Těžkopádní pro lidské - bonusová kapitola

Berlin 1945

Bonusová kapitola - z vítězného roku 1945.

Tentokrát s jednodenním zpožděním, které bylo avizováno na FB-fan stránce, protože se "dějí" Velikonoce, a přestože je to v pravdě můj nejméně oblíbený svátek (nemám ráda jaro, sluníčko, květinky, kuřátka atd.), zbytek rodiny ho slaví. Šestá kapitola bude vydána jako obvykle ve čtvrtek.

Teď je ten okamžik, kdy se zjistí, jak moc vás zasáhlo "překvapení" minulé kapitoly a kolik vás odešlo, že číst už nebudete (ne, že by každou novou kapitolu neubývali další a další).

Všimla jsem si chyby, kterou dělám s jedním jménem, ale opravovat ji už nebudu, až pokud přijde někdo ruštiny znalý a vynadá mi, tak sklopím hlavu a pronesu: "já vím~" xD

Přeji příjemnou četbu! Z toho, že odpovídám dosti brzo na komentáře, je vidět, jak moc mne těší a že na ně netrpělivě vždycky čekám... ;) Tak snad nejméně věrné čtenáře touto vloženou bonusovou kapitolou nezklamu - když neukojí vaši zvědavost, tak nejméně dělá půdu pro 6. kapitolu.

   

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 5.kapitola | 6.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[bonusová]

Očekávaný konec války nepřišel pro SS-Hauptsturmführera Stefana Stoibera tak vítězný, v jaký doufal; nebylo to tak snadné hodit za hlavu všechny ty roky v Říši, aby nakonec se vrátil ke svým kořenům a rodině, vždyť nebyl Štěpánem Valerjevičem Šokalským po více jak čtyři dlouhé roky a stěží za tu dobu promluvil svým mateřským jazykem. Dokud se mohl opřít o plnění zadaných úkolů, získávání informací a sabotáže, nevšímal si vlastní rozpolcenosti, ale se stále blíž se přibližujícími rudoarmějci najednou už si nebyl tolik jistý, kým vlastně je. V Sovětském svazu měl jen rodinu, v Třetí říši bohužel přátele (ačkoliv ten, s kým se oni přátelili, byl částečně lživý a uměle vytvořený pro špionážní účely).

Přece jen něco německého za ty roky přijal za vlastní; nepotkal jen špatné lidi, protože prostí lidé nikde nebyli horší nebo zlejší než jinde, byli to – až na zvyky a vzhled – ti samí lidé… a nebyl si vůbec jistý, kolik naopak ruského v něm zbylo – odešel ze Svazu mladý a nedospělý, v muže se zformoval až za hranicemi. Přibližoval se den, kdy se měl setkat se svými krajany; mohl zemřít jejich rukou jako každý jiný člen wehrmachtu, všechno bylo stále nebezpečnější, ale on se nejvíce bál – přestože se dlouho na to také nejvíce těšil a upínal se k tomu –, že zemře SS-Hauptsturmführer Stoiber. Existoval stále ještě soudruh Šokalskij, aby ho vzkřísili na Stoiberově popelu?

Na samotnou obranu Říše už nezbývalo mnoho lidských sil, hlavně těch skutečně vycvičených k boji, protože führer příliš dlouho útočil, a pak prohrával; kdyby si Stoiber mohl vybrat, zemřel by ještě dřív, když se do boje nenasazovali příliš mladí chlapci a naopak staří muži, co je naverbovali až v největším zoufalství. Stoibera pád Říše bolel, přestože nepatřil k povahově dobrým mužům a jako správný člen SS byl velkým dílem – za použití eufemismu – neřád. A Šokalskij v té době nehledě na zdeprimovaného Stoibera měl spoustu práce, protože se zahlazovaly stopy po německých zvěrstvech, aby až skončí válka pro Říši nevítězně, neexistovala svědectví o zločinech proti lidskosti.

Poslední etapu pádu špióna se stal důl, z něhož nebyl schopný vysvobodit zajatce; při výbuchu se zranil, ale nejhůře z toho vyšla jeho vlastní duše – rozmetána na krvavé fragmenty.

Šokalský by snad byl ještě několik let zavřený v nemocnici, neschopen mluvit a naprosto zmatený, kdo je – nebo lépe přesvědčený, že Stefan Stoiber –, jen těžko něco vnímající; kdyby jeho spolupracovnice – špionka, kterou sám naverboval z ruských zajatcům, jež se snažili Němci převychovat – a nově generál – jenž býval profesorem na vojenském lyceu a Šokalského naučil téměř vše, co uměl – si nedali tu práci, aby našli Štěpánovu rodinu a dovedli ji za ním. Pomohlo to, vzpamatoval se z psychického zhroucení, ale přece jen trvalo dalších několik měsíců, než byl schopen se vrátit mezi své krajany.

Dostal nějaká vyznamenání za svou službu a záchranu mnoha životů ve válce; zaměstnali ho na místech, kde svých zkušeností mohl nejlépe využít, a přidělili mu byt. Všichni se na něj dívali, jako kdyby jeho schopnosti byli dar, za který má být vděčný a na který může být hrdý. Avšak on sám to tak nikdy nebral.

Už když v dospívání si učitelé všimli jeho výjimečnosti, působili na jeho smysl pro povinnost. Byl schopný se stát špiónem, vynikal v disciplínách, a proto nesl břímě takové služby. Svůj – podle staré a mrtvé víry – kříž. Nemohl jinak, než udělat vše, aby byl nejlepší, a vykonal, co nikdo jiný než on schopný nebyl, i když cítil, jak jej to ničí. Málem úplně zničilo.

