Těžkopádní pro lidské - druhá bonusová kapitola

Konečně! A tentokrát zase s příslibem pravidelnosti! Ale stále bez obrázku... :/

Po další měsíční odmlce přináším druhou bonusovou kapitolu, která vám poslouží k pochopení Jefima v těch následujících kapitolách, protože je celá o něm. A ku radosti zbytku čtenářů oznamuji, že čtvrtkem 29.9. se vracím k pravidelnému týdennímu vydávání! (Mám napsané kapitoly dopředu, tak bych se neměla zaseknout.)

A panejo! Jaké to jsou kapitoly?! Plné děje a Štěpánova vyšetřování!

Tak přeji příjemnou četbu kapitoly z Jefimovy minulosti! A od 11. kapitoly ve čtvrtek už se do toho vrhneme po hlavě!

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 10. kapitola | 11. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[druhá bonusová]

Rusalek nikdy nebylo příliš, ba naopak s postupem času jich zbývalo čím dál tím méně. Vzestup lidstva jim nepřál, protože jejich způsob života byl jiný a ty moderní lidské způsoby jen poškozovaly tradici, kterou Rusalky žily; jejich unikátní kultura (možná nadpřirozenost) se vsakovala do lidské civilizace a postupně mizela dlouhá staletí. Až ve 20. století už vůbec nebyl prostor pro magické bytosti – kdekoliv jinde v Evropě než v Sovětském Svazu, popravdě žilo tolik lidí, že doslova chybělo místo, kde by mohly Rusalky žít v klidu a svým způsobem; co se týkalo možnosti být akceptován společností vybudovanou na touze vše podložit vědou, tam se situace stávala ještě tristnější. Tedy počty Rusalek se s jinými národy nedaly srovnávat.

V té mase lidí, kteří potřebovali dle říšských idejí být odsunuti nebo zlikvidováni, nebyly Rusalky vůbec důležité, neměly žádný význam. A protože v jejich existenci věřila jen ta hrstka lidí, co je v lesích někdy viděla, mohli je vyhladit bez záznamů… nikdo by nezaplakal, poválečné soudy by jim nevěnovaly jediný řádek ze stovek spisů se zločiny proti lidskosti. (Málokdo by soudil válečné zločince, že vyhubily třeba toho bájného sněžného muže, no ne?)

A přece. Vůči jejich původnímu počtu nakonec přežilo dost. Ale kam se potom dostaly – to je otázka jiných než válečných zvěrstev…

Tím, kdo je zachránil jako celek, byl velmi ironicky právě muž, díky němuž nejvíce po čas války trpěly. Zajali je a poslali do tábora. Raritu. Vagóny plné stvoření, v jaké se dávno nevěřilo. A tolik nezáleželo na tom, s jakým úmyslem byly přesídleny, jako na těch prvních několika momentech, kdy vystoupily z vlaku a setkaly se s těmi, kteří je měli roztřídit. Přežívání nebo spálení…

V těch několika prvních okamžicích se zalíbily. Nebo doktoru Regnerovi přišly Rusalky natolik zajímavé, že vzbudily jeho lékařskou zvědavost a on se chtěl o nich dozvědět co nejvíce. Několik rázných německých rozkazů jim zařídilo nejen to, že žádná z nich nebyla poslána do plynu, ale také nakonec jejich komunita zůstala uzavřená v rámci jedné části tábora.

Což bylo štěstí. Opravdu velké štěstí s tím, že nejméně muži Rusalek by mohli být posouzeni jako postižení a to vedlo k jedinému osudu. Doktor Regner zachránil i je pro své účely, a to tenkrát nic nevěděl o tom, že v některých ohledech mají zajímavé schopnosti a jsou odolnější než obyčejní lidé.

Rusalky byly klenotem toho místa. To nejspíše byl i důvod, proč je dali do izolace od ostatních vězňů, protože – ačkoliv si to dozorci nemohli přiznat – i oni se na ně rádi dívali. Šaty měly vesměs nuzné již tehdy, když přijely; na rozdíl od Židů, za nimi nikdo neposbíral hromady schovaných klenotů, šperků nebo zlatých hodinek; dozorci neměli důvod si nechávat přešívat jejich drahé kabáty nebo nosit hezké šatičky svým manželkám… Nic takového. Oblečení bylo prosté a pro jejich zajetí již značně špinavé a potrhané.

Ale ta jejich barva vlasů, očí a kůže… způsob, jakým se nesly. I mezi nimi byly některé krásnější, a právě snad ty nejkrásnější vykoupily celý život jejich národu. Svým jsoucnem patřící jinému světu. Ty nejkrásnější měly kůži tak světlou, až byla téměř průsvitná a třpytila se jako měsíční paprsky. Vlasy rubínové barvy, dlouhé a pevné. A v některých očích se skrývala noční obloha se svou tmou i hvězdami… Rusalky jediné dokázaly kráčet táborem s taneční lehkostí, zmořené nesnesitelnou cestou a k smrti unavené s lehkostí baletky se téměř vznášet nad blátem tamějších cest. I ty nejnadanější primabaleríny vystupující na pódiích slavných divadel byly oproti nim těžkopádné.

Ty nejkrásnější šly první do doktorovy ordinace, ty nejkrásnější byly různými nelidskými testy prověřovány nejdůkladněji a nejvíce…

Snad v té nesrovnatelnosti s takovou krásou leželo štěstí jednoho muže z Rusalek. V komunitě Rusalek krásou nevynikal, celý svůj život stál na okraji. Ani nebyl čistokrevný. Napůl člověk, vyšší, méně ušlechtilý a bohužel ne tak krásně rubínový a měsíčný. Nikoliv, pouze tmavě rudý, s bledou pletí a černýma očima bez třpytivých hvězd.

Stál na hraně, snadno se mohli rozhodnout, že jeho nepotřebují a nemusí žít. Ale jak měl tak k lidem blíž svým původem a jistým způsobem i byl vzniklý na špatné zacházení, nakonec si ho doktor vybral, aby mu posluhoval. Možná toužil po Rusalce, ale ne tolik, jako je chtěl zkoumat… a tedy volil tu nejméně bolestivou cestu; služebná z Rusalek, ale ne tolik cenná pro výzkum.

Nebo možná nakonec Rusalka více lidská se zdála známá, přívětivější a milejší, než ty nelidské, aby člověk byl schopen k ní cítit to, co cítí k jiným lidem. Kdyby bájný vlkodlak také byl skutečností, přece jen hlubší vztah by každý člověk pocítil k muži s ocasem, ušima, vlčím pohledem, ale ke stále hlavně muži, než k monstru s vlčí hlavou a hybridním tělem ani ne člověka, ani ne zvířete.

