Nejen absinthová nejen víla - 22. část

Dvacátá druhá část.

Děkuji všem komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 22. část -

Fuyumine si povzdechl a narovnal se. Letmo se otočil na bělovlasého anděla, který stál za ním, než zazvonil na byt, ve kterém zůstával Asheerah, a s očekáváním se zadíval na dveře. Mou vypadal nervózní.

Dveře se samy otevřely, nikdo v nich nestál.  “Pojďte, děti,” ozvalo se z bytu. Modrovlasý anděl na ně čekal u stolu v pracovně. Kde byly další dvě židle naproti němu.

Stříbrnovlasý vešel jako první. Došel až do místnosti, kde seděl Asheerah u stolu a i když se snažil tvářit, že se ho celá tahle návštěva netýká a nehodlá se řídit tím, co by po něm mohl starší chtít, bylo poznat, že z něj má respekt. Pokynul mu na pozdrav a posadil se naproti němu.

Mou udělal to samé.

Modrovlasý anděl si je prohlédl. “Jste rádi v lidském světě?” zeptal se přívětivě a posunul k nim šálky s bílou kávou, které už dříve si nechal donést, poté i talíř sněhových pusinek dal doprostřed pracovního stolu. “Vezměte si,” pobídl je. Sám ovšem procházel nějaké listiny.

“Naše království je mnohem zajímavější,” odpověděl Mou.

“Nemám rád lež, můj milý chlapče, v království chybí spousta věcí, které nejsou hříchem a tady je mají,” mrkl na něj a vzal si pusinku. “A ty, Kogetsu?”

Nejmladší z nich v reakci na jeho otázku trochu zastříhal ušima, které se objevily, když se za nimi zavřely dveře. “Jsem tu rád...” odpověděl mu popravdě a stejně by odpověděl i kdyby tomu nepředcházela poznámka o lži. “A je mi to tu bližší než ostatním andělům...” neodpustil si, narážel na to, že byl částečně liškou.

“Cítíš se být více liška než anděl?” nadzvedl obočí Asheerah a odmlčel se. “Chceš přijít o křídla? Aby ses nemusel řídit pravidly?”

Tázaný na okamžik sklopil pohled. “Cítím se stejně andělem jako liškou...” odpověděl a natáhl se pro sněhovou pusinku.

“Tudíž pro tebe naše pravidla platí a musíš se jimi řídit,” vyvodil z toho nejstarší z andělů. “Proč si myslíš, že jsem sestoupil?” zeptal se, poté otočil na Moua. “Omlouvám se ti, Haruko, že nejsi předmětem naší diskuze, a přesto tu jsi... čistě jen proto, že jsem tě chtěl pohostit.”

Fuyumine se na chvíli odmlčel. “Předpokládám, že to nějak souvisí s Masamunem...” odpověděl nakonec neurčitě.

“Nebudu vzdorovat moderním trendům, nebudu tě kárat, jak jsem byl povinován za sundání pásu, nic z toho tě nečeká,” prohlédl si ho. “Ale nedovolím ti v tom pokračovat, pokud...” zadíval se mu do očí, “ten mladík přede mnou neprohlásí, že s tebou chce být.” Odmlčel se. “Jsem ze staré školy, nerad trápím lidstvo, nehledě na jejich hříchy. Proto nebudu tolerovat tvůj vztah, pokud je takový, jaký se mi zdá.”

Lišák si povzdechl. “Připravíte mne o křídla, pokud to odmítnu?” zeptal se. “Netrestám toho chlapce...” Mou je docela vyděšeně pozoroval, přičemž pil kávu.

“Ne,” zakroutil hlavou Asheerah a odmlčel se. “Sám si mi řekl, že se cítíš být andělem stejně jako liškou, kdybych z tebe toužil vymazat andělskost, bylo by to, jako kdybych se tě rozhodl rozpůlit, kdybys byl člověkem. A takové praktiky jsou dle mého příliš násilné...” Odložil listiny a položil dlaně na desku stolu, přičemž se k nim nepatrně nahnul. “Pokud neuslyším od toho chlapce, že s tebou chce být, vezmu tě zpátky do království. A nebo máš jinou možnost, když se chceš protivit mé vůli. Můžeš padnout, jdi za někým ze sedmice a nechej si rodový znak přepálit jejich. Chceš-li se chovat jako démon, buď jím. Nezabránil jsem pětici, aby odešli a to jsem je považoval za bratry, tak kolik můžu bránit tobě...?”

Mladší znovu sklopil zrak. Nechtěl být o Dateho připraven, i když tak vůbec nehleděl na mladíkovy pocity. I tak si uvědomoval, že kdyby přišel kdokoliv jiný něž Asheera, nejspíš by nedostával možnost volby a byl rovnou odvlečen do nebe. Date by mu byl sebrán a stejně tak klíč od pásu cudnosti. “Mám ho přivést?” zeptal se nakonec.