Tvrdý výcvik místo dospívání, čtyři nepředstavitelně dlouhé roky v Říši namísto zakládání rodiny a teď práce tajného policisty, aby si vůbec neužil klidu obyčejného života. Přestože byl – podle generálových slov – „obyčejný hrdina, o jakém noviny nepíší“, na nic obyčejného neměl nárok. Nikdo se ho neptal, po čem touží, zda na to ještě vůbec má, aby znovu stál na okraji propasti.

Mohl sebevíc si být jistý, že je správné udělat všechno pro svou vlast, ale i Němci byli lidé, v Říši potkal takové, o kterých by snad i prohlásil, že se stali jeho přáteli, kdyby to nebyli válkou daní nepřátelé; zabil nebo byl důvodem, proč se podařilo zabít, mnoho otců rodin nebo synů rodičů, a nehledě na to, kolik tak zachránil svých bratrů, tak stejně si byl vědom, že stojí na okraji propasti, možná dokonce na nějaké lávce, kdy na jednu stranu i na druhou se naklonit znamená pád.

A teď se dostal do stejné situace znovu – věděl, že budoucnost si vyžaduje své oběti a neoblomný přístup, ovšem přes síto vinny mnohdy prošli i lidé, kteří se neprovinili; počítalo se s tím, věděl o tom a díval se do propasti, na jejímž okraji stál. A v paměti přitom měl slova Friedricha Nietzscheho: „A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“

Pokud se ještě nestal nestvůrou, nevěděl, zda má pro výkon znovu takové náročné služby ještě sílu. Ale na to se ho skutečně nikdo neptal…

Mezi rekonvalescencí a nástupem do práce mu dali týden volna. Tělesně už byl dávno v pořádku, psychicky si stále nebyl jistý. Zajel do rodné vesnice, kde pořádně nepobyl čas už nějakých skoro deset let. O jeho matku se téměř tak dlouho stara dívka, která přišla odnikud – což v té době nebylo tak zvláštní, spousta lidí ztratila rodiny nebo se vydala za lepším – a jmenovala se Zinaida. Štěpán o ní téměř nic nevěděl a za celých těch deset let si vyměnili jen opravdu málo slov. Teď ovšem si jeho stará matka kladla za podmínku, že pokud se má za ním odstěhovat do města, musí jít Zinaida s nimi. A Štěpán – i kdyby nepotřeboval matku u sebe, aby mu připomínala, kým je – byl dívce vděčný za všechno, co pro ni udělala, protože bez ní by nepřežila; proto svolil, že jí pomůže, přestože ji vůbec neznal a měl z ní vždy pocit, že jím z nějakého důvodu pohrdá.

Nový moskevský byt Šokalského sestával z ložnice, obývacího pokoje, kuchyně, vlastní toalety, koupelny a nevelké chodbičky propojující pokoje. Přestože to byl jeho byt, který si zasloužil za sebeobětování, nakonec to byl on, kdo se nabídl, že bude spávat na divanu v kuchyni; matce přenechal ložnici a Zinaidě obývací pokoj. Jako muž nepotřeboval ani tolik soukromí. Navíc jej trápily noční můry a raději bezesné noci trávil v kuchyni u čaje nebo cigarety, než sám v posteli mžourající v přítmí do stropu. Stále mu nebylo dobře, ale o to víc se snažil, aby to zvenčí nebylo na něm znát.

Se Zinaidou se stejně jako předtím – i když teď spolu žili – jen míjeli, starala se o jeho matku a vedla s ním jen praktické rozhovory o matčiných, jeho nebo svých potřebách, aby se jim všem co nejlépe žilo. Přestože Štěpánova matka občas nadnesla, jak by její dva nejmilejší – na svou dceru v tu chvíli úplně zapomněla – lidé společně tvořili krásný pár, on Zinaidu v takovém světle vůbec neviděl. Byla krásná – to jí nikdo nemohl popřít; ale nepřitahovala jej, protože ve svém dospívání nejspíše nedostal prostor, aby si na dívky zvykl a toužil po nich. Vlastně měl se svou sexualitou problém – ale dařilo se mu ho dobře skrývat, protože ke skrývání byl trénovaný – a to vždy, co si pamatoval; líbili se mu muži. Dokonce i v Říši zažil několik bezvýznamných – ale kvůli celé situaci nepředstavitelně nebezpečných – románků, jednou i takový románek využil pro lepší špionáž a kupodivu ke všemu, co tehdy dělal, se právě v tomhle případě cítil zvláštním způsobem nečistý. Zrazoval totiž něco, co bylo pro něj opravdové a nebyla to jen nucená přetvářka.

Zinaida působila, že je jen ráda tomu, že o ni nejeví zájem. Asi to na ni nevrhalo nejlepší světlo, když jako svobodná bydlela se svobodným mužem, ale na druhou stranu jí zajistil místo učitelky ve škole. Byla díky němu ve Straně, sama by nejspíše ani nevěděla, co komisi posuzující, zda ji přijmou, říct, ale on měl dost zkušeností, aby prošla bez problémů. A – za co ji opravdu Štěpán ctil – měla skutečně ráda jeho matku, jako kdyby byla její vlastní, proto nehledě na možnost, že se o nich budou šířit řeči a že by ji snad později nemusel chtít žádný muž, s nimi stále bydlela.

Veškeré jejich klidné soužití mělo skončit jen díky opravdu hloupé náhodě.

Šokalskij se vracel z práce v ranních hodinách po prvních nočních zatýkání a výsleších, kterých se účastnil. Bylo to pro něj něco nového. Samozřejmě již předtím vyslýchal zajatce a dostával z nich informace, než je zastřelí; ale nikdy těmi vyslýchanými nebyli Rusové. Nemohl předstírat, že jsou mu cizí, ale přesně to se po něm chtělo – jako kdyby nyní po něm vedení očekávalo opačný proces: když tehdy byl v Říši, měl své německé já, které bylo jen maskou, a pravé ruské já, které vědělo, co je správné; a nyní jako kdyby nadřízení po něm chtěli, aby vyvolal ze svého nitra krutého Stoibera a vůbec nic se neštítil aplikovat na Sovětech, protože to pro německé já nebyli jeho našinci.

