Nejen absinthová nejen víla - 20. část

Dvacátá část.

Se zpožděním, ale s novou postavou... a někteří jistě budou potěšení, že se vyřeší "papá".

Děkuji všem komentujícím Katce, Kroketě a Vlarise. Nejen jim přeji příjemnou četbu.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 20. část -

Satan otevřel dveře hotelového pokoje a pomalu vešel. Vypadal o dost klidnější, než když vtrhl ke svému synovi. Pomalu se vydal dál, jak hledal obyvatele apartmá.

“Vítej,” usmál se modrovlasý muž sedící na křesle. Než démon přišel, četl a popíjel bílou kávu. Věděl o tom, že se blíží, už dlouho předtím, než vstoupil do hotelu. Vzal si jednu z pastelově zbarvených sněhových pusinek, co měl vyskládané na talířku na malém stolku u křesla.

“Neplánovals ani dát vědět, že tu jsi?” rudovlasý naklonil hlavu na stranu a trochu se zamračil. Potom se posadil na okraj taburetky, přes kterou měl druhý přehozené nohy a věnoval mu trochu vyčítavý pohled.

Modrovlasý mu nabídl z talířku s pusinkami. “Tohle je tak chutné,” poznamenal s úsměvem, poté trochu zvážněl. “Věděl jsem, že přijdeš,” odpověděl mu a dal mu svou světlou dlaň na tu jeho. “Věděl jsem, že ti nemusím dávat vědět a najdeš si mě, hned co sestoupím.”

Druhý si ho prohlédl a povzdechl si, neměl, co na to odpovědět, protože to byla pravda. Přesto by ho to nejméně potěšilo, kdyby to věděl předem. Propletl s ním prsty a zvedl si jeho ruku ke rtům, aby políbil její hřbet. Trochu se usmál sladkostem a pro jednu se natáhl. “Jak dlouho tu budeš?” zajímal se.

“Nějaký čas...” pokrčil rameny, “týden, možná dva... je to tak málo oproti věčnosti.”

Démon přivřel oči a naklonil se k němu, “je to bolestně málo...” šeptl a volnou rukou se vydal na jeho tvář. Zdál se až nepřirozeně klidný a krotký v jeho přítomnosti.

Modrovlasý ho políbil na čelo a pohladil po vlasech. “Ale vím, že ty se tu vyskytuješ často,” poznamenal. “Také bych si dal říct - tenhle svět má tolik co nabídnout -, ale mám své povinnosti,” opřel si tvář o tu jeho a přivřel oči.

Satan se k němu přisunul a pootevřenými rty se lehce otřel o linii jeho spodní čelisti. “Stejně se tam stovky let už nic neděje...” šeptl kysele, pak si opřel čelo o jeho rameno. Dlaň si položil na hruď druhého.

Modrovlasý se pohodlněji usadil a začal ho konejšivě hladit. Ani si nedokázal představit, jak těžké je stále krotit tak prudký hněv v sobě. “Stále se tam něco děje, bohužel, spíše mne to trápí, než-li by to těšilo,” povzdechl si. “Rád bych zase ochutnal něco z vaší pekelné kuchyně,” vzpomněl si.

Ta poznámka vyvolala v jeho společníkovi jemný úsměv. “Co bys chtěl?” zeptal se a vzhlédl k němu.

“Byl bych rád za něco ne moc pikantního, jen jemně, možná trochu sladkého,” odpověděl a znovu ho políbil na čelo. “Vím, že uvaříš až hříšně dobře cokoliv,” zašeptal.

Rudovlasý ho políbil na krk a znovu ho naléhavě pohladil po tváři. “Za chvíli...” šeptl a posunul se tak, aby se k němu mohl více přisunout, skoro už s ním seděl v křesle. “Asheero...” chtěl si ještě užívat blízkost toho těla. “nechci tě pouštět zpět...”

“Oba máme své povinnosti,” šeptl modrovlasý, přičemž ho nepřestával hladit a pouze se usmíval jeho naléhavosti. Byl jako malé dítě. “Jistě mi svět odpustí, když ti věnuji nejprve dva dny, než se dám do práce,” nadnesl, “nevyháním tě vařit. Zůstaneme tu spolu.”

“Pamatuju si dobu, kdy jsi mi dával i dva měsíce...” hlasitě si povzdechl a zavřel na chvíli oči. “Doufám, že začneš počítat až od zítřka...” nepatrně se pousmál a políbil ho pod bradu.

