Těžkopádní pro lidské - 10. kapitola

Nekonečné dva měsíce jsme si museli počkat na desátou kapitolu, ale konečně je tady!

(Musela jsem dodělávat nějaké školní věci, další musím dodělávat teď, ale snad se to poddá!) Byl koncert Nocturnal Bloodlust, přednášela jsem s Nex na advíku a založili jsme stránku na FB pro české a slovenské j-rock fanoušky. Ale snad už teď budu více stíhat, kdyby ne, v září už určitě čas mít budu, abych se vrátila k pravidelnému vydávání v rámci týdne nebo dvou!

Minulá kapitola končila v napjatou chvíli, tak teď konečně už se dozvíte, kdo to přišel. 

Přeji příjemnou četbu. A děkuji za reakce k minulé kapitole. Snad ještě zbyl někdo, kdo si po takové odmlce přečte tuto.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 9. kapitola | 2. bonusová |11.kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

 [10. kapitola]

Šokalskij muži – jehož jméno bylo Johann Wolleh – pokynul, aby vešel. Když se tak stalo, zabouchl dveře, ale zůstal u nich stát, jako kdyby se stále nerozhodl, zda udělal dobře. Prohlédl si svého hosta se vší nedůvěrou. Muž byl stejně vysoký jako on, vlasy měl o několik odstínů světlejší, pleť bledou jako Zinaida, přesto na rozdíl od ní byl dobře rostlý, se širokými rameny a hrudníkem, což bylo patrné i přes obyčejný dlouhý kabát s kožešinou. Působil jako polobůh, pravý vzor poražené ideje. „Doslechl?“ zopakoval Štěpán nakonec po něm a vzhledem k faktu, že před ním stál jen ve spodním prádle, zněl sebejistě.

Wolleh ho pohledem prozkoumal od hlavy až k patě, než se vrátil k jeho obličeji. „Víš, jak to chodí,“ odpověděl mu nakonec. Rozhlédl se po místnosti, než se vydal ke stolu. Jakmile u něj byl, začal si bez spěchu sundávat kabát. Ve způsobu, jakým si stáhl kožené rukavice, složil je na sebe, aby je mohl položit na stůl, odepl si pásek a naučeným pohybem rozepnul knoflíky u kabátu, stále zůstalo něco z příslušníka SS. Šokalského mysl na to reagovala rozpolceně, na jednu stranu to shledával známým a jistým způsobem přitažlivým, na tu druhou ho to děsilo, protože si dokázal představit, co všechno za tím je.

„Pokud ses právě ty doslechl,“ začal, a když pokračoval, cuklo mu trochu pohrdavě obočí, „pak asi to se mnou zrovna dobře nejde,“ dokončil a vydal se zpátky k umyvadlu. Zbraň schoval do pouzdra – nemělo by cenu se bránit. I kdyby dole u vchodu do domu nikdo nečekal, kam by Šokalskij mohl utíkat? Kde by našel úkryt a bezpečí? Sledoval nezdárné konce mnoha nápaditých a různorodých pokusů se zachránit, až nevěřil, že je to možné. Všichni nakonec byli dopadeni. A čím déle to oddalovali, tím více životů vzali s sebou. „Kolik mám času? Rád bych se oholil.“

Muž přehodil svůj kabát přes opěradlo židle a nepatrně se pousmál, než si na ni sedl s gestem, při kterém si nadzvedl nohavice kalhot, aby si je nevytahal v kolenou. „Vždy si měl potřebu vypadat v takové chvíle dobře,“ utrousil Wolleh pobaveně, „vlastně se podle toho dalo předpokládat, jak moc nebezpečná naše mise je. Když ses snažil svést Smrtku, pravděpodobně jsme měli všichni umřít.“

Šokalskij si začal tvář natírat pěnou. „Neodpověděl jsi mi,“ připomenul mu, aniž by nějak zareagoval na jeho slova. Pokud by se tehdy opravdu snažil vypadat dobře, až bude umírat, nyní by mu to k ničemu nebylo; třebaže se teď oholí, za dobu výslechů mu narostou vousy znovu a zemře neupravený jako nějaký zbídačený pološílený zločinec. Přesně takový odpad společnosti z něj chtějí udělat!

 „Nepřišel jsem ti zakazovat se holit,“ reagoval na to druhý. Odmlčel se, než znovu vstal a přesunul se k plynovému vařiči, aby na něj postavil konvici s vodou. „Manželka ti zabalila s sebou dokonce i kávu?“ pootočil se na něj, když si k obsahu malé plechové dózy, stojící kousek od vařiče, přivoněl. „Není zrovna kvalitní.“

„Svému účelu poslouží,“ odbyl ho Štěpán. Snad to byla jeho hrdost, pro kterou hrál jejich hru se stejnou lhostejností a jistotou jako druhý, přestože jemu v ní na rozdíl od něho šlo o život. Přece jen by se zostudil, kdyby po všem tom, co sám dělal, si dovolil, aby se mu rozklepala kolena, začal prosit a hájit se, nebo vůbec chtít mluvit o tom, proč za ním druhý přišel.

Světlovlasý nasypal do hrnku dvě lžičky a dal tam jednu kostku cukru, než se na Šokalského otočil. „Vždy jsi byl takový – všechno podle tebe mělo sloužit svému účelu,“ poznamenal, přičemž pohledem sjel po linii Štěpánova nataženého krku, když si zrovna holil břitvou zespodu čelist. Ten pohled se mu již mnoho let nenaskytl. „Vzpomínáš si, že jsem se tě ptal, jak se zachováš, až ty posloužíš?“

Muž se zarazil v pohybu, podíval se na druhého, poté pokračoval dál a nepromluvil – přestože jeho oči prozrazovaly, kolik k tomu tématu mohl pronést slov –, dokud nebyl hotový. Opláchl si hladce oholenou tvář, vysušil si ji a natřel vodou po holení, která příjemně pokojem zavoněla. Až poté se k druhému otočil čelem. „Myslel jsem, že jsme se rozhodli, že o ničem z téhle doby už nikdy mluvit nebudeme.“

Světlovlasý kývl. Zalil kávu a hrnek donesl na stůl. Znovu se stejně strojeně jako předtím posadil. „Stefane, nejsem tvůj nepřítel,“ vyslovil tišeji, než cokoliv doposud.

