Nejen absinthová nejen víla - 21. část

Dvacátá první část.

Děkuji všem komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 21. část -

Date si povzdechl před dveřmi do bytu Fuyumineho a zazvonil. Šel dobrovolně, protože nechtěl, aby se někomu z jeho blízkých něco stalo. S Chousokabem se rozloučil a trochu mu zalhal, když říkal, že to nepovažuje za tak hrozné, aby jej uklidnil. Samotnému Datemu se to příčilo hlavně kvůli tomu, že musel.

Stříbrnovlasý anděl se usmál, když mu otevíral dveře. “Těšil jsem se na tebe...” zavrněl a natáhl k němu ruku.

Mladší vešel dovnitř, ale obešel ho. “Jsem tady,” řekl a rozepnul si bundu. Protestně ji hodil na botník a vyzuté boty nechal tam, kde si je vyzul.

Druhý zvedl bundu a pověsil ji vedle svého kabátu. “Pojď dál...” pobídl ho.

Date splnil, co po něm starší chtěl a následoval ho.

Kogetsu se vydal do ložnice. “Máš hlad?” zeptal se po cestě. Měl popravdě v bytě docela dost jídla pořád, i když žádné nepřipravoval on. Posadil se na svou postel, kde ležela rozečtená kniha. Už bylo dost pozdě a předtím anděl nejspíš v posteli četl.

“Ne,” řekl Date a sedl si do svého pelíšku. Položil se na záda a vypadal, že hodlá dlouho trucovat.

“Masamune...” světlovlasý ho oslovil a shlédl k němu. “Pojď za mnou...” pobídl ho a znovu k němu natáhl ruku.

“Donuť mě,” utrousil chlapec vzdorovitě. Sice přišel, ale jinak poslouchat znovu nechtěl.

Lišák přivřel oči a sklonil se nad ním více, prsty vklouzl pod lem jeho trička a přejel po jeho podbřišku. Moc dobře věděl, co to s ním po těch pěti dnech udělá. “Měl by ses převléct...” poznamenal.

“Nechci,” zavrčel a nebylo poznat, na co přesně je to reakce. Semkl víčka k sobě a odvrátil od anděla hlavu.

Kogetsu se zvedl, aby si ho mohl vytáhnout k sobě a hodil ho na vlastní postel. “Je to roztomilé, jak po každé chvilce domnělé svobody jsi zase vzpurnější...” poznamenal. Dlaní přejel po jeho rozkroku.

“Chcípni,” ohradil se Date a pevně stiskl nohy k sobě. Nechtěl, aby se ho dotýkal.

“Fajn...” stříbrnovlasý ještě jednou přejel po jeho podbřišku, pak ho shodil z postele zpět do pelíšku a natáhl se pro knihu.

Hnědovlasý mladík se po něm roztouženě podíval - ty doteky ho nikdy nenechávaly klidným, nemohly s tím, jaké byly -, ale hned hrdě sklopil pohled a uvelebil se na pelíšku zády k němu. Přesvědčoval se, že je dobré, že se rozhodl si ho nevšímat. Třeba ho takhle omrzí.

“Převleč se,” zopakoval anděl docela rozkazovačným tónem, aniž by vzhlédl od knihy.

Date se zvedl a šel udělat, co po něm chtěl. Převlékal se zády k němu a docela rychle.

Starší tentokrát vzhlédl a otočil se na něj. “Čelem ke mně,” upozornil ho. “Chybí ti to...” pousmál se.

Mladší si přes sebe přehodil rychle tričko a teprve potom se otočil. Vzpurně mu pohlédl do tváře. “Nic mi nechybí,” zavrčel a natáhl si kalhoty.

“Budeš dnes spát se mnou v posteli...” rozhodl po chvíli anděl. Chtěl ho ještě tuto noc nechat být - pokud by Date sám nepřišel -, ale chlapec si svojí vzpurností přímo říkal o to, aby mu dělal takové věci.

Mladší na to nijak nezareagoval a šel si lehnout zpátky do svého pelechu.

“Masamune...” Kogetsu k němu vzhlédl. Byla to výhrůžka.

“Nemyslel jsem, že jdeš už spát,” poznamenal, “jako malý děcko.” Ani se nehnul.

Fuyumine se natáhl a chytil ho za vlasy. Vytáhl ho do sedu a sám se přesunul tak, aby byl tváří jen kousek od jeho. “Líbí se ti, když ti způsobuji bolest?” zeptal se a zaklonil mu hlavu.

Mladší zavrčel, protože mu v téhle poloze nemohl plivnout do tváře. “Tobě se to líbí, ty sadistický parchante,” odpověděl mu rozzlobeně a celý se zazmítal.