“Kdyby to záleželo na mně, dal bych ti i stovky let, ale jsem příliš vážený a starý, než abych dokázal na tomto světe být déle než chvíli,” povzdechl si. “Cítím tolik lítosti nad všemi těmi lidmi,” na okamžik zavřel oči, aby potlačil slzy. “Pamatuji si doby, kdy i ty jsi byl v království,” šeptl poté a políbil ho znovu na čelo. “Tedy tři dny, když si o ně žádáš.”

Démon přivřel oči. “Jsi stejně starý a vážený jako já...” šeptl. “Mohl bys spasit všechny, které lituješ, kdybys opravdu chtěl, stejně, jako bych je já mohl spálit na popel...” zadíval se mu do tváře, “ale... nechci abys na ně teď myslel...” natáhl se, aby vlastními rty přejel po těch jeho v letmém doteku. “Ne naše tři dny...”

“Ani na království, které mi nic z toho nedovoluje,” zašeptal opravdu tiše Asheerah a zavřel oči. Měl rád jeho blízkost a byl vděčný za jejich lásku, i když nemohla být nikdy naplněna.

“Tak...” druhý přivřel oči a otřel se docela mazlivě nosem o jeho krk jako pes, který se tulí k pánovi. Nerad viděl na jeho tváři nešťastný výraz. “Chci se dotýkat tvých křídel...” zašeptal.

“Vstaň a svlékneme se,” podvolil se Asheerah a jemně ho vybídl, aby to udělal. Jakmile také stál, začal si svlékat nejprve košili. Vyzul si kozačky s jehlovými podpatky, aby si mohl stáhnout kalhoty. Jeho tělo bylo dokonale tvarované. V momentu mu narostla mohutná křídla a objevily se tenké zlaté pavučinky šperků, co mu jakoby vrůstaly do těla.

Rudovlasý muž ze sebe shodil košili, pak si sundal boty, aby se zbavil i riflí. I on se proměnil do své původní podoby, ve které mu mezi vlasy vyrůstaly dva zatočené tmavé rohy. Rudé vlasy mu sahaly do půlky zad a z kostrče mu vyrůstal dlouhý ocas zakončený hrotem. Na stejném místě, jako měl druhý křídla, jemu vyrůstaly jen dva ožehlé pahýly kostí. Přitáhl si modrovlasého k sobě a jednou paží ho objal okolo pasu, druhou se prsty vydal po bílém peří křídel. Něžně se vpil do jeho rtů.

Asheerah se k němu přitulil a něžně ho hladil po svalnatém těle. Bylo mu líto jeho křídel, avšak zároveň i Satanův pád obdivoval. Užíval si jejich polibek a spokojeně se do něj usmíval - v žádném ze světů nebyl nikdo, s kým by trávil čas raději.

Démon si užíval dotek jemného peří. Nedokázal by ten pocit popsat, cítil se, jako by se zmocňoval něčeho zakázaného, bral si věci, které už mu dávno nepatří. Jedno, kolik toho pro něj modrovlasý znamenal, už by na něj neměl mít právo. I tak to byl dokonalý pocit, který by za nic nevyměnil. Nechtěl se ho už vzdávat. Přitáhl si ho blíž k sobě a přesunul se rty na kůži holého ramene. Asheerah krásně voněl - trošku sladce, tak něžně.

“Víš, jak hluboce tě miluji,” zašeptal anděl a oddával se jeho hříšným polibkům. Dával si záležet, aby ho hladil se vším svým andělským kouzlem ve dlaních, aby si znovu užil, jak nebe může být přívětivé a láskyplné.

Satan přivíral oči a užíval si spokojeně každý dotek. I on se pod jeho prsty chvílemi skoro neznatelně zachvíval a vybízel se jim. “Vím...” šeptl u jeho ucha a vpil se rty naléhavě do bledé kůže jeho krku. Pokýval hlavou a semkl víčka k sobě, “vím to... znamenáš pro mě, co nic na světě... neodpustil bych ti, kdybys necítil to samé...”

“Můj milovaný,” oslovil ho Asheerah, “naše láska je věčná a nekonečná, přesně taková, jaká má být pravá láska.” Nikdy po něm nemohl chtít, aby se vrátil na nebe, i kdyby to bylo možné; a anděl nikdy nemohl padnout do pekla. Nemohli spolu být stále, ale ty okamžiky dávali smysl celé jejich existenci.