To donutilo Štěpána, aby si ho prohlédl ještě důsledněji, než to udělal předtím. Začínal mít pochybnosti o tom, že opravdu správně odhadl důvod jeho návštěvy. Něco na tom muži bylo jiného, než by v takové chvíli očekával. Posadil se naproti němu a zamíchal lžičkou v kávě, kterou pro něj nachystal. Poté se mu podíval zpříma do jeho šedých očí. Zůstal ovšem mlčet.

„Zestárl si,“ zkonstatoval Wolleh, nejspíše mu neunikly vrásky kolem očí ani šediny na spáncích. Vytáhl si tabatěrku a začal pro sebe balit cigaretu. Znovu mezi nimi zavládlo ticho po dobu, než si zapálil a poprvé vydechl kouř. „Máš štěstí, jsem tu ze staré známosti, neoficiálně, abych tě upozornil.“

Šokalskij zakroutil hlavou. „Taková slova znějí velmi…“

„Já vím,“ přerušil ho druhý. Každý rozumný člověk by si domyslel, že když mu někdo nabízí takovou pomoc proti systému, určitě to musí být past, která jen urychlí zatčení, protože když ji přijme, již má policie důkazy o jeho vině, protože potvrdil, že musí být před státem varován. „Nedám ti důvod, proč bys mi měl věřit.“

Tentokrát Štěpán kývl. Nabral na lžíci kávu, aby ji ochutnal. Přestože sama o sobě nebyla nejlepší, muž stále věděl, jak ji připravit, aby mu chutnala. Synovec SS-Brigadeführera, kterého nejprve oklamal a získal si jeho přátelství, aby se mu k tomu nakonec přiznal a přivedl ho do odboje. V jejich vztahu mohlo vzklíčit jakékoliv semínko nenávisti a křivdy do rozměrů, aby mu Štěpán nemohl důvěřovat; a zároveň toho společně tolik prožili, aby mu jeho srdce důvěřovat chtělo. Obě možnosti měly stejnou pravděpodobnost být pravdivé. A Šokalskij s tím musel pracovat v téhle podobě – ani jednu si nezvolit, ani jedné nedat přednost.

„Jak závažné to je?“ zeptal se nakonec.

Světlovlasý se pousmál, jako kdyby uvěřil tomu, že si ho získal. „Pozorujeme tě,“ odpověděl mu, „jsi ve službě dlouho a vedení si tebou není jisté, protože s vyřešením toho posledního případu tolik otálíte.“ Popotáhl si z cigarety a nabídl ji přes stůl. „Někdo vždy musí nést vinu, víš, jak to chodí. Máme tebe a Korněva – s největší pravděpodobností jeden z vás…“

„Chceš, abych na něj donášel?“ Pokud Šokalskij říkal: donášel, oba to pochopili tak, že by si vymyslel, co by bylo potřeba. Převzal si od Wolleha cigaretu, aby z ní popotáhl. Balil si ze stejného tabáku, přesto chutnala o něco jinak.

Wolleh se mu podíval zpříma do očí. „A donášel bys?“ Šokalskij ovšem nemusel odpovídat. „Vždy tvá oddanost byla absolutní, byl jsem svědkem toho, jak jsi bez jediného zaváhání obětoval vše a všechny pro své poslání.“ Převzal si od něj zpátky cigaretu. „Pravděpodobně za tebou už nikdo nepřijde, ale za Korněvem ano.“

Varoval ho, aby si na svého nynějšího nejlepšího přítele dával pozor, jako kdyby tomu tak doposud nebylo. A Šokalskij by nedal ruku do ohně, aby se za Sašu zaručil, že stejně jako on odmítne si vymýšlet zločiny toho druhého, aby se sám očistil.

Nadechl se, ale světlovlasý mávl rukou, aby mlčel. „Když nebude důvod vás vinit, alespoň na nějaký čas na vás určitě nadřízení zapomenou.“

„Kolik toho víš o případu, na kterém pracujeme?“ zeptal se asi pouze ze zvědavosti Šokalskij, i když předem znal odpověď. Kdyby toho věděl dost, rozhodně by nemluvil o vyřešení.

Druhý mu věnoval smutný pohled. „Víš, jak to chodí, každý ví jen tolik, kolik potřebuje.“ Díval se na něj svýma šedýma očima, jako kdyby mu chtěl říct mnohem víc, ale mlčel. Muselo toho mezi nimi zůstat hodně nevyřčeného. „Nicméně, Stefane, tě znám, abych o tobě věděl, že ho nakonec vyřešíš.“

Štěpán upil kávy a podíval se na hodinky na stole, aby zjistil, jak je na tom s časem. Za Korněvem rozhodně nechtěl přijít pozdě a ještě mu zbývalo se ustrojit. „Jak jim zdůvodníš tuhle návštěvu?“ zajímal se pak.

„Kamarád z vojny přijel do města, kde žiju, tak jsem ho šel navštívit a pozvat k sobě domů na večeři, protože ho má manželka chtěla poznat,“ odpověděl mu. I když tohle vysvětlení spíše bylo to, čím hodlal tvrdit, že svou návštěvu zdůvodnil před Šokalským, aby nepojmul podezření.

Ten se zvedl od stolu. „Tolik slov a nakonec jsi mne celou tu dobu chtěl jen pozvat na večeři?“ zeptal se ho s úsměvem, přičemž nadzvedl obočí. Žertoval a to téměř úplně upřímně přátelsky. Rád by mu věřil. U něj by ho to skutečně potěšilo, kdyby mohl.

„Budu to brát, jako že jsi přijal,“ pokývl si druhý, „zítra večer, adresu ti raději napíšu...“ Vzal do ruky na stole ležící psací pero a na volný kus papíru úhledným písmem napsal jméno ulice a číslo domu. „V šest hodin tě budeme se ženou čekat,“ znělo to tolik přirozeně a přátelsky.

Šokalskij na to reagoval kývnutím. „Teď můžeš jít.“ Kvůli pozvání na večeři už se bavili docela dlouho.

„Myslel jsem si, že se dva přátelé více rozpovídají o svých životech, když se po letech setkají,“ tentokrát slova druhého zněla už neskrytě pobaveně, „ale asi si to necháme na večeři.“ Takhle hra, co začali hrát, byla parodií na tu předchozí. Přestože pohyby světlovlasého byly tolik přesné a kontrolované, když se znovu oblékal do kabátu a nasazoval si rukavice, atmosféra mezi nimi se zdála zcela jiná.

Štěpánovi přišlo naprosto zbytečné, aby se s ním znovu stýkal, ještě v přítomnosti jiných lidí, když si nemohli nic skutečného a pravdivého říct. Ačkoliv by se rád dozvěděl, jak si vedl jeho kamarád po válce. Naposledy, když se viděli, zůstával ve své zemi, aby jí pomohl přijmout myšlenky Sovětů.

