(Ne)napravená osudovost

... aneb Pozdravy ze Zahrad  (= "Na vědomí se dává, že ještě žiju.")

Anotace: Popravdě jsem ráda, když mám čas a energii na to, abych si před spaním otevřela cokoliv se dá číst a chvilku byla "někde jinde" (ne, že bych pak se netočila dokola ve svých povídkách a spolupracích, případně v anglických eruri, otayuri a občas prokleta budiž já! i JJBA ff), tak se o nějakém psaní vůbec nedá mluvit. Proto žádní Těžkopádní, protože na to bych potřebovala mnohem více času a energie...
Ale těch několik minut (ok, spíše pár hodin) jsem si asi před týdnem vyhradila - protože už jsem nutně potřebovala cítit, že ještě jsem, že existuju, že jsem něco víc než jen povinnost žít plnící skořápka, že mi nějaká ta duše zbývá... prostě jsem potřebovala psát. A že zrovna jsem byla v těch místech eposu, jakým je Víla, tak jsem si napsala tenhle příběh.
Vlastně mám hodně potřebu Vílu přepisovat - protože v některých postavách vidím spoustu potenciálu, některé mám tak strašně ráda, že nechci, aby odešly z mého života (vlastně jsou mým životem? Když můžu mamce u dělání zelných závitků vyprávět, jak Štěpán vařil závitky xD a jaký na to měla názor Zinaida, jako kdyby oba byli mí přátelé, ačkoliv jsou postavy z Těžkopádných, proč ne životem?!). A tady jsem se tedy postavila na druhou stranu, než jsem ve spolupráci psala, protože Koumei není původně má postava. Přestože celé Zahrady jsou více mé, běhnice jsou více mé, i myšlenka eduktorů... a ten příběh vážně zbožňuji.
(Vidíte tu délku anotace? Já prostě potřebuju psát!)
Takže - ani nevím, co tohle je? Fanfikce na vlastní tvorbu, která vlastně nemá žádný hlubší smysl a nikdo si o ni neřekl? xD Možná bych vydala části Víly, kde jsou Judal s Koumeiem (a kde je Agu! Protože k němu jsem už ff jednou psala! zde), ale ty jsou až dále v eposu Víly, než aby nám stačilo to, co je vydané (25 částí a speciál). Možná bych ráda tohle jako "úvod" k vlastnímu přepisu (=nové povídce) alespoň k prvním okamžikům jejich příběhu, ale to by musel být čas... (Asi bych si to stejně psala jen, abych si to pak mohla číst, protože ve Víle je tomu věnováno málo scén.)
Tedy... nevím, jak to máte brát; nevím, proč byste to měli číst (asi se tolik nebudete schopni obdivovat Zahradám, jak se obdivuju já)... tak jen dávám najevo, že ještě žiju a mám stále úmysl psát a zveřejňovat vám tady na blogu, až bude více času a energie.

"Fandom": zrovna tyhle postavy byly inspirované v Magi: The Labyrith of Magic; ale reálně spíše fanfikce na vlastní spolupráci Nejen absinthová nejen víla  (běhnice jsou zcela originální výtvor mé mysli)

Ren Koumei, Magi - ze zerochan
(nejde to moc dobře vidět xD, ale má rudé vlasy a pihy!)

Vysvětlivky (ze světa z povídky Nejen absinthová nejen víla) zařazuji před příběh:
Asmodeus, Satan, ... - celkově je sedm padlých andělů (=hlavních démonů), kterým každému patří jeden ze sedmi smrtelných hříchů; Asmodeus = smilstvo, Satan = hněv, ... ; každý ze sedmice mají svou pekelnou sféru, Asmodeus - Zahrady, Satan - Peklo; někteří obyvatelé sfér se narodili jako démoni (takový většinou mají dvě formy - jednu přirozenou démonskou, druhou vypadající lidsky), jiní se tam dostali "jako do pekla" za své činy ve svém lidském životě
Království - sféra, ve které žijí andělé
eduktor - speciální pojem pro významný post "učitele všeho sexuálního" v Zahradách, drží se v jednom z démonských rodů pod Asmodeem, vyučovanými jsou jen ti nejvýznamnější obyvatelé
běhnice - rasa démonů, více popsaná v textu, mají svou královnu, protože jsou něco jako "včely"
obřad - "svatba" v Zahradách, je to trochu jiný rituál a má jiný význam
_

