Těžkopádní pro lidské - 7. kapitola

Stalingrad, 1943

Konečně sedmá kapitola!

Upřímně se omlouvám za více jak měsíční přestávku ve vydávání. Mám toho teď hodně - ne, že by nebylo v mých silách všechno zvládat, kdybych pracovala lépe s časem, ale to se mi nedaří, takže nestíhám vůbec nic a všechno si dosti hnojím.

Dokonce jsem s časem tak špatně, že jsem si nestihla ani před AF vyvěsit, že tam tentokrát budu... a tak se omlouvám všem, kteří byste se rádi se mnou sešli (i když minulý rok jste mi někteří říkali, že tam nejezdíte), že se to nestihlo. :/ Udělalo by mi to strašnou radost, tak třeba až se znovu stanu dobrým pánem svého času, uspořádám nějaké setkání čtenářů (i když vím, že tohle už se nějakou dobu nenosí).

Doufám, že i přes takovou odmlku se najde ještě někdo, kdo si rád přečte další kapitolu. Pouštíme se více do děje a vracíme se k Jefimovi, kterého jsem poslední kapitoly zanedbávala, protože... no, protože Štěpán... xD

Přeji příjemnou četbu. A dávám si tak dva týdny, než bude další kapitola.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 6.kapitola | 8.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[7. kapitola]

Korněv čekal na svého spolupracovníka a dobrého přítele před celou, upravený a čilí, jako kdyby mu ranní vstávání nedělalo problémy, přestože se rozešli v pozdějších hodinách a on si dal tu práci, aby doprovodil Larisu domů, než se tam také sám vydal. Tvářil se vzhledem k situaci až příliš potěšeně – až z něj měl Šokalskij, když ho spatřil, pocit, že určitě ví něco víc, co jemu samotnému uniká. Pozdravili se s Alexandrem velmi neformálně, přestože druhý u cely stojící podřízený Štěpánovi protokolárně zasalutoval a věnoval mu falešný pohled plný respektu.

Lubjanka takových lidí byla plná – svádělo k tomu to, že každý, kdo pracoval s tajnými dokumenty, nakonec toho věděl tolik, že musel být odstraněn, protože byl celému systému nebezpečný, a tak si podřízení nacházeli cestu nahoru na úkor nadřízených, aby si užili chvíli vlastního povýšení, než budou nakonec také odstraněni mladšími. Všechen respekt a úslužnost se jen předstírali. A byl to i důvod, proč Šokalskij si dával pozor i na svého dobrého přítele – mohl být zrazen pro ctižádost nebo kvůli přesvědčení, jeho konec by ovšem v obou případech vypadal stejně: výslechy/mučení a smrt.

„Jak dlouho už je v cele?“ zeptal se Šokalskij, když nahlížel dovnitř přes k tomu uzpůsobené okénko. Ke křeslu tam byla připoutaná nevýrazná žena hubené postavy a středního věku. Hlavu měla ukloněnou na stranu, takže jí neviděl do tváře. Ale podle pozice celého jejího těla působila, že únavou usnula.

„Hodinu,“ odpověděl mu podřízený, kterého neznal jménem.

Šokalskij pokývl. „Už u ní někdo byl?“ pokračoval v otázkách. Přestože vyšetřování měl na starost on a Korněv, mohl se najít nějaký šplhoun, který by si na jejich úkor chtěl zajistit povýšení. Ovšem s tímto případem by si málokdo pomohl – nevěřil, že taková žena by do něj byla schopná vnést potřebné světlo. Přesto se něčeho takového obával, protože žena působila, jako kdyby už nějakými procedurami prošla; kdo by byl schopný na Lubjance usnout, spíše omdlela vyčerpáním – to se tam běžně stávalo.

„Ne, čekalo se na vás, soudruhu Šokalskij.“ Podřízený si ho prohlédl, než dodal: „Kvůli převozu ji museli uspat; ti, co ji sem dovezli, říkali, že se chovala jako divoké zvíře.“

Plavovlasý jen znovu pokývl hlavou a vyměnil si pohled s Korněvem, než poručil: „Pusťte nás dovnitř.“

Hned první, čeho si všiml, bylo, že cela podivně zaváněla. Zvykl si na mnoho pachů, které hlavně ve špatně větraných prostorách pod budovou, kde se děly ty největší zvěrstva, zůstávaly, a člověk mnohdy měl problém je ze sebe smýt (přestat je cítit), když se doma v koupelně drhnul mýdlem; ale tohle bylo něco jiného. Nedokázal říct, zda ten pach byl nepříjemný, trochu sladký, těžký, přesto na něj jeho podvědomí reagovalo negativně, měl z něj jednoznačně špatný pocit. A podle toho, jak Korněv nakrčil nos, i on si toho všiml.

Dveře se za nimi zavřely a oni s podezřelou zůstali sami.

Vzal ze stolu složku, v které toho příliš nebylo. Jen rychle sepsaná zpráva o dotyčné, jejím zdravotním stavu a chování. Přivezli ji z Leningradu, snad proto stále byla tak výrazně hubená; ale zdálo se to jako věčná škoda života, když přežil blokádu a nakonec měl skončit tady. Nikdo nepředpokládal, že ji propustí – z téhle cely ne.

Korněv ji obešel, jak ji chtěl vzbudit, ale zarazil se. „Je vzhůru,“ oznámil Šokalskému, přičemž jí oplácel její upřený pohled. Zaráželo ho nejen to, že v jejích očích nebyl žádný strach, ale hlavně jejich podivný lesk. Zorničky měla rozšířené, čímž se celé její oči zdály černější a leskly se proto jako krovky brouků. Cukly jí koutky, jako kdyby na celé té situaci bylo něco zábavného – nebo lépe, jako kdyby jí pohrdala –, ale hlavu při tom nenarovnala.

Šokalskij přistoupil blíž a zadíval se do složky. „Jmenujete se Anna Rostovová?“ začal, čímž na sebe upoutal její pozornost. Zvedla hlavu a pootočila se na něj, výraz jí zůstal stejný. I Štěpánovi na něm přišlo něco nepřirozeného a rušivého. Zatím ovšem nedokázal určit, co mu tolik vadilo na tom, když neodpověděla a místo toho si ho jen dál prohlížela. Nejspíše to bylo jen tím, že byla stále omámená – na každého medikamenty působily jinak. Zopakoval proto otázku a tentokrát důrazněji.