Doktor Regner byl pohledný muž. Vysoký, urostlý, modrooký – výstavní Němec árijského typu! Vlasy nosíval uhlazené a pro takový účes se zdály jeho rysy ještě hladší a estetičtější. Chodíval ve velmi dobře padnoucím obleku, a – co na něm bylo nejvíce děsivé – většinou oplýval dobrou náladou. Na jiném místě by mu jistě jeho pacienti důvěřovali a měli ho rádi; nicméně v táboře z něj šel o to větší strach. Mohl mít i dobré vlastnosti a těmi zlými oplývali i jiní vědci – namyšlenost, představa o vlastní objektivitě nebo božskému nadhledu –, některé takové vlastnosti dokonce ani vyslovené nezněly jako špatné – touha po lepší budoucnosti lidstva, najití cesty k nadčlověku –, ale v tom provedení, v tom století, za války a na takovém místě…

A přece – co by vlastně o něm řekli jeho blízcí nebo známí? Jak by se jeho výzkum hodnotil, pokud by Hitler svou válku vyhrál?

Doktor Regner měl ze všeho nejraději systém a pořádek. Budil se každý den ve stejnou dobu, snídal po dvacetiminutové rozcvičce vždy jednu ze tří svých oblíbených snídaní, dopoledne dělal prohlídky a připravoval vězně na operace, kterým se věnoval po obědě. Den nekončil večeří, ale až skleničkou před spaním. A spánek měl klidný, dlouhý – ať se dělo cokoliv – devět hodin.

Rudovlasý muž z Rusalek byl ten, který musel udělat všechno, aby tento denní řád nic nenarušovalo. Celé obydlí lékaře muselo být čisté a uklizené, oblečení vždy nachystané a jídlo uvařené přesně podle jeho pokynů – neexistovalo, aby třeba jen jediná ingredience chyběla, protože za to ho čekal trest, třebaže zásobování se stále zhoršovalo. A zkušenosti či schopnosti Rusalky neodpovídaly nárokům kladeným na domácí hospodyni někoho tak význačného.

Přesto nejhorší se to celé zdálo rudovlasému na začátku, než si zvykl. A to tehdy nezažíval taková muka. Prošel si vstupní prohlídkou, oholili mu vlasy, dali nějaké oblečení a po měsíci nebo dvou, kdy vykonával jednu z obyčejných táborových prací, ho přeřadili na posluhování. Od ostatních slyšel – nebo to jen viděl –, jak často chodí do doktorovy ordinace, co jim tam všechno provádějí… a mnohdy byl zázrak, že vůbec byli schopni se vrátit zpátky do baráků. Ale o něj nikdo zájem neměl. A nové místo mu nabídlo možnost si více odpočinout a lépe se najíst. Každý kdo připravoval jídlo si i v té nejhorší situaci dokázal něco získat pro sebe.

I tak se bál, všechna ta pravidla, která neznal, a tresty; trvalo dlouho, než nakonec pocit strachu otupěl, aby všechno zvládal ke konci lépe. A to čím déle sloužil, tím horší bylo zásobování – nakonec v každém jídle chyběly ingredience – a doktora napadlo, že křížení lidí a Rusalek je nakonec velmi zajímavé, tudíž i kříženec musí být důkladně prozkoumán. Každá jeho část, každá reakce…

A mezitím se objevil i jeden další aspekt jejich společného soužití:

Doktor Regner byl přes všechny úsměvy člověk, který rozhodně nebyl dobrosrdečný – lidem nepomáhal, pokud udělal cokoliv dobrého, udělal to jen proto, že mu přišlo, že je to dobré pro budoucnost, nikoliv proto, že by chtěl, aby někdo byl šťastný. Proto bylo nemyslitelné, aby něco „z dobroty svého srdce“ vykonal. Nevzal si rudovlasého do svého domu, aby ho nemusel nechat usmrtit a spálit. Byl k němu přitahován. (A nejspíše v tom nebylo nic o „lidské budoucnosti“, ale pouze jeho vlastní touha. Tu nikdy neměl potřebu si obhajovat, protože o sobě měl vysoké mínění a považoval se za nadlidsky správného.)

Přestože jeho život byl hektický a přesně časově naplánovaný, aby stíhal se starat o vlastní zdraví a páchat všechna svá zvěrstva, našel si chvíli, aby se zastavil v prádelně, když rudovlasý pral o valchu jeho prádlo; šel okolo, když to prádlo věšel; při jídle stával rudovlasý kousek od stolu… díval se na něj rád, hlavně když byl mokrý, zpocený a opakoval nějakou namáhavou činnost.

Rudovlasý si nejprve myslel, že doktora zajímá, jak výkonný je, nebo že kontroluje, zda všechny práce plní. Ale později mu začalo docházet, že v doktorově pohledu je chtíč. Což neznamenalo vůbec nic dobrého…

Společnost Rusalek byla jiná, a přestože rudovlasý byl na jejím okraji, zažil i on za více než deset let, co byl dospělý, nějaké románky… v jeho případě s muži. Avšak nakonec – pro přežití se dát někomu, koho se bojím – to nebyl ten nejhorší scénář. Realita před rudovlasého postavila muže s idejemi o čisté rase, který touží mít zakázaný naprosto nemyslitelný styk mezi muži s někým, kdo je méně než člověk. Doktor byl vnitřně trhán na kusy svým chtíčem a přesvědčením.

Všechny bolesti téhle bitvy si odnesl rusovlasý, protože Regner jej z toho všeho vinil. Některé dny ho bil snad jen proto, že se nadechl. A i tohle nejspíše přispělo k tomu, proč na něm začal dělat stejné pokusy jako na těch nejkrásnějších Rusalkách. Protože chtěl vlastnit každý jeho kousíček a pomstít se mu za existenci, a obě dvě touhy dokázal pro svůj status legálně vyřešit právě vědou, pokusy.

Přišel den, kdy se to všechno zhoršilo.

Když ráno rudovlasý vešel do ložnice, v které doktor spával, aby mu donesl čisté oblečení a ustlal, Regner stále ležel v posteli a hleděl nepřítomně do stropu. Rusalka si mnohokrát poté říkala, že měla odejít nebo pokračovat ve stejné činnosti jako každé ráno, ale místo toho se zastavila u dveří a okamžik na sobě dala znát, že neví, jak se zachovat. Díky tomu si jí nakonec všiml. Otočil se na ni a v momentě, kdy jí věnoval jeden ze svých dlouhých pohledů, věděla, že je zle.

Německy si rudovlasého zavolal k sobě a sám se posadil. Rozhalil mu košili a bez dalších slov se opřel čelem do kůže jeho hrudi, poté se rozvzlykal jako dítě. Plakal hystericky, svíral ho u toho, až tak silný dotyk rudovlasého bolel.

A ten věděl, že je mrtvý… protože pokud takto viděl doktora, ten ho nenechá žít.

Stál rovně a bez hnutí, strachy si dovolil se začít třást až ve chvíli, kdy k němu doktor vzhlédl. Regner vzal jeho ruku do své a přiložil si ji k obličeji, aby se jí mohl pohladit. Rudovlasý se na něj v hrůze díval a připadal mu jako zrůdné dítě, které žádá o pohlazení svou matku, kterou zabilo. Protože on byl mrtvý a muž od ně žádal něhu, kterou si ničím nezasloužil.