„A abych nezapomněl,“ otočil se na něj Wolleh při odchodu, „slyšel jsem, že v panelových domech, jde vše slyšet.“ Upozorňoval ho, že může čekat v bytě odposlech.

 Dvoržeckij každý den čekal, že mu zavolají do práce a oznámí smrt ženy; první dny na to myslel stále a říkal si, že by bylo zbytečné ji znovu navštěvovat, když se s ní již rozloučil; ale jak telefonát nepřicházel, začínal být nesvůj, protože nevěděl, jak se zachovat. Mohl jít znovu do nemocnice, zjistit, jak na tom jeho žena je, a případně se vyhnout tomu, že by byla mrtvá, aniž by o tom věděl, protože ho na telefonu mohli nezastihnout nebo ho zapomněli informovat. Ale návštěvu odkládal, protože mu všechno říkalo, že přece brzy nakonec musí zavolat. Ani kousek jeho duše nevěřil, že by se mohla uzdravit.

Trápilo ho to, ale v žádném případě nedokázal najít osobu ani příležitost, aby s ní trochu svého zármutku a nejistoty sdílel. Nedokázal se uvolnit a pro nervozitu opomíjel i svou přirozenou laškovnost, co se žen týkalo. Soustředil se na práci, bral si přesčasy a vyhýbal se, komu mohl. Dokonce začal do práce chodit neupravený, díky čemuž si o něm začali ostatní soudruzi povídat, za jeho zády řešit tristní situaci, do které se dostal.

Až nakonec v sobotu před polednem se vedle jeho samochodu objevila žena z kanceláře a on s ní odešel, hned co zajistil svůj stroj.

Gromov dodělal svou práci a vydal se do kantýny. Posadil se ke stolu sám a pustil se do husté zeleninové polévky. Zrovna jedl čtvrtou nebo pátou lžíci, když se ukázal i Dvoržeckij. Jurij nebyl jediný, kdo si ho všiml, ba naopak upoutal pozornost všech těch, kteří s ním pracovali, případně se doslechli o tom, že mu umírá žena. Světlovlasý pozbýval jakéhokoliv výrazu, když si šel pro svůj oběd, a jakoby mátožně nebo působící, že vůbec není v místnosti, si vše vzal a posadil se za Jurijem. Ignoroval přitom napjaté pohledy všech. Gromov se za něj postavil, když několika těm, kteří se dívali, jejich pohled oplatil a připomenul jim tak, že se chovají nadmíru neslušně… jako lidské hyeny ve své touze zjistit zajímavost ze života jiného, ne jej politovat.

Přesto Gromov nevěděl, jak začít. Pokračoval v jídle a čekal, zda jeho společník s ním bude chtít mluvit. Nepamatoval si, kdy by mu pauza na oběd připadala tak dlouhá. Počkal, až i druhý muž dojí, aby společně mohli opustit jídelnu.

„Zapálíme si?“ zeptal se, když vyšli z budovy, sám přitom sahal do kapsy kombinézy, aby si krabičku cigaret vytáhl i se sirkami.

Dvoržeckij se na něj podíval, jako kdyby vůbec nepostřehl jeho otázku, než kývl. „Soňa se vrací domů,“ řekl tiše, nejistě, jak svým vlastním slovům nevěřil. „Vrací se domů,“ zopakoval pevněji, přesto se podíval na Gromova naprosto bezradně.

Tomu také chvíli trvalo, než se vzpamatoval. „Tak to je skvělé, není?“ dostal ze sebe nakonec a povzbudivě se na druhého muže usmál, přičemž mu položil ruku na rameno.

„Já jsem si myslel, že… umře,“ to poslední slovo řekl tak přiškrceně, jako kdyby mu něco uvízlo v krku. Zvlhly mu oči. Žena by v té chvíli zaplakala úlevou, ale mohl si to dovolit on? Rozhodně ne před Jurijem… a před sebou samotným.

Gromov stiskl pevněji jeho rameno. „Tak si na oslavu zakouříme,“ nabídl mu cigaretu a sám si vytáhl druhou. „Až bude úplně zdravá, konečně k vám budu moc přijít na návštěvu a ty mi ji ukážeš!“

Šokalskij se potkal s Korněvem před dveřmi do domu, v kterém bydleli Rostovovi. Pozdravil ho i policistu, který k nim byl přidělen, aby jim pomáhal – měl klíče od bytu a nejspíše ten případ vyšetřoval, než se stal jejich. Nazrzlý kolega působil otráveně, že s ním tak dlouho musel zůstat sám a zodpovídat mu otázky ohledně možného zapojení Západu, nepodporovat ani nepopírat jeho domněnky o tom, proč se udála taková brutální vražda. Příchod Štěpána jej nejspíše vysvobodil, protože ho vítal nadšeně a rozhovor s podřízeným ihned ukončil.

Vystoupali po starém schodišti do čtvrtého patra, kde byli vpuštěni do bytu. Přestože uplynul více jak týden a i Leningrad trpěl nedostatkem bytů, zapečetili ho a nic v něm od udání trestného činu nezměnili. Šokalského překvapilo, kolik zaschlé krve bylo na podlaze a na stěnách.

Zůstal několik okamžiků stát v předsíni, než se vydal k oknu, aby vyvětral těžký pach toho místa. Něčím nepříjemným to tam čpělo a Šokalskij měl dojem, že v tom je více než krev nebo rozkládající se – dávno odklizená – lidská těla. „Byl jste u všech výslechů, soudruhu poručíku?“

Podřízený kývl. „Než byl případ předán výš,“ souhlasil.

Zatímco se Korněv vydal prohlédnout si všechny místnosti, Šokalskij zůstal v předsíni s poručíkem Měnkovem. „Můžete mi popsat znovu ten den, kdy se to stalo? Četl jsem spisy, ale pokud jste byl u výslechů, možná si vzpomenete na něco, co se tam nezaneslo.“

Muž znovu kývl, poté se ovšem odmlčel, jak přemýšlel, kde by měl začít. „Víte, ona to nejspíše nebyla otázka jednoho dne,“ namítl opatrně, „vesměs sousedé říkali, že ta rodina byla problémová, a hlavně vražedkyně.“

Šokalskij na sobě nedal nic znát, ale tohle mu vůbec nemohlo pomoci. Samozřejmě, že sousedé o ní nemohli mluvit v dobrém, i kdyby celou tu dobu jim pomáhala, našli ji nad mrtvými těly, celou od krve a bláznivou, nebyla možnost, aby byla nevinná a tedy všichni cítili, že kdyby ji hájili, mohli přijít i o svou dobrou pověst a být s ní spojováni.