Olízla si rty a nasucho polkla, ovšem pohnula hlavou dopředu, což si oba muži vyložili jako pokývnutí.

„Váš manžel se jmenuje… jmenoval Anatolij,“ přečetl si Šokalskij a na okamžik se odmlčel, jak ho samotného zarazilo, co ve správě bylo napsané, „měla jste dvě děti – můžete mi říct jejich jména?“

Žena naklonila hlavu na stranu, jako kdyby nerozuměla jeho otázce. Znovu se jen ušklíbla, když ji zopakoval, poté zakroutila hlavou. „Nic z toho není důležité,“ zašeptala chraptivě a znovu si olízla rty, „ba-dum, ba-dum, ba-dum… tolik to láká, pojď blíž.“

Korněv se zamračil. Žena před nimi byla naprosto šílená – to bylo jediné vysvětlení, které ho napadalo, když se na ni díval. Čekal něco jiného – člověka, který jim třeba i nedobrovolně poskytne odpovědi, ale co mohli dostat z ní?

Druhý se ještě chvíli díval do její tváře, než zaklapl složku. „Soudruhu Korněve,“ vždy ho oslovoval při takových příležitostech jen oficiálně, „vrátíme se za hodinu, až z ní veškerá sedativa vyprchají.“

Oba věděli, že je to jen zástěrka k tomu, aby nemuseli pokračovat ve výslechu, dokud se společně neporadí v klidu jejich kanceláře. Vlastně nazrzlého docela zajímalo, co tolik na té ženě jeho kamaráda zarazilo – viděl toho přece jen za svůj život už spoustu.

Šokalskij si ve své kanceláři ani nesedl, místo toho si hned vytáhl cigaretu a zapálil si ji. „Přečti si, jak ji našli,“ pobídl Korněva, který neměl zatím důvod být ze soudružky Rostovové tolik rozladěný jako jeho spolupracovník. Ba dokonce mohl stále ještě být dobře naladěný z včerejšího večera a doprovázení Larisy domů.

Druhý z mužů se na chvíli odmlčel, jak si zprávu pročítal. „Ona je jedla…“

Štěpán popotáhl z cigarety a složil si ruce na hrudi, přičemž se zadíval z okna. „Viděl si ji?“ zašeptal. „Ani náznak lítosti… nic. Nebylo to sedativy, ona prostě lítost necítila. Vůbec nic, i když jsem o nich začal mluvit.“

Oba chvíli mlčeli – nebylo co více k tomu říct. Kdo za stvoření takové zrůdy mohl?!

„A ten zvuk, co dělala?“ napadlo pak Korněva.

Šokalskij si popotáhl znovu z cigarety, jak si dával ještě okamžik, aby si utřídil myšlenky. I jemu se zdálo to, co chtěl říct, dost přitažené za vlasy. Ale nenapadalo ho nic jiného, co by to mohl být. Otočil se na svého dobrého přítele a s vážnou tváří mu nakonec odpověděl: „Kopírovala údery mého srdce.“ Věděl to jistě, protože z nějakého důvodu v té chvíli, jak se na ni díval a nevěřil tomu, koho to má před sebou, vnímal, jak mu buší srdce a překrývá se s jejím hlasem.

Gromov vešel do bytu naplněného rodinnou atmosférou. Rusalka seděla u stolu hned těsně u Grišky, zrovna ho kvůli něčemu pohladila po vlasech, ale částečně v tom pohybu ustrnula, když se otevřely vchodové dveře. Nejspíš by při příchodu Něvzorova – s nímž určitě měla více odtažitý vztah než s Jurijem – zareagovala jinak. Dokončila pohyb a ruku stáhla, přičemž k mladšímu muži vzhlédla. Ten oba pozdravil a začal se svlékat, aby mohl pokračovat dál do kuchyně. Od té doby, co s nimi Kljujev žil, tam bylo uklizeno, takže si dávali všichni více záležet, aby se zouvali, než půjdou ke stolu; předtím, když se jim nechtělo, prostě šli dál, sedli si na židli, případně i v botách lehli na divan a odpočívali po práci.

Černovlasý přešel kolem stolu, aby se podíval, co dělají. Griška zaujatě kreslil další skupinu obrázků, aby jimi vystihl písmena z azbuky. Gromov se tomu jen usmál a také chlapce pohladil po vlasech, bylo to opravdu hodné dítě; nepamatoval si, že by sám v sobě měl tolik dobra, když byl v jeho věku – co se týkalo záslužných věcí, dělal jen ty, které mu byly přikázány. A často své rodiče zlobil… kdyby si tehdy dokázal uvědomit, jak mu budou chybět, až zemřou, třeba by je tolik netrápil.

Najednou pocítil intenzivní pocit nelibosti a zklamání, jak celému rodinnému výjevu chybělo to podstatné. Chtěl se sklonit potěšen tím, jak dobře se mu synka podařilo vychovat, a políbit svou ženu do vlasů; uzavřít tak šťastný návrat otce do tepla domova z těžké práce. Ale vedle Grišky seděl Kljujev.

Jurij na něj shlédl, pak se otočil a šel si nalít čaj. „Na neděli jsem vzal směnu navíc,“ oznámil, když si sedal naproti nim.

Rudovlasý mu věnoval pohled. Nerozuměl, proč to před nimi Gromov zmiňuje. Možná to byla jeho snaha trochu zmírnit své předešlé chování; uvědomil si, že proležet celou neděli v posteli rozhodně není cesta, jakou by se měl svědomitý soudruh vydat; nebo jen nechtěl znovu dát prostor svému vydařenému kamarádovi, aby ho s sebou vzal na pitku. Jedno nebo druhé – obé by mu doporučil.

Mladší upil, jak váhal, zda má pokračovat a říct, proč to vlastně udělal. Stále se jeho hrudník určitým způsobem svíral tísnivým pocitem, že nic není takové, jaké by chtěl a ani nebude. A do toho všeho si všiml lhostejné nevděčnosti, s jakou ho Kljujev pozoroval. Ano, nemusel mu říkat vůbec nic, nemusel na něj mluvit, nemusel se na něj dívat… když o to Jefim nestál! „Říkal jsem si,“ začal nakonec – i když mu přišlo, že si to Rusalka nezaslouží a vnitřně z toho byl jen ještě více rozčílený –, „že bych tě možná byl schopný dostat do svého samochodu při směně navíc v neděli.“

Kljujev se celý narovnal a vyděšeně rozhlédl, jako kdyby hledal, odkud ho sledují a čekají, až udělá chybu. „Bylo by to... proti zákonům,“ řekl tiše a stísněně, až se na něj dítě otočilo a začalo studovat, co špatného se právě stalo.