Není jisté, jak by to dopadlo, kdyby se byl rudovlasý schopen donutit pohnout a skutečně mu nabídl pohlazení; nakonec ovšem ten moment doktorovy slabosti vyústil v záchvat hněvu. Udeřil Rusalku do tváře tak silně, že se jí spustila hned krev. A pokračoval dál… pokud nikdy předtím, v tu chvíli ji chtěl ubít. Ruce, které dokázaly léčit, raději nesly smrt.

Rudovlasý byl odevzdaný svému osudu a ani se již nebránil, když do něj doktor kopal, jak ležel na zemi. A opravdu si myslel, že již umřel, když doktor nakonec přestal. Jenže místo toho stále živý byl zvednut ze země a hozen na břicho na postel.

Doktor večer předtím si přečetl oznámení o úmrtí jeho dobrého přítele a ráno potom nebyl schopen se vůbec kontrolovat. Veškerá ideologie šla stranou…

Zastihl ho v prádelně, jak pere prádlo o valchu. Přestože měl vyhrnuté rukávy košile, stejně si zamokřil hrudník, protože čím více se do své činnosti opřel, tím více vody na něj stříkalo. Nejprve rudovlasý vůbec nezareagoval, až když se ozvalo zabouchnutí dveří a zvuk zámku, teprve ztuhl.

Doktor si stoupl za něj, že mohl cítit jeho přítomnost, i když se ho nedotýkal. Rudovlasý zhluboka dýchal, jak se snažil ovládnout nutkání se dostat od toho muže co nejdále. Opatrně roztřesenýma rukama znovu začal dřít prádlo o valchu, i když příliš naděje neměl, že by v takové chvíli Regner odešel. Možná ho chtěl jen vyděsit, možná neměl tolik času, aby tam s ním zůstal…

„Jakou si myslíš, že máte budoucnost?“ zeptal se muž nakonec. „Bez nás…“ dodal. Tak jak byl za ním, přejel po jeho pažích od ramen níž a zabránil mu, aby dál drhl. „Za co se modlíte? Za co prosíte?“

Rudovlasý věděl, že na jeho odpovědi nezáleží. Cokoliv by řekl, bylo by to přijato stejně zle… anebo možná něco přece jen hůř.

Regner ho jednou dlaní chytil pod krkem. „Přemýšlíš o tom, co chci slyšet? Která odpověď bude ta nejlepší… která mne nedonutí, abych tě na místě zabil, ty špíno?“ zavrčel u jeho ucha a zesílil stisk. „Příliš dlouho mlčíš. Tak řekni, jaké kurva vykoupení čeká tenhle svět bez nás?!“

Rusalka jen zalapala po dechu, a naštěstí ji vzápětí pustil, aby mohla dýchat. Rusalky nepotřebovaly tolik jídla, horší to bylo s vodou, ale hlavně bez kyslíku jako každý tvor umíraly.

„Myslíte si snad, že ti vaši soudruzi o vás stojí? Nebo snad ti na západě? Že někdo na celém světě vás chce zpátky?“ útočil dál otázkami. „Likvidujeme jen to, co nikdo nechce, co všichni byli příliš slabí, než aby se toho zbavili, i když dávno chtěli… kriply, Židy, cikány… měli by nám děkovat.“

Rudovlasý toho příliš o světě nevěděl. S pojmem Žid se setkal až tady a jen těžko chápal, jak někdo může být tolik oddaný svému náboženství, aby za příslušnost k němu byl ochoten takto trpět. Rusalky nebývaly postižené, a pokud v lidských vesnicích se narodilo dítě, které by bylo, nedožilo se. Jen s cikány se občas setkal, když kočovali kolem… asi se stejně jako on znelíbili jen proto, že byli jiní a jinak žili.

„Myslíš si, že zrovna ty si najdeš místo, kde budeš moct po válce žít? Taková špinavá děvka...“ pokračoval. „Ty vaše krásky možná někdo bude chtít šukat, zbouchne je a třeba se s nimi usadí. Ale co ty? Tou svou prdelí si domov nezískáš…“

Nejhorší na tom všem bylo, že doktor i se svou touhou ublížit, říkal pravdu. Komunita, v které tajně žily Rusalky, byla úplně zničená, a v lidském světě nebylo možné si najít místo jako muž rodu Rusalek. Byl příliš jiný. A opravdu se nenajde nikdo – který i kdyby chtěl – ho mohl zabezpečit, milovat, žít s ním…

Tenkrát, když od jejich rodiny odcházel jeho bratr, tak o tom oba několikrát mluvili… že mezi lidmi je možná nějaká budoucnost, ale vždy osamělá. A mladší z bratrů tehdy stále ještě měl své nedospělé sny. Chtěl být s někým, někoho milovat, být milován.

Doktor si ho otočil obličejem k sobě a shlédl do jeho černých očí. „Měl bys mi líbat nohy, že tu se mnou můžeš být, ty špíno,“ vyčetl mu. „Měl by ses kurva modlit, abychom vyhráli válku… abych vás dál mohl studovat. Protože beze mě… jak dlouho vás nechají žít?! Nějakou nelidskou špínu!“

Rudovlasý odklonil pohled. „Nenechají.“

Regner vůbec nečekal, že se druhý odváží ozvat. Když se tak stalo, na okamžik sám zůstal mlčet, jak mu to nejspíše přetrhlo nit vlastního monologu. „Přesně tak, nenechají,“ kývl nakonec a jednu dlaň položil na tvář rudovlasého. „Měl bys mne prosit, abych tě neopustil; měl bys mi děkovat za každou sekundu, co ti věnuji…“

Rusalka se opatrně podívala znovu do jeho očí. Leskly se všemi těmi afektovanými city, které k němu doktor cítil. Nejen, že se cítil jako jeho bůh, který mu daroval život, a nejen, že ho považoval za podřadný druh, ale zároveň ho svým zvráceným způsobem miloval, toužil po něm tolik, že bez něj nemohl být… a k tomu všemu dávno bylo jasné, že Říše prohrává válku, a doktor se musel vzdát své hračky. Nechtěl. Stejně jako mu přišlo nespravedlivé, že by jej někdo mohl soudit za to, jakým způsobem přinesl nové poznatky do lékařství a vědy.

Zasloužil si podle sebe chválu za svůj výzkum, ocenění… a poděkování a lásku od rudovlasého za všechno, co pro něj udělal. I když byl jen špína.