Myslel si, že se mu hlava rozskočí a vlastně se divil, že vůbec byl schopný dostat se do bytu, jak zmatený se cítil. Potřeboval se zbavit uniformy, opláchnout se a zapomenout na všechno, co přes noc a toho rána musel provádět. Bezmyšlenkovitě zamířil do koupelny.

Nic nenasvědčovalo tomu, že vevnitř někdo je. Žádné zvuky tekoucí vody, kterých by si všiml, a přestože byly dveře zavřené, nezaklepal, protože v jeho rozpoložení ho to vůbec nenapadlo. Sáhl po klice a otevřel.

Důvodem, proč se už neozývala tekoucí voda, byl ten, že Zinaida právě vylézala z vany do malého prostoru před umyvadlem. A Štěpánovi se naskytl pohled na její nahé tělo…

Snad by stačilo, kdyby se Zinaidě podařilo rychleji se zakrýt ručníkem, aby se Šokalskij nedozvěděl její tajemství, protože byl slušně vychovaný a neměl potřebu si ženu prohlížet. Sice by nejspíše postřehl, že je úplně plochá, ale vysvětlil by si to tím, jak přežívala za války. Ovšem v okamžiku na víc, co dostal, protože se včas nezakryla, zjistil všechno a vlastně vůbec netušil, jak se s tím vyrovnat.

Od jejího mužského rozkroku vzhlédl k tváři a chvíli si ji naprosto neschopen přemýšlet – vymyslet, co se to děje a proč ho tímto směrem šálí smysly – prohlížel, než udělal krok zpátky a zavřel za sebou dveře. Nebyl si jistý, čeho se stal právě svědkem a nedokázal k tomu zaujmout žádné stanovisko.

„A-až uvolníš koupelnu, řekni,“ dostal ze sebe s tak klidným hlasem, až na něm bylo znát, kolik je jen naučený v jeho špiónské profesi. Zamířil do kuchyně, kde si automaticky nalil černého čaje a posadil se ke stolu s cigaretou. Nedokázal ovšem nic jiného, než se dívat na ubrus před sebou. Cigareta v jeho prstech se postupně spalovala nekouřená a popel z ní padal na bílou látku.

Zinaida není žena – nechtěl si něco takového připustit, protože celou tu dobu by ho ani nenapadlo, že dívka, co se deset let starala o jeho matku, mohla nebýt dívkou, ale někým… kým vlastně? Co to mohlo být za muže, který se choval a převlékal, aby se mohl vydávat za ženu? Slyšel o takových případech; vojáci, kteří se na konci války zapojili do konfliktu s Japonskem a působili v Asii, osvobozovali zajatecké tábory a vyprávěli – jako Západní poklesek, protože se to týkalo Američanů, Angličanů a Australanů –, že v některých byli muži, kteří trvale hráli ženy. Ale Zinaida neměla kdy se dostat do takového tábora, nemohla si zažít nic podobného, tak co ji motivovalo?

Možná více než celá situace, ho ohromil jeho vlastní pohled na ni… nepohoršilo ho to. I když o takových mužích slýchal z vyprávění vojáků, kteří se buď s ním léčili, nebo nyní pracovali, příběhy takových mužů hrajících si na ženy v něm spíše vyvolávaly smutek. Snad i z důvodů, že místo radování se, že konečně se dožili svobody, tyhle ženy páchaly sebevraždy, protože jak by je společnost doma přijala, kdyby se o tomhle jejich poklesku dozvěděla? Nikdo by nepochopil, co se to v zajateckém táboře dělo, že se staly někým takovým! A pokud snad to byla jejich niterná potřeba, která ironicky dostala příležitost být uspokojena až v tak bezútěšném prostředí, třeba se jí ani nedokázali vzdát, třeba pro ně byla smrt vykoupením, protože už dál nechtěly předstírat, že jsou muži.

Nerozuměl tomu. Jediné, co chápal, bylo, že on sám si také nikdy nemohl pomoct s touhou po mužích, že nikdy se mu nepodařilo se přemluvit, aby stejný chtíč cítil k ženám. Někdy si osud s člověkem prostě krutě hrál a jediné, co v takovém případě mohlo okolí dělat, bylo přihlížet a snažit se pochopit důvody.

V první řadě chtěl Šokalskij jen pochopit, co se děje. Nic jiného.

Nevěřil tomu, že kdyby byla Zinaida nebezpečná, už by jeho matce něco neudělala. O tohle jí nemohlo jít. Možná mohla být také špiónem, ale proč s takovým krytím? Aby nemusela nastoupit do armády? Ale mimo armádu – ještě na vesnici mimo města – se jí nedostávalo žádných potřebných informací. Mohla být jen spojka?

Rozhodl se, že až Zinaida odejde, prohlédá její věci, aby zjistil, zda neskrývá nějaké špiónské potřeby. Určitě by je poznal, nebyl zbytečně čtyři roky špiónem. A v prohledávání bytů začínal být pro svou nynější práci zběhlý.

„Koupelna už je volná,“ přerušil proud jeho myšlenek příchod Zinaidy do kuchyně. Vypadala úplně stejně jako vždy – do půli zad dlouhé černé vlasy měla spletené do copu, na sobě obyčejné vzorované šaty, které zdědila po jeho sestře, a přes ně trochu větší svetr. Na muže jednoduše byla příliš drobná, vždyť Štěpánova sestra by se dnes už do svých šatů, které nosila v dospívání, nevešla, ale Zinaida je musela mít ještě vypasované, aby nepotíraly svou neforemností její ženskost.