Gromov nakrčil čelo a vstal od stolu. „Jen mne to tak napadlo,“ řekl pak a vydal se z kuchyně pryč, protože ten nepříjemný pocit se jen víc a víc zesiloval. Co vlastně čekal? A hlavně – jaké byly jeho motivace?

Chtěl potěšit Kljujeva? Proč?

Po cestě si začal z náprsní kapsy vytahovat tabatěrku, v které měl polovinu po směně nedokouřené cigarety. Zmizel za dveřmi, protože právě teď nedokázal být s Rusalkou v jedné místnosti a dívat se na ni. Byl by asi zlý, a co hůř by tím projevil, že mu Jefim ublížil. Vzal si nedělní směnu, aby ho mohl vzít do samochodu, když ho tolik chtěl vidět; a teď má nedělní směnu, kterou nemusel mít, a která se dávala za trest. Potrestal se za to, že chtěl být lepším člověkem.

Rudovlasý nerozuměl, co se stalo, ale vycítil, že Gromovovi ublížil. Na jeden krátký okamžik se jejich pohledy střetly, muž jím uhnul, a to právě proto, na kolik oči ztvárňovaly okna do duše.

Nakonec také vstal od stolu. „Zavolej, Griško, kdyby to chtěl vzkypět,“ pokývl k hrnci, „hlavně se ale kolem toho nepleť sám,“ poučil ho s přísným pohledem, protože nechtěl, aby se mu cokoliv stalo. Poté se vydal do pokoje za Gromovem.

Toho našel, jak sedí na stole a kouří u otevřeného okna na ulici. Venku byla tma, ale on si nerozsvítil, tak ho osvětlovalo jen slabé světlo pouliční lampy. Pršelo a vzduch se zdál až nepříjemně vlhký a těžký; nejméně oproti teplému kuchyňskému vonícímu přípravou večeře.

Kljujev za sebou zavřel dveře, poté přešel k onu, a i to zabouchl nehledě na pobouřený pohled Gromova. „Nemůžu si dovolit riskovat,“ zašeptal, stál tak blízko u něj a prostor kolem nich byl tolik stísněný, že se stehnem dotýkal jeho kolena. „Opravdu rád bych se projel v samochodu, ale já ani nevím, zda by mi nevyčetli, kdybych se šel na ně třeba jen podívat.“

Gromov měl nepřístupně semknuté rty, když se na něj díval. Zlobil se, o to víc, že nyní to nemohl směřovat na Kljujeva, protože ten za nic nemohl. Nebyla jeho vinna, že Gromov nemá manželku, a nebylo v jeho silách se jí stát (najednou nebýt ani Rusalka, ani muž – jen si zachovat teplo domova, které nabízí, a krásu); nenutil Gromova, aby si vzal nedělní směnu, ani nediktoval státu, že je podezřelé individuum. Přesto černovlasý měl potřebu si na něm všechen vztek vybít, jako kdyby se mohl cítit lépe a pomstít se za křivdu, co cítil, kdyby mu ublížil.

Rusalka neměla, co by mu víc řekla. Myslela si, že se rozzlobil, protože se k němu zachoval nevděčně, když mu nabídl něco tak úžasného. „O-omlouvám se,“ šeptl nakonec a natáhl se znovu přes stůl k otevírání okna, aby ho vrátil přesně tak, jak bylo.

„Ostatní řidiči tam berou své rodiny a nikdo s tím nemá problém,“ utrousil Gromov s pohledem sklopeným na podlahu a popotáhl si z cigarety. „I Grišku jsem tam jednou takhle v neděli vzal.“

To počasí jen umocňovalo jeho pocit úzkosti. Možná to stále byly jakési dozvuky neděle, nebo pouze se nikdy neměl Dvoržeckým nechat navést, aby přemýšlel o manželství a rodině. Teď toho měl plnou hlavu – všeho toho, co ve skutečnosti nemá, a uvědomění si naivity nadějí, které si držel za války. Čtyři roky krutých bojů, co zdárně přežil, vybojoval a zasloužil se v nich i on svou částí o vítězství… a k čemu to? Mohla za jeho ztrátu válka, Fritzové nebo nakonec jen on sám?

Kljujev zaváhal, než mu položil dlaň na rameno. „Nenapadá mne, jak bych mohl předem dostat povolení, které by mne zaštítilo tak, že by to nevyužili proti mně, až se jim to bude hodit,“ zašeptal mu přímo do ucha, aby znovu nemusel zavírat okno. Cítil z té blízky, jak Jurij stále ještě z práce zavání potem a strojním olejem.

Mladší jen zabručel, že ho slyšel. Jakoby u něj Rusalka vůbec nebyla tak blízko a nedotýkala se ho, znovu si popotáhl z cigarety.

Rudovlasý se nadechl, chtěl nejspíše ještě něco říct, místo toho se ovšem jen odtáhl a vydal se pryč z pokoje. Nevěděl, co po něm muž chce, a nebylo nic, čím by se provinil, aby se mu musel omlouvat.

Jakmile za sebou Jefim zavřel dveře, Gromov rozčíleně uhodil rukou do stolu a zaklel. Cítil se hrozně.

Dvoržecký se hned po práci vydal do nemocnice – něco mu říkalo, že jeho manželka je na posledním tažení a pokud se s ní nerozloučí ten den, možná ani nebude mít k tomu další příležitost. Vůbec nevěděl, co by měl dělat. Aby zůstal sám s dětmi – na to se necítil. Na druhou stranu to byly jeho děti, nechtěl je dávat pryč, už vůbec ne do nějakého zavšiveného a strašného sirotčince, ve kterém by je určitě nečekal dobrý život. Strana se měla postarat o sirotky, Strana se měla postarat nejen o ně… ale jak jí to skutečně šlo? S nikým se nebavil o předškolní a školní výchově, tak nevěděl a sám si ze svého dětství toho příliš nepamatoval, nicméně zdravý rozum mu říkal, že nikdo se nemůže postarat o dítě lépe, než jeho vlastní rodiče. Ale on jako rodič se nedokázal postarat vůbec.

