Pekelné zkrocení - 8. část

Další díl!

Setsu se nám zabydluje, poznává rodinu (a jiný svět)... a "drama" jsme si nechali až na příště, které bude příští týden. Snad se nám zase vrátí nějaká slušná pravidelnost. A protože příští týden jsou Vánoce, tak šťastné a veselé všem! (Přestože se vší pravděpodobností se ještě na Vánoce "potkáme", když sem budu dávat povídky pro výherce vánoční soutěže, co jsem měla na FB fan-stránce.)

Přeji příjemnou četbu! A jako vždy mne velmi těší, že komentujete.

PEKELNÉ ZKROCENÍ

spolupráce se Seiriel

Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí část | další

8.část

Rudovlasý muž, který vyšel z domu, si se zalíbením prohlédl postavu jen velmi lehce zahaleného bledého mladíka s bílými vlasy, který si právě užívala brouzdaliště na dvoře jeho syna. Mlčky došel až k němu, “musím říct, že nejsem zklamaný,” upozornil na sebe.

Mladší se ho vyděsil a hned od něj odstoupil. “Kdo jste?” zeptal se a upravil si šaty, které měl na sobě předtím jen s ledabylostí oblečené, aby ho - co nejvíce mohly - zakrývaly. Rozhlédl se. Nechtěl hned volat na Xanxuse, i když by to nejspíše bylo nejrozumnější. Na muži před ním bylo něco zvláštního.

Starší se na něj široce usmál, “Satan,” odpověděl mu a natáhl k němu ruku, “když jsem se dověděl, že se zamiloval, musel jsem se hned přijet podívat, jaká to kráska ukradla jeho srdce,” vysvětlil, “představíš se mi taky?”

Bělovlasý ho opatrně vzal za ruku. “Jsem Oumukuro Setsuna,” odpověděl mu a zase se od něj stáhl. “Stále nevím, kdo jste,” přiznal mu. “Xanxus mi neřekl, že tady někoho jako vy potkám, takže bych asi za ním měl jít...”

“To vůbec nemusíš,” druhý nad tím jen mávl rukou, “jsem jeho otec,” přiznal mu potom a prohlédl si ho. “Vládnu jednomu ze sedmi… pekel, jsem démonem hněvu, abych byl přesný,” pyšně se celý narovnal.

Setsuna si ho tiše prohlédl. “Xanxův otec?” ujistil se, jestli dobře slyšel. Protože muž vypadal tak mladě, že by otec černovlasého jen stěží mohl být. Ovšem byl to - podle jeho vlastních slov - démon a podle Xanxových slov neměl lidské rodiče. Bělovlasý zatím viděl jen řidiče, že umí něco nadpřirozeného. “I tak bych nejspíše měl jít Xanxovi oznámit, že jste tady...” trval si na svém. Potřeboval poradit, jak by se k muži před sebou měl chovat.

Druhý se zatvářil docela nespokojeně - přece jen sem přišel za touto novou krasavicí a ne rozčilovat se nad svým nepovedeným synem - přesto nakonec pouze pokývl. “Doprovodím tě,” rozhodl.

Bělovlasý vyšel z vody a zahýbal prsty, jako kdyby jim to mělo pomoct uschnout, než si obul žabky, v kterých po domě chodil. “Nechci k vám být nijak nezdvořilý,” řekl pak, vůbec nevěděl, jak by se k otci svého přítele měl chovat. “Pojďme,” pobídl ho a ukázal mu kudy, pak se sám rozešel do pracovny, kde si myslel, že Xanxus bude.

Rudovlasý ho následoval, i když sám dům znal docela dobře. “Jak bys ke mně mohl být nezdvořilý,” reagoval na jeho slova. “Jak dlouho tu s ním vůbec jsi?”

Setsuna se na něj natočil, když s ním mluvil. “Přiletěli jsme před pěti dny,” odpověděl mu po pravdě. “Předtím prý byl u vás, ať je to kdekoliv,” utrousil Setsuna a trochu nervózně se zasmál své nevědomosti, i když to byl docela rozkošný zvuk, pro který mu musela být odpuštěna.

“Byl v mé říši,” odpověděl mu druhý a věnoval mu pro ten hezký smích úsměv, i když potom se trošku zamračil, “bojoval s Mamonovci - ty zpropadené svině se stále o něco snaží!” rozčileně zatřásl hlavou.

Bělovlasý kývl, aby dal nějak najevo, že ho poslouchá a zajímá ho to, i když moc nevěděl, co by k tomu měl říct. “Seznámili jsme se ještě předtím, než k vám odešel,” prozradil mu, jako kdyby měl potřebu nevypadat před otcem svého přítele jako jen krátkodobý románek, “předtím jsem bydlel taky u moře… v Japonsku.”