Každý Asmodeův pekelník Zahrady musel milovat – bylo by to do nebe volající (a tentokrát doslovně, volající do Království a vyznávající tu andělskou lůzu, co tam žila), kdyby ne. Neznamenalo to, že každý byl v Zahradách šťastný; ani pekelná sféra plná rozkoše a plodnosti nemohla přinášet trvalé štěstí, ale démoni na celý smutek a životní těžkosti měli jiný pohled než lidé; užívali si, že mohli cítit, užívali si vášeň, s kterou vše prožívali. Nejméně ti smilní Asmodeovi a hněviví Satanovi si užívali každou emoci, co bujarost života (často věčného v jejich případě) přinášela. Takže přestože každý démon v Zahradách nemohl být trvale šťastný, každý to místo miloval…

Koumei nebyl jiný. Nepodněcovalo to víc, že se narodil do jednoho z nejdůležitějších rodů Asmodeovy šlechty, a že díky tomu byl eduktor. Miloval by to místo, i kdyby nebyl ten, co měl učit, jak tělesně milovat. I kdyby v Zahradách nestál jejich nádherný palác a nebyly jim v léno dány úrodné pozemky. Asmodeus byl dobrý pán, staral se o ty nejchudší (protože každá společnost musela mít hierarchii a své chudé a zavrhnuté, protože vždy musely existovat obě strany mince) a pokud nic jiného, možná s trochou ženského pletichaření a vlastní záliby v dramatickém životě, jim byl matkou. Zúrodňoval půdu, miloval veškerenstvo mláďat, vyznával důležitost rodičovství; neobdivoval jen mládí, ale ctil každý věk, a proto se stále v Zahradách pořádaly různé slavnosti. Sázení i sklizeň byly pro něj stejně důležité jako nechávání pole ladem. A všechno v Zahradách bylo krásné v náboženství, jaké Asmodeus vyznával – krásné, dokud to vzbuzovalo nějaké pocity.

Koumei sám patřil k těm, kteří by byli zváni přitažlivými i mimo Zahrady. Jeho starší bratr byl hlavním eduktorem: mužný, rezervovanější a názorově tvrdší; měl své povinnosti vůči rodu a vlastní představy o tom, jakým směrem by se tak významná rodina měla vydat. Koumei jako druhý syn nebyl dědicem a musel mu být v jistých ohledech po vůli jako hlavě rodiny, i když zrovna nutnost poslouchat - ne bez námitek k jeho osobnosti a činům – milovaného bratra mu dvakrát příjemná nebyla. Ale to, že nemusel nést tolik tíhy na svých ramenou, se na něm projevilo, že se od hlavního eduktora lišil; i edukoval jiné druhy tělesné lásky. Sice stále patřil mezi ty mužněji vypadající, nicméně rozhodně více hřál a byl plamennější. Tvrdilo se, že jejich rod pochází z části ze Satanova Pekla, proto v sobě mají jistý oheň a více výbojnosti (někteří i nějakou dobu bojovali v Satanových Hordách), a Koumei svým vzrůstem se satanovcům podobal, nicméně ve tváři měl jemnější rysy a v očích pochopení pro všechny odstíny lásky (v lásce bylo mnoho satanovců naprosto natvrdlých). Mohl být hrdý na svou práci eduktora, i když se pro něj tělesnost nepřirozeně rozdělila – možná díky tomu ho to táhlo k prostitutkám: nejméně pocit, že milovat se s někým, s kým chtěl, bylo jiné než milovat se v rámci práce, s nimi sdílel. Třebaže v jeho případě se nejednalo o ponížení ani poklesek. (Ale ono se i jinak v Zahradách pohlíželo na samotné prostitutky.)

Naopak od svého mladšího bratra, posledního z aktivních eduktorů, nebyl ženský – chyběla mu jistá lichost, která patřila k ženám jako trny k růži. Přestože si stál za tím, že první slovo o svém životě by měl mít on, a ne jeho starší bratr, tak nedokázal se snížit k jakémukoliv náznaku nějakého manipulování s ostatními. Byl upřímnější a více přímo hodný než jeho mladší bratr, který si všechny buď obmotal kolem prstu, anebo si z nich tropil škodolibé žerty. Tedy i od něj vyučoval jiné druhy tělesné lásky.