Vždy to byla Soňa, kdo se staral. Když stavěl železnici, v tom kraji pro ni moc práce nebylo, pomáhala v kuchyni, ale s dvěma dcerkami hned po sobě a pak synkem byla více doma než v práci. Starala se o děti, domácnost i Dvoržeckého. A Oleg chodil do práce, do hospody, občas za jinými ženami… hlavně se jen málo ochomýtal kolem dětí, skoro nebyl doma a ony ho pořádně neznaly. Vlastního otce…

A teď s nimi měl zůstat sám?! Když o nich nic nevěděl? Co vůbec potřebovaly?

V nemocnici už končily návštěvní hodiny. Kdyby zaváhal o okamžik déle, už by jej dovnitř ani sestřičky nepustily a možná by to bylo lepší. Jeho ze všeho nejvíce hodná – ani ne tolik hezká, ale opravdu vždy hodná a pokorná – Soňa ležela na lůžku hubená a bledá, jako kdyby už mezi živými nebyla. Kdyby občas nezasýpala nebo se jí hrudník náhle nevzedmul nutkáním kašlat, které v dalším okamžiku bylo uklidněno, protože její tělo už nemělo potřebnou sílu se skutečně rozkašlat, tak by pochyboval, že v ní nějaký život zbyl.

Musel si vzít roušku a plášť, což jej překvapilo. Celou tu dobu předtím byla s dětmi i s ním a doktor se nezmínil, že by její choroba mohla být nakažlivá. Postavil se k posteli a bylo mu zatěžko se na ni třeba jen podívat, slova nenacházel žádná.

Stál u jejího lůžka a mlčel. Věděl, že si ho všimla, protože na krátký okamžik se jí zrychlil dech a ona se pohnula, otočila hlavu jeho směrem a nepatrně pozvedla ruku. Až tehdy se podíval do její tváře. Oči měla téměř bílé, jak z těch modrých studánek vyprchal veškerý život v podobě barvy. I když se dívala jeho směrem, v jejím mlčením jako kdyby ho ani neviděla.

Co jí mohl říct? Co v té chvíli by jí přineslo klid?

Zajisté se chtěla zeptat na děti. I to byl ten důvod, proč občas zašel za jinou ženou. Jakmile mu manželka porodila první dítě, už to nikdy nebyli oni dva a jejich láska, přestal být tím prvním, všechny tři děti měly místo v jejím srdci před ním… a on sám k nim necítil jen málo.

A teď na její smrtelné posteli se s ní měl smířit? Nechat si odpustit své pijanství a děvkaření, všechny ty chvíle, kdy mu řekla, aby nechodil, a on přesto šel. Ale co když on jí ani teď nemohl odpustit? Dala mu děti, protože to bylo jejím posláním, a vzdala se ho, jelikož se to tak děje… a teď ho úplně opustí. Mohl jí to odpustit?

Pohnula rty, ale žádná její slova nebyla slyšitelná. Snad měla sucho v krku nebo ani ona sama nedokázala najít nic, co by mu v tu chvíli řekla. Možná se ani na děti nechtěla ptát, protože se bála odpovědi, že se jim vede špatně.

Vzal ji za ruku, překvapilo ho, jak moc byla studená; poté se sklonil, aby ji políbil na čelo přes roušku, než se vydal z pokoje pryč. Rozloučil se? Tím je vše uzavřeno?

Nikdy za svůj život nechápal méně, než právě v tyhle chvíle. Smrt – přes to, kolik jí za války viděl, teď v úplně jiném hávu – zůstávala nepostihnutelná a nepochopitelná.

Nechtěl mluvit s doktorem a nehodlal jít domů. Čím si zasloužil takový život? Byl ještě mladý na vdovce – možná i mladý na to, aby vůbec měl ženu a děti; proč se tak brzo pouštěl do chomoutu, když si mohl ještě pár let užívat života? Dobrou práci měl, pohledný byl, ženy by se o něj staraly, i kdyby jejich manžel nebyl… tak proč si Soněčku vůbec bral?

Protože ji miloval. Tehdy.

A ona teď umírala.

Kljujev vyšel z domu, protože se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu a vzdálit se od Gromova, který s ním od toho, co přišel, měl problém. A bylo úplně jedno, kolik se ho snažil usmířit a vysvětlit mu, že ani nedokáže postihnout, jak moc ho mrzí, když jeho nabídku musel odmítnout. Pokud měl Kljujev nějaké přání – malé a zdáním splnitelné, ne takové, které potřebovalo, aby celá společnost se vyvinula v lepší – bylo to právě tohle, vidět a vědět víc o technice.

Všichni společně povečeřeli a Rusalku při tom nejvíce mrzelo, jak napjaté to znovu bylo. Jako kdyby se čas vrátil o týdny zpátky a on byl stejně cizí a nedůvěryhodný, jako když tehdy přišel. S Něvzorovem bylo vždy těžké pořízení, choval se náladově, ale – když ne s Griškou – s Jurijem si začínali být blízcí. Měl pocit, že mu může důvěřovat a nemusí se ho bát. Teď již si znovu tolik nebyl jistý.

Pokud jej skutečně rozčílil… lidé v rozčílení dokázali nadělat spoustu hloupostí, pochybit s chvilkové zášti a Rusalka věděla, že v její situaci stačí tak nepatrná zlomyslnost –třeba i nedomyšlená a později velmi litovaná –, aby navždy přišel o možnost žít mezi lidmi jako jejich soudruh.

Posadil se ke stěně ve dvoře domu a složil si ruce na kolenou. Působil na Gromova způsobem, jakým nechtěl a jakého se bál. To byl nejspíše důvod, proč se ho Jurij vyptával na tak důvěrné otázky. Ale co s tím mohl dělat? Mrzlo jej to, protože na chvíli si myslel, že skutečně bude schopný si najít v černovlasém přítele, s nímž bude moci mluvit na rovinu, říct mu, jak se cítí, co mu dělá radost a čeho se bojí. Nikdo kromě bratra tu pro něj nikdy takto nebyl, ale Kljujeva už to unavovalo, že je od bratrova odchodu od Rusalek stále sám. Kolik toho prožil a zvládl úplně sám? Snad dost na to, aby jednou měl právo s někým mluvit otevřeně…

A nejhorší na tom bylo, že se jeho přítelem nemohl stát nikdo jiný než Gromov, protože ten jediný byl bezpečný. Nemohl si dělat nové známé – i kdyby to sebevíc uměl – a z lidí, co už znal, právě černovlasý ho měl na starost, sdílel s ním pokoj a byli si nejblíže. Před Něvzorov by nikdy nezmínil nic z toho, co opravdu cítil, protože ten by to pro své staří jen stěží mohl pochopit; starým jen stěží kdokoliv mohl vyčítat, jak těžko si zvykali na nové. A Griška naopak ještě sám neporozuměl světu, aby s ním někdo sdílel své problémy, i když ze všech on jako dítě dokázal Kljujeva přijmout takovým, jakým byl. Proto v dětech byla budoucnost, že nesoudily a místo toho akceptovaly. A o kom jiném než téhle trojici by mohl Kljujev uvažovat?