Blonďatý muž se spokojeně vkradl do postele za svým milencem, když se dosprchoval, a přitáhl si ho k sobě. Políbil ho na rameno a labužnicky se dlaní vydal po jeho boku. Mazlivě se nosem otřel o jeho krk.

Tadashi si ho přitáhl k sobě, aby ho zahřál svým hebkým tělem, které bylo celé rozespalé. A celý se kolem něho obtočil. “Necháváš si narůst strniště?” zavrněl, když si všiml, že se druhý už chvíli neoholil.

Papouch kývl. “Nelíbí se ti to?” zeptal se potom a políbil ho na rty. Sjel dlaní po jeho zádech a otočil se na záda, tmavovlasého si vytáhl na sebe.

“Jsi teď takový mužný oproti mně,” řekl mu na to neurčitě černovlasý a roztáhl nohy, aby na něm byl obkročmo. Jednou dlaní sjel po jeho bříšku až k rozkroku. “Úplný hrubý, velký a děsivý pirát,” tiše se zasmál.

“Neutahuj si ze mě...” druhý pobaveně našpulil rty a oběma dlaněmi majetnicky sjel na jeho hýždě. Natáhl se pro hlubší polibek a spokojeně si svého milence k sobě více přitiskl.

“Neutahuju,” zavrněl Tadashi. “Přesně takového tě potřebuji,” doplnil a zhoupl si v bocích. “Hluboko ve své těle.”

Druhý přivřel oči a prsty vklouzl provokativně do úžlabiny mezi jeho hýžděmi, aby přejel hravě po jeho vstupu. “Svůdnice...” šeptl, pro ta slova a pohyby, které mu druhý dával, v něm sílilo vzrušení docela rychle.

“Pouze tvá svůdnice,” usmál se na něj, než se vpil do jeho rtů. Znovu se zhoupl v bocích, i když stále částečně působil rozespalý. Více se na něj položil, aby se o jeho boky mohl otřít stehny. “A ty jsi jen můj pirát,” zavrněl, když se kousavými polibky vydal na jeho krk.

“Jsem...” Haku odklonil hlavu na stranu, aby mu uvolnil místo a spokojeně přivíral oči. Dlaněmi se vydal po jeho stehnech a užíval si jemnou horkou kůži, vlastním rozkrokem se trochu vybízel tomu jeho, aby se o sebe třeli.

Tadashi chvíli jen pokračoval v mazlení s jeho tělem, než se narovnal, aby ho mohl pravidelným otíráním se dopředu a dozadu lépe vzrušovat. Přičemž prsty kreslil obrazce na jeho hruď.

Haku si ho stáhl k polibku a okamžik si ho užíval, než se i on narovnal do sedu a nechal si tmavovlasého sklouznout do klína. Vydal se rty po jeho krku a klíčních kostech, jednou rukou se mezitím poslepu natáhl k šuplíku, aby z něj vyndal lubrikant.

…

Černovlasý spokojeně ležel na Papouchovi a odpočíval po jejich sexu. Byl znovu ospalý, i když se blížil čas, kdy bude potřeba vylézt z postele, najíst se a nachystat do práce. Zatím se tím ovšem netrápil. Něžně si šimral bříška prstů o teprve rostoucí chloupky budoucího Hakuova světlého strniště.

Mladší přejížděl dlaní po jeho zádech a líně přivíral oči. “Byl jsem za Drakem...” vzpomněl si. Včera už se k tomu nedostal.

“Drak už je k nalezení?” docela ho to probudilo. Byl za tu zprávu rád.

“Vrátil se předevčírem... vypadá... líp, než bych čekal po víc jak týdnu s tím bastardem... ale myslím, že se to na něm podepisuje...” povzdechl si.

“Je to hrozné, že mu nemůžeme pomoct... obešel jsem každého, kdo mne napadl, ale nejde to...” řekl na to smutně.

Papouch si povzdechl. “Všichni bychom mu chtěli pomoct...” šeptl a na chvíli zavřel oči.

Tadashi ho konejšivě políbil na tvář a pohladil. “Můžeme jen doufat, že se to nějak samo vyřeší,” poznamenal a slezl z Papoucha, aby si ho mohl stáhnout do objetí. “Asi se Drak bojí chodit do kavárny, co?”