“Přijdu k vám sám,” odpověděl mu starší. “A kdyby přece jen odpověděl v tvůj prospěch - nejsem si jistý, zda vůbec může, tolikrát jsem cítil jeho naprostou zoufalost a věděl, že kdyby vše bylo po starém, jeho hříchy už jsou mu odpuštěny... -, přece jen mám další žádost. Budeš mu sundávat obojek, když bude chodit mezi lidmi.”

Kogetsu se zhluboka nadechl, ovšem neodpověděl na to staršímu a pouze lehce kývl. “Všechno?” zeptal se po chvíli tišeji.

“Ne,” povzdechl si Asheerah. “Mám ještě jednu otázku. Co s ním bude, až zestárne?”

“Hodlám si ho vzít k sobě...” stříbrnovlasý přivřel oči. “Nenechám ho zestárnout,” na okamžik se odmlčel, “ten chlapec je... speciální...”

Modrovlasý mu věnoval dlouhý pohled, ale nakonec se usmál. “Dopijte si kávu, byla by jí škoda, kdyby tu zůstala, pak můžete jít.” Sám si vzal sněhovou pusinku. “Slyšeli jste o Mahirovi? Je to hrozné,” v očích měl hlubokou lítost.

“Je to příšerné...” stříbrnovlasý se natáhl pro pusinku, pak upil své kávy. Nedokázal si představit, že by o křídla byl připravený stejným způsobem. Pohlédl na svého bělovlasého společníka.

Mou kývl. “Ale chtěl to sám.”

“Pravda. Možná... je čas se zamyslet, co se stalo, že je království takové, že než-li by se do něj anděl vrátil, raději si nechá vzít křídla,” poznamenal tiše a vstal od stolu. “Jak jsem řekl, dopijte a jděte.” Sám se vydal do jiné místnosti, byl z toho tématu neskutečně smutný, ale nechtěl před nimi projevovat slabost, ani mluvit jako revolucionář. Možná mu společnost Satana skutečně nedělala dobře.

Hiyoru se rozvalil na posteli a spokojeně se protáhl. Už tak dlouho v ní neležel sám, až mu to málem chybělo. Poté se stáhl, aby se za ním vlezl Sora, až se převleče do trička, v kterém spával.

Zrzek vklouzl pod pokrývku za svým milencem a přitulil se k němu, přičemž se natáhl pro něžný polibek. “Xanxus mi půjčí na tu budovu...” oznámil potom, “i na vybavení...”

“Myslel jsem si,” usmál se mladší a přesunul se tak, že byl celý pod dekou. Vyhrnul mu tričko, aby pod něj mohl strčit hlavu a plně si užívat vůně druhého.

Druhý nahlédl pod peřinu, aby viděl, co bělovlasý plánuje. Všiml si, že má trošku tendence ho “očichávat”, ale nevadilo mu to. Přišlo mu to docela roztomilé, Hiyoru teď působil jako velký mazlící se pes. “Říkal jsi mu něco?” napadlo ho, protože mu tón druhého připadal zvláštně jistý.

“Ne,” řekl popravdě, “jen s Xanxusem obchodujeme už dlouho.” Otřel se o něj nosem a spokojeně zavřel oči. Bylo hezké ho mít takhle u sebe. Nikdo nevoněl tak dokonale.

Starší ho pohladil a užíval si jeho doteky. “Zajímalo by mě, jak dlouho to bude trvat...” nadhodil. “Než to bude zařízené a vše...”

“Nějaký čas. Aspoň se do té doby ještě něco naučíš,” zavrněl a převalil ho na záda, aby se mohl vměstnat mezi jeho nohy.

Starší si ho vytáhl k polibku a mazlivě se otřel nosem o ten jeho. “Udělal jsem ještě pár úprav na té vakcíně a napadlo mě, jestli by to Baku nechtěl odnést těm dryádám... asi... by jim to ublížit nemělo, podle toho, co já vím... i když já bych se to bál si vzít...” nadhodil. “Nemám asi, jak jinak to vyzkoušet...”

“Nebudeš mít dobrou reputaci, když hned ze začátku si v parku vyhubíš dryády,” poznamenal mladší a sjel níže, aby ho mohl kousnout do bříška.

“Nevyhubím je...” zrzek nakrčil čelo, “doufám... Mohlo by jim po tom být tak nanejvýš špatně...” zabručel. “Pořád to bude lepší, než když si budou co dva měsíce procházet tím, čím musely teď...”

“Zaslouží si to,” utrousil Hiyoru a klesl ještě níž, více mu od sebe roztáhl nohy a jazykem obkreslil lem jeho spodního prádla.

Druhý se mu lehce vybídl a spokojeně přivřel oči, “vyhubit zrovna ne...” prohodil, ale docela ztrácel chuť to dál probírat s tím, co jeho milenec prováděl.

“Ale vyrážku ano,” pokračoval Hiyoru. Trochu mu stáhl spodní prádlo, aby se jazykem dostal níž. Líbila se mu chuť jeho těla. Čím déle mohl dýchat jeho vůni, tím více ho chtěl a probouzela se v něm až živočišná potřeba si ho přivlastnit.

