce, kde měli bylinky. Dítě mezitím udělalo, co bylo jeho úkolem.

Zrzek si položil injekci na stůl vedle chlapce, “ruku,” pobídl ho a když k němu chlapec paži natáhl, na chvíli ji stáhl, aby mu vystoupla žíla. “Do parku?” vzhlédl k němu tázavě.

“Domů...” Mie se tomu jen pousmál a pokrčil rameny.

Hiyoru se ještě více zamračil. Ta dryáda se se Sorou snažila flirtovat? Bouchl kamenným hmoždířem o desku, na kterou ho pokládal. Poté do něj začal vsypávat různé přísady, aby je společně rozdrtil. Šeptal přitom nějaká slova v entštině.

Dryáda sebou cukla při tom zvuku a odklonila pohled na stranu, jak ji to vylekalo a zároveň jí došlo, že na to, kde je, se nejspíš chová moc uvolněně.

Sora zvedl oči v sloup a otočil se na bělovlasého. Přestával doufat ve zlepšení toho, jak se budou celkově k pacientům chovat, dokud si doopravdy neotevře něco vlastního. Přišlo mu, že je jen děsili, když už se někdo odvážil nechat se přivést. “Žiješ v parku?” zajímal se. Chtěl, aby se Mie trošku uvolnil, když už mu měli dělat něco takového. Natáhl se pro injekci.

Chlapec v odpověď kývl a opatrněji se na něj podíval.

Bělovlasý se vydal pryč z pitevny, protože mu chyběla poslední přísada. “Hibiki, pojď se mnou, ať tě pro to příště budu moct poslat,” přivolal k sobě dítě, ještě než odešel. Poté oba zmizeli za dveřmi.

“To tam tak normálně žijí dryády...?” Sora mu píchl injekci a natáhl se pro kousek vaty, pak ho pobídl, aby si místo silně přidržel. Sundal škrtidlo a vydal se injekci vyhodit.

“Není to tam moc velké, jsme tam tři... a několik mladých entů...”

“Mladých entů?” tázavě se na něj podíval, protože popravdě moc nevěděl, jaký je rozdíl mezi mladým a starým entem.

“Jsou mladí... a nevybouření...” chlapec pokrčil rameny.

“Násilničtí a sexuchtiví...” Baku vešel do místnosti. Spalo se mu zle, když Roo tak hlasitě chrápal, tak se rozhodl jít je provokovat. Překvapilo ho, že jsou v pitevně sami. “Můžeme si to zopakovat...” mrkl na dryádu, “i s koťátkem...” pohlédl potom na Soru, který se jen ušklíbl. “Víš, jak se přenáší taková nemoc na dryády...?” hlídač pozvedl obočí a naklonil se k zrzkovi.

“Běž od něj,” šeptl ode dveří Hiyoru a vydal se i s dítětem, které neslo sklenici s lojem, k hmoždíři.

Starší z hlídačů se nespokojeně zašklebil a vzdálil se k poličce, o kterou se opřel.

“Jak se to přenáší?” zrzek se podíval z jednoho na druhého, protože ho to zaujalo, i když s tím, jaké mu dal blonďák náznaky, už měl docela představu.

Baku se zazubil, “dochází ti to, ne?” udělal na zrzka docela sprosté gesto, “entky jsou moc škaredé a vzácné, aby je někdo hledal... ale dryády a enti nejsou moc kompatibilní rasy... dryády z toho pak často mají problémy...” mávl nad tím rukou. “I tak myslím, že málokdy je do toho enti nutí...”

Sora si dryádího mladíka prohlédl a raději to nekomentoval. Nehodlal ho za něco takového odsuzovat, tak se jen jemně usmál. I když podle toho, jak líčil Hiyoru enty v jeho bestiáři si nemohl pomoct a byla to dost zvláštní představa.“A lidi a dryády jsou kompatibilní?”

“No...” Baku pohodil hlavou, “nic se mezi nimi nepřenáší...” zazubil se.