„Ale ten den… slyšeli křičet děti, ale prý si mysleli, že je to jen obyčejný dětský křik – děti často křičí, sám mám doma takové uječené caparty, však to také znáte, ne? No ale později se vrátil zavražděný z práce, křik a zvuky zápasu donutili sousedy, aby se tentokrát již šli podívat, co se děje. Zazvonili a vražedkyně jim otevřela… byla od krve, tohle všechno bylo od krve a její manžel ležel tady s roztříštěnou lebkou.“

„Rostovová nebyla v práci?“ chytil se toho Šokalskij, čím si vysloužil překvapený pohled Měnkova, protože by čekal více zájmu o nalezení těla než absenci v práci.

„Kvůli nemoci, ano. Ale těžko, jak to skutečně bylo s její nemocí… protože na něco takového musela být při síle. Řekl bych spíš, že její manžel poznal, že s ní není něco v pořádku a tak se to společně s doktorem…“

Šokalskij přivřel oči a zakroutil hlavou, jak mu dával najevo, ať dál nepokračuje ve svých domněnkách. Podezření, že doktor někoho uvolnil z práce, když byl zdravý, to nepatřilo k informacím, které potřeboval – musel by to vyšetřit nebo podat dál, takže bylo lepší o tom nic neslyšet. Štěpán si nemyslel, že tato stopa by vedla k cíli.

„A jak probíhalo to, když ji našli?“ zeptal se nakonec.

„Prý na ně také zaútočila, ale nikdo nebyl zraněn; svázali ji a doběhli na stanici, abychom to převzali… víte, ono bylo štěstí, že ten jejich soused pracuje u policie. Věděl, co dělat.“

Korněv se vrátil z prohlídky bytu. „Nechte nás o samotě, soudruhu poručíku,“ rozkázal hned. Muž to bez otálení splnil, i když nejspíše zůstal stát z druhé strany dveří, protože měl nařízené jim být po ruce.

Šokalskij pozvedl zvědavě obočí. „Na co jsi přišel?“

„Na nic, ale už se mi ho nechtělo poslouchat,“ odpověděl mu nazrzlý a usmál se. Poté ukázal Šokalskému, aby šel s ním do kuchyně. „Žili si dobře,“ prohodil, „když si odmyslíš tu krev, je to tady útulné. Dokonce se podívej tady…“ na stěně přes sebe byly pověšené dětmi nakreslené přání k významným dnům Svazu. „Šetřili si na dovolenou,“ poukázal na další detail, kterého si všiml, v podobě prasátka s nápisem. „Představ si, že žiješ s rodinou v takovém útulném bytě, plánujete dovolenou a jednoho dne se vrátíš z práce, abys našel svou ženu, jak jí vaše nejmladší dítě… co bys udělal?“ nechal to vyznít, než pokračoval: „Já bych byl nepříčetný a snažil bych se ji zabít.“

Štěpán pochopil, kam směřuje. „Musela mít výcvik, aby se zvládla ubránit tak robustnímu muži.“

Zrzavý se zatvářil pochybovačně. „Žena, která má výcvik, zabíjí muže jinak, než že jim roztříští lebku o podlahu. Na způsobení takových zranění musíš mít sílu. A s její stavbou… vůbec bych do ní takovou sílu neřekl.“

„Tím chceš naznačit…?“

„Jen s tebou sdílím své myšlenky, samotného mne nenapadá, jak něco takového vysvětlit,“ přiznal mu. „Podle prášků na nočním stolku opravdu byla nemocná, i vytažené nádoby se sušenými bylinkami to podporují,“ změnil téma.

Nicméně Šokalského to stále drželo. Věděl přece jen o něco víc než jeho kolega. „A co když není člověk?“

„Štěpo, nezačínej zase s Rusalkama,“ Korněv se na něj podíval pohledem, který jasně říkal, že mu to vůbec nepřijde vtipné a vážně to rozhodně brát nehodlá.

„Nemyslím Rusalku, ale pokud můžou existovat Rusalky, co jiného může ještě být?“ přesto starší pokračoval. „Chci tím říct, měli bychom jít hlouběji do její minulosti, podívat se, kde žila a kde pracovala. Ano, možná je zajímavé, že byla nemocná, a pak zabila rodinu, ale to, co se stalo, nebylo otázkou týdne. Odpověď musí ležet někde v její minulosti.“

„Všichni, kdo o ní věděli víc, jsou mrtví,“ připomněl mu Korněv. „Nejsou o ní vůbec žádné záznamy. Ona ani její manžel neměli žádnou žijící rodinu.“

Šokalskij si povzdechl. „Zatracená práce,“ zaklel frustrovaně a sám se vydal prohlédnout si byt. Nebylo nic, čeho by se mohli chytnout. Měl pocit, jako kdyby jim ke skutečnému vyšetřování chyběly ty správné postupy. O kolik lehčí bylo házet špínu na nevinné…

Zinaida se zamkla v ložnici a zatáhla rolety, aby se mohl začít svlékat. Dokud byla v práci, necítila se špatně, ale jakmile z práce odešla domů; znovu vnímala, jak je tou hříšnicí a špatnou, tchýně se na ni dívala, jako kdyby se provinila něčím neodpustitelným a Zoja se také postavila na stanu nevlastního rodiče, kterého měla raději. Černovlasá by nejraději s nimi společně nevečeřela, ale jako každý den se k tomu donutila, ovšem při první příležitosti se ukryla před jejich pohledy do ložnice.

Svlékla se úplně – ze zvědavosti, protože spávala většinou v spodním prádle, aby pod pyžamem nebo košilí se alespoň trochu hlídala její falešná ženská postava – a postavila před zrcadlo, co bylo ve dveřích skříně.

Rozpustila si vlasy z drdolu a dívala se na sebe. Vlastně už si příliš ani nevybavovala, jak vypadaly dívky Rusalek. Trochu nižší než ona, étericky působící, přesto s malými kulatými ňadry a výrazně širokými boky. Přitažlivé, ženské, jiné než ona – rozdíl mezi muži a ženami byl.

Ale když se měla srovnat se Štěpánem… Jeho tělo si pamatovala, jako kdyby se nikdy neostýchal pochlubit, jakou krásou ho osud obdařil. Byl vzorem, jak měl vypadat muž. Vysoký, urostlý a s velmi hezkou tváří. Ač to bylo těžké si přiznat, od něj se lišila mnohem víc, než od žen – třebaže i těch lidských. A vůbec nezáleželo na tom, jaké pohlaví měla od narození.