Sora mu na to neodpověděl a znova se mu trochu vybídl. Nemyslel si, že by je odsoudil k takovému trestu - sám se nechoval o moc líp, než se vztah mezi ním a Hiyoru stal vážný -, ale nebylo to důležité. Jednou dlaní putoval do bílých vlasů a prsty se jimi začal probírat.

“Běhá nám tu nový splašený démon,” vzpomněl si bělovlasý a trochu se vzdálil, aby mu mohl stáhnout spodní prádlo. Poté se vrátil mezi jeho stehna. Našel na nich jizvy od přepadení, díky němuž si spolu vlastně začali a jal se je olizovat špičkou jazyka.

Zrzek se lehce zachvěl - přestože to bylo dlouho, jizvy byly trochu citlivé. “Jaký?” zajímal se tiše.

“Dobrý na lov,” usmál se Hiyoru. “Ale měl by sis dávat pozor,” na okamžik ho přestal opečovávat jazykem. Popravdě měl svou nepodloženou utkvělou představu, že Sora je nejlákavější pro všechny démony a každý po něm musí - pro jeho vůni a zrzavé vlasy - toužit. Znovu se přesunul do jeho klína a kousavými polibky obkreslil jeho třísla.

“Nemyslím, že každý jen touží po tom, aby mě zabil...” prohodil starší a znova vyšel jeho dotekům vstříc, tentokrát naléhavěji. Přestože mluvil, jako by tomu nepřikládal takovou váhu, moc dobře si pamatoval nedávný útok a hodlal si vzít jeho radu k srdci. “Těším se, až mě naučíš se zbraní...”

“Nejenom zabít,” utrousil Hiyoru, než vzal jeho mužství do ruky a otřel se o ně tváří. Byl rád, že dnes byl Hibiki ve svém pokoji s Suzume a Karasu na obchůzce. Mohl být se Sorou sám, už mu to chybělo. “Taky bych tě snědl,” poznamenal předtím, než obkroužil jazykem špičku jeho chlouby.

Druhý tiše zasténal a zavřel oči, jak si užíval, co druhý dělal. Bylo to poprvé, co se Hiyoru rozhodl mu věnovat takovou péči. “Sněz mě...” šeptl provokativně a musel se držet, aby nepřirážel do jeho úst.

Mladší se pousmál, poté ho vzal hluboko do pusy. Bylo to zvláštní, ale ne špatné. Cítil Sorovu vůni a měl v ústech jeho chuť, bylo to vlastně hodně příjemné takhle na něm hodovat.

Zrzek se trošku prohnul a zaklonil hlavu. Vrátil se prsty do bílých vlasů, aby se jimi mohl probírat a sjížděl k lemu obvazu, jako by váhal, jestli ho druhého zbavit.

Hiyoru přesunul dlaně tak, aby ho mohl hladit po stehnech při tom, jak pracoval na jeho vzrušení rty.

Druhý se mu nedočkavě vybízel a neskrytě tiše sténal. Horká ústa mladšího byla neuvěřitelně příjemná, přestože to bělovlasý dělal nejspíše poprvé. Ještě chvíli se mu bělovlasý věnoval a on vyvrcholil do jeho úst.

Mladší všechno spolkl a přesunul se do původní pozice, kdy mu ležel hlavou na hrudi pod jeho tričkem. Nebylo to tak špatné, jak si myslel, že bude. Hladil ho po boku. “Ráno řeknu Bakuovi o vakcíně.”

Sora ho pohladil po zádech. “Nebudeme... pokračovat?” zeptal se.

“Jsem docela unavený,” odpověděl mu. “Ale pokud chceš...” Přesto nevypadal, že chce vylézt z pod jeho trička.

Zrzek ho dál hladil. “Bylo by to divné, kdybys mi u toho usl...” prohodil a pousmál se.

Druhý zívl. “To asi bylo,” pousmál se a líbl ho pod bradavku.

Stříbrnovlasý anděl si přitáhl spící tělo hnědovlasého mladíka více k sobě a něžně ho políbil na krk. Pohladil ho po vlasech a povzdechl si. Chvíli se mu díval do tváře, než se něžně rty otřel o jeho čelo a zavřel vysíleně oči. Nechtěl si ho nechat vzít. Date byl speciální a jen jeho... nechtěl, aby se ho dotýkal kdokoliv jiný, aby se na něj Kogetsu nemohl denně dívat. Pevně ho objal.

Hnědovlasý se začal probouzet.

Anděl ho nepouštěl ze svého objetí ani, když chlapec začínal přicházet k sobě. Políbil ho na čelo a znova ho něžně pohladil po vlasech, pak si opřel bradu o jeho hlavu.

Date se zatím nijak nebránil a dlouho mlčel. “Co se děje?” zeptal se pak. Všiml si, že stříbrnovlasý někam včera odešel a od toho, co se vrátil, ho stále jen chtěl objímat a přestal mu vyhrožovat tresty, když nebude poslouchat.