“Oh! Znáte se tak dlouho?!” druhý se tím zdál překvapený, “ani se to ke mně nedoneslo,” zakroutil znovu hlavou. “Takže se ti tady líbí?” zajímal se. “Je tady hlavně proto, že je tady jeho rodina… víš, ta nepokrevní,” prozradil mu. “A má tu částečně i kořeny…” uznal.

Setsuna si uvědomoval, že o Xanxovi téměř nic neví. Kdykoliv se ho na něco zeptal, dostal spíše neurčitou a obecnou odpověď. “Je to tady hodně rozlehlé,” přiznal pak a rozhlédl se, “ale jinak hezké.” Zhluboka se nadechl. “A chybí mi má rodina.”

“Sebral tě nedobrovolně od rodiny?!” starší zvýšil hlas a zdál se tím opravdu rozčilený, “ani toho…” ani neměl slovo, které by před bělovlasým chlapcem vyslovil, “by něco takového přece nenapadlo,” zrychlil krok, aby už byli v pracovně a on to mohl svému synovi řádně vyčíst.

Bělovlasý se jemně dotkl jeho ramene. “Asi jsem to špatně prezentoval,” řekl mu opatrně, jak se snažil ho uklidnit, “rozhodl jsem se sám, že se s ním sem přestěhuju… chtěl jsem s ním být,” pokračoval, “i tak… mi má rodina chybí, protože je to.. prostě... má rodina.”

“I tak je to od něj zvěrské, tak tě odtrhnout od rodiny!” reagoval na to starší a přitáhl si ho k sobě, aby ho pevně stiskl v náručí. “Už dvakrát jsem se musel rozloučit se svojí rodinou,” prozradil mu, “takové sladké a milé stvoření jako tebe by tím neměl nikdo trápit!” znovu ho pustil a pokračoval v cestě.

Setsuna se cítil nesvůj z takového objetí, protože měl pocit, že by se určitě Xanxovi nelíbilo. Přesto se na rudovlasého usmál, když o něm říkal takové hezké věci. A doufal, že už není tolik rozčílený, aby svému synovi cokoliv vyčítal. “Nebylo možné to udělat jinak,” bránil svého přítele jen.

“Vždycky je možné to udělat jinak,” zakroutil nejstarší hlavou, potom se plácl do dlaně, jak dostal nápad, “měl vás všechny vzít ke mně… nemuseli už byste se - nikdo z vás - starat o to, co vás drží tak daleko od sebe!” vrazil do Xanxovy kanceláře, protože už byli u ní. “Všichni se přestěhujete ke mně!” oznámil.

Černovlasý muž sedící za stolem se na něj okamžik pouze nechápavě díval. “Co tady děláš?” zeptal se nakonec otráveně.

“Přišel jsem zachránit tuto půvabnou a křehkou krásku z tvých spárů, když jsem se dověděl, že ses jí zmocnil!” reagoval na to Satan. Než se stihl natáhnout, aby si k sobě bělovlasého přitáhl, Xaxnus vstal a chlapce majetnicky objal.

Setsuna omluvně vzhlédl ke svému příteli. “Snažil jsem se tvého otce přesvědčit, že jsem zde dobrovolně,” zašeptal, aby nepůsobil, že si snad stěžoval nebo cokoliv podobného. Přitulil se k němu a doufal, že neudělal nic špatně.

“V pořádku,” ujistil ho jeho partner a políbil ho do vlasů, “vůbec nic si z něj nedělej… nejlépe ho úplně ignoruj… on třeba potom odejde…” pohlédl nakonec sám na nově příchozího, “přišel jsi nám kazit odpoledne?”

“Přišel jsem se podívat, koho sis našel! Ani jsi mi nic neřekl,” Satan se zatvářil ublíženě.

Nejmladší z nich si je oba mlčky prohlížel. Nechtěl, aby mezi sebou měli spory kvůli němu - i když byla pravda, že Xanxus o svém otci předtím mluvil jako o idiotovi. “Chvíli jsme se bavili, pak jsem asi byl špatně pochopen,” šeptl, pokud to mohlo pomoci.

“V pořádku,” prohodil jen znovu Xanxus k bělovlasému. “Tak ti říkám, že tu s někým žiju - s někým opravdu důležitým… můžeš se zase vrátit,” zakroutil jen hlavou.