Blonďák pokrčil rameny. “Asi jo...” uznal nakonec. “I když myslím, že je docela jedno, kde je, podle toho, co jsem slyšel od Chousokabe... ten bastard si ho najde všude... byl přece jen i u nich...”

“Pravda,” povzdechl si Tadashi.

Hiyoru si omotával ruce bandážemi. Byl oblečený v černých teplácích a tílku. Právě proběhl několik bloků, asi půl hodiny skákal přes švihadlo a teď hodlal jít boxovat do pytle, když je rozehřátý. Po jeho bledé kůži stékal pot, i vlasy měl mokré. Ovšem vypadal v dobré náladě. Svaly se mu nádherně vyrýsovaly.

Ve dveřích do tělocvičny se objevil zrzavý mladík a zívl. Usmál se při pohledu na svého milence a vydal se za ním. Bělovlasý byl sexy, takhle zpocený a rozjetý. “Ránko...” usmál se na něj, když byl dost blízko.

“Ach, Čirůvka už se probudila,” oplatil mu úsměv. “Řekl ti Karasu, že se po tvé péči sháněly dvě další dryády?” vzpomněl si - doufal, že to druhého potěší.

“Nepotkal jsem ho...” lehce zakroutil hlavou, “ale jsem rád...” natáhl se pro polibek. “Jsou ještě někde poblíž?” zajímal se.

“Jsem celý upocený,” nenechal se Hiyoru políbit a pouze mu cvrnkl prstem o nos. Docela ho zarazilo, že Sora Karasu neviděl, protože s ním byl dohodnutý, že na zrzka dá pozor, když on půjde běhat. “Někde v budově na tebe čekají,” odpověděl. Byl to Baku, kdo je přivedl a staral se o ně.

“Cíťo...” zrzek na něj vyplázl jazyk, “tak já si je najdu... myslím, že je Karasu v kuchyni, slyšel jsem ho tam, když jsem šel okolo, tak se ho zeptám pak, kde je najdu... a napadlo mě ještě,” začal, vzpomněl si na to, když ho tak viděl při tréninku, “že bys mě mohl naučit nějakou základní sebeobranu... nebo něco takového... kdyby se něco dělo...” nadhodil.

Mladší ho chytil a přitáhl si ho k sobě. “Myslel jsem si, že tobě to bude vadit,” řekl mu a políbil ho. “Nepotřebuješ nic takového umět, máš mě,” poznamenal pak a vysadil ho na stůl, vedle kterého stál. “Nejsem si jistý, zda s jakoukoliv sebeobranou, co tě můžu naučit, by ses dokázal ubránit stvořením, před kterými je nutno se bránit. Raději bych ti dal zbraň, ale můžu tě... něco... naučit.”

“Můžeš mě něco naučit... a dát mi zbraň... a pak mě ještě naučit s tou...” druhý na něj mrkl a přitáhl si ho k sobě, aby se mohl vpít do jeho rtů. Spokojeně se vydal dlaněmi po tom vypracovaném těle. Mladší voněl čerstvým potem a byl celý rozpálený.

“Neumíš střílet?” Bral to jako samozřejmost. Pousmál se. “Dobře, všechno tě naučím, ale až za dva týdny.”

Zrzek se usmál a přivřel oči, pak se znovu vpil dlouze do jeho rtů. Stehny ho objal okolo boků. “Za dva týdny?” zeptal se potom a naklonil hlavu trochu na stranu, “děje se teď něco, o čem nevím?”

“Budeme mít naše Výkonostní hry, tento týden se budu připravovat, příští budou,” odpověděl mu a zkoumavě si ho prohlédl. “Vzrušuji tě takhle, Čirůvko?”

“Trošku...” přiznal zrzek a pousmál se. Lehce se mu vybídl, jak provokoval. “Výkonnostní hry?” zajímalo ho to.

“Je to tradice - každoročně mezi sebou zápasíme a pořádáme lov,” vysvětlil mu. Přejel po jeho nahých stehnech, poté mu chytil ruce. “Neměl bys mne provokovat, když jsem tak nastartovaný,” šeptl a hravě proti němu cvakl zuby. Vypadal při tom nebezpečně, ale oba věděli, že by Sorovi nikdy neublížil.

“Budu se moct dívat?” Sora přivřel oči a vyplázl na něj jazyk, “znásilníš mě divoce v tělocvičně, kam může každou chvíli někdo vejít?” zeptal a zalesklo se mu v očích, jako by ho ta myšlenka vůbec neodrazovala.