Šokalskij vstal a ona se lekla natolik, že ukročila dozadu. Přestože se snažila předstírat, že nebylo, čeho by si mohl na ní všimnout, měla strach ze situace, kdy se jí dosavadní život hroutil jako domeček z karet. Odhalit se právě před někým jako Štěpán? Před tajnou policií? Mohlo se něco více podobat sebevraždě?!

„Copak?“ zeptal se světlovlasý a nepatrně se usmál. „Omlouvám se za tu koupelnu, nechtěl jsem ti tam vletět. Doufám, že o tom neřekneš matce, by mne peskovala ještě několik dní,“ řekl jí, hrál, že si ničeho nevšiml, a okořenil to o předstírání hlouposti, na které si zvykl. Führer potřeboval schopné lidi, ale nikdy nebylo na škodu nechat nadřízeného, aby si myslel, že je chytřejší.

Zinaida znejistěla – existovala možnost, aby si nevšiml? „Neřeknu,“ odpověděla jen a obezřetně se kolem něj protáhla, aby se ještě sama napila čaje, než půjde do práce. Netušila, co by mu měla říct, aby poznala, zda na ni něco hraje nebo ne. Jen si úpěnlivě přála, aby nemusela zahodit tenhle dobrý život, který nyní žila.

Štěpán kývl, típl cigaretu v popelníku a vydal se z kuchyně pryč. Musel ji nechat klidně odejít, aby měl volný přístup k jejím věcem. Ještě štěstí, že matka zrovna byla na návštěvě u jeho sestry. Kdyby ho přistihla Zinaidě prohledávat věci, nevysvětlil by jí to.

Šokalskij se zhluboka nadechl a otevřel oči, jak ho vyděsil pocit ostré čepele, která mu tlačila na ohryzek, a on cítil, že se jí podařilo již narušit kůži, i když zatím nijak vážně. Nůž mu u krku držela Zinaida a nejspíše ji zoufalství z toho, že znal její tajemství, donutilo k takové hlouposti, aby si myslela, že se jí ho podaří podřezat. Necvičené ženě vojáka a špióna!

Chytil její ruku a odtáhl si ji od těla. Bylo na ní znát, že to nikdy předtím nedělala, protože měla naprosto špatné postavení, ve kterém svému drobnému tělu nedodala potřebnou sílu, aby mohla třeba jen uvažovat o tom, že vyhraje.

I když se bránil z leže, podařilo se mu vstát, protože jí narušil celý balanc. Nejspíše se ho nechtěla příliš dotýkat, aby ho neprobudila, proto se nad ním s nožem jen skláněla. A pak zaváhala, tudíž mu dala chvíli na probuzení a obranu.

Teď kvůli tomu byla sama tělem přitisklá na stůl stojící o kousek dál, ruku dávno bez nože, protože jí ji bolestně zkroutil za zády jednou svou. Tou druhou ji držel za krkem, čímž Zinaidě znemožnil se třeba jen o trochu nadzvednout, zbytek jejího těla byl uvězněn, jak se na ni Štěpán tiskl tím svým, větším a opravdu mužsky silným.

I když ani jeden z nich o tom tak nepřemýšlel, bylo v tom něco erotického, když se rozkrokem tiskl na její hýždě, a snad dobře, že nerozsvítila světlo v pokoji, aby jim tam mohli vidět sousedé z protilehlého panelového domu.

„Uklidni se,“ zavrčel na ni, protože Zinaida sebou nepřestávala mrskat a škubat, jako snad by jí to mělo pomoci. Nemohla se mu vysmeknout, protože na něco takového byla příliš slabá. „Nejsem to já, kdo ti chtěl ublížit,“ připomněl jí.

„Nechtěl?“ chytla se jeho slov udýchaně. „Jak bys mohl nechtít? Vždyť jsi to všechno viděl!“

Štěpán ji opatrně pustil, zvedl ze země nůž a postavil se k bližším dveřím, aby se mu jimi nepokusila proklouznout. Doufal, že než se vydá ke druhým, tak pochopí, že je zbytečné se před ním snažit utéct. Skutečně se s ní nehodlal nahánět po bytě (byl tak vtipně postaven, že mohli běhat dokola – kuchyň, chodba a obývající pokoj byly propojené dvojicemi dveří).

„Viděl,“ souhlasil muž a prohlédl si černovlasé stvoření, které v té chvíli vypadalo jako vystrašené zvíře, co se jen snaží přežít. Bylo mu Zinaidy líto – nechápal, co ji přivedlo k takové přetvářce, ale asi si nezasloužila, aby na ni byl tolik tvrdý, když nenašel jediný důkaz, že by byla špiónem. „Posadíme se,“ řekl nakonec klidně a pokývl ke stolu.

„Proč?“

„Abys mi mohla říct, o co tady jde,“ odpověděl jí a tentokrát jeho pokývnutí bylo ráznější, i když stále neplánoval k ní být nijak násilný. Uklidil nůž zpátky do zásuvky, kam patřil. Nejspíše na něj zaútočila jen ve zkratu – viděla nůž a uvědomila si, jak nebezpečný by jí Štěpán mohl být, proto se ho pokusila zbavit, přestože by jí vůbec nepomohlo, kdyby v bytě měla mrtvolu tajného policisty.

Zinaida se posadila na své místo a vystrašenýma černýma očima si ho prohlížela, jak bez jakéhokoliv spěchu došel k vypínači, aby rozsvítil světlo, načež stáhl rolety proti zvědavým pohledům sousedů. Až pak si sedl ke stolu za ní a vytáhl si tabatěrku. V té chvíli si sám uvědomil, že se chová jak u výslechu. „Takže?“

Černovlasá se zůstala na něj dívat. Mlčela. Jen se nepatrně třásla.