Rudovlasý rozčileně pohodil hlavou, “jdu si připravit něco k jídlu,” oznámil jen, jak možná pro dobro nejmladšího se nechtěl více hádat - nejspíš ani jeden z nich.

Bělovlasý počkal, až odejde, než se tázavě podíval na svého přítele. “Opravdu je to tvůj otec?” zeptal se nejprve, i když nejspíše měl v záloze více otázek.

“Je… vypadá takhle už staletí, pokud ti jde o to, jak se zdá mladý,” odpověděl mu druhý a políbil ho do vlasů, potom si povzdechl. “Přišel sem jen mě rozčilovat…”

Setsuna se natáhl, aby ho mohl něžně políbit na rty, přičemž ho pevněji objal, jako kdyby se snažil mu tak dodat síly a zlepšit náladu. “A… jak se k němu mám chovat?” zajímal se pak. “Nikdy jsem svého otce nepoznal… a kromě Mé-Motochiky, který neměl vůbec dobrý vztah se svým otcem, jsem ani neměl kamarády, u kterých bych se mohl naučit, jak se chová k otcům.”

“Chovej se k němu, jak chceš… zdá se, že si tě oblíbil, takže by s ním neměl být problém, jen…” na okamžik se odmlčel. “Nezačínej před ním o mé matce…”

Bělovlasý si ho zkoumavě prohlédl. “Proč?”

“Zemřela při porodu,” odpověděl mu popravdě a povzdechl si. “Je to složitější…” dodal potom a prohlédl si mladíka, jako by přemýšlel, jestli mu to má říkat.

Setsuna si ho prohlédl - zvykl si, že mu bylo říkáno jen to nejnutnější, co musel vědět. “Pokud o tom nechceš mluvit ani ty,” prohodil jen a pohladil ho po tváři. “Je mi to líto,” dodal pak. Natáhl se pro něžný polibek. “Asi půjdu pokračovat v prozkoumávání domu.”

“Zůstaň tu ještě se mnou,” druhý si ho k sobě na chvíli více přitáhl. “Chceš to vědět?” zeptal se potom. Nakonec se přesunul zpět do křesla a stáhl si ho do klína, “není to pěkné povídání…”

Mladší si trochu poposedl, aby se zbytečně nedráždilo pořezání, které měl kousek pod hýždí. Poté se Xanxovi podíval do očí. “Chci toho o tobě vědět co nejvíc… ale skoro nic mi neříkáš, a kdykoliv se na něco zeptám, dostanu jen neurčitou odpověď,” povzdechl si. “Nehodlám tě nutit mi cokoliv říkat.”

Černovlasý ho políbil na čelo. “Dobře,” odpověděl tiše. “Souvisí to i s tím, jak vypadá náš vztah…” přiznal mu. “Měl bych to vzít po pořádku… ty jizvy - nemohl jsem ti to předtím říct, ale nebyla to nehoda… obyčejný oheň mi nemůže ublížit,” natáhl ruku, aby ji na okamžik nechal vzplanout.

Setsuna si prohlížel jeho jeho dlaň, bylo to i trochu děsivé, když ten oheň byl tak blízko. Cítil jeho teplo. Snad i proto jeho přítel tak příjemně hřál.

“Když jsem se narodil a moje matka přitom zemřela, popadl ho takový záchvat hněvu, že spálil naprosto vše ve svém okolí na uhel. I já jsem v podstatě unikl jen o vlásek tomu, aby to bylo mnohem horší…” zadíval se stranou. “Jsem si jistý, že ji opravdu miloval… možná i proto mě naprosto odstrčil a já jsem celé dětství strávil, aniž bych se s ním vůbec setkával… Myslím, že mi částečně vyčítá její smrt, částečně sobě to, co se mi stalo… částečně je to i v tom, že se na mě nemůže podívat, aniž by si ji připomněl…” povzdechl si znovu.

“A já… mu nikdy neodpustím, že mě tak zavrhl,” přiznal pak. “Nevadí mi ty jizvy… vadí mi to, že jsem…” zarazil se, jako by si uvědomil, že musí znít jako ufňukánek. “Máme příliš složitou historii na to, abychom mohli mít dobrý vztah…” ukončil to, i když se dostal úplně někam jinam, než jen ke své matce.

Bělovlasý ho objal pažemi kolem krku a otřel se mazlivě svým nosem o jeho. Poté se rty přesunul k jeho oušku, aby to, co mu řekne, bylo intimnější. “Jsem tu jen pro tebe a budu stále,” zašeptal, “protože tě miluju.” Byl rád, že se mu Xanxus svěřil - protože to byl další důkaz lásky z jeho strany, když s ním sdílel i své slabosti.