Hiyoru ho líbl na čelo. “Měl bys jít pracovat,” upozornil ho a pustil jeho ruce. Popravdě se nechtěl pouštět do ničeho, u čeho by mu mohlo cvaknout v hlavě a mohl by se stát nebezpečným, když byl v blízkosti Sory. “Myslím, že všichni budou rádi, když budeme mít při našich zápasech diváka.”

“Tak já se na vás podívám...” zavrněl druhý. Natáhl se pro ještě jeden polibek a seskočil ze stolu, když se od něj jeho milenec odtáhl.

…

Bělovlasý mladík se už osprchovaný a převlečený vydal do pitevny. I když byl už čistý, stále měl v očích trochu živočišný lesk. Dnešní trénink si skutečně užil a řekl si, že se k nim musí zase vrátil. Co u něj spával skoro každou noc Sora, den mu začínal jinak než tréninkem. Vlastně se s jeho vztahem se zrzkem toho hodně změnilo, nejspíše i pro ostatní hlídače.

Došel do pitevny a prohlédl si dvě dryády. Poté Hibikiho. “Dobré ráno se říká,” prohodil.

Sora měl sepnuté vlasy sponou, aby mu nepadaly do očí, už byl převlečený a právě odstraňoval kúru z kůže druhé z dryád. Byla to dívka - měla o něco tmavší kůži a světlejší vlasy. Ve tváři si všechny tři byly docela podobné a Zrzka napadlo, jestli nejsou rodina. Otočil se letmo na chlapce, který mu nosil věci a podával, co bylo potřeba, jak zareaguje na poznámku bělovlasého. Měl pocit, že si na sebe konečně začínají zvykat. “Zdravím,” prohodil ke svému příteli.

Dítě nakonec také pozdravilo.

Hiyoru se nepatrně pousmál. “Je dost masti?” zajímal se.

“Jo... zatím jo,” Sora pohlédl na dryádu, kterou právě ošetřoval, potom na tu, která už obvázaná seděla na židli v částečném bezvědomí. “Potřeboval bych na něčem vyzkoušet tu vakcínu...” prohodil.

“Tak vyzkoušej,” kývl Hiyoru a prohlédl si dryády. Chtěl ještě něco říct, ale do místnosti vešel Roo. Zachrčel a jednou rukou si bouchl o hruď. Bělovlasý si ho chvíli prohlížel, jako kdyby se snažil odhadnout, co chce. “Takže... přinesli něco na zaplacení kromě svého těla?” zeptal se poté. “Protože Roo chce nějakou náhradu za své bylinky, takže... by se to nějak mělo vyřešit.” Starší hlídač s chrčením kývl.

Sora se po příchozím muži ohlédl, protože stále měl největší problém s tím odhadnout, jak se chovat okolo něho. “Přinesly nějaké byliny... houby... a dvě divné a docela nebezpečně vypadající žáby, ke kterým jsem se nechtěl moc přibližovat...” ukázal k zavřené skleničce, kterou položil do uctivé vzdálenosti. Otočil se na tmavovlasého, “aspoň počkejte, až se proberou, než po nich něco dalšího budete chtít...” prohodil, přitom nepřestával pracovat na odstraňování kůry. Už byl skoro hotový.

Oba hlídači přešli ke skleničkám se žábami. Chvíli tam stáli, než se Roo vydal z pitevny pryč. “To bude stačit,” kývl poté bělovlasý. Popravdě Roo vůbec nebyl takové hloupé zvíře, za jaké ho všichni měli. “Už pomalu by sis měl zařizovat ordinaci, protože za chvíli bude těžké tolerovat, že je všechny pouštíme do doupěte.”

“Jo... to možná jo...” zrzek kývl a podal poslední kus kůry chlapci, aby z něj odstranil mízu, pak se natáhl pro mast, aby jí mohl všechny rány potřít. “Bylo by ale fajn, kdyby to bylo někde poblíž... popravdě toho sám ještě pořád zase tolik nezvládnu.”

“Nejlépe odkoupit tu budovu nahoře,” napadlo Hiyoru, protože by jinak museli stěhovat spoustu věcí a také by raději Soru měl pod dohledem.

Sora starostlivě pohladil dryádu po tváři a prohlédl si ji, nakolik je ještě při smyslech, protože nevypadala, že se udrží v sedě moc dlouho. Dal se do nanášení masti. “No... myslím, že na něco takového bych asi neměl...”