„Odjíždím,“ řekl mu nakonec hlasem, který byl sterilní a vyrovnaný. „Když mi slíbíš, že mi budeš oddaný, vždycky uděláš, co po tobě budu chtít, a nikdy neřekneš nikomu nic o tom, co se v táboře dělo… vezmu tě s sebou. Mám plán útěku.“

Rudovlasý zvedl opatrně jednu ruku a položil mu ji na tvář, jako kdyby byli milenci. Pohledný muž s černým srdcem, který mu nabízel zbytek života plný utrpení; muž, který si nezasloužil utéct, a to ani tehdy, kdyby mu zajistil svobodu a budoucnost.

Postavil se na špičky, aby ho políbil na rty – dal mu naději, kterou chtěl stejně bezcitně vzít, jako mu to po celou dobu dělal doktor. Když se odtáhl a podíval do Regnerovy spokojeně se usmívající tváře, aby mohl začít kroutit hlavou. „Zůstanu.“

Pokud měl zemřít, chtěl, aby to bylo tady. V momentě, kdy se sám svobodně rozhodl, že to je právě ten okamžik! Nechtěl čekat na to, až na něj přijde řada při likvidaci tábora. Nebo kdyby náhodou se dočkal vítězství, že ho poté sprovodí z lidského světa, do kterého nepatří. Chtěl teď a tady být svým pánem a zemřít!

„Všichni vězni budou zlikvidování, všechny stopy zahlazeny… to ti nedochází?!“

Rudovlasý jen kývl. Počkal chvíli, než se otočil, aby mohl pokračovat v praní. Doktor ho nedokázal zabít. Dokázal ho zbít tolik, že ho téměř zabil, ale nikdy ne skutečně zabít. Jeho ne (protože mu na něm svým zvráceným způsobem záleželo).

Několik dní po odjezdu doktora, si mohl jen těžko domýšlet, co to znamenalo, když je všechny vyhnali na pochod. Předpokládal, že je pošlou do plynu a spálí, zastřelí a hodí do hromadného hrobu… ale že je budou přesouvat? Kam? Proč?

Těch nepříliš Rusalek, co zbylo, bylo mnohem zuboženějších než on, protože s nimi doktor zacházel jinak. Občas je zahlédl kdesi mezi pochodujícími zbytky lidí. A i ony – natožpak on – byly mnohem na tom lépe než ostatní. Silnější a zdravější, protože Rusalky i přes svou křehkou stavbu, vydržely vyžít s menšími příděly potravy.

Soudily ho všechny ty těžko ještě žijící bytosti, které se šinuly s vypětím všech sil kolem něj. Byl to únavný pochod bez jídla a vody – kdokoliv zastavil, byl odstřelen –, ale on měl z čeho čerpat na rozdíl od nich, a ty jejich pohledy ho nutily, aby se považoval za stejně nízkého a zrůdného jako byli jejich věznitelé…

Nikdo – ani on sám – neviděl, co všechno si za ty měsíce, co sloužil doktorovi, musel zakusit; nikoho nezajímala jeho zhojená zranění – protože někteří měli nezhojené, dokonce neléčené na svých slabých tělech – a do posledního zbytku roztrhaná duše; viděli jen tělo zdravější, než bylo to jejich. Viděli nelidské stvoření, co jako démon mezi nimi procházelo a vysmívalo se jejich utrpení.

Nenáviděli ho. I vlastní lidé – ti, co si prošli stejným táborem jako on, ho nenáviděli! Kde pak mohl hledat zastání, když ani k nim se nemohl hlásit?

Byli by ho roztrhali stejně jako své dozorce, když se objevila rudá armáda, kdyby jim zbývalo více sil? Zabili by ho v domnění, že je ďábel, co byl seslán do jejich řad, aby tohle všechno utrpení způsobil?

Doktor Regner měl pravdu – žádná budoucnost…

Krčil se u budovy pod dekou a třásl se. Celou dobu, co přežíval kruté zacházení, si držel představu, že pokud neumře, bude se moci vrátit do lesa a žít stejně jako tenkrát žil. Ovšem byla to umělá představa, ke které se upjal, aby cokoliv měl. I když věděl, že je naivní a hloupá.

Poznal člověka. Poznal lidstvo. Armádu procházející jejich lesem, své věznitele. Spoluvězně. Armádu, co je osvobodila. Lidé se lišili od Rusalek a měli k nim jednotný přístup – krutost.

Zvedl vyděšeně hlavu jako nějaké divoké zvíře, když jej v jeho stinném úkrytu, ve kterém se snažil být pryč od všech, našel jeden z rudoarmějců. Sotva stál na nohou, ale s ruskou grácií se jevil, jako by právě tohle byla jeho přirozenost a neexistovalo nic, co by v tomhle stavu nedokázal. Zapáchal, nebyl umytý a ani oholený; rudovlasý měl to neštěstí, že to dokázal vnímat i po měsících na tomhle místě, protože pracoval pro německého doktora, který býval čistý a některé části pracoviště a dům mu musel rudovlasý udržovat uklizené, jako kdyby jen kousek odtamtud nebyly nelidské podmínky vězeňských ubikací.

„Hej ty,“ hvízdl na něj voják a uchechtl se do černého hustého plnovousu, „pojď za mnou.“

Rudovlasý nechtěl. Dokázal si představit, co se bude dít, a nechtěl přijít o tu poslední kapku naděje, že osvobození mělo pro něj nějaký smysl. Nechtěl znovu muset dělat všechno to, co předtím musel! Kdyby chtěl, mohl se pokusit utéct s doktorem. Mohl se vydat cestou skrývající kapičku naděje v nějakou budoucnost a snad i svým způsobem snesitelný život po boku svého trýznitele.

„Tak bude to?!“ zahřměl na něj voják, což přece jen rudovlasého vytáhlo na nohy. Muž jen kývl a máchl rukou, aby ho následoval, sám při tom zamířil k pootevřeným dveřím o uličku dál.

Rudovlasý sebou cukl, když se za nimi zabouchly těžké dveře, a muž si začal rozepínat kalhoty. Aby si vzal projevy vděku.

Ale za co vlastně měl být rudovlasý mu vděčný?! Vděčné osudu mohly být jen ty Rusalky, které zemřely před příchodem Němců. Ty ostatní neměly za co děkovat! Svět nebyl jejich, ve světě pro ně nebylo ani místo!

„Já…“ šeptl ochraptěle rudovlasý a dech se mu zrychlil, „já… muž, jsem… nejsem žena.“

Voják došel až k němu a prohlédl si ho, jako kdyby mu nerozuměl, i když oba mluvili s nepatrnými oblastními přízvuky a výrazy rusky. Bez ostýchání mu sáhl do rozkroku a zamračil se huňatým obočím, když zjistil, že mu druhý nelže. Chytl ho prsty za bradu a pečlivě si prohlédl jeho tvář, než ho donutil, aby pootevřel pusu a prohlédl si i jeho kupodivu zdravý chrup. Rudovlasý už si myslel, že o zuby přijde, ale muž nakonec od něj odstoupil a těžkopádně sebou praštil na židli.

„Když nemáš frndu, tak bude stačit huba,“ řekl mu jednoduše a ukázal na svůj rozkrok.