“Ne...” Kogetsu klidně zakroutil hlavou. “Víš, že bych to nedělal, kdyby ses nevzpíral...”

“Kdybych se nevzpíral, našel by sis jiný důvod,” znovu spíše vrčel, než aby normálně šeptal. Trhl sebou, jak se mu ta poloha, v které byl, nelíbila.

Světlovlasý se prsty druhé ruky vydal od mladíkova krku níže. “Ty víš, že ne...” vrátil se k jeho rtům a špičkami prstů po nich přejel. “Líbí se ti to... co ti dělám, když tě nemusím za nic trestat... přiznej si to...”

Druhý mu vzdorovitě cvakl po prstech. “Nikdy.”

Fuyumine pustil jeho vlasy, aby ho mohl lépe chytit a vytáhl si ho na klín, zády k sobě. Jednou dlaní nekompromisně sjel do jeho rozkroku.

“Nesahej... tam,” Date se v jeho náručí zmítal a snažil se vzdálit, i když - kdyby skutečně chtěl - možná by mu vyklouzl. Takhle to působilo, jako kdyby spíše se snažil jen demonstrovat, že nechce, než by skutečně nechtěl.

Anděl se pousmál a druhou rukou se jal věnovat jeho bradavce. Vzal mezi prsty piercing a zatahal za něj. Rty se otřel o jeho rameno. “Přímo po tom prahneš...” zavrněl u jeho ucha.

“Pusť mě,” zazmítal se - přestože jeho tělo silně reagovalo na každý jeho dotek -, ale když se mu trochu podařilo vymanit, natočil se tak, aby si ukořistil andělovi rty. Stalo se to náhle, sám to nezamýšlel. Prostě jen ty doteky, po kterých se mu poslední den nesnesitelně stýskalo, jej celého ovládly.

I staršího to trochu překvapilo. Přesunul se dlaní do jeho vlasů a odpovídal na vášnivý polibek. Rozvázal pásku přes jeho oko a nechal ji spadnout na zem. Date se mu líbil i s jizvou, kterou měl přes jedno oko, neměl rád, když ji skrýval. Dál se druhou rukou věnoval přes látku jeho mužství, které se tak snažně dožadovalo pozornosti.

Masamune se na něj celý otočil a zapřel se, aby ho položil na záda. Vybízel se jeho dotekům a sám mu dlaněmi zajížděl pod oblečení. Nedokázal to krotit, byl úplně posedlý - jako několik týdnů hladovějící, který má před sebou najednou spoustu jídla, nacpe se nehledě na následky.

Lišák převrátil jejich pozice, aby on byl nad ním, a na chvíli se odtáhl, jak mladíka zbavoval spodního prádla. Vyhrnul mu tričko a polibky se přesunul na rozpálenou kůži, prsty jedné ruky provokativně zajel až ke vstupu do jeho těla.

Druhý se mu vybídl a tentokrát rád roztáhl nohy.

Anděl se znovu divoce vpil do jeho rtů, než mezi ně pronikl prsty a hrál si okamžik s jeho jazykem a piercingem v něm. Pak se vrátil k jeho vstupu a pomalu do něj jedním z nich začal pronikat. Vtáhl mladšího do hlubokého polibku a spokojeně si užíval chvění a vybízení, kterým druhý reagoval.

Date pod jeho doteky úplně ztrácel sebekontrolu. Vybízel se mu stále naléhavěji a přirážel proti jeho prstům. “Vem si mě,” zašeptal mezi polibky.

Kogetsu přidal druhý prst a ještě okamžik ho roztahoval, než se znovu odtáhl. Přejel spokojeně dlaní po jeho hrudi a olízl si rty při pohledu na to toužící tělo. Prsty sjel po vnitřních stranách jeho stehen a jednou rukou ho chytil. Tou druhou si trochu stáhl šedé kalhoty, ve kterých spával a navedl vlastní mužství do jeho těla.

Mladší mu vyšel vstříc a spokojeně se prohnul v zádech, když do něj pronikal. Držel si jeho ruce na svém těle a naváděl je, aby ho hladily.

Lišák ho chytil jednou dlaní za bok, aby se mu lépe řídilo tempo pohybů, druhou se věnoval mladíkově kůži tak, jak chtěl. Líbal ho na rty a tvář.

Mladší se pod ním spokojeně chvěl a sténal do jeho rtů. Nikdy si ničí přítomnost ve svém těle a celkovou blízkost neužíval víc.

Fuyumine sám si užíval každý pohyb. V pravidelně se zrychlujícím tempu pronikal do jeho těla a přivíral spokojeně oči. Prsty si okamžik hrál s piercingem v bradavce, potom se přesunul do chlapcova rozkroku.