A nejspíše svým postavením mezi dvěma bratry byl předurčený k svému osudu. Oba dva by svým buď mužským nebo ženským způsobem získali, co chtěli, ale on se s touhou brát ohledy a získat si své zaslouženě, postupně příliš dlouho odhodlával k činům, až ztratil, na čem mu tolik záleželo.

Byla jen jediná láska, která pro něj vždy znamenala víc než ta k vlastnímu rodu a Zahradám. Přestože jinde, než-li právě v Zahradách ji nemohl poznat. Všechno to rozsáhlé květenství a nepředstavitelné sklizně si vyžadovaly zvláštní rasu, která by stíhala opylovávat a starat se o úrodu. Jak rod eduktorů byl vlastně téměř lidský (jistě vzniklý ze smilníků, co se dostali za válek mezi anděli a démony do „pekla“), a znova jen v lidských měřítcích krásný; tak rasa stvořená přímo Asmodeem vystihovala veškeré jeho náboženství. Běhnice (nebo také spěšnice, častěji známé pod prvním názvem jako výsměch neasmodeovcům, kteří si myslí, že základem je „běhna“, přestože tyhle bytost jen mají spoustu práce a musí mezi květenstvím přebíhat a spěchat) snad vůbec ty nejdůležitější bytosti v celých zahradách, protože bez nich by nemohly nikdy být tak krásné. Pro práci jim byly naděleny dva páry rukou a krovky s křídly, jako obrana toho pokladu, jakým byly, zase rohy a zuby plné jedu, a snad aby se jimi Asmodeus mohl ještě více kochat, nesly si na kůži ornamenty z jemné srsti.

Koumei se zamiloval do jedné z nich. Vlastně tomu tak bylo od dětství, že tyhle stvoření obdivoval. Jeho láska k celým Zahradám se odrážela v obdivu k těm, co je pomáhaly tvořit, jakými byly. Navíc jako někdo, kdo věděl, že bude vyučovat tělesné rozkoši, nacházel v životě těch stvoření jistou nevšední nevinnost (přestože v Zahradách nevinnost měla spoustu významů a soudila se různorodě): nezáleželo na tom – a Koumeiovi už vůbec ne, edukoval bez rozdílu – s jakým pohlavím se běhnice rodily, ale byla jim předurčena jen jediná osudová láska, která vdechne jejich doteku životodárnou sílu, díky které se běhněcí larva zakuklí, aby se proměnila v běhňátko. Nezáleželo na tělesné lásce, ale jen na té duševní.

To mohlo být jisté vykoupení jako poslání. Mohl mít dítě s běhnicí, aniž by se do toho pletla edukace. Samozřejmě, že nemiloval bez toho, aby toužil po tělu a chtěl poskytovat milovanému rozkoš, ale být jediná pravá a osudová láska i při jeho práci pro něj znamenalo celý svět.

I když si byl jistý, že by se stejně hluboce zamiloval, i kdyby Judal nebyl běhnice. Jen s tím faktem jeho rasy to bylo nějaké předurčení. Alespoň v to doufal, když si naivně střádal plány, jak si ho postupně získá, aby každý okamžik, co spolu budou, prokázal, že je Judalovy osudové lásky hoden.

Poprvé ho spatřil, když se procházel kolem potoka a kochal se lučním kvítím. Byl daleko od Paláce eduktorů kvůli svým povinnostem, v části Zahrad, kde se snad nikdy předtím nezatoulal; místo, které je chudší a méně upravené než okolí paláců, ale zato krásné svou prostotou a přirozeností, louky a lesy zanechané své opravdovosti. A v takovém místě Judal žil, snad někde v okolní vesnici.

Byl tehdy tak mladinký, že ani neměl plné (čtyři) ruce povinností, protože si mohl zaběhnout na louku ve své lidské podobě – proto Koumei mohl tvrdit, že by se do něj zamiloval, i kdyby nebyl běhnice, protože tehdy vypadal jako obyčejný chlapec – a trhat si tam kvítí, aby si ho zaplétal do svých dlouhých černých vlasů. Měl jemný obličej, jiskrné živé oči a ústa, která jen pobízela Koumeie, aby naplnil svůj život tím, že na nich vykouzlí úsměv.

Nešel tehdy za ním. Nechtěl ho vylekat. Oba byli mladí a Koumeiovi tehdy ještě zněl v uších hlas jeho bratra, že partner eduktora nemůže být kdokoliv. Proto bylo lepší si vykládat to okouzlení jen jako něco pomíjivého, protože kolik ten mladík byl krásný, tolik i působil chudý a že zamilovat se by znamenalo příliš problémů.