Nebo ano?

Nebyl nikdo, s kým by o tom mohla mluvit. A už vůbec ne knihy, v kterých bylo možné hledat odpovědi. Nikdy se nad tím nezamýšlela až doposud, ale co vlastně znamenalo, když jí Štěpán říkal, že se mu líbí muži? A co pro ni samotnou byly ženy? Šlo pouze o biologické pohlaví, co je oba přitahovalo? Protože Zinaida nevypadala jako muž a dokonce byla více vzdálená mužnosti než leckteré ženy, které znala. Tak to mohlo být jen o pohlaví – ale jak to bylo možné, když se neprojevovalo správně?!

Opravdu se Šokalskému líbila? Snažila se vypadat jako slušná žena a co nejvíce se svým vzhledem odlišovat o Rusalek, nikdy nebrala ohled na to, co se jejímu muži líbí, a jen sklízela obdiv jeho a okolí… obdiv, protože byla krásná žena. Ale co doopravdy si myslel Štěpán? Tehdy říkal, že všechny ženy jsou krásné – a ona stejně jako Korněv to nemohla potvrdit, protože na ženy měla své nároky, co se jejich krásy týkalo –, takže bylo pravděpodobné, že ženská krása jej nechává naprosto lhostejným. Ale to pak nebylo nic na těle Zinaidy kromě rozkroku, co by se mu mohlo líbit! Lhal jí celou tu dobu?

Co teď měla, když ho nechtěla ztratit? Přišla o jistotu, že kdyby nic jiného, stále je nejkrásnější… ale čím jiným si mohla udržet jeho zájem a lásku? Chovala se k němu chladně, vždy ho odmítala a žila v jistotě, že vždy se bude snažit on a navždy ji bude bezmezně milovat, ale nikdy si neuvědomovala, že to celé bylo o jakési štěstěně, která bez pádného důvodu nechala Štěpána se do ní zamilovat. Ale pokud ta láska odešla – ona ji zpět přivolat nemohla.

Objala se pažemi a věnovala si poslední pohled, než se znovu obklekla do spodního prádla a vzala si teplé pyžamo. Lehla si na polovinu postele, kde spával její manžel. Povlečení po něm vonělo a jí se tam usínalo lépe, když byl pryč. Zhasla lampičku na nočním stolku a stočila se do klubíčka.

Proč se octila v tam neutěšené situaci, která neměla řešení? Nejen, že pro ženy byla málo mužná, ale nakonec i pro svého vlastního manžela. Neměla odcházet od Rusalek? Trápil jí osud kvůli tomu?

Kdyby neodešla, kde by teď byla? Mrtvá nebo přežívající někde v táboře? Odešla mladinká, nic z toho si neuvědomovala, jen potřebovala vidět svět; doufala, že najde lepší život a po boku svého manžela skutečně našla. Tak proč to celé musela pokazit?!

Snažila se najít cestu, jak znovu získat svého manžela, ale nakonec jen zjistila, že není jediný důvod, aby se kdy do ní zamiloval. A přece se to stalo… sám říkal, že nic ze vztahu k ní nikdy nepředstíral.

Dokonce se mu i líbila. Viděl ji jako tu nejkrásnější, i když působí tolik žensky, jemu se líbí muži a na jiné ženy nikdy se zájmem nepohlédl! Ale to pak vedlo k tomu, že záleželo na srdci a ne na těle… jak mohlo? Proč pak preferoval muže? A proč ona sama byla přitahována k ženám?

Myslela si, že je inteligentní, ale těmhle motivacím vůbec nerozuměla.

Ani vlastně nevěděla, co sama cítí. Nechtěla Štěpána ztratit – to ano. Ale bylo to o pohodlí nebo skutečně o něm? Chtěla, aby dál byl jejím manželem, chtěla jeho starostlivost a pozornost, chyběl jí… ale cítila k němu lásku nebo snad touhu?

Schoulila se od klubíčka a zavřela oči. Bylo jí chladno a cítila se osamělá. A možná by se i zdálo někomu zvláštní, že místo nějaké ženy si představovala Štěpána, jak jí objímá. Jak se zezadu tiskne na její tělo a jednu paži má přehozenou přes její bok. Mohla by proplést prsty s jeho a spokojeně usnout…

Proč by jí ta představa tolik uklidňovala a uspávala ji, kdyby ho nemilovala? Ale proč v tom případě toužila po Larise?

Šokalskij se cítil zvláštně nervózní, když se svépomocí dopravil před dům, v kterém měl bydlet jeho přítel z války, kterého ve své oddanosti Sovětskému svazu přetáhl na rudou stranu. Vešel do domu a vystoupal po schodišti k jejich bytu, u kterého zazvonil. Překvapilo ho, že Wolleh ve svém postavení nebydlel v žádné novostavbě, ale to jen do chvíle, než se otevřely dveře. I z toho mála, co Štěpán zahlédl před jeho rameno, to uvnitř vypadalo, že si prostory ponechaly předchozí luxus šlechty, jen změnily majitele. Jistým dílem byl Šokalskij rád, že si jeho přítel vede tak dobře.

„Mohli bychom si podle tebe natahovat hodinky, Stefane,“ usmál se na něj a pokynul mu, aby vešel. Dokonce mu pomohl z kabátu a pověsil ho. Zouvat se nemusel. „Arino,“ zavolal nejspíše na svou ženu a ta se hned objevila ve dveřích. Vypadala docela obyčejně – její vlasy byly světle hnědé a zvlněné, tvář hezká, i když trochu ztrhaná a pobledlá, oči ovšem měla bystré a do zelena; tělem průměrná, vůbec ne baculatá, ale zároveň ani kupodivu k minulosti nijak vychrtlá.

„Štěpán Valerjevič Šokalskij,“ přestavil se jí a po vojenském způsobu při tom srazil boty k sobě a pokývl, než jí podal ruku. Na ženy to vždy působilo a i ona se téměř zarděla, když se představovala jako Arina Petrovna. „Máš půvabnou ženu, Johanne,“ složil jí poklonu, přičemž se ovšem otočil na jejího manžela.

Ten jí gestem ukázal, aby zase šla. „Popravdě už druhou,“ oznámil mu konverzačním tónem, jako kdyby to nebylo nic zvláštního a otevřel dveře do nejspíše bývalého salónku. „Dáme si před večeří skleničku,“ navrhl.