Poté začal něžně pokrývat polibky jizvy, které měl starší na tváři. Jeho samotného přitahovaly… a snad i proto chtěl, aby černovlasý k nim neměl jen špatný vztah - ať byly symbolem čehokoliv.

Xaxnus ho políbil mazlivě na rty a spokojeně ho objal, “děkuju… jsi moje všechno, královno…” zašeptal a pohladil ho po zádech. “Když tě teď nechám volně běhat po domě, určitě tě bude otravovat…” změnil téma.

“Nebudu se bránit tomu, když mi bude říkat, jak jsem milý a hodný,” zasmál se pobaveně mladší, poznal na svém příteli, že chce odlehčit jejich rozhovor, tak se snažil, “to jsem nikdy moc často neslyšel.” Přestože ho při tom trochu tahal strup, sedl si na Xanxova stehna obkročmo, i když se mu tak vyhrnuly šaty. “Ale teď nemám jediný důvod ani trošku zlobit...” pochválil si.

“To je dobře…” druhý ho líbl na krk a dlaněmi vyjel spokojeně po jeho stehnech až na boky. “Jsi moje nejdražší…” zavrněl a vpil se po chvíli spokojeně do jeho rtů.

Setsuna by se nejraději nechal odnést do ložnice a tam si konečně pořádně užil se svým přítelem, ale stále ještě nebyl dostatečně zahojený a nechtěl, aby jeho slova ztratila váhu, kdyby si nestál za trestem, který Xanxusovi naložil. Tak si jen užíval polibky a jeho doteky, přičemž se snažil ovládat a nenechat se příliš unést, protože pod takovým typem šatů se vzrušení těžko skrývalo.

Černovlasý se ze sprchy vrátil za svým přítelem a usmál se tomu, jak rozkošný byl už připravený v pokrývkách jen se za ním stočit a usnout. “Přemýšlel jsem,” začal ovšem starší a podíval se na druhého, “že tvůj trest neříká nic o dívání se.”

Mladší naklonil trochu hlavu na stranu. “Dívání se?” zopakoval po něm.

“Nebudeme se jeden druhého dotýkat… ale chci se na tebe alespoň dívat…” sklonil se pro polibek. “Už čekám na svoji královnu moc dlouho…” postěžoval si.

Bělovlasý se pousmál a stáhl si ho k dalšímu polibku. “Mmm... ” zavrněl, jak to zvažoval. “Bude to nejspíše i dobrá zkušenost,” souhlasil nakonec. Dívat se na Xanxuse, jak si dělá dobře, by mu mohl pomoci zjistit, jakou práci rukou má rád. “Můžeme.”

Starší pokývl. “Chci vidět, jak se ti to líbí,” šeptl a ještě jednou ho sám políbil, než mu udělal místo, aby se jeho milenec znovu vyhrabal z pod peřiny.

Setsuna se odkryl a posadil na jeden bok, jak ten druhý stále ještě šetřil. Díky tomu se ovšem musel opírat o jednu ruku. Svlékl ze sebe obyčejnou bílou noční košilku, v které poslední dny spával a usmál se na Xanxuse.

Černovlasý muž se k němu natáhl a vpil se do jeho rtů, i když slíbil žádné dotýkání a teď už by se to mohlo zvrhnout. “Jsi ten nejkrásnější klenot v mém životě,” zavrněl ještě, než se také začal svlékat, potom se posadil na druhou stranu postele naproti bělovlasému. “Jen pohled na tebe je vzrušující,” šeptl a jednou dlaní zajel do vlastního rozkroku, přičemž mu naznačil, aby udělal to samé.

Mladší se tomu pousmál, jak to bylo příjemné poslouchat. Sjel dlaní po svém boku do rozkroku a začal na něm docela líně pracovat. Popravdě něco takového nedělal příliš často. Skousl si ret - jemu to připadalo jako přímá cesta, jak absolutně podkopat jeho vlastní sebeovládání. “Taky se mi líbíš,” zavrněl, “nejsem si jistý, jestli tohle vydržím...”

Xaxnus si ho prohlédl a musel se tomu pousmát, “nemůžu ti slíbit, že tě zastavím, pokud bys nakonec chtěl dělat více…” reagoval na to a sledoval jeho dlaň, která ho k sobě přímo zvala. Skousl si na okamžik ret. Nikdy předtím se pro někoho tolik nepřemáhal - když po někom toužil, prostě si ho vzal a málokdy mu záleželo na jeho názoru, pokud se opravdu hodně nebránil.