Ovšem nezamilovat se do Judala?! To pro Koumeie nikdy nebyla možnost. Vídal ho na svých procházkách, přestože druhý mladík si ho snad nikdy nevšiml. Vidíval ho trhat kvítí na louce, nosit vodu z řeky… a nakonec i opylovávat květy v jeho pravé podobě. Vidíval jeho těžký chudý život a s jakou odvahou se s ním vypořádával. Koumei měl v paláci sluhy a byl rozmazlený, až tehdy si to plně uvědomil, že nerozumí životu, protože pro něj byl tolik lehký.

Možná to byl důvod, proč Judala neoslovil ani tehdy, když si o něm vše zjistil. Nevěděl, jestli by měl; jestli by dokázal obstát slibu, co se uzavíral s běhnicí, jestli jeho láska je osudová a absolutní a jestli si ji zaslouží. Věděl tedy, že Judala jeho rodič měl v pozdním věku a zanechal ho samotného světu dříve, než se běžně běhňátka opouštěla; sice dosti starého, aby bez něj přežil, ale ne připraveného žít sám. Judal proto byl v obtížné situaci, ačkoliv běhnice byly úžasná stvoření, stále spadaly pod démony a jako takové i ony měly charakterové chyby, Judal neměl postavení a musel si veškeré vazby budovat od základu v ne tolik přívětivém prostředí ostatních jeho rasy. Koumei si uvědomoval, že potřebuje více času, aby dospěl; přestože chtěl být jeho první a jediná láska, nebylo by čestné za ním přijít a postavit ho před vyjádření, s jakým se nemohl srovnat. Musel počkat, než mu projeví své sympatie a bude o něj usilovat.

Pobyl pracovně ještě nějaký čas, než odjel. Judal mu chyběl, i když se neznali. Všechny krásy Zahrad zešedly, když ho nepotkával. A to se mu právě tehdy dostalo té cti vyučovat syna samotného Asmodea. Přestože Ag’hashaar byl synem nebo dcerou svého otce, nádherný a laskavý, nezastínil nikdy Judala; protože neměl jeho prosté kouzlo, to samé, co měla louka nebo les, nevytříbená a bez všech nabubřelých pozlátek krása.

Spřátelili se, protože výuka trvala dlouho, a Asmodeův (sám Agu spíše preferoval) syn musel umět všechno.  Až jednoho dne mu Koumei svěřil své hoře. Zatímco sbíral odvahu, vymýšlel plány, jak uctít bytost, kterou miloval, Judal měl obřad s jiným. Koumei miloval, koho již nikdy nemohl mít, protože běhnice uzavíraly svazky do konce života, a to doslovně, protože zemřely steskem, když jejich druh skonal. Už pro Koumeie nebyla žádná naděje.

A přitom za celé roky, co pak uplynuly, nikoho nemiloval. Zprvu jednou za čas cestoval do toho kraje, procházel se, aby Judala znovu potkal, nebo zavítal i do sadů, kde věděl, že bude. Aby ho viděl… a ujistil se, že ho stále tak silně miluje, jako když ještě mohl. Ten pocit nezeslábl, byl jeho součástí, a Koumei by býval i šťastný za Judala, že si našel svou osudovou lásku, kdyby ten s každou jeho návštěvou jen více nechřadl. Jeho pohled pozbyl jiskry, tvář se zdála strhaná a nikdy se na ní neobjevil úsměv.

Až to přinutilo Koumeie, aby přestal jezdit do toho kraje. Protože ho tak nemohl vidět, když proti tomu byl absolutně bezmocný. V takové chvíli byl bezmocný i sám Asmodeus – Koumei by za ním šel za cokoliv orodovat, ale nepomohlo by to – Judal byl po obřadu se svým partnerem, vše bylo definitivní.

A (co hůře) opravdu svého druha miloval, protože se pod jeho dotekem zakuklila larva a zrodilo se jim běhňátko. Samozřejmě, že i když by to raději nevěděl, Koumeie ta zpráva dostihla.

Potřeboval si od všeho odpočinout. A snad i tehdy začal nenávidět Zahrady, protože jen v nich se něco takového mohlo odehrát; jen v nich existovaly běhnice, které milovaly nadosmrti a dávaly život potomkům z osudové lásky! Odešel do lidského světa a nezačalo se mu stýskat.