“A nepůjčil by ti třeba Setsuna do začátku něco?” napadlo ho. “Jinak dobře, z těchto dvou si můžeš tržbu za mízu nechat,” rozhodl. “Ty žáby si vezmeme my, bylinky ti nechám na masti.” Odmlčel se. “Ono ani tolik nejde o ordinaci, jako spíše o místo, kde se pak budou uzdravovat.”

“Jo...” mladší pokýval hlavou, “chápu, že banda jich vám tu pobíhat nemůže...” natáhl se pro obvaz. “Setsu říkal něco o tom, že mi plánovali přispět na ordinaci, kdybych zůstal u těch zvířat... nevím, jak to bude teď... navíc celá budova...”

Hiyoru pokrčil rameny. “Nikdo o ni nemá zájem, protože právě pod ní je naše sídlo,” poznamenal. Poté přešel k dryádám. “Necháme je vyspat se tady?” zeptal se pak.

“Poptám se na ni...” zrzek dokončil obvazovaní. “Asi jo... ale možná bychom jim sem měli něco donést, je tu docela chladno a nebylo by to moc dobré, kdyby se teď nachladily...”

Mladší kývl. “Dojdu pro deky,” řekl a vydal se pryč.

Chousokabe se vrátil z nákupu a usmál se na Dateho, který byl v kuchyni, opravdu ho těšilo, že ho zase každý den potkává. Podal mu sáček s pečivem, protože vypadal, že právě něco na snídaní hledá. “Úplně se mi stala divná věc,” začal, “myslím, že jsem viděl Nariho, jak si značkuje území,” přišlo mu to vtipné. Ale pochopil, že asi není, podle Drakova výrazu.

Hnědovlasý lišák, kterého přilákala vůně jídla, se zíváním vešel do kuchyně. “Bavíte se o mně?” zeptal se a prohlédl si dvojici.

“Tak si to asi nebyl ty...” Chousokabe se smál a nemohl zastavit, až mu do očí vhrkly slzy. “Musím ti žalovat... někdo... nějaká jiná liška... ti pobíhá v rajónu... a... a... značkuje si ho.” Celý se klátil a chytal za břicho.

Motonari si ho prohlédl, pak se podíval beze slova na hnědovlasého mladíka. “Všiml jsem si jí...” zamručel potom. “Spíš ho...” nepřipadalo mu to vůbec tak vtipné, “je to velký lišák, i když je to ještě mladý ucho...” trochu se zamračil, “proč se pořád tak směješ?”

Date nadzvedl jedno obočí. “Vy jste dnes vykládaly bedny s marihuanou?” zeptal se vážně. Bylo mu s Chousokabem a přáteli dobře, ovšem začínal si uvědomovat, že brzy bude muset se vrátit ke Fuyuminemu. Navíc ho děsilo, že v noci má vlhké sny o jeho dotecích.

“Taky si říkám, jestli mu po cestě někdo něco neprovedl...” hnědovlasý se posadil a vzhlédl k Chousokabemu, částečně i jak očekával, že dostane něco dobrého k jídlu.

“Velký lišák... značkuje území...”

Date zakroutil hlavou a také se posadil. On své pečivo už měl, takže se dal do jídla. “Chtělo by to něco na zapití,” poznamenal.

“Vám to nepřijde vtipné? Značkovat si území...” podíval se na ně ublíženě Chousokabe. “Kde je Kraken, třeba on to pochopí,” poté se znovu začal smát. Popravdě se tomu pochechtával, co tu lišku viděl.

Motonari zvedl oči v sloup a nakonec vstal. “Mlíko si dáš?” otočil se na Draka, protože Chousokabe vypadal, že ještě nějakou dobu bude docela nepoužitelný, sám se sklonil do lednice pro krabici, aby si nalil. Pak vytáhl kousek masa, který si večer nachystal.

“Jo, díky,” odpověděl mu nejmladší a trochu se pousmál, i když lišky neměl rád.

Mezitím se Motochika vydal hledat Krakena, ale když ho našel společně stočeného do kupy chlupů s kotětem, nechal ho dál spát a vrátil se do kuchyně. Posadil se, vypadal už v klidu. “Chápu, znač-ko...vání je vážná... věc,” znovu se rozesmál.

Lišák nalil sobě a hnědovlasému mladíkovi, potom mléko vrátil do lednice a i se svým masem a sklenicemi se přesunul ke stolu. “Jsi hrozný...” zakroutil nad svým milencem hlavou. Jemu to vtipné nepřipadalo.