„Zino,“ oslovil ji a povzdechl si, „nemyslíš si, že kdybych měl jakýkoliv důvod, abych tě chtěl nechat zavřít nebo ti ublížit, už bych to udělal? Kolik je to hodin od rána? Dvanáct?“ Ohlédl se, aby to zjistil. „Měl jsem spoustu času a netvař se, jako kdyby sis myslela, že skutečně po všech letech těch svinstev, co dělám, musím naspat denně osm hodin, a proto jsem neměl čas tě udat.“

Zinaida kývla – chápala, co jí říkal. „Tak proč jsi neudal?“ zeptala se s jakýmsi vzdorem, na který v první chvíli vůbec nevypadala, že by ho mohla být ještě schopná.

„Proč jsem ti dovolil tady bydlet, proč jsem ti našel práci… kvůli matce,“ odpověděl Štěpán, protože neměl důvod se tím tajit. „Takže mi vysvětli, co jsem viděl.“

Černovlasá zůstala mlčet ještě nějakou dobu, než se zhluboka nadechla. „Neuvěříš tomu, co ti řeknu,“ prohlásila a složila si hlavu do dlaní. Přestože se Štěpánovou matkou žila tak dlouho, o muži před sebou nevěděla vlastně vůbec nic. Jako kluk byl hodný a nezlobil, kdykoliv přijel na návštěvu, choval se slušně; rostl do hezkého mladíka, ale jeho přísná vojenská výchova mu ukradla jakousi bezprostřednost, často jako kdyby ani nebyl skutečně živý; pomohl, s čím se mu řekla, aby pomohl, a do ničeho se nepletl; proto se Zinaidě dařilo ho obcházet a nepřátelit se s ním. Znala ho tím pádem jen obecně, vůbec ne skutečně. Nevěděla, co od něj může čekat, a v žádném případě k němu necítila důvěru. Naopak ji možná děsil, protože se stále choval tak slušně a bezchybně, jako by ani člověk nebyl, jen další ze strojů, které Sověté vynalezli.

„Zkus to, třeba tě překvapím.“

Zinaida si ho nevěřícně prohlédla – jak mohl v takové chvíli téměř žertovat? Dávno si myslela, že s ním něco není v pořádku, a tím, jak dlouho byl v nemocnici, přestože tělesně byl úplně zdravý, se to jen potvrdilo. „Já…“ začala, ale nevěděla, jak by měla pokračovat, „nejsem tak úplně člověk,“ tak kdo teď zněl, že to v hlavě nemá v pořádku?

„Pokračuj,“ pobídl ji Šokalskij, přestože z ní nespouštěl pohled, jak chtěl vědět, jestli mu nelže.

„Jsem Rusalka,“ vyslovila Zinaida něco, co snad nikdy předtím. Mezi svými o tom nemusela mluvit a mezi cizími nemohla. Jak dlouho už o sobě raději nepomýšlela jako o Rusalce? Patnáct let, co se vydává za někoho, kým není. „Jsem muž, jen Rusalka… proto jsem nemohl-a jít mezi lidi jako muž a musím být tímhle,“ jistým způsobem se jí ulevilo, když to vyslovila jednou nahlas. „Na lidského muže jsem příliš drobná, křehká, nízká, slabá a… jak mi řekl ten chlap, co pro mne udělal falešné papíry – prostě ženská.“

Šokalkij si nechal chvíli, než na její slova reagoval. „Dobře,“ řekl jen a vstal od stolu, jak asi nejspíše nepotřeboval nic víc slyšet. „Co si dáme k večeři? Matka má přijet zítra, že?“

Černovlasá zakroutila hlavou. „Jak… dobře?! O čem to mluvíš? Tohle mi na to řekneš? Dobře?!“ vyjela po něm, jak se nedokázala smířit s tím, že někdo by to mohl vzít s takovým ledovým klidem. „A co bude dál?“

Štěpán se pousmál. „Budeme pokračovat stejně jako předtím,“ odpověděl jí a popotáhl z cigarety, přičemž přešel ke spíži, aby se podíval, co mají uvnitř. „Pokud na mne nebudeš vytahovat nože a snažit se mne zabít,“ dodal. „Pokud matka nic neví, nic jí neřeknu.“

„Věříš mi?“

„Všechno, co jsi řekla, vidím sám. Jsi tam dole jako já, hrudní máš plochý jak chlapeček, ale chlapského na tobě není ani za nehet,“ řekl jí neomaleně, „navíc jsem se ti probral věcmi a nenašel jsem nic znepokojivého. Tak ti věřím – všichni se přece snažíme přežít, jak umíme. A ty ses starala deset let o ženu, s kterou tě nepojilo žádné rodinné pouto, tak asi nejsi špatný člověk. Rusalka nebo co vlastně? Nezáleží mi na tom.“

Přestože si Štěpán myslel, že se všechno vyřešilo a tenhle problém už ho nemusí trápit, když se další den vrátil do bytu, našel tam svou matku připravenou mu vyhubovat, protože se prý kvůli němu rozhodla Zinečka odjet pryč. Ačkoliv matka vůbec netušila, o co se jedná, málem se ho pokusila vypráskat, jako kdyby byl ještě dítě, za činy nebo slova, kterých se proti její chráněnkyni musel dopustit. Nakonec se ovšem od ní dozvěděl, že jede vlakem, který ještě nevyjel a dostal tak příležitost to všechno napravit.

Napravit něco, co nezpůsobil a byl v tom úplně nevinný…

Zinaidu našel na nádraží, jak sedí na jedné z dřevěných lavic a čeká na příjezd vlaku. Vydal se k ní mnohem klidněji, než předtím celou cestu běhal, přebíhal z jednoho dopravního prostředku na druhý, aby se dostal na nádraží v čas, celý se díky tomu zpotil a udýchal, že takhle mezi čekajícími lidmi musel působit jako blázen.