Rudovlasý si skousl ret a bez dalších protestů si klekl. Už toho za sebou měl tolik, že v sobě nenašel jediný kousek odporu. Naučil se udělat cokoliv, aby přežil. Pokud ho to nezabije…

Proč ale? Vždyť život za to nestál! Proč chtěl i v takovém případě žít?

Silné pižmo pravého muže příliš dlouho na frontě bojujícího za svou vlast. Tmavé ochlupení sahající přes třísla na stehna a nahoře až pod pupík. Úplně jiný druh muže, než byl doktor Regner. Neotesaný hrubián.

Kolik toho ten věděl o možnostech styku mezi dvěma muži? Kolik toho ten mohl chtít? Kde se vůbec s touhle praktikou setkal?

Rusalka zavřela oči a vzala jeho masivní chloubu do úst. Chtěla, aby to skončilo. Pomáhala si rukou a nic neodbývala, protože s takovou by si své ponížení jen prodloužila. Ne. Čím lépe, tím rychleji to skončí.

A naštěstí byl voják natolik nevzdělaný, aby jí neurčoval, kdy má zpomalit… to doktor znal své tělo mnohem lépe. Užíval si dlouho, až Rusalku bolel krk a čelist.

Rudovlasý se zakuckal a vyplivl sperma na zem vedle sebe, jak na jeho hladový žaludek rozhodně nebylo nejlepší, aby něco takového polykal. Zůstal klečet a doufal, že bude moc odejít, i když ve skutečnosti vůbec nebylo, kde by se mohl schovat před jinými, jako byl tento voják. Chtěli zaplatit za osvobození, po tom všem, co ztratili, chtěli zacelit rány…

Muž si schoval svou chloubu zpátky do kalhot a s uchechtnutím vytáhl z kapsy kousek chleba, aby ho rudovlasému nabídl. Vnutil mu ho do ruky, poté stejně nemotorně vstal a vydal se z místnosti pryč.

Nebylo to naposledy, co ho rudovlasý viděl. Naopak – voják ho snad vyhledával. Nejprve, aby mu posloužil stejně jako prvně, a něco za to dostal… ale pak jen kvůli tomu, aby mu voják dával, co se mu podařilo ukořistit. Teplejší deku, nějaké jídlo na víc, teplejší oblečení. Patřil k té části armády, co zůstávala, aby se postarala o vězně, a vzala z táboru, co ještě v něm cenného zůstalo.

Rudovlasý si automaticky začal před muže klekat, když znovu osaměli v té jedné – nyní již dobře známé – místnosti, ale byl zastaven. Voják ho chytil za ramena a znovu donutil, aby se narovnal. Byl o nejméně hlavu vyšší než on, přestože rudovlasý mezi Rusalkami byl docela vysoký. Shlížel na jeho tvář a prohlížel si ho. „Můžeš mi říkat Tolja,“ řekl mu po chvíli.

Rudovlasý jen na odpověď přikývl a čekal, až mu budou puštěny ramena, aby mohl jít na kolena. S těmi dárky to byl skutečně způsob, jak přežít. Hlavní bylo, aby nezůstal nikomu dlužný!

„A ty?“

To rudovlasého překvapilo. Jak se vlastně jmenoval? Bylo to stále jeho jméno, i když se jeho život tolik změnil. Ukázal na číslo na předloktí, které mu tam vytetovali s příchodem do táboru. Ale když pochopil, že to druhému nestačí, jen zakroutil hlavou.

„Nemáte jména?“

Po tom všem si nezasloužil své jméno. Snad to bylo úplně poprvé, co za ty měsíce měl na to sílu, ale najednou cítil, jak mu po tvářích tečou slzy. Myslel si, že je vysušilo, když byl mučen doktorem, ale nakonec ještě byl schopný plakat. Kvůli jménu, co mu dala matka; kvůli bytosti, kterou býval.

Voják si ho přitáhl na svou širokou hruď a pohladil ho svou velkou dlaní po vlasech. „Tohle jsem nechtěl,“ prohodil a rudovlasý si v tu chvíli ani neuvědomil, jak vlastně nepatřičné to bylo; po tom všem, jak ho denně zneužíval, mu říká, jak jej nehodlal rozplakat. Opravdu mu nedocházelo, že si nárokuje příliš? „Hele, co jsem pro tebe vyměnil,“ odtáhl ho od sebe nakonec, aby z kapsy vytáhl docela umolousanou kostku cukru. Jinak se s jeho pláčem vypořádat nedokázal.

Rudovlasý se na něj nedůvěřivě podíval, než si ji vzal. „Listij, jmenoval jsem se Listij,“ prozradil mu nakonec tiše a kostku cukru schoval ve dlani, jak si ji chtěl nechat na potom. Poté sklouzl na kolena a všechno se odehrálo stejně jako při předchozích jejich setkáních.

Anatolij Vasiljevič už na něj čekal v místnosti. Seděl na židli a pokuřoval tabák, co smrděl snad ještě hůř než on sám. Nebo než mu páchlo z úst. Pousmál se na rudovlasého, když ten vešel, a stoupl si, jako kdyby ho měl potřebu pozdravit, i když vzápětí hned znovu těžce dosedl.

Rudovlasý naklonil hlavu trochu na stranu, jak příliš nevěděl, jak na to zareagovat.

Všiml si, že si Tolja v táboře našel i ženu. Nevěděl, kolik jí toho dává, nebo kolik toho od ní chce na oplátku. Ale slyšel ho o ní mluvit s ostatními vojáky. Že dělala drahoty, že mu nechtěla dát, že by měla být ráda, že si ji vůbec všimnul, protože doma mu holky krev a mléko „házely rodidla pod nohy“… a jako by mu vůbec nedocházelo, že po tom všem v táboře, přeživší ženy nejsou jako jiné jejich věku. A on rozhodně není princ na bílé koni, který dokázal zahnat všechno zlé a nahradit to navždy už jen dobrým!

Ale teď okamžik tu stál, jako kdyby byl jen mladíček, co přinesl květinu dívce, o kterou se uchází. Na okamžik působil nervózní a nezkušený…

Rudovlasý došel až před vojáka a nervózně přešlápl, protože by byl mnohem raději, kdyby dostal příkaz, aby mu vykouřil, než když si sám hned po příchodu měl před něj klekat. Dokázal si představit, jak by mluvil o něm, kdyby směl (ovšem nebylo se čím chlubit, když se oddával sodomii)… a nechtěl takovému muži být sám od sebe po vůli jen kvůli zbytkům jídla.

„Sedni si,“ řekl mu Anatolij, přičemž si poklepal na koleno. Rudovlasý to udělal. Připomnělo mu to dětství a jeho vlastního otce. Nelíbilo se mu, jak se to tím stalo osobní. Byl takový i jeho otec? Mluvil bez kapky úcty a lásky i on před ostatními o Listijově matce, jak o nejhorší děvce?