Pro hnědovlasého mladíka bylo těžké vydržet něco tak úžasného příliš dlouho, hlavně, když se k tomu přičetlo, že mu to tak dlouho chybělo. Jen několik dalších přírazů a zalila jej vlna slasti.

I anděl po pár dalších pohybech vyvrcholil do něj a věnoval mu poslední hluboký polibek, než z něj vystoupil a položil se na postel vedle chlapce. Přitáhl si ho k sobě a políbil ho do vlasů, dokud ještě doznívaly všechny ty doteky a Date se mu tolik nebránil.

“Chcípni,” dostal ze sebe Date ochraptěle, i když se mu vůbec nebránil.

Chousokabe zamířil ke stánku s lososy a pokývl na hnědovlasého muže s čírem a strništěm, kterého dlouho neviděl, protože na nějaký čas ryby z jeho jídelníčku vymizely. “Tebe jsem tu neviděl... už jsem myslel, že sis našel lepšího rybáře!” bujaře se zasmál prodavač a natáhl ruku, aby se mohli přivítat jako staří známí.

Motonari, který svého milence následoval, si muže zkoumavě prohlédl a pokývl mu na pozdrav. Zdál se ještě o něco větší, než Chousokabe a docela by z něj šel strach, kdyby na tváři neměl tak široký a přívětivý úsměv. Nebyl to člověk.

“Nikdo nemá lepší lososy než Jin,” řekl Chousokabe svému milenci, také s úsměvem od ucha k uchu. “Tak kterého bys mi doporučil?”

“Tohodle, už začíná smrdět jak stará buchta,” hlasitě se rozesmál a vzal úplně jiného lososa, než předtím ukazoval, aby ho navážil. “Ty to stejně nepoznáš...”

“Já to poznám,” pousmál se Motonari na muže, Jin vypadal jako milý člověk. I když to byl medvěd - ti měli tendence k výbušnostem.

“Taky mám takového neřáda doma,” řekl hnědovlasý muž s čírem neurčitě - nevěděl, jestli Chousokabe ví o tom, že má přítele lišku. “Občas mne poučuje, jako kdybych neměl nejlepší nos na ryby já.”

Bělovlasý pirát si ho prohlédl. “Opustil jsi ženu?” zeptal se pak.

“Dlouho jsem si říkal, co mi to smrdí v domě... a byla to moje stará!” znovu se začal hlasitě smát. “Je to na nic, když člověk raději chodí v zimě po lese - pak mu za to stará hubuje -, než aby odpočíval ve svém brlohu. A když už jsem byl doma - tak furt: nespi, nechrap, děsíš děcka!” Několikrát pohodil hlavou. “Tak jsem se na ni vykašlal a kluky si vzal sebou.”

Motonari si ho prohlížel. Byl to docela hrubiján, ale takový byli všichni medvědi, a jinak se zdál být dobrý chlap. “Znáte se dlouho?” napadlo ho a podíval se z jednoho na druhého.

“Hej, Jine!” za Chousokabem a Motonarim se ozval další mužský hlas. Blonďatý příchozí okolo nich prošel a se zazubením se přivítal s medvěděm. “Syny ti poslali domů...” oznámil mu, “že jsou to nevychovaní spratci a perou se...” zvedl oči v sloup.

Motonari se trochu zamračil, když okolo něj prošel, poznal v něm lišáka, o kterém se nedávno bavil se svým milencem.

“Neřádi,” zaburácel medvěd a nebylo poznat, na koho to myslí. Dobalil rybu. “Nechceš ještě tyhle nakládané?” otočil se na Chousokabeho a kus uřízl, aby mu dal ochutnat. “S děckama je to pakáž, jednu školu za druhou střídají... asi je budu posílat nakonec do vojenské, tam jim spadne hřebínek. To je tím, že jejich matka byla taková vlčice... a já taky nejsem svatý!”

Bělovlasý si vzal na ochutnání a spokojeně přežvykoval. Bylo to opravdu dobré. “S Jinem se znám déle, než umím jezdit na motorce,” odpověděl Motonarimu, poté se otočil na hnědovlasého. “Tak mi taky trochu přibal, je to skvělé.”

“Nakládal jsem to já,” ozval se blonďák a natáhl se pro kousek. “Jsou to hrozné příšery, ti tví dva vykuci...” prohlédl si hnědovlasého lišáka a pousmál se, jako by si tím potvrzoval, že od takové malé lišky mu nehrozí nebezpečí a může se dál potulovat po celém městě.

Mori nespokojeně přivřel oči a více se přiblížil k Chousokabemu. Trochu zavrčel.