Mladší hlídač mezitím dokončil výrobu masti. “Nebylo dokázáno, že se mezi nimi něco přenáší - to je trošku něco jiného,” utrousil a prohlédl si dryádu. “Takhle rasa je vcelku choulostivá... protože jsou to lesní víly. A víly jsou celkově náchylné ke všem neduhům.” Položil mast vedle nástroje na seškrabávání. “A co se téhle nemoci týče - stejné to máš i s lidskýma prostitutkama, začínají hezké, končí nechutné. Když se vyrážka neléčí - a že mnohdy ne -, tak celé porostou, zbytek kůže se pokryje vráskami a stanou se z nich ošklivé kreatury, které už se nikdy nemůžou oddávat radovánkám.” Pokrčil rameny, že jeho se to netýká, poté se obrátil na Bakua. “Možná ti něco zezelená... možná už to zelené máš.”  

Blonďák na něj vyplázl jazyk, “hlavně, že už to nemodrá...” prohodil. Když byl před chvílí na záchodě, nic zeleného ještě neměl.

“Nejsem prostitutka...” Mie se chabě ohradil a zadíval se na bělovlasého. Trošku se ho to dotklo. Enti byli mnohem silnější, než dryády, bránit se jim stejně nemělo cenu, tak si to mohl alespoň užít. Trvalo to 400 let, než enti porostli kůrou, a do té doby to bývali často docela pěkní mladí muži.

“Nezajímá mne to, pokud nechceš něco nahlásit,” prohodil Hiyoru a podíval se na zrzka. “Myslím, že už můžeš začít odstraňovat kůru,” pobídl ho. A zavolal si k sobě dítě. “Přines tamty kýble na mízu,” poručil mu, “necháme si ji.” Byla to ceněná surovina - staré čarodějnice po ní prahly.

Dryáda sklonila na chvíli pohled a jen nepatrně zakroutila hlavou. Pak pohlédla na Soru, když ten se natáhl pro nůž.

“Pomůžeš mi s tím prvním kusem?” zrzek pohlédl na svého milence, “nechci mu zbytečně ublížit.”

“Ublížil si jedině sám,” utrousil Hiyoru, ale i tak si vzal nůž. Rozhodl se odstranit tu největší vyrážku na stehně. “Tahle půjde na tři řezy, nejprve zahákneš na začátku, poté táhneš směrem k sobě,” ukázal mu jak. Dělal, jako kdyby odřezával hobliny ze dřeva. “A znovu z boku.” Poté dal už Sorovy ruce na držadlo a navedl ho na poslední hoblinu. “Jasné?” pousmál se na něj. Kolem odkrytého masa se šířila vůně podhoubí.

Baku přešel zezadu k dryádě, které do očí vyhrkly slzy a měla co dělat, aby nesténala bolestí, přičemž si silně skousávala ret a jednou dlaní zakrývala ústa. Pohladil ho po tváři a zčesal mu vlasy dozadu, “kousej...” šeptl a prsty pronikl do jeho úst.

Soru to gesto trochu překvapilo, ale nijak to nekomentoval. Vzal si nůž a sám se dal do dalšího kusu kúry.

…

Už táhlo na sedmou hodinu, když skončili. Měli půl kýble plného mízy. Bělovlasý hlídač setřel poslední zbytky z kůže dryády, než se ji vydal uklidit. Opravdu to byla dobrá surovina. “Ještě je třeba pročistit tělo... výluhem z bylinek, ale ten se bude několik dní připravovat.”

“Co s ním mezitím bude?” zajímal se zrzek.

Baku si stáhl vysíleného chlapce, který pomalu ztrácel vědomí, do náruče. “Já si ho mezitím nechám...” pokrčil rameny, “bude to trvat do zítra, než se ta mast pořádně vstřebá a obvazy se budou moct sundat až za dva dny... a takhle ven nemůže...”

Sora polkl několik poznámek o andělovi. Chápal, že léčení tak zraněného křídla by si žádalo mnohem delší čas a tak dlouho by tu Mahira nikdo nechtěl, ještě když by z toho nic neměl. I tak ho to rozčilovalo. Nakonec jen kývl.