Šokalskij se usadil na sofa a přehodil si nohu přes nohu, jak posezení bylo o něco nižší, poté se opřel a počkal, než mu jeho hostitel podá sklenici. Zůstal na něm pohledem. „Druhou?“ zeptal se pak se zájmem – uvědomoval si, že kdyby o tom nechtěl světlovlasý mluvit, nepoznamenal by nic.

Wolleh si sedl naproti němu a ukázal mu přiťuknutí, než upil. „Arinu jsem potkal až tady,“ vysvětlil mu, „taky sis určitě našel ženu, která je vhodná pro tvé postavení.“

Štěpán vzpomínku na svou ženu musel vydatně zapít. Byl by šťastnější, kdyby si vzal někoho bez citu, kdo by jen plnil povinnosti? Mělo by smysl Zinaidu opustit, aby necítil tu ublíženost a nerozptylovala ho od práce? „Znáš mě,“ odpověděl mu neurčitě. Johann ho znal velmi dobře v dobách, kdy byl mladší – věděl o jeho vkusu a také zažil, jak před vším na prvním místě bere poslání; ale to vše bylo před tím, než poznal Zinaidu. Riskoval a ve své podstatě i klamal jemu nejsvatější stát, aby se měla dobře a on s ní mohl žít. Změnil se nebo jen se jeho vlastnosti prohloubily?

Druhý muž se vědoucně usmál. A co se z něj stalo za ty roky? Nejprve zradil svou zemi kvůli Štěpánovi, pak opustil první ženu pro lepší pracovní postavení – co znamenalo v jeho případě se změnit? Přesto Šokalskij opravdu chtěl mít přítele, který ho podrží. V té době, kdy si byli blízcí, nejméně jako velmi dobrého přítele ho měl rád. Ještě s tím, kolik jim v té době bylo let a co zažívali, to přátelství bylo cenné, upřímné a silné. Uvědomit si, že je dávno ztracené, přinášelo bolest.

„Čekáte dítě,“ poznamenal, čeho si všiml, když si manželku svého dávného známého prohlížel. „My se Zinou máme dceru,“ dodal a rozhlédl se po hezky vybaveném pokoji.

„Podle papírů si ji musel zplodit v patnácti-šestnácti…“ usmál se na něj Wolleh a zatočil obsahem sklenice. „Zařídil sis to dobře,“ prohodil, „to já jsem byl nakonec rád za neplodnost mé první ženy,“ dodal, než si Štěpána prohlédl se zvláštním leskem v očích, „jen… Arina má ty těhotenské nevolnosti, je tomu pár dní, co jsem začal spávat v pokoji pro hosty, abych ji nerušil. Takže kdybys tu náhodou chtěl zůstat přes noc, museli bychom se dohodnout, jak si rozdělíme postel a zem. Tady se spát nedá.“ Poplácal rukou sofa, na kterém seděl on; obě v místnosti byli příliš krátké, než aby se na nich mohl pohodlně vyspat muž. Ale to vůbec nehrálo roli, protože Štěpán zachytil jeho nabídku.

Odložil prázdnou sklenici na nízký stolek a vytáhl si tabatěrku. „Můžu?“ Druhý mu s „posluž si“ podstrčil skleněný popelník, přičemž čekal na odpověď. Štěpán si začal balit. „A neměl by s tím úřad problém, kdybych tu zůstal?“

„Víš, jak to chodí, když se pije. Občas se míra přežene a přece bych tě nevyhnal do nehostinného hotelového pokoje – navíc je to přes půl města!“ Vstal, aby mu mohl dolít.

Vlastně to vůbec nebylo tak do očí bijící, jak by se to mohlo zdát, když jeden věděl, co se v pokoji bude dít. Když se pilo, mnohdy zůstali pijané nejen spát v jedné místnosti, často v posteli a přes sebe, v jakémsi pijanském bratření se, které by si za střízliva těžko dovolili. Jen Šokalskij váhal, protože na rozdíl od dřívějška, nyní nebyl v rovnocenném postavení, z něhož plynula vzájemná důvěra. Ale nejspíše naopak byla pravda, že mohlo přijít cokoliv smyšleného spíše, když nabídku nepřijme.

„Vždy jsme byli přátelé, Johanne, asi bych měl využít ten krátký čas, co tady můžu být, abychom to staré pouto oprášili,“ usmál se nakonec, „skutečných přátel má člověk opravdu málo a je nerozumné jimi plýtvat.“

„A ten Korněv?“

Šokalskij přesně věděl, na co se ptá. V jeho případě asi po celou dobu, co se neviděli, se neodvážil zamířit do těchto vod. A pravda, že se tomu ani Štěpán nedivil. On by bez Zinaidy také nikoho nehledal. „Sám si mi naznačil, jak hloupé by bylo, kdybych si ho pouštěl příliš blízko k tělu. Ten případ…“

„Nemluvme o případu – nechci vědět víc, než musím. Netahejme práci mezi nás,“ zastavil ho hned a trochu se zamračil. Ale když Štěpán zůstal mlčet a chvíli nic dál neříkal, nakonec se zatvářil útrpně a povzdechl si. Přešel k němu a položil mu ruku na rameno. „Pomůžu ti, kolik z mé pozice můžu, ale nejsem tatíček Stalin.“

Šokalskij k němu vzhlédl. „Ten případ je důležitý, i kdybych to neměl být já, je potřeba ho vyřešit,“ řekl mu upřímně a dostalo se mu jemného úsměvu.

„Jsi stále stejný,“ zašeptal Wolleh, „jak po tom všem, co jsme prožili a co teď musíme dělat, jsi mohl zůstat tím starým dobrým Stefanem?“ Samozřejmě, že nechtěl odpověď. „Nikdy bych ti neodpustil, že jsi na mne sehrál divadlo a využil si mé přátelství, kdybys mi neukázal právě tohle: jsi opravdový vlastenec.“

Štěpán by mu na to nejspíše něco odpověděl, ale nakonec byl rád, když se ve dveřích objevila manželka, aby oznámila, že mohou jít povečeřet.

Šokalskij si rozepl dva první knoflíku u krku od košile a promnul si dlaní šíji, přičemž na okamžik zavřel oči. Vlastně byl rád, že Arina odešla spát, protože na to divadlo, které Wolleh a ona předváděli, se jen velmi těžko dívalo. Působil tak i on se Zinaidou? Tak strojeně? Dal se i z jeho ženy vycítit strach, který z něj měla? Arina věděla, že je druhá; věděla, že může být nahrazena. To všechno z jejích pohledů a chování dokázal Šokalskij vyčíst, zatímco Johann byl ve své roli počestného a milujícího manžela.