Zažil si, co zažil – iluze mohly jen padat. Proto ho otec nechtěl. Proto se svým otcem strávil jen pár okamžiků ten jediný den…

Voják mu dal ruku kolem pasu a přitáhl si ho k sobě blíž. Opřel si hlavu o jeho rameno a nasál vůni kůže Rusalky. Políbil ho na krk a přitáhl si jej ještě blíže k sobě, jako kdyby jej chtěl umačkat. Trochu funěl do jeho kůže a hlavně jej na ní šimral svým knírkem.

Po chvíli mu ukázal svou pravou dlaň. „Mám tam nějaký bordel a chtělo by to vyndat, hnisá to… máš takové malé prstíky, určitě si s tím poradíš,“ oznámil mu nakonec.

Rudovlasý si přidržel jeho ruku jednou svou, aby se na ni mohl podívat, poté si přitáhl lampu, aby lépe viděl. Přestože na první pohled to nebylo zřetelné, pod kůži byl hnis a celé místo bylo oteklé. Muselo to určitě nepříjemně bolet a na takovém místě překážet. „Nemáte na to doktory?“

„Kvůli něčemu takovému nepůjdu za felčarem, přece… taková bolístka,“ zavrhl to Anatolij. „Asi to rozřízni nožem, vytlač z toho hnis a dostaň pryč ten bordel. Co jinýho s tím?“

Listij nakonec kývl, přestože nic podobného nikdy předtím nedělal. Měl na sobě spoustu různých ran, ale všechny byly nejméně po jejich vzniku ošetřeny, aby nezemřel na infekci. Vzal si nůž, aby ho ožehl nad lampou – o desinfekci se něco naučil –, poté s ním skutečně řízl do mužovy mozolnaté dlaně. Lidská krev měla stejnou barvu jako jeho vlasy…

„Dobře,“ pochválil ho voják, snad aby ho ujistil, že má pokračovat. „Víš, že vypadáš hezčí než většina ženských?“ zeptal se neomaleně a pousmál se na něj. „Máš tam u vás, odkud pocházíš, nějaké děvče?“

Rudovlasý zakroutil hlavou. Neexistovalo pro něj tam u vás, protože nejspíše ani nebyli už žádní oni. Vysvětlováním se ovšem nehodlal zabývat. A děvčata? Ta ho stejně nikdy nezajímala.

„Nedivím se, že se ženským nelíbíš, když vypadáš jako ony,“ zasmál se tomu voják upřímně. A Listij mu to nemohl vyčítat, protože Tolja si neuvědomoval, co to znamená a v životě muže z rodu Rusalek způsobuje.

Asi toho Anatolij Vasiljevič věděl a zažil v mnohém více než Rusalka, ale jejímu životu ze svého pohledu nemohl porozumět. Nejspíše si nedokázal představit a spojit všechny souvislosti, pro které se Listijův život topil v beznaději. A rudovlasý se necítil, aby jej do téhle problematiky zasvěcoval.

Sám by o tom raději vůbec nepřemýšlel.

Rudovlasý se trochu osmělil, převázal si vlasy šátkem, aby nebyl tolik výrazný, a přihlásil se, že je schopný vypomáhat, co se týkalo starosti o ty, kteří na tom nebyli zdravotně tak dobře jako on, o chod tábora a jejich vysvoboditele. Většinu času jen něco přenášel a přemisťoval, nebo rozléval polévku. Nebyla to těžká práce a alespoň ho to zaměstnávalo, aby nepřemýšlel o své temné budoucnosti.

Vlastně se mu líbila – a nejspíše to v něm probudilo to ošetřování Tolji – práce sestřiček. To bylo něco, co mohl dělat! Na to, aby se stal rudoarmějcem, se necítil – potřeboval by být mnohem silnější, mnohem lépe stavěný a určitě větší muž; ani necítil takovou potřebu zabíjet, i když měl mnohé, za co se mohl mstít. Raději by se stal dobrovolnou ošetřovatelkou – ukázal svůj vděk osvoboditelům a přispěl k porážce nepřítele.

Opravdu se mu zdálo, že v takové práci by se mohl uplatnit a najít ztracenou naději. Neviděl jediný důvod, v kterém by pro práci sestřičky vadilo, odkud pochází. A tak cítil, že je to to správné místo pro něj.

Nicméně ti, kterým patřil život, měli zcela jiný názor. Tomu ovšem předcházelo několik dní, v kterých mohl snít, protože o žádných přesunech a nových táborech nic nevěděl.

Toljovi se při práci vyhýbal, nechtěl mu přidělávat problémy a sám si zmařit uplatnění, které si našel (protože nikdo se ho neptal na původ ani pohlaví a nejspíše ho považovali za ženu, která pomáhá – chtěl, aby to tak zůstalo). Ale když zrovna obědvající Anatolij Vasiljevič na něj pokývl, aby přišel, neignoroval ho.

Posadil se vedle něj na lavici a zády se opřel o budovu, u které byla postavená. Muž mu beze slova podal kousek chleba a sám ještě chvíli pokračoval v jídle, než mu zbytek polévky také přidělil. „Brzy vás začnou postupně přesouvat,“ začal pak, jak si balil cigaretu z tabáku, aby si ji mohl zapálit, „sehnal jsem ti nějakou lepší košilu a kabát. Ještě nějaké kalhoty by to chtělo.“ Poplácal ho ledabyle po stehně a usmál se na něj.

„Kam nás budou přesouvat?“ zeptal se rudovlasý, protože o ničem takovém neslyšel. I když byla pravda, že nikdo nemohl – a už vůbec nechtěl – žít v táboře nadosmrti.

Tolja jen pokrčil rameny. „Vím já?“ utrousil a vydechl kouř.

Listij mu tiše poděkoval. A opatrně ho pohladil po hřbetu ruky, kterou měl položenou stále na jeho stehně, jako kdyby to vůbec nebylo nic nápadného. „Takže… dnes večer jako obvykle?“

„Dnes ne.“

Rudovlasý přestal jíst a zvědavě si ho prohlédl. Dělo se něco? Když pro něj měl nějaké věci, tak je přece musel chtít splatit.

„Nemusíš žárlit, Lístečku,“ prohodil k němu muž pobaveně a nečekaně něžně. Nebyl opilý – to si nechával na večer – a protože poblíž nebyl nikdo, kdo by potřeboval slyšet jeho silácké řeči, snad si mohl dovolit projevit nějaký cit. Rusalce ovšem přišlo zvláštní, že vůbec nějaký cit mezi nimi byl. „Možná půjdu hrát karty, možná za tou Židovkou, ale ty si potřebuješ odpočinout, když tu létáš jako pilná včelka.“

Listijovi to přišlo naprosto nelogické, co druhý říkal, ale neměl potřebu se s ním o čemkoliv přít. Dojedl polévku a zajedl ji chlebem. Problém jídla byl, že se po něm vždy cítil ještě unavenější, těžší a nechtělo se mu vůbec hnout. Nastavil tvář slunci a na okamžik zavřel oči, než si pokrm sedne – nechtěl, aby se mu udělalo špatně. Stále na tom nebyl tak hrozně jako ostatní, nikdy mu nekrvácely dásně, protože už si odvykl jíst tvrdou stravu, a ani jednou nezvracel jídlo, protože ho už nebyl schopný strávit. Přesto potřeboval svůj čas.