Chtěl se s Jurijem přátelit, chtěl k němu být upřímný… proto se mu tolik nelíbilo, jak moc jej mystifikuje. Neúmyslně mu svým chováním dal podnět k tomu, aby ho Gromov začal vnímat jako něco, čímž skutečně nebyl. Všímal si jeho pohledů – nebylo to poprvé, co je zaznamenal u jiného muže. Rusalky byly ztělesněním ženského elementu a samotnou svou podstatou sváděly k tomu, aby nahrazovaly ženy. Ale Kljujev nechtěl nic nahrazovat, protože on ani nemohl – chybělo mu a přebývalo mnohé…

O to horší ta situace s Gromovem se zdála, že Kljujev sám by ho nejraději neodmítal. Nebyl do něj zamilovaný, ani se mu nelíbil tolik jako jiní muži, ale i tak ho shledával atraktivním a občas čistě lidsky prahl po dotycích. Nechal by se obejmout a pohladit, aby alespoň na chvíli měl pocit, že už je skutečně všechno kruté a nelítostné, co zažil, daleko za ním. Ale co by to pomohlo, když se Jurij chtěl dotýkat ženy? Z bláta do louže, znovu by se jen vracel do doby, kdy musel dávat a využívat klamů, aby si získal mrzké místo na světě. Tohle se zdálo tak daleko jeho vysněnému životu, v kterém si byl roven se všemi soudruhy!

Musel Jurijovi připomenout, že je muž. Ale jak mu bez jakékoliv konfrontace s tím, z čeho ho Kljujev podezíral, opatrně a ve vší slušnosti podsunout, že není žena a nikdy jí ani nebude? Měl by mu o sobě povědět víc? Použít svou orientaci jako zbraň, jako kdyby to bylo něco odpudivého, za co by se měl stydět?

Opravdu mu celý ten boj o přežití stál za to, když svět byl místo, kde nikdo nedokázal přijmout to, co měl rád, natož pak celou jeho bytost?!

Cítil slzy v očích, tak si je rychle protřel. A docela vyděšeně se otočil po hluku, který se ozval z podchodu, jímž se šlo do dvora. Překvapilo ho, když v tuhle pozdní hodinu rozpoznal, kdo se teprve vrací. Bylo to sousedovic děvče. Zakopla a ve své nešťastné lásce se celá jak dlouhá tak široká natáhla na zem. Snad trochu nešikovná, ale v jejím věku se jí všechno mělo odpouštět.

Vstal a vydal se za ní, aby ji mohl. „Nestalo se ti nic, Světo?“ zeptal se, když si k ní klekl a věnoval jí jen velmi ostýchavý dotek, protože byl zvyklý, jak lidé na něj špatně reagovali. Dívka si také klekla a dala se do pláče, přestože už na nic takového neměla věk. „Bolí tě něco?“ zkusil, přičemž ji pohladil po vlasech a donutil ji tak, aby se na něj podívala. Vypadala jako mučedník.

Zakroutila hlavou, přesto stále vzlykala. „Roztrhla jsem si punčochy… a mám něco s botou, máma mě zabije.“

Kljujev tomu příliš nerozuměl. Co záleželo na nějakých punčochách a botách? Místo toho obrátil její dlaně vzhůru, aby zjistil, že v nich má zadřené kamínky. „Pojď, tohle se musí ošetřit,“ pobídl ji a vstal, aby jí také mohl.

I koleno měla rozedřené a skutečně na jedné botě jí upadl podpatek hned, co udělala první nejistý krůček směrem ke dveřím do domu. Rozplakala se ještě víc a on si vůbec nebyl jistý, jak by ji měl utěšit. O dívkách toho věděl jen málo, i když už byl sám dost starý, aby si založil rodinu.

Dovedl ji do jejich bytu a doufal, že z mužů ještě někdo bude v kuchyni, aby tím nikoho nepobouřil, že si on sám zavedl do bytu mladé děvče – to mohlo způsobit spoustu problémů. Ještě když Světlatina matka byla lehčích mravů a po celém bytě se o ní šeptalo. Nechtěl na chudáka děvče házet stejnou pověst jen proto, že jemu samotnému tam nikdo nevěřil.

„Co to má znamenat?!“ zahřměl Něvzorov a zamračil se od své cigarety.

„Světa zakopla v podchodu, tak jí to ošetřím, bude to jen chvíle,“ podíval se na něj Kljujev omluvně a posadil dívku ke stolu, i když ta se zdráhala a div nebránila.

Muž si neodpustil rýpnutí, ovšem kdyby chtěl, mohl by je oba hned vyhnat. „A to děvče nemá matku, aby se o to postarala?“ Vstal od stolu a přešel do spíže, aby odtamtud vyndal láhev s kořalkou. „Šetři, zrovna takhle je prima řízná!“

Kljujev se tomu gestu nepatrně pousmál. Ani Něvzorov nebyl špatný chlap; jen už se mohl nazývat pantátou a pro mladé neměl pochopení. Přetáhl lavor s vodou na stůl a sedl si naproti dívce, které stále tekly slzy, přestože už tak hlasitě neštkala. „Tak ukaž,“ pobídl ji, „všechno bude dobré, neboj.“

„Nebude,“ odporovala mu a snad by řekla ještě něco, kdyby bolestí nesykla, jak začal ošetřovat její zranění. Sedření kůže muselo být zajisté nepříjemné, i když její zranění nebylo nijak hluboké, ale hlavně vyndávání kamínků bolelo.