Chousokabe si je všechny prohlédl. “Něco o čem nevím?” otočil se na svou lišku.

“Je to ten lišák, co mi tu běhá...” Motonari svraštil čelo a prohlédl si blonďáka. Nemohl být ve městě dlouho.

“Jo, ten... co si to značkuje,” Chousokabe se začal smát. Prostě tohle téma nemohl vydržet s vážnou tváří.

Hnědovlasý prodejce se rozesmál jeho reakci. “Takže o tom všem víš?”

“Ne dlouho...” odpověděl mu pirát.

Blonďák si piráta prohlédl, “stalo se mu něco?” podíval se povýšeně na Motonariho.

Tmavovlasý lišák si odfrkl, “měl by sis dávat pozor, kdo tě u toho vidí...” prohodil nespokojeně. Nelíbil se mu tón, jakým k němu mluvil blonďák, i když se mu příčilo použít své jméno a postavení, aby ho donutil přestat.

Medvěd plácl svého liščího přítele po hlavě. “Chovej se slušně,” napomenul ho. “Je jak ta děcka, divoký až hanba,” omluvil se Chousokabemu. “Ale je fajn, že už víš. To bychom konečně mohli zajít na ryby - poznáš pravý medvědí styl,” zasmál se. “Ale malou lišku máš...” nadhodil najednou, když si Motonariho více prohlédl.

Hnědovlasý znova nespokojeně zavrčel, “můžu za to snad?” zamračil se a zadíval se stranou, jako by už se ani s jedním nehodlal dál bavit. Medvěd už mu nepřipadal tak sympatický.

“Byla to šamanka...” zazubil se blonďák.

“Ti ukážu šamanku...” zavrčel Mori.

Chousokabe si ho přitáhl více k sobě a pohladil po zádech. “Abys mi ho nakonec nezáviděl,” mrkl na medvěda. “Tak kolik to bude?” zeptal se, protože pochopil, že Mori by rád odešel. Jin mu řekl cenu a vyměnili peníze za nákup.

“Stav se určitě ještě,” přátelsky se na něj usmál. “A z Daichiho si nic nedělejte - patří k zdivočelým, docela se bojím, že ho za to odtáhnou hlídači. Lidskou podobu na sebe vzal docela nedávno a úplně mu nejde.” Nahnul se a odkryl mladíkovy uši, aby viděli, že jsou špičaté.

…

Motonari se vyvalil do sítě a natáhl prsty, ve kterých měl kousek masa, ke Krakenovi, jak se s ním dělil. Kocour to vděčně přijal a poodnesl si to kousek vedle, aby si to mohl vychutnat.

Chousokabe měl na bagetě položený kousek nakládané ryby a k tomu zeleninový salát. Jedl také ve svém pokoji, protože nechtěl nutit Motonariho jíst u stolu, když nejraději jedl prsty v leže. “Stejně vás nechápu... proč tolik řešíte území? Když stejně neplánujete si najít samičku.”

“To není o samičkách...” hnědovlasý trochu pokrčil rameny a zamával rozčileně ocasy, “je to v genech... tak... se to děje... nelíbí se mi prostě, když mi tu chodí... i když u domu ho naštěstí nemám...”

Mladší se odmlčel. “Bojíš se ho?” zeptal se. Byla pravda, že vypadal mnohem více nebezpečně než Mori.

“No...” lišák naklonil hlavu na stranu a přivřel oči. Dal Krakenovi další kousek, když ho kocour chvíli prosebně sledoval. “Je větší a divočejší než já...” uznal, “asi bych se s ním nechtěl poprat... a nechce se mi vytahovat jméno na řešení takových sporů, tak to budu muset překousnout...”

“Značkování...” zakroutil hlavou Chousokabe. “A Jin je teda medvěd-dlak... podle brlohu a rybaření...?” zajímal se. “A může mít medvěd děti s vlčicí?” Byl trochu zmatený, ale zajímalo ho to.

“Jo, je to medvěd...” jeho přítel pokývl, “no, může s ní mít děti... ale budou to spíš vlci nebo medvědi... nebudou kříženci jako je třeba Fuyumine... když jsou oba rodiče dlaci, tak se dědí jen po otci nebo po matce... vychází to tak půl na půl...”

Bělovlasý kývl, jak se to snažil vstřebat. “Je to složité,” povzdechl si a pokračoval v jídle. “Ale... úplně to Jinovi dodává jiný rozměr,” uchechtl se. “A ta jeho... byla vždycky taková štěkna.” Odmlčel se. “Kolik mu tak je?”

Motonari se tomu zasmál. “Divím se, že ho nechala jít... vlci bývají docela stíhači, co se vztahů týká...” prohodil. “Komu? Vlkovi nebo lišákovi?”