Všimla si ho, až když byl u ní; nejspíše nečekala, že by se jí kdokoliv pokusil zastavit, když Štěpánově matce svůj odjezd vysvětlila nejlépe, jak dovedla. Byla přece pravda, že nemohla žít pod střechou se svobodným mužem a přiživovat se na jejich rodině.

Posadil se vedle ní a vzal ji za ruku, aby se nepokusila vstát a uniknout mu. Ani jeden nechtěli tropit scénu na nádraží. „Zino,“ oslovil ji a nepatrně její ruku stiskl – museli působit jako dva milenci, kterým nepřeje osud, nebo se pohádali, proto se musí rozloučit –, „prosím, zůstaň.“

Černovlasá se na něj nevěřícně ohlédla – čekala ledacos, ale zrovna taková prostá slova ne. Měl Štěpán nějaký důvod, aby chtěl po ní něco takového? Bylo to jeho vlastní přání? Vždyť si nikdy nebyli blízcí! A teď znal její pohlaví, tak k ní nemohl nic cítit!

„Pokud si myslíš, že po tom všem s námi nemůžeš zůstat, tak zůstaň alespoň tak dlouho, abys všechno nezahodila,“ pokračoval muž, přitom se na ni díval svýma nebesky modrýma očima. Vypadal starší, než byl, ale přece ještě stále mladý. Vždyť neměl ještě ani dvacet pět let, byl téměř mladík, kdyby toho tolik neprožil a nevykonal pro svůj národ. „Seženeme ti práci v jiném městě, oznámíme tvé přestěhování úřadům, ale to potřebuje čas.“

Zinaida zakroutila hlavou. „Štěpáne Valerjeviči, já se bojím tebe, že bys měl vědět, kde budu žít.“

Kdyby je někdo poslouchal, co by si musel myslet, že ten muž své milé udělal, aby se ho bála a chtěla jej opustit? A přitom byl tolik pohledný, že by to do něj nikdo neřekl!

Šokalskij zakroutil hlavou a pustil její ruku, poté vstal, přičemž vzal její zavazadlo. „Pojď domů,“ pobídl ji. „Stojím si za tím, co jsem řekl, budeme se tvářit, že se vůbec nic nestalo a žít jako doposud, pokud budeš chtít. Anebo za nějaký čas odjedeš, až všechno vyřešíme.“

Černovlasá mu věnovala dlouhý pohled, jako kdyby dokázala prohlédnout klam, jímž ji chtěl ošálit, avšak nakonec se také postavila a vydala se vedle něj pryč z nádraží, zpátky do jejich bytu.

Šokalskij si nikdy nemyslel, že tím, komu celá situace ublíží, bude nakonec on. Zinaida s nimi zůstala žít, matka sice byla nějakou dobu ještě kvůli celému incidentu rozmrzelá, ale nakonec to všechno přešlo a vše se zdálo být jako dřív. Kromě Štěpánových pocitů…

Tvrdilo se, že když svobodný muž se svobodnou ženou stejného stáří žijí pod jednou střechou, začnou po sobě toužit; Štěpán něčeho takového byl uchráněný, dokud si myslel, že Zinaida je žena, tělesně ho nepřitahovala, protože ani nevěděl, co přesně by po ní vlastně mohl chtít. Nikdy za svůj život s ženou neležel, přestože jednou v Říši se k tomu schylovalo. Všechny jeho sexuální zážitky byly s muži, a protože jich bylo opravdu málo, v jistém ohledu byl nevybouřený. Navíc naprosto smířený, že v Sovětském svazu nebude mít nikdy znovu příležitost si takto užívat.

A nyní žil pod jednou střechou s mužem, který se vydával za ženu. Osud se mu vysmíval.

Začalo to docela nevině, pokud dříve ho Zinaida nezajímala, protože si myslel, že její příběh zná – myslel si, že je sirota, co se vydala hledat štěstí, z dobré vůle se stará o jeho matku a jednou si najde ženicha, aby se usadila –, teď pro něj byl její příběh zajímavější a on ji chtěl poznat. Možná i částečně si na ni ještě ostražitě dával pozor, kdyby náhodou se mýlil ve svém úsudku, že jí může věřit. Tak ji začal více pozorovat, dívat se po ní. Byla domácí záhada, kterou řešil čistě z potěšení a ve volném čase, aby si odpočinul od práce. Ano, její existence byla nebezpečná a mohla mu přinést problémy, kdyby se její tajemství prozradilo; ale ne, nemyslel si, že se to kdy stane. Nikdo neplánoval hledat muže skryté za ženským oblečením a vůbec by ho nenapadlo podezírat žensky překrásnou Zinaidu. Byly adeptky na mužatky, ale k těm rozhodně Zinaida nepatřila!

Pro svou nově objevenou zálibu si všiml, jak vlastně krásná Rusalka je. Přestože nikdy v ženách nenacházel zalíbení, dokázal posoudit jejich krásu, stejně jako si uvědomoval, že jsou krásné budovy, příroda, zvířata a nemusel po ničem z toho sexuálně toužit, aby si krásy byl vědom. Tak stejně soudil ženskou krásu a Zinaida patřila sice ne k rusky krásným, ale přece k těm nejkrásnějším z žen. Byla to půvabná víla, nesla se tak lehce, pohyby měla ladné a celou bytostí volala po tom, aby ji někdo ochraňoval. Ač se to Štěpán snažil naleznout, nepostřehl v jejím kouzle nic, co by se mu předtím líbilo u mužů. Skutečně pozbývala mužského, co lidé za takové soudili (ale u Rusalek to třeba mohlo být jiné).