„Jak jste se seznámili?“ zeptal se Štěpán, když si zapaloval cigaretu, jak se mu nelíbilo, že oba dva od jejího odchodu mlčí.

Wolleh nejspíše uznal, že to druhého vůbec nezajímá, protože se místo odpovědi postavil a přešel k němu, aby mohl začít masírovat jeho záda. Síla jeho mužných rukou zabírala právě na místech, které měl Šokalskij ztuhlé od nošení uniformy. Stáhl mu kšandy z ramen, aby nepřekážely a jeho horký dech ovanul Štěpánův týl, když se k němu částečně sklonil.

Druhý muž zavřel oči a uvolnil se. „Vážně mně to zajímá,“ oznámil mu, „těžko jsem si sháněl první ženu, druhou bych asi nedokázal,“ prohodil žertem, i když to nejspíše bylo téma, o němž by žertovat neměl. Ať byla Zinaida jakákoliv, nedokázal si představit, že by ji vyměnil.

Johann se tomu zasmál a prsty jedné ruky vjel do vlasů druhého muže, aby ho zatáhnutím za ně mohl přinutit zvrátit hlavu dozadu. Druhou dlaní přejel po jeho v této pozici nádherně vystouplém ohryzku, což Štěpána donutilo, aby pootevřel oči, jak vzrušující a zároveň nebezpečné to bylo.

„Vyšetřoval jsem v továrně, kde pracovala, vedoucího směny,“ odpověděl světlovlasý. „Hned od začátku věděla, čeho jsem schopný a že nemá možnost odmítnout,“ zavrněl a palcem přejel po Štěpánově spodní čelisti.

Ten si popotáhl z cigarety a vydechl kouř mezi ně, poté se pousmál. „Také nemám možnost odmítnout?“ oplatil mu provokativně.

„Znám tě, abych věděl, že ty nechceš,“ oznámil mu sebevědomě druhý a pustil jeho vlasy, místo toho rozepnul další dva knoflíky na jeho košili a zajel pod ni dlaní, kde s nelibostí narazil na nátělník. „Tohle mi děláš naschvál,“ postěžoval si a celý se odtáhl.

Šokalskij za manželství se Zinaidou skoro zapomněl, jaké to je, když po něm někdo skutečně touží. Poklepal na místo vedle sebe a počkal, až se tam jeho společník usadí, poté si ho přitáhl k polibku.

Vždycky měl pocit, že je to právě Johann, který v jejich vztahu více cítí. Ještě než začal pracovat pro Sověty – a zatímco Štěpán si musel budovat svou kariéru u SS od spodu –, Johann dostal post pro svou rodinu a také měl prostor začít pochybovat; kdykoliv se spolu setkali, viděl Šokalského rád, lpěl na něm a často, když se opil, mu až příliš dokazoval svou náklonost. Téměř až nebezpečně moc pro jejich životy.

Štěpán odložil cigaretu až ve chvíli, kdy si světlovlasý sundal košili i nátělník. Pevně si na sebe druhého muže přitáhl, jak byl cokoliv jiného jen ne křehký. Prsty zatínal do jeho svalů a pevné hrubé kůže, přičemž si užíval tvrdé a nekompromisní polibky. Ani jeden z nich nepotřeboval a nechtěl od toho druhého něhu, alespoň v té chvíli ne…

Kljujev se zastavil, jakmile před sebou spatřil staveniště. Do nebe se tam tyčily kostry panelových domů, zatím neobyvatelné, ale o to více děsivé; šedé, prázdné a příliš monstrózní, než aby mohly být dílem člověka. Dokončený dům nepůsobil tolik bezduše a démonsky, jako ta armáda neporazitelných proroků zvěstujících konec světa. Stály na rozježděné tmavě hnědé zemi a končily kdesi v šedých oblacích. Zhluboka se nadechl a udělal jeden krok zpátky, jako kdyby se domníval, že tu stojí coby stráže a varují ho před všemi prohřešky, které páchá tím, že chce vejít na staveniště.

Vůbec si nemyslel, že tam půjde – byl pevně přesvědčený nikam nejít –, ale pak ho Gromov probudil a zeptal se ho, jaký má život smysl, pokud se už navždy bude bát dělat, co chce. Snad už měl skutečně všeho omezujícího dost – nebo v tom bylo cosi sebevražedného –, nicméně se nakonec oblékl a vydal se do práce společně s černovlasým mužem. Znamenalo to vstanout dřív a odpustit si volný den, ale to se zdálo jako to nejmenší.

Vůbec jejich počínání nebylo jednoduché. Vyšel z domu ještě před Gromovem, odešel na druhou stranu a využil dva jiné spoje, aby se nakonec s Jurijem setkal dvě ulici dál od staveniště. Neměl pocit, že by ho někdo sledoval – ale mohl se mýlit. Ze všeho toho risku se mu mírně točila hlava, ale v jistém ohledu to byl příjemný pocit – dokud neuviděl staveniště, které ho vyděsilo.

Gromov se po něm otočil a mávl na něj. „Strážný tu dnes není,“ oznámil mu s úlevou. Budka, v níž sedával, byla prázdná. „Zavedu tě do stroje a půjdu jeho stav zapsat do knihy, pojď rychle,“ pobídl ho, a když na to Kljujev nereagoval, chytil ho za zápěstí a smykl s ním svým směrem.

Rudovlasý zakroutil hlavou. Najednou se cítil příliš zbabělý.

„Jefime, na tohle nemáme čas,“ napomenul ho Gromov. Možná to bylo i poprvé, co ho oslovil jménem. „Pojď – pokud by nás sledovali sem, nepomůže se vrátit,“ dodal. Přechytl se z jeho zápěstí na dlaň a naléhavě ji sevřel. V ten okamžik nebylo jasné, zda to bylo netrpělivé hrubé gesto nebo vyjádření podpory. Jen ho chytil a vydal se směrem z kopce na staveniště.

Protáhli se kolem závory, Gromov několikrát zkontroloval, zda je cesta čistá, než ho zavedl na rampu. „Zůstaň tady!“ rozkázal mu, než sám vylezl do kabiny samochodu. Až poté na něj mávl, aby šel za ním.

Přes prostor, v kterém se topilo, ho dovedl do toho řídícího. Místo bylo stísněné. Instruoval ho, aby na nic nesahal, přesto jej nechal usednout do křesla pro řidiče a zatím se kochat pohledem na staveniště z výšky. Pak Gromov odešel, aby se mohl zapsat, že na směně byl.