„U nás jsme taky měli jednu Židovku,“ prohodil Tolja po chvíli, kdy mezi nimi bylo ticho, „měla takovou širokou prdel, takovou rozsedlou… naši říkali, že všechny Židovky maj, a dívej, co tady z nich zbylo.“ Nemluvil moudře, ale jeho hlas byl příjemně hluboký – možná proto si nešel rudovlasý sednout někam jinam. „Na nikom tady moc masa nezbylo. Musíš více jíst, aby ses spravil.“

„Nesprávím se,“ zakroutil hlavou Listij. Pokud Anatolij Vasiljevič čekal, že z něj někdy bude pořádný muž, tak se mýlil. A Rusalka cítila potřebu mu to říct, opravit jeho představu.

„Ale kdeže… i strejc od Leningradu mi psal, že všichni už začínají zase vypadat jako lidé,“ prohodil k němu povzbudivě.

Rusalka na okamžik otevřela oči a podívala se na něj. V té době nevěděla nic o tom, jak probíhala válka v Leningradu, tak nemohla pochopit to srovnání. Ale stejně jí nejvíce na celé té větě rozčilovalo, s jakou samozřejmostí Tolja bral, že by každý měl vypadat jako průměrný člověk. „Ale já… nejsem člověk.“

„Čertíš se?“ zeptal se ho pobaveně. „Konečně dostáváš nějakou barvu do tváře,“ poznamenal, než pokračoval k tématu. „Však já vím… já vás všechny viděl a slyšel jsem, jak ti vzdělání si povídají, že četli nějaké záznamy. Že prej si říkáte Rusalky. Pravda, že u nás se za Rusalky bralo něco jinčího. Ale co?“ Pokrčil rameny. „To je jedno… i na psu poznáš, že je vychrtlej, nemusíš čumět zrovna na člověka.“

Listij znovu zavřel oči a nastavil tvář slunci. „Nejsem na tom tak zle, jako jsou jiní.“

„A to je dobře,“ odpověděl mu na to hned Anatolij Vasiljevič. „Všichni se nedožijou… ale ty jo.“ Začal šmátrat v kapse, než vytáhl umolousanou fotografii. „Vidíš, tady… fotili nás pro tisk, když se nám začalo dařit vyhánět Fritze.“

Rudovlasý si vzal fotku a prohlížel si ji. Na černobílé pokrčené fotce toho popravdě příliš vidět nebylo. Ale on neměl tolik proti Toljovi, aby se na ni odmítal podívat a nechtěl ho poslouchat. Možná to bylo zvláštní, ve srovnání s doktorem Regnerem k ruskému vojákovi tolik nenávisti necítil, přestože si od něj také bral násilím.

„O všech kromě tuhle Gromova už vím, že padli…“ pokračoval a svým špinavým širokým prstem ukázal na jednu z hlav. „Všichni kamarádi krom něho. A víš, proč on ne? Protože miluje svou starou… a vždy se chtěl prát, když jsem se mu za to smál.“ Uchechtl se. „Myslil jsem si, že je lepší, když na mne nikdo doma nečeká,“ kontrastně teď zněl mnohem vážněji, smutně a snad i se trochu bál, „ale… když bude nejhůř, k myšlence na koho se upnu? Pro koho to nevzdám?“ Další větu ze sebe dostal jen přiškrceně: „Viděl jsem nejednoho kamaráda, jak se vzdal. A to je horší než smrtelná rána.“

Přestože byli na prostranství, kde by je každý mohl vidět. Přitáhl si za bok Rusalku blíže k sobě. Pak se dlouze odmlčel. Mezitím se Listij pokoušel rozpoznat tváře mrtvých rudoarmějců, protože díky každé oběti mohl být jeho tábor osvobozen a Hitler poražen.

„Řekni,“ pobídl ho Anatolij Vasiljevič, „až pro tebe vyhraju válku, usměješ se na mne?“

Byl to silný moment. Tolja do něj vkládal svou naději a z nějakého důvodu ho viděl jako zářivou hvězdu, která dokud byla na nebi, mu měla dodávat sílu. Neřekl mu přímo, že je pro něj tou osobou, pro kterou to nevzdá; ale přece mu to naznačil. A samozřejmě to mohl říkat každé své milence – jenže na takové sliby byl příliš přímý, aby si je vymýšlel, a když si něco mohl vzít, neměl důvod se snažit, aby to uhladil sladkými slovy.

Myslel to vážně, bylo to vyznání citu. A i přes to všechno, co po něm chtěl – i když toho bylo značně méně, než chtěli jiní –, rudovlasému se to nezdálo nepřijatelné. Nehnusilo se mu to, necítil k jeho citům odpor.

Dokonce něco na tom, jak se Tolja příliš nezamýšlel nad jeho původem nebo pohlavím – prostě si bral, co chtěl –, mu bylo milé. A když si to přiznal: jediný, kdo se o něj tak staral, živil ho a šatil, jako to dělal Tolja, byla jeho matka.

„Usměju,“ odpověděl mu nakonec a na okamžik si položil hlavu na jeho rameno, než bez dalších slov vstal a šel pokračovat v práci.

Určitě měla Strana a velitelství mnoho důležitějších starostí, než se postarat o životy několika nelidí. S jejich přesunem to rozhodně nebylo tolik žhavé, protože nikdo si zatím nevyšetřil čas, aby o nich přemýšlel. Válka musela pokračovat, dokud Hitler nebyl poražen, a prioritou bylo osvobozování Evropy. Proto to nebyl rudovlasý, který první musel odejít, ale naopak voják. Rozkazy byly jasné.

Listij cítil tu naléhavost jejich posledního večera. Neznali se dlouho – doktoru sloužil mnohem déle a po tu dobu byl konfrontován s jeho pocity –, ale rudovlasý přece jen částečně začínal Toljovi důvěřovat, chápat jeho místy neotesanou povahu a mít ho rád. Ten cit nebyl nic velkolepého, ale rudovlasý věděl, že by ho snesl. Snesl by se s ním znát, dokázal by mu dopřávat potěšení a byl by rád, kdyby k němu i nadále voják nebyl lhostejný. Ta vidina, že se po válce setkají, i pro něj byla milá.

Možná by dokázal se do něj zamilovat.