Anděl ho ještě chvíli jen objímal, než ho políbil do vlasů. Pak si zvedl jeho obličej ke svému a znova se rty otřel něžně o jeho čelo. Pohladil ho po tváři. ”Masamune...” zašeptal a více si ho k sobě přitiskl. “Kdybychom se už nikdy neviděli... byl bys rád... nemám pravdu?” zeptal se tiše. Jeho hlas nezněl tak jistě jako obvykle, byl v něm znát smutek, který cítil z představy, že by se měl od svého Dateho odloučit.

“Proč se ptáš?” zeptal se mladík.

Starší přivřel oči a okamžik si ho prohlížel, jako by zvažoval, jak mu na to odpovědět. “Jestli se mnou nechceš být... vezmou mi tě a už se nikdy neuvidíme,” odpověděl mu nakonec popravdě. “Budeš volný, jako jsi byl, než jsme se setkali...”

“Kdo?” zeptal se, aby nemusel odpovídat na to, co si o tom myslí. Sám nevěděl, zda se mu to jen líbí.

“Je to také anděl...” Fuyumineho tvář se trošku změnila. Nebyl na Asheeru naštvaný - na někoho takového to snad ani nešlo -, ale mrzelo ho to. “Není to důležité, kdo je to...” povzdechl si.

Mladší zavřel znovu oči. Neměl, co na to říct. “Nemám důvod chtít s tebou být,” zavrčel po chvíli a otočil se k němu zády.

Kogetsu ho objal pažemi okolo pasu a políbil ho na krk. Neodpověděl mu na to.

Asheerah prošel branou z tmavě fialových růží a rozhlédl se po světě, který se před ním objevil. Asmondeovy zahrady. Bylo to opravdu zvláštní místo, ale mnohem více jej překvapovalo, že jej tam démon pozval a kvůli němu je nechal vyklidit. Všechno rostlinstvo mělo nachové odstíny a přes vší krásu, působilo na anděla hříšně, plné démonských svodů.

Rudovlasý démon se již procházel po místě a moc nerozuměl tomu, proč ho sem jeho bratr pozval, o to víc, že byly zahrady nyní úplně prázdné. Nespokojeně se mračil a vrhal na sladce a afrodiziakálně vonící květiny nevraživé pohledy, protože ho automaticky nutily myslet na toho jediného, kterého chtěl nejvíce a mít nemohl. Rozhodl se vrátit k bráně a potom najít Asmondea a dostat z něj, co má tohle všechno znamenat. Překvapeně se zarazil, když spatřil u vchodu Asheeru. Prohlédl si ho a popravdě moc nevěděl, jak na něj zareagovat.

“Plánoval to,” poznamenal Asheerah, trochu se tvářil jako dítě, kterému konečně bylo dovoleno, aby se podíval do místnosti, odkud mu jeho rodiče vždy nosili hračky, ale on tam nikdy sám nesměl jít. Prohlédl si Satana. “Chceš se projít se mnou?” zeptal se tiše. Nebyl si jistý, jestli na takovém místě dokáže jeho touhu držet na úrovni, která jediná byla správná.

Démon došel k němu a jemně se na něj usmál, pak mu nabídl rámě. “Je to v pořádku, abys byl na takovém místě?” neodpustil si.

“Místa nejsou sama o sobě špatná nebo dobrá,” řekl mu na to anděl neurčitě, přijal jeho rámě a usmál se na něj. Byl šťastný. Mohl se tak krásnou zahradou procházet s ním. “Nebude to v pořádku až tehdy, pokud kvůli pánovi tohoto místa padnu, pokud podlehnu jeho smilstvu,” poznamenal a rozhlížel se okolo. “Ale i přes to, že nejspíše zamýšlel něco nedobrého, je od něj milé, že jen pro mne to tu nechal vyklidit.”

Druhý na chvíli odklonil hlavu na stranu. “Docela by mě zajímalo, o co mu šlo, když tohle nastražil...” poznamenal a povzdechl si nad fialovovlasým démonem. I když pokud to vykouzlilo tak jemný úsměv na Asheerovu tvář, nemohlo to být tak zlé. Pohladil ho něžně po hřbetu ruky, pak se ohlédl po jeho křídlech. Zdála se tady ještě o něco větší a majestátnější, než když je roztáhl ve světě lidí. Byla nádherná.

Modrovlasý se k němu více naklonil a zašeptal, že to nikdo jiný než oni dva slyšet nemohl. “Miluji tě.” Poté si dál prohlížel zahradu. Na okamžik se vzdálil, aby si utrhl květinu, jejíž květy byly ve tvaru srdce a sladce voněla. “Myslím, že právě on něco určitě tušit musí. Vždy na nás jistým způsobem žárlil.”

Satan si ho k sobě znovu přitáhl. “Prokáže mi tím službu, pokud podlehneš a padneš... a pak budeš navždy se mnou...” zašeptal k němu a pousmál se. Pohlédl na květinu v prstech druhého.

“Miloval bys mne stejně, kdybych padl?”

Rudovlasý se na něj otočil a kývl, “nikdy bych tě nemohl milovat méně... nedokážu si představit nic, co by mě k tomu donutilo...” pohladil ho něžně po tváři a přivřel oči.