Bělovlasý se zhluboka nadechl, jak se snažil potlačit všechnu touhu, která začínala zalévat jeho tělo. Přivřel oči a nakonec se přesunul blíž a tak, aby přejet po Xanxově stehně vlastním chodidlem, i když se ho zatahání ve strupech snažilo od takové účasti odradit.

Druhý si ho prohlédl a spokojeně vydechl, “nejsem si jistý, jestli ti odolám, když budeš mé sebeovládání tolik pokoušet…” prohodil a volnou dlaní ho za nožku opatrně chytil. Sklonil se a na bledou kůži mu věnoval polibek, než ho kousl hravě do kotníku.

Setsuna tiše zasténal. I pro něj - přestože měl pravidelný sex - to byla příliš dlouhá doba bez Xanxe. A teď tu byl už pět dní v celibátu, i když měl svou lásku u sebe. “Oba jsme pokoušení...”

Černovlasý se tomu usmál a ještě jednou ho kousl, než jeho nožku pustil. “Oba nás trápíš…” poznamenal trošku škádlivě, i když na jeho hlase bylo poznat, jak už je jen z pohledu na svoji královnu daleko.

Mladší kývl. Na chvíli přestal pracovat na svém vzrušení, aby mohl přelézt úplně za ním. Klekl si mezi jeho stehna a sklonil se pro polibek. Už to nedokázal vydržet, potřeboval být svému příteli co nejblíže.

“Setsu…” Druhý dlaní přejel po jeho boku a spokojeně nasál vůni jeho těla, když se sám rty přesunul na jeho krk. Pokud ho měl mít takto u sebe, opravdu si nevěřil, že by se dokázal přemoci a ani se ho nedotkl.Ovšem nechtěl nějak znevažovat jeho slovo. Pokud chtěl Setsuna stále pokračovat v trestu, jistě by pak byl bělovlasý nazlobený, kdyby se na něj hned více vrhl.

Bělovlasý spokojeně zavřel oči a uklonil hlavu, jak dělal místo jejich rtům. “Jen se dotýkat...” zašeptal. Sám sjel dlaní po jeho hrudi a vyměnil jeho za svou ruku, která Xanxusovi dělala dobře. “Miluju tě, tak strašně moc tě miluju… nedá se to vydržet.”

Starší se usmál spokojeně do jeho kůže, “jsi moje všechno,” dlaněmi sjel po jeho bocích, než sám doputoval až do jeho rozkroku, aby se mu mohl začít věnovat. “Víš, že já tebe taky…”

“Kdybych nevěděl, nic bych ti nedovolil,” zašeptal Setsuna a myslel tím mnohem víc, než jen práci rukou. Pro nikoho jiného by toho tolik nevytrpěl, nenechal ho mu ubližovat a brát si ho takovým způsobem. Znovu našel jeho rty, aby se do nich mohl vášnivě vpít. Vlastně mu stačila už jen chvíle, kdy se ho milovaná ruka dotýkala, aby vyvrcholil.

Tmavovlasý se vpil vášnivě do jeho rtů a blíže si ho k sobě přitáhl, jak i pro ta slova ani on nepotřeboval už víc, než pár dalších okamžiků. Vyvrcholil, přičemž musel na chvíli sám zadržet dech, jak to bylo příjemné a intenzivní. Po chvíli se položil na záda a Setsunu si stáhl opatrně na sebe.

Mladší si hravě olízl prsty, poté se opřel dlaněmi o hruď svého přítele a položil si na hřbet jedné z nich bradu. Pozoroval Xanxuse, přičemž se usmíval. “Taky se mi líbíš ze všech nejvíc,” poznamenal pak.

Druhý se k němu na chvíli natáhl, aby mu věnoval polibek na čelo, “opravdu…?” šeptl, i když bylo vidět, že ho taková slova těší. “Co se ti na mě líbí?” zajímal se.

Setsuna se zamyslel, kde začít. “Všechno,” zasmál se pak. “Máš pohlednou tvář, naprosto sexy tělo… líbí se mi, jak jsi silný a dravý a přece si mně dokážeš mazlit a hýčkat.” Natáhl se, aby ho mohl kousnout do brady. “Působíš charismaticky a nebezpečně… líbí se mi, jak se rozdílně chováš a mluvíš na mně a na okolí. Jako kdyby mi patřilo z tebe něco, co nikomu jinému ani nikdy patřit nebude.” Polibky se přesunul až k jeho rtům. “A i když po tobě neskutečně tělesně toužím a nevadilo by mi s tebou trávit dvacet čtyři hodin divokým sexem, tak mám rád, když si povídáme, protože mám pocit, že tě skutečně zajímá, co ti říkám.”