“Jinovi... vypadá na čtyřicet lidských, takže tak... dvě stě?” nadhodil pirát a zakousl se do bagety s rybu. “Víc nebo míň? Stejně se divím, že se nechováte... nejak líp. Jakože... například Satan, ten má nějaká tisíciletí a chová se jako blb stejně jako syn. ”

“No... u andělů a démonů kteří jsou tak staří jako oni ani tak nejde o to, kolik jim je... Třeba Satan vládne hněvu a je jím sám natolik ovládán, že se projevuje do všeho jeho chování... to samé Leviathan a závist, Lucifer a pýcha...” začal, “a... moudrost nepřichází s věkem... časem ti dojde, že takové věci nemá cenu řešit...” mávl rukou. “Typl bych mu tak sto šedesát...” dokončil.

“Jedno, kolik vám je, značkování vám nepřijde nikdy zbytečné,” zazubil se laškovně bělovlasý. “Ale byla by to sranda zajet s nimi rybařit,” nadhodil potom. “Pod stan, do přírody... hezké by to bylo.”

“Chtěl bys?” lišák mu věnoval tázavý pohled a zkoumavě si ho prohlédl.

Bělovlasý kývl. “Bylo by to fajn,” souhlasil. “Pokud nebudeš chtít, tak já pojedu sám,” řekl nakonec, “myslím, že od Jina mi nic nehrozí - pokud se nerozhodne mne sežrat.”

“Myslím, že medvědům lidi nechutnají...” oplatil mu druhý. “Ale docela bych zajel... někam... i když nevím, jak bych vycházel s tou druhou liškou...”

“Úplně byste to tam celé poznačkovali...” zasmál se Chousokabe.

“Jsi hrozný...” starší na něj vyplázl jazyk a dal si do pusy kousek masa. “Abych nepoznačkoval tebe...” zašklebil se na něj.

Mladší si vyhrnul tričko. “Nestačí?” ukázal na škrábance, které od něj měl. Poté tričko pustil. “A předpokládám, že ostatní příšerky mne z tebe vycítí určitě, jak se mi tu pořád vyvaluješ, otíráš se o mně, spíme spolu a vlastně od toho s Naem si se ode mne skoro nehnul, pokud nepočítáme mé chození do práce.”

“No já si myslím...” Motonari spokojeně pokývl, “ještě by se mi tě zase někdo pokoušel zebrat...”

“Jsem označkovaný...” uchechtl se.

Mou si nespokojeně poposedl a zadíval se na dveře. “Přichází...” zašeptal a narovnal se z uvolněné pozice, v které předtím seděl a koštoval zákusky, které si objednal. Odsunul je a zatvářil se, jako kdyby s nimi neměl nic společného.

Asmondeus o několik stolů dál si ho prohlížel. “Koho to čerti nesou?” zeptal se, když to sám ucítil. “Starý známý,” zazubil se a podíval na Satana. “Možná už začínám chápat, proč mi celou dobu neodpovídáš na mé otázky, jestli bys dnes měl zájem.”

Satan se zamračil, “jak to s tím souvisí?” zadíval se na druhého otráveně. Byl podrážděný a měl špatnou náladu, protože už nemohl být s Asheerou, přestože ten byl stále na zemi. A vidět ho a tvářit se, že s nim nemá nic společného - pokud ne něco horšího - mu na náladě dvakrát nepřidávalo.

Fuyumine přivřel oči a vzhlédl od svého šálku kávy, i když se ho nehodlal vzdát v takovém zbytečném gestu, jako to udělal jeho společník. Nespokojeně se zadíval ke dveřím. Celou dobu se snažil modrovlasému andělovi vyhýbat.

“Bývali jste přátelé, no ne?” poznamenal Asmondeus a divně křivě se pousmál, až se jeho tvář už nezdála tak půvabná. Nejvíce ho dokázalo rozčílit, když na někoho neplatí jeho svody. “Pamatuji si, že jako děti jste se od sebe nikdy nevzdálili. Trénovali jste spolu, chodili jste na zem a snažili se spasit co nejvíce duší. Když si tě pomalu získával hněv a začal si mít revolucionářské myšlenky, tak tě uklidňoval svým mdlým úsměvem.” Zadíval se na Satana a přivřel oči. “A když jsme z království odcházeli, nabídl si mu, aby šel s námi... a on se beze slova odvrátil.”

“Tak...” rudovlasý kývl, “beze slova se odvrátil... tím to končilo...” musel se zadržet, aby neobhajoval Asheerův úsměv, když měl na něj fialovovlasý poznámku. Bylo těžké to držet v tajnosti, ale nešlo to jinak.