Date si ho chvíli prohlížel. “A co je na tom vtipného?”

“Všechno!” Několikrát se nadechl, aby se uklidnil. “Tak dobře. Co pozitivního a hezkého pro mne máte vy, když se nesmějete značkujícím liškám?”

“Ne, počkej,” nejstarší se na něj zkoumavě zadíval. “Chci si poslechnout, co je na značkujících liškách tak zajímavého,” prohodil.

“No,  jak tak běhají kolem... čmuchají k popelnicím a sloupům a říkají si: Tady to nevodí mnou, tu je třeba crbnout... a tady to taky mnou nevoní, tu taky. A mmm~ tu to mnou voní, ale radši ještě trošku přidám.” Popsal to Chousokabe. Datemu by to možná přišlo vtipné, kdyby se to týkalo jiného zvířete.

Mori se k němu natáhl a plácl ho docela silně do ramene. “Nedělej si ze mě srandu...” zabručel, i když na něm bylo vidět, že to, jak to mladší popsal, ho trochu pobavilo.

“Hehe,” dovolil si ještě Chousokabe. “Ale to si nemůžeš nechat, mít označkovaný rajón cizím lišákem,” dokud někdo nezačne jiné téma, asi se toho nezbaví.

“Zbiješ ho za mě?” jeho milenec pozvedl jedno obočí, pak si ukousl masa, které si nachystal.

Chousokabe si ho prohlédl. “Musíme se odstěhovat.”

“Bojíš se velkého lišáka?” starší na něj vyplázl jazyk, “tak já si ho najdu a zbiju ho sám...” přivřel oči, “třeba na něj nastražím nějaký rituál...”

“Rituál? Jakože ho svážeš a... no, v tom případě se ho nebojím a pojďme na něj! Motorku mi nikdo očurávat nebude!” Znovu se rozesmál.

“Chiko, ty jsi dnes marný,” poznamenal Date, poté se otočil na Moriho. “Rituál? Raději se neptám, co jste tu dělali, když jsem tu nebyl,” řekl. Moc dobře se mu nemluvilo, protože za dva týdny u Fuyumineho byl několikrát svázán liškou - nechtěl si to připomínat, protože ho to znovu čekalo.

“Chika byl chvíli ovládnutý múzou, když jsi tady nebyl...” vysvětlil mu Motonari. “Málem umřel, protože se na něj ta mrcha vrhl a úplně ho omámila...”

“Nepochlubil ses,” Date se podíval na Chousokabeho. Byla pravda, že se spolu příliš nebavili, co přišel, protože Drak neměl první dny náladu a Motochika trávil čas výhradně v Moriho společnosti.

“Není to něco, čím bych se mohl chlubit.”

Hnědovlasého lišáka k tomu napadlo několik poznámek navazujících na tu Chousokabeho, ale nakonec si je nechal pro sebe, protože Date nevypadal v náladě na to je poslouchat. Motonari začínal chápat, že on samotný jako lišák mu asi nijak náladu zvednout nedokáže.

Rudovlasý démon si přitáhl k sobě Asheeru blíže a přivřel oči. Pohladil ho po zádech a prsty se zarazil u lemu pásu cudnosti. Nespokojeně zamručel a přesunul se na jeho stehno. Přejížděl po něm prsty a užíval si jemnou téměř bílou kůži. “Proč se toho nevzdáš...?” zeptal se do jeho kůže, “alespoň, když jsi se mnou...”

“Právě, když jsem s tebou, nebylo by to správné,” zašeptal s přivřenýma očima anděl a políbil svou lásku na rameno. “Jsi moje smilstvo,” zašeptal s jemným úsměvem a zdál se tou myšlenkou trochu pobavený. “Víš, že si ho netoužím sundat,” šeptl, “a kdybych to udělal, dozvěděli by se to.” Nadzvedl se, aby ho mohl pohladit po tváři. “Pověz mi o své rodině, prosím - tak rád bych poznal tvého syna.”

Satan přivřel oči, převalil se na záda a stáhl si ho na sebe. Mazlivě se otřel rty o jeho krk a chvíli mu neodpovídal. “Nepovedl se...” pousmál se potom - nemyslel to špatně. I když neměl s Xanxusem dobrý vztah, měl ho rád jako svého syna. “Zdědil jen špatné vlastnosti... i po mně i po své matce...”