Xaxnus ho políbil do vlasů a objal ho jednou rukou více majetnicky okolo pasu. Druhou ho pohladil po tváři, “patří ti něco, co většina ostatních nikdy ani nespatří…” šeptl potom v odpověď, než se vpil do jeho rtů a okamžik si je až mazlivě užíval. “Nedokážu si ani představit, co bych dělal, kdybych tě nemohl mít už napořád u sebe…” přiznal mu.

Setsunovi se po asi půl hodině podařilo najít správné dveře, aby se dostal do části budovy, kterou znal. Poplácal se po rameni, že to zvládl. Poté se vydal do kuchyně, protože odtamtud slyšel hluk, jak tam někdo něco vařil. Opatrně nahlédl, kdo to je, a když zjistil, že otec Xanxuse, vešel dovnitř. “Můžu tu s vámi chvíli zůstat?” zeptal se pak. Nadšený z toho, že se mu podařilo nezabloudit, ale bez odvahy se vydat na další průzkum.

“Určitě,” druhý se na něj natočil a široce se usmál. “Alespoň tady taky nebudu sám a pomůžeš mi ochutnávat,” reagoval na jeho slova. Už s nimi - k nelibosti jeho vlastního syna - zůstával několik dní, i když většinu času si jen užíval jeho velkého domu, protože nebylo, co by mohl jiného podnikat. “Je to takové plýtvání, takový krásný a veliký dům a on ho vůbec nevyužívá, že?”

“Je možná až moc velký,” utrousil bělovlasý a přešel ke stolu, aby se posadil na židli. Složil se tak, aby si seděl na jedné noze a tou druhou se jen opíral - díky tomu se vůbec sedák židle nedotýkal jeho zranění. Urovnal si sukni šatů, aby nepohoršoval a prohlédl si rudovlasého. “Ale krásný je… jen asi bych také nedokázal najít způsob, jak jej využívat. Mohl by si tu jedině zvát nějaké návštěvy nebo dělat večírky...”

“Na takové věci je ale moc psí čumák,” mávl nad tím druhý rukou. Vzal malou mističku a nandal do ní trošku polévky, potom na jinou dal kousek masa, které připravoval, a vzal to za mladším, “a přitom by se sem vešli všichni mí generálové i s celými jejich rodinami,” nabídl mu k ochutnání. “Taková pekelná párty!” zazubil se bujaře, “jen… je pravda, že by to tahle stavba nemusela přežít…”

Setsuna mu poděkoval - bude si muset najít nějakou pohybovou aktivitu, pokud se Xanxus se svým otcem budou předhánět, kdo ho dříve vykrmí. Kohaku a Sora by byli úplně nadšení, kdyby měli takový servis. I on sám tím byl potěšený. “Pekelná párty,” zapakoval pak mladší, co ho zaujalo, “asi je to něco velmi zajímavého...” Ochutnal polévku a spokojeně zasténal. “Je to vynikající,” zavrněl - nemyslel si, že někdo bude kdy vařit ještě lépe než Xanxus a jejich matka. “Řeknete mi, prosím, něco o tom, jak to u vás vypadá?”

Rudovlasý se spokojeně zazubil - také si v duchu musel uznat, jak svůdně přítel jeho syna chvíli vypadal. “Za chvíli to bude hotové i s přílohou a zákuskem, když tu se mnou zůstaneš, nandám ti celou porci,” ujistil ho nejprve, než mu odpověděl na jeho otázku. “Taková pekelná párty, to je párty, kde se hrozně moc jí a pije a nakonec - netuším proč - se všichni pobijí!” začal se smát, přitom se vrátil k přípravě jídla. “Když mí generálové oslavují, často boří celé haly a paláce… v mé říši se furt musí něco opravovat!”

“Vykládáte o tom s takovým nadšením a hrdostí,” zazubil se Setsuna a pokračoval v jídle. Popravdě to starší prezentoval, jako kdyby to byla neskutečná zábava, přitom ovšem - když se bělovlasý zamyslel - to muselo být docela děsivé.

“Nebyla by to žádná zábava, kdyby moje říše byla plná nudných řiťolízalů jako jsou třeba ti odporní Mamonovci,” ohradil se druhý, i když tím nechtěl naznačit nic proti Setsunovi. “Musí se hodovat, bojovat a hlavně milovat,” otočil se, aby na svého společníka rozverně mrkl.

Mladší na to jen kývl. Pak se na chvíli odmlčel. “Četl jsem si o vás na internetu,” začal opatrně.