Na Anatolijovi Vasiljeviči nebylo nic, co by ho přímo odpuzovalo. Líbili se mu lidští muži, husté obočí a vousy mu připadaly dokonce sympatické, mnohem více dobrácké než hladce oholené tváře německých dozorců, vzrušovaly ho svaly a urostlá těla. Jako dítě chodíval pozorovat dřevorubce, protože takoví muži pro něj byli nadpřirození a snoví. Co se týkalo čistoty anebo zápachu – to místo vůbec nevypovídalo o tom, jak kdokoliv z nich by žil, kdyby byl doma v míru. Pod stejnou omluvu – válka – se řadilo i Toljovo chování, vynucování si a lhostejnost.

Rusalka totiž věřila, že kdyby se potkali po válce, tak by jejich vztah byl jiný. Pokud by ona mu chtěla dávat, on by si nemusel nic brát. A když by dostal, pak by sám zůstával tak štědrý a – s tím jeho nezamýšlením se nad rasou či pohlavím – postaral by se o ni.

Mohli by žít někde na samotě, oni dva ve vztahu – vždyť to byla ta nejkrásnější představa vůbec, co si mohl Listij dovolit! U žádných jiných snů nebyla naděje, že by kdy se mohly stát skutečností.

A tak to byl on sám, kdo se ten večer rozhodl, že si toho muže bude hýčkat, dopřeje mu rozloučení, jako kdyby ho již tehdy miloval. Líbal ho a hladil jako něžná manželka, přestože si sám nevzpomínal, kdy naposledy s někým byl a chtěl ho, kdy neplnil jen příkazy nebo své tělo nenechával druhému na pospas, jako kdyby nemělo žádnou cenu.

Myslel si, že ztratil veškerou touhu – a pravda, že na tom místě žádná tělesná touha nikomu nezbývala – a že i teď se do všeho bude vrhat pouze pro účel, ale s tím, jak čas jejich společných chvil pokročil, začínal si užívat. Seděl mu na klíně, líbal ho a sám se dožadoval získat z toho víc.

Vykasal mu kazajku z kalhot, alespoň jednou chtěl cítit na sobě jeho nahé tělo. Bylo to nebezpečné a snad i hloupé, ale on chtěl. A nedal si říct, dokud se nemohl přitisknout na jeho mírně chlupatý hrudník. Otřel se rty o jeho krk a spokojeně zasténal.

 „Můžeme dělat ještě víc,“ navrhl vojákovi, „můžu – chci! – se ti úplně dát.“

Nějaký protest tam byl. Ovšem Listij ho nechtěl slyšet, utopil jeho „ale“ v polibku. Věděl, co nabízí, a byl připravený druhého tolik zpracovat, aby to dokázal přijmout. Rozhodil deky na zem a ztlumil světlo jen natolik, aby se stěží viděli. Poté si Tolju stáhl za sebou na deky a nechal se jím zalehnout.

Líbila se mu ta tíha na jeho těle, jak – přestože se postupně oba vzdávali oblečení – se vzájemně zahřívali a že konečně měl mezi stehny někoho, s kým by dokázal strávit svůj život.

Nejspíše to bylo tím, že Tolja něco takového dělal poprvé, ale byl překvapivě trpělivý a nechával se instruovat. Listij měl ve svém životě jedinečný pocit, že je pánem situace; že rozhoduje a vede on, přestože byl v roli ženy nebo ještě níže. Chybělo tomu zvlčení, cokoliv pro snadnější přístup, doktor věděl, co použít, aby to udělal příjemným alespoň sobě. Ale i přesto to bylo mnohem lepší… mnohem snadněji se ignorovala jakákoliv bolest, když rudovlasý chtěl, aby se to dělo.

Skousával si ret nebo tu starou špinavou deku, aby byl potichu. Vybízel se a užíval si ráznost, s kterou si Anatolij Vasiljevič jeho tělo bral. A ani nebyl zklamaný, když to skončilo příliš brzy a on si musel k vrcholu dopomoct sám.

Cítil se spokojený a šťastný, jako už dlouho ne… možná nikdy. Doktor Regner mu říkal, že je děvka, a byla to pravda, pokud takové označení znamenalo, že se cítil živý, když nedokázal klečet, protože se mu tolik chvěly nejen nohy, ale celé tělo, když byl k smrti unavený a vypleněný…

Na několik okamžiků před usnutím už v životě nechtěl nic jiného, než jen tam ležet vedle svého vojáka pod jeho kabátem a užívat si jejich společné teplo. Nepotřeboval něžná slova ani sentimentální vyznání lásky, v té chvíli mu stačil spánek v náručí, ve které se cítil v bezpečí.

Nespal dlouho. Probudily ho nějaké zvuky zvenčí, ale naštěstí to nebyl nikdo, kdo by chtěl vejít. Ovšem usnout se mu již znovu nepodařilo.

Tak jen ležel na Toljově chlupaté hrudi a poslouchal, jak do tiché noci zařezává. Byly to jejich poslední chvíle, co mohli trávit společně. Po tom zářivém pocitu euforie z jejich tělesného spojení přišlo vystřízlivění a chladná temná realita. Přestože snil o jejich společném životě po válce, nic nebylo jisté a tyhle chvíle mohly být ty poslední, co prožívali jako milenci. Po válce se mohl změnit Anatolijův pohled, bylo pravděpodobné, že se nakonec bude chtít usadit se ženou. Ale rudovlasý by mu to nevyčítal, stejně pro něj měl schovaný úsměv, kdyby se po válce potkali.

Možná i podřimoval, ale později vždy vzpomínal na tu noc, že do rána se jen vyhříval o svého vojáka a projížděl mu prsty chloupky na hrudi. Nakonec se natáhl, aby ho mohl políbit. „Už je čas,“ zašeptal a jemně zatřásl s jeho ramenem, aby ho probudil.

Když druhý začal otevírat oči, znovu ho políbil a přitulil se k němu. „Je ráno,“ utrousil, i když by byl raději, kdyby nikdy nepřišlo. Tolja si ho v odpověď jen pevně přitáhl k sobě a něco nesrozumitelně zabručel, než mu mnohem rázněji oplatil polibek a zajel jednou dlaní na jeho hýždě. Promnul ho a Listij slyšel jen konec dalšího zamumlání „… pořádnou prdel.“

Rudovlasý ho ještě chvíli nechal, aby se mazlil s jeho tělem, než se nakonec odtáhl. Při různých pohybech ho bolelo tělo, ale snažil se to nedávat na sobě znát. Nepotřeboval Toljovi vmést do obličeje, kolik vlastně mu dal a kolik pro něj byl ochoten trpět. Nechtěl ho vydírat jako žena, protože k takové ženě by se nikdo nevracel. „Musíš už jít,“ zašeptal nakonec a povzdechl si.

I voják věděl, že musí – to neznamenalo, že chtěl. „Slib mi, Lístečku, že na mne budeš čekat…“ podíval se do jeho očí se vší naléhavostí. „A kdyby… kdyby se mi cokoliv stalo, najdi Gromova. Ten chlap ti pomůže a nic na oplátku nebude chtít.“