Druhý se na něj hezky usmál, poté se zadíval znovu na květinu. “Ale já bych se už neměl rád,” zašeptal, když si s ní hrál v prstech. On nedokázal hřešit a ani po tom netoužil. I kdyby tisíckrát chtěl vyplnit Satanovi přání, tak toho nebyl stejně schopen, protože jeho hřích nesváděl.

Jeho společník mu úsměv oplatil a propletl s ním prsty jedné ruky. Uvědomoval si, že je Asmondeus nejspíš odněkud - prostřednictvím něčeho - sleduje, ale bylo mu to jedno. Chtěl se ho dotýkat a projevovat mu, nakolik mu na Asheerovi záleží, nehledě na to, kdo je u toho mohl vidět.

Modrovlasý se zeptal, jako kdyby četl jeho myšlenky: “Myslíš, že nás sleduje?”

Satan se tomu tiše zasmál. “Určitě...” šeptl pobaveně. “Potom to bude chtít použít proti nám...” prohodil, i když o tom popravdě docela pochyboval. Asmondeus neměl k něčemu takovému důvod.

“Není takový,” zasmál se Asheerah, “smilstvo má daleko od vydírání. Chce jen, abys mne svedl... i on chtěl, abych padl s vámi. Možná kvůli tobě, možná jsem jemu samotnému chyběl.” Jemně pokrčil rameny. “Stejně jako vás pět mi chybí každý den od té doby.”

Rudovlasý se k němu naklonil a políbil ho na holé rameno. To, v čem chodívali andělé mimo svět lidí celkově bylo dosti odhalující. Celá záda měl holá a volné dlouhé bílé kalhoty měly na bocích mezery, kterými také byla vidět bledá kůže. “Jsou věci... bytosti které nám nikdy nepřestanou chybět...” zašeptal.

“Vzpomínáš si, jak si Leviathan a Mammon hráli spolu, když jsme byli malé děti?” změnil téma Asheera a široce se usmál. Popravdě v nynějším nebi mu zbývalo jen málo jiných hezkých věcí, než jeho vzpomínky na dobu, předtím než odešla pětice.

Satan se tomu usmál a kývl. "Bylo to něco úplně jiného, než teď... nemůžou se vůbec snést..." pokývl hlavou. "A přitom byli dvojicí..."

“Já chci tenhle mrak! Ale ten je můj, jen můj! Nedám!” pronášel slova ze svých vzpomínek a smál se jim Asheera. “Tenkrát to všechno bylo tak nevinné...”

“Vždycky se nakonec rychle usmířili...” rudovlasý stiskl více jeho ruku a znovu se natáhl, aby se něžně otřel rty o jeho rameno. “I tak mi z toho všeho nejvíce chybíš ty...” zašeptal.

“Přesně tak,” kývl a povzdechl si. “Měl by sis říct: Tak to teda ne! A přestat být mnou až tolik posedlý.” Natáhl se k němu, aby ho mohl něžně políbit na rty a pohladit po vlasech pod rohem.

Druhý nepatrně zakroutil hlavou a přivřel oči. Na chvíli si ho v polibku přidržel u sebe. “Tak to teda ne,” zamával potom volnou rukou teatrálně ve vzduchu, “tebou být posedlý nikdy nepřestanu...”

Modrovlasý ho hravě bouchl do ramene a rozesmál se. “Zítra už budu mít své záležitosti na zemi vyřízené, mohl bys... pozítří přijít. Budou tvoje další tři dny, které vlastně byly čtyři.”

Satan se usmál a natáhl se pro polibek. “Přijdu...” zašeptal do jeho rtů.

Asmondeus sledující je ve velkém zrcadle si povzdechl. To skutečně hodlali celou dobu v jeho zahradách jen chodit a romanticky blábolit?

Zrzek si zkoumavě prohlížel chodbu, kterou procházeli, když ho bělovlasý mladík vedl tam, kde se měly odehrávat hry. Nikdy předtím nebyl v téhle části doupěte.

Mladší se na něj usmál a ještě než vešli ho políbil. “Málokdo, kdo nepatří k nám, viděl, jak mezi sebou zápasíme,” připomenul mu. “Budeš se jen tiše dívat, i kdyby se dělo cokoliv, ano?” podíval se mu do očí. “Dříve to byl souboj na život a na smrt, teď málokdy u toho někdo zemře, protože je nás málo. Nic se mi nestane, třebaže budu hodně zraněn.”

Blonďák, který šel za ním, ho poplácal po rameni, když procházel okolo něj, “mně by nevadilo, kdyby koťátko trochu fandilo...” prohodil a vyplázl na ně jazyk. “V minisukýnce a tak...” mrkl na Soru a vešel do velké arény.

Zrzek kývl a sám si přitáhl bělovlasého k polibku. “Běda ti, jestli mi lžeš...” zašeptal a otřel se nosem o jeho.