“Oh!” starší mávl vidličkou, kterou kontroloval maso, “mám vlastní náboženství, že?” nadhodil, co sám slyšel. “Co ti lidé dnes nevymyslí, určitě tam o mě píšou a říkají hrozné věci,” zakroutil nespokojeně hlavou.

“Nedíval jsem se přímo na satanismus, spíše jsem procházel křesťanství… a tak… moc tomu celkově nerozumím,” povzdechl si bělovlasý. “Nejsem studijní typ, moc dlouho zahrabaný v různých textech nevydržím… historii mi musel vždycky Sora - můj bratr - převyprávět, abych to vstřebal.” Poté si démona prohlédl. “Takže… křesťanství je pravdivé, když se tam vyskytuje Satan… a to jste vy?”

“Svým způsobem a do určité míry jsou všechna náboženství pravdivá…” odpověděl mu rudovlasý s mávnutím ruky, potom se ale zarazil, “ti, které se křesťané rozhodli uznávat nejsou ani zdaleka jediní… ale!” zadíval se na Setsunu, jako by měl na srdci něco opravdu důležitého, “vůbec nevěř tomu, co křesťani tvrdí o Království - vy to myslím nazýváte nebem - a andělech!” upozornil ho prudce. “Taková příšerná sebranka, to svět neviděl! Pozor si na ně dávej, jsou to… uf! Ani nemám slov, jaké to jsou hnusné svině!” zarazil se, když se mu v ruce začala tavit rukojeť naběračky.

Setsunovi otec jeho přítele rozhodně nepřišel jako ztělesnění všeho zla, které trestá hříšníky. Spíše byl docela zábavný, i s tou jeho plamenností. Chápal, že by mu určitě mohl ublížit, ale zároveň měl pocit, že se nemusí bát. “Určitě tomu nebudu věřit,” ujistil ho. “A co ještě existuje? Nějaké velké příšery a tak?”

Satan odložil pokaženou naběračku, když trošku zchládla. Nandal bělovlasému polévky, kterou ozdobil pažitkou, a v krásném talíři ji přenesl přímo za ním. Posadil se, jak čekal, až to dojí, aby mu mohl nandat další chod. Očividně mu lichotilo, jak se druhý zajímá, že si jeho rady bere k srdci a celkově si s ním chce povídat. Jeho rozhovory často spíše vypadaly tak, že se ten druhý na cokoliv pořádného příliš bál Satanova démon-vladařského postavení, nebo - pokud byl na stejné úrovni - utahoval si z něj nebo se neměli rádi. “Existuje nepřeberné množství bytostí, o kterých lidé nemají ani tušení, a sfér, kam se nedostanou…” odpověděl mu nejprve. “Jen nás hlavních démonů je sedm… každý pod sebou máme spoustu různých bytostí… pak jsou takové - tvé velké příšery - jako draci nebo damaraci, které musí nad sebou mít dvě veliké entity. Nebo třeba v moři, které ovládá Leviatan, žije mnoho různých opravdu velikých tvorů… Jsou i takoví, jako dlaci, víly nebo elfové, kteří spadají pod démony jen částečně nebo vůbec… a pro některé oblasti jsou specifičtější ti a pro jiné ostatní - z toho i vzniklo mnoho náboženství…” zdál se docela vážný a působil o něco jinak než obvykle, když mu takto něco vysvětloval.

Mladší mu znovu pochválil jídlo, přičemž ho poslouchal, jak mu to přišlo neskutečně zajímavé a nejraději by se o to podělil i se svými bratry, ale slíbil, že se to nestane. “Zní to pro mě naprosto nepředstavitelně,” zašeptal, “ale to je asi tím, že jsem člověk,” dodal ještě a na chvíli sklonil pohled. “Takže na cokoliv bych si vzpomněl, co znám třeba z pohádek nebo z příběhů, u toho je možné, že to existuje?”

Starší se na něj usmál a pohladil ho spíš otcovsky po vlasech, “lidé jsou krásná a křehká stvoření,” odpověděl zvláštně rozněžnělým a nostalgickým hlasem. “Jaká pohádka tě třeba napadá?” nadhodil potom, “myslím, že úplně, úplně ve všech bys našel nějaký pravdivý základ. Možná ne úplně tu samou bytost, ale podobnou určitě!” široce se na něj zazubil.

Bělovlasý se zamyslel. “Vlastně jste vyjmenoval všechny, na které si teď vzpomenu, že skutečně existují...” Chvíli pokračoval v jídle, než ho napadlo něco úplně jiného. “Když… jsem Xanxe donutil, aby mi prozradil, kde skutečně byl, udělal to za pomoci svého řidiče, který se proměnil v hořícího ptáka… ale nechtěl to příliš udělat, že by se vám to nemuselo líbit. Tak...” vzhlédl k němu opatrně, “je vůbec v pořádku, že o tom vím?”