“Jaká byla žena, kterou jsi miloval?” nebyla v tom závist, pouze zájem.

Rudovlasý si ho prohlédl a pohladil ho po tváři. Něžně ho políbil, než mu odpověděl. “Byla... trpělivá...” pousmál se. Bylo jen málo bytostí, které s ním dokázaly udržovat vztah dlouhodobě. “Hodná...” pokračoval, “a měkká... vždycky mi všechno odpustila...”

“Určitě bych ji měl rád, když pochopila, že tobě se musí odpouštět a mít s tebou věčnou trpělivost,” Asheerah mu zčesal vlasy z čela a zadíval se do jeho očí. “Zemřela?” posmutněl.

Rudovlasý kývl. “Zemřela při porodu...” odmlčel se, “bývala hodně nemocná... vždycky taková byla...” přejel dlaněmi po jeho bocích a více si ho k sobě přitáhl. “Drobná a křehká...”

Druhý ho políbil na čelo a něžně pohladil palcem po rtech. “Jak se jmenuje tvůj syn? A kolik mu je let?” pokračoval v otázkách. “Častokráte jsem o tom, že máš syna, slyšel, ale nikdy ne nic podrobného.”

“Jmenuje se Xanxus... přes třicet mu teď je... nemáme teď zrovna dobré vztahy, je konec konců hlavně po mně, můj prvorozený syn...” pousmál se tomu. “Slyšel jsem,” napadlo ho, “že ty už se moc nepohybuješ mezi anděly...”

“Království se hodně změnilo,” povzdechl si, “raději, abych se nemusel dívat, trávím dny ve svém panství... je nás jen několik, co stále věříme, že jednou znovu začneme brát do království dobré bytosti. V těch ostatních... sílí jen touha trestat hříšné. A já tak nerad trestám,” skoro bolestně přivřel oči. “Povídej mi raději víc o tvém synovi? Já myslím, že bych ho určitě měl rád jako vlastního. Budeš mít vnoučata?”

Satan prohrábl něžně jeho vlasy a natáhl se pro polibek. Konejšivě ho pohladil po tváři. Neměl rád, když se neusmíval. “Nelíbilo by se ti, co dělá...” pohladil modrovlasého po boku. “A ani ta vnoučata mě nečekají... vzal si muže...”

“Oh...” druhý se tiše rozesmál. Připadalo mu to zábavné ve spojitosti s tím, že oni dva teď provádějí takové neřestnosti. “A jaký je on?” zeptal se, když se znovu jen usmíval.

“Jmenuje se Setsuna... je to Leviathanův syn, i když někdy působí více jako Asmondeův...” zvedl oči v sloup, “jako by mi to dělali naschvál...” prohodil pobaveně.

“Musí to být číslo,” poznamenal Asheerah. “Je působivé, že máte potomky. Když si vzpomenu, že při vašem odchodu každý říkal, jak se ani ne za tisíc let vrátíte a budete nás prosit, abyste se znovu mohli povznést.” Odmlčel se. “Já sám... asi zůstanu bez syna. Nač je zplodit dítě, které by buďto nemohlo vyjít na svět, protože království je v tak zoufalém stavu; a nebo by propadlo tomu zoufalství.” Na chvíli odklonil pohled, jako by zvažoval, zda pokračovat - nakonec se zadíval do Satanových očí. “Navíc těžko naleznu v království ženu, co by ti byla podobná, abych s ní chtěl dítě mít.”

Rudovlasý se tomu pousmál a vtáhl si ho na chvíli do hlubokého polibku. Nadzvedl se na jednom loktu a přesunul se do sedu, přičemž druhého si nechal sklouznout do klína. “Bál bych se o tebe, kdybys našel někoho dalšího takového...” prohodil.

Asheerah se tomu usmál, a protože věděl, co Satan chce, nechal svá křídla, aby se roztáhla. Trochu s nimi zvířil vzduch. “Možná bych chtěl být... trochu hříšný... abych mohl být s tebou v pekle.” Ale nebyl, jeho přirozenost byla zcela jiná.

Démon se vydal prsty jedné ruky po jemném peří a něžně rty přejel po kůži jeho ramene. “Jsi dokonalý takový, jaký jsi...” šeptl a volnou rukou sklouzl po jeho zádech.
___
Seznamte se:

Asheerah (původně Munakata Reisi z K Project)
zdroj:http://www.zerochan.net/1464289