“Jen dva hlídači by neudrželi v tomhle městě pořádek,” mrkl na něj Hiyoru, než se od něj vzdálil a otevřel kódem vstup do arény. “Jdi si sednout za Karasu a Roo,” pobídl ho. Baku už byl na místě, kde se měl první souboj odehrávat. Na stěně bylo pověšené tělo démona, kterého zajali v lovu a jeho rudá krev stékala po stěnách do žlábků, které tvořily ornamenty na podlaze arény.

Hiyoru pozdravil Bakua kývnutím. “Můžeme začít,” řekl a namočil prsty do jednoho ze žlábků aby si krví nakreslil na tvář svislou čáru, co rozdělovala jeho obličej napůl.

Blonďák mu pozdrav oplatil stejně a pousmál se docela šíleným způsobem. Sám už měl na tváři tři krvavé pruhy a na rukou nasazené dlouhé ocelové drápy, se kterými bojoval nejraději. “Vyber si zbraň...” pobídl mladšího.

Hiyoru se zamyslel a chvíli váhal, nejjistěji se cítil, když mohl střílet, ale to nyní bylo zakázáno. Druhý měl zbraň v obou rukách, proto se rozhodl, že zvolí něco podobného, ale zároveň by si ho rád držel od těla. Nakonec si vzal kama.

Blonďák počkal, až dojde blíž k němu, a pomalu ho obešel. “Pojď...” pobídl ho a zazubil se.

Mladší pevně uchopil zbraň, co měl v pravačce a tu druhou přetočil, aby z ní měl ostrý loket. Trochu se přikrčil a ustoupil. Nechtěl být ten, kdo se přiblíží první, protože to teď byla nevýhoda.

Sora sledoval dvojici kousek od Karasu a Roo. Ještě se k sobě ani nepřiblížili, ale napětí mezi nimi cítil až na svém místě. Bylo to zvláštní vzhledem k tomu, jak relativně normálně se před chvílí ještě bavili.

Baku přivřel oči a fingoval výpad, zazubil se na bělovlasého mladíka a vyplázl na něj jazyk. “Bojíš se, že se ztrapníš před koťátkem...?” provokoval.

Hiyoru se jen trochu pousmál a rychle proti němu zaútočil, byl to pohyb, který zrzek téměř nemohl postřehnout, ale druhý hlídač ho vykryl a sekl po něm svými drápy. Bělovlasému zažhnuly oči, a když zaútočil podruhé, bylo to mnohem agresivnější a bylo poznat, že při prvním útoku se držel trochu zpět. Popravdě se potřeboval nejprve dostat do zcela živočišného módu, aby Bakua dokázal porazit.

Blonďák ho odkopl a vystartoval po něm oběma zbraněmi za sebou. Jednu mladší vykryl, ale druhou se mu podařilo ho zasáhnout do boku a zanechat tam dlouhé šrámy, ze kterých se spustila krev. Ovšem nestihl uskočit dost na to, aby ho mladík nezasáhl jednou z vlastních zbraní. Zazubil se tomu a znovu zaútočil.

…

Hiyoru vstal z Bakua a svalil se na zem vedle něj. Zhluboka dýchal. Vyhrál, ale byl mnohem více pořezaný než starší. Díval se do stropu, který byl poměrně nízký a všiml si na něm několika prasklin.

Roo strčil do zrzkových zad, aby ho pobídl, ať jde za ním.

Sora doslova vyskočil z místa, kde seděl, a seběhl ke svému milenci.

Baku se mezitím už posbíral a ztěžka vstal. Pomohl by mladšímu na nohy, ale zrzek už byl u něj, tak mu jen věnoval pár uznalých slov a vydal se ke stolu se zbraněmi.

“Až se budu chtít zvednout, zvednu se,” vydechl Hiyoru a dál se díval na strop. Než se otočil a zvedl na kolena. Do stoje už to bylo těžší, zvedl své kama v zakrvácených rukou a začal kulhat ke stolu. Takto vyhecovaný z boje toho příliš k Sorovi necítil - u moci bylo jeho vražedné já.  

Zrzek ho pouze následoval, protože z jeho tónu a výrazu ve tváři poznal, že mladší se s ním teď moc nechce bavit. Trochu se kvůli tomu mračil. Vypadal, že by toho hodně potřeboval sešít.

Baku se na mladíka otočil, sám se opíral o stůl a dával si chvíli, než se dá do cesty až na pokoj. “Dost dobré...” prohodil, “i když se docela rozpadáš...”

“Co upadne... přišije se,” zazubil se ztrhaně Hiyoru a v jeho pohledu byl stále nebezpečný lesk. “Příliš jsi spoléhal na to, že nechci zemřít,” utrousil - věděl, proč vyhrál a ve schopnostech to nebylo.

Baku se zazubil, “kdo by se bez tebe staral o koťátko...” prohodil a pohlédl na zrzka, na jehož výraze stále bylo poznat, že je ho docela vzalo, co viděl, a snaží se na to nějak zareagovat, jen nemůže přijít na to, jak. Pousmál se tomu. “Můžeš si ho sešít, až trochu zchládne...” prohodil, než se vydal ven z místnosti.