Satan znova jen mávl rukou, “pokud se budeš držet u nás a nebudeš to nikomu ukazovat - což bys moc ani nemohl - je to v pořádku. Po světě běhají hlídači, to jsou speciálně vycvičení lidé, kteří se starají o pořádek a bezpečí nevědoucích lidí… Ty bys z toho problém neměl, to Harada, že se ti ukázal a narušil tím rovnováhu… Ale já beru, jakože už patříš k nám a to znamená, že můžeš vědět všechno,” pyšně se narovnal a mrkl na něj. “Harada je fénix… jsou to váleční ptáci… na bojištích a v pekle jsou opravdu důležití, živí se totiž výhradně lidským masem a když zemřou, znovu se zrodí! Svého protivníka sežerou a když je někdo skolí, zase se vrátí!” zažhnuly mu nadšením oči. “Ale v lidském světě jen tak se moc pohybovat nemůžou, když nejsou někde, kde se válčí a vraždí. Takže je potřeba povolení, jako má třeba Harada, aby mohli někde žít…” opravdu se mu líbilo, jak chlapec hltal každé jeho slovo. “Tyhle hlídačské pletky jsou stejně tak přísně zavedené jen chvíli… Dřív si lidožraví démoni chodili ven, jak chtěli, a lidi se aspoň báli a sekali dobrotu… Třeba Nobunaga nebo Ivan Hrozný nebo ještě Nero! Nikomu nevadilo, nakolik jsou zapletení s nelidmi…”

Bělovlasý mezitím dojedl polévku, i když skutečně se téměř celou dobu díval na otce svého přítele. Ještě jednou mu ji pochválil a poděkoval za ni, poté si poposedl, trochu mu dřevěněla noha, na které měl celou váhu svého těla. “Asi jsem rád, že si lidožraví démoni neběhají jen tak...” pronesl s ohledem na své lidství. “Ten znak, co má Xan na zádech a viděl jsem ho i na jeho řidiči… ten je nějak spojený s peklem?”

Rudovlasý vstal, aby mu mohl nandat další chod. Pekl jehněčí se zeleninou a stejně jako pokaždé toho měl zbytečně moc. “To je můj znak,” pochlubil se. “Taky bys ho měl dostat, aby se vědělo, že patříš k nám!” rozhodl.

Setsuna se postavil, aby si přesedl a našel příjemnější polohu pro své zranění. “O tom bych si nejprve asi měl promluvit s Xanxusem,” poznamenal. “Není to tak, že bych ten znak nechtěl,” dodal ještě, “jen… jsem jeho...” Usmál se tomu, co právě řekl. Poté se na chvíli odmlčel, jak ho napadlo něco jiného. “A… nechovám se k vám neuctivě? Že bych vám třeba měl nějak říkat, když jste takový mocný...”

“Klidně se ho zeptej,” svolil druhý, i když se tím nezdál úplně potěšený. Byla pravda, že z chlapce cítil nějakou slabou přítomnost něčeho nelidského, co ovšem určitě nebylo jeho původu. Možná ale o to dřív ho chtěl mít mezi svými, kdyby se k němu náhodou později začal někdo hlásit. “A říkat mi můžeš, jak chceš, já si na žádné výsosti nehraju,” jen nad tím mávl rukou, “můžeš mi říkat nějak hezky,” mrkl na něj.

Mladší si skousl palec, jak se zamýšlel. Chtěl se Satanem mít dobrý vztah. “Tak protože jste Xanxův otec a já vlastního nikdy nepoznal… mohl bych vám říkat třeba papá?” zkusil. “Kdybych měl otce, určitě bych mu tak říkal, ale kdyby se vám to nelíbilo...”

Druhý před něj položil talířek s druhým chodem a spokojeně se zazubil, “určitě mi tak můžeš říkat,” pokýval hlavou a zdál se s tím naprosto spokojený. “To se mi líbí!”

Bělovlasý se zazubil, poté mu poděkoval za jídlo a nezapomenul dodat oslovení, aby zkusil, jak to bude znít. Uvědomoval si, že Xanxus a Satan měli špatný vztah, ale podle jejich chování poznal, že jim vzájemně na sobě záleží. Pokud Xanxus toužil po otcově uznání a lásce, určitě nechtěl být důvodem, proč mezi nimi budou další spory, takže musel s démonem vycházet. Navíc byl vděčný, že s někým může trávit čas.