„Jaktože nebude?“ povzbudivě se na ni Kljujev podíval. Nevěděl proč, ale děvče mu přišlo sympatické, tak se k němu choval upřímně mile. „Za chvíli ani nepůjde poznat, že sis dlaně sedřela.“

Světlana zakroutila hlavou, protože vůbec nerozuměl, proč pláče. „Ty punčochy a boty… jiné nemám,“ vzlykla.

Rudovlasý se podíval na druhého muže, jako kdyby žádal, aby mu vysvětlil, co je za problém, proč by si nemohla pořídit jiné, ale ten mu nic neřekl. „Něco s tím uděláme,“ slíbil jí Kljujev, i když si tím sám nebyl jistý, protože věděl, že mu stále něco uniká. Jak mohl vědět, že dívce tolik jde v její chudobě o to, aby se jí ostatní dívky nesmály, že vypadá špatně. Sám chodil stále v oblečení, které vyfasoval v nemocnici, a vůbec mu nesedělo. A možná ani nikdy nezatoužil po tom, aby se mohl oblékat jinak – bral oblečení jen jako nutnost, čistě prakticky. Dívky Rusalky se zdobily jiným způsobem než látkou a chlapci také. Jak by nějaké punčochy mohly být krásnější než účesy ozdobené lučním kvítím?

Zdálo se, že dívka mu uvěřila – nebo se jen příliš unavila – a přestala plakat. V tichosti se nechala ošetřit, i když vodka v ráně ji musela nepříjemně štípat. A když odcházela, poděkovala mu (na což Jefim opravdu nebyl zvyklý).

„To by mne zajímalo, za co jí ty nový punčochy a botky koupíš, když jsi jí to slíbil,“ utrousil Nevzorov, přičemž zakroutil hlavou a vydal se do pokoje spát.

Když Kljujev sklízel ze stolu lavor se zakrvácenou vodou, neuniklo jeho uším, že Světlanina matka opravdu zuřila a vyčetla jí při té příležitosti div ne i to, že se vůbec kdy dovolila narodit a zkazit jí tím navždy život.

Přestože měl Gromov zavřené oči a paži přehozenou přes obličej, aby mu do tváře nesvítil měsíc, nespal. Nemohl, protože ho jistým způsobem mrzelo, jak se k Rusalce choval, a zároveň stále cítil pocit křivdy. Navíc jej rušilo, co se dělo v kuchyni. Možná by i vstal a k ostatním se přidal, ale když zjistil, že tam s nimi je dcera soudružky Gordějevové, tak ztratil veškerou chuť. Pokud by si měl zvolit jednoho člověka, kterého už nikdy nepotřeboval vidět, byla to právě Světlanina matka. Ta žena rozhodně nepatřila k těm, s nimiž by chtěl mít co dočinění a nechal by je nahradit jeho Ninu.

Horší ovšem bylo, kdo k takovým začínal patřit, i když by vůbec neměl!

Trvalo to ještě nemálo minut, než se Rusalka přesunula za ním do pokoje. Neslyšně, jak to ona uměla, že kdyby skutečně spal nebo na ni nečekal, určitě by si ani jejího příchodu nevšiml.

Kljujev se postavil k posteli a začal se zbavovat oblečení. Jurij jen nepatrně odsunul paži ze své tváře, aby na něj ve světle měsíce viděl. Jeho bílé tělo působilo vždy ještě křehčí, když se svlékal z toho neforemného a nepadnoucího oblečení. Měsíc, jako kdyby léčil, nebo jen skrýval jeho jizvy.

Jaký by Jefim byl, kdyby si neprošel takovým peklem?

Rusalka se na něj otočila, nejspíše poznala, že je vzhůru a pozoruje ji. Posadila se ladně – jak jen ona to uměla – na divan a složila si ruce do klína. Stále na sobě měla pracovní košili s ohrnutými rukávy, aby jí nepřekážely. Povzdechla si, než promluvila: „Opravdu mne mrzí, že tam v neděli nemůžu jít s tebou.“

Gromov zakroutil hlavou a posadil se. „Stále si myslíš, že to všechno, co máme – možná spíše nemáme – dnes, stojí za to, že možná za nějaký čas třeba budeme mít víc?“ zeptal se ho zamračeně znovu na to samé, co naposledy když si důvěrněji povídali. „Vždyť ty… nemůžeš nic. A kvůli tobě ani my ne.“

Kljujev se mu podíval do očí, jak ho zranilo, že opravdu takovou výčitku si z jeho úst nezasloužil. Chápal, že ho rozčílil, ale nemohl za to a neměl by ho kvůli tomu mladší týrat. „A co jiného mi zbývá, než se smířit a doufat?“ šeptl a zakroutil hlavou. „Je lepší se snažit a bojovat o budoucnost, než se za nějaký čas otočit a vidět možnosti, které jsem promrhal.“

Mělo cenu se omlouvat za komplikace, které jim do života přinesl? Pravda, on za to nemohl. Ale oni byli úplně nevinní – tak proč by měli trpět společně s ním?

„Já vidím jen všechny činy, co přišly vniveč,“ zašeptal starší spíše k sobě a vstal, aby se posadil vedle Rusalky. „A to nemám jizvy jako ty, nebyl jsem v zajetí, a kdybych toho byl schopen, mohl bych žít život jako jiní soudruzi. Nerozumím tomu, proč bys to měl být zrovna ty, kdo bude více věřit v celou myšlenku než já, když tebou jen opovrhují.“

 „Možná právě proto,“ usmál se na něj rudovlasý smutně a pohlédl mu takhle z blízky do očí. Cítil, že se nakonec usmířili – stačilo si jen promluvit.  „Jediné, co mi zbývá, je budoucnost.“

„A nebojíš se, že nikdy nebude taková, jakou bys chtěl?“

Znovu černovlasý ťal do živého. „Bez toho, abychom na ní upřímně pracovali, nikdy nebude taková, jakou ji chceme mít,“ odpověděl mu, aby nemusel přiznávat, že se samozřejmě bojí a zároveň cítí bezmocnost, protože s tím jen stěží může něco udělat. „Nikdo jiný se za mne nepostaví, když to neudělám já sám,“ pravda, kterou si mnohokrát hořce potvrdil.