“A co na to řekne Roo?” otočil se na ně Hiyoru. “Už dnes jsme společně trávili noc v kuchyni.”

“Nebudeme hlasití s tím, jak vypadají jeho stehna...” blonďák jen zvedl oči v sloup. “Nebo aspoň ne tolik..." pousmál se. “Stejně by na to řekl jen: R-rooo,” neodpustil si.

Sora se otočil na svého milence. “Proč jste trávili noc v kuchyni?” zajímal se.

“Tak si ho teda odnes...” pokrčil rameny Hiyoru. Oni už s ním neměli co dělat. Poté se podíval na dítě. “Uklidíš to tady,” přikázal mu. Nakonec se vydal z místnosti. O své neschopnosti se vyspat v posteli s dvěma dalšími lidmi mluvit nechtěl.

Zrzek ho následoval, když i Baku se vydal zpět do svého pokoje a zkoumavě se na něj zadíval, jak čekal, jestli mu bude na otázku zodpovězeno.

“Co by sis dal na snídani, Čirůvko?” otočil se na něj po chvíli s úsměvem. Nejraději byl se Sorou sám, protože si mohl dovolit být k němu mazlivý.

“Možná něco sladkého...” oplatil mu úsměv, ovšem pak se k němu více přiblížil, “proč jste trávili noc v kuchyni?”

“Protože je nás v posteli moc,” odpověděl mu nakonec neochotně Hiyoru, když došli do kuchyně a zamyslel se, co by dobrého mu tak mohl připravit. “Víš co, půjdeme se obléct a skočíme na snídani na povrch, stejně mám denní pochůzku dnes já.”

Zrzek jen kývl. “Měl jsi mi to říct, jestli ti Hibiki vadí v posteli...” povzdechl si. Nechtěl, aby kvůli tomu měl problémy zase jeho milenec, ale sám spal tvrdě a nedělaly mu problém téměř žádné podmínky, ani si nevšiml, že mizel na noc.

“Chceš ho tam mít, tak máš,” pokrčil bělovlasý rameny. Natáhl se k němu, aby ho políbil do vlasů. “Stejně ta dryáda to bude mít do měsíce zpátky,” povzdechl si, když se vracel na ubikace.

Zrzek našpulil rty, “to budeme muset nějak vyřešit...” prohodil, “chci v posteli hlavně tebe...” usmál se na něj a přitáhl si ho k pořádnému polibku, než ho následoval. “Nedá se tomu nijak zabránit?” zeptal se pak.

“Jedině je umravnit,” zažertoval Hiyoru. Jakmile byli v pokoji, přitáhl si k sobě zrzka, aby ho mohl obejmout a přivonět si k němu. Byl to jeho Sora. “Líbí se ti slovo čirůvka?” zeptal se pak. Protože jemu to přišlo opravdu hezké a vhodné pro mladíka.

Starší mu objetí spokojeně oplatil a vpil se znova do jeho rtů, chvíli si hluboký polibek užíval. “Chtěl bys mi říkat Čirůvko...?”

“Pokud by se ti to líbilo,” odpověděl mu na to druhý. “Připadá mi to hezké... sice zrovna čirůvka oranžová je nejedlá, ale... i tak...”

“Nevadilo by mi to...” usmál se na něj a otřel se nosem o ten jeho. Zvykl si na přítomnost druhého z bělovlasých hlídačů v pokoji a už mu nevadila tolik, jako předtím, navíc Karasu vypadal, že stále spí.

“Čirůvko,” zavrněl Hiyoru a znovu se vpil do jeho rtů. Už si zvykl na jejich doteky a stal se na nich jistým způsobem závislý. Chvíli si ho ještě užíval, než ho pustil. “Vezmeme i Hibikiho?” zeptal se, čímž chtěl naznačit, že by se měli začít oblékat.

“Mohli bychom...” druhý se pousmál a trochu kývl. Potom se od svého milence odtáhl, aby se mohl převléknout. Shodil ze sebe tričko, které měl u mladšího na spaní.