Po chvíli do kavárny vešel modrovlasý muž v bílém andělské uniformě: dlouhém kabátě, kalhotách skrytých ve vysokých kozačkách na jehlovém podpatku; a vydal se ladným krokem ke stolu, kde seděl Fuyumine s Mouem. Jeho přítomnost jako kdyby rozzářila a zjemnila celý prostor. Tadashi ho jen ohromeně pozoroval - odvodil si, že musel být nejméně vážený jako démonská sedmice.

“Děti moje, tak dlouho vás hledám,” oslovil s milým úsměvem dva anděly a zůstal nad nimi stát. “Musíme si promluvit, však víte.” Nemusel se ohlížet, aby věděl, že je přítomen Satan.

Ten od něj raději odvrátil pohled a nespokojeně se zadíval na otisk vlastní dlaně na desce stolu - Tadashii to tu pasoval na jeho místo. Přivřel oči a v duchu si povzdechl. Nevypadal, že bude sprostý nebo agresivní, jako pokaždé, když se objevili andělé. Celkově se zdál zamlklý a podivně klidný, co Asheerah sestoupil.

Kogetsu k modrovlasému vzhlédl, potom teprve položil šálek kávy na stůl. Předpokládal, že Asheerova promluva bude souviset se sestupem na zem a Datem. Nelíbila se mu ta myšlenka.

“Nemusíte se přede mnou stydět za to, co si na zemi dopřáváte... není hřích si jednou dopřát, ale stát se na tom závislým,” mrkl na ně a posadil se k nim. Tadashi si nebyl jistý, zda se k němu má vydat, tak čekal, zda si vezme jídelní lístek. Neudělal to. “Mí drazí, rozhodně tady o tom mluvit nebudeme, kdy byste se chtěli se mnou sejít v mém apartmá?”

Asmondeus ohrnul horní ret. “Myslíš, že stále nosí pás cudnosti?”

Satan pohlédl na příchozího anděla. “Pochybuju, že by ho sundal...” prohodil a snažil se o alespoň neutrální tón. Sám moc dobře věděl, že nosí. Rozčilovalo ho to.

Stříbrnovlasý anděl se v křesílku narovnal a prohlédl si Asheeru. “Kdy bychom měli přijít?” zeptal se.

“Zítra ráno,” odpověděl a naklonil se k němu, aby ho pohladil po tváři. “Nemusím říkat proč, jistě dávno zpytuješ své svědomí.” Poté vstal a pohladil Moua po vlasech. “Někdy si dopřej sněhové pusinky, můj maličký,” šeptl k němu.

Asmondeus na anděla zamával. “Hej, Asheero, pojď za náma, starý brachu!”

Satan se zamračil, “nedělej to...” zavrčel nespokojeně. Opravdu mu nechtěl být moc blízko - ne v takové společnosti. Bylo těžké se přetvařovat a mít ho tak blízko bez možnosti se ho dotýkat.

Modrovlasý se na ně otočil a vydal se k nim, po cestě se usmál na Tadashiho. Chvíli se u něj zastavil. “Máte to tu hezké, kněžko,” zašeptal a pokračoval k dvojici démonů. “Asmondee, Satane,” oslovil je. “Je to dlouhá doba.”

“A ty furt nosíš ty zlatý trencle,” zazubil se fialovovlasý. “Zrovna si říkám, jaká škoda, že jsi nepadl s námi.”

Satan mlčel a dařilo se mu tvářit se, že je příliš dotčený ztrátou jejich přátelství na to, aby mu stálo za to promluvit. I když na jeho tváři bylo poznat, že toho v sobě hodně potlačuje. Asmondeus to vše při troše štěstí mohl pochopit jako hněv.

“Mé místo je v království a vždy bude,” odpověděl se stejně laskavým úsměvem modrovlasý. “Ale ty jen kveteš tady, Asmondee. Někdy bych rád navštívil tvé zahrady, slyšel jsem, že je tam mnoho překrásných rostlin... jen bohužel, dokud se tam páchají ty neřestnosti, nemohu.” Povzdechl si a podíval se na Satana. “A u tebe, Satane, prý se dobře vaří. V nebi se o vás nikdy úplně nepřestalo mluvit.”

“Ještě aby přestalo...” rudovlasý démon přivřel oči, “a vám pořád nedochází, o kolik jsme lepší...” nedíval se mu do tváře, když mluvil. “O kolik je peklo lepší...”