Nejspíše si všimla jeho pohledů, protože se mu nyní ještě více stranila. Předtím spolu mluvili málo, ale pak už vůbec ne. Kdykoliv cokoliv potřebovala, řešila to přes jeho matku. A Štěpána to rozčilovalo.

Možná kdyby z ní díky rozhovorům sňal to tajemno, kterým byla obklopená, nezatoužil by se k ní dostat blíž. Nedostalo by se mu pod kůži, že přece jen pod vším ženský – nebo zároveň s tím – existuje mužská část Rusalky. Ta skrytá přítomnost mladického těla ho rozptylovala, podněcovala v něm touhu zjistit, zda alespoň bez oblečení v sobě má Zinaida něco z muže.

Když nad tím příliš dlouho přemýšlel, nedalo mu to spát. Osud se mu smál do obličeje – měl vedle sebe někoho, kdo by mohl zaplnit místo v jeho životě, které si nikdy nemyslel, že by mohlo být zaplněno (milenec pro jeho vlastní touhu a zároveň manželka kvůli společenskému tlaku) a nic mezi nimi nebylo.

S další takovou bezesnou nocí plnou starých vzpomínek, nového zla z práce a pocitu nekonečné ironie vlastního života se opil s kolegy. Doposud příliš nepil a možná proto mu to tolik zachutnalo a pomohlo. Zopakoval to další večer, znovu a znovu… jako kdyby se chtěl utopit.

Nedokázal si přesně vybavit, o čem ta pověra o Rusalkách byla, co slyšel kdysi jako dítě, ale topení mládenců v ní určitě vystupovalo, nebo ne?

Smrděl, když se vrátil z takové pitky do svého bytu a vyvalil se v chodbě na štokrle, aby se zul, ovšem v jeho stavu se mu to nedařilo. Nejspíše dělal příliš hluku, protože se v chodbě objevila s přísným výrazem Zinaida, aby ho napomenula: „Nechceš přece vzbudit svou matku, aby tě takhle viděla.“

Šokalskij se podíval směrem ke dveřím do ložnice a zakroutil hlavou. Jeho matka skutečně nemusela vidět, v jaké hanbě chodil domů. Vychovala slušného syna, dala mu všechno, co mohla, a on se jí nemohl takhle odvděčit!

Zinaida si povzdychla a klekla si před něj, aby mu mohla z bot, protože sám nepůsobil, že je schopný si je sundat. Odložila je do botníku a vstala. Chodbu ovšem neopouštěla, jak si nebyla jistá, že je muž schopný se dostat sám do postele, a že se mu nakonec přece jen nepodaří matku probudit.

Světlovlasý se vytáhl na nohy, sundal si kabát a pověsil ho na věšák, než se možná trochu nemotorně, ale stále docela rovně, vydal do kuchyně, aby se tam mohl, tak jak byl, vyvalit.

Byla to chyba Rusalky, že ho následovala. Zavřela za nimi dveře do kuchyně. „Chceš čaj, kávu nebo něco k jídlu?“ zeptala se, přičemž si ho pohrdavě prohlížela.

Na tom pohledu Štěpána něco neskutečně rozčílilo. Jak ho mohla soudit, když byla důvodem, proč se sám za sebe musel stydět, protože takhle vypadal?! Neodpověděl jí, místo toho chytil za boky a přirazil ke zdi. Byla proti němu drobná, skoro mu nedosahovala ani po ramena, a to mu jistým způsobem dodávalo pocit síly a převahy. Podíval se do jejích překvapených očí a sklonil se, aby se vpil do těch přísných rtů. Za všechno mohla ona, ale on jí to byl ochoten odpustit pro tenhle polibek. Její rty chutnaly jako nic, co doposud poznal. Možná proto se do nich vpíjel hrubě a nekompromisně, až než ho Zinaida kousla.

Chtěl ji uhodit, ale zastavil se a neudělal to, místo toho jen chytl její bradu a znovu se zadíval do té krásné tváře, která celá byla zkřivená zhnusením, přestože v očích měla strach. „Nech mě být,“ zasyčela na něj výhružně.

Nemohl, než se jí vysmát. „Nebo?“ prohodil a silněji se na ni přitiskl celým tělem. „Pokoušeš mě, poškrábeš?“ zavrněl, jistým způsobem ho něco takového vzrušovalo; v ten moment, kdy měl Zinaidu takhle v moci, byl roztoužený a chtěl dostat víc, jak jeho pudy podporoval alkohol, co mu koloval žilami.

Černovlasá mu plivla do tváře a pokusila se mu vrazit facku. Chytl její ruce a přitiskl jí je ke zdi nad hlavou jednou svou, druhou dlaní si utřel obličej. Na tváři měl úsměv, kdyby nebyl v takovém stavu, působil by díky němu snad ještě pohlednější.

Ať sebou Zinaida kroutila, jak mohla, stejně se mu nedokázala vykroutit. Chytil jí volnou rukou za bok a sjel na její hýždě, aby je stiskl a zjistil, jak jsou hezky tvarované. Znovu se sklonil pro polibek, tentokrát se ovšem neodtáhl, když ho kousla, místo toho se jen přemístil na kůži jejího krku, aby se do ní nenasytně vpil.

„Štěpane Valerjeviči, já jsem muž,“ připomenula mu zoufale Rusalka, přičemž se pohnula proti jeho tělu, jak se snažila uniknout dotekům, ale jen si tím situaci zhoršila.

„Právě proto,“ zavrněl Šokalskij do její kůže a ještě chvíli se věnoval ochutnávání její kůže, než se odtáhl, aby ji vzal a hodil na divan. Hned ji obklíčil svým tělem. Stálo ho to malou bitvu, ale nakonec z ní stál noční košili, aby si mohl prohlédnout chlapecké tělo, co po ní měla. Na noc nenosila vycpávky, ale spodní prádlo ano.