Mezitím k nim došel Karasu. Usmíval se na bělovlasého a vypadal potěšený výsledkem zápasu. Možná i tím, jak mladší vypadal. “Lepšíš se...” prohodil spokojeně.

Hiyoru se odmlčel. “Musím na sobě zapracovat,” řekl nakonec a nechal se poplácat Roo po zádech, i když to bylo docela bolestivé. Sykl, pak se vydal za Sorou. “Pojď, Čirůvko,” pousmál se na něj unaveně. Když ho viděl stát opodál osamělého, touha po krvi přestala zatemňovat jeho city.

Starší se na něj opatrně usmál, “chceš pomoct?” zeptal se, když viděl, jak je na tom bělovlasý s chůzí.

Druhý zakroutil hlavou. “Zvládnu to,” řekl pevně, i když popravdě se ke každému kroku musel přemlouvat. “Tak...? Co říkáš?”

Sora si ho prohlédl, “no... líbilo by se mi to víc, kdybych se nedíval, jak se necháš rozsekávat...” neodpustil si, “ale bylo to... huh... bylo to drsné... začínám už chápat lépe, proč se vás všichni děsí tolik...”

“Máme částečnou schopnost regenerace, navíc... potřebuji být vyprovokován, abych byl zapnut,” řekl mu a utřel si krev, co mu tekla z nosu, protože její chuť neměl v ústech rád.

“Zapnut?” zopakoval po něm druhý a šel vedle něj pomalu připravený ho podepřít, kdyby Hiyoru potřeboval. Dva další hlídači už okolo nich prošli.

“Jsem... příliš mírný jinak,” zašeptal a vypadal, že se o tom příliš nechce bavit. “Proto jsem se tolik bál o tebe, když se roztrhla ta pohlavní žláza toho démona, co jsme pitvali. Protože to silně ovlivňovalo mé tělo a mysl... bál jsem se, aby to nebyl spínač.”

“Proto si mě i tak od sebe odehnal v té tělocvičně...?” napadlo zrzka, ovšem nedal mu moc času na odpověď. “Jsi docela děsivý, když to na tebe přijde...” prohodil.

“Jsem,” kývl. “Ale ostatní z hlídačů mne zvládnou bez problémů - jsem z nich vlastně nejslabší,” přiznal. “O úplné vítězství bude bojovat Karasu s Bakuem, Roo už je příliš starý a kvůli tomu pomalý.”

Asmondeus zvesela vešel do kavárny - byl tam mnohem častěji, co byl Tadashi jeho kněžkou - a hned mu řekl svou objednávku, než se posadil ke stolu za Satanem. “Neuvěříš, co jsem viděl,” začal.

“Oh... vážně?” druhý zvedl oči v sloup a vzhlédl k němu. “Povyprávěj mi to...” ušklíbl se, protože šťastný výraz na tváři fialovovlasého ho rozčiloval a zároveň trochu děsil. Navíc se mu nelíbila myšlenka, že se nejspíš chystá křičet o něm a o Asheerovi šťastně přes celou kavárnu.

“Znám jednoho muže a vždy jsem si o něm myslel, že je to prostě kanec, sexuální přeborník, milovník a tak,” naklonil se k němu, “a když jsem s ním byl, vždy mi to potvrdil, protože má v těle nezkrotnou sílu,” řekl, přičemž mu přejel dlaní po stehně a pevně stiskl. “Hodiny a hodiny jsme spolu strávili...” na chvíli se zasnil. “Ale... teď jsem zjistil, že se stal asi impotentní!”

Tadashi přinesl Asmondeovi jeho horké maliny a vydal se k dalšímu stolu.

Rudovlasý muž se ušklíbl a chytil jeho dlaň. Byl zvyklý na hodně častý sex, ovšem od chvíle, co Asheerah sestoupil, s nikým nebyl. Trošku se bál, že kdyby Asmondeova ruka putovala dál, reagoval by přehnaně. “Hodláš u mně hledat pomoc?” pozvedl jedno obočí. Pak se volnou rukou natáhl ke sklence alkoholu, která před ním stála na stole.

“Ale kdepak, jen ti to chci říct, myslím, že ten dotyčný by nebyl rád, kdybych to vyprávěl někomu jinému než tobě a jmenoval ho,” zazubil se Asmondeus. “Ale budu pokračovat. Víš, jak jsem přišel na to, že je impotent?” Ani se neodmlčel, aby počkal na odpověď. “Pozval jsem ho do části svých zahrad, víš, jak to tam působí... Kdokoliv tam vejde, hned se mu zvedne a znásilnil by i svou matku. A ten chudák tam byl se svým vysněným princem... a... nic.” Naklonil se k němu a dýchl mu horce na krk. “Nic! Povídali si. Dva impotenti.”

Druhý ho od sebe prudce odstrčil a nespokojeně zaskřípal zuby. Trochu se od něj odsunul, jako impotent se ani náhodou necítil, když k němu byl Asmondeus tak blízko. Napil se a položil sklenici na stůl, když se její obsah začal zahřívat a pobublávat, pak se odsunul prudce od stolu. “Proč si ho tam teda zval?” zeptal se nespokojeně.