Kljujev se mezitím rozhlížel kolem sebe. Nedokázal si představit, kolik různých pák je k řízení potřeba. Uvnitř stroje to působilo složitě, a přestože poznával tu specifickou vůni, kterou Jurij měl, když se vracel z práce, rudovlasý ze sebe stále nedokázal setřást pocit nepřátelství k celému tomu místo.

Cukl sebou, když se Gromov vrátil, neodvážil se ovšem pohnout, dokud si ho nezavolal k sobě. Bylo potřeba zatopit a uvést stroj do pohybu. Rusalka si svlékla kabát a vyhrnula rukávy, stejně jako Gromov, aby mu mohla pomáhat, přestože ji k tomu zatím nepouštěl. Chvíli to trvalo, než se celý stroj rozehřál a začalo to v něm hučet pravidelným chodem.

Gromov neměl lehkou práci, už jen přecházet od kotle k řízení v takové rychlosti, aby se nic nezmeškalo a stroj se uvedl do pohybu, muselo být náročné. Nebylo se čemu divit, že i přes vydatné večeře zůstával spíše suchý.

Kljujev se nakonec musel chytit řidičova sedadla, když se stroj dal do pohybu. Nebylo v něm nic ladného a plynulého, z prvních kroků bylo znát, jak samochod je něco, co by vůbec nemělo existovat – nepřirozený, příliš mocný stroj.

Černovlasý upravil polohu několika páček, díky čemuž pravidelný chod stroje začal znít klidněji a jistěji. Dokonce i tehdy, když se samochod zastavil na místě – věrně čekal jako pes, který dostal povel. „Sedni si,“ pobídl Gromov svého společníka a sám se z řidičského sedadla zvedl.

Rudovlasý se na něj nejistě podíval, ale nakonec udělal, co se po něm chtělo. Narozdíl od Gromova, se musel připoutat několika pásy, které byly zkráceny pro jeho potřeby.

„Důležité jsou tyhle páky,“ ukázal mu, které myslí, „přední chod, zadní chod, stojí,“ instruoval ho, přičemž pomalu naváděl jeho ruku svou a stroj jejich pokyny poslouchal. „O všechno ostatní se postarám já, musí se sledovat tyhle všechny ukazatele… a taky to musíš cítit a slyšet, ale to obstarám.“

Kljujev se na něj otočil a napjatě přikývl. Nedokázal najít slova, kterými by popsal, jak neuvěřitelné je, když může pohybem nějakých pák řídit celý stroj. Přestože Gromov to prezentoval tak, že bude samochod řídit rudovlasý, jednou rukou stále spočíval na té jeho a naváděl ho, jak silně má na jednotlivé páky zatlačit a jak daleko je pustit. „Nový stroj ti nedovolí zajít, kam nesmíš, ale tenhle už má páky uvolněné,“ vysvětlil mu.

Přestože Klujev neměl úplnou svobodu v ovládání, brzy si na Jurijovu přítomnost a ruku na té své zvykl. Nevnímal to tolik.

Jeho hlavní úlohou bylo přejít se samochodem z místa na místo. Když se dostali k uchopování a přenášení, Gromov ho ze svého sedadla vyhnal, protože z pozice za řídícím křeslem nedosáhl na vše potřebné.

Kljujev byl poslán přiložit palivo, a když se vrátil, mohl už jen Gromova pozorovat. Neuvědomoval si své potěšení, když řídil; ale když přestal, chyběl mu ten pocit moci a skutečného života.

Zapřel se tak, aby to s ním tolik necloumalo při jednotlivých pohybech samochodu, přesto se tomu zcela nedalo zabránit. Trochu se mu z toho dělalo zle, ale nechtěl odejít. Vlastně už nikdy nechtěl opustit kabinu. Sledoval zkušené pohyby Gromovových rukou a obdivoval, jak vyznívá jejich síla a preciznost.

Gromov dokončil přemisťování bloků z jednoho konce staveniště na druhý, kam patřily, poté nechal Kljujeva, aby došel se samochodem zpátky k rampě. „Hotovo,“ oznámil a odepnul mu pásy, přesto to nevypadalo, že by rudovlasý chtěl vstát a vzdát se svého místa. „Teď musíme počkat, než tenhle ukazatel bude tady, což znamená, že stroj vychladl na bezpečnou teplotu,“ dodal. Vytáhl z kombinézy cigaretu a zapálil si, přičemž se opřel na bezpečném místě a otevřel jeden z větráků.

Kljujev k němu vzhlédl. „Jsem rád, že nemusíme hned odejít,“ usmál se. Oči mu jen zářily. Gromova těšilo ho takhle vidět – hřálo jej, že mu udělal radost, navíc ten pohled za to stál. Kljujev se upřímně usmíval, a pokud kdy předtím se zdál krásný, nedalo se to srovnat s tím, jak působil teď. Připomínal vítězné jaro, po letech strádání všechny strasti odešly a s těmi všemi květy na lukách a hřejivým sluncem přišlo vítězství. Takový byl… vítězný a nabízející náruč plnou lásky.

Gromov se sklonil, aby ho mohl pohladit po tváři. Vůbec nezáleželo na tom, že se ostřihal; byl přitažlivý a Jurij ho stále více chtěl. Ovšem na druhou stranu si ho i více vážil. Nechtěl a nemohl si brát, co mu nikdo nenabízel. Přesto si neodpustil, aby ho jednou rukou hladil po tváři, dokud mu neunikl.

V jeho pohledu se neobjevila výčitka, snad možná to bylo i pochopení, přesto sám neudělal vůbec nic, aby druhému ukázal, že se mu jeho dotyky líbí nebo že by v nich chtěl pokračovat. „Víš, co je nejhorší na vztahu dvou mužů? Že ve chvíli, kdy začne být tělesný, už není možné se vrátit k čistému přátelství,“ upozornil ho nakonec tiše.

Jurij kývl. Nechal si celý zbytek cigarety na rozmyšlenou, než ji típl a nedopalek odložil do popelníku. Poté vzal rudovlasého oběma dlaněmi za tváře a podíval se mu do očí. „Nikdy nebudeme přátelé.“

Rudovlasý ty své zavřel. Jurij měl pravdu, tenhle druh interakce mezi nimi nikdy nebyl. Nemohli být přátelé. Vždy měl jejich vztah náboj být milenecký. Poslepu překonal vzdálenost mezi nimi, aby ho políbil. Ať už se mělo stát cokoliv…