Jurij ho opatrně jednou rukou vzal kolem ramen a přitáhl si ho blíž k sobě. Přestože za sebou měl celý den práce, příjemně voněl po květinách. Bylo to jiné, než když se přiblížil k mužům, a úplně jiné i od toho, když objímal ženy. Držel si ho u sebe a nevěděl, co mu na jeho slova říct. Nejraději by mu slíbil, že on tu pro něj je – ale skutečně byl? Nebo jen když ho viděl tak křehkého, zničeného a topícího se v kruté realitě, měl potřebu ho ochraňovat? Nebyla to jen iluze, kterou zplodilo přání se chovat jako skutečný muž a něco dokázat sobě samému? Člověk byl sobecký a u některých mužů byla snaha konat dobro jen touha za to být obdivován. Ale zrovna v případě Rusalky se mu zdálo potřeba, aby o ni měl upřímný zájem; protože její dobro ho mohlo stát příliš mnoho.

Rudovlasý zůstával v jeho náručí netečný, i když nemohl popřít, že bylo příjemné se nechat objímat. Proto se nebránil a nechal uplynout několik minut, při kterých dokonce i na okamžik zavřel oči a nakonec se o něj více opřel bokem.

I když si zvykl bojovat sám za sebe, chránit to, co mu bylo drahé, přesto pocitu, že by mohl být chvíli ochraňován, lehce podléhal. Jako když seděl na klíně svého otce – iluze, že je jeho milovaným synkem a navždy mu u něj bude takhle dobře, ho zlákala; stejně tak ve vztahu s Toljou – chtěl navždy cítit, že je osvobozený, zachráněný a patřící do náručí svého milence, tedy navždy žijící obyčejný život, jaký si zaslouží. A teď vedle Jurije – potřeboval několik okamžiků, v nichž se bude moct uvolnit, přestat být ostražitý a ve stresu… najít klid v bezpečí domova.

„Jaké je to být s mužem?“ přerušil ticho, co mezi nimi bylo, nakonec Jurij. Nejspíše se snažil pochopit něco o Rusalce, možná i sobě samotném. Ale co na něm bylo oproti jiným opravdu zvláštní, zdálo se, že vůbec neodsuzoval. A přitom odsuzovali i ti, kteří nakonec s Jefimem sdíleli lože, a přinášelo jim to nepopíratelné potěšení.

Rusalka se na něj otočila a podívala se mu do tváře, jak nevěděla, co by na jeho otázku měla odpovědět. „Přirozené,“ usmál se Kljujev nakonec – mohl si tohle vůbec dovolit říct? Pokud někdo o tom vůbec přemýšlel, považovali to za deviaci a nemoc, ale pro něj to přirozené jednoduše bylo. „Nevím, co jiného bych ti o tom mohl říct. Nedokážu ti to srovnat s tím, jaké je to být se ženou, protože s tím zkušenosti nemám. Ale… zeptej se sebe, jaké je to se ženou a zeptej se ženy, jaké je to být s mužem. Pro každého přirozené – nevyhledávám muže, protože bych měl potřebu dělat zakázané, porušovat pravidla nebo cítit znechucení… je to pro mne přirozené.“

Černovlasý se na okamžik odmlčel, když se nad jeho odpovědí zamýšlel. Opravdu čekal jiný popis – i když vůbec nevěděl jaký. „Mezi Rusalkami… to je přirozené?“

„Asi tolik jako mezi lidmi,“ pokrčil rameny rudovlasý. Tak svá slova vůbec nemyslel. „Asi je pravda, že mezi Rusalkami to nebylo tolik zakázané jako mezi lidmi, i když to se nedá srovnávat, protože společenství Rusalek má úplně jinou strukturu a zvyky než to lidské… ale ne každý muž z naší národnostní menšiny je zamilovaný do mužů. Někteří jsou na pomezí, ale pak jsou tu i ti, co jsou proti tomu vyhranění.“ S úsměvem plným vzpomínek dodal. „Třeba můj bratr nikdy nepochopil, co mne přitahuje na mužích.“

„Takže to není ani o Rusalkách, ani o rodině?“ pochopil mladší.

Rudovlasý pokývl. „Každý jsme nějaký,“ pokrčil rameny. „Ale všichni máme právo být si navzájem rovni, nebo ne?“

Gromov ho pohladil po vlasech, jako kdyby byl dítě a řekl něco moudrého, za co by na něj rodiče mohli být hrdí. Jefim se zdál v tomhle ohledu mnohem lepším člověkem, než byl on sám. Ať už to byl Gromov, Něvzorov anebo kdokoliv, koho znali, nikdo netoužil skutečně po rovnosti, všichni chtěli víc, chtěli se mít lépe než ostatní, chtěli získat moc… a takoví lidé budovali jejich rovnou společnost, zatímco Jefim byl kontrolován a stíhán.

Jediné, co ho mohlo v jeho lidskosti uklidňovat, bylo to, že kdyby snad Kljujev dostal tu svou rovnost, určitě by také zatoužil získat ještě víc. Teď se to tak nezdálo, protože teprve bojoval za rovnost.

Zinaida se natáhla a zkontrolovala ciferník budíku, aby zjistila, kolik je. Téměř čtyři hodiny a Štěpán ještě nebyl v posteli. Vlastně si nevšimla, jestli se vůbec vrátil z práce. Posadila se, přehodila přes sebe župan a vydala se na záchod. Po cestě si všimla, že jeho kabát i boty jsou v předsíni. Poté, co si umyla ruce, zamířila do kuchyně, kde jedině její muž mohl být. Nepředpokládala, že by spal v pokoji Zojky a jeho matky.

Seděl u stolu a kouřil s hlavou podloženou jednou dlaní. Vypadal ztrhaně, ale to se dalo čekat, když už téměř dvacet čtyři hodin byl vzhůru a předtím toho také příliš nenaspal.

Ohlédl se po ní, ale nic neřekl. Ani svůj obvyklý úsměv, kdykoliv ji viděl, jí tentokrát nevěnoval. Jen si popotáhl z cigarety a pohled unavených očí zase odvrátil.

Přešla k němu a položila mu ruku na rameno. „Proč nejsi v posteli?“ zeptala se tiše, aby neprobudila nikoho spícího ve vedlejší místnosti.

Šokalskij vydechl kouř a zakroutil hlavou, i když mu nedala ano-ne otázku.