Hiyoru si ho prohlédl a pousmál se. Jeho zrzka byla nejkrásnější ze všech zrzek. Sám se vydal ke skříni, aby z ní vytáhl kožené kalhoty a tílko. Nakonec se ovšem rozmyslel a vzal si obyčejné látkové, protože věřil, že venku bude vcelku parno.

Rudovlasý démon vtrhl do hotelového apartmá, kde bydlel jeho syn s manželem. “Setsu!” došel až do ložnice, kde našel bělovlasého v posteli, “jsem tak rád, že jsi konečně zase doma!”  

Setsuna vzhlédl od knížky, aby se na něj podíval a pousmál se. “Papá,” oslovil ho a posadil se tak, že měl holé nohy na bok, ale noční košile mu zakrývala vše potřebné. “Neměl byste chodit za mnou do ložnice,” šeptl, Xanxus celkově neměl rád, když byli oni dva spolu sami.

Satan jen mávl rukou, “hlavně, že jsi zase doma...” zazubil se na bělovlasého a sklonil se, aby ho objal. “Xanhnus je idiot, že tě vůbec nechal na tak dlouho zmizet...” zamračil se pak.

“Nevěděl jsem, že se chystáš přijít...” poznamenal černovlasý muž, který přišel z pracovny, když slyšel někoho v chodbě. Teď se opíral o dveře.

Setsuna se zamyslel, bylo zajímavé, že Satan chytil Chousokabeho Xanhnus, ale nekomentoval, ani když si toho všiml poprvé. Objetí mu jemně oplatil. Měl svého tchána rád, rozhodně raději než otce, Leviathana.

Satan ho pevně stiskl a okamžik si užíval to obětí. Pak se otočil na svého syna. “Jak bych mohl nepřijít, když mám snachu konečně doma?” pohladil světlovlasého po vlasech. “Pozval jsem se na oběd...” oznámil.

Xanxus zvedl oči v sloup, “tak se přesuň do kuchyně a počkej tam na něj...”

“A co bude na oběd?” naklonil hlavu na stranu Setsuna a vstal z postele, aby si natáhl pyžamové kalhoty, ať se může věnovat svému tchánovi. Přes sebe si hodil černý župan, který patřil Xanxusovi.

“Co bys chtěl?” černovlasý se na něj zadíval a raději okatě ignoroval svého otce, který se stále ochomýtal okolo jeho muže.

“Budeš vařit ty?” zeptal se Setsuna a přešel k němu. “Od tebe je všechno dobré,” políbil ho na tvář a otočil se k Satanovi. “Dívejte, papá, co jsem dostal,” pochlubil se stříbrným obojkem a nadhodil jeden ze svých nevinných úsměvů.

“Sluší ti to Setsu...” rudovlasý se na něj usmál. Byla pravda, že světlovlasý byl nádherný v čemkoliv a při jakékoliv příležitosti.

“Necháte toho...?” mafián nespokojeně přivřel oči a přitáhl si Setsunu k sobě víc. “Nelíbí se mi, jak se tady zjevuješ...” zadíval se na svého otce.

Bělovlasý se opřel o jeho hruď. “Ale papá to nemyslí na zle,” špitl a zaklonil hlavu - tak, že si ji položil na jeho rameno -, aby svého milence mohl políbit pod ouško. “On přišel jen říct, jak je rád, že jsme zase spolu.”

Černovlasý muž přejel dlaní po jeho boku, “no...” ušklíbl se na svého otce. “Neloz nám aspoň do ložnice...” prohodil nespokojeně a vydal se ven z místnosti i se svým mužem.

Rudovlasý démon si nespokojeně složil paže na hrudi, “pořád jsi můj syn, můžu si tu chodit, kde chci...” zabručel.

“A papá si nehodlá přivést nějakou mamá?” zeptal se Setsuna, jak se snažil je oba uklidnit.

“Ts...” rudovlasý se nespokojeně ušklíbl, “jako bych mohl najít takovou dobrou mamá, aby měla na tebe, Setsu...” usmál se na bělovlasého.

Bělovlasý mu úsměv oplatil. Ale raději to nekomentoval.


___
Seznamte se:

Mie (asi originální postava autora)
zdroj: vody internetu