“Já se naivně domníval, že dojde ke vzplanutí! Tomu druhému ty zlaté trencle nesluší. A oni si přitom málem povídali o kytičkách... a dětech, představ si, dva dospělí muži v mé zahradě a oni si povídali o dětech!” Zakroutil hlavou. “Kam ten svět spěje?!”

Satan byl připravený na to, že je Asmondeus viděl, ale více ho rozčílilo, že i věděl, o čem si povídali. Nelíbilo se mu, že takové věci nezůstávali jen mezi ním a modrovlasým andělem. “Možná sis tam neměl zvát někoho ve zlatých trenkách...” zavrčel.

“Dají se roztrhnout,” pokrčil rameny fialovovlasý. “Ten můj známý je velký silák, myslel jsem, že to pro něj nebude žádná potíž. Možná má problémy nejen s potencí, ale i ztratil své pověstné schopnosti. Chudák...” Povzdechl si a vzal horké maliny, aby z nich ujedl.

“Chudák...” zavrčel rudovlasý souhlasně a přivřel oči. Dopil alkohol ve sklenici a když ji pokládal zpět, rozbil ji o stůl, i když to ani neplánoval. Pár kapek krve, které spadly na jeho desku, tam vypálilo kolečka. “Možná má problém s něčím úplně jiným...”

Tadashi se po nich podíval a spěšně se k nim vydal, aby mohl sklenici uklidit.

“Nech to být,” odehnal ho Asmondeus a sám si klekl na zem, aby to začal sbírat mezi Satanovýma nohama. “A s čím myslíš, že má ten dotyčný problém?” přivřel oči a opřel se jednou dlaní o jeho stehno, když k němu vzhlížel; v druhé měl sesbírané střepy.

“Netuším...” zavrčel a chytil ho za vlasy. Odhodil ho od sebe a nespokojeně kopl do stolu, který také poodlétl kus od nich. Vstal.

Asmondeus se trochu pořezal o kousky skla, ale nevypadal, že to hodlá řešit. “Možná by si dotyčný měl přebarvit vlasy na modro, aby to napovědělo jeho případným dalším milencům, jak to vypadá mezi jeho nohama.”

Tadashi se raději odklidil, společně s dalšími, do dostatečné vzdálenosti.

Rudovlasý k němu přešel a klekl si vedle něj. Chytil ho za krk a přitiskl ho k zemi. “Nemluv tak o něm...” zavrčel tiše u jeho tváře a silně ho stiskl.

Fialovovlasý na něj zasyčel a vycenil zuby. “Kdybych neříkal pravdu, tolik by tě to nerozčílilo,” vmetl mu do tváře. “A... eh... ten jeden by ve svém věku měl aspoň jednou si vrznou, nebo aspoň si vyleštit potrubí, vzít užovku do ruky... ale nejspíš marně chce a čeká, když ten druhý je v tom svém věku už postelový mrzák!”

Druhý zaryl nehty do jeho krku, až po bledé kůži začala téct Asmondeova krev a jakmile stekla až na zem, objevily se tam lístky rudých růží. Sklonil se nad ním tak, že jedním kolenem byl nad jeho rozkrokem. “Aby z tebe nebyl postelový mrzák...” přivřel oči.

“Nemůžeš mi skutečně ublížit,” zavrčel Asmondeus a chytl ho za ruku.

“Můžu ti působit bolest...” odpověděl Satan a přitlačil kolenem docela silně na jeho rozkrok. “A budu, pokud o něm budeš dál mluvit tak, jak mluvíš,” pokračoval tiše. “Jsem rád, že jsi ho tam vzal... a u toho to končí... nemám problém s tím ti ublížit, pokud v tomhle budeš pokračovat...” Neovládal se a v tu chvíli mu bylo jedno, jestli někdo - i jiný, než jen Asmondeus - uslyší, jak se o něm vyjadřuje. A dojde mu, kdo to je.

“Nic nechápeš! Dělám to pro vás!” zavrčel a všechnu svou sílu použil, aby se z jeho sevření dostal. Rychle vstal. “Nechci, aby ses furt trápil a choval se, jak jeho pes,” jen, protože byl rozčílený, také kopl do stolu, co byl nejblíže. “A pokud ani moje smilstvo, ani tvůj hněv nic nezmůžou, tak si třeba skládejte básničky do konce světa!” Roztřískal stůl na třísky a vydal se nasraně pryč. “Tadashi, pošli mi účet.”

Satan se rozčileně otočil a chytil nejbližší z ještě stojících stolů, aby jím hodil o zeď. Po cestě smetl dva další. Strhl jednu ze clon, které rozdělovaly kavárnu na více částí, a ta v jeho dlani na chvíli vzplála. Rozhlédl se po hrstce přihlížejících, kteří ještě neutekli, a něco zavrčel, pak se také vydal pryč.

“Můžeme být rádi, že jsme neshořeli,” poznamenal Tadashi, když už Satan byl pryč a prohlédl si spoušť, co tam zanechali. “Zavíráme dnes.”