Původně si myslela, že se jen rozhodl jí dát více prostoru – čas od času pochopil, jak moc ji dusí svou láskou a přestal se jí tolik nutit do přízně, vyhledávat její přítomnost a vyžadovat po ní všechno, co správná manželka má dělat –, ale místo toho se jí to zdálo, jako kdyby se rozhodl, že nejlepší bude přejít na tichou, chladnou a nekontaktní domácnost. Trestal ji za to, že mu přiznala, že miluje někoho jiného? Nebo se rozhodl být tak dobrý, že jí konečně přestane nutit do role manželky s nadějí, že si na to nakonec zvykne?

To druhé by přivítala… kdysi. Teď už si ovšem zvykla – život se Štěpánem byl ten nejlepší, jaký poznala. Co jí mohl přinést život bez něj, život, do kterého nezasahuje, v kterém nechce hrát žádnou roli?

Opatrně mu prsty pročísla vlasy a sklonila se, aby ho políbila na spánek. „Zítra jdeš v kolik do práce? Měl by sis alespoň na chvíli lehnout. Sundat si uniformu, uvolnit se…“

Oklepal se, jako kdyby mu její dotyk byl nepříjemný. „Běž si lehnout, Zino,“ utrousil, oslovil ji tak nezvykle tvrdě, až jí to téměř ublížilo, „potřebuji být sám a přemýšlet,“ dodal, přičemž uhasil nedopalek v popelníku a hned šel do tabatěrky pro další cigaretu.

Zinaida mu v tom ovšem zabránila. Stiskla jeho dlaně ve svých a objala ho zezadu, jak seděl na židli, kolem ramen. „Štěpo,“ šeptla do jeho ucha a opřela si hlavu o tu jeho. „Pojď, jsi celý prochladlý…“

„Nech mě.“

Obešla stůl, aby mu viděla do obličeje a povzdechla si. I kdyby ho vůbec neměla ráda, i tak by jej v takové chvíli politovala. Neptala se, co dělal v práci; ale asi toho nakonec po tom všem bylo příliš, než aby zvládl přijít domů za ženou, která ho nemiluje a pokračovat ve lži jejich šťastného života.

„Mám ti alespoň ohřát čaj?“ zeptala se konec a tentokrát to byla otázka, na kterou stačilo zakroutit hlavou v odpovědi. Podíval se na ni pohledem, jako kdyby ji vybízel, aby odešla. Ale ona místo toho zvedla židli, neslyšně ji přesunula k němu a posadila se na ni. Chytla ho za ruce a položila si je do klína, přičemž je hladila po hřbetech dlaní palci. „Nebo ti raději připravit koupel? Myslím, že by voda ještě měla být teplá.“

Šokalskij se zamračil. „O co ti jde, Zino?“

Nedokázala mu na to odpovědět. O co jí šlo? V jednu chvíli ho dokázala tak silně nenávidět, ale v té další si byla vědoma toho, že nikdy jí nebude dopřáno poznat nikoho, kdo by ji měl raději než Štěpán. A rozum jí říkal, že ve své pozici nemůže ani chtít lepšího manžela. Proto ho nesmí nechat, aby se od ní odcizil. Nebo se mu snad něco stalo!

Černovlasá zvedla jeho ruce, aby je mohla políbit. „Půjdeme do vany společně,“ nabídla mu a vstala, aby mu naznačila, ať jde s ní. „Nech mě se o tebe postarat,“ zašeptala a políbila ho na čelo, „muži můj.“

Nakonec se nechal přesvědčit. Z nevyspání, stresu a cigaret mu bylo špatně, ovšem věděl, že kdyby takhle zničený šel spát na méně než pár hodin, tak by se probudil v ještě horším stavu. Proto se raději držel vzhůru – stejně nebyl sto usnout. To co viděl…

Zamkla se společně s ním v koupelně. Mezi vanou, pračkou a umyvadlem bylo tak málo prostoru, že se tam stěží oba vlezli. Proto si klekla na pračku, aby z ní nastavila vodu k napouštění vany, až poté ho začala svlékat. Uniformu měl načichlou cigaretovým kouřem a košili propocenou.

Štěpán ji sledoval unaveným pohledem a stále nechápal, o co jí vlastně jde. Dříve by si to možná vyložil jako láskyplnou starost, ale už to mezi nimi nebylo takové, že by jeho žena nikoho nemilovala a mohla se zamilovat tím pádem do něj, když se bude chovat jako ten nejlepší manžel; nyní věděl o tom, že miluje někoho jiného a musel se s tím smířit, i když jí tu lásku vzal.

Úplně ho svlékla a nechala, aby vešel do vany, než ze sebe sama shodila župan, košilku i spodní prádlo, které jí zajišťovalo, aby nepůsobila jako chlapec. Klekla si mezi jeho pokrčená kolena a prohlédla si ho. Jen stěží se do jejich krátké vany společně vlezli. I přesto v ní Štěpán vypadal stejně dobře jako vždy. Bez uniformy byl jen muž se světlými vlasy, pohlednou tváří, modrýma očima a vypracovaným tělem. Neslušelo mu, jak unavený a ztrhaný byl; ale jinak se zdál naprosto dokonalý.

Natáhla se, aby ho pohladila po tváři, poté zaváhala a položila se svým tělem na jeho hruď. Přestože se o to druhý tolik snažil, nikdy se nenaučila, jak se nechat pomazlit, ale v téhle chvíli vnímala, že druhý přesně tohle potřebuje. Pocítit její něhu.

Měla vůbec nějakou? Vždy byla jen chladná a odměřená.

„Štěpáne,“ oslovila ho tiše, „víš moc dobře, že tohle není cesta. Zničíš sebe, zničíš mne a Zojku… a co tvá matka?“ Položila si hlavu na jeho rameno a objala ho pažemi kolem pasu, co jí prostor ve vaně dovoloval. „Potřebujeme tě.“

„A co když toho všeho už mám prostě dost?“ dostal ze sebe tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet. „Neudělal jsem již pro vlast dost, abych si zasloužil…“

Položila mu ukazováček na rty, aby nemohl pokračovat, poté se vytáhla výš a políbila ho. „Budu ti lepší ženou, slibuji.“

Štěpán si ji prohlédl. Nevěděla nic o jeho práci, nemohla vědět, z čeho byl tolik vyvedený z míry. Bál se, že na všechno už bylo pozdě, protože celý Svaz se brzy měl zhroutit pod tíhou něčeho, co on – a ani nikdo jiný – nedokázal zastavit.

„Miluji tě nadevše, Zinečko moje,“ utrousil zoufale a pevně objal to její křehké a krásné chlapecké tělo.