Asmodeus mu nedovolil opustit úřad a nikdy se do Zahrad nevrátit. Dostal nějaký čas, zahojil si nejhlubší rány ve vztahu s obyčejnou lidskou ženou, která byla úplně jiná od Judala. Měl ji rád, možná že se živila jako prostitutka, byla mu bližší; dokázal ji pochopit a potřeboval s ní být, protože sám tehdy cítil svou povinnost edukovat jako tíživou a nechtěnou.

A pak se v čase, co měl, vrátil do Zahrad. Pokoušel se znovu najít všechnu tu lásku, co cítil k tomu místo, přestože se slila v jednu s tou, kterou miloval všechno na Judalovi.

Uplynuly nějaké roky. Starší bratr se mu mohl vysmívat, jak chtěl, ale Koumei držel v osobním, ne pracovním, životě celibát. Nikdo ho nezaujal, nikdo neokouzlil, a to Zahrady oplývaly různými druhy krásných bytostí… a některá z nich by byla schopná ho udělat šťastným, dát mu… ne, nikdo z nich by mu nemohl dát vše, co chtěl; protože on chtěl navždy jen Judala a mít s ním potomka.

Ta hrozivá zpráva se šířila jako mor a stejně tak byla ohavná, když si ji i Koumei vyslechl. Démon žijící v Zahradách, se všemi vědomostmi o běhnicích, byl schopen jednu opustit, vzdát se jí a nechat ji umřít, protože ji nemiloval. A všechny ty pomluvy k tomu, že si za to mohla sama…

Tehdy Koumei nenáviděl nejen Zahrady, ale i svého pána Asmodea, že něco takového dovolil. Protože to byl příběh jeho Judala. Osudový partner ho nechával zemřít a to i s běhňátkem, které ještě nebylo dost staré, aby přežilo smrt svého rodiče. A nikdo nemohl a nechtěl pomoci. Ani Asmodeus. Ani královna běhnic. Ani kdokoliv schopný léčit.

Nechávali zemřít Koumeiovu první a jedinou lásku v chudobě a ponížení.

Vlastně nevěděl, proč všeho zanechal a přicestoval do toho kraje, když několika tisíciletá historie od sestoupení sedmice z Království mu nedávala naději v jediném případu, kdy by běhnice přežila opuštění partnerem (i když v knihách se pravilo, že se to několikrát stalo). Možná se chtěl jen rozloučit se svou láskou, možná někde uvnitř trpěl tolik, že doufal, že zemře s ní.

Našel to opuštěné nevelké obydlí, které mohlo být útulným domovem, kdyby od prvního pohledu netrpělo nedostatkem snahy manžela. Na houpačce u domu se válela zvadlá kytice květů, která ho varovala, aby nechodil dovnitř. Nikdy předtím necítil něco tak nepříjemného jako byl závan blížící se smrti.

Judal ležel ve špinavých přikrývkách v místnosti za kuchyní, tiskl k sobě své dítě tak zoufale, až Koumei cítil v očích slzy. Ani jeden zatím neumřel, přestože oba byli pohublí a vůbec ne při smyslech. Přesně – zanecháni zemřít.

Koumei odolával potřebě si lehnout za nimi. Vzít ty dvě křehké bytosti do náručí a tisknout je, dokud by jim nepředal všechnu svou sílu. Jako kdyby tím, že by je držel a miloval, by je mohl před vším ochránit, i před smrtí. A kdyby nemohl, tak byl připravený ležet tam stejně jako oni… zanechat se tam zemřít.

Jenže Koumei měl kdesi v rodokmenu tvrdohlavost satanovce! Nemohl se vzdát. Ne, dokud všemi silami nebojoval! Judal i malé běhňátko potřebovali péči, musel se o ně postarat! Dokud žili, byl odhodlaný udělat úplně všechno, i když se to mohlo zdát beznadějné.

Vlhčil jim rty výživnou vodou z květů, i když to pro něj znamenalo tak časté návštěvy, že nemohl vykonávat své povinnosti a vlastně ani pořádně spát; udržoval lůžko i celý dům v čistotě, a dělal vše, co ho napadlo, co by mohlo pomoci. I květiny jim k posteli přikládal. A někdy je opravdu držel v náručí – ač k tomu nedostal dovolení – a myslel jen na to, jak moc je oba miluje.

Až jednoho dne přišel do toho stavení a Judal byl vzhůru při smyslech…