Anděl jen kývl. “Jistě...” řekl neurčitě. “Omluvte mne, ale je neslušné, abych přetrvával v kavárně, v níž si nic nehodlám poručit. Rád jsem vás viděl - teď bez války bylo příjemné znovu potkat své bratry.” Otočil se a vydal pryč. Než odešel, věnoval polední pohled dvojici andělů, aby jim připomněl, že se brzy uvidí.

Asmondeus se zhluboka napil, jakoby zapíjel něco nechutného. “Stále stejně falešný.”

Satan se díval na záda odcházejícího anděla s očima plnýma hněvu stejně, jako spousty jiných pocitů. “Nebýval falešný...” prohodil a nechal si pro sebe, jestli si to o něm myslí nebo nemyslí teď. Nemyslel si to. Věděl, že Asheerah takový není.

Mou si složil hlavu do dlaní. “Uvědomuješ si, jak si musel království rozzlobit, když poslali jeho?” zeptal se Fuyumineho tiše. “A mě si do toho zatáhl, když já nic zlého nedělám... já jen trochu chutnám kulinářské umění lidí.”

Stříbrnovlasý lišák se ušklíbl. “Nechci, aby mi diktovali, co mám dělat...” prohodil a znovu se natáhl pro svoji kávu. “A pochybuji, že tobě se něco stane... nic zlého neděláš...” zopakoval jeho slova.

Xaxnus se pohodlně usídlil ve vaně a přitáhl si svého milence na sebe. Políbil ho do vlasů a majetnicky ho objal. Pak zavřel oči a uvolnil se, jak si užíval horkou vodu.

Mladší se k němu tulil a byl k němu bokem. Jednu jeho nohu měl mezi svými, aby tak mohl ležet. Vana byla příjemně prostorná a voda možná trochu víc horká, než by si ji napustil on sám, ovšem nevadilo mu to tolik. “Jaký jsi měl den?” zeptal se s přivřenýma očima.

“Nic speciálního...” starší si ho k sobě dál přitahoval a hladil ho. “Podepisoval jsem smlouvu s jednou zdejší rodinou... konečně jsme vyřešili obchodní podmínky...” nebylo na tom nic zajímavého nebo neobvyklého. “Co ty?” zajímal se.

“Byl tu Sora,” odpověděl mu, “bavili jsme se o jeho plánech. Rád bych mu s nimi pomohl, ale nemusíme se o tom bavit teď, pokud se ti to nechce řešit.”

“Co plánujete?” zeptal se černovlasý muž se zájmem. Chtěl si to poslechnout.

“Bavili jsme se už o tom, že chce léčit démony a dlaky a tak? Ten nejmladší hlídač ho zaučuje - à propos, u toho mne napadá, také jsi to slyšel?” Vzhlédl ke Xanxusovi. “Té malé veverce, našemu nejmladšímu bratrovi, se říká ten, co klátí hlídače... a prý kvůli tomu z něj má spousta našich strach.” Tiše se rozesmál.

“O tom léčení jsme se už bavili...” starší kývl, “a to, jak se mu říká, už jsem také slyšel... a nikdo si to nenechá vymluvit...” pousmál se tomu. “Už jsem zaslechl pár historek o tom, jak přišel o oko...”

“Jak?” se zájmem se na něj podíval Setsuna a lehl si tak, aby byl proti Xanxusovi čelem. “Když jsem bratr toho, co klátí hlídače, jsem taky drsoň?” naklonil hravě hlavu na stranu. “Aby se nerozmohla pověst, že klátím tebe. Jeden hlídače, druhý Satanova syna a třetí Tadashiho. Jsme povedená trojka.”

“No... slyšel jsem, že o něj přišel když krotil Hiyoru... třeba... taky že je to velký démoní lovec, co lovil už, než přišel sem, aby si ochočil hlídače...” pokrčil rameny. “Kdyby se s ním znali...” neodpustil si, pak se natáhl, aby ho políbil. “Chtěl bys mě klátit?” pozvedl jedno obočí.

“Náhodou... jsem v klácení dobrý, i když to nedělám - o hodně přicházíš,” mrkl na něj a políbil ho na nos hravě.

“Myslím, že jsem spokojený tak, jak to je...” Xanxus sjel dlaněmi na jeho hýždě a majetnicky si ho k sobě přitáhl.

“Jak myslíš, zajímalo by mne, zda sis vůbec někdy zkusil, jak je to dobré,” usmál se na něj mladší. “Ale zpátky k Sorovi. Tak, kde jsem skončil? Vlastně jsem ani nezačal. No. Chtěl by si zařídit ordinaci v té budově nad vstupem do doupěte a ptal se, zda bychom mu na to nemohli třeba půjčit.”

Černovlasý muž trošku svraštil čelo. “Je to docela velká budova...” poznamenal.