Ruce jí držel nad hlavou, když prsty volné ruky přejel po jejím bříšku. Nikdy se nedotýkal kůže, která by byla jemnější a lépe voněla. Z toho všeho se cítil snad ještě víc roztoužený, než byl předtím u zdi.

„Prosím, ne,“ špitla Zinaida, jak už nedokázala najít nic, čím by se mohla zachránit; přestala bojovat, jen těma svýma černýma očima se na něj s hrůzou dívala.

Šokalskij takový nebyl – nebral si násilím, co mu nepatřilo! Skousl si ret a odvalil se z ní na bok, aby jí dal možnost odejít. Pokud z něj alkohol dělal násilníka, za kterého by se musela jeho vlastní matka stydět, už nikdy jej nechtěl pít!

Rusalka sebrala svou košilku a utekla do obývacího pokoje, kde se zamkla.

Trvalo to čtyři dny, než se podařilo Šokalskému, aby spolu se Zinaidou byl v bytě sám. Vyhýbala se mu a zároveň i chodil do práce v časy, které jí to usnadňovaly, tudíž mohl být rád, že se příležitost naskytla tak brzy.

Zaklepal na dveře obývacího pokoje, ve kterém věděl, že je. „Zino, potřebuji si s tebou promluvit,“ začal ke dveřím, „jsem střízlivý a nehodlám se o cokoliv pokoušet, můžu dál?“

Nechala ho tam stát nejméně dvě minuty, než jej přece jen pustila dovnitř. Na stole měla rozložené učebnice a věnovala se přípravám na vyučování. Posadila se zpátky ke stolu a ani se na něj nepodívala, když vešel a zavřel za sebou dveře.

Světlovlasý se posadil naproti ní na křeslo a opřel si lokty o kolena, jak se snažil zaujmout nějaké neochvějné stanovisko. „Chci se ti omluvit… a poděkovat, že jsi o tom neřekla nic matce nebo ses znovu nerozhodla odejít,“ začal. Odmlčel se, zda na to nebude Rusalka nějak reagovat, ale nakonec musel pokračovat on: „Teď o sobě oba víme tajemství, které musí zůstat jen mezi námi.“

Zinaida k němu vzhlédla, jak si až teď uvědomila, že se Štěpán skutečně nespletl v opilosti, ale toužil po Rusalce právě proto, že byla mužem. Nikdy by si nemyslela, že někdo tak pohledný a úspěšný může být zatížen takovým směrem.

Šokalskij se na ni pokusil usmát, ale ona hned zase sklopila pohled a zahleděla se o to úpěnlivěji do materiálů, které si prohlížela. Chtěl se s ní usmířit. „Napadlo mne, že bychom si navzájem mohli pomoci.“

Černovlasá celá ztuhla. „Pokud si myslíš, že mne budeš vydírat, abych s tebou dělala takové věci, tak…“

„Dobře víš, že takový nejsem.“

„Nevím vůbec nic, po tom večeru jsem si jista jen tím, že o tobě vůbec nic nevím,“ procedila přes zuby téměř vrčivě. Co mohlo být horší, než si uvědomovat, že mohla ztratit sama sebe, protože se nedokázala ubránit, a to jediné, co ji zachránilo, bylo, že násilník si svůj čin rozmyslel?

Šokalskij si ji prohlédl. „Zino,“ oslovil ji, jako kdyby ji chtěl požádat o pochopení, ale nakonec se nepouštěl do vysvětlování, „byl jsem opilý, už se neopiju,“ slíbil místo toho. „Prosím, věř mi, že ti nechci ublížit.“

Černovlasá mu na to nic neodpověděla, ale znovu k němu vzhlédla. Nejspíše studovala, jestli mu může věřit. Věděla moc dobře, jak ty nebesky modré oči dokážou lhát, a přece by si to o nich nikdy nemyslela. Jediné, čeho se mohla držet, bylo, že Štěpán dokáže hrát tak vysokou hru klamání, jakou ani ona ne.

„Mám pro tebe návrh,“ řekl jí po chvíli, „vezmeme se.“

„Cože?!“ vyhrkla.

Světlovlasý se opřel do křesla a založil si ruce na hrudi. „Když se vezmeme, budeš v bezpečí, nikoho nikdy nenapadne, že nejsi žena a budeš moci žít život bez toho, aby na tebe ostatní ženy zahlížely, protože nejsi provdaná, nebo tě někdo z něčeho podezíral, budeš mou ženou, budeš se mít dobře – udělám všechno proto, aby ses měla dobře – a budeš v bezpečí.“

„Co z toho budeš mít ty?“

Štěpán se smutně pousmál. „Podobné jako ty – nikdo nebude chtít, abych se oženil; matka zatím věří v to, že budeme spolu my dva, ale pokud jí dojde, že naše svatba se neuskuteční, bude chtít, abych si našel ženu. Možná ne v tomhle roce, možná ani v příštím, ale bude… a já… nebudu nikdy schopen milovat ženu.“ Odmlčel se a zaklonil hlavu, jak se cítil frustrovaný celou tou situací. „Buď si na sebe zvykneme i po manželské stránce, nebo kdyby se mi podařilo si najít někoho, s kým bych chtěl být, tobě to vysvětlím, protože ti za shovívavost a porozumění dám šťastný život manželky.“ Zadíval se jí přímo do očí a čekal, co na jeho nabídku řekne.

„Takže mne nebudeš nutit, abych s tebou spala?“ V odpověď jí přišlo od Šokalského rázné zakroucení hlavou. „Musím si to rozmyslet,“ odpověděla neurčitě a pokývla muži ke dveřím, aby odešel.

Za několik dnů nakonec zvítězil rozum a ona přijala to nejlepší řešení její situace, i když jako nejlepší stejně nebylo dobré.