“Ale... je neobydlená a nikdo nad doupětem nic nechce mít. Myslím, že nebude drahá. Ovšem bude potřebovat rekonstrukci a vybavení nějaké.” Povzdechl si a nakrčil čelo. “Nebo tě napadá lepší místo? Jde tam o to, že příliš nechtějí dělit zásoby léčiv a hlídači nepřipustí, aby přišli o některé suroviny, které jim plynou z pitev.”

Starší zvedl oči v sloup, “pokud si hlídači řekli, že chtějí, aby to bylo tam, tak nikde jinde se jim to líbit nebude...” odpověděl mu. Navíc sám stejně o jiném tak velkém místě, kde by se dalo něco jako nemocnice zařídit, nevěděl. “Můžeme mu půjčit. Pro mě bude výhodnější to domlouvat s ním, Hiyoru by si stejně dříve nebo později pro ty peníze přišel...”

“No, Sora je ťuňťa, a když ti slíbí, že ti to vrátí, určitě to tak bude; narozdíl od Hiyoru, který by pravda asi řekl dej,” kývl mladší a políbil ho vděčně na tvář. “Ještě říkal, že se zeptá mámy... Haku by taky určitě přispěl, ale bohužel stále ještě mají dost práce se splátkami za Tadashiho bar.” Odmlčel se. “Ale stejně je to zvláštní. Vím, jaký Hiyoru je... a přece... když o něm mluví Sora, popisuje ho jako roztomilé dítě skoro.”

Černovlasý muž se vpil do jeho rtů a prsty přejel po stříbrném obojku. “S chlapama to dělá divy, když si pořídí domů takovou omamnou krasavici...” poznamenal a pousmál se. “Tak kdyby chtěl, může přijít, abychom si o tom promluvili...”

“Myslím, že se tě Sora docela bojí,” utrousil Setsu a trochu se sklouzl po jeho vlhkém těle. “Ale řeknu mu.” Znovu ten pohyb zopakoval. “A Haku mi říkal něco docela zvláštního, když jsem s ním naposledy mluvil... prý umí dělat vodní chapadla.” Perverzně se usmál. “Ani kdybych uměl chapadla by sis nedal říct?” mrkl na něj hravě.

“Bojí se mě, když má Hiyoru omotaného okolo prstu...?” pozvedl jedno obočí. “A myslím, že i kdybych o tom před zmínkou o chapadlech uvažoval, teď už na to ani nepomyslím...” prohodil a pousmál se podivně. “Nejsi snad spokojený?”

“Jsem spokojený,” přikývl spěšně. “Vlastně bych si to ani naopak nedovedl představit.”

Xanxus přivřel oči a vpil se hluboce a docela dravě do jeho rtů. Okamžik si je užíval, než přejel dlaněmi majetnicky po jeho hýždích. “Jsi krásný...” poznamenal.

“A to jen a pouze pro tebe,” zavrněl spokojeně. Klekl si mezi jeho stehny, aby dosáhl na sprchový gel, kterým nakreslil na hruď staršího znak Satanova rodu. Odložil ho a dlaněmi přejel od kolen dolů po stehnech, aby pak vystoupal znovu na Xanxusovu hruď a mohl mu ji začít masírovat. “Papá si vzal asi k srdci, že jsi mu sem zakázal chodit,” prohodil.

Druhý se uvolnil a přivřel spokojeně oči, jak si užíval jeho péči. “Nevadí mi to...” odpověděl mu. “Ale taky mi to přijde trochu divné, že se tu tak dlouho neukázal...”

“Třeba hledá mamá,” zasmál se Setsuna a přesunul se na jeho ramena. “Když mě pustíš za sebe, udělám ti masáž,” navrhl. “Mám chuť tě dneska hýčkat,” zavrněl.

Xanxus se narovnal v sedě, “masáž si nechám líbit...” prohodil a udělal místo, aby se mohl mladší za něj přesunout. “Pokud hledá, mohl by u ní už zůstat...” neodpustil si.

Setsuna vstal a přelezl si za něj. Znovu si podal sprchový gel, aby mu klouzaly ruce, když ho bude masírovat. Na Xanxových zádech byl vypálený velký Satanův znak. Obkresloval mu ho prsty, přičemž jej líbal za krk.

Druhý se mu spokojeně vybízel a dál si užíval jeho masáž. “Příjemné...” zavrněl.

“Jsi můj král,” zavrněl mu do ouška a vsál do úst jeho lalůček, přičemž mu sjel dlaněmi na boky.

___
Seznamte se:

Jintarou (původně Gen Takekura, Eyeshield 21)
zdroj

Daichi (původně Himura Yoichi, Eyeshield 21)
zdroj: http://www.zerochan.net/852192